Houpačky

„I malé děti, které si hodně koušou nehty, strhávají si strupy nebo se štípou, v sobě můžou mít nějakou tenzi, kterou neumí rodičům vysvětlit. I tohle jsou projevy sebepoškozování. Pro rodiče je to příležitost učit děti pracovat s emocemi,“ říká Kateřina Lišková z Linky bezpečí. Fenomén sebepoškozování je mezi dětmi a mladými lidmi čím dál rozšířenější.

„Teď už dokážu zavřít dveře do studia a vypnout, ale je to extrémní práce. Když jsem s projektem začínala, brečela jsem doma, měla jsem úzkosti. Brečela jsem i při rozhovorech, někdy jsme museli nahrávání stopnout,“ říká Romana Kubecová, autorka podcastu Vychovávej s láskou a letošní laureátka ceny Gratias Tibi pro mladé lidi, kteří mění svět kolem sebe k lepšímu.

„Zpětně vidíme, že kdybychom věděli, že taková diagnóza existuje, dokázali bychom si něčeho všimnout už dřív. Syn se vyvíjel normálně, říkal máma, táta. A pak se kolem 18. měsíce vývoj zastavil. Často jsme slýchali, že je to kluk, že to dožene. Říkali jsme si, že jsme něco zanedbali, že děláme pro syna málo,“ vzpomínají Jodasovi na počátky synovy diagnózy, která postihuje řeč i schopnost řeči porozumět.

„Nejčastěji řeším vybíravost v jídle, to je zlatý grál,“ říká dětská ergoterapeutka a zakladatelka projektu Škola papání Jitka Ludvíčková. „Nejlepší strategie je podávat vyzkoušené jídlo spolu s novým. A důležité je i okolí. Běží digestoř, štěká pes? Odběhla maminka a vyndává myčku? I to výrazně ovlivňuje chuť dítěte sedět u stolu a jíst,“ vysvětluje.

„Byla jsem sama v cizím městě s dvouletou dcerou, o kterou jsem se soudila s jejím otcem. Byl to obrovský stres a já si začala doma večer otevírat lahvinku. Šlo o to utlumit se, uspat. Těšila jsem se, až vypnu, až tady nebudu,“ vzpomíná Olga, která byla šest let závislá na alkoholu.

„Narůstají úzkostné stavy, poruchy příjmu potravy. Děti mají pocit, že jejich problémy nemají řešení a mají touhu takový život nežít. Přemýšlejí, jestli by se jim neulevilo, kdyby tu nebyly. Není to primárně touha zabít se, ale spíš ulevit si od něčeho těžkého,“ říká Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. Právě sem volá čím dál víc dětí a dospívajících s myšlenkami na sebevraždu.

„Myslím si, že je důležité, aby si ženy uvědomily, že i když za nimi nějaký den nezůstane viditelná práce, tak to, že pečují 24/7 o malé dítě, práce je. A aby se za ni uměly ocenit. Je to něco, co sama řeším. Snažím se sama sebe pochválit, i když nějaký den prostě jenom přežijeme,“ říká porodní asistentka Bára Čápová.

„Lidem většinou naskakují modely z jejich původní rodiny. Takže je dobré se u partnera nebo partnerky podívat na to, z jakého prostředí přichází. Kdo v jejich rodině pečoval, kdo živil, kdo o všem rozhodoval,“ říká mediátorka a lektorka Halka Jaklová. „Je dobré tohle předem probrat a ideálně se shodnout. Když se neshodnete, bavte se o tom.“

„Potřebuju mít hodinu, hodinu a půl jen pro sebe. Využívám ten čas na sport, protože sport mě nakopne, i když melu z posledního. Držím to každý den a dělám to prostě proto, protože vím, že pak budu lepším mámou a lepší partnerkou,“ říká ve speciální epizodě Houpaček Bára Strýcová.

„V mém oboru máte vždy dva až tři pacienty zároveň, dítě a jeho rodiče, což vždycky není úplně snadné,“ říká pediatrička Lucie Mynářová. „Naše velká povinnost je pozorně si všímat odchylek od normálu a snažit se nemocem předejít. Důvěra dětí je velmi křehká a já si moc vážím, když mi ji dají, když za mnou například přijdou samy s něčím, co je pro ně velmi intimní.“

„Strašně moc jsem se těšila na porod, protože mi okolí říkalo, že až syna uvidím, přijde nával lásky. Nepřišlo nic. Styděla jsem se, že to tam nemám a řešila jsem to v sobě, nemluvila jsem o tom. Chápu, proč je to tak velké tabu, ale pro ženy je důležité, aby tohle mohly někomu říct,“ říká ve speciálním díle Houpaček spisovatelka Nina Špitálníková.

„Hlášení po telefonu, že ve škole je bomba, známe, to je tady už dlouho. Koordinované hrozby stovkám škol v minulém týdnu ale nejsou útokem na školy, ale na náš pocit bezpečí ve školách a ve společnosti. A to tu ještě nebylo,“ říká v Houpačkách psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek.

„Strašně mě překvapily moje emoce a hormony. Najednou jsem se vůbec nepoznávala,“ říká o prvních týdnech a měsících svého mateřství Karolína Kabelka. Ve speciálním díle Houpaček mluvíme o období, kdy se z nás stávají rodiče.

„Rodiče učíme, aby se soustředili na to, co je teď, na malé krůčky. Diagnóza neznamená vůbec nic. Jde o to, jak je dítě vedené a jaké má zázemí. Dvě děti se stejnou diagnózou se nikdy nebudou vyvíjet stejně,“ říká Magdalena Kostelecká. Pracuje jako poradkyně v neziskovce Raná péče EDA, která pomáhá rodinám s dětmi se zrakovým nebo kombinovaným postižením.

„Přirozený porod není pro každého. Pokud ho nezvládneš a řekneš si o epidurál, není to žádné selhání. Pokud se o tenhle zážitek podělíš, dozvíš se pak, že jsi neschopná matka a žes to zbytečně vzdala,“ komentuje porodní asistentka Alžběta Samková analýzu Jak se rodí v českých porodnicích.

„Matky nepřicházejí, když se z pití začíná stávat problém. Přicházejí o deset patnáct let později, kdy už o všechno přišly,“ říká psychoterapeutka Markéta Dolejší. „Ženy, které pijí, jsou svým způsobem neviditelné, dokud všechno doma funguje. I opilá máma se dá překročit, když je uvařená večere.

„Když nemáte dobrý základ, bude to bolet, ale není to navždy. Je to fáze, která skončí,“ říká o poporodním uzdravování ženského těla fyzioterapeutka Zuzana Čejková. „Navíc, pokud máte malé dítě, které zvedáte, nosíte a tlačíte v kočárku, máte silový trénink denně.“

„Pokud máte nějaké problémy před otěhotněním, je dobré předpokládat, že se potíže ještě zhorší. Pokud vás teď trochu bolí bedra, je dobré počítat s tím, že při těhotenství vás budou bolet třeba pětkrát víc,“ upozorňuje fyzioterapeutka Zuzana Čejková. „Těhotenství je zatěžkávací zkouška, ale dá se na něj předem připravit.“

„Děti většinou snášejí vedro líp než dospělí, ale jsou mnohem křehčí. Mimo jiné se rychleji přehřívají, nepijí ideálně a hodně se potí. Rodiče do toho navíc vstupují s různými ochrannými pomůckami, kterými můžou situaci zhoršit,“ říká dětská lékařka Lucie Mynářová.

„To, co žila moje máma, když jí bylo kolem třiceti, jako je teď mně, byl úplně jiný svět. Může vytvářet velké výzvy a překážky v komunikaci, když matka stojí za hodnotami, které jí dřív dobře sloužily, ale nám jsou dneska spíš na obtíž,“ říká psychoterapeutka a lektorka Alžběta Protivanská v Houpačkách o vztazích matek a dcer.

„Čekala jsem, že budu trpělivější. Vůbec mě dopředu nenapadlo, že by mě mohlo dlouhé uspávání dítěte takhle triggerovat,“ hodnotí první čtyři měsíce svého mateřství Nikola Čechová. „Velká výhra je, když zjistím, že něco na syna funguje. I když se všechno zase brzy úplně změní,“ dodává.

„Rodiče někdy spěchají, předbíhají vývoj dítěte, nebo se předhání v tom, co už kdo umí. Každý má ale své vlastní tempo,“ vysvětluje v Houpačkách učitel pohybu Daniel Müller. „Kolem třetího roku se zapnou vnitřní svaly, dítě dokončí jednu vývojovou etapu života a mělo by stát rovně, bez vystrčeného břicha. Pokud má dítě ve čtyřech letech propnutá záda a vystrčené břicho, je potřeba to hned řešit.“

„Ženy jsou v českých domácnostech stále hlavně zodpovědné za úklid, praní, vaření. To jsou věci, které jsou strašně časově náročné, nejdou moc odkládat a musíte se jim věnovat každý den. Z mých rozhovorů často vyplývá, že ženám chybí ocenění za to, že bez toho, co ony dělají, by jejich partneři nemohli dělat v klidu svoji práci,“ říká Martina Dvořáková, zakladatelka projektu Férová domácnost.

„V mediaci máme na rozdíl od soudu prostor pracovat s emocemi. Jeden z rodičů si poslechne toho druhého, sám bude taky vyslyšen. Přináší to pochopení, proč se někdo chová, jak se chová, proč třeba řekl to, co řekl,“ říká advokátka a mediátorka Veronika Koncer. „Pochopení zklidní vztahy. Pro děti je důležité i to, že na sebe rodiče při předávání nekřičí. I tato malá dohoda má pro děti a pro jejich život velký význam.“

„Mám plnou čekárnu rodičů, kteří se snaží všechno dělat na 150 procent, protože věří, že tak to má správně vypadat. Investují velké množství zdrojů, aby svou roli dělali naplno. Jenže existují i jiné role, které musíme zastávat,“ říká Kateřina Trávníček, rodičovská mentorka a influencerka, jejímž tématem je rodičovské vyhoření a která při výchově dětí doporučuje používat špunty do uší.

Existuje škola, na které není šikana? „To by bylo divné. Je přirozené, že děti zkoušejí pevnost mantinelů. Školy, která tvrdí, že šikanu nemá, bych se bála,“ říká školní poradkyně a psychoterapeutka Renáta Vordová.

„Nechtěla jsem omílat pořád dokola to, že není dostatek dětských psychologů a psychiatrů. To už víme, že není. Chtěla jsem se na všechno podívat víc do hloubky. Na to, co děti cítí. Jak to vnímají školy a jak to vnímají rodiče,“ říká Lea Surovcová, autorka dokumentu Těžko v duši. V něm mimo jiné sleduje i dvě dospívající sestry, které se pokusily o sebevraždu.

„Na mateřství má každý názor, jak matky samotné, tak jejich okolí. Ukazuje se, že se mámy navzájem hodně soudí, v našem průzkumu se k tomu přiznalo víc než 90 % žen. Nejvíc odsuzují hrubé chování k dětem nebo zanedbávání,“ říká Laureen Höllge, která přišla do Houpaček představit výsledky průzkumu o mateřství.

„Každá hra, která v Česku vychází, má své věkové doporučení, odkdy je vhodná. Některé hry existují s omezením tři plus a některé šest plus a na první pohled od sebe nejdou rozeznat. Věkový rating je první věc, na kterou bych se podíval, kdyby za mnou přišlo moje dítě s tím, že si chce hru stáhnout a začít hrát,“ říká v Houpačkách Jaromír Möwald, moderátor herního podcastu Quest.

„Jestli si dobře pamatuju, tak první odpověď na to, jestli chtějí kluci ke mě domů do péče, zněla ne. Byli ze všeho hodně vystrašení,“ vzpomíná Karolína Vránková. Jedenáctým rokem má v pěstounské péči bratry Dana a Samuela. „Pak ale byli u mě doma a hrozně moc se jim líbila moje kuchyň, to myslím hodně rozhodlo.“

„Kampaň nevyřeší vyhořelost zdravotníků, ale může zkusit něco malinko přenastavit. Jsou to často drobnosti. Lékařka si třeba nedovede představit, že u dítěte rodič může v nemocnici spát. Ale co když dáme vedle rozkládací křeslo? Že se nevejde? Co když tuhle skříň trochu posuneme? Jde o malé krůčky,“ říká Petra Sovová o kampani Být spolu je normální.

„Když se u dětí objeví psychické problémy, ztrácí kontakt se skupinami, ve kterých doteď fungovaly. Vedoucí kroužků si je netroufnout vzít na tábor, děti jsou vyloučené a hrozně jim chybí společnost, se kterou by mohly sdílet svůj běžný život,“ říká psycholožka Anežka Čížková, jedna ze zakladatelek projektu Terapie venku. „My v tomhle těžkém životním období jejich skupinu suplujeme a pomáháme jim se vrátit zpátky do života.“

„Po každém nevydařeném pokusu jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že už tohle nechci nikdy zažít. Ale nezastavila jsem se. Došlo to do stavu, kdy jsem nebyla použitelná ani v těle, ani v mysli. Málem jsem umřela, protože jsem neposlouchala svůj vnitřní hlas,“ říká Martina Hynková Vrbová. Snahou počít vlastní dítě strávila šest let. Když to vzdala a adoptovala dceru, otěhotněla dvakrát.

„Do tří let si děti nic nepamatují. A když jim nikdo vzpomínky neuchová, tak jim pak chybí celý začátek jejich života. Chybí pocit, že je někdo měl rád, chybí vědomí toho, co s nimi bylo. A když tohle nevíme, jdeme v životě podle slepé mapy,“ říká Martina Wojtylová Opava, zakladatelka projektu Život v kufříku.

„Sedmdesát procent našich klientů v dětství zažilo násilí a přenáší si ho s sebou do dalších vztahů. Neznamená to ale, že jsou tito lidé jenom původci násilí. Můžou být i obětí,“ říká předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center Martina Vojtíšková. „Každý si asi představí fyzické ataky. Ale patří sem i manipulace, nadávky, znevažování role rodiče. Je to velký balík různého typu incidentů.“

„Děti se učí od malička, že alkohol je norma, že bez alkoholu není oslava, není zábava. Od malička si s nimi ťukáme na zdraví, lijeme jim džusy do panákových sklenic,“ říká adiktoložka Helena Horálek. „Dětská šampíčka bych zakázala. Je to stejné jako žvýkačky ve tvaru cigaret, ty už zakázané jsou. Proč to neumíme udělat s alkoholem?“

„Často to, když nás dítě štve, vůbec nejde o to dítě. Jde o nás, o naše dětství a o nějaké situace, které se staly kdysi dávno,“ říká Gabriela Přikrylová, akreditovaná lektorka efektivního rodičovství, autorka a knih a instagramového profilu Vědomá výchova. Zaměřuje se mimo jiné i na sourozenecké vztahy.

„Předškolní děti by ideálně žádný čas před obrazovkami mít neměly. Ale není potřeba se trápit tím, že nejsem ideální rodič a nezvládnu všechno dělat na sto procent. Když budete unavená nervózní máma, klidně dítě na půl hodiny k obrazovce posaďte a odpočiňte si. Unavená máma je škodlivější informační médium než obrazovka,“ říká Jan Kršňák, autor projektu Digiděti.

„Potřebujeme vědět, že facky do výchovy nepatří, že je to celospolečenská norma. Je třeba změnit přesvědčení, že tohle je správný výchovný způsob. Když jsem začínala pracovat, existovaly učebnice o tom, jak správně děti bít. V jakém věku na jakou část těla jakým předmětem,“ říká psychoterapeutka Petra Wünschová v posledním díle podcastové série Slušný vychování.

„Jako malá jsem si přála vyrůstat v dětském domově. Říkala jsem mamce, že bych chtěla, aby mojí maminkou byla matka mé kamarádky. Neřekla na to nic,“ vypráví Lenka. Od pěti let zažívala sexuální zneužívání svým otčímem, stejně jako její sestra a bratr. „Mamka je s tím mužem doteď.“

„Nikotinové sáčky mají děti nejradši. Je to věc, která stimuluje a dá se dobře schovat. I další látky jako HHC, kratom nebo energetické nápoje, se na základních školách běžně objevují a všechny jsou snadno cenově dostupné. Pokud si kladete otázku, jestli s nimi i vaše dítě přichází do styku, tak za mě rozhodně ano,“ říká Kristýna Šatochinová z Centra primární prevence organizace Magdaléna,

Byli jsme doma klasicky fackovaní, mamka se s námi hodně zlobila. Věděla jsem, že si to nezasloužím a že je to přehnané. Často jsem utíkala k babičce. Doma se hodně řešila škola, mamka se s námi hodně učila a chtěla z nás mít něco víc. Nakonec máme obě se sestrou jenom základku.

„Často je to škola, strach o rodiče, separační úzkost, strach ze tmy. Děti můžou silně plakat, mělce dýchají, buší jim srdce. Snažíme se jim zklidnit dech pomocí krabicového dýchání, dýchání do jedničky nebo jejich pozornost odvedeme jinam metodou 5-4-3-2-1,“ popisuje Marie Polášková, psycholožka z Národního ústavu duševního zdraví.

„Určitě jsem zlobil. I když dneska vím, že zlobení není zlobení. Pamatuju si velký důraz na poslušnost a disciplínu. Ve škole jsme za prohřešky různě klečeli v rohu a doma zrovna tak,“ vzpomíná Radim. „Když mi bylo asi čtrnáct, byl jsem hokejovej kluk a nabral jsem sílu, tak jsem se otci vzepřel. Řekl jsem mu, že mu ublížím, pokud na mě sáhne.“

„Máme za to, že jak dítě roste, zvyšují se jeho náklady. Výživné je vždycky pohledávkou dítěte. Rodič, který o něj pečuje, je do jeho 18 let jen platebním místem. Výživné nekončí tím, co je dítě schopno na měsíc spotřebovat. Pokud je životní úroveň rodiče hodně vysoká, nechává se část výživného na spotřebu a zbytek může jít třeba na spoření,“ vysvětluje advokátka Michaela Dobrovičová.

„Když mě vedli na OSPOD, mluvili o mně, že jsem chyba v systému. Že jsem dokázala tak dlouho žít v silně devastujícím prostředí a nikdo si toho nevšiml. Ale já vím, že já nejsem ta chyba v systému, ale že ten systém má chyby. Hrozně bych chtěla, aby mě měl někdo rád. Ale vím, že mě nikdo rád nemůže, protože nemám ráda sebe,“ říká Dita v podcastu Slušný vychování.

„Naše domácnost už nemá jednoho pečovatele a jednoho živitele. Dělíme se padesát na padesát. Kdo má daný den rodičovskou službu, ten ráno budí děti, veze je do školy, odpoledne obsluhuje kroužky, dělá svačiny a obstarává domácnost,“ popisuje David Vaníček z páru Dva tátové. „Dřív jsme trpěli tím, čím asi hodně běžných párů s malými dětmi. Měli jsme od sebe očekávání, která visela ve vzduchu a vytvářela nepříjemnou atmosféru.“

„Od raného dětství na mě řval. Nebyl to křik, řval jako lev, byl úplně rudej a sliny mu šly od pusy. Řval, že jsem ošklivá, tlustá, blbá, že nic nedotáhnu do konce.“ Ve druhém díle série Slušný vychování vzpomíná Kateřina na dětství se svým tátou.

„Dokud jsem se chovala, jak maminka chtěla a očekávala, bylo to dobré a maminka se projevovala tak, že mě má ráda. Často se objevuje to, že odpíráme lásku dětem za trest. Sama na sobě to někdy vidím, že je pro mě těžké dítě neodmítnou, když se na něj zlobím,“ říká Zdeňka, autorka projektu Děti jsou taky lidi. Rozhovor vychází jako doprovod podcastové série Slušný vychování.