Ranní úvaha

„Co asi dělají ty opuštěné duše, o které se nikdo nestará,“ ptá se mě dítě na zapadlém hřbitově u nás v pohraničí.„Duši nezáleží na tom, jestli se někdo stará o hrob,“ říkám i proto, že v mojí rodině jsme hroby zrušili a popel drahých zesnulých rozsypali podle jejich přání – nebo i našeho, když samy přání nevyslovily. Ale dítě se dívá na horory (těm se dnes člověk v televizi nevyhne) a s tak jednoduchým výkladem se nespokojí.

Na závěr pódiové diskuse o katolicismu na Slovensku, která se konala v krásně rozkvetlých zahradách Pálffyho paláce pod Bratislavským hradem, jsem se přece jen odvážil vyslovit názor, že bychom neměli zapomínat na temné období válečného Slovenského štátu. Na jeho chodu se totiž podílelo nemálo zdejších kleriků včetně Jozefa Tisa coby prezidenta.

Některé obrazy a sochy jsou jako staří přátelé. Když projíždíte kolem, stavíte se za nimi alespoň na skok, obejmout je a ujistit se, že jsou ještě tady. S tím cílem jsem v New Yorku nedávno zamířila do Muzea moderního umění a do Metropolitního muzea.

Autobiografický filmový dokument fotografky Libuše Jarcovjákové může na začátku diváka frustrovat. Děj jejího života se totiž zpočátku neodvíjí tak, jak jsme u výjimečně nadaných lidí zvyklí. Zdá se někdy, že nadání, nebo talent, se brzy hlásí o slovo. Jako neuhasitelná touha, až posedlost, která člověka už v dětství nebo dospívání přesně nasměruje.

Blyštivé bláto s duhovými skvrnami čvachtalo pod podrážkami mých sandálů a já kvůli tomu zpozorněl: jako kdyby na mě to bláto mluvilo. Byl jsem ale nervózní z toho, že mu nerozumím. Babička to zpozorovala a pravila: „Bláto nemá ústa.“

Dnes jsem si během své cesty po Vídni uvědomila, jací jsme jako Češi kulturní barbaři. V rakouské metropoli jsou v současnosti ke zhlédnutí zásadní monografické výstavy Rembrandta, Paula Gauguina, Marca Chagalla, Erwina Wurma nebo českého rodáka Alfréda Kubina.

Když přemýšlím, které slovo je v druhé půli života pro mne nejdůležitější, je to slovo přesah. A neříkám to jenom já. Cokoli kamkoli napíšu nebo namluvím, slyším hned: a bude to běžná kritika nebo zase přesahovka? Jako by už od časů Šaldových snad každá kritika, která je tvorbou, a ne jen plodem dojmu líbí-nelíbí, neměla být už z definice zároveň přesahová.

V maloměstské knihobudce, u níž jsem se dříve pravidelně zastavoval, často končila i česká klasika. To proto, že byla vydávána opakovaně, ale i proto, že ji dnes čte už málokdo, a tudíž není doma potřebná.

„Pod vlivem své matky jsem velmi miloval „Ježíška“. Mé pravé „já“ však bylo ve skutečnosti jinde. Aby si toho někdo skutečně všiml, musel by mě pozorovat, když jsem se – vždy tajně a beze slova, aniž mě vůbec napadlo, že bych o tom mohl někomu říci – hroužil do rozjímání, vlastnění, vychutnávání existence svého „Boha ze železa“. Ano, skutečně, ze železa.

Nedávno jsem měl možnost zajímavého interview. Hovořil jsem s mladým mužem, který letos začal chodit do školy. Položil jsem mu otázku, kterou takovým celebritám klademe každé září: „Jak se ti líbí ve škole?“

„V roce 1914 začala Velká válka… a už nikdy neskončila.“ Tímto mottem byla uvedena rozsáhlá výstava s názvem První linie, která se v létě roku 2014 konala v pražském DOXu. Byla připomínkou stého výročí vypuknutí konfliktu, jenž otřásl vírou v pokrok rozvinutého světa a předznamenal další geopolitický vývoj nejen na evropském kontinentě.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. Na mých chodbách se mísí pachy potu, moče a desinfekce. Usychající rostliny mi vždycky přišly krásné a důležité. Jakýsi pětasedmdesátiletý muž je krmen brambory s masem, odmítavě cuká hlavou. Vztek je svoboda, kterou ještě má, kterou mu jeho věk zatím nesebral.

Mnohé jazyky zahrnují vedle řady přívětivých slov také termíny anglicky označované jako „slurs“, česky „nenávistné urážky“. Technicky vzato jde o slova, která vyjadřují pohrdání ne vůči nějakému jednotlivci, ale vůči celé skupině lidí.

V roce, kdy napsal John Lennon svou nesmrtelnou Imagine a dva roky po slavné road movie Easy Rider, natočil arménsko-americký režisér Richard Caspare Sarafian film Vanishing point. Proslavil jeho i protagonistu Kowalskeho s ostře řezaným obličejem Barry Newmana.

Nevím už, jak vznikla tahle rodinná tradice, vyrážet čas od času na výlety jen s mlhavou představou kam máš dojít, kudy máš jít a jak se máš vrátit domů. Asi se to nedá svést na nic jiného, než na nechuť něco plánovat, jelikož v tom našem monstrózním podniku, co jsme ze svého života vytvořili, už se nám moc nechce organizovat.

Eva Haňková - Neugebauerová, které bude příští rok sto let, řekla, že prezident Petr Pavel přijel, aby ukázal, že patříme k sobě, ať jsme kdekoli. Za svůj život se setkala už se třemi prezidenty.

V domě mých rodičů visí obraz, na kterém je znázorněno staré bílé stavení, shluk několika budov tvořících uzavřený dvůr. Statek stojí na samotě, obklopen vzrostlými listnatými stromy. Před nimi je zachycena studánka a z ní vytékající pramen.

Jak se vypořádat s pokusem o atentát, který jste jen o vlásek přežili? Jak se vymanit z pasivní pozice oběti? A vůbec znovuobjevit chuť dál žít? Odpověď spisovatele Salmana Rushdieho, kterého málem ubodal islamistický šílenec, zní: Napíšu knihu. Na násilí odpovím uměním.

Je osm hodin ráno, slunce začíná pomalu pálit a já vycházím jako každý den na pláž. V ruce nesu karimatku, abych si na břehu Egejského moře zacvičila svou pravidelnou sestavu jógy. Z hotelu to mám tři minuty chůze, město Rhodos na severu stejnojmenného ostrova není nijak rozlehlé, do starého města plného středověkých památek, stejně jako na starověkou akropoli či na oblázkovou pláž je to kousek.

Ujíždí mi to. Nestíhám. Nevím, co dřív. V mailboxu desítky zpráv označených štítkem „důležité“, které čekají na odpověď. Telefon nezvedám, aspoň ne neznámá čísla, a řadím se tak mezi příslušníky generace sněhových vloček, kterým telefonování prý způsobuje psychickou nepohodu.

Čelit jen základním faktům života, tak to pojmenoval Chris McCandless, známý hlavně díky zfilmované knize Jona Krakauera Útěk do divočiny. Možná si ten příběh ještě pamatujete: McCandless, čerstvý absolvent vysoké školy, zkraje 90. let dva roky cestoval po Americe, protloukal se ke svobodě a nakonec zemřel hlady na Aljašce ve vraku starého autobusu, který mu sloužil co přístřeší.

O existenci tabákové režie jsem nevěděla, ačkoli jsem v jejím stínu vyrostla. V Tachově, kam moji rodiče přišli v 50. letech, jsme bydleli ve vile jejího bývalého ředitele. Bydlení ve vile bylo projektováno pro rodinu se služebnictvem, vysoké stropy, kachlová kamna, obrovská koupelna, všude se muselo topit a v zimě zamrzala voda. Od té doby vím, jak taková honosná vila z konce 19. století vypadá zevnitř.

Tak i do mě vstoupilo Kafkovo výročí; jako Odradek, kus, který jsem si nevybral a o který zakopávám. Pravda, snažil jsem se připomínat si Kafkovo století systematicky.

Vědeckofantastická hra Karla Čapka RUR pojednává o střetu lidstva s uměle vyrobenými roboty: varuje před negativními vlivy techniky na lidstvo. Roboty lidé vyrábějí proto, aby za ně dělali práci, kterou oni sami dělat nechtějí, ale pak se to zvrtne a roboti své výrobce nemilosrdně zlikvidují.

Vystupte z řady, buďte sama sebou! – nabádá mě při podzimním brázdění ulic ixtá podobná reklama. V pojetí toho podsvíceného plakátu „být sama sebou“ neznamená nic jiného než koupit si tuctové šatky, které vyprodukovaly bezejmenné a špatně ohodnocené šičky někde v Bangladéši ve statisících kusech.

Kdykoliv se Denis objeví, donese nějakou zajímavou nahrávku nebo knihu. Denis je kamarád z Minnesoty a na tyhle věci má vážně čuch. Sleduje počínající trendy jakousi vnitřní lupou, takže o nich ví ještě předtím, než společensky převládnou. Bere to jako jistý druh proroctví do našich časů.

Zaválo mě to do údolí francouzské řeky Vézèry. Až mě zaskočilo, jak blízko jsem se ocitl slavným jeskyním. Na jejich stěnách před 20 tisíci lety pravěcí lovci zachytili zvířata, která se proháněla po okolní, chladné prérii – bizony, divoké koně, obří jeleny, chlupaté nosorožce…

Dlouhé ženské vlasy ve větru, vztažené ruce v gestu vítězství a hořící kusy hadrů, v nichž lze rozeznat hidžáby, jimiž si íránské dívky a ženy musí zakrývat vlasy, krk a hruď. To jsou symboly povstání, jež pod heslem „žena, život, svoboda“ propuklo v Íránu před dvěma lety a v nějaké formě trvá dodnes.

Ten pahorek je viditelný z dáli. Nápadným ho dělá pravidelný útvar mohutných lip, které mají rozměr i tvar chrámu a z pahorku vytvářejí akropoli. I příchozí neznalý historie cítí, že místo je něčím výjimečné.

Ke knihám Jakuba Demla, jednoho z nejzvláštnějších českých spisovatelů první poloviny 20. století, se vracím pořád a čtu je znovu a znovu. Svým nezaměnitelným stylem a podivností, jimiž ovšem probleskuje ryzí krása, ke mně mnohdy promlouvají nečekaně intenzivně, a to i přesto, že mě po většinu času spíš notně rozčilují.

To místo není na plátně s portrétem vln nebo na rytině s portrétem plachetnice, ale klidně by mohlo být. Když tam stojím, vždycky se cítím jako v obraze: divím se a nevěřícně zírám kolem sebe a zároveň mě ani na okamžik nepouští vědomí toho, že jsem pozorován, že mám diváka, jemuž máloco unikne.

Tajemně znějící slovo „kintsugi“ znamená „zlatý spoj“ a označuje starobylé umění, jak opravit kousky rozbité keramiky zlatým lakem. Legenda praví, že kintsugi vzniklo v patnáctém století, kdy osmý šógun Ašikiga Jošimasa poslal svůj rozbitý čajový šálek, který měl zvláště v oblibě, nazpět do Číny, aby mu ho místní umělci opravili. Šálek se mu vrátil vyspravený kovovými svorkami, jak bylo tehdejším zvykem.

Rakouský kancléř Metternich se o celém tom podniku vyjádřil jasně: Zbytečně vyhozené peníze za dům, ve kterém najdete jen „les uřezaných hlav“. Navíc postavený úplně mimo město. Básník Heinrich Heine posměšně veršoval o „mramorové golgotě“. Spisovatel Claudio Magris psal o „kabinetu voskových figurín“.

Léto bylo letos opět přefestivalované, když nechci použít škaredého slova přemnožené, jež si většina letních festivit a jejich organizátorů věru nezaslouží. Přemnožený je dnes spíš kýč a hra na jistotu, jak říká Josef Čapek, kulturní industrie, a ta je k vidění spíš jinde než na festivalech.

Jak žít svobodně, jak být sám sebou? Naposled si u nás tuto otázku položila Tereza Matějčková a svobodu spojila s rezignací, která v jejím podání znamená sebereflexi: schopnost poodstoupit od sebe sama a slevit ze svého vždy a priori vítězného sebeobrazu. Odstup od sebe sama staví základ, pokud člověk chce mít naději, že bude ve světě prosazovat i něco lepšího než vlastní stihomam.

Letos v srpnu by finská spisovatelka Tove Jansson oslavila 110. narozeniny. Pokud bych mohla mluvit do sestavování žebříčků nejlepších nebo nejdůležitějších knih 20. století, zuřivě bych bojovala za to, aby se její knihy o skřítcích muminech umístily na horních příčkách.

Jak na jevišti ukázat umírání v bolestech, které nedává žádný smysl? Je etické ukázat, co prožívá umírající a jeho nejbližší? Jsou to vůbec legitimní otázky? V kontextu současného divadla, které dávno zahodilo všechny zábrany a explicitně ukazuje vše lidské i nelidské? Ale mluvit o smrti je jiná věc…

Jsem činžák na Břevnově, seříznutý svahem. Zkrouhnutý svažitým terénem, sjíždějící ulicí. Možná je tohle místo, které znáš ze svého dětství, na které si pamatuješ, které v tobě vyvolává staré obrazy, stejně jako to umí vůně nebo chutě. Vyvolává vzpomínky schované v oparu bezstarostnosti a rodičovské něhy – nebo aspoň tak si to chceš pamatovat.

„Už odjel autobus do Monte?“ – ptá se anglicky asi osmdesátiletý stařík na zastávce ve Funchalu na ostrově Madeira. Nikdo se nemá k odpovědi, místní Portugalci mu nejspíše moc nerozumí. Přistoupím k němu a dáme se do řeči, oba za chvíli pojedeme stejnou cestou.

Cestou jsme v mobilech prostudovali historii toho slavného podzimního svátku úhořů a dějiny sladkoslané a slanosladké delty, do níž míříme, i rybářskou historii Codiga a ostrovů, na kterých se rozkládá. Probrali jsme se fotografiemi středu města i přístavu a prohlédli si hejna plameňáků, kteří stojí v solných polích, co se jak přízraky bělají mezi mokřady.

Spisovatel David Zábranský má na české literární scéně pověst provokatéra, který jde programově proti proudu. Zvláště ve svých novinářských sloupcích podnikal výpady proti „pražským liberálům“ často až příliš na sílu. I o těchto svých publicistických textech mimo jiné píše ve svém novém románu Jů a Hele, který nedávno vyšel v brněnském nakladatelství Větrné mlýny.

Podzim letos přišel rychle, přinesl deště, potemnělo ovzduší, záplavy. Jeho příchod moje duše vycítila s předstihem, černá vlna melancholie ji ovinula den už předem. Obdobným náladám dnes říkáme deprese, ale tento medicínský pojem bych rezervoval pro klinické obtíže, které je nutné léčit psychoterapeuticky i psychiatricky.

Minulý měsíc Česká televize vyvolala bouřlivé reakce, když v jednom z příspěvků na sociálních sítích použila místo slova „hosté“ slovo „hoststvo“.

Asi každý, kdo se pohybuje na internetu, už někdy narazil na obraz Americká gotika od Granta Wooda, případně na některou z jeho citací a parodií. Obrýlený farmář s podávkami v ruce a vedle něj jeho dcera, oba s protáhlými zachmuřenými tvářemi, stojí před bílým dřevěným domem s verandou.

Všichni jsme jenom lidé, a všichni máme své lidské slabosti. V neposlední řadě to platilo o švédském filmovém a divadelním režisérovi Ingmaru Bergmanovi, který byl pro mou generaci doslova kultovní, takřka nedotknutelnou postavou. Ze vzpomínek těch, kdo s ním za jeho života přišli do styku, totiž vyplývá, že s ním nebylo vždy snadné vyjít.

Zdědila jsem knihovnu s díly anglických moderních klasiků, ale Virginia Woolfová mezi nimi chyběla. Kupodivu, protože její Orlando vyšel v češtině už rok po vydání anglickém v roce 1928 a v překladu Staši Jílovské, výrazné postavy české žurnalistiky, spolužačky a přítelkyně Mileny Jesenské.

Třetí rok pořádám spolu s Kamilou Šeligovou, ředitelkou knihovny v Šumperku, malý festival literárních čtení Kniha v lázni. A nejde mi o nic jiného, než o to, aby se z toho stala tradice. Za tři roky se samozřejmě žádná tradice neudělá, ale je to tak trochu jako když se u nás v Jeseníkách pokoušíte něco vypěstovat. Třeba nějaký keř.

Přítel mi vyprávěl o poutníkovi, jeho jméno jsem zapomněla, který cestou do Jeruzaléma překonal mnohé těžkosti a nebezpečenství jen proto, aby se, ve chvíli, kdy měl svaté město na dosah, obrátil a vrátil domů.

Traduje se vtipný příběh z dob, kdy Leonardo da Vinci maloval svoji slavnou Poslední večeři. Šlo, jak známo, o obří fresku v jídelně řádu milánských dominikánů. Není jasné, kdy přesně se do zakázky pustil, záznamy se totiž ztratily. Předpokládá se, že to bylo v roce 1495 a práce na fantastické fresce trvaly tři roky.