Echo Podcasty

O některých slovanských zemích a národech my Češi mnoho nevíme, protože jsme historicky měli málo příležitostí je poznat. Tak například neznáme druhý nejmenší slovanský národ Makedonce a jejich stát Severní Makedonii. Proč se jmenuje jinak než jeho obyvatelé? Čím ve světových statistikách předběhl Švýcarsko? Jak je možné, že makedonský národ pořádně vznikl až v druhé půli dvacátého století? Jak se stalo, že se Makedonii – jakožto jedné ze svazových republik bývalé Jugoslávie – vyhnuly balkánské války devadesátých let? A svedete si představit, že by v 21. století v českém hlavním městě přes noc politická moc v podstatě tajně instalovala desítky kontroverzních historizujících pomníků, o jejichž existenci by obyvatelé o den dřív neměli potuchy? O po všech stránkách pozoruhodném makedonském příběhu hovoří s Jakubem a Lukášem Novosadovými v třiadvacáté epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované slavista a makedonista Miroslav Kouba.

Makedonie je z českého pohledu země fascinujících historických paradoxů. Jako moderní národ se Makedonci začali dotvářet s velkým zpožděním oproti jiným slovanským národům – až po druhé světové válce, již strávili v područí Bulharů na fašistické straně bojujících stran. Následně byli zaparkováni v Titově komunistické Jugoslávii, která jim svým důrazem na vyrovnání poměrů mezi svazovými národy poskytla přístřeší a klid rozvíjet se a plnohodnotně si uvědomovat sebe samé. Jako moderní samostatný stát vznikla roku 1991 tak, že se z Jugoslávie vlastně nesamostatně osamostatnila. Obyvatelstvo po nezávislosti netoužilo, protože si uvědomovalo výhody velkého slovanského státu, jenže zároveň se obávalo režimu Slobodana Miloševiće. Ten na další odtrhující se díl „odkvetlého impéria“ nezaútočil a Makedonie nakonec prožila relativně klidné devadesátky.

Ačkoliv klidné… Je to země, již bez výhrad neuznává vlastně žádný z jejích sousedů (a vůči tomu bychom my Češi již měli zpozornět, jelikož ze své historie známe období, kdy jsme sousedům za uznání nestáli). Když vynecháme Kosovo, jež má po vyhlášení nezávislosti pořád dost potíží samo se sebou, tak třeba Albánie má pochopitelně zájem na dobrém postavení výrazné albánské menšiny v Makedonii, která tvoří až třicet procent obyvatelstva – i tak početnou národnostní menšinu z české historie známe. Srbsko si Makedonie zase bedlivě všímá kvůli konfesním pravoslavným sporům.

Řecko sice uznává existenci slovanského obyvatelstva a jeho jazyka, ale neuznává stát, který by se jmenoval Makedonie, protože tak se jmenuje území na severu Řecka. Proto se také Makedonie od roku 2018 jmenuje Severní Makedonie, což je jeden z výsledků dlouhých a náročných makedonsko-

řeckých jednání – jiným je členství země v NATO od roku 2020. Konečně Bulharsko naopak uznává makedonský stát, taky ho jako první na světě potvrdilo pod jeho ústavním názvem, leč neuznává jazykovou a národnostní svébytnost makedonského národa: má je rovněž za bulharské.

Mimo jiné kvůli tomuto nekonečnému sporu Makedonie stále není členem Evropské unie. Což ale má zase jiné konsekvence: Makedonci se „natruc“ rozhodli, že místo do Evropy se raději obrátí do své velké a významné historie – která však není slovanská, takže není jejich. Komu by to ale vadilo? A tak poslední a nejdelší část epizody zabírá rozhovor o projektu „Skopje 2014“. Miroslav Kouba na prezentaci fotografií z hlavního města vypráví nejprve o ničivém zemětřesení, které více než polovinu Skopje roku 1963 srovnalo se zemí, o brutalistní výstavbě, která vyrostla na troskách předešlého města, a nakonec o kontroverzním projektu, který na začátku tohoto století brutalistní stavby začal doplňovat lacinými atrapami antických staveb s barokními prvky. Výsledky jsou neuvěřitelné, monstrózní, kýčovité, vlastně odpudivé. Ale právě proto v čemsi nesmírně přitažlivé.

Aneb konečně podcast, který milovníkům tuzemského podnikatelského baroka nabízí lásky ještě mnohem víc.

Hostem první epizody podcastu Men´s Factor byl freediver a otužilec David Vencl. Držitel světového rekordu v podplavávání ledu říká, že limity toho, co naše tělo dokáže máme každý ve své hlavě. V rozhovoru vysvětluje, jak je možné, že pod vodou na jeden nádech vydrží více než 8 minut, jak bezpečně zkoušet limity vlastního těla a protože je bývalý učitel tělocviku povypráví, jakou kondici a dovednosti měly děti kdysi a jak jsou na tom dnes. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

V neděli uplynulo pětatřicet let od 17. listopadu 1989. V posledních letech se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Jak se změnily oslavy 17. listopadu a jaký má svátek význam pro lidi, kteří dobu komunismu nezažili? O tom mluvil Daniel Kaiser se svými hosty v Salonu Echa. Za „vzpomínkový průmysl“ dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. A pozvání do debaty přijal i influencer a youtuber Jan Špaček, který se narodil deset let poté. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Kontroverzní novela energetického zákona může ohrozit budoucnost obnovitelných zdrojů v České republice, varuje výkonný ředitel Solární asociace Jan Krčmář, který byl hostem podcastu Hrot Pavla Štrunce.  

Poslanecká sněmovna bude tento týden schvalovat návrh vládní novely zákona LEX OZE III. Pozměňovací návrhy mají vládě umožnit snížení podpory na obnovitelné zdroje energie, primárně na fotovoltaické elektrárny postavené v letech 2009 a 2010.  

"Ministr financí k tomu v posledních týdnech nechal přilepit na úplně poslední chvíli dlouho utajené pozměňovací návrhy, které mají potenciál všechno, co ta novela, ale i předchozí novely zavedly, výrazně a do velké míry znehodnotit. Ty pozměňovací návrhy představují obrovský zásah do té energetické legislativy Česka," říká Krčmář a dodává, že jedním z nejvíc kontroverzních ustanovení je pravidlo, podle kterého výrobci obnovitelné energie ztrácí nárok na podporu během tzv. záporných cen na trhu.

Zatímco podobná opatření jsou v Evropě zaváděna pro nově budované zdroje, v ministerském návrhu se vztahují i na starší instalace z let 2009–2012.

Podle Krčmáře je takový krok pro starší elektrárny technicky neproveditelný a ohrozí jejich udržitelnost. Další problematickým bodem je zavedení individuálních kontrol výnosnosti elektráren.

Stát tak může přímo penalizovat efektivnější provozovatele, zatímco ti, kteří se o své elektrárny nestarají dostatečně, by mohli zůstat bez postihu. „To je nejen demotivující, ale také naprosto nespravedlivé,“ říká Krčmář. 

Ministerstvo financí plánuje omezit provozní podporu obnovitelných zdrojů na pouhých 8,5 miliardy korun ročně, přestože reálná potřeba podle Ministerstva průmyslu a obchodu činí 31,2 miliardy. Krčmář upozornil, že tak drastické snížení může zruinovat tisíce firem, jejichž projekty jsou stále zatíženy nesplacenými úvěry. Vláda tak zásadními změnami pravidel hry odrazuje nové investory.  

Česko již prohrálo první arbitráž s investory kvůli změnám v podporách pro obnovitelné zdroje z minulé dekády, a podle Krčmáře hrozí, že podobných sporů bude přibývat. „Každá arbitráž je nejen finanční zátěží, ale také poškozující reputaci země v očích zahraničních investorů,“ dodal.

"Ministr financí říká, že se arbitráží nebojí, ale Česko má už poměrně hodně zkušeností s arbitrážemi, což nevím, jestli je dobře." 

Na pozadí těchto problémů si sousední Polsko a Rumunsko zajišťují pozice energetických lídrů střední a východní Evropy, zatímco Česká republika podle Krčmáře zaostává. Ale pokud by celá novela spadla pod stůl, Česká republika riskuje další zpoždění v implementaci evropských směrnic, což by podle Krčmáře mělo zásadní negativní dopad na celý energetický sektor. 

Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Jakub Landovský, ředitel Aspen Institute Central Europe, bývalý velvyslanec ČR při Severoatlantické alianci a politolog IPS FSV UK. Mluvilo se hlavně o zvolení Donalda Trumpa a o tom, jaký vliv to bude mít na změny ve světě. „Jak vypadá svět bez silného amerického vedení vidíme teď kolem sebe, „Nepředvídatelnost Donalda Trumpa fungovala jako stabilizující element. Doba jeho působení v Bílém domě byla obdobím, kdy si Rusko nedovolilo přímou otevřenou válku na Ukrajině,“ říká Landovský a dodává, že nyní bude snaha deeskalovat napětí.

I proto Rusko posiluje ofenzivu a Ukrajina za poslední týdny ztratila území, které dobývala poslední rok. Západní země dávají podle Landovského na pomoc Ukrajině mnohem méně, než by měly a mohly.

Podle Landovského Trumpova nejednoznačnost měla dopad i na Severokorejský režim: „Kim Čong-un skutečně nevěděl, co druhý den očekávat. Tyto protichůdné signály paralizovaly jeho myšlení.

“Významnou roli podle něj hraje i Čína: „Čína je možná jediná země, která může skutečně zkrotit ruské agresivní choutky. Podporuje Rusko technologicky, ale brání eskalaci do jaderné roviny.“

„V Americe jsem byl v době voleb, Amerika hledá balanc, ale nikdo nezpochybňuje výsledek republikánů, teď mají dva roky volnou ruku na to, jak upraví americkou společnost,“ říká Landovský.

Obyčejní Američané se cítí zapomenují, hnutí MAGA je reakcí na situaci v USA. V Moskvě, Teheránu a dalších zemích čekali, že v USA bude po volbách chaos, takže zvolení Trumpa prý rozhodně neslaví. 

„Petr Pavel je pro mě silný lídr, stojím za ním a vím, že ve strukturách NATO je braný jako první třída,“ komentuje Landovský sporný výrok prezidenta o tom, že Donald Trump je odpudivá bytost. 

Demokraté komunistům před únorem 1948 pomáhali svým schvalováním porušování principů právního státu

Komunisté plánovali po osvobození v roce 1945 dvě revoluce: nejdříve nacionálně- socialistickou a potom komunistickou. Demokratičtí politici komunistům ovšem při těchto revolucích dost pomáhali. Zejména se jim vymstilo nedodržování principů právního státu, jak pokud jde o retribuci, tak vyhánění Němců, nebo ostudný zákon č. 115 z roku 1946, který vyvinil pachatele všech brutálních poválečných excesů, až po znárodnění dekretem prezidenta republiky.

O tom, že jsme po skončení války již nebyli suverénním, státem svědčí i odvolání naší účasti na pařížské konferenci o Marshallově plánu. Vláda původně účast na pařížské konferenci schválila. Když Gottwald na návštěvě Moskvy zjistil, že si to Sověti nepřejí, volal okamžitě Benešovi do Prahy. A Beneš oznámil vládě, „že o postoji Moskvy nelze diskutovat.“ Účast na pařížské konferenci byla vzápětí odvolána. 

Je otázkou, zda si demokraté vůbec uvědomovali vážnost situace. Například od léta 1947 kolovaly již v Praze zprávy, že komunisté připravují puč. Když se vyslanec Josef Korbel – otec Madeleine Albrightové - v Praze v létě 1947 prezidenta Beneše ptal, zda se nebojí puče, odpověděl Beneš, že „..si to komunisté nedovolí, protože vědí, že mám v národě autoritu.“ 

Nakonec o tom, jak chabě byla únorová protiakce demokratických ministrů připravena, svědčí i to, že se na demisi domlouvali teprve v jejím průběhu. Část sociálních demokratů se připojila až později a Jan Masaryk nakonec vůbec. Více o přípravách komunistického puče a průběhu února 1948 v dalším díle podcastu Minulost není historie.

Tržby společnosti Footshop za tři čtvrtletí dosáhly miliardy korun a EBITDA 85 milionů korun. „Makali jsme na tom, je to práce celého týmu. Mnoho skvělých věcí se děje, získáváme nové značky, které jsou exkluzivní a velmi restriktivní v distribuci,“ říká zakladatel a CEO Footshopu Peter Hajduček.

Získat takovou značku trvá prý často roky a někdy je třeba letět i do Tokia, nebo Paříže. 

Vánoční sezona je pro jejich byznys důležitá, ale ne klíčová, společnost cílí na online byznys a rozvoj v regionu střední a východní Evropy.

Nyní plánují otevření kamenné prodejny ve Varšavě, další obchody fungují v Praze, na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku. „Pro hodně značek jsme jediný a exkluzivní partner v regionu, vědí, že dbáme na kvalitu, umíme sledovat trendy, záleží nám na prezentaci na sociálních sítích a věří nám.“ Jednou z novinek letošního roku je výraznější zaměření na vlastní produkty a spolupráce.

Footshop například vytvořil limitovanou kolekci tenisek ve spolupráci s Adidas, která byla inspirována modrotiskem – technologií barvení látek chráněnou UNESCO. "Byl to velký úspěch a podařilo se nám to propojit dokonce i s LEGO stavebnicí," říká Hajduček.

Přestože online tržby dominují, kamenné obchody hrají ve Footshopu důležitou roli. "Naše obchody musejí být profitabilní, jinak je zavřeme. Například obchod v centru Prahy si můžeme dovolit díky vysoké návštěvnosti a turismu, i když nájem se blíží milionu korun měsíčně," vysvětluje Hajduček. V Praze letos ještě plánují otevřít nový koncept Queens v centru Prahy.

Footshop klade důraz na propojení se svou komunitou. Organizuje akce, jako jsou tematické eventy nebo kampaně, které přitahují mladší generaci, ale i starší zákazníky. "Letos jsme poprvé spustili vánoční kampaň s Tomášem Hanákem, abychom ukázali, že Footshop má co nabídnout nejen mladým, ale i širší skupině zákazníků," dodává Hajduček.

Jeden z nejvýraznějších filozofů druhé poloviny dvacátého století, vzdělaný v analytické tradici, vyzývá v knize Mysl a vesmír z roku 2012 k přehodnocení našich převládajících materialistických úvah o vzniku vesmíru. Podtitul knihy je ostatně výmluvný: Proč je materialistické neodarwinistické pojetí přírody téměř jistě chybné. Nagel se ve svých úvahách nebojí opřít o „zdravý rozum“ a tvrdí, že vesmíru od počátku vládne rozum, v přírodě samé existuje cosi jako duchovní, dokonce morální substrát.

To leckoho vyděsilo. O Nagelovi se začalo psát jako o reakcionáři legitimizují pomatence, kteří bojují proti výuce evoluční teorie na školách. Sám Nagel je přitom ateista – přesto říká, že těmto pomatencům děkuje. Po celou dobu se díky nim drží v povědomí, že fyzikální teorie doplněné o evoluční biologii nemohou podat vyčerpávající obraz vzniku a vývoje kosmu. I vědec, právě on, musí předpokládat, že základem světa není hmota, ale rozumný řád. V opačném případě by nedávalo smysl chtít vesmíru porozumět, najít pro jednotlivé fenomény vysvětlení, hledat třeba v přírodě chemické vzorce.

Jestli je to reakcionářské? Tím lépe, odpovídá Nagel. Existuje i vyloženě zdravá verze reakcionářství a ve svém díle se k němu hlásí. V žádném případě však neusiluje o zavržení přírodní vědy, ale spíše o její korekci a rozšíření. Přitom nám prý může pomoct Platón i Hegel. Oba tvrdí, že rozum má prsty v samém vývoji universa, že se snad univerzum skrze mysl probouzí k vlastnímu vědomí.

Zní to spekulativně – a ani před tímto reakcionářstvím Nagel necouvne. Svou metafyzikou přírody se ostatně ocitá v blízkosti významného současného filozofického proudu, tzv. nového realismu. Ten opouští novověké schéma, dle kterého je člověk uvězněn ve své hlavě či v „nitru“, zatímco ve světě bloudí jako ve tmě. Spíše jsme součástí řádu, který rozpoznáváme sami v sobě. A protože rozum není druhotný vůči přírodě, ale tvoří její součást, určuje Nagel nově i vztah přírodních a tzv. humanitních věd. Ty první nenahrazují ty druhé. Má-li Nagel pravdu, jsou filozofie i umění stejně legitimními přístupy k realitě jako přírodověda.

Kapitoly

I. Filozofové a jejich zvířata [počátek až 20:43]

II. Thomas Nagel, „americký existencialista“ [20:43 až 32:05]

III. Co je analytická filozofie? [32:05 až 42:00]

IV. Proč věřit rozumu, pakliže vycházíme z evoluční teorie? [42:00 až 56:15]

V. Kultura je součástí přírody. [56:15 až konec]

Bibliografie

Thomas Nagel, Mysl a vesmír, přel. Roman Tadič, Praha: Dauphin, 2024.

Thomas Nagel, The View from Nowhere, Oxford – New York: Oxford University Press, 1986.

Thomas Nagel, Theresienstadt, in: Analytic Philosophy and Human Life, Oxford: Oxford University Press, 2023, str. 46–60.

Thomas Nagel, What is it like to be a bat, in: The Philosophical Review, 83, 4/ 1974, str. 435–450.

Thomas Nagel, What Does It All Mean?: A Very Short Introduction to Philosophy, Oxford: Oxford University Press, 1987.

Češi začínají platit za Síkelovy chyby. Spoléhat na dovoz elektřiny z Německa je sebevražda

Ekonomická redaktorka Markéta Malá varuje, že závislost na dovozu energie přináší vysoká rizika a může Česko vystavit nečekaným výkyvům cen a dostupnosti elektřiny. V novém Hrotcastu také připomíná dva roky starý výrok tehdejšího ministra průmyslu Jozefa Síkely, který zavání naivitou.
Provozovatel energetické soustavy ČEPS vydal minulý týden se zpožděním zprávu o zdrojové přiměřenosti do roku 2040. Ta je zásadní pro budoucnost Česka a týká se každého z nás. „Znamená to, jaký mix zdrojů naše země má a jak by měl vypadat. Počítá se tam s dovozem. Z čistého výrobce bude Česko dovozcem energií, ale od koho a za kolik to bude, není jasné,“ popisuje ekonomická redaktorka Echo24 Markéta Malá.„Navíc tam chybí data za Německo, což je důležité vzhledem k budování plynových elektráren na našem území. Německo by mělo být napřed a chceme sledovat ten proces,“ upozorňuje v novém Hrotcastu.Podle zprávy ČEPS ale nehrozí, že by do budoucna nemělo Česko energie. Úřad si je jistý, že bude vždycky „kde brát“. Své zraky upíná k právě k sousední zemi. Jenže minulý týden nastalo něco, co by mělo optimismus brzdit. Něco, k čemuž bude docházet asi často a není to nic zase tak překvapivého: změna počasí. Minulý týden v Německu nefoukalo, nesvítilo sluníčko. „Došlo u nich k tomu, že cena elektřiny na krátkodobém trhu vylétla nad 800 eur za megawatthodinu, což byl zatím letos rekord, protože zkrátka nejely větrné a solární elektrárny. Takže se musely rychle nahodit záložní flexibilní zdroje,“ popisuje Malá.Tím vystřelily nahoru emise, u našich západních sousedů dokonce pálili ty nejšpinavější zdroje včetně mazutu. Ale hlavně muselo Německo skokově navýšit dovoz elektřiny. Ve středu 6. listopadu se tak Česko stalo jejím čtvrtým největším vývozcem. Ovšem podle ČEPS bude Česko do pár let – s tím, jak bude postupně vypínat uhelné zdroje energie – elektřinu dovážet. Neví se, odkud to bude a za kolik. Podle Markéty Malé ČEPS počítá s tím, že budeme věřit Němcům a Francouzům, že nám energie vždycky dodají. Jenže i to má své „ale“.„V zelených plánech se počítá s tím, že se bude vyrábět zelený vodík a to znamená, že elektřinu, která by mohla být přebytková z výroby v Německu nebo ve Francii, mohou oni spotřebovat pro svůj průmysl. Tudíž pro nás nebude,“ varuje ekonomická novinářka.V souvislosti s evropskou důvěrou je třeba vybavit si dva roky starý výrok tehdejšího ministra průmyslu Josefa Síkely, který po jednání s německým ministrem prohlásil, že pokud by české domácnosti neměly plyn, Německo zastaví část svého průmyslu „a my pak od nich dostaneme tu potřebnou část plynu“.Právě s Josefem Síkelou souvisí zpráva, že energetický regulátor vydal nový cenový návrh, kolik by se v příštím roce mělo platit za regulovanou složku u plynu. Konkrétní čísla budou jasná během listopadu. Ale už teď je jasné, že poplatek za tranzit plynu se kvůli tomu, abychom mohli dotovat fungování NET4GAS, protože ten má obrovský pokles tržeb, zvýší.„Koupili jsme zadlužené plynovody, už jimi neteče ruský plyn, který přes nás tekl do Německa, tak se to nyní bude muset nějak zafinancovat. Odpověď vlády na to je, že dodavatelé naopak snižují ceny,“ říká redaktorka Echo24. „Navíc v příštím roce má být splatná část dluhopisů NET4GAS, což jsou jednotky miliard, zatím není jasné, kde se na to vezme,“ upozorňuje Markéta Malá. Jaká je energetická budoucnost Česka? Budeme opravdu čím dál závislejší na jiných, nebo můžeme tenhle stav ještě zvrátit? Poslechněte si Hrotcast.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Je Trump nový Hitler? Nebo je to jen masírka demokratické propagandy? Tomáš Halík má silný názor. Co se ví o chystané americké administrativě a jak může pomoct Evropě. Proč bude nový šéf CIA důležitější než někteří ministři. A co bude v Česku. Na Echo Poradě diskutují Markéta Malá, Daniel Kaiser, Jiří Peňás, Ondřej Šmigol a Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Už týden se nemluví a nediskutuje skoro o ničem jiném, než je druhé zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, a o tom, co tato skutečnost může světu přinést. Samozřejmě na to jde pohlížet z různých stran. Nová epizoda podcastu Hej, Slované se zaobírá tím, jak staronové americké vedení vnímají klíčové slovanské země: pohled západních Slovanů přibližuje politolog a diplomat Maciej Ruczaj, pohled Slovanů východních ukrajinista Petr Kalina a pohled jižních Slovanů Jakub Novosad – jenž se pro tento díl posunul z pozice moderátora do role jednoho z hostů. Jak vnímá Trumpa Polsko? Jak Ukrajina? Jak Srbsko, Chorvatsko a Bosna? Jaké může mít volba konsekvence v EU, na Kosovu, v Bělehradu, v Republice srbské? Dozvíte se řadu analýz a paradoxů – přesně jak to slovanská Evropa umí.

Maciej Ruczaj připomíná, že americké volby byly v Polsku samozřejmě nesmírně sledované i že aktuální polská vláda je z druhého tábora, než bude administrativa Donalda Trumpa. Dodává ale, že každá polská vláda dobře ví, že se musí domluvit s kteroukoli americkou vládou, jelikož Amerika je v tuto chvíli stále ještě jediný pořádný, respektive reálný garant bezpečnosti ve střední a východní Evropě (či v Evropě vůbec). Netušíme sice, jaké bude druhé volební období Donalda Trumpa, ale pokud by bylo jako to první, platí, že od dob Billa Clintona, který země střední Evropy přijímal do NATO, nebyl pro střední Evropu žádný jiný lepší americký prezident.

Petr Kalina přiznává, že podle dosavadních ukrajinských ohlasů na volbu není jasné, jak Ukrajinci na volbu Donalda Trumpa hledí: zda s nadějí, či s obavou. Obavy prý ale asi mírně převládají. Veřejnost, a to i odborná, se dohaduje o tom, zda Donald Trump bude chtít zamrzlý konflikt, příměří a demilitarizovanou zónu, nebo zda bude chtít postoupit nějaká území Rusku. Zásadní ovšem bude to, o čem se doposud hovoří paradoxně málo, a to i na samotné Ukrajině, a sice co bude se sankcemi. Bude v tomto směru vyvíjet Vladimir Putin na Trumpa nátlak, aby sankce byly zrušeny? Získá tak Rusko čas a prostor na to se dostatečně vyzbrojit a podniknout nový, silnější útok?

Jakub Novosad vykresluje paradoxy balkánského poměru k Donaldu Trumpovi. Srbsko jakožto „spojenec Ruska“ na Balkáně zvolení Trumpa kvituje. Současně platí, že Trumpova první administrativa výrazně pomohla řešit kosovký problém, takže Kosovo už je dnes vlastně skoro vyřešená záležitost. Z Trumpova vítězství se obecně vzato radují nacionalističtí politici, kteří budou bedlivě sledovat, jak si Trump povede – a to zejména v Bosně, jejíž část Republika srbská by se ráda od země odtrhla a připojila k Srbsku (které však o to dvakrát nestojí). Hrozí tedy nový válečný

konflikt na Balkáně? A jakou roli v jeho případném utlumení hrají Trumpovy developerské projekty v Albánii, v Srbsku, ba dokonce v samotném Bělehradě, kde prý chce Trump stavět luxusní hotely?

V epizodě se dále řeší, jaké je postavení střední a východní Evropy v NATO, proč slovanské země jsou mezi sebou tak často v nějakém konfliktu a proč se tak často v této části Evropy mění hranice, jak to souvisí s rozpadem Sovětského svazu a vůbec organizováním společnosti shora, zda je západní Evropa skutečně tak klidná, jak se nám jeví, zda je pro nás západní Evropa spolehlivý spojenec nebo zda po dvaceti letech členství v EU už dávno nemáme nárok na to formulovat svou vlastní evropskou politiku. Anebo zda je tak přehnaný a nesrozumitelný americký požadavek, aby se Evropa bezpečnostně o sebe začala starat taky trochu sama a nespoléhala donekonečna na přítomnost americké ochrany.

Aneb konečně podcast, který vám přiblíží, že v tom nejsme sami a že Slované skutečně mají mnohé společného.

Slibovaná ekonomická politika Donalda Trumpa se dá zjednodušit na dva body. Zaprvé snížit daně co nejvíc, v podcastu Joea Rogana dokonce navrhl nulovou daň z příjmu. Zadruhé uvalit plošná cla na veškerý dovoz do USA. Hlavně druhého bodu a možných obchodních válek, které by to vyvolalo, se děsí ekonomové. O hospodářských dopadech amerických voleb v Salonu Echa debatovali tři z nich, Petr Sklenář z J&T Banky, Lukáš Kovanda z Trinity Bank a Petr Bartoň z investiční skupiny Natland.

"Výrok prezidenta Pavla, kdy označil Trumpa za odpudivou lidskou bytost, nemá podle mě velkou důležitost. V diplomacii se obvykle taková slova nevnímají jako určující​, důležitější jsou strategické vztahy, které sahají mnohem hlouběji," říká Michael Žantovský, poradce prezidenta pro zahraniční politiku a bývalý velvyslanec ve Spojených státech o budoucích vztazích Česka a USA.​ Česká diplomacie by podle Žantovského měla využít Trumpovy česko-americké vazby, jako je například fakt, že Trumpovy děti mají částečné české kořeny.

Podle Žantovského může být Trumpova nevyzpytatelnost v některých případech výhodou, zejména ve vysoce konfliktních situacích. Nicméně, stabilita mezinárodního řádu vyžaduje předvídatelnost, což Trumpův styl může narušit. "Ten mezinárodní řád je založený na stabilitě a na nějakém systému dohod. Pokud se ta předvídatelnost vytrácí, celý systém se rozvolňuje," tvrdí Žantovský.​ 

"Pokud by se Spojené státy rozhodly vydat izolacionistickou cestou, přestaly podporovat Ukrajinu nebo NATO, Evropa by se ocitla ve velmi ohrožené bezpečnostní situaci. To je něco, co by nás mělo znepokojovat​," říká Žantovský a dodává, že Trump často deklaruje, že by konflikt dokázal ukončit rychle, třeba i během 24 hodin, což označuje spíše za rétorický tah. Žantovský vysvětluje, že Trump pravděpodobně usiluje o stabilizaci situace a zastavení vojenského konfliktu, ale připomíná, že k tomu je zapotřebí spolupráce v​šech stran.

Žantovský také upozornil, že jednat o ukončení války není jednoduché, protože „vždy jsou zapotřebí dvě nebo tři strany“ a není jasné, jak by na vyjednávání reagovala Moskva, zejména vzhledem k rozporuplným signálům z Ruska. Navíc připomněl, že ukrajinská strana není připravena činit zásadní územní či politické ústupky.

Podle Žantovského Trumpovi zajistil​ výhru především jeho důraz na ekonomiku a otázku migrace. Žantovský zdůraznil, že Trump měl lépe nastavené priority kampaně, přičemž ekonomická témata a migrace oslovují velkou část amerických voličů. ​

S​oučasně se dokázal vyhnout přímému střetu v otázce reprodukční svobody žen, což pomohlo neutralizovat útoky na toto téma a zachovat si podporu i mezi tradičními voliči demokratů​ včetně žen a menšin.​ 

Komunisté se nedostali k moci až v únoru 1948, postupná sovětizace Československa začala již během II. světové války. Sovětský svaz uznal 18. července 1941 Benešovu vládu. Uznání zahrnovalo i uznání právní kontinuity vlády, Benešova prezidentství - o které velice stál - a hranic předmnichovské republiky. Nic z toho Francie ani Anglie nebyly ochotné v takové míře Benešovi přiznat. Podle výroku jednoho jeho spolupracovníka si tím Sověti Beneše koupili a od té doby ho šikovně a účelově využívali. Exilový historik Josef Kalvoda tvrdí, že byl Beneš jediným středoevropským státníkem, který na mezinárodní scéně v době II. světové války podporoval veřejně i neveřejně sovětské zájmy. „Beneš disponoval cennými informacemi o situaci v Německu a ve střední Evropě a o tyto informace se s námi ochotně dělil,“ píše ve svých pamětech tehdejší sovětský vyslanec ve Velké Británii Ivan Majský.Zásadní zlom nastal v roce 1943, když Beneš uzavřel v roce 1943 přes výslovný odpor spojenců Československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Původně měl smlouvu po osvobození ratifikovat parlament a smlouva měla platit 5 let a obnovovat se. Beneš ji ale v Moskvě ratifikoval sám a souhlasil se změnou platnosti na 20 let. O tom, jak demokratičtí politici umetli komunistům cestu k moci, se více dozvíte v dalším díle podcastu „Minulost není historie“.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Echo Salon Jakuba Peřiny o budoucnosti levice. Krizi levice sledujeme prý nejen v Česku. Je to dáno tím, že sociálnědemokratické strany se od začátku hodně koncentrovaly na socioekonomická témata, zatímco ta kulturní zůstávala v pozadí? Nebo se levicové strany dnes snaží od kulturních válek ustupovat a řeší spíš ty ekonomické otázky. Jaký je současný trend? O tom diskutovali Gabriela Svárovská, spolupředsedkyně Zelených, Jiří Nedvěd, místopředseda SOCDEM, Matěj Stropnický, bývalý předseda Zelených, Michael Hauser, filozof, překladatel, Magdalena Dušková, redaktorka Alarmu a politolog Petr Sokol. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

„Pokud Trump zavede cla, jak plánuje, o práci může připravit 55 tisíc Čechů, Česká ekonomika ročně v roce 2027 přijde o zhruba 300 miliard korun,“ tvrdí hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda, který byl hostem podcastu HROT Pavla Štrunce. „Pokud by byla cla zavedena ve výši 60 % na Čínu a 20 % na Evropskou unii, tak je to totální překreslení podmínek globálního obchodu, tak jak ho známe po druhé světové válce,“ dodává Kovanda a podle něj by v důsledku toho mohl být nejvíc zasažen český automobilový průmysl a další sektory, které spoléhají na vývoz do Spojených států či na německé odběratele. Kovanda varuje, že taková změna by mohla vést k přemístění výrobních závodů do Spojených států, kde budou firmy profitovat z levnějších energií a snížených nákladů na výrobu. „Přemístění výrobních závodů do Spojených států se může stát realitou. Firmy hledí na náklady, a pokud Trump nabídne levnou energii a nízké daně, může to být pro Evropu vážná výzva.“ Konec Green Dealu podle Kovandy začal už Ruskou invazí na Ukrajinu a zvolení Trumpa je dalším hřebíčkem do rakve evropské zelené politiky. „Trumpovo heslo ‚Drill, baby, drill‘ symbolizuje návrat k fosilním palivům, který USA přinese levné energie a tím pádem konkurenční výhodu oproti Evropě,” vysvětluje Kovanda a dodává, že zatímco Evropa řeší emisní povolenky a Green Deal, Trump podporuje těžbu fosilních paliv, což může evropský průmysl oslabit a tlačit firmy k přesunu výroby do USA. Green Deal, který se nyní opírá o silnou ideologickou podporu v Evropské unii, bude podle Kovandy muset být přehodnocen, pokud evropské státy nechtějí přijít o velkou část svého průmyslu. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Ve vztahu k přirozenosti kolují na veřejnosti dvě teze. Těžko přitom říct, zda mají své reálné zastánce, anebo se ve skutečnosti přeme o argumentační pahýly, které přisuzujeme oponentům či nepřátelům. Jedni prý tvrdí, že existuje přirozenost, kterou buď zjevil Bůh nebo vědec a my se podle ní máme řídit, protože nám tato přirozenost rovnou i přikazuje, jak žít. Druzí tvrdí, že přirozenost neexistuje, vše je konstrukt; kdo navíc mluví o přirozenosti, usiluje nejčastěji o naši svobodu. Takový člověk chce druhým namluvit, že něco, co záleží jen na libovůli, je ve skutečnosti dané, přirozené, posvátné. Takž: nevěřit mluvčím přirozenosti, jdou po vaší svobodě – a hlavně zůstat hraví!

Z filozofického hlediska jsou obě teze přinejmenším sporné. Není pochyb o tom, že moderna začíná odkouzlením. To, co jsme považovali za posvátné, se dává do pohybu, nacházíme v tom příliš lidské prsty. Jenže z tohoto odhalení – tedy z toho, že ledacos, co jsme považovali za dané i nějak přirozené, je ve skutečnosti vytvořené – rozhodně neplyne, že dané není vůbec nic a my si můžeme rozhodnout o všem.

Člověk nemusí být kdovíjaký konzervativec, aby tezi o krajním konstruktivismu odmítl. Vzpomenout si lze třeba na Petera Singera. Ten levici nabádá, ať odmítne neudržitelný marxistický předpoklad o tom, že vše je politika, tedy otázka mocenského konstruktu. „Být slepý k faktům o lidské přirozenosti znamená riskovat katastrofu,“ poznamenává v knize Darwinovská levice. Nebo takový Bernard Williamse. Pro tohoto filozofa byl i Immanuel Kant, teology označovaný jako všedrtič, příliš dogmatický. Přesto tvrdil, že třeba kulturní relativismus, tedy představa, že každá společnost si volí takové hodnoty, jaké chce, a my do toho nemáme co kecat, je spíše myšlenkové lajdáctví než projev svobodomyslnosti.

Neměli bychom opomenout, že konstruktivismus, tvrzení, že ve všem, co je dané, objevujeme lidskou stopu, dnes spojujeme s liberalismem, ale tradičně se pojil spíše se socialismem, zvláště se zmíněným marxismem, občas i se sociálním inženýrstvím. S ohledem na to, že spor o přirozenost se rozhořel zvláště na otázce genderu, může zaujmout, že třeba Slavoj Brichcín, nestor české sexuologie, poznamenává, že on sám spatřoval v tezi o všeobecné společenské podmíněnosti něco totalitního. Jeho pacienti, kteří nezapadali do normy, byli chápáni jako bytosti deficientní, jako bytosti, které je však možné „předělat“ v žádoucí obraz společnosti. I na tomto pozadí se ukazuje: tvrzení, že s něčím nelze hnout, že něco je dané, nemusí být jen projevem útlaku, ale rovněž zprávou o tom, že některé skutečnosti je třeba přijmout, dokonce nechat být. I to – možná zvláště to – může být projevem svobody a svobodomyslnosti.

Kapitoly

I. Rodina? Pouhý konstrukt – to je snad jasné, nebo ne? [začátek až 17:10]

II. Konstruktivismus Niklas Luhmanna: Realita je to, co mnou otřásá. [17:10 až 40:12]

III. Jiný svět, jiný mrav? Nesmysl. [40:12–52:00]

IV. Přirozenost samozřejmě existuje. Ale ve vrstvách a je sporná. [52:00 až konec]

Bibliografie

Slavoj Brichcín, Sexuální delikventi z pohledu psychiatrické sexuologie, Praha: Psychiatrické centrum, 1996.

Anne Fausto-Sterling, Sexing the Body: Gender Politics and the Construction of Sexuality, New York: Basic Books, 2020.

Niklas Luhmann, Realita masmédií, přel. Katrin Vodrážková, Praha: Academia, 2014.

Niklas Luhmann, Sociální systémy. Nárys obecné teorie, přel. Pavel Váňa, Brno: CDK, 2006.

Paul Preciado, Testojunkie. Sex, Drugs, and Biopolitics in the Pharmacopornographic Era, přel. Bruce Benderson, New York: The Feminist Press, 2013.

Peter Singer, Darwinovská levice, přel. Denis Kostomitsopoulos, Praha: Filosofia, 2006.

Bernard Williams, Morálka. Úvod do etiky, přel. Šimon Haikl Koukal – Tereza Matějčková, Praha: OIKOYMENH, 2021.

Celé epizody na www.forendors.cz/pravdaneexistujetm

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Donald Trump se po čtyřech letech vrátí do Bílého domu. Slibuje ukončit válku na Ukrajině i v Gaze. Jaká bude jeho skutečná zahraniční politika, jak bude působit pro voliče ve Spojených státech a jaký vztah by měli k Trumpově Americe mít Češi? O tom v podcastu Echo Porada diskutují Daniel Kaiser, Ondřej Šmigol a Pavel Štrunc. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Hej, Slované #21: Řád TGM pro papeže bylo překvapení. Česká ekumena je světově unikátní, asi i díky našemu ateismu

Na den české republikánské státnosti 28. října udělil prezident republiky státní vyznamenání Janu Pavlovi II. Je to poprvé v historii, kdy byl takto u nás poctěn papež. Dokonce „polský papež“. Co to znamená a jak k tomu přistupovat? Nejen o tom hovoří host jednadvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových: kněz a generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Tématy hovoru jsou ale i nedávno podepsaná smlouva mezi Českem a Vatikánem či evropská výjimečnost české ekumeny. Mimochodem, skutečně platí, že mládež opouští Boha a víru, nebo ji jen neumíme zaujmout? A víte, která slovanská země jako jediná slaví Den reformace jako státní svátek a proč?

V první části hovoříme detailně o tom, proč prezident Petr Pavel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka, tedy velmi vysoké české státní vyznamenání, „polskému papeži“. Pro leckoho šlo o překvapivé rozhodnutí – vždyť jaký má smysl udílet takové pocty zemřelým hlavám států? To vše se Petr Jan Vinš pokouší vysvětlit. Řád se udílí „osobnostem, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv“. Role Jana Pavla II. v historii polského opozičního (protikomunistického) hnutí je nepopiratelná, jaká ale byla jeho úloha v českých či československých dějinách? Ostatně je pro náš vztah k Janu Pavlovi II. podstatné také to, že byl Polák čili soused, respektive člověk z našeho kulturního okruhu? P. J. Vinš si myslí, že ne, Lukáš se domnívá, že ano. Po krátkém sváru oba též vzpomenou, jak si pamatují na první papežskou návštěvu českých zemí na jaře 1990. Jaký význam ovšem měla obecně?

V další části diskutující hovoří o mezistátní smlouvě, která byla připravena mezi Českou republikou a Vatikánem. Proč neexistuje už dávno a proč je Česko jednou z posledních zemí Evropy, která takový konkordát nemá? Přitom v roce 2002 už podepsán byl, jenže nebyl ratifikován. Proč k tomu tehdy nedošlo? Je teď větší šance na její přijetí? Co se od té doby změnilo? V této pasáži P. J. Vinš obsáhle představuje a vysvětluje podstatu české ekumenické spolupráce, proč je tak výjimečná v Evropě a možná na celém světě a zda v tom náhodou nějakou roli nehraje pověstný český ateismus – v nějž však náš host nevěří. Češi prý věří intenzivně, ale v cosi jiného, bohužel třeba v ezoteriku.

Tím se debata přesouvá k dalšímu bodu: zda opravdu platí, že evropská mládež i v křesťanských baštách, jakými jsou třeba Německo nebo Polsko skutečně ztrácí vztah k Bohu a křesťanské morálce, jak se v poslední době zhusta ozývá. Zbohatli jsme tak, že už Boha nepotřebujeme? Anebo, jak se domnívá P. J. Vinš, je potřeba ptát se jinak, totiž zda církev ještě svede být dostatečně přitažlivá pro mladé lidi a hovořit jejich jazykem? Vnímáme, že svět vyvíjí a že žijeme v prostředí plurality identit a hodnot? Jinými slovy: máme více identit než jednu, jak to bylo obvyklé dříve, a prozatím nám dělá potíže se s tím vyrovnat.

V závěru Lukáš sourozence i hosta překvapí otázkou, která slovanská země jako jediná slaví jako státní svátek Den reformace, přestože dnes žádná slovanská země není primárně protestantská. Aneb konečně podcast, který dokáže překvapovat a vzdělávat své moderátory i hosty.

Největším problémem českého národa - jak říkal historik Dušan Třeštík - je naše komunistická minulost. S komunistickou minulostí se potýkáme stále, viz debaty o estébácké minulosti bývalého a pravděpodobně i budoucího premiéra Andreje Babiše. Neustále pořád mluvíme o vyrovnání se s minulostí a přijali jsme v tomto smyslu několik zákonů. Náš problém ale spočívá v tom, že příběh o zločinném komunistickém režimu pořád vyprávíme stylem, jako by nám byl násilím vnucen zvenku - samozřejmě z východu - sovětskými poradci, kágébáky, Rudou armádou. Pokud se na komunistických zločinech podíleli nějací Češi, šlo vždy jen o úzkou skupinu místních zrádců z řad St.B a vedení KSČ. Vyprávění o naší komunistické minulosti je tak příběhem o tom, jak jsme byli násilím uneseni na východ, což ve své slavné eseji také tvrdil Milan Kundera. Všechny události, které ukazují, že jsme my sami pomáhali komunistům dostat se k moci, systematicky vytěsňujeme. Náš oblíbený příběh také vypráví, že komunisté vyhráli únorovým pučem v roce 1948. Ovšem sovětizace Československa začala mnohem dříve a pomáhali při ní i politici, které jinak pokládáme za demokraty. - Více se dozvíte v tomto díle podcastu „Minulost není historie“.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

"Máme problém, ujíždí nám ekonomický vlak, ujíždí nám vlak ve výzkumu, vývoji a vidíme, že přestáváme mít peníze na zdravotnictví a sociální systémy. Pokud bych se na to díval jako politik, tak řeknu, že to ještě jednu volební období počká. Lidi si řekli, že nemusí přinášet žádnou oběť," říká Tomáš Prouza, viceprezident Hospodářské komory ČR a prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, který byl hostem podcastu Pavla Štrunce. 

"Základní problém Evropy spočívá v tom, že stále řeší drobné změny namísto zásadních reforem. To neudrží dlouhodobou ekonomickou stabilitu a konkurenceschopnost," dodává Prouza a na příkladu Velké Británie dokazuje, jak dopadne nereformovaný systém.

A mluvilo se i o českém zdravotnictví. Prouza zdůraznil, že systém může dlouhodobě udržet kvalitu jen pokud budou občané ochotni na lepší služby oficiálně přispívat. "Víc lidí by rádo přispělo na lepší péči, kdyby měli možnost to udělat legálně a transparentně. To ale vyžaduje odvahu na straně politiků, kteří musí stanovit jasná pravidla." 

Prouza kritizoval krátkozrakost českých politiků, kdy svou práci neberou jako řemeslo a neřeší dlouhodobé projekty a cíle směrem k EU. "Všechny sliby o zásadních změnách často končí jen drobnými korekcemi parametrů. Chybí politická odvaha, a především ochota přemýšlet v dlouhodobějším horizontu," dodal Prouza. 

„Česko vždycky stálo na kvalifikované levné a poslušné pracovní síle a že se tady nestávkuje. To byl obrovský benefit pro zahraniční investory," říká, ale dodává, že takový přístup není udržitelný. 

„Už dnes i spousta Ukrajinců, kteří žili dlouhé roky tady, odchází do Německa, protože je německé firmy začaly přeplácet. To, na koho jsme vždycky spoléhali, se začíná posouvat dál na západ.“ Česko tak ztrácí pracovní sílu, na kterou se dříve mohlo spolehnout. Tento odliv pracovníků do Německa je důsledkem konkurenčního prostředí na evropském trhu práce a ilustruje, jak nedostatek lidí v české ekonomice vede k odlivu zaměstnanců, kteří hledají lepší podmínky jinde v Evropě.

A proč Češi berou málo? Tomáš Prouza tvrdí, že hlavním důvodem nízkých mezd je ekonomika založená na subdodavatelském modelu s nízkou přidanou hodnotou. Podle něj firmy s nízkými maržemi nemají prostor zvyšovat mzdy, protože jejich zahraniční odběratelé, jako například automobilka Škoda, mohou snadno přejít k levnějším dodavatelům ze zahraničí.

Pokud by Češi chtěli vyšší mzdy, musela by ekonomika přejít na výrobu s vyšší přidanou hodnotou. „V subdodavatelské ekonomice s nízkou přidanou hodnotou není moc kam růst. Fajn, můžete si vystávkovat vyšší platy ve Škodovce, ale u jejich subdodavatelů na to zapomeňte.“

Poslušnost platila tradičně za ctnost, nejen náboženskou, ale i intelektuální. Být disciplinovaný se většina z nás učí tím, že nejprve poslouchá druhé, teprve poté se naučí poslouchat sebe sama. Ostatně i osobní autonomii, tuto nejvyšší moderní ctnost, chápe Immanuel Kant jako schopnost být poslušen mravnímu imperativu, svému lepšímu já, dát mu přednost před svým nejmilovanějším já, jinými slovy před sobectvím.

Na poslušnosti stála i moderní idea univerzity: student se měl stávat vzdělaným tím, že následuje předobraz svého učitele. Ideoví otcové moderní univerzity, jejichž spisy zakládaly západní univerzity mnohdy hovoří o tom, že vzdělání stojí na „násilí“ či „omezování“.           

V průběhu dvacátého století se poslušnost pro někoho stala ctností spornou, nezřídka kdy byla zahrnuta výsměchem i odsudky. Odkaz na poslušnost nacistům je snad laciný, ale ne neefektivní způsob, jak původní ctnost znemožnit. Je faktem, že se mnozí nacisté na poslušnost odvolávali. Proslul zvláště Adolf Eichmann.

Pojem poslušnosti dále zpochybnily i tzv. testy lidskosti, které navazovaly na zděšení z konformismu moderních vzdělaných společností. Mezi tyto testy bývá řazen Milgramův i Zimbardův experiment. Philip Zimbardo, jeden z nejvlivnějších sociálních psychologů druhé poloviny dvacátého století, se poslušností zabývá i na pozadí druhé světové války. Spíše než že by poslušnost odmítl, nabízí novou interpretaci Kantova pojetí. Ve Stanfordském experimentu i svých studiích k vandalismu ukázal, jak snadno podléháme situačním podmínkám i autoritám a jak snadno se dopouštíme zlých činů.Vysmívat se poslušnosti přesto není cesta. Jedině díky ní si budujeme disciplínu, která je základem dobra i naplněného života. Nedisciplinovanost ústí v rozplizlost, která je nezřídka kdy souznačná se zoufalstvím. Zimbardo to zvláště ve svém pozdním díle sleduje na mladých lidech v tzv. post-disciplinární společnosti. Tradiční hierarchické vztahy dítěte a rodiče, žáka a učitele, studenta a profesora jsme redefinovaly na vztahy partnerské, ne-li „parťácké“. Tuto redefinici považujeme ne zřídkakdy za ctnost, za znamení vlastní velkorysosti. V tom se podle Zimbarda pleteme. Chápat hierarchické vztahy výlučně jako místa mocenského zneužívání je znamením infantilního nepochopení, které je jedním z důvodů, proč děti a mladí lide dnes neprospívají. 

Kapitoly

I. Jeden problém je zneužívat moc, druhý neumět ji unést [začátek až 19:20]

II. Hanebná poslušnost? [19:20 až 32:18]

III. Zimbardo: Chlapec z ulice i nejproslulejší psycholog své doby [32:18 až 45:20]

IV. Zlo bývá banální. Ale možná existuje i banální dobro? [45:20 až 56:15]

V. Nedisciplinovanost k uzoufání [56:15 až konec] 

Bibliografie

Hannah Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě, přel. Martin Palouš, Praha: OIKOYMENH, 2019.

Hannah Arendt, Vom Leben des Geistes, München: Piper Verlag, 2006.

Axel Honneth, Právo svobody, přel. Břetislav Horyna, Praha: Filosofia, 2018.Philip Zimbardo, Rosemary K. M. Swordová, Lépe žít a milovat díky terapii časové perspektivy, Praha: Academia 2022.

Philip Zimbardo, Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí, přel. Radek Kašpar,  Marika Králíková, Praha: Academia, 2021.

Philip Zimbardo, Nikita Coulombe, Man Disconnected: How the Digital Age Is Changing Young Men Forever, London: Rider Publishing 2016.

Philip Zimbardo, Paměti psychologa. Rozhovor s Danielem Hartwigem, přel. Linda Bartošková, Praha: Portál, 2021.

Jaké důsledky by mělo úplné převzetí ČEZ státem a skutečně se menšinoví akcionáři starají pouze o zisk, jak tvrdí Andrej Babiš? Prořekl se ministr dopravy Martin Kupka a je současná vláda pod tlakem? Těžkotonážní téma energetiky a dostavby jaderných bloků jednoduše a s nadhledem v novém Hrotcastu s Markétou Malou a Pavlem Štruncem.

Předseda opozičního ANO Andrej Babiš se pro prestižní agenturu Bloomberg vyjádřil k možnému odkupu podílů minoritních akcionářů ČEZ . Tento krok by podle něj mohl vést k plnému ovládnutí energetické společnosti státem, což by mělo zjednodušit velké investice, jako je například výstavba nových jaderných bloků v Dukovanech.

„Menšinoví akcionáři se starají pouze o zisk, ne o lidi,“ řekl bývalý premiér.Jeho slova měla za cíl zvýšit důvěru občanů v to, že plně státní ČEZ by nepřemýšlel pouze o ziscích, ale bral by v potaz i strategické a sociální cíle. „Andrej Babiš v rozhovoru řekl, že by minoritní podíly vykoupil z dividend. To je dost zjednodušené. On tím myslel, že by je vykoupil ČEZ, který by pak po nějakou dobu nevyplácel státu dividendu,“ upozorňuje redaktorka Echo24 Markéta Malá v novém Hrotcastu.

Babišovo hnutí ANO je v průzkumech dlouhodobě favoritem sněmovních voleb, které budou v příštím roce. Jeho prohlášení tak vyvolalo vášnivé reakce. Podle Malé je ovšem nejzajímavější ta, s níž přišel ministr dopravy z ODS Martin Kupka. „V každé civilizované zemi se každý normální politik takovým vyjádřením brání jako čert kříži. Andrej Babiš tím už všem daňovým poplatníkům vytáhl z peněženky stovky milionů navíc,“ prohlásil.

Ekonomická novinářka však zdůrazňuje, že je takový výrok přinejmenším pozoruhodný. „Protože to vypadá, jako kdyby pan ministr pod tlakem řekl něco, co neměl.“ Jedno z možných vysvětlení je, že pokud by vláda chystala vykoupení minoritních akcionářů, operace by se kvůli vyšší ceně akcií, které po Babišově výroku posílily, znatelně prodražila. A vláda by byla pod tlakem.

Babiš podle Malé cílí na to, že plně státní ČEZ by znamenal mnohem jednodušší výstavbu nových jaderných bloků i celou investici. Jenže dostavba je v tuto chvíli hodně nejistá. Už jen proto, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal na žádost francouzské EDF a severoamerického Westinghousu předběžné opatření zakazující uzavřít smlouvy na stavbu jaderného zdroje s vítěznou jihokorejskou KHNP. „Jsme v situaci, kdy je tendr ostřelován ze všech stran,“ komentuje redaktorka.„Do konce roku má vláda přijít s tím, jak bude financovat druhý blok. A do toho pro něj stále nemáme schválenou notifikaci. Máme jen první od Evropské komise – a ta je dost nevýhodná, nepovedená. Upřednostňuje v síti obnovitelné zdroje nebo podporované zdroje, takže pro jádro je to absolutně nevýhodné,“ zdůrazňuje Malá.

Ví Andrej Babiš něco víc? Chtěl svým prohlášením dostat vládu do úzkých? A jak se zásadní ekonomická otázka promítne do nadcházejících voleb? Poslechněte si Hrotcast.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Pozvání na Echo Poradu přijal generální ředitel České televize Jan Souček. Okoukal se Václav Moravec? Měl by ho v Otázkách někdo střídat, nebo naopak má být na obrazovce častěji? Jak je to s koncesionářskými poplatky. A bude se Česká televize někdy stěhovat z Kavčích hor? S Janem Součkem diskutují Jiří Peňás, Pavel Štrunc a jako moderátor Dalibor Balšínek. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Bulharsko je země, kterou znovu začínáme objevovat po desetiletích, kdy jsme někdejší své oblíbené letovisko přehlíželi. To nynější objevování však není jenom turistické, je i historické či vědecké, jak ostatně doloží host dvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových. Literární historik Jakub Mikulecký je totiž autorem dosud jediné koncepčně ucelené monografie o bulharské neoficiální literatuře z doby socialismu. Literární disent patří rovněž k českým dějinám, je to příběh aspoň v základních konturách všeobecně známý. Ale jak fungoval v jiných podmínkách? Obzvláště v podmínkách země, která svůj socialismus budovala jako věrnou kopii sovětského a nepřipouštěla odchylky, dokonce ani když byla v Moskvě vyhlášena perestrojka. Nejen o tom je nová epizoda Hejslovanů. 

Na začátku si vysvětlíme, proč starší generace Bulharů a Bulharek cítí sympatie k Čechům a Slovákům. Přestože socialistické Bulharsko bylo od čtyřicátých let 20. století budováno jako kopie Sovětského svazu, přestože se bulharští političtí lídři, především generální tajemník bulharské komunistické strany Todor Živkov, neodvažovali vytvářet vlastní politiku (a drželi se tvrdé sovětské linie, i když v SSSR začínaly Gorbačovovy reformy) a přestože tak v zemi na rozdíl od jiných sovětských satelitů nikdy nedošlo ani k pokusu o demokratizaci či převrat, byla částí bulharské společnosti sovětská okupace Československa vnímána jako nespravedlnost a Čechoslováci jako hrdinové a oběť. Tato emoce v pamětnících zůstává, zatímco mládež už k nám silnější pouto necítí.

Bulharské moderní dějiny jsou mimo jiné dějiny monarchistické: a nikoli nezajímavé, vždyť poslední bulharský car Simenon II. se po pádu komunismu vrátil do rodné země ze španělského exilu a v roce 2001 se jako Simeon Sakskoburggotski stal bulharským premiérem, což je kariérně světový politický unikát. Ale bulharské dějiny jsou rovněž dějiny země, která se za druhé světové války přiklonila k nacistickému Německu a fašistické Itálii, protože v tomto spojenectví cítila naději, že by mohla realizovat svůj národní ideál Velkého Bulharska: státu, jemuž by přináležela také území Makedonie, Thrákie, Dobrudži a východních oblastí Srbska v okolí města Pirot. Ostatně jde o téma dodnes živé, protože bulharským traumatem je neuillyská smlouva z roku 1919, po níž Bulharsko muselo postoupit mnohá území, na něž si činilo historický nárok, okolním státům.

Jakub Mikulecký vysvětlí, proč Bulharsko zůstávalo „chvostem Evropy“, který Západ poněkud přehlížel a nechával ho zcela ve sféře vlivu sovětského Ruska. Dozvíme se, jak vypadal bulharský exil, jenž měl několik proudů včetně monarchistického a silného anarchistického, čímž je ojedinělý. Stejně jako je v evropských dějinách osmdesátých let výjimečné, co tehdy vrcholilo právě v Bulharsku: totiž „obrodné procesy“ neboli násilná asimilační politika, která měla za cíl udělat z bulharských Turků Bulhary. Represivní složky státu nutily Turky přejmenovat se a přijmout bulharská jména, což je konkrétní doklad, že socialistický režim v Bulharsku korodoval a stále víc propadal národovectví. Ani tato kapitola pověsti Bulharska na Západě tehdy neprospěla. 

V druhé půli se diskuse přesune k literárním a literárněhistorickým otázkám. Sourozenci se svým hostem vytyčí termínové pole a vysvětlí, co je literatura šuplíková, samizdatová a co konfiskovaná a zda ji známe z českého prostředí. Pak dojde na úlohu vědeckofantastické literatury v neoficiální literatuře a na překlady světové literatury do bulharštiny. V Bulharsku totiž nezřídka vycházely texty, které v češtině v té době vyjít nemohly, na kterých však bulharský režim chtěl ukázat, že i na Západě jsou autoři kritičtí ke kapitalismu (například beatnici). Samostatnou kapitolou je takzvaná „bulharská literární palachiáda“ aneb texty, jež reagovaly na upálení Jana Palacha a jež sice vznikaly bezprostředně po činu českého studenta, avšak ke čtenářům se dostaly až po roce 1989.

České aerolinie v sobotu realizovaly poslední let pod označením OK a od neděle ukončily provoz samostatných letů. „Česká vláda během pandemie nedala do aerolinek ani korunu, zatímco ostatní státy Evropy peníze pumpovaly ve velkém,“ říká v rozhovoru Petr Kováč, expert na leteckou dopravu z poradenské společnosti EY. 

Kdo za konec českého národního dopravce nese odpovědnost? „Vznikli agresivní dopravci s tlakem na cenu, Jaroslav Tvrdík za všechno nemůže, byl to spíš muž ve špatný čas na špatném místě,“ říká Kováč a dodává, že zas takový zájem o privatizaci českých aerolinek ve světě nebyl. 

Existoval zájem ze strany Air France, ale to nevyšlo.

Pro ČSA se situace dramaticky změnila i v momentě, kdy skončily lety do Ruska a na Ukrajinu. 

Proč si Petr Kováč nekoupil letenku na poslední let ČSA z Paříže do Prahy? „Nenašel jsem dost důvodů letět jen z nostalgie,“ říká a tvrdí, že nostalgie je jedna věc, ale byznys musí řídit čísla.

Nikdy nebylo tolik pohřbů bez obřadu, nikdy se tolik nebožtíků neprovázelo na poslední cestu bez jediného příbuzného nebo blízkého. Proč se mění vztah Čechů k pohřbívání a loučení se s mrtvými? O tom je Echo Salon Jiřího Peňáse. jeho hosty byli Tomáš Kotrlý, úředník na ministerstvu pro místní rozvoj, Pavla Horáková, spisovatelka, autorka prózy Hrobaříci, S. d. Ch., spisovatel s hrobnickou praxí a Martin Slaboch, genealog a historik. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Když Centrum pro výzkum veřejného mínění před deseti roky provádělo výzkum na téma význam svátků, tak 28. říjen vévodil a porazil dokonce i Štědrý den. Tytéž výsledky potvrdil obdobný výzkum v roce 2019. Jsme asi jediný národ na světě, který slaví vznik státu, který již několik desetiletí neexistuje. Máme-li se ptát, proč tomu je, nezbývá než si přiznat, že mnoho jiných možností, co bychom mohli oslavovat, nemáme. Nejdřív jsme byli součástí rakousko-uherské monarchie, pak po dvaceti letech samostatného státu jsme se ocitli nejdřív pod německou kuratelou, pak pod komunistickou. Svobody si naplno užíváme až teď. To, že dnešní Českou republiku vnímáme za pokračování Československa je dáno tím, že jsme od počátku pokládali Československo za český stát, ačkoli byl zároveň domovem Němců, Slováků, Poláků, Rusínů a Židů. Všech těchto národů jsme se postupně zbavili, často i za cenu ztráty území. I to je důvodem, proč je některými historiky Československo nazýváno „státem, který selhal“.

Stát nemůže platit všechny léčby za stovky milionů. Lékaři jsou přetížení, vyhořelí a chtějí work-life balance

Financování zdravotnictví, platy lékařů, hrozící stávka i spory o to, kdo by měl platit nákladnou léčbu lidem se vzácnými onemocněními. To byly témata rozhovoru s Romanem Prymulou, epidemiologem a bývalým ministrem zdravotnictví. A mluvili jsme i o případu primáře domažlické nemocnice, kterého policie v úterý obvinila z vraždy, pokusu o vraždu a znásilnění.

V souvislosti s případem Prymula upozorňuje na na rostoucí psychickou zátěž, které jsou lékaři dlouhodobě vystaveni. Podle Prymuly se ekonomický tlak v nemocnicích stále zvyšuje, přičemž se často zapomíná na potřebu podpory psychického zdraví samotných zdravotníků.

Podle Prymuly se platy lékařů v posledních letech zlepšily hlavně u praktických lékařů, kteří dostali dvouciferný nárůst. Ale zejména mladší lékaři často usilují o lepší „work-life balance“ a nejsou ochotni trávit tolik přesčasů v nemocnici, navíc s mizerným ohodnocením.

„Zdá se mi, že řada z těch mladých nechce zodpovědnost, aby tam něco neprovedla náhodou, v podstatě se brání tomu, aby do těch služeb chodili a ta jejich erudice bude výrazně delší.“ 

„Případy, které vyžadují léčbu za 50, 100, 200 milionů, tak to je velmi citlivá otázka. Nikdo to nechce příliš slyšet. Ale já si myslím, že na to objektivně prostě ten systém nemá. A za to, když vyléčíme někoho takovýmto nákladem, budeme mít ve frontě třeba 100 lidí, kteří budou čekat na běžnou operaci a řada z nich samozřejmě zemře,“ říká Prymula k mimořádným výdajům za pacienty, kteří vyžadují nákladnou léčbu. A mluvilo se i o případu dvouletého Martínka se vzácnou nemocí AADC, na kterého se skládalo celé Česko. 

A Prymula připomíná i takzvaný oregonský experiment, kde experti řešili, zda mají transplantovat jedny játra, nebo vyléčit 200 lidí antibiotikem. „Každý by normálně řekl asi těch 200 lidí, ale pak se začalo řešit, co když ten někdo s těmi játry je váš příbuzný, když to je třeba nositel Nobelovy ceny, jestli tam neděláme určitou míru nerovnosti. A nakonec experiment skončil, protože se nedopídili k nějakému jasnému výsledku,“ dodává Prymula. 

Jak jsme se vyrovnali s covidem? Jak Prymula zpětně hodnotí svoje působení v roli ministra zdravotnictví a často přehnané restrikce, které vláda v té době vydávala?

Prymula připouští, že některá opatření, jako například roušky ve venkovních prostorech, nebyla nutná a byla do jisté míry ovlivněna dramatickými zprávami a obrazy z Číny, nebo Itálie. Primární cílem tehdejších opatření ale podle něj bylo získat čas na vývoj vakcín a dostupnost léčby. Zároveň zdůrazňuje, že mnohá opatření byla nezbytná k omezení šíření viru, zejména v době, kdy se o nemoci vědělo velmi málo a smrtnost byla vysoká.

„Kdyby se toto vydařilo, už bych byla s životem spokojená,“ říkáme si a těmi slovy dosvědčujeme nepoučitelnost. Touhy se po dosažení mety záhy adaptují na nový normál a na „vyšší“ úrovni se znovu roztočí. Výsledek? Cíl nic neznamená a říkáme si znovu: „Kdyby jen ještě…“

S kapitalismem to nemá nic společného, spíše s lidskou přirozeností. Naše přání i myšlení mají jednu a tutéž strukturu: strukturu tělesných tužeb. Aspoň to tvrdí Arthur Schopenhauer, jeden z nejvlivnějších filozofů devatenáctého století. Zapůsobil na Thomase Manna, Ludwiga Wittgensteina nebo Michela Houellebecqa. Oblíbeným je také dodnes mezi psychology a psychiatry, o čemž svědčí třeba kniha Léčba Schopenhauerem od Irvina Yaloma, představitele „existenciální psychoterapie“ a autora klasické monografie Teorie a praxe skupinové psychoterapie.

Oblíbenost mezi psychoterapeuty není náhodná. Thomas Mann nazývá Schopenhauerem předchůdcem Sigmunda Freuda právě pro jeho přesvědčení, že těžištěm bytí není mysl, ale tělo, konkrétněji pohlavní orgány. I intelektuální touhy jsou sublimované sexuální potřeby. Ty jsou podle Schopenhauera ze své podstaty uspokojováním neuspokojitelné, a přitom tvoří základ všech ostatní, i intelektuálních, potřeb. Není náhoda, že dlouhou dobu platilo: Kdo chce něčeho dosáhnout, musí si udělat pořádek v sexualitě.

Schopenhauer k tomuto úkolu přistupuje s vervou. Je třeba si systematicky odvykat toužení. Pomůže filozofie, kterou chápe jako nauku o spáse. Filozofické poznání má člověka vést k náhledu bezvýchodnosti jeho tužeb, které se mu již tímto vhledem daří utlumit, ideálně je však třeba přikročit k vyhladovění. Konkrétněji nabízí Schopenhauer tři cesty: etiku, umění i askezi. V těchto nejvyšších činnostech se dostáváme k prahu nás samých. Jsou to „nečinné činnosti“, neboť kdo v nich vyniká, odstupuje od vlastního hlediska, a tím se otevírá druhému, kráse, světu.

Kapitoly

I. Nebýt čten jen mezi filozofy [úvod až 11:05]

II. Svět jen moje představa? Taková hloupost… [11:05 až 24:04]

III. Filozof, investor, milovník pudlů – a celebrita [24:04 až 33:15]

IV. V těle cítíme svět z jeho nitra. [33:15–58:55]

V. Kdo touží, chce trpět. [54:35–1:04:00]

VI. Tři cesty ke spáse: Etika, umění, askeze [1:04:00 až závěr]

Prodávají se malé byty pro jednoho, stát blokuje výstavbu, i proto rostou ceny.

V Česku máme pocit, že každý musí mít barák s bazénem, tvrdí Martin Slaný, hlavní ekonom investiční skupiny DRFG. Je českým fenoménem potřeba mít vlastní bydlení, a touhu vlastnit prý pořád máme. Mít dům, nebo byt se ale stává pro mladou generaci nedostupné a ceny dál porostou.

Lidé podle Slaného vyhledávají menší byty a nebrání se ani bydlení dál od centra velkých měst jako Prahy a Brna.

Bytové domy, které se nově staví, mají nejvíc bytových jednotek 1+KK, nebo 2+KK. 

Digitalizace stavebního řízení je podle ekonoma druhotný problém, nejprve je prý třeba snížit agendu, kterou vyžaduje. „Jsme mistry světa v plánech, strategiích a vizích, ale odkláníme se od trhu a ten nefunguje,“ dodává a tvrdí, že i ceny nemovitostí rostou proto, že stát blokuje výstavbu.

V rozhovoru mluví i o tom, jestli ještě dává smysl pořizovat si investiční byt. 

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Proč vadí minulost Andreje Babiše, když nevadí minulost Petra Pavla, to je hlavní téma aktuálního vydání Echo Porady. Jsou lidovci po svém sjezdu odsouzeni k politické smrti? Petr Fiala otáčí ohledně green dealu. Dá se mu v tom věřit? A co se děje v Seznamu?

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Hej, Slované #19: Protesty Lukašenka od moci neodstaví, běloruská opozice nemá jasnou strategiiBěloruský prezident a diktátor Alexandr Lukašenko letos oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň třicet let svého prezidentství. Uplynuly také čtyři roky od velkých společenských protestů proti jeho poslednímu zvolení, což mimo jiné znamená, že příští rok zemi čekají nové prezidentské volby. Přitom zuří válka na Ukrajině, takže běloruská otázka jako by se oproti situaci před čtyřmi lety ocitla na druhé koleji. Co si o tom Bělorusové myslí? Jak vlastně smýšlejí o válce v sousední zemi? Souhlasí s ní, nebo ne? Mimochodem, jaké je postavení běloruštiny v Bělorusku a mezi Bělorusy?

Hostem devatenácté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových je běloruský aktivista žijící v Praze Siarhei Kastrama. Kromě mnoha jiných věcí vysvětlí, jakým zlomem v běloruské společnosti byl rok 2020 a proč ho lze považovat za datum, kdy se narodil běloruský národ jako národ politický.

Na Bělorusko jako bychom zapomněli, třebaže před pouhými čtyřmi lety zpravodajství o dění v této zemi zabíralo mnoho prostoru a nemalá část i české společnosti žila pokojnými protesty, kterými Bělorusové vyjadřovali své rozčilení a nespokojenost s výsledky běloruských prezidentských voleb – evidentně zfalšovaných –, v nichž opět vyhrál letitý vůdce Alexandr Lukašenko. Tyto protesty byly rozprášeny, řada protestujících byla uvězněna, někteří byli zavražděni, mnoho dalších je sledováno policií, leč pozornost nás všech se stočila k sousední zemi, k Ukrajině, kde po ruské invazi zuří válka. Bělorusko v ní bylo zneužito jako prostor, odkud byla invaze vedena rovněž. V samotném Bělorusku přitom společnost s válkou na Ukrajině nesouhlasí – na rozdíl od ruské společnosti, která jí přitakává. Nesouhlasí s ní dokonce ani Lukašenkovi přívrženci, jichž už mnoho nezbylo. Co s tím? Jak tento rozpor vnímat a co vytváří uvnitř běloruské společnosti?

Siarhei Kastrama oběma sourozencům vysvětluje nejen tyto zjevné otázky, ale také paradoxy postavení běloruštiny ve své domovině. Sám se běloruštinu naučil až skoro jako dospělý, zároveň vypráví, že jeho rodiče o běloruštinu přišli. Postavení běloruštiny není černobílé, dle mínění hosta to není ani politická otázka – takže v Bělorusku nelze hrát tutéž kartu jako na Ukrajině a tvrdit, že v zemi jsou potlačována práva ruské menšiny. Většina společnosti hovoří rusky, ale současně bělorusky rozumí a nebyl by prý problém rychle všechny na běloruštinu „přeučit“. Otázka postavení jazyka je jen jeden z dokladů, že Bělorusko jsme bohužel zvyklí vnímat velmi zploštěle. Například v tuzemsku není obvykle známo, že Bělorusko donedávna bylo obrovským evropským IT hubem. Ostatně jaký dopad na zemi mají západní sankce? Nevytváříme z Běloruska evropské překladiště a evropskou tržnici mezi Západem a Ruskem? (Která samozřejmě funguje díky válce na Ukrajině.)

V rozhovoru Siarhei Kastrama trpělivě vysvětluje, jakou strategii má současná běloruská opozice, zda vůbec nějakou, zda mají smysl další protesty, nebo ne, protože Lukašenkovi tak jako tak politický vaz nezlomí. Cílem opozice by tedy mělo být vysvětlovat světu, že běloruský politický a civilizační program je dlouhodobě jiný než ruský. Ostatně, ptá se Siarhei: „Kdo je vlastně Bělorus? Je to ten, kdo mluví bělorusky? Nebo ten, kdo má běloruský pas? Nebo ten, kdo bojuje za lepší budoucnost Běloruska? Anebo je to Lukašenko a jeho tým, který má jinou vizi Běloruska?

V roce 2020 se narodil běloruský politický národ, který se teď vyvíjí v diskusi uvnitř Běloruska i v exilu.“ Před čtyřmi lety se totiž běloruská společnost změnila – sjednotila se kolem jediné myšlenky: „Všichni chceme normální Bělorusko pro všechny a jsme pro to ochotni něco obětovat.“ Aneb konečně podcast, kde se dozvíte, že vztahy mezi Bělorusy a Čechy jsou silné po staletí a že po staletí je Praha centrem běloruské emigrace, opozice a vzdělanosti. Vyplývají z toho pro nás nějaké závazky a povinnosti?

Velká pardubická měla letos poprvé v historii dva vítěze, byla to historická událost.

A tak celý Salon Echa jsme věnovali dostihovému sportu. Pozvání Jakuba Peřiny přijali chovatelé dostihových koní Ladislav Nagy a Jan Červenka, novinář a dostihový odborník Martin Cáp, bývalá žokejka Barbora Málková a trenérka dostihových koní Vendula Korečková.

"ANO vede nad všemi o dva parníky. Je to nejsilnější strana v zemi. To je dlouhodobý fenomén, není jenom otázka posledních voleb. Vládní strany jsou trestány za vládnutí," tvrdí Jan Skopeček, místopředseda Sněmovny, ekonomický expert ODS a lídr kandidátky Spolu ve Středočeském kraji. Podle posledních průzkumů hnutí ANO dominuje s 33 procenty a Skopeček uznává, že tento výsledek není překvapující. Úspěch ANO přičítá zejména schopnosti Andreje Babiše oslovit nespokojené voliče, zvláště z řad bývalých podporovatelů ČSSD. 

ODS musí podle něj doručit svým voličům tři až čtyři klíčová témata. „Pokud se ODS podaří doručit důchodovou reformu, liberalizaci zákoníku práce a přehodnotit některé aspekty klimatické politiky, máme šanci zmenšit rozdíl mezi námi a ANO". K povolební spolupráci s hnutím ANO říká, že na celostátní úrovni si společnou vládu neumí představit. “Nejsem přesvědčen, že bychom s ANO dokázali prosadit více pravicových témat, než jak to děláme nyní v koalici SPOLU. Navíc, míra kompromisů by byla pro ODS ještě nákladnější.” 

„Odchodu Pirátů z vlády nelituju, protože si myslím, že to byla nejlevicovější politická strana v koalici. Skoro si myslím, že Fiala Piráty předběhl, že by sami po tom volebním neúspěchu museli řešit, jak zaujmout voliče a to by je dovedlo k odchodu z vlády,” tvrdí k tématu změny ve vládě. 

Jan Skopeček v rozhovoru komentuje i koaliční vyjednávání ve Středočeském kraji, kde ODS po krajských volbách jednala o možné koalici. Nakonec se rozhodla pro vládnutí se STAN, nevyužila tak nabídku ANO, která obsahovala i pozici hejtmana právě pro Skopečka. „ODS už s Hnutím ANO ve Středočeském kraji jednou vládla. Ta koalice vydržela rok, následně se ANO rozhodlo k jiné koalici se sociálními demokraty a komunisty. I tato zkušenost přispěla k rozhodnutí jít tentokrát s hnutím STAN.“ 

„Myslím si, že ve středních Čechách se hlasy Pirátů přesunuly zejména ke Starostům. Starostové dokázali vysát Piráty minimálně ve Středočeském kraji, protože Piráti se nedokázali dostat do krajského zastupitelstva. Starostové nám tu rostou jako konkurent. Myslím si, že pro ODS a koalici SPOLU to musí být varování, protože pokud voliči ztratí důvěru v Piráty, mohou začít volit Starosty,” komentuje Skopeček pozici STAN v jeho kraji i na celostátní úrovni. 

Z filmů, knížek, dokumentárních a publicistických pořadů, které líčí příběhy z doby okupace a které vznikly po listopadu 89, by člověk mohl nabýt dojmu, že minimálně každý druhý Čech byl činný v odboji. To samozřejmě více než o minulosti svědčí o tom, jak velká je dnes u nás poptávka po hrdinství. O historii si totiž vyprávíme vždy tak, aby to odpovídalo současným představám o nás samotných.Z naší historie vytěsňujeme i nepříjemné vzpomínky týkající se našeho postoje k Židům.

Dnes patří Češi – v porovnání s jinými evropskými státy – k největším podporovatelům státu Izrael. Přitom v 30. letech, kdy Židé byli našimi sousedy a spoluobčany a začínali být ohrožování nacistickou ideologií, se český antisemitismu projevil dost nehezky. A to se nezměnilo ani později, když začali být deportování do koncentračních táborů, nebo později, když se ti, co holokaust přežili, vrátili domů. Český antisemitismus vyvřel na povrch i v procesech v 50.letech.Více v dalším díle podcastu „Minulost není historie“

Jedni si stěžují na nedostatek svobody; je to trochu móda. Druzí si stěžují na ty, kteří si stěžují na nedostatek svobody; je to taky trochu móda. Začněme u druhé skupiny.

Pozdvihování obočí nad tím, že si někdo může v tak svobodné společnosti, jako je ta naše, připadat nesvobodný, není na místě. Filozofové zkoumali otázku svobody odjakživa, neboť se vždy jevilo jako zřejmé, že každá doba svým jedinečným způsobem ohrožuje svobodu. Řekové stavěli svobodu proti osudu; křesťané si pokládali otázku, zda může být vševědoucí Bůh překvapován svobodou člověka; (nejen) od novověku se filozofové zamýšlejí nad tím, jak moc můžeme být svobodní, jsme-li součástí přírody a její kauzality. V současnosti se zdá být občanská i osobní svoboda v ohrožení tváří v tvář nadnárodním institucím, ať už těm politickým či byznysovým. Novu kapitolu v dějinách svobody právě píší moderní technologie.

Těm, kteří si stýskají na nedostatek svobody, lze z druhé strany namítnout: svobodu chápete jako artikl, který vám buď někdo dává, nebo upírá. Jenže neexistuje jen občanská svoboda, která je nepochybně definována společenským uspořádáním. Existuje také cosi jako osobní pocit svobody, který je určitou podobou sebevztahu. Možná je tahle svoboda základnější než ta občanská. Osobní svoboda nezávisí na rámci, v němž žijeme. Dobře to vyjadřuje Miroslav Petříček v knize rozhovorů Všichni umřeme: filozof zde poznamenává, že si nikdy nepřipadal nesvobodný, ani v komunismu, ani v demokratické společnosti. Možná je tato svoboda především naším úkolem. Dokonce je možné, že zapomínáme na jednu podstatnou věc: že svoboda je také řemeslo.

Spíše než na občanskou svobodu se autorka podcastu Tereza Matějčková tentokrát zaměřuje na zmíněnou osobní svobodu, na pocit, že je někdo svobodný. V nějakém smyslu je asi neproblematické tvrdit, že lidé touží po svobodě. Na straně druhé je v tom případě otázka, proč tolik lidí podléhá závislostem. Stereotypní vysvětlení, že závislost je znamením slabé vůle, je nepřesvědčivé. Kolikrát se zdá být opak pravdou: Vždyť kolik až nadlidského úsilí je schopen závislý člověk vyvinout, aby se dostal ke své látce? Kolik práce dokáže workoholik odvést, co všechno si odepřít, jen aby podal další skvělý výkon? Ale hlavně, proč tak rádi něčemu otročíme, když toužíme po svobodě?

Kapitoly

I. Svoboda nepřichází; svoboda neodchází. [začátek až 12:55]

II. Zvíře je předvídatelné; od člověka čekejme cokoli. [12:55 až 18:00]

III. Svobodní, protože umíme myslet? [18:00 až 22:37]

IV. Nemáme povinnost být pro druhého srozumitelným. [22:37 až 29:09]

V. Workoholik nechce být životním umělcem. [29:09 až 37:00]

VI. Svoboda, závislost, nové (neuro)technologie [37:00 až závěr]

Bibliografie

Peter Bieri, Das Handwerk der Freiheit: Über die Entdeckung des eigenen Willens, Hamburg: Carl Hanser Verlag, 2001.

Nita Farahany, The Battle for Your Brain: Defending the Right to Think Freely in the Age of Neurotechnology, New York: St. Martin's Publishing Group, 2024.

Petr Fischer – Mirek Petříček, Všichni umřete. Hovory ze Slavie, Praha: Novela Bohemica, 2023, str. 19.

Raymond Geuss, Not Thinking Like a Liberal, Harvard: Harvard University Press, 2022.

Dimitri Verhulst, „Závislost je krajní forma lásky“, in: Týdeník Echo, str. 36–40, https://www.echo24.cz/a/HvurE/tydenik-echo-rozhovor-spisovatel-dimitri-verhulst.

Celé epizody na echo24.cz nebo na www.forendors.cz/pravdaneexistujetm

Poslední díl Mužů na pultem. Je třeba říkat víc? Sbohem a šáteček, připravte si kapesníky. Po nezbytných kulturních aktualitách detailně probereme nový film režisérky Coralie Fargeatové. Film Substance od premiéry v Cannes provázel urputný hype, lidé odcházeli z kina, bledí a vyděšení, neschopni promluvit. My jsme bohužel k těmto hrůzám už imunní. Dopadlo to vlastně jako se vším, od čeho máte přehnané očekávání: paní Fargeatová prostě není David Cronenberg, stejně jako Muži za pultem nejsou Jan Rejžek a Vladimír Just. Nebudeme však jen tklivě vzpomínat na všechny naše hurónské historky z natáčení. Ne! Směle nahlédneme i do budoucnosti. Na co se do konce roku kromě vinné klobásy ještě těšíme? Je jen náhoda, že náš neslavný kulturní podcast končí právě teď nebo je to kvůli tomu, abychom nemuseli číst nový román Sally Rooneyové? A budeme vůbec někdy v životě někomu chybět tak, jako chyběl Jakubovi Christopher Owens z kapely Girls?

Obsazení: Ondřej Štindl, Jakub Peřina

Zmíněná díla: deska Christophera Owense: I Wanna Run Barefoot Through Your Hair: https://christopherowens.bandcamp.com/album/i-wanna-run-barefoot-through-your-hair, dílo Vladimira Nabokova: https://www.paseka.cz/autor/vladimir-nabokov/, nový film Seana Bakera Anora: https://www.youtube.com/watch?v=08sR1MY2wpU, režisér Andrej Zvjagincev: https://www.csfd.cz/tvurce/12784-andrej-zvjagincev/prehled/, chystaný film Terrence Malicka Way of The Wind: https://www.imdb.com/title/tt10937004/, seriál Disclaimer: https://www.youtube.com/watch?v=so6XoqZgbVM, film Substance: https://www.youtube.com/watch?v=LNlrGhBpYjc

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Může se Česko skutečně do roku 2040 posunout mezi deset nejsilnějších ekonomik EU, nebo jde pouze o naivní přání vlády premiéra Petra Fialy a jejího nového ministra průmyslu Lukáše Vlčka? O tom – i řadě dalších aktuálních témat – se dozvíte v novém Hrotcastu s Markétou Malou a Pavlem Štruncem.Jedním z hlavních témat, která se nyní dostávají do popředí politické agendy, je návrh na revizi Green Dealu, evropské klimatické a energetické strategie. Tuto iniciativu vedou – kromě jiných – čeští europoslanci Alexandr Vondra a Ondřej Krutílek, kteří žádají přehodnocení některých emisních cílů, zejména těch, jež ovlivňují evropský autoland. „Politika Bruselu směřuje k likvidaci evropského automobilového průmyslu,“ varují.Změna v přístupu ke Green Dealu je pro vládu velmi ambiciózní. Zvláště vzhledem k tomu, že Česko v minulosti souhlasilo s Fit for 55 a dalšími ekologickými nařízeními. „Chtěli by, aby k revizi došlo příští rok. Myslím, že to není špatně,“ říká Markéta Malá, ekonomická novinářka Echo24, v novém Hrotcastu.Malá dodává, že se jí nelíbí pokrytectví ODS, která nejprve byla u prosazení těchto témat na unijní úrovni a nyní zastává opačné stanovisko. „Jsme zase u všech těch směrnic o emisních povolenkách a dalších témat. Voliči by si to měli uvědomit,“ vyzývá novinářka.Aktuální ekonomický podcast se ale věnuje i ambicím nového ministra průmyslu Lukáše Vlčka, který vyhlásil, že chce Česko dostat mezi top deset zemí Evropské unie. Držitel titulu Nejlepší starosta Kraje Vysočina argumentuje tím, že je potřeba český průmysl modernizovat, digitalizovat a inovovat. Opírá se při tom o sáhodlouhý seznam ekonomických opatření vlády Petra Fialy, která chce zemi razantně posunout během následujících zhruba 15 let.„Přitom se již Hospodářská komora a Svaz průmyslu shodly, že je to sice dobrý záměr, který ale přináší zhruba 150 opatření, o nichž vůbec netuší, jak se dostanou do legislativního procesu,“ dodává Malá.Hrotcast reaguje také na zprávu Maria Draghiho ohledně řešení postupného ekonomického úpadku Evropské unie. Bývalý prezident Evropské centrální banky zdůrazňuje, že bez jednotného kapitálového trhu a větší federalizace Evropy nebude EU schopna čelit ekonomickým výzvám budoucnosti. Kapitálový trh považuje za klíčový pro financování inovací a růst firem.Jenže EU v tomto zaostává za Spojenými státy. Evropský trh je stále velmi fragmentovaný a jednotlivé země si udržují vysokou míru regulace. Třeba v Česku byla podle odborníků důvěra investorů v tuzemský kapitálový trh v posledních letech narušena, zejména kvůli kvůli windfall tax. Markéta Malá připomíná rovněž výrok premiéra Petra Fialy o tom, že akcionář ČEZ „není malý střadatel“, ale jsou to „podnikatelé se stamilionovými majetky“. Pozice minoritních akcionářů polostátního energetického kolosu přitom  začala být nejistá po úvahách vládních činitelů o zestátnění ČEZ. Klid mezi ně nevnesla ani windfall tax, neboli daň z neočekávaných zisků, kterou uvalil stát mimo jiné i právě na energetické společnosti.„Ten výrok je rozdmýchávání třídního boje. Na jednu stranu občanům říkají, aby investovali na důchod a neukládali své peníze do nevýdělečných penzijních fondů, zároveň tady ale je velká skupina lidí, kteří si nakoupili akcie ČEZ, protože spoléhají, že je to výhodná investice, a stát jetímhle způsobem okrade,“ říká Markéta Malá. Poslechněte si nový hrotcast.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Jiří Čunek oznámil kandidaturu na předsedu KDU-ČSL. Stranu, kterou by podle posledního průzkumu volila dvě procenta lidí, chce vrátit k tradičním hodnotám. „Lidé nevědí, proč nás volit, strana se rozmělnila. Čekal jsem, že se o post předsedy přihlásí někdo, kdo to zvedne, takoví lidé ve straně jsou,“ říká v podcastu Echo Porada a dodává, že evropští politici si udělali z Green Dealu náboženství. A to je podle něj proti přírodě. Jaké chyby podle něj vláda udělala? A nezezelenali lidovci přeci jen? S lidoveckým senátorem diskutují Markéta Malá, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Pavel Štrunc.

Víme, jak nakládat s problematickými hrdiny minulosti? Rozumíme dobovým kontextům a dokážeme vnímat, proč se někdo historicky zachoval, jak se zachoval? Anebo potřebujeme jednoduché nálepky a jednoznačně říct, že někdo byl hrdina a někdo jiný nácek? Na případu velitele (nechvalně) proslulých srbských četniků Draži Mihailoviće, Titova konkurenta a prvního odbojáře, který se postavil v Srbsku nacistům, si v osmnácté epizodě podcastu Hej, Slované, vysvětlíme, že dějiny jsou komplikovanější, než si myslíme. Bratři Jakub a Lukáš Novosadovi pokračují v rozhovoru o Srbsku s historikem Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Borisem Moskovićem a docházejí k překvapivým závěrům. Řekli byste, že mladí Srbové v porovnání se svými rodiči, kteří byli zvyklí na rozlehlé Srbsko, jsou spokojeni se svým malým státem a preferují konečně si odpočinout od sporů s dalšími balkánskými národy?  

Bělehradský primátor Aleksandar Šapić navrhnul přestěhovat hrob jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita a zároveň na jedné z nejrušnějších městských tříd vybudovat pomník problematického válečného hrdiny Draži Mihailoviće. Velká část společnosti to odmítla. Hrály v primátorově nápadu roli developerské zájmy vedení města, anebo šlo o upřímné historické přesvědčení nepřítele komunistů? Co s Titovým odkazem? Stihla se srbská společnost dekomunizovat? A co to vlastně znamená? Rehabilitaci hrdinů, kteří donedávna byli vnímání jako nacisté? Co si má společnost počít s nejednoznačnými hrdiny minulosti? Vždyť Draža Mihailović zformoval první protinacistický odboj v Srbsku, byl to royalista, hrdý voják, za války první legitimní politický partner Američanů, Britů a dokonce i Stalina, ale také politický soupeř Josipa Broze Tita, jehož režim následně jakékoli Mihailovićovy zásluhy s chutí vymazával ze společenské paměti.

Jenže nehledě na to Mihailović skutečně provedl ve své politice obrat, který je mu přítěží. Domácí odboj proti nacistům sice zformoval takřka okamžitě po začátku okupace, jenže do konce války si jeho četnické jednotky pošramotily pověst spolehlivé antifašistické rezistence, protože na rozdíl od partyzánů zůstávaly v přesvědčení, že nemá smysl aktivně bojovat, nýbrž je potřeba vyčkat, jak se válka vyvine a zda se Spojenci na Balkáně vylodí a zemi pomůžou. Četnici se skutečně oficiálně paktovali s okupanty i dalšími představiteli kolaboračních sil. To vše Titův režim rád zdůrazňoval. Navíc v nesrbském prostředí se četnici dopouštěli brutálních zločinů nad nesrbským obyvatelstvem, nad nimiž dodnes zůstává rozum stát. Čili Mihailovićova pověst je právem kontroverzní a je potřeba se s ní vyrovnat. Není to jednoduché, vždyť jednak Američané Dražu Mihailoviće dvakrát vyznamenali – poprvé hned po válce, podruhé v devadesátých letech – a jednak na Západě zpravidla vnímáme složité jugoslávské dějiny černobíle, abychom se v nich neztratili. A to dokonce i v současné české publicistice zabývající se Dražou Mihailovićem.

V současném kontextu zvýšeného zájmu o ukrajinské dějiny se samozřejmě nabízí analogie Draži Mihailoviće se Stepanem Banderou. Dává smysl? Boris Mosković ji v rozhovoru odmítá, vysvětluje proč a zdůrazňuje, že Mihailović měl jednodušší možnosti, jak prosazovat své koncepty a myšlenky, poněvadž na rozdíl od Bandery jednu dobu skutečně byl regulérním partnerem mocností: ostatně byl ministrem války v exilové vládě v Londýně a Britové ho vnímali jako hrdinu. Nešťastné připodobnění ale přivede diskutující k zamyšlení nad tím, které srbské politiky – současné i historické – Češi znají. Jsou to jen váleční zločinci devadesátých let a Tito? Zdá se, že ano, ostatně posledním důkazem byla oslava osmdesátých narozenin Miloše Zemana, kterou navštívil také srbský prezident Aleksandar Vučić, ale do českých médií se na rozdíl od jiných evropských politiků z oslavy nedostal. Platí to ale i na druhou stranu: co vědí Srbové o české politice? Jakou roli v tom hraje dědictví „humanitárního bombardování“ Bělehradu v roce 1999?

celý podcast: www.forendors.cz/hej_slovane

Brzy uplyne rok od tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hrozba teroristických i kybernetických útoků neustává. Mohly by moderní technologie vybavené umělou inteligencí podobným incidentům zabránit? Co naše soukromí? A dá se vůbec bránit proti útočníkům na internetu?

V Salonu Echa o tom diskutovali Michal Šotek, ředitel divize inteligentních kamer Konica Minolta CZ/SK, předseda představenstva Bankovní identity Jan Blažek, šéf bezpečnosti Univerzity Karlovy Otomar Sláma a advokát ze spolku Iuridicum Remedium Jan Vobořil.

„Dramatický úbytek hostů je dnes největší problém české gastronomie. Lidi na to prostě nemají peníze,” říká v Karel ŠImůnek, restauratér a majitel restaurací Zas a Znova, Di Nuovo a nově i Pivovarů Římská. Kritizoval i přístup státu k podpoře gastronomie. Zatímco velké podniky dostávají dotace a pomoc, gastronomický sektor byl během covidu a energetické krize opomíjen: „Velké firmy dostávaly pomoc od státu, ale na náš segment gastronomie se úplně sere.” 

Vláda by podle něj mohla zásadně přispět ke zlepšení situace snížením DPH na potraviny a nápoje, jak je tomu v sousedních zemích: „Ve všech okolních státech je nižší DPH v gastronomii než u nás. U nás je to 20 %, a to není jen na alkohol, ale i na nealko nápoje.“

Před časem se Šimůnek začal rozhlížet po novém prostoru v Praze, protože majitel objektu, kde je jeho restaurace Zas a Znova, mu hrozil výpovědí smlouvy. Nakonec ale restauraci přesouvat nemusel, prostorem bývalého pivovaru v Římské ulici byl ale natolik okouzlen, že se rozhodli podnik koupit „Pivo je drahé, tak jsme si řekli, že si ho budeme vařit sami,“ říká. 

V rozhovoru došlo i na téma zaměstnávání mladých v gastronomii a jejich platových očekáváních. “Mladí jsou sebevědomí často až příliš. Když si domluvím deset schůzek s budoucími zaměstnanci, devět z nich ani nepřijde,” tvrdí Šimůnek. 

Karel Šimůnek se v rozhovoru dotkl také tématu průvodce Michelin a státní podpory pro českou gastronomii. Kritizoval především způsob, jakým byla prezentována investice státu do zapojení se v Michelinu. Podle něj to bylo vyloženo jako podpora restauratérům, ale jako investice do celé české gastronomie a kultury.

„To není přece prezentace jen hospod. Gastro patří do kultury obecně. Máme tady nějakého seriózního hodnotitele, který má světové uznání, a chceme, aby ti lidé sem přijeli a hodnotili nás objektivně,“ vysvětlil Šimůnek.

Zároveň poukázal na to, že Michelinský průvodce je objektivní na rozdíl od některých žebříčků a recenzí, kde je podle něj možné získat uznání zaplacením za recenze, nebo reklamu.

V Salonu Echa tentokrát zkoumáme, jak průchodný je nápad české vlády zásadně revidovat evropskou Zelenou dohodu a speciálně zrušit zákaz aut se spalovacími motory. Do studia přišli místopředseda ODS Alexandr Vondra a jeho kolega v Evropském parlamentu a lídr Motoristů Filip Turek. Proti nim se na dálku připojil pirát Mikuláš Peksa, který sice nově už není v Evropském parlamentu, ale výmluvně jsme ho zastihli v Bruselu.

„Jsem přesvědčen, že koalice s ANO po příštích volbách by byla pro ODS smrtící,“ říká bývalý premiér a někdejší předseda ODS Petr Nečas. „Dokud TOP 09 a KDU-ČSL dokáží přinášet 6 až 10 procent hlasů, má smysl, aby koalice Spolu trvala,“ dodává a tvrdí, že ODS by neměla usilovat o získání každého voliče a měla by se soustředit na své klíčové středostavovské voličské vrstvy. „Nedělat politiku pro všechny, nedělat politiku pro ty, kteří nás stejně volit nebudou.” 

Koalice Spolu i samotná ODS podle bývalého premiéra musí v nadcházejícím roce doručit voličům jasné výsledky, které osloví její tradiční voličské jádro. „Teď už se musí soustředit na své voličské skupiny, pro ně začít pracovat, aby se neopakovalo to, co celkem logicky se dalo očekávat a stalo se v průběhu krajských voleb,“ řekl v narážce na voliče, kteří v nedávných volbách zůstali doma.

Podle Nečase je klíčové, aby ODS zaměřila svou pozornost na doručování konkrétních výsledků a nevzdávala se své pozice. „ODS musí tvrdě zabojovat a především je naprosto jasné, že když tady bude vláda vedená ANO, tak se tady v té zemi nezmění vůbec nic k lepšímu,“ dodal.

Nečas tvrdí, že Petr Fiala je schopen dovést ODS a koalici Spolu k úspěchu v nadcházejících volbách a ocenil Fialovu trpělivost a loajalitu, zejména v souvislosti s odvoláním ministra Ivana Bartoše. Řekl, že Fiala prokázal „obdivuhodnou osobní loajalitu“ a že odvolání Bartoše bylo nevyhnutelné, i když mu dal čas do voleb, aby nepoškodil Piráty. 

Právě Petr Nečas Fialu přivedl do vysoké politiky. Fiala byl původně jeho poradcem a Nečas ho v roce 2012 jmenoval ministrem školství ve své vládě. Nečas zdůraznil, že od začátku věděl, že Fiala má politické ambice a chce se zapojit do vyšších pater politiky, což Nečas respektoval. Také zmínil, že již před volbami v roce 2010 jednal s moravskou ODS o tom, aby byl Petr Fiala nestranickým lídrem kandidátky na jižní Moravě do Poslanecké sněmovny, ale tehdy se to nepodařilo zrealizovat.

Při otázce moderátora na politický úspěch Roberta Šlachty ho bývalý premiér otevřeně označil za "lidské hovado" a uvedl, že se k němu nechce blíže vyjadřovat, protože jde o osobu, která nespadá do kategorie politiků, o kterých by chtěl mluvit.

Nečas naznačil, že Robert Šlachta měl vždy ambice dostat se do vysokých politických funkcí, to podle něj vedlo i k událostem, které přispěly k Nečasovu pádu z premiérské pozice. Výslovně však Nečas uvedl, že se nechce blíže vracet k vlastní kauze, kvůli níž musel opustit politiku, a označil to za uzavřenou kapitolu.

Být příslušníkem nějakého národa samozřejmě znamená dělit lidi na my a oni. Pokud si položíme otázku, kdo jsou v našem případě ti „oni“, zjistíme, že to jsou na prvním místě Němci. Naše národní identita se prostě vytvářela na vztahu k Němcům a dodnes se na postoji k Němcům ve významné míře znovu a znovu utvrzuje. Zejména pro populistické politiky představují Němci vhodného strašáka, kterého je možné vytáhnout, když je třeba vyburcovat národ, jako to třeba předvedl Miloš Zeman v souboji o prezidentský úřad s Karlem Schwarzenbergem. Toto vymezování se vůči Němcům, má samozřejmě své historické kořeny. „Území, obývané Němci, je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ Tak hovořil Tomáš Garrigue Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918. Masaryk samozřejmě musel vědět, že to není pravda, ale v tu chvíli bylo důležitější pozvednout národní prapor. Němci přišli do prostoru, který dnes obýváme, na pozvání tehdejších panovníků, ale i šlechticů nebo církve. Až do 13. století zde dominovalo slovanské osídlení, ovšem soustředilo se většinou pouze podél velkých řek. V příchodu Němců viděli zdejší elity ekonomický přínos. Němci vystupují v mnoha příbězích z našich dějin. Jedním z nejdůležitějších je třeba legenda o sv. Václavovi. Ten bývá pokládán za příklad podrobení se Němcům, někdy bývá dokonce označován za příklad kolaborace s Němci, jak se kdysi vyjádřil Miloš Zeman v českém parlamentu. Pro křesťany je to mučedník, od 19. století zároveň i národní patron. Dnes oceňujeme jeho roli při šíření křesťanství, které nás v té době zařadilo do západní civilizace. Navíc křesťanství jako státní náboženství umožnilo Přemyslovcům sjednotit Čechy. Ovšem skutečným zakladatelem státního útvaru byl spíše než Václav jeho bratr Boleslav. Svatý Václav byl později zdiskreditován za okupace, kdy byl Němci a českými kolaboranty účelově využit jako příklad údajného pragmatického politika, který pochopil, že je třeba se přidat k Říši. Etnickou odlišnost mezi Čech a Němci si uvědomovali lidé už ve středověku, o čemž svědčí jak Dalimilova, tak Kosmova kronika, ale dělení tehdejší společnosti podle stavu nebo podle víry bylo silnější než to nacionální. Český rytíř měl daleko blíže k německému rytíři než k českému sedlákovi, čeští protestanté měli zase blíže k německým protestantům než k českým katolíkům. Ani v bitvě na Bílé hoře nešlo o boj českých stavů proti německým, ale společný boj stavů proti panovníkovi, který chtěl zavádět absolutismus. Mezi tzv. českými pány, popravenými po Bílého hoře na Staroměstském náměstí, byla asi třetina Němců. Vše se dost změnilo v 2. polovině 19. století, kdy české obrození dostalo politický program. Tím začaly česko-německé spory gradovat. Eskalace nacionálních sporů pokračovala za první republiky a měla více příčin. Důležité byly ekonomické otázky. Hospodářská krize postihla více sudetské Němce, česká politika pod vedením agrární strany hájila zájmy hlavně českých sedláků, bída a nezaměstnanost vedla k radikalizaci antisystémových stran. Emanuel Rádl již koncem 20. let kritizoval politiku vůči Němcům a tvrdil, že pokud se nepodaří zformulovat politický národ, stát nepřežije. Bohužel měl pravdu, ale je otázkou, zda to v tak krátké době bylo realizovatelné. Po válce jsme – slovy prezidenta Beneše – německý problém vylikvidovali odsunem. K tomu se v podcastu ještě vrátíme. Vzápětí jsme se – možná i ze strachu z německé odplaty –uchýlili pod křídla Sovětského svazu. Ale náš komplex vůči Němcům jsme tím nevyřešili. Je jasné, že k formování sebe samého se potřebujeme se od někoho odlišit. Bez Němců bychom určitě nebyli tam, kde jsme, přesně ve smyslu Palackého slov o vzájemném stýkání a potýkání.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

A tvůrce můžete podpořit i na https://www.forendors.cz/rakosnikvavra

„Kdo se vypisuje na sociálních sítí, páchá hřích,“ pravil Nassim N. Taleb, shodou okolností v jednom tweetu. Slovem hřích poukazuje k původu písma. To je od svých počátků spjaté s náboženstvím, s posvátnou oblastí. Je možné, že jsme ani v kapitalistické společnosti tuto posvátnost zcela nevytěsnili. Jak praví Jules Renard: „Psaní je jediná profese, kde vás nikdo nepovažuje za směšného, když nevyděláváte peníze.“

Proč by mělo být vypisování na Twitteru hříšné? Své k tomu může říct i rumunsko-francouzský filozof a aforistik Emile Cioran. Sice zemřel před vznikem sociálních sítí, ale již ve své době psal o (ne)ctnosti nadmíry, s níž je moderna spjatá. Jak se neuměřenost projevuje? Dobře vysvítá právě na psaní. Od moderny je každý člověk nejen čtenář, potenciálně i autor.

Současnost to stvrdila: každý vytváří svůj „obsah“. Často písmenky, kterými toužíme našim názorům propůjčit podstatnost. Lidé prý v moderně podlehli iluzi, že na jejich individualitě a názorech je něco pozoruhodného a neváhají je pečetit ve slovech. To je omyl. Názor je dobrý leda jako východisko k myšlení. Zůstáváme-li u názoru, vypisujeme si klamavou podstatnost, záhy se měníme ve škleb sebe sama. O tom, že je na tom něco nezdravého, že nejsme pro individualitu stvoření, svědčí podle Ciorana únava, která prostupuje celý západní svět. „Moderna stojí na ctnosti nadmíry – odtud naše únava.“ Tak takhle se prý psát nemá.

Psaní má i jinou rovinu. Kdo se chce k ní dostat, nezbývá mu než experimentovat. Krutě. Není důvod, proč by jeden měl psát, co si myslí. Dobré je podepsat se pod něco, co si člověk nemyslí, a pak sledovat, co se s ním děje. Jak naivní vkládat do knih vlastní názory. Zajímavější je rozvíjet cizorodá hlediska a čekat, co se stane. Dobří autoři také nepíší proto, aby druhým něco sdělovali, ale aby na napsaném sledovali, jak se dostali do pasti vlastního myšlení, jak je vše, co říkají částečné, jak volá – v nejlepším případě – po „ano, ale…“. Takhle se psát má, ale je to umění. Skoro kaskadérské.

Neradno zapomínat na to, že psaní není jen umění, ale i řemeslo. V závěru nového dílu, který uzavírá sérií věnovanou třem dovednostem stěžejním pro humanitní disciplíny, nabízí autorka podcastu Tereza Matějčková několik poznatků z knih o dobrém psaní. Vychází z příruček od Stevena Kinga, Vladimíra Justa a Stevena Pinkera. Posluchač se dozví od Pinkera veskrze cioranovské vhledy: V psaní nekomentujeme sebe sama! Just podává seznam slov, která jsme opakováním ubili – a přesto tyhle nebožtíky dál užíváme, a Steven King zdůrazňuje, že psaní je přepisování.

Kapitoly

I. Nic, co stojí za to, nelze naučit. [začátek až 10:43]

II. Psaní a posvátnost: Dlouhé maily jsou hřích! [10:43 až 17:20]

III. Psaní a imitace: Proměňujeme se opakováním [17:20–22:53]

IV. Cioran o moderní ctnosti nadmíry [22:53–44:00]

V. Jak to, že jsou knihy chytřejší než jejich autoři? [44:00–53:09]

VI. Steven King, Vladimír Just a Steven Pinker: Jak psát lépe? [53:09 až konec]

Bibliografie

Emil Cioran, La tentation d’exister, in: týž: OEuvres, Paris 1995, str. 819–970.

Emil Cioran, De l’inconvénient d’être né, in: týž: OEuvres, Paris 1995, str. 1269–1400.

Vladimír Just, Slovník floskulí, Praha: Academia, 2003.

Steven King, On Writing. A Memoir of the Craft, London: Scribner, 2010 (vyšlo i česky).

Tereza Matějčková, „Špionáž světců. K Emilu Cioranovi“, in: táž: Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci, Praha: Karolinum, 2023, str. 167–197.

Steven Pinker, The Sense of Style. The Thinking Person’s Guide to Writing in 21st Cetury, London: Penguin, 2014.

V aktuálním podcastu ekonomická redaktorka Markéta Malá upozorňuje na finanční problémy, které sužují českou vládu. Kritizuje nereálné základy návrhu státního rozpočtu pro příští rok a upozorňuje na rizika, která s sebou přináší. Jaké důsledky může mít odvolání dalších členů kabinetu a proč je právě nyní navýšení platů politiků špatně načasované?

Platy politiků a ústavních činitelů by mohly příští rok vzrůst až o 14 procent – navrhuje to ministerstvo práce a sociálních věcí. Reaguje tím na rozhodnutí Ústavního soudu, podle odborníků je ale načasování takovéto reakce krajně nevhodné, už s ohledem na stav státní kasy, nedávné katastrofální povodně, které si vyžádají další výdaje, ale i fakt, že teprve před necelými třemi týdny byly krajské i senátní volby a do těch sněmovních zbývá zhruba rok.

„Tato otázka by měla být řešena na začátku volebního období, nikoli v jeho posledním roce. A ne třeba v okamžiku, kdy rozpočtový výbor jedná o návrhu státního rozpočtu na příští rok, který úplně roztrhala Národní rozpočtová rada,“ říká Markéta Malá, ekonomická redaktorka Echo24, v aktuálním Hrotcastu.

Zvyšování platů politiků proto v této chvíli působí nejen symbolicky nevhodně, ale také politicko-marketingově doslova likvidačně. Ačkoliv se jedná o relativně malé částky v porovnání s celkovým rozpočtem, veřejnost může reagovat – a de facto již reaguje – negativně. To se stává ideální zbraní pro opozici, zejména pro Andreje Babiše, šéfa hnutí ANO.

Kondice rozpočtu je zásadním tématem i pro Národní rozpočtovou radu. Ta již vyjádřila pochybnosti o některých položkách jeho návrhu pro příští rok. Vládu viní z přílišného optimismu – třeba v očekávání výnosů z emisních povolenek nebo příjmů z dividend od firem s majetkovou účastí státu.Podle Markéty Malé by měl být šéf státní kasy Zbyněk Stanjura po Ivanu Bartošovi dalším politikem v pořadí, který opustí kabinet premiéra Petra Fialy. Důvodem je podle ní neuspokojivý návrh státního rozpočtu. „Je založený na nepravdivých, vymyšlených číslech, která v tuto chvíli nelze obhájit,“ říká redaktorka Echo24.

Stanjura by stejně jako někdejší ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš, který byl odvolán kvůli neúspěšné digitalizaci stavebního řízení, měl podle ekonomické novinářky nést odpovědnost za stav rozpočtu.„Státní rozpočet stojí na číslech, která jsou buď nadhodnocená, nebo zcela chybějí. Například příjmy z prodeje emisních povolenek jsou nadhodnoceny o 10 miliard korun, což je nejen politicky nezodpovědné, ale i finančně nereálné,“ zaznělo v podcastu.Finálně má být rozpočet schválen v prosinci.

Stane se tak? A jaké budou jeho konečné parametry? Poslechněte si nový Hrotcast.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Má první dáma dostávat náhrady od státu, i když je nevolená a její role není nijak definovaná? Jak bude vypadat rozpočet s nadsazenými příjmy a podceněnými výdaji. Má Miroslav Kalousek ještě stále šanci s novou stranou? A závěr Echo Porady patří vášnivé hádce Ondřeje Šmigola a Daniela Kaisera o Izrael. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Vysněnou dovolenkovou destinací Čechů za komunismu bývala Jugoslávie. Země úplně jiná než Československo a v porovnání s ním v mnoha ohledech země svobodná. Silným vzpomínkám na dávno a tragicky zaniklý stát ale podléhají také místní, pro něž je Jugoslávie něco takového jako pro Čechy první republika: v jistém smyslu je to vrchol jejich dějin. S tím souvisí rovněž vzpomínka na jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Kdo byl tento muž? Čím to, že ho dnes řadíme k diktátorům, kteří jsou „cool“ a vzbuzují sympatie davu? Nejen o tom hovoří v sedmnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s odborníkem na moderní dějiny Balkánu, historikem Borisem Moskovićem. Epizodu vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

Tato epizoda začíná smutně: smrtí a velikým a slavným pohřbem. Zemřel jugoslávský vůdce a prezident Josip Broz Tito, stalo se něco nepředstavitelného… Jaký dopad mělo toto úmrtí na obyvatele největšího balkánského státu? Byli v šoku? Zhroutil se jim svět? Skutečně vám pamětníci dodnes řeknou, co dělali v momentě, kdy se dověděli, že je prezident po smrti? Jak je možné, že Balkánci po Titovi stále smutní, mají doma v obývacích pokojích jeho portréty a nosí trička s dávno mrtvým státníkem? A proč na Titův pohřeb nejel americký prezident, nýbrž jeho matka, a přesto se o tomto pohřbu doposud hovoří jako o světovém politickém summitu? Sourozenci se svým hostem se pokoušejí vysvětlit kult Titovy osobnosti a přiblížit, v čem bylo kouzlo tohoto váženého a všeobecně milovaného diktátora.

V dalších částech epizody se probírá někdejší pozice Jugoslávie ve světě, vztah Tita s britským premiérem Winstonem Churchillem (aneb proč je důležité, aby se státníci při svém prvním setkání nepotili) nebo důvody, proč se Tito rozhádal se sovětským vůdcem Stalinem. Báli se následně jugoslávští představitelé sovětské invaze? A co je před ní uchránilo? Boris Mosković vysvětlí, jak se Tito dostal k moci a proč, kde se vzala jeho sláva a čím byla roztržka se Stalinem tak zásadní, ve své době výjimečná, ba ve východním bloku převratná. A Jakub doplní, jak fungovala kultura, film, literatura, hudba v Jugoslávii, vysvětlí, že dokonce ani máničky tamní stát nevnímal jako svého nepřítele, a ozřejmí, proč to všechno pro Čechy v té době bylo něco nepředstavitelného a zároveň nesmírně přitažlivého.

Hovor se ale stočí také na otázky ekonomické, právní či národně-obrozenské. Dozvíte se, proč se komunistické vedení země snažilo zaostalejší národy a regiony federace pozvednout a dodat jim sebevědomí, proč se říká, že Jugoslávie měla po Indii nejdelší a nejkomplikovanější ústavu na světě, nebo jak vedení státu reagovalo na Titovu smrt. Měl systém, v kterém se ve vedení státu točili po roce lídři jednotlivých svazových republik, šanci přežít? Zatímco Lukáš tvrdí, že to dlouhodobě bylo nemožné, Boris Mosković oponuje, že šlo o zemi, která naději na budoucnost měla – jen k tomu v Evropě plné rozpadajících se států a bloků po roce 1989 nedostala šanci. Možná i kvůli ekonomickému rozpadu, který byl o to fatálnější, že se časově sešel se smrtí milovaného prezidenta Tita. Jako by tragédie Jugoslávie byla nevyhnutelná…

Epizoda končí nástupem šovinismu a nacionalismu v Jugoslávii, předzvěstí temných devadesátých let, které vrátily balkánské národy vlastně před vznik Jugoslávie. Jako kdyby nikdy nebyla, přestože dodnes na ni kdekdo vzpomíná jako na ráj.  

Aneb konečně podcast, kde pochopíte, jak fungují dějinné paradoxy.

Třikrát za sebou v Praze koncem minulého týdne koncertoval Bob Dylan, uctívaný písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejvýznamnějších světových umělců posledních desetiletí. Co třiaosmdesátiletý hudebník v Praze předvedl? Jaká je tvorba jeho pozdního období a co vlastně Dylana jako tvůrce definuje? V Salonu Echa o tom redaktor Ondřej Štindl mluvil s anglistou a editorem českých vydání Dylanových textů Petrem Onuferem, nakladatelem a předním „dylanologem“ Michalem Plzákem a hudebnicí Zuzanou Barincovou.

Je manželka prezidenta republiky vyžírka? “Osobně bych slovo vyžírka nepoužil,” říká bývalý ředitel Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky Miroslav Sklenář a dodává, že paušální náhrada pro první dámu je zbytečná, současný systém funguje dobře. “Manželka prezidenta není ve vzduchoprázdnu, měla vždy sekretariát, má tiskového tajemníka i diplomatický pas, kde je napsáno, že je manželkou prezidenta.” 

Sklenář zpochybnil načasování návrhu na paušální náhradu pro partnera prezidenta: „Řekl bych, že to není úplně nejšťastnější doba na takovéto kroky,“ Podle něj by bylo lepší, kdyby se stát soustředil na jiné priority. „Pokud bych já něco měl řešit, tak by to bylo důstojnější zabezpečení bývalých prezidentů,“ dodal.

„Prezident má základní plat 340 tisíc korun, k tomu víceúčelovou náhradu 320 tisíc korun, což dohromady činí zhruba 650 tisíc korun měsíčně,“ říká Sklenář a dodává, že od příštího roku se náhrady zvýší na 380 tisíc korun měsíčně. Celkově tak prezidentovy odměny mohou dosáhnout až 900 tisíc korun měsíčně. 

Sklenář zároveň upozorňuje, že víceúčelová náhrada je valorizovaná, což znamená, že její výše roste s inflací, a navíc je nezdaněná. „Je třeba říci, že náhrada není zdaněná, a kromě toho se valorizuje. V roce 2013 činila 150 tisíc korun, dnes je to 320 tisíc korun, a od příštího roku to bude 380 tisíc korun,“ dodává.

Podle Sklenáře má tato vysoká víceúčelová náhrada zajistit nejen potřeby prezidenta, ale i pokrytí výdajů jeho manželky. „Lidé z NKÚ a Ministerstva financí nám vždy říkali, že od toho má prezident tak vysokou náhradu, aby z toho zaplatil i náklady své manželky,“ vysvětluje.

Srovnává také odměny prezidenta s premiérem, který má náhrady výrazně nižší. „Předseda vlády má tyto náhrady ve výši 35 tisíc korun, zatímco prezident od příštího roku 380 tisíc korun. To je desetkrát tolik. A já si myslím, že to je určitý nepoměr mezi předsedou vlády a prezidentem,“ dodává.

Sklenář také připomíná, že prezident má k dispozici státní bydlení, dopravu, ochranu, a další výhody, které jsou zajišťovány státem, což dále zvyšuje jeho celkové zabezpečení. „Prezident bydlí v Lumbeho vile a nepředpokládám, že platí nájemné, vodu, energie či stravu,“ říká.

Celkově tedy Sklenář považuje stávající výši odměn prezidenta za nadstandardní a dostatečnou, a proto nepovažuje za nutné zavádět další náhrady nebo podporu, například pro manželku. 

Miroslav Sklenář se v rozhovoru vyjadřuje také k roli první dámy, zejména k její práci a angažmá v charitě. Podle něj je role manželky prezidenta definována spíše zvykově než formálně a umožňuje jí přizpůsobit své aktivity podle vlastních možností a zájmů.

K otázce charitativní činnosti Sklenář zdůrazňuje, že charita by měla být vykonávána dobrovolně, bez nároku na finanční odměnu: „Bezpochyby manželka prezidenta vykonává činnosti ve prospěch prezidenta, ve prospěch státu... Ale co se týče charity, ta je ze své podstaty něco, co děláte zadarmo, ve svém volném čase. Pokud bychom někomu platili za charitu, už to není charita.“

„První dámy vždy měly poměrně bohatou korespondenci, mohly cestovat a podílet se na různých veřejných aktivitách, aniž by na to měly samostatný rozpočet,“ vysvětluje.

Zároveň zmiňuje, že tyto činnosti jsou v praxi podporovány prostřednictvím zdrojů, které má prezident k dispozici. Pokud první dáma cestuje nebo se věnuje charitativní činnosti, často ji doprovázejí pracovníci kanceláře prezidenta a náklady jsou hrazeny z prostředků určených pro prezidenta.

Sklenář také zmiňuje, že zvykové zakotvení role první dámy umožňuje flexibilitu, kdy každá první dáma může přistupovat k této roli podle svého uvážení. „Zvykovost nám umožňuje s tím flexibilně pracovat. Kdybychom to nějak ukotvili, tak by každá budoucí první dáma nebo první gentleman byli vázáni něčím, co by se složitě měnilo,“ říká.

Kde je blízký, má být vzdálený. Samota je láska. Milosrdenství tkví v opuštění. Pandemie nám podle Giorgia Agambena pořádně zamíchala tím, co jsme měli ve zvyku označovat jako hodnoty. Taky jsme zahalili tváře. Přitom pro západní kulturu byla odhalená tvář – vedle důrazu na bližního – podstatná: v tváři prý začíná politika. Tvář vyjevuje, že se všichni lišíme, a přesto se musíme domluvit a pokusit se vytvořit labilní jednotu uprostřed plurality.

Agamben nepatřil mezi ty filozofy, kteří by se na zkoumání nouzových stavů přeorientovali během pandemie. Jako právník a filozof se velkou část svého profesního života zabývá tím, co to znamená suverenita – pro Agambena je suverénem právě ten, kdo smí vyhlásit výjimku, a tím pozastavit jinak běžná pravidla.

A nejen od pandemie si rovněž všímá, jak rádi demokratičtí politici vládnou skrze nouzové stavy. Navíc nejde jen o zvláštní stavy. Ne nepodobné je to s vyhlašováním krizí. Kdo prý říká „krize“, chce vládnout. Je přitom nápadné, jak často a v kolika různých oblastech se občanům dnes předkládají apokalyptické scénáře. Nemusíme se hned bavit o klimatické krizi, jíž však Agamben věnoval rovněž řadu textů. Oblíbené je hovořit o epidemii duševních poruch, která volně navazuje na virovou pandemii. Před necelým rokem ostatně vydal Národní ústav duševního zdraví zarážející zprávu: Až čtyřicet procent dětí trpí příznaky těžké deprese.

Aniž bychom chtěli umenšovat problémy žáků, informace o četnosti této závažné diagnózy může být i pro laika zarážející. Těžká deprese je závažná nemoc. Je uvěřitelné, že je čtyřicet procent dětí závažně nemocných? Poznamenejme, že analogické studie existují přirozeně třeba i v Německu. Zde dospívají výzkumníci k jinému výsledku: až dvě procenta dospívajících se trápí těžkou depresí a nějakou podobou lehčí deprese trpí až deset procent školáků. Skutečně je možné, aby české děti byly o tolik depresivnější?

Asi těžko. Ostatně Mnozí psychologové i psychiatři se od studie distancovali. Třeba Jiří Horáček hovořil v DVTV o metodologické chybě a nesmyslně nadsazených číslech. Četní komentátoři tato alarmistická čísla přesto nadále přejímají. Jindy čteme na billboardech v metru, že šest procent cestujících bylo donuceno k sexu… Na místě je otázka: Proč jsme si v tolika oblastech lidského života zvykli komunikovat strachem?

Kapitoly

VII. Čtyřicet procent těžce depresivních dětí, znásilnění v MHD a další katastrofy [začátek až 18:15]

VIII. Pandemie: Kde stojíme? [18:15 až 25:18]

IX. Pozvířečtění člověka [25:18–31:45]

X. Kdo je Giorgio Agamben? [31:45–39:28]

XI. Kdo je homo sacer? [39:28–49:00]

XII. Pinocchio je homo sacer! Loutka, která se skutečným chlapcem nestala [49:00 až konec]

Místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček o svých ambicích na premiérské křeslo, konci Pirátů ve vládě Petra Fialy, o úspěchu svém i popularitě svého psa na sociálních sítích. Povolební námluvy hnutí ANO a koalice Spolu ve Středočeském kraji nedopadly podle představ ANO a Havlíček v pátek oznámil, že ANO odchází do opozice.

“Nejde nám o hejtmana, jde nám o to, aby se vytvořila stabilní vláda ve středních Čechách, což umožňovala pouze koalice Spolu a Hnutí ANO. Měli jsme jasný zájem, abychom utnuli chapadla té chobotnice Víta Rekušana, který přes Kolín řídí paní hejtmanku Peckovou. S tím jsme šli do toho jednání a férově jsme předložili tuhle nabídku.

Nelicitovali jsme, nepolitikařili jsme, nevydírali jsme Spolu,” říká Havlíček a dodává, že Zbyněk Stanjura řekl, že ODS nemůžeme udělat koalici s ANO ve středočeském kraji, protože by to straně ublížilo ve volbách roku 2025. “Co tím vlastně říká? Jim vůbec nešlo o nějaké kraje, jim jde o příští volby a o to, aby to neohrozilo jejich fleky a jejich pozice.” 

Havlíček zdůraznil, že klíčem k úspěchu hnutí ANO ve středních Čechách byla důkladná a kontaktní kampaň. „Politik musí být s lidmi. Já jsem každou volnou chvíli jezdil po vesnicích a obcích, potkával se s lidmi v hospodách a na náměstích,“ vysvětluje Havlíček a dodává, že kontaktní kampaně považuje za základ politiky. „Nechci se potkávat jenom s lidmi, kteří nám tleskají. Potřebuji nalomit ty nepřesvědčené,“ říká.

Karel Havlíček v rozhovoru přiznává, že je připraven stát se premiérem, pokud by k tomu byla příznivá politická konstelace. „Být premiérem je oběť, musíte tomu dát úplně všechno, včetně rodiny, a s největší pravděpodobností vám nakonec stejně uříznou hlavu, protože tak to v politice bývá.“Havlíček také zdůraznil, že hnutí ANO je v jedinečné pozici, kdy může nabídnout více kandidátů na premiérský post: „My jsme asi jediný hnutí, které dokáže nabídnout dneska minimálně dva potenciální předsedy vlády.“ Dodává ale, že pokud se nestane premiérem, bude se věnovat hospodářství. “Ale když jsem předsedou stínové vlády, nemůžu říct, že bych nebyl připraven být premiérem.“

Karel Havlíček komentoval i konec Ivana Bartoše na postu ministra pro místní rozvoj kriticky: „Ivan Bartoš se choval vždycky docela slušně, ale manažersky byl naprosto neschopný. Nikdy nic neřídil a vzít si takový projekt, jako je digitalizace stavebního řízení, bylo nad jeho schopnosti. Musíte to umět řídit po stránce plánování, řízení rizik a kontrolingu. To není jednoduchá věc, a on to jednoznačně nezvládl.“

Havlíček zkritizoval způsob, jakým premiér Petr Fiala nezvládl odvolání Bartoše. Fiala prý jednal příliš pozdě a politicky, místo aby situaci řešil rázně a včas: „Premiér Fiala jednal politicky. Nechal to tři měsíce běžet, i když všichni věděli, že to nefunguje, a odvolal ho teprve v momentě, kdy Bartoš rezignoval z pozice šéfa Pirátů. Mohl po dlouhé době ukázat nějakou rozhodnost, ale opět to popletl. Výsledkem je, že se to celé obrátilo proti němu.“ Havlíček tím naznačuje, že Fiala měl řešit nefunkční digitalizaci stavebního řízení daleko dříve. Zmínil také, že premiér zbytečně udržoval Bartoše v pozici, i když bylo zřejmé, že situace je neudržitelná: „On ho odvolal teprve ve chvíli, kdy už to bylo neudržitelné. To je politické rozhodnutí, ne manažerské.“

Podle Havlíčka ANO míří k vítězství, cílem je získat přes 30 % hlasů, aby mohli dominantně zvítězit. Havlíček se zaměřil na to, že ANO se nechce omezovat na jednu sociální nebo profesní skupinu, ale chce být „catch all party“: „My máme zájem samozřejmě vítězit. Abychom vítězili, víme, že potřebujeme přes 30 %, abychom dominantně zvítězili. Dokážeme se bavit jak s podnikateli, tak s lékaři i s dělníky... A na tom není nic špatného. Nemůžeme se vyprofilovat jenom jako strana pro jednu skupinu voličů.“

„Už to zdaleka není tak, že ti vzdělanější nebo mladí nás nevolí. Když se podíváte, od loňského listopadu vítězíme i v nejmladší věkové skupině.“

Kořeny národního traumatu - Málokterá událost naší novodobé historie vzbuzuje tolik emocí jako mnichovská kapitulace, tedy přijetí Mnichovské dohody 30. září 1938. Odstoupení nemalé části území československého státu Německu způsobilo již tehdy našemu národu trauma, které trvá do dneška. Tehdy občané nechápali -a ani dnes úplně nechápeme - jak bylo možné, že jsme rychle kapitulovali a přišli o část území. Nejčastěji pokládaná otázka zní, zda jsem se měli nebo neměli bránit. O Mnichovské dohody si ale vyprávíme více příběhů, které nás mají ovšem především vyvinit z odpovědnosti za vlastní osud. Nejrozšířenějším příběhem je příběh o zradě. Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali. Takto svůj žal tehdy vyzpíval básník František Halas. Časem se příběh o zradě rozkošatěl, zrádců bylo více, například podle komunistů byla hlavním zrádcem pracujícího lidu buržoazie. Prezident Beneš byl jednou sám zrazeným, jindy zase zrádcem. Užitečnější než lamentovat nad zradou Francie a Anglie je zeptat se, zda nešlo spíš o selhání naší zahraniční politiky nebo o důsledek samotného uspořádání státu. Jak připomenul již koncem 20. let Emanuel Rádl, česká politická reprezentace nedokázala vytvořit politický národ, tedy nějakou sjednocující identitu na jiném než na základě jazykového nacionalismu. Asi jsme na to měli málo času. Německým stranám trvalo několik let, než se aspoň částečně zapojili do řízení státu. Významnou roli v radikalizaci Němců pak sehrála ekonomická krize. Jednak se díky ní dostal v Německu k moci Hitler, jednak byly dopady krize v oblastech obývaných našimi Němci dlouhodobější a horší.Smluvně nám pomoci byla vázána pouze Francie, nikoli Británie. Jenže remilitarizace Porýní v roce 1936 značně ztížila potenciální pomoc Francie střední Evropě. Jednou ze slabin meziválečné demokracie bylo také to, že jsme neměli dobré vztahy se sousedy. Vztahy s Rakouskem byly chladné, byť korektní, s Polskem jsme dokonce po válce i válčili, Maďarsko přišlo vznikem Československa o celé horní Uhry. I dnešní vojenští historikové se shodují v tom, že z vojenského hlediska postrádala vojenská obrana smysl. Armáda nebyla dostatečně vyzbrojena, stavěli jsme sice pevnosti v pohraničí, ale Hitler je mohl snadno obejít a zaútočit přes Moravu, nevýhodou byl také úzký podlouhlý tvar státu, který znesnadňoval obranu. Co české obyvatelstvo zmátlo, byla mobilizace, protože lidé si mysleli, že se budeme bránit. Otázka podstoupení území Německu byla poprvé na stole 15. září 1938 na setkání v Berchtesgadenu. Zanedlouho vyslal Beneš tajně do Francie takzvanou Nečasovu misi, jejíž prostřednictvím nabízel územní ústupky, ovšem zároveň požadoval, aby na něho Francouzi vyvinuli nátlak, takže by byl navenek přinucen území předat. Vláda sice věděla, že bude muset ustoupit, ale podala demisi a nová vláda vyhlásila mobilizaci. Nadšení obyvatelstva bojovat bylo velké, i když je otázkou, jak dlouho by vydrželo, až by válka skutečně začala. Klíčová demokratická instituce, tedy parlament, byl v září 1938 zcela ze hry vyšachován. Kuloární vyjednávání o dalším postupu, v jehož centru stál prezident Beneš, dalo vzniknout oblíbenému příběhu o zradě elit a jejich kabinetní politice. Jak upozornil později Pavel Tigrid, odtud pramení rezignace na jakékoli hodnoty, která většinu českého národa následně ovládla. Kromě jiného se můžeme ptát, zda by Češi a Slováci, pokud by společně krev za svůj stát, se ho po roce 1989 tak snadno vzdali? A jak bychom se chovali v roce 1968 po takové zkušenosti? Neplatí, že od jedné kapitulace vede cesta ke druhé?Lze samozřejmě namítnout, že jsme ze všeho vyšli velice dobře – přes prohru v jedné bitvě jsme vyhráli válku – dokonce ji za nás ve velké míře vybojovali jiní, takže jsme nemuseli přinést tolik obětí, a přesto jsme byli jsme na straně vítězů. Jenže trauma z Mnichova přes všechny racionální důvody přetrvává a máme dost důvodů se s ním vyrovnávat i dnes.

X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Tentokrát  ve dvou, Jakub ale inovoval barvu vlasů, to vydá za hodně.  S Ondřejem probral hodně aktualit, důkladněji se věnovali dvěma filmovým nezdarům, snímku Joker: Folie a Deux, dvoje ceněného (přeceňovaného) Jokera a filmovému testamentu Francise Forda Coppoly Megalopolis. Došli k závěru, že při volbě mezi dvěma typy nepovedenosti by vybrali tu v Coppolově stylu. Pozorný posluchač se dozví, co bolí fotografku Libuši JarcovjákovouÚčastníci: Jakub Peřina, Ondřej ŠtindlDiskutovaná díla: výstava Libuše Jarcovjáková ve Veletržním paláci, album Alana Sparhawka White Roses, My God, Vladimír Nabokov: Smích ve tmě, Mistr a Markétka (režie: Michael Lockshin), Molchat Doma: Belaya Polosa, Joker: Folie a Deux (režie: Todd Philips), Megalopolis (režie: Francis Ford Coppola)

Budou se zase zvyšovat daně? Měli by bohatí platit více? A proč se plánuje odstavení uhelných elektráren, když Česko nemá jak elektřinu z nich nahradit jinak než dovozem? Nebo má smysl ztrátové elektrárny dotovat? To vše řeší v aktuálním Hrotcastu Pavel Štrunc a Markéta Malá.

Necelý rok do voleb je na stole další možné zvyšování daní. Téma otevírá hnutí STAN a neodmítají ho ani lidovci. „Je logické, že ten současný rozsah státu se současnými daněmi není možné dlouhodobě ufinancovat. Možná jen tehdy, když budeme mít každoroční pěti- nebo šestiprocentní hospodářský růst. Jinak to reálně není možné,“ řekl pro Seznam zprávy první místopředseda STAN a ekonomický expert hnutí Lukáš Vlček.

„Pan Vlček je jeden z těch členů Starostů, kteří si velmi stojí za tím, aby stát snižoval deficity. Z toho vyplývá, že se daně zkrátka budou muset zvýšit a oni tam explicitně mluví o další daňové progresi. To znamená, že lidé, kteří vydělávají nějaký násobek průměrné mzdy, by byli zdaněni ještě víc,“ říká redaktorka Echo24 Markéta Malá v nejnovějším Hrotcastu. Zároveň upozorňuje, že ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS naopak tvrdí, že existují i jiné způsoby, jak stát uživit i bez zvyšování daní.

Vlček, pravděpodobný kandidát na ministra průmyslu, ale ve své funkci bude muset řešit další naléhavou věc. Energetický sektor v Česku čelí zásadním výzvám, především v souvislosti s uhelnými elektrárnami. Ty jsou dlouhodobě ztrátové kvůli vysokým nákladům na emisní povolenky a klesající ceně elektřiny. Pavel Tykač, majitel klíčových uhelných elektráren, už dříve varoval, že pokud nedojde ke změně podmínek, bude nucen své elektrárny Počerady a Chvaletice zavřít už v příštím roce.

„Ono je na tom celkově komické, že tady máme nějaký plán, že od uhlí postupně odejdeme. Jenomže my začínáme něco vypínat, aniž bychom za to měli v tuto chvíli náhradu,“ upozorňuje Malá. „Zkrátka uhelné elektrárny slouží jako záložní vyrovnávací zdroj, který musí jet pořád, je nutné ho mít, eliminuje totiž problémy při výkyvech výkonu obnovitelných zdrojů energie,“ dodává.

Stát má k dispozici několik možností, jak tuto situaci řešit. Jednou z nich je udržet tyto elektrárny v provozu pomocí státní podpory. Nicméně, jak upozorňuje Markéta Malá, tento plán naráží na řadu politických i ekonomických komplikací, a dokonce se zvažuje vyvlastnění elektráren, pokud by majitelé odmítli pokračovat v jejich provozu.„Představme si situaci, kdyby Pavel Tykač nebo jiný výrobce oznámil, že chce příští rok zavřít elektrárny. V tom případě by ČEPS mohl oznámit, že to nejde, protože elektrárny potřebujeme pro stabilitu, a tak by mu energetický regulátor zakázal elektrárnu uzavřít. Spočívalo by to v tom, že by ji dál provozoval s tím, že by mu ji dotoval stát,“ vysvětluje Malá.

A upozorňuje na neshody v tom, jestli by Česku elektrická energie z uzavřených elektráren opravdu chyběla. „Je tam obrovský rozpor, protože ministerstvo průmyslu přišlo v létě se superkritickým scénářem, kde říká, že i kdyby zavřeli příští rok Tykačovy elektrárny a v roce 2027 by tady byla jen jedna nejmodernější uhelná elektrárna, kterou provozuje ČEZ, takže by se vlastně nic nestalo, protože my bychom nahradili tu chybějící výrobu z uhlí dovozem ze zahraničí, hlavně z Německa,“ říká Malá.

„Pozoruhodné na tom je, že Německo se samo stalo už čistým dovozcem elektrické energie. Jen Francie bude v příštích letech soběstačná, protože to je jaderná velmoc,“ dodává ekonomická novinářka.

Jak to tedy bude s plněním státní kasy, pomůže další zdanění? A nahradí v Česku obnovitelné zdroje uhlí, od něhož se pomalu upouští? Poslechněte si nový Hrotcast.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Odchod Pirátů z vlády i volby v Rakousku jsou tématy podcastu Echo Porada. „Kdyby naše krajské volby nedopadly, jak dopadly, tak by Bartoš možná ještě byl ve vládě,“ soudí Jiří Peňás. „Digitalizace jako taková je přímý útok na osobní svobodu, vzdáváme se svého života,“ říká Dalibor Balšínek. Tereza Matějčková vzpomíná na vyrůstání v Rakousku 90. let. Dále na Poradě diskutují Markéta Malá a Daniel Kaiser. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Část české společnosti nachází oblibu, možná dokonce útěchu ve slovanském pohanství. Zároveň platí, že všeobecně toho o slovanském bájesloví víme málo: známí jsou bohové Radegast, Perun, Svantovit, Vesna, ale už se neví, jak moc jejich podobu ovlivnilo 19. století a národní obrození. Díky němu pohanství v české kultuře přečkalo v romantické podobě, která má naštěstí daleko do nacistických přídechů ve východoslovanských kulturách. Nejen o tom hovoří v šestnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s religionistou a slavista Jiřím Dyndou. Epizodu vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

Baví se sourozenci se svým hostem spíše o slovanském pohanství, nebo o pohanském slovanství? Je těžké hledaný pojem správně vymezit, přesto se o to debata pokusí. Jiří Dynda nakonec konstatuje, že jako Češi už nemáme potřebu vytvářet slavné dějiny slovanského národa. Na rozdíl od 19. století, kdy jsme se jako národ mimo jiné takto vymezovali vůči rakousko-uherské říši. Jinými slovy takřka všechno, co považujeme za tradiční, slovanské a přežívající v české kultuře a v českém povědomí od pohanských dob, má svůj původ v národním obrození. Tehdy docházelo k redefinici národa, ale i slovanského bájesloví. Věděli jste například, že Václav Hanka – slavný autor Rukopisů – vymyslel jméno bohyně Živy?

A říká vám něco jméno Václav Krolmus? To byl v podstatě reálný Jára Cimrman, který hledal ve starých sklepích plných brambor doklady o existenci boha Černoboha. Anebo nutil české obrozence pít kávu s hlinitým popelem našich „slovanských otců“. Ovšem v 19. století nešlo jen o umělecký a kulturní koncept zdejšího pohanství – nýbrž také o politický, který měl posloužit rekonstrukci českého národa. Přesto se slovanské pohanství v českém myšlení nestalo funkčním politickým proudem. Na rozdíl od kupříkladu ruského rodnověří, což jsou v podstatě nacistické proudy v ruském myšlení, kultura plná svastik, přesvědčení o nadřazené rase bílých Slovanů atp. Tyto projevy se ovšem ruský státní aparát snaží potlačit.

V další části epizody se bratři se svým hostem baví o tradicích – třeba i o velikonoční pomlázce. Jiří Dynda vysvětluje, že není důležité přemýšlet o tom, jestli různé rituály jsou autenticky slovanské a pohanské, ale že důležitější je si všímat toho, co která tradice dělá s celým společenstvím. Je málo pravděpodobné, že by velikonoční pomlázka měla přímou návaznost na pohanství – pro to nemáme žádné doklady. Podstatné ale je vnímat Velikonoce

jako komunitní svátek, který ukazuje, nakolik je komunita zdravá: tedy ochotná se navštěvovat. To je podstatnější než „autenticita“.

Závěrečná část rozhovoru uvažuje nad dílem „krále slovanské fantasy“ Andrzeje Sapkowského třeba o tom, že Západ zachází se slovanským světem jako s přitažlivou komoditou, která je neokoukaná, a proto přitažlivá. Dozvíte se také, zda bychom dokázali ze slovanských bohů vytvořit naše vlastní slovanské Avengers, s jakými projevy pohanského slovanství se můžete setkat v časopise Receptář, nebo jak se vybírají pohanské názvy pro různá česká piva.

Aneb konečně podcast, kde zjistíte, co pijete.

Zkorumpovaná Ukrajina: Ukrajinci chtějí peníze na ruku, korupce je všude. Trump může válku ukončit

Tomáš Kopečný, vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny ve velkém rozhovoru o obnově země ničené válkou, možných cestách k mírové dohodě s Ruskem, očekáváních od zvolení Donalda Trumpa, i o korupci silně zakořeněné v ukrajinské společnosti a mentalitě národa. 

Kopečný popisuje, jak se daří českým podnikatelům na Ukrajině: „Je to neustálý boj. Objevují se případy, kdy místní subjekty požadují úplatky, například za spuštění dodaných zařízení. Vždy, když se s něčím takovým setkáme, apelujeme na naše partnery ve vládě a snažíme se zajistit, aby se situace vyřešila transparentně.“ 

Kopečný zdůrazňuje, že česká pomoc Ukrajině zachraňuje životy, ale není čistě humanitární, obnova ukrajinského území je pro české firmy i byznysová příležitost: „České firmy, které se podílejí na rekonstrukci, jsou za svou práci dobře placeny. Naše dodávky financují mezinárodní instituce jako Světová banka nebo americké agentury, což znamená, že český daňový poplatník na tom neprodělává, naopak,“ vysvětluje.

Celá rekonstrukce Ukrajiny se postupně přesouvá z fáze humanitární pomoci k úvěrovému financování, kde místní firmy a města získávají půjčky na obnovu. Podle Kopečného je klíčové, aby se pomoc nezastavila, ale naopak rostla: „To, co děláme teď, je teprve začátek. Ukrajina potřebuje dlouhodobou podporu. Lidé na Ukrajině nečekají, až válka skončí. Rekonstrukce probíhá už teď, paralelně s boji,“ popisuje Kopečný a dodává, že Ukrajinci mají neuvěřitelnou vůli nejen bojovat, ale i obnovovat svou zemi. „Vidím to na místě – když se tam po třech měsících vrátíte, vidíte konkrétní výsledky. To je to, co nás žene dopředu.“

Tomáš Kopečný se v rozhovoru mluví i o možném vlivu bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa na vývoj konfliktu na Ukrajině, zejména v souvislosti s jeho případným znovuzvolením. Kopečný upozorňuje, že Trump by se mohl snažit přinést do vyjednávání nový element. “V případě, že by Trump uspěl, mohl by přinést něco, co motivuje Rusko k vyjednávání, ale otázka je, jaké karty to budou a jak na to Rusko zareaguje. Donald Trump říká, že by konflikt ukončil hned. O to se může pokusit. To znamená, že přinese na stůl nějaké úplně nové karty.“ Zároveň dodává, že aktuálně nevidí dostatečnou motivaci z ruské strany k vyjednávání, ať už by byly podmínky jakékoliv.

Libanonské teroristické hnutí Hizballáh nemělo příliš dobrých posledních pár dnů. Izrael se zjevně rozhodl udělat něco s neustálým ostřelováním, před kterým se evakuovalo několik desítek tisíc lidí. Po celém Libanonu explodovaly tisíce pagerů, izraelské cílené nálety zdecimovaly nejvyšší velení hnutí a bombardování poškodilo infrastrukturu teroristů. Spekuluje se o pozemní invazi.

V Salonu Echa debatovali o krizi Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Marek Čejka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, arabista a bývalý diplomat Tomáš Smetánka a komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland. Debata proběhla v pátek odpoledne, pár hodin před izraelskou operací, která zabila šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha.

Období I. republiky, tedy dvacet let od vzniku státu do přijetí Mnichovské dohody, je pokládáno za vrchol českých dějin. Na co jsme především hrdi, jsou takzvané demokratické tradice I. republiky. Často se hovoří o tom, že jsme byli ostrůvkem demokracie ve střední Evropě a po listopadu 89 panovala všeobecně sdílená tendence na uspořádání I. republiky navazovat. Jak to ale s demokracií tehdy bylo? Byly poměry v první republice takové, jak jsou zafixovány v našem kolektivním vědomí?

Babiš není ohrožení pro demokracii. Ale do koalice s ním nikdy! Volby vyhrajeme my! „Ivan Bartoš za celou dobu ani jednou nepřipustil, že systém nefunguje,“ říká Marek Benda v rozhovoru s Pavlem Štruncem. Celou digitalizaci pod vedením končícího pirátského předsedy označil Benda za velký průšvih. Podle Bendy se Bartoš nedokázal vyrovnat s faktem, že jeho projekt selhává, a to navzdory opakovaným varováním. Přestože ODS a koalice už v srpnu zvažovaly alternativní řešení a mluvily o tom, že bude nutné přejít na původní systém, Bartoš si stále stál za svým.Benda také odmítl tvrzení Pirátů, že premiér Fiala čelil nátlaku ODS, aby Bartoše odvolal. „Petr Fiala velmi dobře zná ODS a nálady, které v ní panují. Ale že by byl pod nějakým tlakem, to se nestalo,“ řekl. Fiala si podle něj situaci vyhodnotil sám a dospěl k závěru, že digitalizace pod vedením Bartoše nemůže pokračovat.V otázce způsobu odvolání Bartoše Benda nevnímal problém: “Nevidím na tom nic divného, v dnešním světě řešíme spoustu věcí po telefonu,“ dodal Benda s tím, že šlo o korektní postup. „Mirek Topolánek řekl tvrdé jádro, měkký obal. To byla jeho základní teze,“ uvedl Benda a dodal, že projekt Spolu je částečně pokračováním této myšlenky. Podle něj se právě díky tomu podařilo vytvořit silnou předvolební koalici, která umožnila dosáhnout vládní většiny. Benda taky připomněl, že Topolánek už v roce 2006 vážně zvažoval předčasné volby a možnou koalici s KDU-ČSL a Zelenými, což ukazuje jeho ochotu k široké spolupráci.Benda své straně věří na opětovné vítězství nad Babišem: „Věřím si v každých volbách, většinou mi to vyjde,“ uvedl s tím, že ODS dokázala Babiše porazit už v roce 2021 a má v plánu to zopakovat i příští rok. Současně však varuje, že výsledky nedávných krajských voleb ukázaly nespokojenost části voličů vládní koalice. „Je to pro nás výrazný zdvižený prst. Naše voliči z nějakého důvodu nepřišli.”Benda kategoricky odmítl možnost povolební spolupráce s hnutím ANO. „Sněmovní spolupráce s ANO ne. Stoprocentně,“ prohlásil. V rozhovoru připomněl, že i když měla ODS po volbách v roce 2017 s ANO parlamentní většinu, nikdy nedošlo k vytvoření vlády. „Andrej Babiš vždycky zvolí jiné subjekty, pokud má možnost. V roce 2017 si vybral sociální demokracii a komunisty,“ řekl Benda.Podle Bendy bude jedním z klíčových témat v nadcházejících volbách připomenutí úspěchů současné vlády. „Musíme znovu a znovu voličům zopakovat kroky, které se odehrály”. Jako příklad uvádí zvládnutí covidové pandemie a jasný postoj vlády v otázce ruské invaze na Ukrajinu. „Za této vlády jsme se neměli tak špatně, jak si teď myslíme,“ dodal.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Masaryk otevírá svou knihu Sebevražda slovy: „Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující.“ Šestnáct let nato věnuje stejnému tématu monografii s totožným názvem Emile Durkheim. Vznikne tak jedna ze zakládajících prací vznikající sociologie.

Má to jeden háček. Durkheim i Masaryk se v ledačems spletli, třeba v tom, že moderna je bytostně spjatá s vyšší sebevražedností. Ukázalo se, že jakmile lidé přečkají otřesy spjaté se započínající modernou, sebevražednost klesá, hluboko pod takzvané rozvojové státy. To, co zdůrazňoval Durkheim i Masaryk, tedy že individualizace vede k samotě, což vede k osamění a posléze to může vyústit v sebevraždu, zkrátka není pravda.

Naopak se ukazuje, že lidé si svého života více cení, když jsou svobodní, jakkoli je to spjaté s menší mírou jistoty. Výmluvná je v tomto bodě jedna československá epizoda. Nestor české psychiatrie Miroslav Plzák, přední odborník na deprese, dostal v šedesátých letech státní zadání: měl vymyslet, jak sprovodit ze světa pečlivě utajovaný problém: vysokou sebevražednosti v Československu. Pohybovali jsme se tehdy spolu s Maďarskem na celosvětové špičce. Plzák tehdy vymyslel světový unikát: Linku bezpečí. Když zjistil, že osmdesát procent stesku nám působí vztahy, začal se věnovat partnerství a manželství.

Jenže je faktem, že dnes sebevražednost znovu stoupá, jakkoli máme daleko do čísel, které hlásí některé rozvojové země. Na špici tohoto smutného žebříčku se drží státy jako Lesotho nebo Rusko. Přesto je sebevražda stále častěji v popředí veřejného zájmu a je to zároveň jev, který nás, dle slov Alberta Camuse, staví před vůbec nejzávažnější filozofickou otázku: Máme právo ukončit svůj život?

Filozofické pohledy na sebevraždu se rozcházejí. Autorka podcastu Tereza Matějčková konfrontuje dvě hlediska zastávané dvěma filozofy, kteří o sebevraždě ví své, ač z odlišných hledisek. Améry celý život o sebevraždě přemítal, publikoval, jednou se o ni pokusil a byl zachráněn, podruhé mu to vyšlo. Barbara Schmitzová je filozofka, která je pozůstalá po sebevraždě svého otce a své sestry. Ve svém díle se zaměřuje na perspektivu těch, co zůstávají: na jejich pocity viny, psychické potíže i na nebezpečí zvláště rodinné nápodoby.

Kapitoly

I. Sebevražda nejvlastnějším filozofickým problémem? [úvod až 9:40]

II. Moderna: sebevražednost „s intenzitou zastrašující“. Opravdu? [9:40 až 18:00]

III. Jean Améry: Filozof a sebevrah [18:00–38:55]

IV. Barbara Schmitzová: Filozofka na pozici pozůstalých [38:55 až závěr]

Bibliografie

Jean Améry, „Aufklärung als Philosophia perennis“, in: Die Zeit, 20. 5. 1977, https://www.zeit.de/1977/22/aufklaerung-als-philosophia-perennis

Jean Améry, „Mein Judentum“, in: Mein Judentum, vyd. Hans Jürgen Schultz, Stuttgart: Kreuz-Verlag, 1978.

Jean Améry, Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, přel. Daniela Petříčková, Praha: Prostor, 2010.

Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi, přel. Dagmar Steinová, Praha: Garamond 2006.

Emile Dukheim, Suicide. A Study in Sociology, přel. John A. Spaulding – George Simpson, New York – London: Routledge, 2005.

Tomáš G. Masaryk, Sebevražda, Praha: Ústav T. G. M. 1998.

Barbara Schmitzová, Jaký život je hoden žití? Biografické a filosofické přístupy, přel. Tereza Matějčková, Praha: Karolinum, 2024.

Ferdinand von Schirach – Alexander Kluge, Die Herzlichkeit der Vernunft, München: Luchterland, 2017.

Ludwig Wittgenstein, Briefe, Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1980.

Nezkrácená verze na: www.forendors.cz/pravdaneexistujetm nebo echo24.cz

V nejnovější epizodě Hrotcastu hovoří ekonomická novinářka Markéta Malá o vládních opatřeních a jejich dopadech na veřejné finance. Podrobně rozebírá důsledky konsolidačního balíčku a zklamání pravicových voličů. Jak vláda Petra Fialy naplňuje své sliby?

Premiér Petr Fiala po krajských volbách oznámil, že má jasnou představu o tom, co je potřeba udělat, aby přesvědčil voliče, že jeho vláda plní své sliby a pracuje pro ně. „Nemíním odevzdat naši zemi levici a populistům,“ napsal na sociální síť X.

Podle ekonomické novinářky Echo24 Markéty Malé je toto heslo vzhledem k výkonu vlády značně diskutabilní. „Petr Fiala zastává konzervativní rétoriku, ale mnohé jeho kroky vypadají spíše jako přizpůsobení levicovému stylu vládnutí,“ říká Malá v nejnovějším Hrotcastu.

Vláda Petra Fialy, která nastoupila po covidové pandemii a ve stínu vysokého státního dluhu, stála před obtížným úkolem stabilizace veřejných financí. K tomu navíc přispěla energetická krize a inflace, která v roce 2022 dosáhla rekordních 18 až 19 procent. Odpovědí vlády byly plošné podpůrné programy, včetně zastropování cen energií.Tento krok, nezbytný k ochraně domácností, však vytvořil další tlak na státní rozpočet. „Konsolidační balíček přinesl úsporu 150 miliard na jeden rok, ale vláda žádný dlouhodobý plán nenabízí,“ doplňuje Malá.

Série opatření z května 2023 navíc kýžené řešení nepřinesla. Jak už bylo řečeno, vláda oznámila úspory ve výši 150 miliard korun na rok, mnozí to však považovali za nedostatečné. Zároveň došlo ke zvýšení daňové zátěže, zejména pro živnostníky a zaměstnance.Malá podotýká, že Fiala a jeho kabinet byli zvoleni s nadějí, že prosadí konzervativní politiku zaměřenou na nižší daně a úspory ve veřejných financích. Místo toho ale vláda podlehla tlaku na zvýšení daní a zavádění plošných sociálních programů.„Pravicoví voliči, kteří očekávali menší zásahy státu a nižší daně, jsou dnes nejspíš zklamaní,“ uzavírá ekonomická novinářka.

Jsou tedy opatření dosavadní vládní koalice pravicová, nebo levicová? Jak měl kabinet řešit pocovidovou krizi? Přijdou razantní škrty na výdajové straně státního rozpočtu? A jsou naše dluhy jen odloženými daněmi, které stejně jednou zaplatíme? Pustťe si nový Hrotcast.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Aktuální vydání Echo Porady se točí kolem vládní „krizičky“ s odvoláním Ivana Bartoše. Pavel Štrunc připomíná, že Mirek Topolánek v rozhovoru s ním řekl, že vicepremiér pro digitalizaci „měl vyletět už dávno“. Vytěží současnou situaci Miroslav Kalousek se svou chystanou stranou? Jak to bude s rozpočtem? A jak s vládou zamávají výdaje nejen na řešení povodní? Dále diskutují Markéta Malá, Dalibor Balšínek a Daniel Kaiser.

Fiala si musí zahrát na vůdce a ukončit SPOLU. Koalice jen posílila BabišeHostem podcastu Pavla Štrunce byl bývalý premiér a předseda ODS Mirek Topolánek: „Fiala si musí zahrát na vůdce, praštit pěstí do stolu a udělat potřebné změny,“ tvrdí a dodává, že premiér Fiala by měl ukončit projekt SPOLU. Koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL byla jednorázový nástroj, který měl zamezit návratu Andreje Babiše k moci. „Tohle byl projekt na jedno použití, teď to buď Fiala ukončí, nebo nás čeká ještě větší propad v příštích volbách.” Podle něj je vládní koalice roztříštěná a nedokáže efektivně řešit problémy země. „Doufám, že Fiala najde ty koule, které potřebuje, aby něco skutečně změnil,“ říká bývalý premiér s ironickým úsměvem a dodává, že rozhodující budou příští volby, kde se ukáže, zda ODS pod vedením Fialy dokáže zastavit voličský odliv a získat zpět důvěru voličů.

Konec Ivana Bartoše ve vládě je podle Topolánka logický, Bartoš podle něj neměl šanci ministerstvo zvládnout, ale problém prý je i v samotné povaze ministerstva. „To ministerstvo nemohlo zvládnout digitalizaci, protože je to strašný moloch. Já jsem to ministerstvo informatiky zrušil, a udělal jsem dobře. Když se vypíše konkurz na nového ministra, hlavním předpokladem by mělo být, že to ministerstvo zruší.“ Piráti podle bývalého premiéra skončí stejně jako zelení, kteří se vládní účastí vyčerpali. Pokud Piráti vypadnou ze Sněmovny, bude to prý hezká tečka za jejich příběhem.

V rozhovoru se mluví i o možnosti sněmovního uspořádání po volbách v příštím roce, Topolánek říká, že hnutí ANO je mistrem populismu a Babiš během svého působení několikrát změnil svou politickou pozici, aby získal voliče. „Začínal jako podporovatel střední třídy, vyprázdnil pravicové strany, a když se preference voličů přesunuly doleva, zcela vyčistil ČSSD a komunisty.”

Topolánek zdůrazňuje, že ODS by neměla předem vylučovat spolupráci s Babišem. Naopak, vidí společné vládnutí jako pragmatickou nutnost. „Pro mě nejsrozumitelnější krok by byl, že ODS ukončí projekt Spolu a bude připravena jednat. A pokud se po volbách Babiš rozhodne vzít ODS do vlády, může to být lepší varianta než koalice ANO s SPD a dalšími menšími stranami,“ říká.

Zároveň kritizuje, že v současnosti se ODS pod vedením Fialy tváří, jako by měla volbu mezi různými možnostmi, ale realita je jiná. „ODS si nebude vybírat, jestli do vlády s ANO půjde, nebo ne. Andrej Babiš si bude vybírat, jestli ODS do vlády vezme,“ dodal Topolánek. Podle něj se politici ODS musí přestat chovat jako morální arbitři a měli by začít jednat pragmaticky, aby strana vůbec zůstala relevantní na politické scéně.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Na začátku roku vyvolalo rozruch vyjádření generální ředitelky Národní galerie Alicje Knast, že by střední Evropa měla řešit svou koloniální minulost. Kdekdo se k němu tehdy vyjádřil, debata však většinou zůstala u konstatování, že Češi nemohou být kolonialisté, jelikož neovládali žádné zahraniční území. Nejsou však české dějiny složitější a nemůže se český kolonialismus či paternalismus projevovat jinak? Vůči komu se Češi chovají přezíravě, aniž si to uvědomují? O tom hovoří v patnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Vysílá ji Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás i na Spotify.

Lukáš se s odstupem tři čtvrtě roku rozhodl vrátit k úvahám, zda Češi jsou kolonialisté, anebo nejsou, a snaží se svůj pohled přiblížit, vylíčit a vysvětlit Jakubovi, který je k němu ovšem skeptický. Sourozenci probírají, jaký by na nás mohlo mít vliv, kdyby vznikající Československo po první světové válce skutečně získalo do správy africké Togo, ale i to, že spojení „řešit koloniální minulost“ neznačí jen „mít kolonie“, nýbrž také „být kolonií“, což Češi ve 20. století poznali dobře – včetně ekonomického rozměru kolonialismu.

Dále dojde na úvahy, že si Češi automaticky nárokují slovenské úspěchy, mylně vnímají Slovensko a Slováky jako svůj klon a pak se podivují, že se Slováci chovají jinak. Vnímáme vůbec, že Slováci jsou mnohdy na český zájem alergičtí? A chováme se podobně i k dalším národům, s nimiž jsme přitom v moderním státě spolu nebyli? Dojde na vyprávění o příběhu česko-lužickosrbském a ubezpečení, že také vůči Lužici se Češi chovají tak, že by ji nejraději anektovali a spravovali sami. Také v tomto případě bez ohledu na přání obyvatel sousední země. Nejsou to všechno doklady přinejmenším „mentálního kolonialismu“?

Jenže není český záběr širší? Co třeba Podkarpatská Rus? Co Slezsko? Morava? A co Chorvatsko, Dalmácie a tamní „české moře“? V jeho případě Lukáš definitivně narazí na Jakubův silný nesouhlas a bratři se výrazně nepohodnou. Nemá nakonec pravdu Jakub, když tvrdí, že starší sourozenec vidí věci komplikovaněji, než jak ve skutečnosti jsou? Anebo platí Lukášova teze, že míra českého snění o správě dalších území a národů je nevyrovnaná, vůči některým národům je silnější a vůči jiným už ochabuje, ale přesto pořád existuje? 

Aneb konečně podcast s přesahem za české hranice. 

Mluví vláda pravdu, když říká, že úspěšně konsoliduje veřejné finance? Proč ODS ruší své sliby? A jaké dvě možnosti máme na výběr?

O tom debatovali exministr financí a zároveň člen koaliční TOP 09 Miroslav Kalousek, člen Národní rozpočtové rady Petr Musil, člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Aleš Rod a Michael Kohajda, místopředseda poslaneckého klubu lidovců a člen rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny.

Dar mocností nad naše síly

28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na pražském Hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.

O vzniku Československa existuje řada teorií, které se různě mění podle toho, v jakém období se na něj díváme. První teorie – první i z hlediska pořadí, jak se prosadila – vyzdvihuje úlohu zahraničního odboje, tedy Tomáše Garrigue Masaryka a tím pádem i roli spojenců. Někdy se dokonce poněkud kacířsky říká, že Československo bylo „darem mocností“.

Další teorie pokládá za zásadní roli domácího odboje. Je celkem logické, že pokud by Masaryk neměl podporu z domova, asi by toho moc nedokázal. Jiří Stříbrný, jeden z takzvaných „Mužů 28. října“ Masarykovi v polovině 20. let vyčetl, že kdyby nebylo domácího odboje, seděl by Masaryk teď někde v emigraci.

Za komunistů nám pak říkali, že rozhodující pro vznik samostatného státu bylo lidové protiválečné hnutí. Tato teorie se odvolávala na bídu, kterou válka přinesla a která byla opravdu pro nás dnes těžko představitelná. Komunisté navíc ještě tvrdili, že inspirací byla Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 a Leninova deklarace práva na sebeurčení národů.

To, že vznikne samostatný stát, ovšem dlouho nebylo jasné.

Ani čeští politici nemluvili hned o samostatném státě. Další z mužů 28. října Karel Kramář 13.ledna 1913 napsal, že „o samostatném českém státu mohou mysliti pouze nezralé děti“.

Někteří čeští politici v čele právě s Karlem Kramářem si dlouho pohrávala s ideou tzv. Novoslovanské říše, což měl být – uvažovalo se o různých formách, například federace nebo autonomie - společný stát s Ruskem, jehož hlavou by byl car.

Masaryk teprve postupně – s ohledem na vývoj na frontě - začal prosazovat kategorický názor, že vítězství Trojspolku je pro Čechy nebezpečné.

Do poslední chvíle také nebyla českým politikům jasná forma samostatného státu. Masaryk ještě v roce 1914 uvažoval o království, protože si to prý lidé přejí. Proto také domácímu odboji nebylo v říjnu 1918 jasné, zda Československo bude království nebo republika. Nevěděli, co vlastně Masaryk dohodovým mocnostem slíbil. Proto se o státní formě nevyjadřovali a jednoduše 28. října vyhlásili vznik státu československého.

Při líčení vzniku Československa příliš nemluvíme o zajímavé konstrukci, se kterou Masaryk a jeho spolupracovníci přišli, a tou je idea československého národa. Důvody pro jeho vznik byly zcela pragmatické. Jak upozorňuje historik Jakub Rákosník, když Masaryk přesvědčoval spojence, že je pro ně výhodné zlikvidovat mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko, nemohl přijít s podobnou vícenárodnostní konstrukcí, ale v malém. Proto vznikla idea nikoli národnostního, ale národního státu. Ten ovšem nemohl být český, protože Čechů bylo málo - jen asi 54%. Druhou nejpočetnější menšinou byli Němci, Slováci byli až třetí. Pokud by tedy byla uznána slovenská svébytnost, byla by logicky na stole otázka, proč není uznána svébytnost německá. Dohromady ale měli Češi se Slováky v novém státě téměř tři čtvrtiny, takže se mohlo tvrdit, že Československo je národní stát československého národa.

Více o zajímavých aspektech vzniku Československa a souvislostmi s dneškem najdete v podcastu „Minulost není historie“. A celý článek na webu www.echo24.cz

Hostem Echa Pavla Štrunce byl Martin Jahn, člen představenstva Škoda Auto a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy. V rozhovoru tvrdí, že i přes škrty v německém koncernu Volkswagen zůstává česká Škoda Auto v mimořádně dobré kondici. Firma se drží na vrcholu evropského trhu hlavně díky pragmatické kombinaci německé preciznosti a české vynalézavosti. „Škoda je v současné době ve velice dobré situaci, možná nejlepší za posledních 30 let,“ řekl Jahn a dodal, že firma dosahuje rekordních zisků i příjmů. 

Jahn mluví i o tom, jakou pozici si škoda v rámci koncernu drží: „Před několika lety byla diskuze, jestli by Škoda neměla být takovou Dacií koncernu, značkou, která by vyráběla ty nejlevnější vozy. Nám se z toho podařilo utéct. Naše náklady v České republice už neumožňují vyrábět velmi levné vozy. Musíme vyrábět kvalitní auta, která mají svou cenu, a která nám umožní tvořit rozumný profit.” Škoda se podle jeho slov rozhodla pro strategii směřující k vyšší kvalitě a vyšší cenové úrovni, a ne pro pozici levné automobilky podobné Dacii.

Na otázku, zda by Škoda mohla následovat příklad německých továren, které Volkswagen plánuje uzavřít, Jahn reagoval, že by muselo dojít k „extrémnímu propadu celkového trhu v Evropě“ nebo k prudkému nárůstu nákladů, aby byla výroba v Česku ohrožena.

Martin Jahn vyjadřuje skepsi k ambiciózním cílům Green Dealu, zejména v souvislosti s přechodem na elektromobilitu do roku 2035. Podle něj tento cíl nemusí být realistický, a Evropa by měla své plány přehodnotit. „Byly to příliš ambiciózní závazky. Zákazníci nejsou připraveni na plný přechod na elektromobily a ostatní regiony světa nemají ani takovou ambici, ani schopnost přejít na 100% čistou mobilitu. Je potřeba tyto závazky přehodnotit a podívat se na realistický scénář, jak přechod na bezemisní mobilitu plnit.“

„My bychom mohli být na úrovni Rakouska, Švýcarska, nebo Holandska. Není žádný důvod, abychom na jejich úrovni nebyli, ale nevyužíváme náš potenciál. Máme příliš rigidní trh práce, nemáme dobrou podporu aplikovaného výzkumu a vývoje, systém technického vzdělávání začíná zaostávat. Co nás brzdí je přílišná byrokracie a nedostatečné investice do vzdělávání a inovací. To jsou věci, o kterých mluvíme už dlouho, ale bohužel se nám je nedaří řešit,” říká Jahn k potenciálu České republiky, který podle něj není plně využitý. 

Škoda Auto si sama vybudovala vlastní vzdělávací systém, včetně univerzity a odborných škol, aby si zajistila kvalifikované pracovní síly. Zároveň však Jahn apeluje na nutnost širšího reformního přístupu v Česku.

Je rozšířeným předsudkem, že člověk je tvor, který umí mluvit. Dlouhou dobu se přitom na západě vědělo, že mluvit umí jen ten, kdo je ochoten se to učit, i v dospělosti. Proto se do vzdělávání zapojovala rétorika. Kdo se naučil mluvit ve třech letech, zvládl základ. Chce-li někdo skutečně umět mluvit, nezbývá, než se mluvu učit na podruhé v dospělosti – s jiným typem soustředěnosti a na vyšší úrovni reflexe. Ještě ve středověku se musel třeba i lékař vzdělávat v rétorice. Člověk neumí mluvit napoprvé, ale napodruhé.

Italský filozof Giorgio Agamben k tomu poznamenává: Člověk není tvor mající jazyk – zoon logon echon –, nýbrž tvor, který o jazyk bez ustání přichází. Nejen zanedbáváním. Již i mírná nepohoda nás může připravit o řeč: hledáme slova, koktáme, zadrháváme se. Být člověkem je věčným bojem o slovo.

Autorka podcastu Tereza Matějčková tematizuje umění řeči jako jednu ze tří dovedností, na níž – vedle psaní a čtení – stojí tzv. humanitní vědy. Zaměřuje se přitom na současný zájem o řeč, jíž digitální technologie otevřely nový prostor. Co bylo kdysi omezené na aulu nebo parlament, kde proslov mohla posoudit vybraná skupina, se nyní díky digitálním technologiím otevírá miliónům uživatelů.

Umně mluvit nás činí mocnými i svobodnými, a to zvláště ve světě, v němž je vyřčené slovo vlivnější než napsané. To ostatně reflektují i vývojáři z Googlu, kteří formulovali heslo: Speaking is the new typing. Mluvení je dnes to, co kdysi bylo psaní na počítači. Nevyjadřují tím jen náskok mluveného slova. Ale rovněž pojmenovávají proměnu toho, jak používáme technologie. I s dotykovými obrazovkami stále častěji mluvíme a zprávy často již nepíšeme, ale namlouváme. Znamená to vše, že stojíme uprostřed renesance rétoriky?

Kapitoly

VI. Speaking is the new typing. [úvod až 14:00]

VII. Špatná pověst rétoriky: „Vyhrajeme všichni, protože vyhrajeme.“ [14:00 až 29:23]

VIII. Člověk: tvor nemající jazyk [29:23–38:00]

IX. Rétorika? Vnímání v řeči [38:00–56:00]

X. Mluvte. Ale sami se sebou! [56:00–konec]

Bibliografie

Giorgio Agamben, L’uso dei corpi, Vicenza: Neri Pozza, 2014 [Use of Bodies, přel.

Adam Kotsko, Stanford: Stanford University Press, 2016].

Aristotelés, Rétorika, přel. Antonín Kříž, Praha: Petr Rezek, 1999.

Mauro Bonazzi, Sofisté, Praha: Herrmann a synové, 2024.

Michael Ehlers, Rhetorik. Die Kunst der Rede im digitalen Zeitalter, Kulmbach: Books Success, 2018.

Mark Hawkins-Dady, Reden, die unsere Welt veränderten. Mit einer Einführung von Simon Sebag Montefiore, přel. Michael Bischoff, Berlin: Insel Verlag, 2019 [anglický originál vyšel pod názvem Speeches that Changed the World].

Norman Vincent Peale, Síla pozitivního myšlení, přel. Jitka Lukešová, Praha: Pragma, 2007.

Platón, Gorgias, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1992.

Nassim Nicholas Taleb, Anti-Fragile. How to Live in a World We Don’t Understand, London: Penguin, 2012.

Donald Trump’s Debates: 5 Mental Tricks You Didn’t Notice (https://www.youtube.com/watch?v=9LR6EA91zLo&t=340s)

V češtině vyšel román Časokryt od bulharského spisovatele Georgi Gospodinova, který získal prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2023. Spisovatelka Bianca Bellová se na přebalu knihy nebojí silných slov: „Umí to, co dělá dobrého autora: pohnout čtenáře k citům. Gospodinov je postmoderní spisovatel par excellence. Teď napsal svůj nejlepší text, velký evropský román.“ A skutečně, jen s trochou přehánění lze Časokryt zmínit v jedné větě s Kouzelným vrchem Thomase Manna či texty Jorge Luis Borgese.

Nadšením hýří i zahraniční kritika. „Originální fantazie o evropské politice... ‚Historie je pořád živá‘, píše Gospodinov, a s důvtipem poukazuje na násilí, které minulost páchá na přítomnosti“ (The New Yorker). „Gospodinova vize zítřka je noční můra, z níž se musí Evropa vzbudit“ (The Times). „Složitý, ale obohacující román vrcholí obrazem Evropy na pokraji obnoveného konfliktu – abstrakcí, které nedávné události propůjčily hrozivou sílu skutečnosti." (The Wall Street Journal).

Máme tu tedy adepta na knihu roku? Budeme o tom diskutovat skoro hodinu, mé pozvání přijali ti nejpovolanější: spisovatelka Bianca Bellová a překladatel Ladislav Nagy.

„Zavřen v pokoji ze sedmnáctého století, s wi-fi z jednadvacátého století, pozoruji svět, píšu na dřevěném, minimálně stoletém stole, spím na loži s železnými čely z devatenáctého století. Snažím se přehrát si minulost, která má přijít. Paměť se mi zhoršuje, rozum mě opouští, to, co vymýšlím, mi šlape na paty, dobíhá mě a předbíhá. Odpusť mi, Bože utopií, časy se smíchaly a člověk už neví, jestli to, co vypráví, se stalo, nebo má teprve přijít.“

(Georgi Gospodinov – Časokryt)

Obsazení: Jakub Peřina, Ladislav Nagy, Bianca Bellová

Zmíněná díla: rozhovor s Michelem Houellebecqem https://www.ft.com/content/73338e2e-331a-4be3-88d4-a0d9e4216c8a, Georgi Gospodinov: Časokryt https://argo.cz/knihy/casokryt/, deska The Voidz: Like All Before You https://open.spotify.com/prerelease/7smILpU4LbOS6cUte92M02, Ian McEwan: Hodiny https://www.kosmas.cz/knihy/528070/hodiny/, kniha fotografií Gregoryho Crewdsona https://prestelpublishing.penguinrandomhouse.de/book/Gregory-Crewdson/Walter-Moser/Prestel/e627018.rhd

Premiér Petr Fiala si pro Česko vysnil silného eurokomisaře. Portfolio obchodu ale nakonec dostal slovenský diplomat. A jak to bude s českým jádrem, když se klíčovou unijní postavou pro veřejnou podporu stává španělská socialistka a odpůrkyně jaderné energetiky?

Evropská komise má nové složení a Česko zírá, jaké karty mu zůstaly v ruce. Ministr průmyslu Jozef Síkela pokukoval po křesle eurokomisaře pro obchod, nebo podobně silném portfoliu, nakonec ale dostal slabší post dohlížející na mezinárodní partnerství. Analytici hovoří o tom, že jde o nejméně prestižní volbu z těch, u nichž se Síkelovo jméno skloňovalo. Zaznívají i názory, že vyjednání slabého portfolia v nové Evropské komisi může být pro Česko ztrátové.Slabší pozici tak má Praha navzdory tomu, že patří mezi ty unijní země, které „pilně naplňují“ politiky sedmadvacítky, všímá si ekonomická novinářka Markéta Malá z Echo24. „V Evropské unii, když to řeknu na rovinu, jdeme vždy na ruku. Děláme to tak, aby to pro nás – ne pro občany, ale pro politickou reprezentaci – bylo co nejvýhodnější,“ říká v nejnovějším Hrotcastu.

Malá tím naznačuje, že Česko z Unie ne vždy dostane to, co si přeje. Jeden příklad za všechny: během českého předsednictví v Radě EU se Praha podílela na vyjednávání balíčku Fit for 55, což bylo jedním z jejích hlavních úspěchů v oblasti klimatické politiky.I když se některé části balíčku schválily relativně potichu, včetně nových pravidel pro sledování objemu prodávaných paliv, tlak na českou vládu narůstá kvůli obavám o dopad na spotřebitele. Očekává se totiž, že nová pravidla mohou zvýšit ceny pohonných hmot a vytápění, protože zavádějí emisní povolenky na osobní přepravu i domácí vytápění.

Síkela získává portfolio, kterému se dosud věnovala Finka Jutta Urpilainenová. Spadá pod něj největší generální ředitelství, které zaměstnává tři tisíce lidí. Má mít na starost dohled nad evropskou mezinárodní spoluprací a rozvojovou politikou či podporu koordinace mezi unií a jejími členskými státy v oblasti rozvojové spolupráce.

Portfolio obchodu, na něž si pro člena své vlády pomýšlel i premiér Petr Fiala, získal zkušený slovenský diplomat a unijní politik Maroš Šefčovič.

Nový Hrotcast je ale také o jaderné energetice. Jednou z nejdůležitějších postav nové Komise je španělská socialistka Teresa Ribera, která bude jako první výkonná místopředsedkyně dohlížet na tzv. zelenou tranzici a veřejnou podporu. To může být pro Českou republiku klíčový bod, zejména ve vztahu k jádru, jelikož Ribera je dlouhodobou odpůrkyní jaderné energetiky.

V kontextu výstavby nových bloků v Dukovanech, kde veřejná podpora hraje zásadní roli, může mít Ribera významný vliv na to, zda bude Česko schopno získat potřebné schválení pro další projekty. Více se dozvíte v nejnovějším podcastu, kde probíráme také Draghiho zprávu, stav Evropské unie a její (ne)konkurenceschopnost vůči USA a Číně.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Hostem Echo Porady byl bývalý europoslanec Jan Zahradil a řešila se budoucnost Evropské unie. Ve vyjednávání o portfoliu pro českého eurokomisaře podle Zahradila vláda přefoukla svůj vlastní význam. „Teď si z toho spousta lidí dělá srandu,“ říká. Oproti tomu Robert Fico šikovně prosadil Maroše Šefčoviče na obchod. „Šefčovič je tam už počtvrté, je to zkušený eurokrat, oblíbený a nekonfliktní.“

Tématem byla i Zahradilova budoucnost ve vlastní straně. „Byl jsem u toho od začátku, takže mám i nějaké sentimentální důvody. Nad ODS jsem ještě nezlomil hůl, jakkoliv se mi její směřování hrubě nelíbí,“ tvrdí.

A bude příští vládu tvořit ODS i ANO?

V posledních letech si Češi konečně všimli, že jejich severním sousedem je Polsko. Ale rozumíme polskému vztahu ke slovanství a Slovanům? Jak Poláci sami sebe v Evropě vnímají a čím definují svou státnost? Co to znamená, když hovoříme o piastovském a jagellonském modelu Polska? Existuje něco jako dějinná mise Polska? Patří vůbec Polsko do střední Evropy? O tom a mnohém dalším hovoří ve čtrnácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s politologem a diplomatem Maciejem Ruczajem. Epizodu tradičně vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

Polské dějiny jsou značně odlišné od českých – jsou sice také definovány vztahem k Německu, ale mnohem více také k Rusku. Z pohledu obou mocností bylo Polsko vnímáno jako zaostalá periferie, kterou je potřeba kolonizovat. Zároveň v dějinách Polska hraje významnou roli Polsko-litevská unie, stát budovaný od začátku jinak než další evropské říše: decentralizovaně. Centralizované státy však vnímaly tento státní rys za slabost vhodnou k využití, a tak byla unie na konci 18. století rozparcelována sousedními impérii, což lze vnímat jako počátek truchlivých osudů střední Evropy v následujících staletích.

Po úvodu vymezujícím tyto pojmy včetně náhledu na to, co je to „realistické“ piastovské Polsko, snažící se udržet v tradičních polských državách, a co je to „romantizující“ jagellonské Polsko, pro které je živá vzpomínka na dávný mnohonárodnostní stát, se diskuse sourozenců a s jejich hostem stočí třeba k tomu, jak veliký myšlenkový vývoj prodělalo polské myšlení v druhé půli dvacátého století, kdy reformulovalo svůj vztah k sobě samému a začalo respektovat, že stará polská kulturní centra jako Lvov či Vilnius již nebudou polská a že naopak bytostným zájmem další klidné existence Polska jsou nezávislé a svobodné Bělorusko, Litva a Ukrajina.

Snaha urovnat vztahy se sousedy a organizovat si je po svém, bez diktátu kterékoli mocnosti, položila základ středoevropského zázraku, ke kterému došlo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu: tehdy bývalé sovětské kolonie dokázaly táhnout pospolu za jeden provaz, takže – jak říká Maciej Ruczaj – tehdy „ocas mával psem“. To znamená, že státy našeho regionu, které v Evropě většinou hrají druhé housle, dokázaly přetavit svou zkušenost s ruským

imperialismem v politiku, již přejala celá Evropa. Politika ale není jen růžová a vítězná: jako bolavá rána naší části Evropy se totiž ukazuje Bělorusko, bez jehož samostatné existence nefunguje koncepce bezpečnostní zóny mezi střední Evropou a Ruskem. Úkolem Polska tak mimo jiné je usilovat, aby se nevytratila běloruská občanská společnost.

Ačkoliv to je vlastně úkol celého bloku bývalých lidových demokracií, jejichž silnou vzájemnou provázanost potřebujeme z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Jaké tedy jsou (politické) vazby mezi Polskem a Českem? V této části Maciej Ruczaj vyjasní, že Češi jsou národ, který má rád praktické věci, a proto vstřícně reaguje na „polský modernizační zázrak“, uvede, že Poláci se stydí za okupaci Československa víc, než nakolik jim ji Češi vyčítají, probere se možné pozadí vztahů někdejšího českého a polského disentu a nakonec se Lukáš s Maciejem mírně pohádají o tom, kdy a zda vůbec má smysl z veřejného prostoru odstraňovat symboly ruské moci a poroby. Je důležitější bourat sochu maršála Koněva, anebo by bylo lepší dostavět dálnice do Polska? A není náhodou Česko dostatečně bohatá země, aby zvládla obojí současně?

Aneb konečně podcast, kde se vztahy mezi sousedy řeší do hloubky.

Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen…O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Národ je dnes jednou nejvyšších hodnot, kterou se málokdo opováží zpochybňovat. Pro nemalou část populace význam národa v současném globalizovaném světě roste. V Evropě roste podpora stran a hnutí, které chtějí chránit národní identitu, politici z různých stran spektra hovoří o obraně národních zájmů.  Co to ale národ je? Z jakého důvodu jsou lidé přesvědčeni, že patří k sobě?  Je to společná krev, společná vlast, společný jazyk nebo příběhy, které si společně vyprávějí a kterým věří? A jak vůbec český národ, na který jsme tak hrdi, vznikl? 

Národ vypadá jako něco zcela samozřejmého, ale kdyby měli vědci definovat, co to vlastně národ je, mohli by s tím mít problém. V sociální vědě existují dva základní přístupy k teorii národa. Jednou je objektivistická teorie, která říká, že jde o skupinu lidí, která má určité společné znaky, jako je jazyk, území, společná historie, od které se odvozuje. Problém je v tom, že máme národy, které tyto společné znaky nevykazují, přesto jsou národem. Pokud jde třeba o jazyk, existuje americký národ, ale neexistuje američtina, existuje švýcarský národ, ale žádný švýcarský jazyk. Podobné je to s územím – třeba Židé byli dlouho národem bez území, stejně jako Romové. 

Naproti zastánce subjektivistické teorie Ernst Renan tvrdí, že národ je každodenní plebiscit. Tím chce říct, že národ existuje, když si lidé myslí, že k tomu národu patří. Hugh Seton-Watson dodává, že „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili.“ Subjektivisté ale nedokáží vysvětlit, proč se lidé začnou domnívat, že k nějakému národu patří. 

Historici se neshodnou ani v pohledu na český národ. Jedni jsou přesvědčeni, že český národ tu byl jako nějaký etnický kmen vlastně od nepaměti. Jeho příslušníci si prý svou etnickou rozdílnost a příslušnost na elementární úrovni uvědomovali, zároveň však toto vědomí nehrálo tu hlavní roli. Naopak takzvaní konstruktivisté tvrdí, že moderní český národ byl vymyšlen obrozenci v 1. polovině 19. století. Pokud bychom na tehdejší dění nahlíželi současnou optikou, tak bychom řekli, že tehdejší intelektuálové přišli s určitým sociálním projektem a lidé jim ho odsouhlasili. Sociálně-kulturní historici by – podle historika Jakuba Rákosníka - dodali, že důležitou roli v přijetí konceptu moderního českého národa hráli tehdejší sociální podmínky. Pro česky mluvící obyvatelstvo nebyly v monarchii dostatečné podmínky k společenskému uplatnění a proti možnosti asimilace do německého prostředí zvolili obrannou strategii, již jsme si pojmenovali jako národní obrození.. 

Formování českého národa mělo podle historika Miroslava Hrocha tři fáze. První fáze byla učenecká - reprezentovaná Josefem Dobrovským. Tehdejší vzdělanci byli většinou ctitelé osvícenství a byli fascinování vědou. Věnovali se etnografickému studiu českého etnika a jeho historií. Zároveň žili v době vlády Josefa II., který se snažil přetvořit monarchii v moderní stát, což znamenalo především byrokratickou centralizaci a s ní spojenou germanizaci. Tehdejším domácím politickým elitám - tedy šlechtě - se tito učenci hodili, protože jim mohli dodat argumenty na podporu nutnosti české autonomie proti vídeňské centralizaci. 

Jaké byly fáze další reprezentované třeba Josefem Jungmannem nebo Josefem Kajetánem Tylem? A jakou roli hráli Husité?

Poslechněte si celý podcast!

Představa, že my Češi jsme vždy byli - a znovu jsme - průkopníky demokracie a humanismu, přetrvala v našem kolektivním povědomí dosud a v krizových nebo zlomových obdobích se vždy vynoří jako základní příběh našich dějin a formativní rys naší identity. Stačí se podívat na roky 1945, 1968 či 1989, kde v rozdílných formách tato údajná česká demokratičnost figuruje. Je tedy užitečné vědět, odkud tento příběh pochází a jak vlastně vznikl.

Zachránit starý most je stejně důležité jako zachránit duši místa. Dvě stě let starému mostu v Květnici u Prahy hrozilo, že bude zničen a nahrazen prefabrikovanou betonovou lávkou. Sochařovi Kryštofovi Hoškovi se podařilo přesvědčit úřady, aby místo toho krásný můstek opravily. Zdá se, že to je detail, ale není to pravda. Z takových detailů se skládá bohatství krajiny, domova, země. Bez nich jsem chudší, tupější, nezajímavější. Přitom právě o takové „detaily“ neustále přicházíme: aktuálně hrozí zničení mostů ve Vlkančicích u Stříbrné Skalice, v Pátku na Nymbursku a v Molitorově u Kouřimi. A to je jen Středočeský kraj. Chraňme své mosty a můstky! A samozřejmě nejen je!Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Hostem Echo Porady je bývalý guvernér České národní banky. Tématem je český státní rozpočet, ekonomická situace v Německu a jak se nás to bude týkat. „Vláda proplula poměrně bezprecedentní bouří, tedy válkou na Ukrajině a dopady na energetický trh. Ale zdá se mi, že někteří ministři zjistili, co je jejich portfoliem až v polovině volebního období,“ říká Singer. A došlo i na domácí výrobu cidru. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Před sto lety Češi zachránili desetitisíce Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších občanů zaniklé Ruské říše, kteří prchali Evropou před bolševickým terorem. Mladé Československo byl jediný stát na světě, který dokonale organizoval svou imigraci, měl pro ni pravidla a příchozí si důsledně vybíral. Programu se říkalo Ruská pomocná akce a měl pomoci v zemědělství či v technice. O podrobnostech této akce, o celé jedné zapomenuté emigrační vlně, o tom, jak jsme jako Češi uspěli, ale následně také hanebně selhali, diskutují s historičkou Danou Haškovou ve třinácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Tradičně ji vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

Poslední dva roky žije střední Evropa – a tudíž i Česko – ukrajinskou emigrací. Dokázali jsme pomoct, vstřebali jsme příliv statisíců uprchlíků, můžeme na sebe být hrdí. Zároveň po dvou letech se na přišedší čílíme, diskutujeme, na co všechno mají nárok a jestli bychom své peníze neměli dávat jinam. Třináctá epizoda podcastu Hej, Slované ukáže, že absolutně nic z toho nejsou v českých dějinách novinky, protože prakticky tytéž debaty, tytéž společenské reakce a procesy se děly přesně před sto lety, kdy Československo přijalo vlnu uprchlíků z Ruské říše.

Mimo vědeckou komunitu je to emigrace spíše zapomenutá, protože se o ní dlouho nesmělo mluvit: vadila jak nacistům, tak následně komunistům. Ti ostatně řadu někdejších emigrantů po druhé světové válce a „osvobození Československa“ unesli a uvěznili v gulazích. Byly to ostudné a ponižující chvíle znovuvzkříšeného státu, jelikož unesení lidé byli dávno plnohodnotnými občany Československa, které se však za ně nikdy nepostavilo. Ti, kteří věznění na Sibiři přežili, se začali vracet až po deseti dvanácti letech na konci padesátých let.

Toto vše ale bylo možné kloudně zkoumat teprve po roce 1989, kdy se také naplno vyjelo, jak byla Ruská pomocná akce koncipována: jako promyšlená politika, která si z milionů lidí bloudících Evropou, zničenou po první světové válce, vybírala především studenty, zemědělce (protože čeští muži padli na frontě a pole neměl kdo obdělávat) a třeba techniky. Nově příchozí se novému domovu odvděčili řadou vynálezů, staveb, novými lékařskými obory, ale také novými impulsy v humanitních vědách. Československý stát pro ně připravil plnohodnotné školství od mateřinek po univerzity, učitelé měli stejná práva jako ti čeští.

Leč postupně stát začal finanční kohoutky přivírat, protože Ruská pomocná akce byla velmi drahý program, který byl plánován jenom na čtyři roky – počítal totiž s tím, že se bolševický režim zhroutí a lidé se vrátí zpět do demokratického Ruska a pomůžou s jeho správou… O celém tomto fascinujícím příběhu, o němž víme v obecném povědomí málo, vypráví v epizodě historička Dana Hašková, která pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR a která vloni vydala objemný biografický slovník nazvaný Osobnosti emigrace z území Ruské říše v meziválečném Československu – oceněný jako slovník roku 2023.

Aneb konečně podcast, kde se skutečně dozvíte, co jste ještě nevěděli.

V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě.

Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu.

V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou.

Pozvání do Salonu Echa přijali: filozof Tomáš Hříbek, kněz olomoucké arcidiecéze Jan Polák, primář Kliniky paliativní medicíny Ondřej Kopecký, právník Milan Hamerský ze Spolku pro uzákonění eutanazie a redaktor Echa Ondřej Šmigol, který se tímto tématem ve svých textech dlouhodobě zabývá.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Dnešní doba chová vědu a vědce v úctě. Všeobecně panuje názor, že vědci jsou vysoce racionální bytosti pracující výhradně s fakty, takže mohou na základě zkoumání různých zákonitostí a pomocí neustálého prověřování získaných poznatků dospívat k nezpochybnitelným závěrům. Jak je to ale s historií? Historie je rovněž pokládána za vědu, nakonec Historický ústav je součástí Akademie věd. Z toho by vyplývalo, že historie je rovněž exaktní vědou pracující výhradně s fakty. Na druhou stranu existuje okřídlené rčení, že historii píší vítězové. Tento pohled podporuje skutečnost, že existuje řada různých výkladů historie – včetně naší historie – a že si o té samé události dnes vyprávíme třeba úplně jiný příběh, než jsme si o ní vyprávěli ještě před pár lety. Proměny různých výkladů historie ovšem nejsou dány tím, že bychom objevili nová a dosud neznámá fakta. Různé verze historických událostí spíše vypovídají o změnách našeho vnímání světa, tedy o proměnách hodnot, politickém klimatu a ideologiích. Historie je tak neustálý dialog mezi minulostí a přítomností. 

Pro lidské jednání neexistují žádné fyzikální zákony, jaké platí v přírodních vědách. Na rozdíl o přírodních věd pracuje také historie s kategorií smyslu. Smysl je jak individuální, každý přece své jednání nějakým řídí, tak určený příslušností k nějakému společenství. Historici tedy sice používají sofistikovanou metodologii, jak pracovat s historickými prameny, ale zároveň musí umět konkrétní příběh odvyprávět, tedy dodat událostem nějaký smysl. A smysl jedné události se může měnit. Příkladem může být třeba proměna smyslu existence samostatného Československa. Při oslavách jeho vzniku v roce 1928 se jeho smysl jevil úplně jinak než třeba na jaře 1941, když čeští konzervativci přemítají o rozpínavém nacistickém Německu jako obnově Svaté říše římské. A v roce 1968 se jevil jinak, než dnes, kdy žádné Československo již neexistuje.

Historie jsou tedy příběhy, které píší vítězové. Spíše než vítězové válek ale píší historii zastánci zvítězivších hodnot. Příkladem může být třeba přístup k dětské práci, která je dnes něco odsouzeníhodného, zatímco v 19. století byla pokládána za nesmírně přínosnou pro rozvoj dětských dovedností. 

Příběhy slouží také k budování identity. Tak František Palacký vytvořil svými nacionalistickými „Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě“ smysl dějin Čechů a zakódoval naše rozumění minulosti, které přežívá do dneška. Problém je ale v tom, že příběhy potřebují své hrdiny a padouchy a že obsazení hlavních rolí se často mění. Pro historika Václava Vladivoje Tomka byl třeba Jan Žižka národní hrdina, pro historika Josefa Pekař náboženský fanatik, který destabilizoval české země. Přitom Tomek i Pekař byli profesionálové, vědci a oba měli k dispozici přibližně stejná fakta. Stejně tak husitské války jsou jednou vrcholem dějin, jindy obdobím chaosu, barbarství a všeobecného úpadku. 

Zatímco minulost je tedy jen jedna, existuje mnoho historií. Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? 

Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? I o tom je náš nový podcast! Užijte si první díl.

Hostem Echa Pavla Štrunce byl senátor Zdeněk Hraba. Podle něj jsou hlavními tématy současné konzervativní levice ochrana tradičních hodnot, jako je odmítání genderové ideologie, nebo Istanbulské úmluvy.

Hraba také kritizoval postupné směřování hnutí STAN k progresivní politice, což bylo pro něj důvodem k odchodu.„Progresivismus tlačený zelenými, Piráty a částečně i STAN, včetně témat jako manželství pro všechny a genderová agenda, je pro konzervativce nepřijatelný,“ tvrdí Hraba.

Tato témata podle něj rezonují i mezi voliči v jeho volebním obvodu, kde se lidé často obracejí s kritikou vůči inkluzi ve školství či bezpečnostním problémům.

Hraba také zmínil, že značná část starostů v hnutí STAN nesouhlasí s tímto progresivním směřováním, ale vedení hnutí se přiklání k těmto tématům, což přineslo politické body, především v parlamentních volbách.

Kulturní války se postupně stávají součástí české politické debaty.

Zatímco v západních zemích probíhá obrat k tradičnějším hodnotám, v Česku tyto diskuse teprve nabírají na intenzitě. Hraba se domnívá, že Česká republika za západní Evropou mírně zaostává, ale trendy v otázkách kulturní politiky se do českého prostředí nepochybně dostávají.

Jedním z hlavních sporů na domácí scéně je otázka migrace a bezpečnosti.

Hraba poukazuje na zvyšující se kriminalitu v Německu a kritizuje nečinnost vlády v otázce ochrany českých hranic. „Migrace je téma, které rezonuje mezi lidmi i u nás. Lidé v mém obvodu chtějí, aby Česká republika zůstala bezpečná,“ dodává.Politická debata o podpoře Ukrajiny v kontextu ruské agrese je dalším významným tématem. Dominik Hašek, bývalý hokejista a protikandidát Hraby ve volbách, zastává tvrdší postoj vůči Rusku a vyzývá k maximální podpoře Ukrajiny. Hraba sice podporu Ukrajině považuje za důležitou, avšak zdůrazňuje, že je třeba zvážit racionální kroky v zájmu České republiky.

Tato témata budou rozhodující pro nadcházející volby, kdy se ukáže, jakou cestu si česká společnost zvolí. Bude zajímavé sledovat, jak se tyto kulturní války a napětí promítnou do výsledků a jakou roli budou konzervativní a progresivní proudy hrát v budoucím vývoji země.

S titulkem tentokrát nepřeháníme. Padnou slova, které těžko půjde vzít zpět. Padne i pár dobře mířených podpásovek. Ondřej Štindl, povznesen nad cynismus a negaci, putuje životem s prostým úsměvem a takřka werichovským mottem "s jistotou nelze říct nic o ničem". Ale pozor, již za chvíli v plné rychlosti narazí do záštiplného Jakuba Peřiny! Zpovzdálí vše s ledabylým klidem žokeje pozoruje Ladislav Nagy. Ještě před MMA zápasem polovičatých argumentů (Phil Spector vs. Chris Martin) a monologů bez pointy dojde na poměrně důstojné hodnocení nominací literárních cen The Booker Prize. Nový díl kulturního podcastu Muži za pultem hraje, stejně jako deska Wild God, opravdu všemi barvami.Obsazení: Ondřej Štindl, Jakub Peřina, Ladislav NagyZmíněná díla: Nick Cave: Wild God https://youtu.be/VIN5F5UNw5E?si=qtcvaKa20gMYXaeL, longlist literárních cen The Booker Prize https://thebookerprizes.com/the-booker-library/prize-years/2024, seriál Bad Monkey https://youtu.be/RokJ4M2UjNc?si=DKNm5_YgNjhqPN3B, knižní trilogie Virginie Despentes Vernon Subutex https://www.albatrosmedia.cz/autori/84086404/virginie-despentes/

Postmoderna bývá zaměňována s neomarxismem, absolutním relativismem, platí za synonymum pro slabost západu. Přitom může být právě naopak nahlížena jako tresť toho, proč může být západ intelektuálně mocný. Máme-li porozumět tomu, co je postmoderna, je nevyhnutelné položit si otázku, co je moderna. Postmoderna je jednou z jejích tváří.

Možná nedostižnou definici moderny nabídl Max Weber v knize Protestantská etika a duch kapitalismu. Když vám přidá šéf, a vy proto začnete pracovat méně, jste předmoderní – a v nějakém smyslu postupujete logicky. Za kratší dobu a méně úsilí vás čeká stejný zisk. Moderní člověk při navýšení platu začne pracovat více. Šéf pobídkou stimuloval touhu růst – a moderna je přesně toto: představovat si, kam až lze dojít. Moderna je závislost na růstu, tréninku, sebepřekračování.

Zatímco moderní člověk se touží někam dostat – a má cíl, třeba svobodu pro všechny –, ten postmoderní ví, že velkoformátové příběhy nejsou nevinné a jejich rubem bývají fragmentární epizody těch, kteří z nich vypadli. Postmoderní člověk se proto zdráhá vyprávět, ale je ještě dost moderní na to, že žije z překračování a věří v trénink. Jenže kam kráčí, když přišel o úběžník? Nešlape na místě?

Ne tak docela. Sice ví, že se o moc dál, než kde zrovna je, nedostane, leč to neznamená, že padly všechny mety. Že neexistuje absolutní spravedlnost, neznamená, že neexistuje její lokální verze. Člověk možná nepřijde s ničím převratným, ale stále ještě může převracet systém. Takto lze ostatně definovat ten výjimečný a zřídkakdy uplatňovaný akt myšlení. Myslet znamená jít skrze danost proti danosti. Myslet jinými slovy znamená být si vlastním kritikem. Znamená to vědět, že člověk sice nemůže jinak než být dědicem, ale může to dědictví nově definovat. Ostatně jeden z těch, kteří formulovali, co je postmoderna, Jean-François Lyotard říká: „Mluvit znamená bojovat.“ Říká-li člověk skutečně něco, nezřídka kdy to znamená, že jde jazykem proti jazyku.

Autorka podcastu Tereza Matějčková má zato, že postmoderní doba je pryč: kritiky si vážíme málokdy. Buď zvětrala do všudypřítomného feedbacku, anebo ji máme rovnou za nepřátelskou. Pro skeptiky jsme vymysleli slovo „popírači“. Postmoderní ironie dnes navíc vyznívá jako cynismus a do popředí se vrací pathos identity i agresivity. Souvisí to s nadužívanými obrazy zkaženého západu i fašismu. Vhled, který postmoderna ztělesňovala, je důležitý pro svobodu i myšlení: Konsensus je stejně neplodný jako lecjaký spor; avšak jedno zůstává co do své plodnosti nepřekonané: umění sporu.

Kapitoly

I. Ironie i teror obskurního psaní [úvod až 12:45]

II. Co je moderna? Navýšení energie [12:45 až 34:00]

III. Postmoderna: Dovyprávěno [34:00 až 57:52]

IV. Konec ironie i vyprávění? [57:52 až konec]

Bibliografie

Václav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha 2021.

Norbert Bolz, Der alte weiße Mann, München: Langen-Müller, 2023.

Wolf Lepenies, „Zu sprechen bedeutet zu kämpfen“, Die Welt, https://www.welt.de/kultur/literarischewelt/plus252888378/Jean-Francois-Lyotard-Zu-sprechen-bedeutet-zu-kaempfen.html?icid=search.product.onsitesearch

Jean-François Lyotard, O postmodernismu, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofia, 1993.

Jean-François Lyotard, Putování, přel. Miroslav Petříček, Praha: Herrmann a synové, 2001.

Peter Sloterdijk, Die schrecklichen Kinder der Neuzeit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2014.

Peter Sloterdijk, Was geschah im 20. Jahrhundert?, Frankfurt am Main: Suhkramp, 2017.

Kathleen Stocková, „Kéž ta fikce konečně splaskne“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 154–167.

Slavoj Žižek, Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie, přel. Michael Hauser, Chomutov: Luboš Marek, 2012.

Slavoj Žižek, Too Late to Awaken. What Lies Ahead when There Is No Future, London: Allen Lane, 2023.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Hostem podcastu Pavla Štrunce byl ekonom Metropolitní univerzity a člen NERVu Dominik Stroukal. A mluvilo se hlavně o návrhu státního rozpočtu na příští rok, který o víkendu představila vláda. „Ministři si neudělali domácí úkol a nehledali, kde ušetřit u sebe. Není krize, ale ekonomika zpomaluje proti tomu, na co jsme byli zvyklí,“ tvrdí a dodává, že se budou muset zvyšovat daně, neexistuje jiný způsob, jak peníze do rozpočtu dostat. „Platy státních zaměstnanců. to bude téma, které uslyšíme neustále v následujících měsících,“ myslí si ekonom a tvrdí, že není normální, že už každý pátý Čech pracuje pro stát. Stroukal v rozhovoru mluví i o rostoucích výdajích na důchody, stárnutí Čechů a důchodové reformě, která je nezbytná. „Debata o věku odchodu do důchodu je stále živá a dramaticky by mohla změnit budoucí schodky státního rozpočtu.“ Současně ale opozice dlouhodobě kritizuje zvyšování důchodového věku, jak ANO, tak SPD nesouhlasí s prolomením hranice 65 let. Ve sněmovně se tak dají očekávat další vášnivé debaty i návrhy na změny. Hnutí ANO navíc dlouhodobě tvrdí, že pokud se dostane po příštích sněmovních volbách zpět do vlády, řadu změn bude rušit. A dostalo se i na dotační politiku současné vlády, kdy i silné podniky čerpají. Stroukal upozorňuje na to, že velká část dotací je navázaná na zdroje z EU, tím pádem je nutné vypořádat se s tím, že když dotace omezíme, přijdeme tím i o část zdrojů z Unie. „Já bych klidně čerpal míň, některé věci jsou ve výsledku drahé i zadarmo,“ dodává ekonom.

O půlnoci ze soboty na neděli zveřejnila vláda očekávaný návrh rozpočtu na příští rok. Tento krok, který mnozí označují jako netransparentní a arogantní, vzbudil mezi politiky i veřejností značné diskuze. „Zveřejnění rozpočtu v takovýto čas je ukázkou arogance. Proč to nešlo třeba v šest večer? Jen to podtrhuje, jakým způsobem se vláda chová,“ říká v Hrotcastu ekonomická novinářka Echo24 Markéta Malá.

Mnozí kritici takto sestaveného rozpočtu, včetně bývalého ministra financí Miroslava Kalouska, označili současný deficit přes 200 miliard korun za nepřiměřený pro „normální“ ekonomické podmínky. Odborníci se shodují, že rozpočet nereflektuje aktuální ekonomický stav Česka, který vykazuje nízkou nezaměstnanost a inflaci na úrovni 2,5 procenta. „Schodek 230 miliard je šílený. Nemáme už covidové roky ani mimořádné výdaje spojené s energetickou krizí. To číslo je prostě ostudné,“ vysvětluje Malá v podcastu.

Premiér Petr Fiala komentoval nový rozpočet s důrazem na investice do budoucnosti, výzkumu, inovací a bezpečnosti. Vláda plánuje zvýšit platy státních zaměstnanců o 20 miliard korun od ledna, což mnozí vnímají jako populistické gesto ve volebním roce. Je o to více zarážející, že při nedávném jednání s odbory vláda odmítla jejich mzdové požadavky. „Premiér říká, že investujeme do budoucnosti, ale zároveň v rozpočtu vidíme rostoucí investiční dotace a vyšší výdaje, protože máme volební rok,“ dodává Malá.

Navzdory rétorice o šetření na státní správě klíčovým zdrojem příjmů zůstává růst daňových příjmů. Zavedení a prodloužení mimořádné daně z neočekávaných zisků, především zaměřené na energetickou společnost ČEZ, zůstává velmi kontroverzním krokem.

Kritici, včetně ekonomů a členů Národní ekonomické rady vlády, považují toto prodloužení za neodůvodněné v době, kdy nejsou žádné mimořádné výdaje spojené s energetickou krizí. „Mimořádná daň z neočekávaných zisků zůstává, i když nejsou mimořádné výdaje. Pro stát je to prostě pohodlný příjem (...) Banky si snižovaly zisky nákupem státních dluhopisů, což je zcela legální, ale často se na to úmyslně zapomíná. Úroky na spořících účtech začaly navyšovat už před tím, než vláda oznámila zavedení mimořádné daně z neočekávaných zisků,“ upozorňuje novinářka Echo24.Více se dozvíte v podcastu.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz Na Echo Poradě se komentátoři týdeníku vrátili k výbušnému Echo Salonu s Otakarem Foltýnem. Hlavním tématem potom byl státní rozpočet na rok 2025, který vláda zveřejnila překvapivě v noci ze soboty na neděli. „Vláda se plácá po zádech, že je to rozpočet proinvestiční. Ale pomůžou růstu ekonomiky zrovna investice do dopravy?“ ptá se Markéta Malá. „Mě na rozpočtu irituje jiná věc. Z jakého důvodu se meziročně zvyšují dotace pro podnikatele a pro neziskovky? Jde zhruba o tolik peněz, kolik vláda získá z windfall tax,“ říká Daniel Kaiser. Vypadá to, že český zástupce dostane v Evropské komisi ekonomické portfolio. „Samo o sobě je lepší dostat post komisaře pro energetiku, než komisaře pro evropské hodnoty, a pak rozďoubávat střední Evropu a buzerovat Poláky a Maďary tak, jako to dělala Věra Jourová,“ soudí Kaiser. „Na druhou stranu znám o Josefu Síkelovi bonmot, který se říká právě v energetické branži – že docela rozumí obchodu, méně rozumí průmyslu a jestli něčemu opravdu nerozumí, tak je to energetika.“ „Když se řekne ,dezolát‘, okamžitě se k dezolátům hlásím, protože tam cítím obrovskou aroganci,“ říká Dalibor Balšínek. K nespokojeným patří i voliči německé AfD, která vyhrála v Durynsku a v Sasku byla těsně druhá. „Typický východoněmecký sedmdesátiletý důchodce nemá hluboko do kapsy, přesto volí AfP. Je to strana protestní a strana obrany malých vlastí, jak kdysi říkal Václav Bělohradský. Toho jejich způsobu života, o kterém mají pocit, že je ohrožený,“ tvrdí Jiří Peňás.

Letní olympiáda v Paříži opět zvířila emoce mezi českými mluvčími o to, zda je vhodné a správné přechylovat cizí ženská příjmení a takto jména ženám „kazit“. Jenže nejen v češtině se vede o přechylování urputný a zapálený boj, týká se také jiných slovanských jazyků a společností, kde dokonce může jít o pohyb obrácený: jinde ženy usilují o možnost být svobodně přechylovány. O čem se přou mluvčí polštiny a balkánských jazyků? Oč usilují Lužické Srbky? Nejen o tom je dvanáctá epizoda podcastu bratrů Lukáše a Jakuba Novosadových Hej, Slované. Tradičně ji vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

V první části se Lukáš krátce vrací k minulé epizodě a shrnuje, jak dopadly zemské volby v Sasku, jak volili Lužičtí Srbové, co pro něj bylo skutečně překvapivé, kdo zachránil doposud vládnoucí CDU, proč mohl uspět premiér Michael Kretschmer a co z toho potenciálně plyne.

Následující rozhovor už sourozenci stočili k problému přechylování ženských příjmení. V létě totiž – pokolikáté už? – toto téma znovu zaujalo ne nepatrnou část české veřejnosti. Lukáš na úvod ozřejmuje, že nehodlá bojovat ani za jeden tábor, ale pouze ukázat, že přechylování je pro různé, zejména západoslovanské společnosti společný problém, ale každá ho řeší jinak. Také dojde na vymezení se proti „argumentu“, že Češi jsou jediní, kdo przní cizí jména.

A tak si představíme, o čem se přou v Polsku a na Balkáně, zároveň si předvedeme, jak první jména Srbové: anglická i česká, aniž to v Srbsku někdo řeší, zatímco našinec pobouřen být může. Jakub také vysvětlí, kdy se v srbštině používá latinka a kdy cyrilice, a Lukáš ho nutí přiznat se, zdá v cyrilici vychází nějaké porno, anebo zda to je pro tento jazyk tabu.

Poslední část se vrátí do Lužice, kde byl v červnu přijat nový zákon, umožňující Lužickým Srbkám a Frískám úředně se přechylovat. Lukáš vysvětlí, proč to dosud možné nebylo, proč o to Lužické Srbky usilovaly, i že přechylování může mít funkční rozlišení, z něhož lze v jazyce poznat národnost ženy. A proč naopak některá česká jména přechylovat smysl nemá?

Aneb konečně podcast, který vám pomůže nahlédnout, že přechylování je jev, do něhož se vyplatí nahlížet z různých stran, protože je to zábavnější a najdou se krásné paradoxy.

Bouři vzbudilo o předminulém víkendu zatčení Pavla Durova na letišti u Paříže. Durov je zakladatelem a výlučným majitelem velké sociální sítě Telegram, která přerostla území bývalého Sovětského svazu a dnes se pyšní 900 miliony uživatelů po celém světě. Francouzská policie Durova viní z toho, že na Telegramu umožňuje kriminální činnost, jako jsou obchod s drogami nebo dětská pornografie. Mnoho lidí, například Elon Musk, naopak zásah proti Durovovi považuje za bezprecedentní útok na svobodu projevu. Do Salonu Echa přišel ředitel strategické komunikace na Úřadu vlády plk. Otakar Foltýn, programátor a „zastánce demonopolizace“ Daniel Steigerwald a vývojář počítačových her a také představitel Společnosti pro obranu svobody projevu Daniel Vávra. Za redakci Echa jeho šéfredaktor Dalibor Balšínek. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Pavla Štrunce byl Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala. Jeho úřad před pár dny vydal stanovisko k návrhu státního závěrečného účtu za rok 2023 a doporučil vládě rozpočtovou obezřetnost a hlavně systémové reformy. Kala ostře kritizoval současný přístup vlády k řízení státních financí. Připomněl, že rychlost zadlužování Česka je druhá nejvyšší v Evropské unii. Přesto podle něj vlády v minulosti nepřistoupily k žádným skutečným reformám, které by situaci řešily.

„Všechny vlády se tváří reformně, všechny nám slibují, jak budou pracovat pro občany, ale dlouhou dobu na těch projektech usilovně nepracují,“ upozornil Kala.

Prezident NKÚ Kritizoval i systém státních dotací, které podle něj metastázují do celé společnosti jako rakovina. „Normální je život bez dotací, ale začalo se dostávat velké množství peněz do systému a dnes se čerpají dotace na věci úplně nepochopitelné,“ tvrdí a dodává, že české podniky si často zvykly na to, že mohou spoléhat na dotace místo toho, aby se snažily konkurovat na trhu vlastním úsilím a inovacemi. A mluvilo se i o digitalizaci, Kala tvrdí, že v tomto směru nám dávno ujel vlak a jen ho budeme dohánět. Současně ocenil snahu ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše o digitalizaci stavebního řízení, ačkoli přiznal, že s výsledky zatím není spokojen. „Těch chyb tam asi bude hodně, ale oceňuji, že se snažil něco udělat,“ dodává Kala.

Prezident NKÚ upozorňuje i na výrazný nárůst výdajů ve školství, zejména v souvislosti s implementací inkluze a dalších reforem. Podle Kaly došlo k významnému zvýšení počtu zaměstnanců ve vzdělávání, konkrétně zmiňuje, že od roku 2019 vzrostl počet zaměstnanců na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy o 40 tisíc a výdaje ministerstva narostly o 20 miliard korun.

Kala naznačuje, že tyto investice byly provedeny bez dostatečné diskuze o jejich ekonomických důsledcích. Kritizuje, že se při zavádění reforem, jako je inkluze, nevedla debata o tom, zda tyto náklady odpovídají přínosům, a zda si Česká republika může dovolit investovat do těchto opatření na úkor jiných potřeb, jako je například výstavba dálnic.

„Musíme vést diskuzi o tom, jestli chceme malotřídku o deseti žácích, nebo nechceme, jestli chceme, aby ve třídě bylo 21 nebo 25 žáků, jestli chceme inkluzi, asistenty žáků a další věci,“ říká Kala a dodává, že tyto otázky je třeba řešit předtím, než se rozhodne o škrtání nebo zvýšení výdajů.

Miloslav Kala v rozhovoru vyjadřuje obavy ohledně současného nastavení české ekonomiky, zejména její závislosti na automobilovém průmyslu. Podle něj tato závislost představuje velké riziko, zvláště v kontextu rostoucí globální konkurence. “Obávám se, že čínská a jiná konkurence roztrhá na kusy celé to odvětví, které tady máme,” říká a poukazuje na to, že by bylo vhodné zaměřit se na diverzifikaci ekonomiky a hledání nových odvětví, ve kterých by Česko mohlo být úspěšné. Země ale podle něj nemá dostatečnou strategii, jak tuto situaci řešit. 

Průměrný výdaj na pojištěnce je okolo 55 tisíc měsíčně, zdravotní odvody živnostníků jsou letos v Česku asi tři tisíce za měsíc, zdůrazňuje v novém Hrotcastu analytik Miroslav Zámečník.

„Šedesát procent OSVČ platí jen minimální zálohy na zdravotní pojištění, což nestačí ani na pokrytí základních potřeb našeho zdravotního systému,“ říká ekonom Miroslav Zámečník. Zdravotnictví je drahé a s rostoucími náklady se situace jen zhoršuje. Jinými slovy, současný systém není dlouhodobě udržitelný, všímá si respektovaný ekonom.

Vzhledem k tomu, že je české zdravotnictví stále nákladnější a systém je podfinancovaný, je nezbytné začít vážně uvažovat o reformách, které by do něj přinesly více prostředků a zároveň zajišťovaly spravedlnost mezi zaměstnanci a živnostníky. Podle hlavního analytika Hrotu24 je proto potřeba zálohy zvedat.

„Ve skutečnosti není důvod, proč by ekonomicky aktivní lidé neměli platit zhruba stejné peníze za zhruba stejné příjmové kategorie. Ve zdravotnictví neexistuje zdůvodnění, proč by se mělo dělit na živnostníky a zaměstnance“, podotýká v novém Hrotcastu.

Jednou z největších výhod pro OSVČ v Česku jsou paušály, které umožňují snížit daňový základ a tím i celkovou daňovou zátěž. V praxi to znamená, že mnoho živnostníků platí minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, které jsou výrazně nižší než odvody, které by museli platit zaměstnanci se stejnými příjmy.

„Je nutné se podívat na ty skupiny, které přispívají relativně málo. Řekněme si, že průměrný výdaj na pojištěnce je nějakých 55 tisíc měsíčně. A teď si vezměme, jaké jsou odvody v Česku. Letos by to měly být nějaké tři tisíce měsíčně. Takže jsme hluboko pod tím,“ zdůrazňuje Zámečník.

V diskusi o reformě odvodového systému často zaznívá, že se Česká republika potřebuje více přiblížit západním standardům. Například ve Švýcarsku nebo Německu jsou podmínky pro OSVČ přísnější.

Ve Švýcarsku musí platit vysoké částky z vlastních kapes, než začnou čerpat plnou zdravotní péči. V Německu jsou pojistné částky pro živnostníky pevně dané a nezávisí na vyměřovacím základu, což zajišťuje stabilní přísun financí do zdravotního systému. Jak podotýká Zámečník: „V Německu platí i chudí, a pokud nemohou, žádají o dotaci. Nikoho prostě nezajímá váš vyměřovací základ.“

A teď si představte, že jste živnostník u našich západních sousedů, zdravý pětatřicátník. Každý měsíc vám na zdravotní pojištění z účtu odejde mezi 350 až 550 eury (zhruba 8 800 až 13 800 korun). A pokud si chcete dopřát lepší péči, jako je vlastní pokoj v nemocnici a kvalitní strava, připravte se na částku mezi 550 až 900 eury měsíčně (okolo 13 800 až 22 600 korun).

Zní to tvrdě? Možná. Jak jinak ale reformovat zdravotní systém? A proč je tolik tajností kolem rozpočtu na příští rok? Poslechněte si nový Hrotcast.

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Pavla Štrunce byl Robert Vass, prezident a zakladatel organizace Globsec. Praha totiž v následujících dnech poprvé hostí prestižní bezpečnostní fórum Globsec, kterého se účastní prezidenti, premiéři, ministři zahraničí a obrany z celého světa. Konference se koná pod záštitou prezidenta Petra Pavla a vystoupí na ní víc než dva tisíce osobností z celého světa. Tématem 19. ročníku je Jak utišit bouři.„Hranice světového pořádku jsou testované, stabilita je narušena v různých částech světa. Příliš dlouho jsme si mysleli, že ta svoboda, demokracie a mír jsou automatické. Nepoučili jsme se ze své historie. Jako kdybychom si mysleli, že ten blahobyt je tu věčně,“ tvrdí Robert Vass a zdůrazňuje, že Evropa dlouho těžila z takzvané mírové dividendy a spoléhala na to, že je její svoboda a demokracie zaručena, což se ukázalo jako mylné s příchodem války na Ukrajině. Vass také kritizoval dlouhodobou slabost západních zemí v reakci na různé konflikty, jako byly útoky na Gruzii v roce 2008 nebo anexi Krymu v roce 2014. „Nic jsme neudělali. Vysílali jsme tak signály, že nejsme připraveni bránit naše hodnoty. Ukrajinská válka byla budíčkem pro Evropu,“ řekl Vass a dodal, že je nutné, aby Evropa více investovala do své obrany a nebyla závislá na podpoře z USA. V rozhovoru jsme řešili i bezpečnost v Evropě s ohledem na nedávné útoky v Německu a situaci ve Velké Británii. Vass zdůraznil, že Evropa musí mít kontrolu nad tím, kdo do ní přichází. „Musíme kontrolovat migraci a zajišťovat bezpečnost našich hranic. Je nutné posílit iniciativy jako je Frontex, aby se předešlo incidentům, které by mohly otřást důvěrou obyvatel v evropský systém.” Vass také upozornil na nebezpečí, které přinášejí sociální sítě. „Sociální sítě dnes stírají rozdíl mezi názorem experta a obyčejného člověka, což vede k polarizaci společnosti.“ Podle něj tyto platformy často upřednostňují emotivní obsah před fakty, což vede k vytváření názorových bublin a polarizaci společnosti. „Sociální sítě jsou dnes součástí problému, a je těžké je změnit tak, aby byly součástí řešení,“ tvrdí. Na otázku ohledně budoucích vztahů mezi Evropou a Spojenými státy, ať už v případě zvolení Donalda Trumpa či demokratického kandidáta, Vass zdůraznil nutnost spolupráce mezi Evropou a Amerikou. „Pokud nebudeme spolupracovat, svět se rozpadne, což není v zájmu malých zemí jako je Česko a Slovensko.” Vass tak zdůrazňuje, že Evropa musí být připravena posílit svou vlastní obranu a nezávislost, bez ohledu na možné politické změny v USA.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

V Sasku se blíží zemské volby, které patrně budou převratné, jelikož v nich výrazně posílí strana Alternativa pro Německo (AfD). O trendu nadcházejících voleb není pochyb, bude se jen čekat na konkrétní čísla a výsledky. Přesto v Sasku existuje oblast, která volí jinak. Je jí katolická Horní Lužice, kde žije původní slovanské obyvatelstvo, národ Lužických Srbů. Proč volí jinak? Čím je to dáno? Jak vlastně Lužičtí Srbové smýšlejí o politice? O tom všem a mnohém dalším hovoří v jedenácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify. Na začátku chce Jakub vysvětlit po Lukášovi, co jsou to vlastně zemské volby a zda k nim v Česku máme ekvivalent. Kromě toho bude ozřejmeno, jak Sasko funguje v zahraničí, co je zač jeho Kontaktní kancelář a proč jste se nikdy nedozvěděli, že k nám na výjezdní zasedání může přijet celá vláda sousední země. Lukáš také přiblíží své vztahy s někdejším saským premiérem Stanisławem Tilichem a krátce shrne jeho kariéru, aby doložil, kam až to v současném Německu může politicky dotáhnout Lužický Srb a zda přitom smí dávat najevo své srbství, anebo zda ho musí spíše cudně skrývat a vystupovat jako „premiér všech“. Ostatně jaký vztah mají Němci, respektive Sasové k Lužickým Srbům? Co to znamená autochtonní menšina a stačí toto označení na to, aby měli Lužičtí Srbové v Německu ústavně uspokojující postavení? Na to vše Lukáš svému sourozenci odpoví a následně krátce vylíčí porevoluční lužickosrbské fungování v německé spolkové i zemské politice. Včetně takových paradoxů, jako je to, že lužickosrbský kandidát ve volbách klidně porazí předsedu saské AfD. Tato poznámka přivede sourozence k úvaze o německo-sasko-slovanské nevraživosti, o stále přítomném českém protiněmectví i o tom, proč to Lukáše otravuje nejen ve vztahu k Lužici. V další části starší bratr mladšímu líčí, proč je v Sasku na vzestupu neonacismus a jak se to odráží v Lužici. Následuje několik znepokojivých historek z běžného lužickosrbského života, ať už se týkají dětí, mládeže nebo dvou učitelů, kteří se vloni snažili zabránit svým žákům o přestávkách ve škole hajlovat. Šokovaný Jakub tomu odmítá věřit a nutí Lukáše více a více vysvětlovat, jak je možné, že v Německu nacistické projevy dávno nejsou tabu. Lukáš se tedy pustí do exkurzí sociologických, ekonomických i vzdělávacích. Ostatně v jakém stavu je saské školství? Není jeho úroveň jednou z hlavních příčin napětí, které v Sasku sledujeme? Jak je na tom lužickosrbské školství v porovnání se saským? A jaká jsou jeho specifika? Třetí část Lukáš otevírá poznámkou, že Lužičtí Srbové budou v nadcházejících zemských saských volbách patrně znovu volit CDU neboli stranu, která jim doposud nabízela jakž takž bezpečné životní a kulturní zázemí. Zároveň to znamená, že původní slovanské obyvatelstvo Saska volí a znovu bude volit jinak než skoro celý zbytek země. Není to výjimka, nýbrž setrvalý trend – vždyť naposledy Lužičtí Srbové ukázali svou vůli jít proti zbytku saské společnosti na jaře při volbách evropských. Také teď Lukáš předjímá, že obce, kde hlavní živel tvoří Lužičtí Srbové, budou modré, což znamená křesťanskodemokratické. Následně bratři rozebírají, proč mají Lužičtí Srbové rezervovaný vztah k AfD a dalším posilujícím stranám německého spektra, jako je například Aliance Sahry Wagenknecht. Lukáš přitom podotkne, že Dolnolužičtí Srbové v Braniborsku volí ještě jinak než Hornolužičtí Srbové v Sasku. Zároveň se snaží vyjádřit své pochopení pro lužickosrbskou volbu, objasňuje systém lužickosrbské společnosti v souvislosti s jejím fungováním na státní podpoře, sám ji ale problematizuje. Leckoho možná překvapí proč. Aneb konečně podcast, který každou epizodou dokazuje, jak barevný a nejednoznačný je svět Slovanů. X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Už tři týdny operují ukrajinské síly v Kurské oblasti. Jde o první invazi na ruské území od druhé světové války. O tom, co to znamená pro vývoj války na Ukrajině, debatují slovenský generál ve výslužbě Pavel Macko, bezpečnostní analytik z Univerzity obrany Richard Stojar a Jan Kofroň z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Štěpán Křeček, hlavní ekonom BH Securities a poradce premiéra Petra Fialy. Podle něj vláda a její ekonomická politika jde správným směrem, ale pomalu. Vláda před pár dny schválila změny v zákoníku práce, které zahrnují prodloužení zkušební doby a změny ve výpověd bez udání důvodu. Křeček tyto kroky obhajuje jako prostředek ke zvýšení flexibility na pracovním trhu. Zdůrazňuje, že větší flexibilita může usnadnit zaměstnancům nalezení lepší pracovní pozice, což následně může vést k růstu platů. Uznává ale, že některé změny, například prodloužení zkušební doby, mohou více vyhovovat zaměstnavatelům.

Křeček komentuje i zpackané stavební řízení a působení Ivana Bartoše jako ministra pro místní rozvoj: „Je to skandální, Bartoš má odstoupit, měly za to padat hlavy. On je ten, kdo reprezentuje Ministerstvo pro místní rozvoj a on selhal a nedá se to omluvit.“ Dodává, že vláda šetří drobné, zakázka se udělala úsporně, ale dopadlo to takhle.

„Stát nemá morálku soukromého sektoru, Všichni vlastně ve finále čekali víc. Ale Mám obavu, co by mohlo přijít, kdyby tahle vláda nevydržela. Obávám se, že kdyby se vláda změnila, bude to směrem k horšímu, přestaly by klesat schodky rozpočtu a omezily se investice.“

Česká ekonomika letos stagnuje, ale podle Křečka by měla v příštím roce růst o 2,5 %. Za hlavní příčiny současné stagnace považuje vysoké úrokové sazby, které brzdí spotřebu a investice, a také nízkou zahraniční poptávku, zejména z Německa. „Německo je na tom ještě hůře než Česká republika, a to se přenáší i na nás,“ řekl Křeček. Upozorňuje, že vysoké ceny energií představují pro český průmysl obrovský problém. Česká republika je po Bulharsku druhou energeticky nejnáročnější ekonomikou v EU, což v kombinaci s drahými energiemi snižuje její konkurenceschopnost. Firmy proto často přesouvají své výrobní kapacity mimo Evropu, zejména do USA a Číny, kde jsou energie levnější. „Podívejme se, jak dopadlo Slovensko. Tam taky mysleli, že ta předchozí vláda to dělala špatně v té ekonomické oblasti, ale teď jsou na tom Slováci ještě daleko hůř. A vyhlídka, že tam pojedou tím tempem, jako teďka jdeme my, to je úplně nedávno.“

Vláda čelí také kritice za svůj postoj k evropskému Green Dealu a souvisejícím opatřením Fit for 55. Ačkoli Křeček rozumí nutnosti plnit evropské závazky, obává se, že implementace těchto opatření povede k dalšímu zdražení života v Česku, což bude mít negativní dopad na všechny vrstvy obyvatelstva.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Já je nebezpečné; my nebezpečnější, říká Simone Weilová, teoložka, která byla po dobu svého života vnímána především jako levicová novinářka. Přesto cítila značný odpor vůči kolektivním emocím, vůči institucím, tomu, co označuje jako my. Sama říká, že je příliš ovlivnitelná na to, aby mohla být součástí skupiny.

Na pozadí druhé světové války a faktu, že se sama narodila do židovské rodiny, zaráží slova z Očekávání Boha: „Přirozenou dispozicí jsem extrémně, přehnaně ovlivnitelná, především čímkoli kolektivním. Vím, že kdybych před sebou v tuto chvíli měla dvacet mladých Němců pějících sborem nacistické písně, část mojí duše by se okamžitě stala nacistkou.“ Sklonem k družnosti vysvětluje svou neochotu vstoupit do církve a nechat se pokřtít.

Ale stát se já, být individualitou také není žádoucí. Vše, co Simone Weilovou kdy zajímalo, stojí na redukci sebe sama. Matematiku, kterou vystudovala a učila, obdivuje, protože zde není prostor pro vlastní já: kdo počítá podle sebe, počítá špatně. Ve filosofii taky nejde o vlastní nápady a stejně málo jde o nápaditost v umění. Osobitost a originalitu má Simone Weilová za nepozoruhodné nevýkony.

Pozoruhodné je to, co sama označuje jako odjáštění. Zde se odkazuje na křesťanství: Bůh je na straně matematiků i umělců. Že krása individualitu překračuje, zní sice mysticky, ale autorka podcastu Tereza Matějčková v představení knihy Očekávaní Boha, která vychází v nakladatelství Kalich, ukazuje, že v případě odjáštění nejde o sebezničení, ale o filosofickou schopnost své já uzávorkovat: jde o to myslet své myšlení, tedy nepodléhat tomu, co si zrovna myslíme, ale spíše ve svém přemítání zároveň myslet vlastní perspektivu, a tím od ní získávat odstup. Simone Weilová tento v zásadě tradiční filosofický postoj vyjadřuje v duchovním jazyce: je třeba své já „odstvořit“, což znamená upřít mu přirozený sklon stavit se do středu.

Nakonec se zde dotýká bodu, který sdílejí dávné myslitelské i duchovní tradice, v nichž byla tato mimořádně všestranná osoba doma. Přirozeně věděla, že „myšlení myšlení“ je nejvyšší – přímo božský – stav i pro Aristotela; dosažení netečnosti vůči vlastnímu já je zas vlastní východním tradicím. Ale křesťanský postoj odmítá aristotelské střední cesty i východní snahy setrvat v meditativní netečnosti. Když hovoří Weilová o tom, že já je třeba zničit, děje se tak skrze nadbytek, skrze lásku ke světu. Je to vlastně složité vyjádření něčeho prostého: člověka netřeba definovat jen tím, že myslí, ale také tím, že je schopen oběti. Kdo daruje, dostává se k prahu sebe sama, mimo já i mimo my – v této, a jedině v této pozici, se začnou dít věci. Životní osud Simone Weilové to možná dosvědčuje.

Kapitola

I. Neřesti jsou pokusy jíst krásu. [úvod až 18.20]

II. Když je život básní [18:20–27.30]

III. Království za pozornost! [27:30–44:40]

IV. Slepice se vrhají klovat raněnou slepici. [44:40–58:30]

V. V číslech není žádné já, leda jako příčina omylu. [58:30 až konec]

Bibliografie

Tereza Matějčková, „Arogance mystičky. K Simone Weilové“, in: táž, Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci, Praha: Karolinum, 2022, str. 220–245, zdarma ke stažení zde: https://www.kosmas.cz/knihy/521148/kdo-tu-mluvil-o-vitezstvi/

Susan Sontag, Simone Weil, in: Against Intrepretation and Other Essays, London: Penguin, 2009.

Simone Weil, Expérience de la vie d’usine, in: Œuvres, Paris 1999.

Simone Weilová, Dobro, mez a rovnováha, Praha: Mladá Fronta, 1996.

Simone Weil, L’Iliade où le poème de la force, in: táž, Œuvres, Paris 1999.

Simone Weilová, Očekávání Boha, přel. Martin Pokorný, Praha: Kalich, 2024.

Simone Weilová, Tíže a milost, přel. Alain Beguivin, Praha: Kalich, 2009.

Robert Zaretsky, Zneklidňující Simone Weilová, přel. Martin Pokorný, Praha: Kalich, 2023.

Muži za pultem udivila ostrá debata, kterou na sociálních sítích rozpoutal film Vlny. Reagují pobaveně, srdce je ale bolí. Ondřej znepokojeně vypráví o hypnotickém víru slaboduchosti, který všichni udržujeme v chodu, a když se do něj podíváme, podívá se zpátky. Je tak rozrušen, až se dopustí freudovského přeřeknutí se. V kinech je nový film Vetřelec: Romulus, sedmý film vetřelčí série, Pro Petra skvělá příležitost k rekapitulaci těch šesti předcházejících. Jakub je připravený pohádat se o odkaz Alaina Delona, nakonec ale hovor proběhne až smírně. Nicolas Cage mu v neuvěřitelně hypovaném hororu Longlegs připomíná Robina Williamse v Tátovi v sukních. Nastane shoda na tom, že to je výstižné přirovnání. Ondřej pronese přednášku k padesátému výročí Polanského Čínské čtvrti a nenechá se zastavit. Dojde v ní, jak jinak, i na řád kosmu. 

Účastníci: Petr Koubek, Ondřej Štindl, Jakub Peřina

Diskutovaná díla: Vetřelec Romulus (režie: Fede Alvarez), Vetřelci 1-4, Longlegs (režie: Osgood Perkins), filmy s Alainem Delonem, především Samuraj, Čínská čtvrť (1974), režie: Roman Polanski