Archiv Plus

Poslední dekáda roku 1989: Je 21. prosince a do prezidentské volby chybí ještě osm dní. Jak se zachová komunistický parlament? Nebo spíš ten „formální pseudoorgán“, kterým parlament v době komunistické totality byl?

Listopad 1989 je právem vnímán jako přelomový měsíc našich moderních dějin. Ale události spojené s pádem komunistického režimu nebyly tím jediným, co se tehdy dělo. Řešil se nedostatek běžného zboží v obchodech, útěky východních Němců přes Československo na Západ a také zemětřesení.

Pamětníci událostí v listopadu 1989 se shodují, že nebýt brutálního potlačení studentské demonstrace 17. listopadu, nedaly by se věci do pohybu. Shodují se ale ještě v jednom: To podstatné se začalo dít až ve druhém týdnu.

Bylo 15. listopadu 1939, když se tisíce studentů přišly naposledy rozloučit se svým kamarádem a spolužákem Janem Opletalem. Německá pořádková policie zastřelila 24letého studenta medicíny 28. října během protinacistické demonstrace. Mladí lidé provolávali slávu republice, hanbu protektorátu a zpívali československou hymnu. O 50 let později se také sešli studenti... Poslechněte si, co se z osudových dnů zachovalo v rozhlasovém archivu a jak setkali účastníci obou listopadů.

Málokoho asi napadne při procházce Prahou občas zvednout hlavu a podívat se do vyšších pater honosných činžáků i paláců, které nám zanechal přelom 19. a 20. století. Nemusí jít pouze o estetický zážitek, ale i závan nostalgie.

Konec roku 1989: v Polsku nastupuje vláda solidaritního premiéra Mazowieckého, v Maďarsku se transformuje tamní komunistická strana a stříhají se dráty na Západ. V NDR padla berlínská zeď a dokonce i v Bulharsku lidé masově demonstrují a dosahují odstoupení dlouholetého komunistického vůdce Živkova.

Jedním z klíčových hráčů politické scény byl v prvních dnech po 17. listopadu 1989 tehdejší šéf komunistů Miloš Jakeš. Veřejnost se v té době ještě stále bavila záznamem jeho vystoupení na Červeném Hrádku. Jaké ale opravdu byly Jakešovy projevy?

Jako mladý muž se chtěl Ferdinand Peroutka stát literárním kritikem. Tehdy mu učarovala ruská literatura. Jak ale sám později zjistil, realita Sovětského svazu a bolševismu byla jiná, než si mohl kdy představovat na základě četby. Se svými postřehy o bolševismu se svěřil v 70. letech redaktorovi Svobodné Evropy Jiřímu Kárnetovi. V pořadu Archiv Plus si můžete tento rozhovor poslechnout. Pořadem provází publicista Ivan Štern.

Druhá polovina válečného roku 1944 přinesla řadu významných událostí, které ovlivnily další vývoj konfliktu. Spojenci osvobozovali západní Evropu, mj. za účasti československých vojáků, a v řadě zemí propukla povstání proti nacistickým okupantům. Jednou z nich bylo i Slovensko.

Pětice politiků – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár, která řídila pražský převrat v roce 1918, byla poměrně záhy nazvána „muži 28. října“. Každý z této pětice se stal v Československé republice ministrem, ale jejich další osudy se výrazně lišily.

„Nedojímalo mě to. A nedojímá mne to dodnes,“ řekl Jan Werich v roce 1969, když hovořil o 28. říjnu 1918. Klíčový den našich dějin prožil v Praze a tak byl u všeho, co se tehdy stalo. Důvodem jeho ambivalentního postoje může být věk, protože Werichovi tehdy bylo jen 13 let.

Přidružená výroba, brigáda socialistické práce, dodavatelsko-odběratelské vztahy. Tato a podobná slovní spojení se s koncem komunismu vytratila z veřejného života. Suplovala totiž ekonomické vztahy v režimu, který ekonomiku vlastně popíral a slovo trh považoval bezmála za sprosťárnu.

Přesně 97,89 procent hlasů – tolik získala v československých „volbách“ v listopadu 1954 jediná komunistickou stranou povolená kandidátka. Je to hodně? Daleko zajímavější je údaj, kolik lidí hlasovalo proti. I o tom se bude hovořit v pořadu Archiv Plus věnovaném událostem podzimu 1954.

Válečný hrdina i prezident normalizace. Komunista komunisty zavržený a dokonce vězněný. To vše byl Ludvík Svoboda, muž, který by možná v jiné době nebo v jiné zemi byl medailemi ověnčeným vojákem. 20. století uprostřed Evropy ale rozhodlo jinak. Stal se prezidentem dějinných protikladů.

Nakladatelský redaktor a spisovatel Václav Kaplický (1895–1982) za války sloužil v československých legiích v Rusku. Do literatury se natrvalo zapsal svým románem Kladivo na čarodějnice (1963), který o šest let později zpopularizoval film Otakara Vávry. Kaplický ale poprvé zaujal už roku 1936, a to románem Gornostaj, který polemizoval s tehdejší legionářskou literaturou.

Tehdy už 40. prezident Spojených států amerických Ronald Wilson Reagan (6. února 1911 až 5. června 2004) vykonával svou funkci v letech 1981 až 1989. V tomto postavení se svým zásadním postojem výrazně zasloužil o rozklad Sovětského svazu a pád komunismu ve střední a východní Evropě.

Tak zněl název studie americké komunistické strany z roku 1977, citované naší dobovou propagandou. James Earl Carter jr. byl zvolen 39. prezidentem Spojených států amerických na konci roku 1976. Do úřadu nastoupil 20. ledna následujícího roku. I jako prezident používal svou přezdívku Jimmy.

Musel to být šok pro české posluchače, když se po dvaceti letech existence Československa začala v době protektorátu linout z brněnských rozhlasových vysílačů německá propaganda. V němčině i v češtině. To druhé bylo možná ještě bolestivější.

„Já jsem spisovatel, a když nemůžu psát, tak vlastně nežiju,“ prohlásil Josef Škvorecký a zůstal po roce 1969 v Kanadě. Díky němu mohly psát desítky dalších zakázaných československých literátů. Sám patřil k našim nejoblíbenějším spisovatelům a nezměnilo se to ani po emigraci. Ačkoliv komunistický režim by jej nejraději vymazal nejen z čítanek, jak připomíná pořad Archiv Plus.

Rozhlasové noviny, tedy hlavní zpravodajská relace se na začátku července pravidelně zabývaly dvěma událostmi. Tou první byl 12. všesokolský slet, který se konal po vynucené šestačtyřicetileté přestávce. Hostil ho strahovský stadion, kde vystoupilo asi 23 tisíc cvičenců.

Byla to tehdy pro socialistické Československo rána: Waldemar Matuška (2. července 1932 – 30. května 2009) zůstal na přelomu srpna a září 1986 ve Spojených státech. Zaskočil mnohé z fanoušků i dohasínající Husákův režim. Poslechněte si ukázky z unikátního rozhovoru o emigraci, který Matuška poskytl ve Spojených státech.

K málokteré historické události se váže tolik dezinformací a mýtů jako ke Slovenskému národnímu povstání. Předběžná jednání o vojenské pomoci povstalcům už minimálně rok předem vedl se spojenci z Londýna prezident Beneš.

Srpen roku 1969 byl pořádně horký měsíc. Teplotně i v obrazném slova smyslu. Začínal tropickými třicítkami a končil demonstracemi, střelbou a mrtvými. Mezitím jsme bojovali o zrno, sbírali chmel, čekali ve frontách na benzín nebo barevnou televizi. I v tak dramatickém měsíci žili lidé obyčejné životy.

Vysílání v srpnu 1968 patří ke světlým kapitolám dějin Československého rozhlasu. Jen škoda, že bývá spojováno hlavně s Jiřím Dienstbierem, Slávou Volným, Věrou Šťovíčkovou a dalšími moderátorskými hvězdami z Vinohradské 12 v Praze.

Tramping – to je svoboda, přátelé, čerstvý vzduch, romantika, dobrodružství a amatérsky interpretovaná hudba. Pro mnoho lidí je to úžasný společenský i kulturní proud. Po českých lesích a hájích se trampové toulají už víc než sto let, což se otisklo i do vysílání Československého rozhlasu.

Možná v tom měl a mohl být kus romantiky, dobrodružství, sebepoznání. Touha po nových přátelstvích a láskách. V reálu šlo o těžkou dřinu pod ideologickým dozorem. Možná se při tom užilo i něco legrace, ale hlavně té organizované a oficiálně povolené. Tedy častušky, garmošky, vyrábění nástěnek a občas večerní kino – jak jinak než o svazácích, hornících a záškodnících.

Vedle hokeje byly šachy ve druhé polovině 20. století hrou, na které si bylo možno uspokojivým způsobem „honit triko“ a dokazovat ideologickým soupeřům, že jejich systém nestojí za nic, kdežto ten náš dokáže vychovat a zaplatit geniální mozky. Jména jako Bobby Fischer nebo Boris Spasskij obíhala planetu a budila respekt. I socialistické Československo mělo svou hvězdu – Luďka Pachmana.

Je to fascinující cesta časem. Letní olympijské hry vždy nabízely jedinečné sportovní momenty, které zůstávají zapsané v paměti sportovních fanoušků. A právě na ně se zaměříme v pořadu Archiv Plus.

Kombajny v polích, děti na pionýrských táborech… Nejčastější témata novin před sedmdesáti lety, v létě 1954. Rozhlasový archiv uchoval z té doby ale nepoměrně temnější svědectví: pokračující politické procesy a inscenované návraty emigrantů. To vše připomene pořad Archiv Plus.

Od prvního přistání lidí na Měsíci uběhlo už 55 let. V přímém přenosu ho sledovaly snad všechny rozhlasové a televizní stanice na světě. Nechyběl ani Československý rozhlas.

První československá spartakiáda proběhla ještě za první republiky v roce 1921. Za totality jich pak dohromady bylo šest. Platily za vrcholnou akci komunistické tělovýchovy a chtěly být důkazem oddanosti obyvatel komunistickému zřízení. Spartakiády měly pochopitelně patřičnou propagaci a byly mediálně sledovány. V rozhlasovém archivu se dochovalo několik hodin zvukového materiálu zachycujícího atmosféru spartakiád, zejména těch normalizačních.

Historie společných sokolských cvičení, známých jako slety, se začala psát v roce 20. výročí založení Sokola. Pod heslem Tužme se! se první sokolský slet odehrál na Střeleckém ostrově v Praze v červnu 1882. Tisíce diváků tehdy přihlížely sestavám, z nichž obzvláště zaujala prostná pod vedením samotného Miroslava Tyrše.

Setkání sedmi středoevropských prezidentů v Litomyšli, soukromá cesta chilského diktátora Augusta Pinocheta do Čech, anebo návštěva britského prince Charlese patřily mezi zpravodajsky nejvíc zpracované události jarních měsíců roku 1994.

Před 45 lety, 27. května 1979, zemřel v mnichovském exilu politik, publicista a nakladatel Julius Firt. Dnes neprávem zapomenutá osobnost. Výrazná postava meziválečného literárního života a později první Čech, který Američanům pomáhal budovat Rádio Svobodná Evropa.

Dětské postavy v nadživotní velikosti, které shlížejí v houfu na prázdnou lidickou pláň, připomínají 82 místních dětí zavražděných v roce 1942 nacisty. Ale jejich pomník vyjadřuje ještě mnohem víc. Podle představ Marie Uchytilové, autorky sousoší, jde o symbolické ztvárnění všech dětských obětí druhé světové války. Bylo jich dohromady třináct milionů.

Jak byla přijata u nás? Připomene to pořad Archiv Plus.

Když v září 1972 přijela do Československa levicová aktivistka Angela Davisová, prezentoval ji tehdejší režim jako ženu, která byla americkou buržoazní justicí křivě obžalována ze spoluúčasti na únosu a vraždě a nakonec díky mezinárodní kampani osvobozena. Byla to tehdy velká událost.

Gymnastka, která získala řadu zlatých medailí a stala se jedním ze symbolů roku 1968. To byla Věra Čáslavská.

První polovina válečného roku 1944 zahrnovala několik událostí, které se staly zásadními pro další vývoj konfliktu. Spojenci se vylodili v jižní Itálii a za několik měsíců osvobodili Řím. Na východní frontě byla ukončena blokáda Leningradu a Sověti připravovali největší operaci vojenské historie s krycím názvem Bagration.

Na jeho reportáže z Norimberského procesu si rozhlasu stěžovali majitelé restaurací, protože v čase jejich vysílání zely lokály prázdnotou. Dostali radu: „instalujte do restaurací rádio“. Reportér František Gel odvysílal z Norimberka od listopadu 1945 do října 1946 přes 800 reportáží.

Ti nejpracovitější a zároveň uvědomělí dělníci získávali za komunistického režimu zvláštní vyznamenání. Mezi nejznámější patřil titul Hrdina socialistické práce. Hlasy mnohých těchto hrdinů se dochovaly v našem rozhlasovém archivu.

Je přelom dubna a května 1945. Němečtí oficíři si balí kufry, kolaboranti rovněž tak. Z východu přichází Rudá armáda, ze západu Američané. Protektorát Čechy a Morava má před sebou už jen několik dní. A Prahu čekají dramatické a pamětihodné dny květnového povstání.

Jedna z největších hvězd české pop music 60. let 20. století, rozhlasová moderátorka, vtipná glosátorka – ale také třeba ježibaba v muzikálové Rusalce nebo členka týmu pozemního personálu letecké společnosti British Airways. Tím vším byla Yvonne Přenosilová (1947 – 2023).

Reportovat dění v prvomájových průvodech byla za komunismu docela dřina. V 50. letech kvůli militaristické a výhrůžné atmosféře, která v průvodech vedle povinného „optimismu“ vládla, v letech normalizace zase kvůli neskutečné nudě, která se nad těmito pravidelnými sebepotvrzujícími rituály klenula.

Nástup vlády komunistů v únoru 1948 přinesl i politické procesy proti skutečným a často jen domnělým nepřátelům režimu. Stará známá pravda říká, že revoluce požírá vlastní děti. A tak došlo i na procesy proti vysokým funkcionářům komunistické strany. Na Slovensku je nejznámější proces proti „buržoazním nacionalistům“, který se konal před sedmdesáti lety v Bratislavě. V pořadu Archiv Plus ho připomene slovenský publicista Ján Bábik.

Před osmdesáti lety žilo Československo třemi událostmi, které spolu jen zdánlivě nesouvisely: dubnovým snížením cen mnoha druhů zboží, květnovými volbami do národních výborů a nakonec X. sjezdem Komunistické strany Československa. Jak se to odrazilo v rozhlasovém vysílání?

Krym, Donbas, Charkov, Kyjev... V poslední době o nich rozhlas vysílá téměř denně. V dalším vydání pořadu Archiv Plus jsme se podívali, co o ukrajinském území na rozhlasových vlnách znělo v minulosti. Nejstarší dochované záznamy v našem archivu, které se vážou k dnešnímu ukrajinskému území, jsou ze 30. let.

Folklorní záležitost moravského venkova, která časem nejspíš zanikne. Právě takový obraz Velikonoc nabízel Československý rozhlas posluchačům v letech socialismu. Země, která v ústavě zakotvila svobodu náboženského vyznání, ve skutečnosti nutila svým obyvatelům křesťanské svátky bez křesťanství. (Vysíláme v repríze.)

Většina jeho rozhlasových promluv vznikla ve druhé polovině 30. let. Tehdy byl Ivan Dérer na vrcholu moci – v několika prvorepublikových vládách působil jako ministr unifikací, školství a spravedlnosti. Nebyly to vysloveně silové resorty, ale Dérer si v nich odpracoval své. Zasloužil se například významně o stavbu nových škol na Slovensku. Mnozí mu měli za zlé, že zároveň dbal na sekularizaci školství. S dramatickým podzimem 1938 v politice skončil.