Kopačky na hřebíku

Talent měl od samotného fotbalového Pánaboha. A měl ho tolik, že by ho mohl rozdávat. „Určitě si pro něj šel alespoň dvakrát. Ale když se otevřela brána s všelijakými vylomeninami a průšvihy, stál ve frontě v jednom kuse,“ říkával o Milanu Frýdovi legendární trenér Ladislav Škorpil, který zázračný talent „votroků“ vedl v dorosteneckém věku i potom, když se vrátil z angažmá ve Švýcarsku. Kam jinam než do Hradce Králové, kde vyrostl. 

Měl za sebou ligová angažmá v Bohemians, Spartě, Olomouci a Jablonci, de facto tři roky působil v Zenitu Petrohrad, na pražské Letné získal tři mistrovské tituly, zahrál si Ligu mistrů proti takovým klubům, jako byla Barcelona, Real Madrid, mnichovský Bayern i třeba Arsenal nebo Chelsea. Přesto už v devětadvaceti odešel Jan Flachbart z velkého fotbalu, aby pak střídal nejrůznější štace v nižších soutěžích v tuzemsku i třeba v Německu. 

Porazili 3:1 Slavii, vyhráli stejným poměrem nad Bohemkou, třígólovým přídělem vyprovodili i Spartu. Petržalka se jako nováček nejvyšší domácí fotbalové soutěže stala v jednaosmdesátém roce překvapením ligového podzimu. Mladý gólman Juraj Šimurka hostující v Petržalce z Trenčína na tom měl velkou zásluhu. Není divu, že řada klubů okamžitě zavětřila. Žádný div, že ho po skončení sezony zlanařila pražská Slavia.

Sparťanskou DNA má pořád v sobě, takže vyloženě pookřál, když se mistrovský tým z Letné po dlouhých devatenácti letech zase probojoval do Champions League. „Tehdy v Lyonu si skutečně nikdo z nás nepředstavoval, že uplyne taková doba, než si Sparta Ligu mistrů opět zahraje,“ vrátil se Petr Voříšek ve studiu Sportu.cz ve vzpomínkách o dvě desetiletí zpátky do minulosti. Patřil totiž do generace sparťanských fotbalistů, která jako poslední okusila nejprestižnější a nejlukrativnější evropskou klubovou soutěž.

To trenér Petržela za jeho náhlou proměnou z hráče v bafuňáře stál. „Přišel jsem do Bohemky v devětadevadesátém roce, abych ještě hrál. Na podzim jsem odkopal všech patnáct ligových zápasů, jenže pak přišel Vlasta, že už mám velký zadek a je na čase, abych skončil. Chvíli jsem se s ním hádal, ale pak jsem svlékl dres, oblékl sako a ze dne na den jsem se stal sportovním manažerem Klokanů a trenérovi pomáhal,“ ponořil se Josef Jinoch v další epizodě Kopaček na hřebíku se smíchem do vyprávění, jak přešel na druhou stranu fotbalové barikády.

„Darebák. A syčák, který zazvonil klidně i o půlnoci, abych mu půjčil sto tisíc. Ale kluk s obrovským srdcem, který by se rozdal. Na hřišti i po hospodách,“ vyprávěl o něm zesnulý šéf fotbalových Teplic František Hrdlička a Marian Řízek u mikrofonu Sportu.cz přikyvuje. Na ligové scéně sice odehrál jen sedmdesát zápasů, na konci uplynulého tisíciletí však patřil k nejvýraznějším postavám fotbalových Teplic zažívajících nejslavnější léta. Vždyť v devadesátém devátém roce skončily v tabulce druhé za Spartou a hrály dokonce kvalifikaci o Ligu mistrů.

Pro fotbalové Brno byl a zůstal fotbalovou legendou, ze scény přesto odcházel bez fanfár a aplausu. Nejdřív jako hráč a kanonýr, který na ligové scéně nasázel soupeřům 118 gólů, po letech i jako funkcionář Zbrojovky. „A v obou případech ze dne na den. Ale tak už to ve sportu chodí,“ povzdechl si u mikrofonu Sportu.cz Karel Kroupa s hořkostí, kterou se snažil marně potlačit a skrýt. S hořkostí při vzpomínce na konec kariéry, s hořkostí i nad tím, kde se brněnský klub momentálně nachází.

Pochopitelně že na finále Eura v devadesátém šestém roce ve Wembley musela přijít řeč. Nejprve ve studiu Sportu.cz, kde Michal Horňák komentoval a glosoval letošní finále o evropské zlato mezi Anglií a Španělskem, pár dnů na to v pořadu Kopačky na hřebíku zase.  Logicky, když po jeho nešťastné teči Bierhoffovy střely se zrodil zlatý gól a titul evropských šampionů pro Německo. „Takových situací se ve fotbale přihodí hodně. Jenže tahle přišla ve finále mistrovství Evropy a zrovna když se hrálo na zlatý gól,“ vzpomíná se bývalému obránci pražské Sparty a české reprezentace i po 28 letech těžce na největší zápas kariéry. 

Už je to třiatřicet let, co si v dresu rakouského Tirolu Innsbruck vystřílel Bronzovou kopačku určenou třetímu nejlepšímu kanonýrovi evropských ligových soutěží. A třiatřicet let už na ni Václav Daněk čeká.  „A nejspíš se nikdy nedočkám. Nedostal jsem ji od redakce l’Équipe, která tuhle soutěž pořádala, v jednadevadesátém roce, když jsem přestoupil z Innsbrucku do Francie, natož abych mi ji poslali po takových letech. Několikrát jsem měl chuť do l’Équipe zavolat nebo napsat, ale pak jsem to nechal plavat,“ mávl u mikrofonu Sportu.cz kanonýr, nad něhož na přelomu devadesátých let nebylo.

Pořád je legendou. V tuzemsku, v Janově a po celé Itálii ještě větší. A to tomu bylo počátkem června už devětadvacet let, co Tomáš Skuhravý naposledy oblékl dres FC Janov a v zápase s Turínem si připsal na konto poslední start a také poslední gól v italské Serii A. Trefu s pořadovým číslem 57… Přesto je i po téměř třech desetiletích stále nejlepším ligovým střelcem klubu. „Asi jsme si byli souzeni. Janov byl založen 7. září 1893, já se narodil 7. září 1965, takže k sobě patříme,“ připomněl legendární Bomber v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku, v němž vzpomínal nejen na italské angažmá a svou kariéru, ale mluvil i o návratech do Čech.

Kvalifikační blamáž o Euro 96 s lucemburským trpaslíkem vyřešil tehdejší první muž českého fotbalu ing. František Chvalovský po svém. „Geniálně, protože vyměnil doktory, reprezentace od té chvíle už neprohrála a postoupila na šampionát do Anglie, kde slavil český fotbal postupem do finále největší úspěch ve své samostatné historii,“ pobaveně vzpomíná lékař národního týmu MUDr. Petr Krejčí, jak se v devadesátém pátém roce dostal k fotbalové reprezentaci, v jejíchž službách pracuje už tři desetiletí.

Za pár dnů tomu bude už osmadvacet let, co vstřelil nejslavnější gól kariéry. Na evropském šampionátu v Anglii, Rusům a v posledním utkání základní skupiny k tomu. „O té hlavičce se mluví nejvíc, ale já dal v nároďáku ještě jednu důležitou branku. Také hlavou a  důležitější než tu, kterou jsem v Liverpoolu otevřel skóre. Nebýt vyrovnávací trefy v kvalifikačním utkání v Norsku, na mistrovství Evropy bychom se vůbec nedostali,“ vzpomíná Jan Suchopárek v další epizodě Kopaček na hřebíku na gól, jímž v srpnu roku 1995 zachránil v Oslo české reprezentaci nerozhodný výsledek a tím i naději na účast v Anglii.

Narodil se v Čechách, na ligovou scénu vyrukoval v dresu pražské Slavie, žije v Kolíně, ale fotbalové jméno si udělal a renomé získal na Slovensku. Nejdříve jako hráč Dunajské Stredy, později jako funkcionář na Žitném ostrově a poté v bratislavské Petržalce a Slovanu. „Teď zasedám ve výkonném výboru Slovenského fotbalového svazu a prezidiu Ligové unie,“ doplňuje host pořadu Kopačky na hřebíku Petr Kašpar a přidává: „Takže pokud mám jít s pravdou ven, po 38 letech na Slovensku se cítím kosmopolitou slovensko – českým, i když všude tvrdím, že jsem v první řadě Evropan.“

Nic nedostal zadarmo, byl zvyklý tvrdě makat, prát se o svou šanci, postupnými kroky se drát vzhůru. A hlavně se nikdy nevzdávat. Během fotbalové kariéry zahrnující štace na Žižkově, ve Spartě, bundesligovém Kaiserslauternu i Bielefeldu, stejně jako když se po jejím konci vrhnul do podnikání. „Fotbalu děkuji za to, kde teď jsem. Za to, že zase hraju Ligu mistrů. Teď pro změnu v byznysu,“ přiznává Petr Gabriel v dalším díle Kopaček na hřebíku.

„Kliku člověk potřebuje. V životě, ve sportu, v podnikaní zrovna tak. A já ji měl během kariéry a mám ji i teď v byznysu. Proto se představuji: Ivo Ulich, klikař,“ pravil na úvod další epizody Kopaček na hřebíku bývalý fotbalista Hradce Králové, pražské Slavie, ale i německého Mönchengladbachu či japonského Kobé. „Klika je synonymem štěstí, v tom je čeština krásná,“ přidával, jakmile se posadil k mikrofonu Sport.cz a rozpovídal se nejen o své fotbalové kariéře a štacích, jimiž prošel, ale i o impériu, které společně s dvěma bratry vybudoval. Samozřejmě o impériu, které vyrábí kliky, jimiž zaplavuje tuzemsko a teď už i pořádný kus světa.

Popravdě řečeno – jako kantor, a na gymnáziu k tomu, by měl být přece jen pečlivější. Zvlášť při vyplňování deníčků, které si vede od klukovských let. „Vstřelené góly si tam sice zapisuji pořád, ale teď už to trochu flákám. Když si vzpomenu, dopíšu do sešitu několik zápasů najednou. Ty góly už totiž tak rychle nepřibývají,“ přiznal člen  Klubu ligových kanonýrů David Lafata a marně přemýšlel, kolik branek v dresu Olešníku během posledních šesti let nastřílel. „Nebylo jich zase tolik, ale něco by to dalo,“ přemítal, aby se u mikrofonu Sport.cz hned ohradil proti pojmenování kantor.

Pod rukama mu prošly tři fotbalové generace. Nejprve v pražské Slavii, kam přišel v éře Františka Veselého, Jana Mareše, Roberta Segmüllera a spol. a skončil po osmnácti letech, když červenobílý šaty oblékali Kuka, Šmicer, Berger. A v reprezentaci to bylo angažmá podobně, i když o čtyři roky kratší. Měl totiž zlaté ruce, které si nemohli fotbalisté vynachválit. A také duši otevřenou všem nářkům, steskům a povzdechům, které slýchávaly, když hráči ulehli na masérský stůl. I proto se stal Přemyslem Čechem legendou. 

Celou kariéru si sebou nesl stigma, s nímž bylo nadmíru těžké se srovnat. Aby ne, když se přestup Radima Nečase stal v létě roku1992 vůbec nejdražším transferem v rámci tuzemské ligy, neboť pražská Slavia za něho zaplatila ostravskému Baníku 24 milionů korun. V divokých devadesátých letech nešlo ovšem nic nemožného. Zvláště, když do Edenu přišel Čechoameričan Boris Korbel a Slavia mohla nakupovat jako divá. Biniče z CZ Bělehrad, Tatarčuka z CSKA Moskva, celý zástup slovenských fotbalistů, kteří oblékli červenobílý dres. Nečas ovšem měl a i po 32 letech má primát nejdražší akvizice na domácí přestupové scéně.

Po padesáti letech se už pobaveně usmívá, před půl stoletím se však musel Alexander Vencel náramně krotit, aby neexplodoval. To když mu tehdejší první muž československé tělovýchovy Antonín Himl oznamoval, že jeho přestup do brazilského Botafoga se z politických důvodů zamítá. I o zmařeném angažmá snů samozřejmě vypráví legendární gólman bratislavského Slovanu a československé reprezentace v další epizodě Kopaček na hřebíku.

Jen tři Češi, Koller, Vonášek a Zítka odehráli v belgické nejvyšší soutěži více zápasů než on, přesto liberecký odchovanec Richard Culek svou kariéru prožil z českého pohledu malinko ve stínu. „Tak to prostě bylo,“ přiznává v dalším díle fotbalového podcastu Kopačky na hřebíku, v němž svou velezajímavou kariéru přibližuje.

Mistrovské tituly sbíral pilně. A nejen na pražské Letné, kde jako hráč prožil osm dlouhých let a získal se Spartou celkem šest ligových primátů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století samozřejmě federálních. Fotbalový příběh dalšího hosta pořadu Kopačky na hřebíku je však výjimečný tím, že dva další tituly získal u největšího rivala Sparty v pražském Edenu. To už ovšem nikoli jako hráč, ale jako asistent trenéra Karla Jarolíma.

Je nejspíš jediným z Čechů, který si v Bílém domě podal ruku hned se třemi americkými prezidenty. S Billem Clintonem, Barackem Obamou a s Joe Bidenem rovněž.  A nejenže si s nimi podal ruku, dostal od nich i medaile a také poděkování za vzornou reprezentaci Spojených států. „Podal jsem si ruku ale i s Nelsonem Mandelou a před finále mistrovství Evropy v roce 1996 také s anglickou královnou Alžbětou II. Krásné zážitky, pro kluka z Chocně určitě,“ připomíná v dalším díle Kopaček na hřebíku Luboš Kubík, co všechno díky fotbalu prožil a s kým se také během kariéry setkal.

Žádné laskominy. A ani pomyšlení, že by tlupa šimpanzů dostala na Štědrý den na přilepšenou třeba trs banánů. „Štědrý den je v neděli, takže ráno schroupnou jablíčko a granule. A pak jim budeme jako obvykle servírovat šestkrát během dne hlavně zeleninu. I třeba pórek a cibuli, kterou ohromně milují,“ ujišťuje ošetřovatel primátů v plzeňské zoologické zahradě Tomáš Krbeček, že svým šimpanzům během vánočních svátků nijak podstrojovat nebude.

Trochu smolař. Formu měl Pavel Michálik na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let náramnou, s ostravským Baníkem získal dva mistrovské tituly, přesto přišel o tři velké turnaje. Na evropský šampionát v roce 1976  cestoval jako dodatečně povolaný náhradník až do Bělehradu na finále s Němci, o čtyři roky později ho z nominace na EURO v Itálii vyřadilo zranění, na olympiádu do Los Angeles československá reprezentace nakonec neodletěla, protože socialistické země ji na příkaz Moskvy bojkotovaly.

Zkoušky udělal a licenci hráčského agenta po naléhání svého někdejšího spoluhráče ze Ženevy Waltera Fernandeze získal, ale založit si vlastní agenturu ho příliš nelákalo. Vrhnul se po hlavě do projektu lyžařského a sportovního areálu Obří sud v Javorníku, ale projekt zkrachoval. „Banka nám ho sebrala a šlus. Musel jsem si olízat velké rány a lížu si je dodneška,“ přiznává v další epizodě pořadu Kopačky na hřebíku bývalý kapitán pražské Sparty i české reprezentace Václav Němeček, který se tak raději upnul na obchodování s vínem. Především francouzským, což bylo a vzhledem k jeho fotbalovým štacím logické.

Vletěl do velkého fotbalu jako uragán. Jedna sezona v dresu Klokanů a pět ligových zápasů navrch v té další mu stačily, aby ho zlanařila Sparta. Silná a velkými jmény nabitá, takže se v Lize mistrů probojovala v ročníku 2001/2002 ze základní skupiny do další fáze nejlukrativnější evropské klubové soutěže.  S Lukášem Hartigem v sestavě, klukem, který ještě před půldruhým rokem kopal krajský přebor ve Velimi.

Paradox? Určitě. Deset ligových sezon  prožil v pražské Dukle, které dopomohl ke třem mistrovským titulům, dvěma primátům v Československém poháru a postupu do čtvrtfinále někdejšího Poháru UEFA. Rok oblékal dres Slavie, s níž skončil ve federální lize na třetí příčce, takže si „sešívaní“ zahráli na evropské pohárové scéně. Po skončení aktivní kariéry ovšem Oldřich Rott zakotvil v pražské Spartě. Už přes dvě desetiletí je totiž zlatý olympionik z fotbalového turnaje pod pěti kruhy v Moskvě manažerem sparťanského tréninkového centra na Strahově.

Má pravdu… Na světě není nejspíš jiný gólman, který by vstřelil v ligovém zápase gól ze hry a také dokázal zlomit tyč své brány. „Najděte mi druhého,“ vyzývá Zdeněk Zlámal i posluchače podcastu Kopačky na hřebíku, aby zkusili objevit někoho, komu se povedly podobné unikátní kousky hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů.

Sestavu Bílého baletu i po dvaceti letech odříká, jako když bičem práská. Aby ne, vždyť to byl slavný tým Galácticos. Francouz Zidane, Portugalec Figo, Angličan Beckham, Brazilec Ronaldo… „Ale také Raul, Roberto Carlos, Salgado, mezi tyčemi brankářská legenda Casillas,“ přidává Štěpán Vachoušek další a další jména hvězd světového fotbalu.

„Nejspíš mi nemohl zapomenout, jak jsme jeho Nizozemce na evropském šampionátu v Portugalsku vyřadili. Proto mi to asi poté v Petrohradě spočítal,“ rozesmál se Pavel Mareš s jistou hořkostí ve tváři při vzpomínce na někdejšího trenéra „Oranje“ Dicka Advocaata. Právě jeho příchod do Zenitu totiž znamenal konec Marešova angažmá v městě na Něvě. „Někdy si říkám, že jsem se to měl ještě zkusit. Vždyť hned po mém odchodu vyhrál Zenit ruskou ligu, Pohár UEFA a nakonec i Superpohár UEFA. Odcházet jsem přitom nemusel, protože jsem měl ještě rok platnou smlouvu,“ vrací se někdejší obránce Bohemians, Sparty a české reprezentace Pavel Mareš v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku o patnáct let do minulosti.

Co ten se toho na ligových trávnících navyváděl… Klidně přerušil utkání, aby se hráči mohli na stadionu brněnské Zbrojovky podívat na mexické vlny vzdouvající se na tribunách. Jindy poklekl, aby  Petroušovi vlastnoručně zavázel tkaničku na kopačkách, v Liberci zase honil po hřišti divokou kachnu, která přiletěla od Nisy a usadila se v šestnáctce před brankářem Maierem. „Fotbal by měl sloužit k tomu, aby se lidé bavili. A já se o to snažil, i když jsem za to od komise rozhodčích slíznul tolik flastrů, jako žádný jiný sudí,“ směje se při narážce na citované historky Pavlín „Paša“ Jirků, šoumen, nad kterého na ligových trávních nebylo a který byl dalším hostem pořadu Kopačky na hřebíku.

Před slavným Aztéckým stadionem v Mexico City odhalili po světovém šampionátu v sedmdesátém roce jeho sochu. Mexičtí pořadatelé totiž vybrali z každého týmu startujícího na devátém mistrovství světa nejlepšího hráče, jehož skulptura měla navěky věků připomínat fotbalový Mundial, který jejich země hostila. Z československé reprezentace padla volba na Ladislava Petráše.  Zákonitě.  Vždyť nezkrotný enfant terrible z bratislavského Interu to byl, kdo v úvodním šampionátovém duelu v Guadalajaře vstřelil gól Brazilcům, Laci Báči, jak mu spoluhráči i fanoušci familiárně přezdívali, se střelecky prosadil i v druhém utkání proti Rumunsku. A kdyby jen to, on po každém vstřeleném gólu doběhl k postranní čáře, poklekl a pokřižoval se.

„Někde jsem to plácnul, ale možné to je. Půl miliardy jsem v kasinech protočil,“ pátrá chvíli v paměti někdejší fotbalový car v městě na Něvě Vlastimil Petržela. „Protočil, ale kolik jsem prohrál, to fakt nevím. Měl jsem tehdy takové příjmy, že mě to nikterak nezatěžovalo. Vždyť hned při nástupu do Zenitu jsem bral sto tisíc rublů. A rubl se tehdy rovnal koruně. A k tomu čtvrt milionu dolaru ročně a navrch ještě prémie za vyhrané zápasy a umístění,“ vzpomíná čerstvý sedmdesátník na doby, kdy mu ležel Petrohrad u nohou a on rozhazoval miliony nikoli hrstmi, ale padaly mu z náručí na stůl, kde v ruletě poskakovala zrádná kulička.

Před čtyřiceti lety to byl hodně překvapivý konec jednoho z mužů, kteří se postarali o historicky první titul pražských Bohemians. Jaroslav Němec ho pomáhal Klokanům vystřílet, jenže pár měsíců po mistrovské korunovaci z Ďolíčku zmizel. A ke všemu k vršovickým sousedům do Edenu. „A to jen proto, že jsem se před odvetou druhého kola Poháru mistrů ve Vídni zastavil s Panenkou a pozdravil ho,“ vzpomíná v další epizodě Kopaček na hřebíku ve svém rozlehlém panství plném rybníků, luk i kusu lesa ve Staré Huti. „Porušil jsem nařízení trenéra Pospíchala, že se s Tondou nesmíme bavit. A to jsme se znali pět let. Musel jsem odejít z předzápasového tréninku, utkání jsem sledoval jen z tribuny, a protože já byl paličatý a Pospíchal také, skoro půl roku jsem nehrál a v zimě jsem šel do Slavie.“

Zkusil a zvládal ve fotbale pomalu všechno… Roli kapitána pražské Sparty v dobách její největší slávy, kdy získávala jeden mistrovský titul za druhým a v pohárové Evropě porážela takové velikány, jakými byli a jsou madridský Real nebo Barcelona. Roli jejího trenéra, stejně jako trenéra české reprezentace, s níž vyhrál kvalifikaci o postup na EURO 2000 bez ztráty jediného bodu, což se předtím nikomu v celém světě nepovedlo. Ale vyzkoušel si i práci generálního sportovního manažera, prezidenta klubu, což mu ovšem nebránilo, aby nesestoupil z kanceláře na hřiště a vedl sparťanský tým. Dokonce i předsedou Komise rozhodčích Jozef Chovanec po dva roky byl…

Na památný evropský šampionát v šestasedmdesátém roce ho trenéři Ježek s Venglošem povolali dodatečně, společně s brankářem Pavolem Michalíkem přiletěli do Bělehradu až na finále, partii s Německem sledovali z lavičky náhradníků. Přesto byl František Štambacher první, kdo objímal Antonína Panenku poté, co legendární penaltou rozhodl při závěrečném rozstřelu o evropském zlatu pro československou reprezentaci.  „Rychlost jsem měl vrozenou. Uplatnil jsem ji na hřišti i při oslavách,“ usmíval se ve studiu Sportu.cz František Štambacher při pohledu na fotografii, která bude zmíněný moment na věky věků připomínat.

Vzpomenete ještě?  Na Slovensku se 30. října roku 1975 nepracovalo. To proto, že na bratislavském Tehelném poli se hrál klíčový zápas kvalifikace o postup na evropský šampionát do Jugoslávie s Anglií. Odložený, protože den před tím se sice hrát začalo, ale po šestnácti minutách zahalila stadion tak hustá mlha, že italský sudí Michelotti utkání ukončil. Hrálo se druhý den ve dvě odpoledne, a právě v tomto střetnutí se stal národním hrdinou dnešní host pořadu Kopačky na hřebíku Dušan Galis. On to byl, kdo dvě minuty po přestávce překonal hlavou anglického brankáře Clemense. Jeho trefa totiž znamenala nejen vítězství československé reprezentace, ale i první místo ve skupině a postup do čtvrtfinále.

Čtyřicet let držel bobříka mlčení. Až po čtyřech desetiletích trenér Jozef Zadina promluvil, co se všechno dělo a seběhlo, když fotbalisté Bohemians kráčeli v ligové sezoně 1982/83 za mistrovským titulem, na který v předposledním kole po domácí výhře nad Žilinou 4:1 skutečně 12. června dosáhli. V dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku ale mluvil i o tom, kde se v něm vzala ta jistota, že po porážce v Brně Klokani už další zápas neprohrají a mistry československé ligy se stanou.

Pro fotbalové Teplice se stal personou non grata. A na dlouhá léta. Přitom na staré, tolika pověstmi opředené Drožďárně vyrostl, na Stínadlech hrál v dresu sklářů ligu, zažil v něm ovšem i sestup z nejvyšší soutěže a také dva marné kvalifikační pokusy o návrat. V osmdesátém roce s Hradcem Králové, o rok později s Vítkovicemi.  A právě druhý nezdar přivolal na Jiřího Šourka zlobu a hněv fanoušků a spoustu pomluv navrch. „Co pomluv, přímo lží, na kterých nebylo ani zrnko pravdy. Nejhorší přitom bylo, že se nesly se mnou celá dlouhá léta,“ durdí se i po čtyřech desetiletích někdejší velký talent teplického fotbalu v dalším díle našeho pořadu Kopačky na hřebíku.

„Jsem vršovický Bohemák. Stoprocentní,“ vrací se někdejší urostlý, vysoký a každé soupeřově obraně nebezpečný útočník pražských Klokanů Vladimír Hruška v dalším díle podcastu Kopaček na hřebíku k údobí své kariéry, které mu pravověrní příznivci zelenobílých barev z Ďolíčku hodně zazlívali a vyčítali. To když se na počátku nového milénia v dobách existence dvou Bohemek dal do služeb té střížkovské. Jako trenér, samozřejmě... Co ho k tomu vedlo? Proč tehdy přijal nabídku Michala Vejsady a šel trénovat půldruhého roku na Střížkov? I to Vladimír Hruška u mikrofonu Sport.cz vysvětloval.

„Říkám to čtyřicet let a řeknu to po stotisící stejně. Největším zážitkem mé fotbalové kariéry byly olympijské hry a zlatá medaile, kterou jsme z Ruska přivezli,“ zapřísahal se Ladislav Vízek v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku, že primát na turnaji pod pěti kruhy v osmdesátém roce trumfl všechno, čeho během kariéry dosáhl. A nebylo toho málo… Tři ligové tituly a tři vítězství v Československém poháru s pražskou Duklou, jejíž dres oblékal jedenáct sezon, bronz s národním týmem na mistrovství Evropy v roce 1980 v Itálii, k tomu ale třeba i korunovace Fotbalistou roku v osmdesátém třetím roce.

Dukla si od něho moc a moc slibovala. Rychlý, technicky vybavený, talent od samotného fotbalového pánaboha. Na pražské Julisce v něm viděli nového Rudolfa Kučera, slavného plejera vojáků v dobách jejich největší slávy. „Tomáš dostal do vínku nebývale velkou míru fotbalového talentu, bohužel ho nedokázal plně rozvinout a uplatnit," povzdechl si někdejší dlouholetý předseda Dukly Rudolf Kocek poté, co Kříž odcházel po osmi ligových sezonách z Julisky do německého Darmstadtu hrajícího II. bundesligu. Nejen o tom byla řeč v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku, jejímž je Kříž hostem.

„Ta děcka by měla někdy slyšet Maria Kempese. Toho Argentince, co se stal tam u nich doma v sedmdesátém osmém mistrem světa a zároveň nejlepším střelcem i hráčem celého turnaje,“ rozhlédl se Ivan Čabala po fotbalovém hřišti v Šestajovicích kousek za Prahou, kde se za balonem proháněli vřeštící kluci i holky. A také remcající, protože některým nebylo po chuti poslouchat trenéra přikazujícího, aby přihrávky trénovali znovu a znovu. „Mariovi bylo už pomalu čtyřicet, když jsem s ním v Rakousku hrál v jednom mančaftu. Měl toho za sebou už spoustu, přesto při každém tréninku i utkání říkal, že se pořád učí,“ vracel se někdejší plejer košické Lokomotivy a pražské Sparty Čabala o tři desetiletí do minulosti. A ve vzpomínání pak pokračoval u mikrofonu Sport.cz v další epizodě podcastu Kopačky na hřebíku.

Ostravák každým coulem, a přitom se usadil na severu Čech. Co vedlo Petra Němce k tomu, že zůstal natrvalo v Teplicích? Vždyť v Ostravě se narodil, na fotbalových Bazalech vyrostl a v dresu Baníku zažil nejslavnější léta vyšperkovaná dvěma mistrovskými tituly i velkými zápasy na evropské pohárové scéně. „Už jsem si v Baníku připadal jako inventář, protože jako jeden z mála hráčů jsem byl jeho odchovancem,“ prozrazuje v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku zlatý olympionik Petr Němec, proč v osmdesátém pátém roce kývnul na nabídku Teplic a odešel hrát na Stínadla druhou ligu.

Skutečně býval v osmdesátých letech postrachem Slavie. Během sedmi sezon nastřílel Miroslav Denk v lize 19 gólů, třetinu jich přitom dal v nejslavnějším a nejsledovanějším derby rivalovi z Edenu. „Touha po pomstě v tom však nebyla,“ připomíná bývalý sparťanský útočník, že na Letné zakotvil až poté, co ho Slavia odmítla. „Přitom táta byl velkým slávistou a já Slavii fandil také. Jenže při náboru mě ve Slavii nechtěli, a když jsem v Dukle Tábor končil vojnu, přišla Sparta s nabídkou na přestup také o týden dřív než Slavia,“ prozrazuje v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku.

Přijel na Hanou zachraňovat ligu. Na Andrově stadionu vystoupil ze žlutého bavoráku a hned za ním dorazila policejní hlídka VB. I s jeho řidičákem a doklady od auta. „Policajti mě zastavili na kraji Olomouce pro překročení rychlosti a nechtěli nic slyšet o tom, že jedu pomáhat Sigmě s ligovou záchranou. Strašná buzerace… Prohlíželi si auto, kola i motor, takže jsem jim papíry nechal, sedl za volant a ujel jim,“ líčí proslulý fotbalový bonvián Vladislav „Niki“ Lauda v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku příjezd do Olomouce, kde prožil nejkrásnější a nejlepší léta své kariéry.

Namísto jalovců a tújí řádky brambor, místo okrasné zahrady skleník a záhony se zeleninou. „Kdyby mi tohle někdo řekl před dvaceti třiceti lety, poklepal bych si na hlavu. Jenže teď už mám jiné priority. Dali jsme se s manželkou na kolchozničení a musím přiznat, že mě to baví. Proto při dnešních cenách v obchodech brambory a zelenina místo kytiček a trávníku,“ začíná Radek Drulák zpověď v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku, jak žije dvojnásobný král ligových střelců a stříbrný medailista z evropského fotbalového šampionátu v Anglii 1996 poté, co definitivně pověsil "kopačky na hřebík".

V dresu Sparty, v němž získal mimochodem tři mistrovské tituly, porazil v Lize mistrů slavnou Barcelonu. A to před tím odehrál v nejvyšší domácí soutěži jednu jedinou minutu. V roli číšníka si ale také zahrál ve videoklipu k písni Daniela Landy Motýlek, songu, který k divokým devadesátým letům neodmyslitelně patří. A ještě navrch působil osm let v belgickém fotbale, kde nejenže válel za Lokeren, ale vyhrával i závody poštovních holubů. Samozřejmě až poté, co tamní ministerstvo vnitra vzalo na vědomí, že Roman Vonášek nepřijel do Belgie jako špion, ale že tam hraje fotbal a chov poštovních holubů je jeho velkou vášní a zálibou. A je tak jasné, že v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku bylo o čem povídat.

Už přes tři čtvrtě roku žije bez fotbalu. Tedy samozřejmě toho velké, ligového. „Na život po kariéře jsem si zvykl velice rychle. Fotbal byl mojí prací a řídilo se jím všechno. Jsem rád, že jsem teď pánem svého času a mohu si život programovat podle svého. I když popravdě řečeno, myslel jsem, že času budu mít přece jen víc,“ přiznává ještě před nedávnem fotbalista olomoucké Sigmy a předtím plzeňské Viktorie Roman Hubník v další epizodě podcastu Kopačky na hřebíku.

Na hřišti byl jedním z jedenácti, šéfem se stal až poté, co pověsil kopačky na hřebík. „Zase tak rychle to nešlo, protože rodinnou firmu jsme od táty přebírali postupně. Dobrých deset patnáct let. A navíc se sestrou, která na ČVUT vystudovala stavařinu a firmu tudíž vedeme jako vyrovnaní podílníci společně,“ vypráví bývalý fotbalista Českých Budějovic, pražské Slavie, ale i Tirolu Innsbruck či třeba slovenské Petržalky Karel Vácha, jakou změnu pro něho představovalo skončit s fotbalovou kariérou a vrhnout se střemhlav do staveb obchodních center, průmyslových a sportovních hal, hřišť, tenisových kurtů, ale třeba i rodinných domů nebo dokonce trapistického Kláštera Naší Paní nad Vltavou.

Tři medaile z evropských šampionátů už doma má. A všechny stříbrné. „Jednu jsem přivezl jako hráč, dvě jako trenér brankářů. Nebylo by marné, kdyby tentokrát ta placka měla jinou barvu a punc,“ přemítá v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku někdejší gólman pražské Sparty a české reprezentace Petr Kouba, jaká by to byla senzace, kdyby reprezentační jednadvacítka na červnovém evropském šampionátu této věkové kategorie v Gruzii a Rumunsku vystoupila na nejvyšší piedestal, získala titul a zároveň si zajistila letenky na olympijský turnaj v příštím roce ve Francii.

Neměl to s Tomášem Pospíchalem vůbec lehké, protože trenér Klokanů mu nikdy neodpustil, že nepodepsal přestupní lístky, které před něho položil. „Rozešli jsme se tehdy ve zlém a padala přitom hodně ostrá slova,“ vzpomíná brankář Zdeněk Hruška v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku na první setkání s Pospíchalem v době, kdy končil vojnu v Tachově a o jeho angažování se ucházelo hned několik ligových klubů. Mezi nimi i Plzeň, kterou v té době Tomáš Pospíchal trénoval. „Takové věci on si moc dobře pamatoval a těm, kteří ho odmítli, to dával patřičně najevo.“

Kdo ví, jak to tehdy v šestasedmdesátém roce na bratislavském Tehelném poli bylo. Fotbalisté Slavie měli k zisku mistrovského titulu blízko. Tak blízko, jako nikdy během dvaceti let předtím a téměř dvě desetiletí potom. „Ani mi to nepřipomínejte. Ten rok je černou můrou v celé mé kariéře. Až do konce života mě bude mrzet, že jsme titul nezískali. Slavia měla výborné mužstvo a zasloužila si ho,“ vzpomíná Ivo Lubas v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku na zápas s bratislavským Slovanem v červnu roku 1976, v němž Slavii stačilo uhrát remízu a stala by se mistrem.

Brazilské hvězdy Ronalda s Romáriem hlídal v dresu české reprezentace na Konfederačním poháru FIFA v Rijádu, na Ronaldinha zase dohlížel, když s řeckým Panioniosem Atény narazili v Poháru UEFA na Barcelonu. „Neskutečné, jaká radost z Brazilců vyzařovala. Radost ze hry, radost ze života. My upracovaní, upachtění, soustředění, abychom neudělali chybu, a oni se bavili,“ vzpomíná Petr Vlček na setkání s úřadujícími mistry světa na turnaji v Saúdské Arábii v roce 1997, z něhož přivezla česká reprezentace bronzové medaile.