Myšlenka na den

Jsou mnozí, kdo jezdí na Ukrajinu nějak pomoci, nějak vyjádřit solidaritu s těmi, kdo trpí ruskou válečnou agresí. Jejich dojmy, to co prožili smíme číst a poslouchat na mnoha místech.

S malou delegací Českobratrské církve evangelické byl v těchto dnech na Ukrajině i Daniel Ženatý. Na rádiu Proglas často povídal i svých předchozích návštěvách. Jaké to je vyjet ze země zmítané ruskou agresí zpět do svobodného světa? I o tom, je dnešní Myšlenka na den.

Milí bratři a sestry, hezký den!

Nedělní evangelium podle Markovy 12. kapitoly vypráví o jedné z mnoha diskusí, které Ježíš vedl v jeruzalémském chrámu. Jeden zákoník se jej ptá: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpovídá tak, že dává dohromady dvě základní přikázání Mojžíšova zákona: „Miluj Hospodina, svého Boha“ a „miluj svého bližního“

Zákoník svou otázkou hledá „první“ z přikázání, tj. princip, který je základem všech přikázání; Židé měli tolik přikázání, že hledali základ všech, jedno, které by bylo základní, na kterém by se shodli, a byly mezi nimi diskuse, dobré diskuse, protože hledali pravdu. A tato otázka je zásadní i pro nás, pro náš život a pro cestu naší víry. I my se totiž někdy cítíme rozptýleni v mnoha věcech a ptáme se sami sebe: ale co je nakonec to nejdůležitější ze všeho? Kde mohu najít střed svého života, své víry. A Ježíš nám dává odpověď, když spojuje tato dvě hlavní přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha“ a „miluj svého bližního“. A to je tak trochu jádrem naší víry.

Všichni se - jak víme - potřebujeme vrátit k srdci života a víry, protože srdce je „zdrojem a kořenem všech ostatních sil“. A Ježíš nám říká, že zdrojem všeho je láska a že nikdy nesmíme oddělovat Boha od člověka. Učedníkovi každé doby Kristus Pán říká: Na tvé cestě není důležitá vnější praxe, jako jsou třeba zápalné oběti, ale postoj srdce, s nímž se otevíráš Bohu a svým bratřím a sestrám. Bratři a sestry, skutečně můžeme dělat mnoho věcí, ale dělat je jen pro sebe a bez lásky ale není dobré, dělat je s roztržitým nebo uzavřeným srdcem, to také není dobré.

Kristus se nás jednou zeptá především na lásku: „Jak jste milovali?“ Je tedy důležité upevnit si v srdci to nejdůležitější přikázání. Znovu: Miluj Hospodina, svého Boha, a miluj svého bližního jako sebe sama. A denně si kontrolujme svědomí a ptejme se sami sebe: Je láska k Bohu a bližnímu středem mého života? Podněcuje mě modlitba k Bohu k tomu, abych vyšel vstříc svým bratřím a sestrám a bezvýhradně je miloval? Poznávám ve tvářích druhých přítomnost Boží? 

Kéž nám Panna Maria, která nesla Boží zákon vtisknutý do svého neposkvrněného srdce, pomůže milovat Hospodina a své bratry a sestry.

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-11/angelus-3-11-24.html
Přeložila česká sekce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

Houpačka je dobrý vynález. Mají ji rádi děti, mají ji rádi dospělí. Je to takové zdánlivě nadbytečné zařízení, ale jen zdánlivě. Poskytuje, kromě výskání a pokřikování, také čas, kdy se zdánlivě nic neděje. Ale možná, kupodivu, děje. Jen tak, trochu líně, ale přece jen. Zvláště, když k tomu, aby dobře fungovala, jsou potřebí alespoň dva.

Také o tom je myšlenka na den, kterou připravil Daniel Ženatý.

Jestliže jsem v něčem já sama osobně potřebovala změnu v myšlení, bylo to určitě v úhlu pohledu. Věčně jsem totiž nespokojeně zaměřovala svou pozornost na to, ještě nemám hotové, v čem ještě nejsem dokonalá a co je ještě zapotřebí dotáhnout. Protože tenhle způsob nazírání na realitu je toxický, netýkalo se to jen mne a mých výkonů, ale přenášela jsem tento zhoubný úhel pohledu i na všechny ostatní. Dnes už to vím, bylo to nesnesitelné.

Dodnes se občas mučím seznamem úkolů, které je potřeba vykonat. Je to naprosto špatný úhel pohledu. Nic proti seznamům úkolů, jsou fajn, ale já bych proti nim postavila seznam úkolů hotových. To je o hodně zábavnější. Já vím, že tak vznikají seznamy dva, ale když ten jeden opravdu stojí za to. Představte si tu radost. Čtete si seznam činností a úkolů, které jste už vykonali. Může obsahovat cokoli, takže když je krize a nutně se potřebuju povzbudit, píšu tam i věci jako oběd, nehty, nákup, zalít kytky a tak, což normálně v mém běžném seznamu úkolů nebývá. To se považuje za samozřejmost. No ale práce to je a vykonána být musí. Na seznam tedy právoplatně patří.

Myslím, že stejně lze uvažovat i o celém životě. Jasně, je spousta věcí, jež máme ještě před sebou. Ale jak náš věk postupuje do výšin, prodlužuje se i seznam toho, co jsme už zvládli. I kdybychom si tam zapsali jen oslavy našich narozenin, Vánoc a dovolenou, to už jsou hned minimálně tři položky za rok a to není špatné.

Možná jste, milí, slyšeli příběh o jedné chudé ženě. Ta žena přišla do obchodu s potravinami. Stoupla si před vedoucího a zeptala se, zda by ji nemohl dát potraviny, které potřebovala pro svou rodinu, na dluh. Vysvětlila mu, že její muž je nemocný, takže nemají žádný příjem a ona se stará o pět nezaopatřených dětí. Obchodník jí řekl, že to nedělá, takže ani jí nic nedá na dluh. Doporučil jí navštívit jinou potravinářskou prodejnu. Svědkem této scény byl jistý zákazník. Začal se u vedoucího za nebohou ženu silně přimlouvat. Vedoucí se zachoval lišácky; vyzval ženu, aby mu podala papír se seznamem potřebných potravin. „Dám vám tolik potravin, kolik váží seznam.“ Hm. Žena sáhla do nákupní tašky, vyndala z něj papír, rychle na něj něco napsala a podala jej vedoucímu. Ten jej položil na jednu misku vah. Ale co se nestalo: Druhá miska vyletěla prudce vzhůru. Vedoucí zkontroloval, zda je váha v pořádku, ano, byla.

Začal tedy chtě nechtě nosit běžné potraviny, které každý potřebujeme. Miska pořád neklesala. Ještě přidal — a zase nic. Pojal podezření, co je to za zázračný seznam, který váhu drží v nenormální poloze. Sáhl pro papír. Na něm četl: „Můj Bože, víš, v jaké situaci se nacházím já a moje rodina. Prosím, pomoz nám ji vyřešit a obměkči srdce tohoto obchodníka.“ Prodavač ještě musel přinést na váhu nějaké konzervy, které byly těžší, aby se misky na vahách vyrovnaly.

Co nám tento příběh chce sdělit, aneb kolik váží moje modlitba? Každá naše modlitba je Bohem slyšena. Každá naše modlitba má být opravdová. Každá naše modlitba má vycházet ze srdce. Uzavřu myšlenkou svatého Augustina:
Modlitba je síla člověka a slabost Boha.

Inspirován pořadem v televizi Lux sepsal posluchač Proglasu pan Lubomír

Když jsem studovala, bylo už na střední škole jasné, které jsou mé silné stránky. Dnes je to už jasně potvrzené, tehdy se to teprve ukázalo. Všechny humanitně laděné předměty mě bavily, nebylo těžké se jim učit, nadšeně jsem studovala víc, než bylo nutné. Prostě jsem hořela. Naopak matematika, fyzika a chemie mi připadaly jako jídlo, které nemám ráda. Nějak jsem se to naučila, ale nechutnalo mi to. Věnovat se příkladům z fyziky jsem považovala za naprostou ztrátu času. Dost často jsem slýchala, abych přidala v těch přírodovědných předmětech, abych je studovala usilovněji, abych si ty známky vyrovnala. Naštěstí mě už tehdy vedl Bůh. (Já vím, že jsem to už říkala a tady se potvrzuje, že to je pravda.)

Nesnažila jsem se využívat svou energii v oborech, které mě nezajímaly. Naopak jsem přidala tam, kde jsem byla dobrá. Výsledkem samozřejmě byly ještě hlubší rozdíly ve známkách, ale mně to bylo jedno. Netoužila jsem vyrovnávat se průměru, ale chtěla jsem být nejlepší tam, kde to bylo možné. V mnoha ohledech mi to zůstalo, jen dnes už rozumím, proč to tak dělám.

Přečetla jsem si totiž ten známý příběh o služebnících, co jim šéf před odjezdem na dlouhodobou dovolenou rozdělil nějaké prostředky a nařídil, aby s nimi dobře hospodařili. Když se vrátil, ocenil ty, kdo svěřené prostředky rozmnožili, kdo s nimi úspěšně hospodařili. Nepochybuju o tom, že ten příběh se týká mne a mých darů. Jestli mám být efektivní a dobře hospodařit, nemůžu se zabývat něčím, v čem pro mne není potenciál. Musím přece hospodařit s nejvýnosnějšími komoditami, ne?

Nemám nic proti samým jedničkám, jsou takoví lidé, kterým jde vyváženě všechno. Ale většina z nás ostatních jsme specialisté. Jde nám jen něco, zato dobře. Je potřeba změnit své přemýšlení o sobě samém. Nemusím mít samé jedničky, ale nemít je v předmětech, ve kterých mám talent, by bylo trestuhodné.

Co chcete, abych pro vás udělal?

papež František

Jakuba a Jana se Ježíš v 10. kapitole Markova evangelia ptá: „Co chcete, abych pro vás udělal?“. A hned poté: „Můžete pít kalich, který já piji, přijmout křest, kterým jsem pokřtěn já?“. Ježíš klade otázky, a tak nám pomáhá rozlišovat, protože otázky nás nutí objevovat to, co je v nás, osvětlují to, co nosíme v srdci a co tak často nepoznáváme.

Prostřednictvím těchto otázek Ježíš odhaluje pouto a očekávání, které k němu učedníci mají, se světly a stíny typickými pro každý vztah. Jakub a Jan jsou vlastně s Ježíšem spřízněni, ale mají své požadavky. Vyjadřují touhu být mu nablízku, ale jen proto, aby zaujali čestné místo, aby hráli důležitou roli, aby „seděli v jeho slávě po jeho pravici a po jeho levici“. Zjevně považují Ježíše za Mesiáše, Mesiáše vítězného, oslavovaného, a očekávají, že se s nimi bude dělit o svou slávu. Vidí v Ježíši Mesiáše, ale představují si ho podle logiky moci.

Ježíš se nezastavuje u slov učedníků, ale jde hlouběji, naslouchá a čte v srdci každého z nich a také každého z nás. A v dialogu se prostřednictvím dvou otázek snaží odhalit touhu, která se za těmito žádostmi skrývá.

„Co chcete, abych pro vás udělal?“ Jako by se ptal: „Čím chcete, abych pro vás byl?“, tím demaskuje, po čem skutečně touží: po mocném, vítězném Mesiáši, který jim zajistí čestné místo. Druhou otázkou pak tuto představu Mesiáše vyvrací. Ježíš se vlastně ptá: „Cožpak můžete pít kalich, který já piji, nebo se dát pokřtít křtem, kterým jsem já pokřtěn?“ Odhaluje jim, že není Mesiášem, za kterého ho považují; je Bohem lásky, který se sklání, aby dosáhl na ponížené; který se činí slabým, aby pozvedl slabé; který pracuje pro mír, a ne pro válku; který přišel, aby sloužil, a ne aby mu sloužili. Kalich, který bude Pán pít, je obětí jeho života, a jeho život nám byl darován z lásky, a to až k smrti na kříži.

Bratři a sestry, Ježíš odhaluje myšlenky, touhy v našich srdcích, někdy demaskuje naše očekávání slávy, nadvlády, moci. Pomáhá nám, abychom už nemysleli podle kritérií světa, ale podle stylu Boha, který se činí posledním, aby poslední byli pozvednuti a stali se prvními. I my se můžeme naučit Božímu stylu: službě. Nezapomínejme na tři slova, která ukazují Boží styl služby: blízkost, soucit a laskavost.
Usilujme: ne o moc, ale o službu. Služba je křesťanský způsob života. Nejde o seznam věcí, které je třeba udělat, jako bychom po jejich splnění mohli považovat svou cestu za ukončenou; ten, kdo slouží s láskou, neříká: „teď přijde na řadu někdo jiný“. To je myšlení zaměstnanců, nikoliv svědků. Služba se rodí z lásky a láska nezná hranice, nekalkuluje, vydává se a dává. Láska nepřináší jen výsledky, není to příležitostný výkon, je to něco, co se rodí ze srdce. Každé dílo milosrdenství se stává odrazem Boží lásky. A tak každý z nás pokračujeme v Ježíšově díle ve světě.

V tomto světle si můžeme připomenout v neděli blahořečené učedníky evangelia. V průběhu pohnutých dějin lidstva byli věrnými služebníky, muži a ženami, kteří sloužili v mučednictví i radosti, jako bratr Manuel Ruiz Lopez a jeho společníci. Jsou to horliví kněží a zasvěcené ženy a muži plní vášně, misionářského nadšení, jako otec Giuseppe Allamano, sestra Paradis Marie Leonie a sestra Elena Guerra. Tito noví světci žili Ježíšovým stylem: službou. Víra a apoštolát, který vykonávali, v nich nepodněcovaly světské touhy a touhu po moci, ale naopak, činily se služebníky svých bratří a sester, tvořivými v konání dobra, vytrvalými v těžkostech, velkorysými až do konce.

Text je kompilací ze dvou řečí, podstatný je tento:
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-10/pepezova-homilie-pri-kanonizaci.html

Přeložila česká sekce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

Všimli jste si, jak Bůh v bibli pořád někoho někam stěhuje nebo posílá? Nevzpomínám si, že bych tam četla příběh, kde Hospodin praví, tady si sedni a seď a celý život se nikam nehni. Že ne? Přemýšlela jsem, proč to asi dělá a napadlo mě, že by to mohlo být jeho snahou udržet naše myšlení pružné. Ochota ke změně se ztrácí, pokud ji netrénujeme. Schopnost změnit své myšlenkové postupy je dovednost jako každá jiná, je potřeba se jí učit a procvičovat.

Ladí mi to ještě s dalším tradičním Božím pokynem. Často slyšíme: Následuj mě. Vykládám si to jako pojď za mnou, dělej to, co já. Existuje skvělá knížka Balíček v ruksaku, v níž její autor Garold Andersen silně akcentuje právě tuto stránku Boží povahy. Tvrdí, že Bůh je na cestě, je v neustálém pohybu a vyžaduje, abychom byli pozorní a ve střehu. Abychom dokázali pružně reagovat na změnu situace, na jiné povely, abychom byli závislí na něm. Garold Andersen píše, že Božím nejvlastnějším obydlím je stan. Něco, co lze sbalit do ruksaku a jít dál, někam jinam. Možná Božím nejvlastnějším obydlím je člověk. Ten, co je ochoten cestovat s Bohem jen tak nalehko, neulpívat na místech nebo předmětech.

Chtěla bych být takovým člověkem. Netrvat na svém osvědčeném postupu. Nehýčkat si dávno objevené pravdy jako neměnné, nepěstovat si vlastní neomylnost. Vždycky mohu poznat Boha ještě víc, vždycky ho mohu milovat ještě hlouběji a nikdy dopředu nevím, kudy a kam mne povede. Zakázala jsem si větu: Vždycky se to tak dělalo. A místo ní říkám: A proč to nezkusit jinak?

Jak to máte vy?

Ve středu jsem byl v Senátu na Koncertu 5 tváří zdi. Nejprve jsme se setkali v zadním salonku za Zrcadlovým sálem na ekumenické modlitbě. Už to je samo o sobě unikátní. Seděli jsme vedle sebe pracovníci vězeňské služby, představitelé restorativní justice, právníci, umělec a kytarista Ondřej Škoch, několik nás duchovních z různých křesťanských církví a také přijelo pět mužů, v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody a jeden před půl rokem propuštěný. Dělá správce a zahradníka u sester Boromejek v nemocnici pod Petřínem.
Na výborně slovem provázeném koncertě vážné hudby vystupovali mezi skladbami jednotliví účastníci: při vystoupení některých se člověku tajil dech. Drogy, krádeže, vězení, pomoc MVS, a na svobodě opět drogy, opět vězení – a pak do toho vstoupila definitivně Radostná zpráva o milujícím Bohu, reprezentovaná těmi, kteří se do věznic vydávají. Spáchal jste mnoho zlého, ale my jsme vás přijeli podpořit. Děláme také mnoho pro vaše děti. Chceme, abyste se sem už nikdy nevrátil.
A já děkuji za ty dobré duše, a vám posluchačům přeji, ať jste tu a tam tichou vrbou na trápení druhých. Jak málo stačí, a situace by se mohla otočit. Pak budeme potřební my. A to je opravdová stránka lidství.
Pán Bůh s námi.

POJĎME DO KANÁÁN

Pojďme do Kanáán: Vraťte se domů, řekla stařičká Noemi svým snachám – Orpas a Rút po smrti svého muže.  Neopustím Tě, odpověděla překvapivě Noemi a přineslo to požehnání všem.
Zaskočme do Jeruzaléma: Anna s Joachimem žili pokorně a nenápadně, milovali Boha z celého srdce a tuto lásku předali svému jedináčkovi, dcerce Mařence.  Jako Noemi, i oni patří do řetězu úžasných lidí, skrze které přijde mezi lidi Mesiáš.
Pojďme do Betánie za Jordánem: Marta uměla dobře organizovat, věděla, kde co opatřit a kdy se pustit do práce, aby bylo pro milé návštěvy vše včas připraveno.
Marie věděla, že Mistra nemohou nechat osamoceného čekat na pohoštění, krom toho stejně jako Marta milovala jeho hlas a to, co říkal.
Lazar byl tiše hrdý na svého přítele a na zázemí svého domu.
A hupky hupky na Velehrad: Gorazd se nadchl novým náboženstvím, víru v Krista mu pomohli utvrdit bratři, kteří by jeden bez druhého nedokázali nic: Konstantin a Metoděj.
A ještě do Milána: Carlo Acutis zápasil s nemocí a v patnácti letech věděl, že zemře; jeho povzbuzení tisíců křesťanů skrze webové stránky o eucharistických zázracích se jen tak neztratí.
Proč připomínám všechna tato jména? Protože jsem přesvědčen, že je možné připsat větu se jménem každého z vás, posluchačů. My všichni totiž patříme do rodiny těch, kteří usilují mít se rádi, hledí k Bohu, mají dobrou vůli a jsou připraveni chválit, povzbuzovat, odpouštět, žádat o odpuštění, chovat se jako Ježíš. Víte to, víme to? Skvěle, díky!

Uvažuju o tom, že když se ocitám na krásných místech, často tam myslím na Boha a zdá se mi, že jsem mu nějak blíž. Přisuzuju mu autorství vší té obklopující krásy, většinou ji beru osobně a není těžké prožívat vděk a cítit se milovaně.

V létě jsme brouzdali jedním starobylým moravským městem. Bylo vedro a kameny dlažby i zdi domů sálaly načerpaným teplem. Zabočili jsme do parku pod rozložité koruny stromů ke klikatící se říčce. Bylo tam taky vedro, ale o poznání snesitelnější. Kdyby břehy říčky byly schůdnější, kdyby voda v ní plynoucí byla jen o trochu čistší, asi bych se neudržela a vlezla do proudu. Šli jsme, šli a najednou jsme uviděli nádherný div. Z hradební zdi založené na skále tryskal mohutný proud vody a dopadal dolů do fontány. Cestou se proud rozbíjel o kameny, které mu stály v cestě, tříštil se na menší kapky a na vodní tříšť, která osvěžovala vzduch v okolí. Nedokázala bych si vymyslet nic krásnějšího. Posadili jsme se na kameny na okraji nádrže a nechali si na nohy dopadat drobné kapky chladivé vody. Hluk tříštící se tryskající vody nás odclonil od všeho okolního ruchu. Ocitli jsme se v oáze.

Hned jsem věděla, že Bůh je tam se mnou. Přála jsem si mít něco takového v dosahu svého bydliště. Ach, tam bych chodila snad každý den. Možná jsou v mém okolí podobně krásná místa. Jistě, že jsou, stačí se rozhlédnout. Možná si potřebuju naordinovat čas k jejich návštěvě, protože jen tak se tam nevydám. Což je divné, když uvážím, že se na krásných místech cítím Bohu blíž.

Máte nějaké své krásné místo, kde jste si s Bohem „blíže“?

Drazí bratři a sestry, hezký den!
Evangelium nedělní liturgie nám v 10. kapitole Markova evangelia vypráví o bohatém muži, který volá: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych získal věčný život?“. „Všeho nech a následuj mne! Mladík zarmoucen odchází, protože – jak čteme – vlastnil mnoho majetku“
Vidíme dva pohyby: mládenec na začátku běží, aby se dostal k Ježíši; na konci odchází zarmoucený.
Nejprve tedy člověk běží k Ježíši. Něco jej v srdci pohání: Ačkoli je bohatý, je nespokojený, nosí v sobě neklid, hledá plnější život. Kleká k Mistrovým nohám; je bohatý, ale potřebuje uzdravení. Ježíš se na něj dívá s láskou; pak navrhuje „terapii“: prodat všechno, dát to chudým a následovat ho. Přichází ale nečekaný závěr: mladík zesmutní a odchází! Tak velká a živelná byla touha setkat se s Ježíšem, jak chladné a rychlé bylo loučení s ním. 

I my nosíme v srdci nezdolnou potřebu štěstí a života plného smyslu, můžeme však propadnout iluzi, že odpověď spočívá ve vlastnictví hmotných věcí a pozemských jistot. Ježíš nás naopak vede zpět k pravdě o našich touhách, ukazuje, že ve skutečnosti je dobrem, po kterém toužíme, sám Bůh.
Skutečným bohatstvím je nechat Hospodina hledět na nás s láskou stejně jako Ježíš na onoho člověka a milovat se navzájem tak, že ze svého života učiníme dar pro druhé. Proto nás, bratři a sestry, Ježíš vyzývá k „riskující lásce“: prodat všechno, abychom to dali chudým, což znamená zbavit se sebe a svých falešných jistot, učinit se pozornými vůči potřebným a dělit se o své statky, nejen o věci, ale o to, co jsme: o své talenty, o své přátelství, o svůj čas atd.

Bratři a sestry, bohatý mládenec nechtěl riskovat. Nechtěl riskovat lásku, proto odešel se smutnou tváří. A co my? Ptejme se sami sebe: k čemu je připoutáno moje srdce? Jak sytím svůj hlad po životě a štěstí? Umím se podělit s těmi, kdo jsou chudí, kdo mají potíže nebo kdo potřebují vyslechnout, potřebují úsměv, slovo, které jim pomůže znovu získat naději? Pamatujme: pravým bohatstvím nejsou statky tohoto světa, pravým bohatstvím je být milován Bohem a učit se milovat jako On.

A nyní prosme o přímluvu Pannu Marii, aby nám pomohla objevit v Ježíši poklad života.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-10/angelus-13-10-24.html

Včera jsem byla zase na koncertě barokní hudby. Mám ji ráda a podobné zážitky si dopřávám, jak jen to jde. Vždycky se kochám, vždycky sytím svou duši, ale někdy je dojem z krásné hudby mimořádný. Tentokrát to mimořádné bylo. Koncert se odehrával v kostele, kde byla skoro tma. Líbilo se mi to, protože nic neodvádělo mou pozornost od poslechu. Obyčejně zavírám oči, ale včera jsem nemusela. I když dřevěná lavice byla nepohodlná, vlastně jsem si toho příliš nevšímala. Natolik jsem byla soustředěná na hudbu, že jsem si uvědomila, jak jsem ztuhlá, až se na konci při potlesku rozsvítilo a já chtěla vstát. Strhující proud krásy mě nesl po líbezných krajinách, asi jsem se usmívala a strašně rychle to uteklo. Přemýšlela jsem o blízkosti.

Někdo prožil Boží dotyk, jeho doslovnou blízkost i ve fyzických pocitech, já si na to nevzpomínám. Ale včera při poslechu hudby v temném chrámovém prostoru jsem prožila blízkost své duše duši Boží. Nevím, co všechno k tomu vedlo, zkoušela jsem to později analyzovat a nejsem si jistá, že můj rozbor je komplexní. V první řadě musím uvést prožitek krásy. Kdykoli jsem přítomna něčemu krásnému, a může to být hudba, obraz, květina, vyhlídka na krajinu nebo krásní lidé, zdá se mi, že v tom zážitku se cítím blízko Bohu. Vždyť je autorem… Včera to bylo tak krásné, tak dechberoucí, že jsem zachytila takovou drobnou myšlenku, která mi proletěla hlavou. Vložil do mého srdce touhu po kráse, jejímž on je tvůrcem, abych se v naplňování své touhy setkávala s ním?

Kdykoli prožívám nebo jsem jen svědkem něčeho jako je veliká láska, mimořádná šlechetnost, laskavá dobrota, odpuštění a velkorysost, také cítím dotek Boží, setkávám se s jeho charakterem. Toužím taková být a chci se přátelit s lidmi, kteří takoví jsou, abych tím byla Bohu blíž. Zkušenosti s krásou a dobrotou mi pomáhají si utvářet přesnější obraz Boží. On je samozřejmě daleko krásnější, laskavější a velkorysejší než všechny ty jeho odrazy v lidech nebo v přírodě, ale když mě přemáhá už jen odraz, jaká teprve bude skutečnost?

Seděly jsme se skupinou dívek v zešeřelém pokoji, na stole svítila svíčka a v pozadí hrála tichá hudba. Popíjely jsme čaj a povídaly si o tom, jak vidíme Boží jednání ve svých životech. Každá z nás měla za úkol sledovat s dokořán otevřenýma očima Boží skutky, abychom si mohly být jisty, že o nás ví, že mu na nás záleží a že nás miluje. Bylo to takové týdenní cvičení v pozorování Božích milostných vzkazů.

Připadalo mi, jako by se holky předstihovaly v různých zážitcích. Popisovaly situace, kdy nutně potřebovaly Boží radu a dostaly ji. Mluvily o chvílích stísněnosti a smutku, v nichž se k nim jako sluneční paprsek do temnoty prodralo povzbuzení. Bylo to moc hezké a já jsem měla často slzy v očích. Tolik Boží blízkosti.

Důležitou podmínkou byla čerstvost těch zkušeností. Co bylo starší než týden, to se nepočítalo. Pro tuto příležitost bylo nutné hledat Boha aktuálně, aby svědectví nebylo vyčichlé. Byla jsem zvědavá na Evu. Rozhodla se následovat Krista teprve nedávno a všechno pro ni bylo nové. Když kterákoli z ostatních dívek vyprávěla o svých zkušenostech, ona vykuleně hleděla a nic neříkala. Vlastně jsem ani nečekala, že něco řekne. Teprve před týdnem jsme spolu o hledání Božích vzkazů poprvé mluvily a nedivila bych se, kdyby toho na ni bylo moc. Když na ni přišla řada, promluvila. Nesměle a přerývaně vyprávěla svůj příběh a bylo to silné. Jak ještě vůbec neznala tu křesťanskou hantýrku, neuměla používat nám dávno známé fráze, mluvila velmi civilně, a to bylo úžasně osobní. Uvědomila jsem si, že její povídání bylo mým svědectvím. Viděla jsem ovoce Ducha. Viděla jsem její poslušnost a touhu obstát v neznámých věcech, pokud ji to přiblíží k Bohu a pokud ji to naučí ho znát. A ona sama a její příběh byly Boží odpovědí na naše společné modlitby z minulého týdne. Prosily jsme ho, aby nás přitáhl k sobě blíže. Toužily jsme prožít jeho přítomnost, jeho svrchované jednání s každou z nás osobně.

A tak nechci se vytahovat, ale nejčerstvější svědectví bylo moje. Byla jím Eva sama.

Věřit v Boží lásku není opravdu vždycky jednoduché. Mnohé z toho, co se kolem nás děje, neodpovídá představě o láskyplném Bohu, jenž drží svět ve svých dlaních. Na světě je tolik utrpení a tragických  událostí. Každodenní emocionální zkušenosti či vjemy našich smyslů ani v nejmenším nesvědčí o tom,  že je člověk zahrnut dobrotou a láskou. Měřitelné zkušenosti, však nepodávají vyčerpávající a zcela spolehlivý  obraz skutečnosti. Bůh nás vybavil novou schopností prožívat zkušenosti, která  daleko překračuje našich pět přirozených smyslů i všechno, co dokáže pochopit racionálně uvažující rozum. Tou schopností je naše víra. Bůh nám vložil do srdce semínko víry. Je třeba se o ně starat, aby mohlo vyrůst a obsypat se květy. Připadá-li nám, že víra a vlastní zkušenost si protiřečí, měli bychom se postavit na stranu víry. Pak dostane drobné semínko v našem srdci potřebnou výživu. Nejdůležitější však je, že se začneme jako  otec posedlého chlapce modlit: "Věřím ! Pomoz mé slabé víře ! Tím umožníme Bohu, aby sám zavlažil  setbu, již do nás zasel. V této modlitbě nejsme sami. Ježíš se ji modlí za nás, stejně jako se modlil za Petra, aby jeho víra  nezanikla. Krůček za krůčkem přeroste naše víra v jistotu, že všechno, co se děje, má svůj význam. Možná nevnímáme, že se utrpení zmenšuje, ale v hloubi duše neseme nezvratitelné a pokoj dávající přesvědčení víry, že nás ve všem provází Boží láska.

Z knihy I dnes je den Boží, vydalo KN.

Už jsem o tom několikrát mluvila. Modlitební seznamy jsou mou slabou stránkou. Je mi vlastně docela protivné je vést. Zdá se mi, že brání vytváření vztahu. Tedy vztahu, jaký bych chtěla považovat za osobní, přátelský, důvěrný.  Pro vztahy obchodní jsou seznamy naopak nejspíš velmi užitečné.

Já jsem od nich ustoupila. Čas s nejvyšším jsem trávila v mlčení. Mé modlitební seznamy zmizely už před dávným časem. Přesto jsem jimi neopovrhovala. Jen jsem nevěděla, jak je zařadit do svého modlitebního života. Teď, když jsem se chtěla posunout „blíže“, se mi zdálo, že taky hrají nějakou roli. Jenže jakou? Co v tomto případě znamená být blíže? Znovu jsem se potřebovala ponořit do Božího slova a zkoumat, co všechny ty věty ve verších znamenají. Z různých souvislostí se mi zdálo, že bych se mohla spolehnout na to, že Bůh vyslyší každou moji prosbu, která bude v souladu s jeho vůlí. No jo, nic proti, ale jak to poznat? Modlívám se za různé věci, jejichž názvy se bibli nevyskytují. Často nejsem schopná sladit souvislosti. Jak na to jít?

Když jsem tak bezradně seděla ve svém modlitebním křesle, chtěla jsem se modlit, ale netušila jsem zač a jak, přišla mi do mysli zajímavá věta. Zdálo se mi, jako by mi Bůh dával pokyn. Jako by říkal docela přesně, co s tím mám dělat. Znělo to nějak takhle: Použij můj seznam.

Milí bratři a sestry, hezký den!

V evangeliu nedělní liturgie k nám Ježíš v Matoušově desáté kapitole promlouvá o manželské lásce. Stejně jako při jiných příležitostech mu někteří farizeové kladou provokativní otázku na kontroverzní téma: manželovo zavrženímanželky. Rádi by ho zatáhli do sporu, ale on si to nenechá vnutit a raději využije příležitosti, aby je upozornil na důležitější věc: na hodnotu lásky mezi mužem a ženou.

V Ježíšově době bylo postavení ženy v manželství ve srovnání s postavením muže velmi nevýhodné: muž mohl svou ženu vyhnat, zavrhnout, a to i z banálních důvodů, a bylo to ospravedlňováno legalistickými výklady Písma. Proto Kristus vede své partnery k tomu, aby se vrátili k potřebám lásky. Připomíná jim, že muž a žena byli Stvořitelem povoláni k tomu, aby si byli rovni v důstojnosti a doplňovali se v různosti, aby si byli vzájemnou pomocí, společníkem, ale zároveň podnětem a výzvou k růstu.

A aby se tak stalo, zdůrazňuje, aby jejich vzájemné obdarování bylo plné, aby to byl začátek nového života, který má trvat ne „dokud nepřestanu chtít“, ale napořád, aby jeden druhého přijali. To není snadné, vyžaduje to věrnost, a to i v těžkostech, vyžaduje to úctu, upřímnost, prostotu. Vyžaduje to být otevřený komunikaci, a v ní vždy připravený k odpuštění a smíření. A já doporučuji: manželé, hádejte se, jak chcete, hlavně se usmiřte, než skončí den. Proč? Protože studená válka dalšího dne je nebezpečná. „A řekni mi, papeži, jak se usmířit?“ „Třeba prostým pohlazením. 

Nezapomínejme, že děti jsou nejkrásnějším plodem lásky, největším Božím požehnáním, zdrojem radosti a naděje pro každý domov a celou společnost. Mějte děti. Mějte děti.

Drahé sestry, drazí bratři, láska je náročná, to ano, ale je krásná, a čím více se do ní necháme zapojit, tím více v ní objevíme pravé štěstí. A nyní ať se každý zeptá sám sebe ve svém srdci: Jaká je moje láska? Je věrná? Je velkorysá? Je tvořivá? Jaké jsou naše rodiny? Jsou otevřené životu, daru dětí?

Kéž Panna Maria pomáhá křesťanským manželům. Obracíme se k ní v duchovním spojení s věřícími, kteří se shromáždili ve svatyni v Pompejích k tradiční prosbě k Panně Marii Svatého růžence. 

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-10/angelus-6-10-24.html

Dnes se v centru hnutí San Eggidio v Římě koná slavnostní uvedení vydání knihy Tomáš Halíka Dopisy papeži v šesti jazycích. Poslouchejme.

Už se vám stalo, že jste pozvali návštěvu a po čase jste si říkali, no tak už by se mohli zvednout! Vycházet s druhými lidmi může být náročné, a někdy jsme rádi, že už to skončilo.

A to k tom všemu ještě čteme v Bibli, v prvním listu Petrově pobídku, abychom byli jedni k druhým pohostinní a nestěžovali si na to! Přesněji přeloženo – buďte milí k cizím!  Je to vůbec možné? Dá se to?

I o tom je myšlenka pro každého, jejím autorem je Daniel Ženatý

Kdo kdy v životě nepotřeboval nějakou změnu? Nemyslím změnu účesu nebo jiné závěsy v obýváku, ačkoli i takové změny mohou na nějakou dobu přinést uspokojení. Mám na mysli něco hlubšího, něco duchovního. Přemýšlela jsem o změně, která by zdokonalila můj duchovní život, kterou bych mohla nastartovat řetěz následků v praktickém životě. Cítila jsem, že potřebuji znát Boha nějak nově, nějak blíže.

„Blíže“, to bylo to slovo, které ve mně zapůsobilo silnou reakci. Jako když jsem se v létě na venkově neopatrně dotkla utrženou rostlinou drátu ohraničujícího pastvinu. Byl pod proudem. Koplo mě to, až jsem vykřikla. Při slově „blíže“ jsem nevykřikla, ale uvnitř jsem to cítila podobně. Ano, to je to, co potřebuju. Jenže jak toho dosáhnout? Jak se Bohu přiblížit, jak dělat stejné věci s jiným obsahem? Připadala jsem si bezmocně. Seděla jsem ve svém oblíbeném šedém křesle a snažila jsem se vymyslet, jak uskutečnit ono blíže. Najednou z ničeho nic mě napadlo: Musíš dělat pokání.

Zarazila jsem se a zpozorněla. Pokání? No dobře, klidně budu dělat pokání, ale co to přesně znamená? Co to podivné slovo nese za obsah? Na to se tedy podívám, rozhodla jsem se a byla moc ráda, že jsem chytila nějaký směr svého hledání.

Podle Wikipedie je pokání symbolická činnost, kterou člověk dává najevo, že pochybil, a snaží se své viny zbavit. Lidový slovník pro chalupáře říká, že pokání je zpytování hříchů a jejich odčinění bohulibou činností. Podle J. Skoblíka na webu víra.cz: Hebrejská slova používaná pro pokání znamenaly v běžné hovorové řeči: Změnu cesty, návrat po ní v protisměru, ale i vzdychání, pociťování lítosti.

To všechno dohromady mi vykreslilo docela dobrou představu o tom, co to pokání zhruba je, a také co asi mám hledat. Pokud prvním krokem na cestě k „blíže“ je pokání, tedy změna cesty, nalezení hříchů a jejich litování a odčinění, dávalo mi to smysl. Jestli se v mém životě nachází něco, co se Bohu nelíbí, něco, co mi brání být mu blíže, pak se toho ráda zbavím. Já ale nevěděla, co to je. Tak mi nezbylo nic jiného než poprosit Boha, aby mě upozornil vždycky, když se to stane, když to špatné udělám, nebo když to dobré neudělám. A s velkou zvědavostí jsem šla spát, protože jsem si byla jistá, že od rána to začne.

Chránit krásu, ale ne podle pomíjivých a masových modelů

František přijal na audienci účastníky projektu „Custodi del Bello“, který podporuje Italská biskupská konference (CEI) a jehož cílem je chránit důstojnost slabších sociálních vrstev:

Projekt „Custodi del Bello“česky Strážci krás , podporovaný Italskou biskupskou konferencí, přináší důležité poselství pro církevní společenství a pro celou společnost“, řekl papež František při  včerejší audienci. Vřele poděkoval těm, kteří jej uskutečňují, za mnoho dobrého. Iniciativa zapojuje chudé, nezaměstnané, migranty, příjemce občanských příjmů v různých italských městech tím, že je koordinuje do pracovních týmů, které se starají o veřejná místa, jako jsou ulice, náměstí, parky, zahrady a památky. Jedná se o lidi v nesnázích nebo na okraji společnosti, kteří jsou placení po absolvování školení a setkání s místními firmami hledajícími pracovníky.

Být „strážci krásy“ je pro papeže spíše „způsob bytí, styl“, protože „chránit znamená opatrovat, zachovávat, hlídat, bránit“, tedy mít „pozornost a péči“ vycházející z „vědomí hodnoty toho, kdo nebo co je nám svěřeno“. Znamená to tedy „nebát se věnovat čas, zapojit se, převzít odpovědnost“. A „v kontextu, který nás často vyzývá, abychom si ‚nešpinili ruce‘, abychom delegovali“, to vše je výzvou k „osobnímu a komunitnímu nasazení“.

Každý může svými schopnostmi a dovednostmi, svou inteligencí a srdcem něco udělat pro péči o věci, o druhé, o společný domov, v perspektivě integrální péče o stvoření.

V dnešním světě chudí „naléhavě volají po vážných a účinných rozhodnutích zaměřených na podporu dobra všech“, zdůraznil František a dodal, že je třeba být otevřený integrální perspektivě.

Tolik lidí je dnes na okraji, odstrčených, zapomenutých ve stále efektivnější a bezohlednější společnosti: chudí, migranti, osamělí staří a postižení lidé, chronicky nemocní. Přesto je každý z nich v očích Božích drahocenný. Proto vás vybízím, abyste při své práci na obnově tolika míst ponechaných napospas zanedbávání a degradaci měli vždy za prvořadý cíl péči o lidi, kteří v nich žijí a navštěvují je. Jedině tak obnovíte krásu stvoření.

Jde o to naučit se pěstovat krásu jako něco jedinečného a posvátného pro každého tvora.
Já vás jako spolupracovníky na velkém Stvořitelově záměru povzbuzuji, abyste se neunavili proměňovat ošklivost v krásu, degradaci v příležitost, nepořádek v harmonii.

Nakonec ty, kdo se zapojují do projektu „Strážci krásy“, papež ujišťuje o svých modlitbách a navrhuje jako vzor „svatého Josefa z Nazareta, pokorného a tichého strážce toho nejkrásnějšího mezi lidskými dětmi“, který „přispěl k navrácení krásy do světa“.

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/papez-chranit-krasu-ale-ne-podle-pomijivych-a-masovych-modelu.html

Při psaní téhle knížky mě Bůh moc naučil. Fakt moc. Cítila jsem jeho sladký dech, někdy i tep jeho srdce. Ještě nikdy jsem nepsala něco tak velkého. Občas jsem si říkala, jestli jsem nepřijala úkol nad své síly. Fakt jsem se modlila, jestli tohle mám teď vážně psát. Dlouho jsem nechtěla žádnému vydavateli tento titul přislíbit, protože jsem si nebyla jistá, že ho dokončím. Ale musím říct, že ještě nikdy jsem neměla tak překypující zdroj inspirace, že ještě nikdy nic se mi nepsalo tak dobře. Moc jsem se naučila.

Hned zpočátku mě napadlo dát každému měsíci téma. Hm, proč ne, zkusím to. Leden a únor šly skoro samy, inspirace se sypala jako sníh z nebe. Koncem února jsem šla ráno do práce a stavila jsem se cestou v samoobsluze pro svačinu. Když jsem sestupovala po schůdcích na ulici, napadlo mě: setkání. Aha? Setkání? No proč ne? A hned jsem měla asi pět postřehů k tomu tématu. Horečně jsem pak psala dva měsíce, tedy dvě témata zároveň. Naučila jsem se neřešit předčasně, co budu psát o dubnu, když teď píšu březen. Bůh mě vedl k důvěře, že když mi dal témata a nápady pro leden, únor a březen, že to ani později nebude jiné. Tak jsem v klidu zpracovávala nápady pro měsíce, o jejichž tématu jsem měla jasno. Nenervovala jsem se strachem, co bude pak. Protože jsem se učila věřit, že další téma objevím včas. A vždycky tomu tak bylo! Měla jsem pocit, že Bůh je tak sladký, jak bere ohledy na mou kapacitu, na to, co všechno jsem schopná promýšlet najednou. Nikdy s nápadem nepřišel později, než jsem ho potřebovala. Strašně moc jsem prožívala, že mě má rád, že citlivě vnímá mou kapacitu. Spousta rozhovorů mi byla inspirací, spousta zážitků z aktuální doby nebo z minulosti dostala možnost doložit něco krásného o vztahu s ním. Za tu výuku jsem fakt nesmírně vděčná.

Od dětí se lze učit skutečné bezstarostnosti. Žije-li dítě v prostředí, kde smí zůstat samo sebou, nemá žádné problémy. Nedělá si starosti o peníze, jídlo nebo šaty. Připomíná ptáky a lilie, jak o nich mluví Ježíš. Postačí mu, že vždycky dostane, co potřebuje. Nic si nemusí schovávat na jindy. Všeho hned využije nebo to rozdá dál. Vždycky má všeho dost.

Děti žijí v nádherné svobodě. Drobný dáreček jim dokáže způsobit obrovskou radost prostě proto, že jej v tu chvíli dostávají. Radost přítomného okamžiku se nezatěžuje smutnou minulostí nebo chmurnou budoucností. Dítě naplno prožívá "tady" a "teď", a proto mu každý moment přináší dar - a přijímá každou sebemenší radost.

Jeho žití v přítomném okamžiku způsobuje, že dítě nedělá rozdíl mezi hrou a vážnými věcmi. Svou hru bere nanejvýš vážně. Děti nevidí chyby jako katastrofu, protože počítají s odpuštěním tak samozřejmě jako s tím, že denně dostanou najíst.

Tato bezstarostnost se kousek po kousku ztrácí, jak maličké roste a stává se "dospělým". Život je náhle plný "problémů". Slovo "problém" je moderní variantou starostí, o nichž Ježíš říká, že si je nemáme dělat. Naše doba je dobou problémů - a ani nemůže být jiná. Všechno je najednou problematické, zapomněl-li člověk na to, že existuje Otec, jenž se o nás postará.

Jestliže se k němu vrátíme, vrátíme se k nádherné svobodě dítěte.

Když mi někdo vmete do tváře tento příkaz, jsem v rozpacích. V některých věcech budu asi chybovat do smrti, prostě se je nikdy nenaučím. Možná jsou to skutečnosti, které Bůh v mém případě nechce zázračně změnit. Zdá se mi, že to tak je. Třeba ten můj jazyk. Někdy je příliš ostrý. Já to tak zle nemyslím, jak to vypadá. Často si uvědomuju už v té chvíli, kdy své věty vyslovuju, že to je zase špatně, ale bývá to pozdě (i když jen o fous). Ne a ne se propracovat do té fáze, kdy mě to napadne právě těsně před tím, než svá ústa otevřu.

Pak se snaživě omlouvám a prosím o odpuštění. Několikrát se mi stalo, že mi postižený vmetl: „Tak už se to nauč nejdřív myslet a pak mluvit.“ Já bych opravdu ráda, ale nejde mi to. Já přece myslím, jinak bych ty své sarkastické jízlivé poznámky nepronášela, ale myslím jen do té chvíle, než mě napadnou a já je rychle vyslovím. Pak hned zase myslím, ale už na následky. Nemám to snadné. Když jsem byla malá, často jsem něco provedla, za co jsem se musela omluvit a slíbit, „Já už to víckrát neudělám.“ Teprve s touto frází byla omluva kompletní a uspokojivá. Mnoho let jsem se snažila tomu upřímně věřit. Pevně jsem si umiňovala, že už to opravdu víckrát neudělám. Ale bylo to marné. Jednou jsem zalhala a musela jsem se takhle omlouvat. Rozbrečela jsem se, že to nemůžu slíbit, protože bych lhala dvakrát.

Dlouho jsem to v sobě nosila jako ohromnou tíži té, která nemůže dosáhnout dokonalosti. Hluboce jsem prožívala bolest té, která stále opakovaně chybuje. A pak jsem si někde přečetla tu osvobozující větu, která říkala, že v některých věcech nejspíš budeme chybovat do konce života a že to nevadí. Musela jsem si ji přečíst několikrát, abych uvěřila, že skutečně čtu slova tohoto významu. Pak jsem brečela znovu. Balvany hanby se valily pryč z mého srdce a má duše rozepjala křídla k vítěznému letu. Jsem dostatečná, i když chybuju, i když se bezchybnosti nikdy nenaučím.

Možná jsou skutečnosti, které Bůh v mém případě nechce zázračně okamžitě změnit. Chce, abych se na něj musela obracet, abych se s ním musela radit, chce, abych ho žádala o pomoc. Protože tohle všechno on dělá rád.

Milí bratři a sestry, hezký den!
Markovo evangelium k nám v deváté kapitole promlouvá o tom, jak Ježíš oznamuje, co se stane na vrcholu jeho života: „Syn člověka,“ říká Ježíš, „bude vydán do rukou lidí a zabijí ho, ale po třech dnech vstane z mrtvých“. Učedníci však při následování Mistra mají na mysli a také na rtech něco jiného. Když se jich Ježíš ptá, o čem to mluvili, neodpovídají.

Věnujme tomuto mlčení pozornost: učedníci mlčí, protože se dohadovali o tom, kdo je největší. Mlčí ze studu. Jaký kontrast ke slovům Kristovým! Zatímco Ježíš jim svěřuje smysl svého života, oni mluví o moci. A tak jim nyní stud zavírá ústa, stejně jako jim předtím pýcha zavírala srdce. Ježíš však otevřeně odpovídá na slova vyslovená šeptem podél cesty: „Kdo chce být první, ať je poslední“. Chceš být velký? Udělej se malým, dej se do služeb všech.

Slovem, které je stejně prosté jako rozhodné, Ježíš obnovuje náš způsob života. Učí nás, že skutečná moc nespočívá v nadvládě silnějších, ale v péči o nejslabší.

Proto Mistr zavolá dítě, postaví ho mezi učedníky a obejme se slovy: „Kdo přijme jedno z těchto dětí v mém jménu, mne přijímá“. Dítě nemá žádnou moc: dítě je potřebné. Když se staráme o člověka, uznáváme, že člověk vždy potřebuje život.

My všichni jsme živí, protože jsme byli přijati, ale moc nám dává na tuto pravdu zapomenout. Jste živí, protože jste byli přijati! Pak se stáváme vládci, ne služebníky, a první trpí ti úplně poslední: malí, slabí, chudí.

Bratři a sestry, kolik lidí, kolik jich trpí a umírá kvůli boji o moc! Jsou to životy, které svět odmítá, jako odmítl Ježíše a ty, kteří jsou vyloučeni a umírají. Když byl vydán do rukou lidí, nenašel obdjmutí, ale kříž. Přesto evangelium zůstává živým a nadějným slovem: Ten, který byl zavržen, vstal z mrtvých, je Pán!

Umím v těch nejmenších rozpoznat Ježíšovu tvář? Starám se o své bližní a velkoryse jim sloužím? A děkuji těm, kteří se starají o mě?

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/angelus.html

Prožila jsem velkou výzvu svému kritickému myšlení. Jedna milá duše mi poslala svůj literární pokus. Chtěla, abych si dílko přečetla a posoudila, smí-li usilovat o jeho uveřejnění. Chtěla znát můj názor. Nestalo se mi tak poprvé a asi ani naposled. Četla jsem už mnoho literárních prvotin a mé čtenářské zážitky byly opravdu rozmanité. Posuzování cizích příběhů nebo veršů je opravdovou školou kritického myšlení.

Jak snadno bych mohla sklouznout do nekritičnosti, protože autor díla mi byl sympatický a já bych ho nechtěla svým negativním posudkem zarmoutit. Tím bych mu ovšem neprospěla. Potřebovala jsem opravdu důkladně přečíst text a zamyslet se nad tím, co na to řeknu, jak zhodnotím jeho úroveň. Pokusila jsem se navrhnout další postup prací na textu a nějaké knihy, které by si měl autor přečíst, protože v nich byly podobné příběhy s podobnými zápletkami, jen daleko lépe zpracované.

Nejlíp by mi asi šel kritizující přístup. Prostě bych to rozcupovala na kusy, smetla z povrchu zemského, bez lítosti se vysmála všem chybám ve vedení děje, v chatrnosti zápletek, v bídné slovní zásobě a nepřesvědčivých dialozích. Jenže to by autorovi nepomohlo a já bych z toho nejspíš měla pachuť, protože dobře vím, že takhle se to nemá dělat.

A tak jsem opravdu důkladně pročetla text a zamýšlela jsem se nad tím, co řeknu. Modlila jsem se za laskavost a moudrost. To nikdy neškodí. A pak jsem napsala svůj posudek. Po odeslání jsem se trochu obávala, jaká bude reakce, protože nikdy nevím. Každý autor se tak trochu ztotožňuje se svým dílem, protože do něj vložil kus své duše a každou připomínku bere osobně. Chápu to. Raději sama píšu, než abych posuzovala knihy druhých. Zdá se mi to pohodlnější. Možná jsem k tomu povolána. A taky to může být vysvětlení, proč mě vlastně štve, když se musím kriticky zabývat cizími příběhy a nemám pak čas na ty své. Jedno však vím jistě. Cvičit se v kritickém myšlení velice prospívá mé pokoře a laskavosti, a tak děkuji Bohu za každou příležitost. Jak se cvičíte v kritickém myšlení vy?

Pouť do Medjugorje

Možná bych dnes mohla začít otázkou: „Kdo z vás byl v Medjugorje nebo aspoň ví, kde leží?“ Většinou byste věděli, že je to poutní místo, malá vesnička v Bosně a Hercegovině, kde se v roce 1984 začala zjevovat Panna Maria dětem. No a řada z vás, by – navzdory různým názorům – stejně jako já povzdechla, jak úžasné a promodlené místo to je.

Do Medjugorje jsem jela poprvé asi před sedmi lety. Jela jsem tam víceméně ze zvědavosti, plná očekávání, protože o tom místě kdekdo kolem mě hovořil. Nechci popisovat, co všechno jsem tam tehdy já, nevěřící Tomáš, prožila a co pro mě měla Panna Maria připravené. Každý z nás je jedinečný, pro každého z nás má tedy připraveno něco jiného. U mne to bylo silné, a trvalo sedm let, než jsem vše zpracovala, prožila, pochopila - a letos se tam po letech vrátila. Tentokrát jsem už jela bez očekávání, zcela odevzdaná. Věděla jsem, že se vracím k odpočinku do náruče Panny Marie, kam mě zavolala. Těšila jsem se z toho pocitu jako malé dítě.

Trochu jsem se bála, jak v tom horku vyšlapu oba kopce, Podbrdo a Križevac; byla jsem však překvapená, jak lehce se mi stoupalo vzhůru. Pamětníci popisovali, když tenkrát děti běžely za Marií, že se cítily, jako by je sama nadnášela. Navzdory věku jsem se tak cítila i já. S velkou pokorou jsem sledovala bosé poutníky, kteří s modlitbou na rtech nesli své prosby a naděje. Poutavé bylo vyprávění sestry Ivanky při setkání v klášteře, která když nám se zápalem vyprávěla o době prvního zjevení svýma očima, očima tehdy třináctileté dívky. Nikomu svůj příběh nenutila, ale popisovala jej tak živě a s takovou radostí, že nás zcela vtáhla do děje. Ona sama je věrným důkazem toho, že kde je Duch svatý, tam je radost. Láska, která z Ivanky svítí, to dosvědčuje. Vidím ji jako světýlko, hořící pokorně, ale jistě; je si jisté, že ví, proč.

Pro posílení víry a sebevědomí křesťana doporučuji prožít večerní modlitby v amfiteátru za kostelem. Je to čas, kdy se tisíce lidí polohlasem modlí společně růženec, každý svým jazykem a bez potřeby tlumočníka. Jednotlivé verše znějí jako sloky písně, jež do sebe zapadají a znějí jako chorál, nesoucí se v tichu krajinou mezi horami. Pokoj a klid, který vládne celým místem, je vskutku Boží.

Při cestě od sochy ukřižovaného Krista ke kostelu jsem prosila o požehnání do dalších let. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem duhu. Vyfotila jsem si ji. Řeknete si, co je na duze divného. Inu, je. Ono totiž už dlouho nepršelo a bylo horko.  Napadá mě, že to byla předzvěst dnů, které nyní prožíváme: Přívaly vod z nebe i na zemi. Hlavou mi bleskla slova proroka Izajáše ze čtyřiapadesáté kapitoly: "Na maličký okamžik jsem tě opustil. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin.“ A následuje: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník." Kdo četl knihu Genesis, ví, že Bůh svůj slib zpečetil duhou; ten mi ta duha připomněla.

A tak, moji milí, nevěste hlavu, pokud právě teď prožíváte těžký čas a zdá se, že Bůh zapomněl a porušil smlouvu o přívalech vod. Nezapomněl. Je stále s námi. Raduje se i pláče s námi stejně jako Maria. Tak se schovejme v modlitbě růžence na malou chvíli pod její plášť a odpočiňme si jako v mámině náruči. A vězte, že zase bude lépe.   Tamara Suchánková

Jaká je naše křesťanská víra? Řekli bychom o ní, že je silná a v pořádku? Nebo? A je nějaká míra, která by nás buď uklidnila, ano, dobré, stačí? Nebo naopak zneklidnila – a jejda, to je málo, musíte přidat?

Ostatně, i Ježíšovi učedníci žádali svého Mistra, aby jim dal větší porci víry. Neuspěli, ještě jim barvitě sdělil, jak je jejich víra mrňavá.

Co s tím?

I o tom je Myšlenka na den, kterou uslyšíme od Daniele Ženatého.

Není sporu o tom, že člověk se nejlépe učí dobrým příkladem. Je jednodušší si vzpomenout, jak někdo něco udělal nebo neudělal než vybavit si poučku o tom, co by mělo být správně. Některé filmové scény se natolik vryly do mé paměti, že když se v opravdovém životě ocitám v podobných situacích, připadám si jako filmová herečka a cituji její roli doslova. Někdy se to nepovede. Bude to asi tím, že ostatní účastníci životní scény ten film neviděli a nevědí, v jaké kontextu se cítím já. Už se mi stalo, že jsem jako omluvu a vysvětlení zároveň musela pořádat domácí promítání.

Někdy se však ocitáme v situacích, na něž nás žádný film nepřipravil. Žádná kniha nepopisovala to, jak se právě cítím, a pokud ano, nelíbilo se mi, jak hrdinka reagovala. Například mdloby ve svém repertoáru opravdu nemám.  V takových chvílích se snažím ze svého mozku, jak z nějakého vyhledávače vydolovat něco použitelného. Čemu se podobá to, co právě prožívám? Jak by reagovala má oblíbená filmová nebo knižní hrdinka? A nic použitelného mě nenapadá. Co teď?

Já vím, že je to strašně obligátní. Vůbec nejsem originální, přičemž já ráda bývám. Jenže na nic lepšího jsem ještě nikdy nepřišla. Vždycky mě při hledání řešení napadne ta jediná otázka: Jak by jednal Bůh? Respektive: Jak jednal? Protože nespočet situací, v nichž už jednal a dal mi příklad, přece z bible znám. I kdybych si nevzpomněla na žádnou podobnou konkrétní situaci, zkoumám jeho charakter. Jak uvažuje někdo, kdo bezpodmínečně miluje, kdo je mistr světa v odpouštění a velmistr milosti? Ano, bývá to těžké a vůbec se mi nechce tak jednat. Já totiž nejsem jako on. Ale strašně moc bych chtěla být. A tak bojuju sama se sebou a svými sklony a nutím se k rozhodnutí reagovat jako on. Když to zvládnu, vím, že jsem zvolila dobrou reakci. A že možná, opravdu jen malinko, jsem se přiblížila k té podobě, do níž chci dorůst.

Drazí bratři a sestry, hezký den! 

Evangelium podle Matouše nám v osmé kapitole říká, že Ježíš se učedníků poté, co se jich zeptal, co si o něm lidé myslí, přímo ptá: „Ale za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpovídá jménem celé skupiny: „Ty jsi Kristus“, tedy „ty jsi Mesiáš“. Když však Ježíš začne mluvit o utrpení a smrti, které ho čekají, sám Petr oponuje a Ježíš ho tvrdě pokárá: „Odstup ode mne, Satane! - nazývá ho Satanem - vždyť ty neuvažuješ podle Boha, ale podle lidí“.

Při pohledu na postoj apoštola Petra se i my můžeme ptát, co to vlastně znamená znát Ježíše.

Petr totiž na jedné straně reaguje dokonale, když Ježíšovi říká, že on je Kristus. Za těmito správnými slovy se však stále skrývá způsob myšlení „podle lidí“, mentalita, která si představuje silného, vítězného Mesiáše, který nemůže trpět nebo zemřít. Slova, kterými Petr odpovídá, jsou tedy „správná“, ale jeho způsob myšlení se nezměnil. Stále ještě musí změnit své smýšlení, ještě se musí obrátit. 

A to je důležité poselství i pro nás. Vždyť i my jsme se o Bohu něco naučili, známe nauku, správně odříkáváme modlitby a třeba na otázku „kdo je pro tebe Ježíš?“ odpovídáme dobře, nějakou formulkou, kterou jsme se naučili v katechismu. Jsme si však jisti, že to znamená, že Ježíše skutečně známe? K poznání Pána totiž nestačí o něm něco vědět, ale je třeba ho následovat, nechat se zasáhnout a proměnit jeho evangeliem. To znamená, že jde o vztah s ním, o setkání. O Ježíši mohu vědět mnoho věcí, ale pokud jsem se s ním nesetkal, stále nevím, kdo Ježíš je. Je třeba tohoto setkání, které změní váš život: změní způsob, jakým jste, změní způsob vašeho myšlení, změní vztahy s bratry a sestrami, ochotu přijímat a odpouštět, změní vaše rozhodování v životě. Všechno se změní, pokud jste skutečně poznali Ježíše! Všechno se změní.

Bratři a sestry, luteránský teolog a pastor Bonhoeffer, oběť nacismu, napsal: „Problém, který mě nikdy nenechá klidným, je problém, jak poznat, co je pro nás dnes vlastně křesťanství, nebo dokonce kdo je Kristus“. Bohužel mnozí si tuto otázku už nekladou a zůstávají „v klidu“, spí, dokonce i daleko od Boha. Místo toho je důležité položit si otázku: nechávám se znepokojovat, ptám se sám sebe, kdo je pro mě Ježíš a jaké místo zaujímá v mém životě?

Kéž nám s touto otázkou pomůže naše matka Maria, která Ježíše znala tak dobře. 

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/angelus-15-9-24.html

Seděla jsem v sobotu ráno po snídaní u kuchyňského stolu a marně jsem se pokoušela zaplnit všechny čtverečky těmi správnými čísly. Chtěla jsem si jen tak zaluštit, než půjdu po své práci v domácnosti. Myslela jsem si, že si zklidním mysl, uspořádám plány na další hodiny a potěším svého ducha tím, že aspoň v tomto sudokovém čtverci je všechno na svém místě. Jenže jsem se zasekla a nemohla jsem dál. Možná jsem někde udělala chybu! Nebo jsem si nevšimla něčeho, co je úplně zřejmé… Probírala jsem řady i sloupce čísel, ale nemohla jsem přijít na to, co kam patří.

Celá zmořená jsem se narovnala a sundala si brýle, abych si mohla protřít oči. Takhle jsem si to nepředstavovala. Chtěla jsem své zálibě věnovat jen pár minut a pak se věnovat povinnostem. Koš na prádlo byl plný, v ledničce čekala krásná hovězí žebra, abych je strčila do hrnce a nechala na nejmírnějším plamenu celé dopoledne vařit. Pak bylo potřeba proběhnout bytem a věci, které nejsou na svých místech, na jejich místa dát. Kytkám ve vázách vyměnit vodu, zalít rostliny v květináčích, utřít prach. Nic zvláštního, nic obtížného, jen takové drobnosti, které je potřeba občas v domácnosti vykonat, aby domov zůstával domovem. „Asi toho nechám,“ pomyslela jsem si, „nemůžu už ztrácet čas, za chvíli bude poledne,“ zapřeháněla jsem si. Tak nějak by to řekla moje maminka, kdyby mě viděla, jak tu sedím u stolu a luštím si sudoku, což bych správně směla až po obědě, až bude všechna domácí práce hotová. Ale strašně se mi nechtělo přijít o ten pocit štěstí, kdy jsem čtverec sudoku doluštila a všechno bylo v pořádku. „Co kdybych se mrkla do nápovědy?“ Ta myšlenky projela mou hlavou jako blesk.

„Ne, to nejde,“ zazdálo se mi, že musím říct. „Proč ne?“ hádala se má duše sama se sebou. Nesedím přece nad písemkou a nehledám nápovědu, abych podváděla.  Jen si tu luštím pro zábavu a potřebuju pomoc. Požádat o pomoc přece není ostuda. Co já to všechno v té hlavě nosím? „Když něco nevíte, tak se zeptejte, student má právo na blbost.“ To byl někde v hloubi mých vzpomínek pan profesor Horák. Ach, já bych dnes řekla, že každý má právo požádat o pomoc, když něco neví. Nikdo přece nemůže očekávat, že bude dokonalý. To je jedině Bůh.

A tak jsem si nalistovala nápovědu a mrkla na první tři čísla v prvním řádku. Jedno z nich mi chybělo. No hurá, najednou jsem uviděla souvislost, která mi předtím unikala a sudoku jsem doluštila v malé chvilce. Pocit úlevy se rozlil v mé duši a s lehkou hlavou jsem vyrazila do koupelny vyprázdnit koš se špinavým prádlem. Cítila jsem se šťastně.

O kritickém, kritizujícím a nekritickém myšlení jsme už mluvili. Tohle téma mě dlouhodobě fascinuje. Myslím, že tomu tak je proto, že jsem se v tom většinou sama dobře nevyznala. Nedovedla jsem rozlišit kritické myšlení od kritizujícího. Copak to myšlení nekritické, to mi bylo podezřelé hned. Ale ty dvě zbývající možnosti se mi pletly. Mnohokrát jsem v tom chybovala. Mohlo to být také tím, že mé první zaměstnání po škole bylo – hádejte co? – redaktorka hudebního časopisu. Živila jsem se tehdy jako hudební kritik. Mé milované zaměstnání nepochybně zformovalo mé kritické i kritizující myšlení. Když vás platí za to, abyste našli nějaké chyby a hezky fundovaně a vtipně je vytkli… kdo by neodolal?

Později jsem už v této pozici nepracovala, ale nálepku kritika jsem nosila pořád. Jednak jsem neuměla láskyplně kritizovat, to přiznávám, a jednak jsem se pohybovala v prostředí, kde vládla spíš nekritičnost než zdravá kritika. Mne to samozřejmě dráždilo. Nejčastější námitka, jakou jsem proti svým výhradám (a bavíme se o hudbě) slyšela, byla, že ty chudáky hudebníky nemám ráda. Připadalo mi to bláznivé. Někdo neumí hrát ani zpívat, ale leze na pódium. Jen kvůli tomu, že slova jsou křesťanská, mám popřít všechno, co o hudbě vím, a uznávat to jako kvalitní výkon? Nikdy! Když se ten člověk teda cítí být povolán do hudební služby, ať napřed cvičí, učí se a zkouší. Pak se může veřejně prezentovat a nebude Bohu dělat ostudu. Vidíte, klasické kritizující myšlení, které má sice pravdu, ale protože ji neumí citlivě předat, je mu to houby platné.

Čas plynul a i já jsem rostla. Učila jsem se nemluvit hned. Cvičila jsem se v laskavosti. Pochopila jsem hodně o sobě, o Bohu i o druhých lidech. Má ostrá kritická mysl mi zůstala zachována a já jsem za ni vděčná. Myslím, že je to Boží dar. Jen s ním nyní obezřetněji zacházím.

Modlitba Anděl Páně na závěr mše v Port Moresby, stadion Sira Johna Guise, 8. září 2024

Drazí bratři a sestry,

před ukončením slavnosti se obracíme k Panně Marii s modlitbou Anděl Páně. Jí svěřuji cestu církve na Papui-Nové Guineji a Šalamounových ostrovech. Kéž vás Maria, Pomocnice křesťanů, Maria Helpim, stále provází a chrání: kéž posiluje jednotu v rodinách, činí sny mládeže krásnými a odvážnými, podpírá a utěšuje staré lidi, těší nemocné a trpící!

A z této Stvořitelem tolik požehnané země bych spolu s vámi na přímluvu Nejsvětější Marie rád vzýval dar míru pro všechny národy. Zvláště o něj prosím pro tuto velkou oblast světa mezi Asií, Oceánií a Tichým oceánem. Mír, mír pro národy a také pro stvoření. NE vyzbrojování, NE rabování společného domova! ANO setkávání národů a kultur, ANO harmonii člověka se stvořeními!

Maria Helpim, Královno míru, pomoz nám obrátit se k Božím záměrům, které jsou záměry míru a spravedlnosti pro velkou lidskou rodinu!
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/papez-pri-marianske-modlitbe-mir-pro-narody-a-take-pro-stvoreni.html

Slovo, které nám Bůh adresuje, zní: „Vzmužte se, nebojte se!“. Prorok Izaiáš to říká všem, kdo jsou ztrápení v srdci. Povzbuzuje tak svůj lid a i uprostřed těžkostí a utrpení jej vyzývá, aby vzhlížel vzhůru, k horizontu naděje a budoucnosti: Bůh přijde, aby nás zachránil, přijde a v onen den se „otevřou oči slepých a odemknou se uši hluchých“.
Toto proroctví se naplnilo v Ježíši.

Hluchoněmý muž je daleko od Boha a je daleko od lidí, protože nemůže komunikovat: je hluchý, a proto nemůže slyšet druhé, je němý, a proto nemůže s druhými mluvit.
Tento stav hluchoněmého můžeme vykládat i v jiném smyslu, protože i nám se může stát, že budeme odříznuti od společenství a přátelství s Bohem a se svými bratry a sestrami, když více než naše uši a jazyk je zablokováno srdce. Existuje vnitřní hluchota a němota srdce, která závisí na všem, co nás uzavírá v nás samých, uzavírá nás před Bohem, uzavírá nás před druhými: sobectví, lhostejnost, strach riskovat a vystavovat se nebezpečí, zášť, nenávist a seznam by mohl pokračovat. To vše nás vzdaluje: od Boha, vzdaluje nás to od našich bratrů a také od nás samých; a vzdaluje nás to od radosti ze života.

Na tuto vzdálenost Bůh odpovídá opakem, Ježíšovou blízkostí. Ve svém Synu chce Bůh ukázat především toto: že je Bohem blízkým, Bohem soucitným, kterému záleží na našem životě, který překonává všechny vzdálenosti. A v úryvku evangelia skutečně vidíme Ježíše, jak jde do těchto odlehlých území, jak vychází z Judska vstříc pohanům.
Ježíš svou blízkostí uzdravuje, léčí lidskou němotu a hluchotu
A vy, bratři a sestry, kteří obýváte tuto tak vzdálenou zemi, možná máte představu, že jste odděleni, odděleni od Boha, odděleni od lidí, a tak to není: vždyť jste sjednoceni, sjednoceni v Duchu svatém, sjednoceni v Bohu! A Hospodin každému z vás říká: „Otevři se!“. Otevřít se Bohu, otevřít se bratřím, otevřít se evangeliu a učinit z něj kompas svého života.

I vám dnes Bůh říká: „Odvahu, neboj se, papuánský lide! Otevři se! Otevři se radosti z evangelia, otevři se setkání s Bohem, otevři se lásce svých bratří“. Kéž nikdo z nás nezůstane před tímto pozváním hluchý a němý. A kéž vás na této cestě provází blahoslavený Jan Křtitel Mazzucconi: navzdory mnoha nesnázím a nepřátelství přinesl Krista do vašeho středu, aby nikdo nezůstal hluchý před radostným poselstvím spásy a všichni mohli rozvázat své jazyky, aby zpívali Boží lásku. Kéž se tak dnes stane i vám!

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/papezova-mse-na-papui-nove-guineji.html

Když jsme si hezky probrali tři druhy posuzujícího myšlení, pojďme si to shrnout. Pokud dokážeme rozpoznat jedno od druhého, bude se nám lépe přijímat názor od druhého člověka. Budeme totiž vědět, o co se jedná. Pokud vás někdo neustále chválí a říká, že to, co děláte, je výborné, nikdy nemá žádnou výhradu ani připomínku, buďte ve střehu. Jedná se o škodlivé myšlení nekritické. Víme, že je založeno na pýše a strachu. Možnost neupřímnosti musíme také připustit, lidé nejsou dokonalí.

Pokud někdo dobře analyzuje vaše chyby, správně pojmenuje vaše nedostatky a nasolí vám to bez slitování, jasně poznáváte myšlení kritizující. Může mít a často i mívá pravdu. Ovšem kritiku bez lásky snese jen opravdu zralý silný jedinec. Vy můžete svým kritickým myšlením rozpoznat, oč tu běží, odfiltrovat nešťastné podání a čerpat poučení z kvalitní analýzy.

Správné kritické myšlení poznáme podle toho, že sděluje nepříjemné pravdy jemně a povzbudivě. Máte z řeči kritizujícího dojem, že mu na vás záleží, že mu jde o váš prospěch, že by vám rád pomohl vyrůst. I když může být jeho analýza drtivá, jste vlastně rádi, že víte, na co se zaměřit a kde přidat.

Není to skvělé, že jsme si v tom udělali pořádek?

Určitě se vám stalo mnohokrát, stejně jako mně, že vás někdo svou kritikou zranil. Nebyla to jen tak obyčejná kritika, byla to dokonalá nakládačka. Na jejím základě jste možná podobně jako já dospěli k názoru, že jste úplně nemožní, neschopní, netalentovaní a už nikdy byste se o podobnou aktivitu neměli pokoušet. Nevím, při jaké disciplíně jsteslízli zničující kritiku vy, já jsem byla shledána nemožnou kvůli drhnutí podlahy. Nebyla jsem schopná to udělat tak důkladně, jak si kritizující osoba představovala.

Nastoupila jsem tehdy koncem srpna do jedné školy jako uklízečka. Přidělili mi jednu chodbu, pár tříd a několik kabinetů, vyfasovala jsem čisticí potřeby a vyrazila jsem na generální poprázdninový úklid. Šůrovala jsem, jak nejlépe jsem uměla. Všechny podlahy jsem pečlivě dvakrát vytřela, všechno jsem umyla a oprášila. Měla jsem dojem, že jsem si hezky mákla a že je to vidět. Třetí den se přišla na mou práci podívat paní, která na pozici uklízečky pracovala už mnoho let a měla být mým dozorem, než se jaksepatří zaučím. Podívala se po místnostech, které jsem uklidila, pokývala hlavou a řekla, že si to myslela. Pak poklekla, z kapsy vytáhla špachtli a přejela jí po umytém linoleu. Objevil se čistější proužek. Nazvala mě děvenkou a nařídila mi, abych si sehnala špachtli a vzala to pořádně, protože tak, jak jsem to umyla, to ona v životě neviděla. Zeptala se mě posměšně, jestli jsem v životě už někdy myla podlahu a že by to do mne ani neřekla. Tak ať se činím, protože takhle by to nešlo. Já jsem se po její zlostné slovní sprše nezmohla na slovo. Připadala jsem si úplně ztracená. Jsem úplně k ničemu. Ani jako uklízečka nemůžu pracovat, protože to nedovedu.Přišla jsem domů a plakala jsem, že neumím ani pořádně drhnout podlahu. Manžel se rozlítil a zakázal mi tam dál chodit. Tak skončila má kariéra uklízečky.

Možná ta dáma měla fakticky pravdu a dalo se to vydrhnout lépe. Ale způsob, jak mi sdělila svůj názor, byl krásnou ukázkou myšlení kritizujícího. A to je oproti kritickému myšlení rozdíl.

Sedím u moře a dívám se na obzor, na místo, kde se moře opticky odděluje od nebe. Najednou mi přichází slova z Bible, jak Bůh vytvořil nad zemí klenbu, oddělil ji od vod a nazval nebem. Potom shromáždil všechny vody a nazval je mořem a souš nazval zemí. Sem tam zavřu oči, zhluboka vdechuji mořský vzduch a poslouchám ten krásný zvuk hučícího moře a šum převracejících se vln na pláži, které mi omývají nohy. Bože, to je taková krása … Úplně cítím, jak mi celé tělo regeneruje a nasává nejen slanou vodu, ale má duše i rovnováhu, pokoj a klid. Takové souznění s přírodou, jako infuze do žil.Překvapilo vás někdy, jak rychle se u moře zahojí různá zranění? Mořská voda totiž obsahuje takový poměr solí a minerálů, které jsou v podobném složení jako v krevní plazmě. A na náš organismus působí přímo blahodárně. Uvědomuji si, jak je to dokonale vymyšlené. Příroda nás sama léčí, ať už v moři nebo v lese v horách. Jen se napojit. Samozřejmě, že naše denní realita nás během roku obrousí a opotřebuje natolik, že bychom to potřebovali každý týden, což není tak docela možné. Ale do lesa na kopec vyběhnout můžeme kdykoli. Poslouchat štěbetání ptáků, šum stromů a vdechovat čistý vzduch může každý, nic to nestojí. Jen se zastavit, odpojit se alespoň na chvíli od kolotoče života, ze kterého se nám dost často točí hlava. Často si nalháváme, že to nejde, že nemáme čas, co všechno nám uteče; mluvíme o zodpovědnosti. A potom přijde chvíle, která vás zastavit přinutí. Nejdřív jsou to jen malé indicie; únava, bolest hlavy, nebo malé bolesti, které se dají vydržet a připisujeme je věku, či vytížení v životě a v práci. Přehlížíme to a jedeme dál. A to tak dlouho, až nás „něco“ srazí na kolena tak, až se zastavit musíme. Když se setkávám s lidmi a vyprávíme si, vždy na toto téma přijde. Slyším věty jako: „Kdyby mě Bůh miloval, nebo kdyby vůbec byl a byl tak milosrdný, jak by mohl dopustit, aby se mi stalo to či ono.“ Tehdy ráda vyprávím dětský příběh, jak velký a milosrdný ve skutečnosti Bůh je a jak těžké to s námi taky má. O mravenečcích, jak se lopotíme a běžíme za svými povinnostmi, sny a touhami. Vidíme jen tak daleko, kam nám naše velikost a vědomí dovolí. Ale on nás vidí, vidí mnohem dál. Jak nás může zastavit, když se řítíme do průšvihu a nevidíme to? Vždyť se nás při své mohutnosti nemůže dotknout, zabilo by nás to. A tak zlehka přichází překážky a situace, které mají trochu změnit směr a vychýlit nás od toho, kam se bezhlavě ženeme. Často nás někde cíleně zdrží a my láteříme, ale později vidíme, že nám to zdržení zachránilo život. Nebo nás přivede na místa, kam bychom nikdy sami nešli – a tam potkáme nové lidi, kteří nás mají něco naučit. Vzpomeňme, jak nás mrňousy zastavuje maminčin hlas slovy: „Ne ne, to pálí!“ Nebo:“ Pozor, auto!“ A mohla bych pokračovat. V dospělosti se nám už poslouchat nikoho nechce. Zkusme se tedy na chvilku ztišit a nechat věci plynout. Často nám to pomůže k uvědomění si sebe sama, možná se uvidíme, jak odpočíváme v Boží náruči a naše druhé já běží bezhlavě někam dál. Tak je nechme běžet. Nic nám totiž neuteče. Život je velký dar, který je nám dán jen jednou a kterého si musíme vážit. Krásný čas - a odpočívejte.

Pokud nevím, co neznáme, co neumíme, v čem nejsme dobří, co nám nejde, nebudeme se pokoušet se něčemu učit. Proč bychom to dělali? Všechno je přece v pořádku. Když ale naše snažení někdo láskyplně zkritizuje, máme šanci se posunout.

Taky ve vás s překvapením zarezonovalo to spojení slov „láskyplně zkritizuje“? Máte pocit, že ta slova se k sobě nehodí, že spolu vlastně nesouvisí? Naučili vás, že láska nekritizuje, jen souhlasí a chválí. Jste přesvědčení, že žádná kritika nemůže být láskyplná? To je ale chyba.

Kritické myšlení dovede rozebrat situaci, činnost nebo myšlenky a z rozboru vyvodit hodnotový soud. Ten pak může posloužit jako východisko k návrhům na zlepšení, případně potřebné nápravy dané situace, činnosti nebo myšlenky. Jsou lidé, kteří své obdarování v této oblasti rozvinuli patřičným vzděláním v určitém oboru. Jejich schopnost analytického myšlení se zostřila znalostí pravidel nebo úrovně toho kterého odvětví lidské činnosti. Pokud navíc je takové brilantní myšlení neseno láskou, jež je motivem kritického myšlení, je to dokonalé. Když jedna ze součástí chybí, máme problém. Patrně se nejedná se o kritické myšlení. Bez myšlení takového druhu není možný vývoj v žádné oblasti lidské činnosti.

Vaříte-li knedlíky a sama svým kritickým myšlením neusoudíte, že se vám nepovedly, nebudete mít žádný motiv hledat důvod, proč se rozvařily, nebo proč jsou jako šutr. Do konce života (nebo do prvního projevu kritického myšlení některého ze strávníků) budete svým milým vařit ohavné knedlíky.Nic jiného, než laskavé vysvětlení špatných formulací a nepřesvědčivé zápletky textu příběhu vám nepomůže se v psaní zlepšit. Jestliže na své pěvecké výkony neslyšíte nic než slova pochval a uznání, jak to bylo krásné, nemůžete čekat žádnou motivaci zpěv cvičit a růst v něm. Kritické myšlení je základním kamenem růstukaždého člověka. Bible je plná popisů situací, kde lidé narážejí na výsledky kritického myšlení a mění své chování a pak rostou, nebo své chování nemění a pak jdou směrem do průšvihu. Kde jsme vzali, že láska nekritizuje?

Drazí bratři a sestry, hezký den!
V nedělním evangeliu Ježíš hovoří o čistém a nečistém: o tématu, které bylo jeho současníkům velmi blízké a které bylo spojeno především s dodržováním obřadů a pravidel chování, aby se zabránilo jakémukoli kontaktu s věcmi nebo osobami považovanými za nečisté, a pokud k tomu dojde, aby byla „poskvrna“ smazána. V té době to byla téměř posedlost některých věřících lidí, ta čistota a nečistota.
Někteří zákoníci a farizeové, přísní dodržovatelé těchto pravidel, obviňují Ježíše, že dovolil svým učedníkům přijímat jídlo, aniž by si umyli ruce. A Ježíš tuto výtku farizeů využívá k tomu, aby svým učedníkům vysvětlil význam „čistoty“.
Čistota - říká Ježíš - není spojena s vnějšími obřady, ale především s vnitřními dispozicemi. Aby byl člověk čistý, nemá tedy smysl si více umývat ruce, pokud pak ve svém srdci chová zlé myšlenky, jako je chamtivost, závist nebo pýcha, nebo zlé úmysly, jako je podvod, krádež, zrada a pomluva. Ježíš na to upozorňuje, aby varoval před ritualizmem, který člověka nepřivádí k růstu v dobrotě; naopak, někdy může vést k tomu, že člověk u sebe i u druhých zanedbává nebo dokonce ospravedlňuje rozhodnutí a postoje, které jsou v rozporu s láskou, zraňují duši a uzavírají srdce.
A to je, bratři a sestry, důležité i pro nás: nelze například odejít ze mše svaté a už před kostelem se zastavit a věnovat se ošklivým a nemilosrdným pomluvám o všem a o všech. Ty pomluvy ničí srdce a ničí duši. To přece nejde! Jít na mši svatou a pak dělat takové věci, to je přece ošklivé! Nebo se projevuješ zbožně v modlitbě, ale doma se pak chováš ke členům své rodiny chladně a odměřeně, nebo zanedbáváš své staré rodiče, kteří potřebují pomoc a společnost. To je dvojí život, to nelze dělat. A právě to dělali farizeové: Vnější čistota bez dobrých postojů, milosrdných postojů k druhým. Nebo dále: nelze být zdánlivě ke všem velmi spravedlivý, možná dokonce dělat trochu dobrovolné práce a nějaké filantropické skutky, ale pak uvnitř pěstovat nenávist vůči druhým, pohrdat chudými a nejmenšími nebo se chovat nečestně ve své práci.
Tím se vztah s Bohem omezuje na vnější gesta a člověk uvnitř zůstává odolný vůči očišťujícímu působení jeho milosti a setrvává v myšlenkách, mluvení a chování bez lásky.
Jsme stvořeni pro něco jiného. Byli jsme stvořeni pro čistotu života, pro něhu, pro lásku.
Ptejme se tedy sami sebe: žiji svou víru důsledně, tj. snažím se ji ve stejném duchu žít i mimo kostel? Konkretizuji svými myšlenkami, slovy a skutky v blízkosti a úctě k bratřím a sestrám to, co říkám v modlitbě? Přemýšlejme o tom.
A kéž nám Maria, nejčistší Matka, pomůže, aby se náš život v upřímné a praktikované lásce stal službou milou Bohu.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/angelus-1-9-24.html

Opakem myšlení kritického, které posunuje vývoj lidstva, je myšlení nekritické. Každý je známe. Někdy jsme za ně rádi, protože je tak pohodlné a útěšné, ale měli bychom se ho bát. Vážně.

Zdrojem myšlení, které nikdy nic nekritizuje, všechno chválí a všechno je mu dost dobré, je pořádná pýcha. Ono totiž vlastně tvrdí, že žádný růst, žádný posun, žádný vývoj není nutný. Všechno je to dobré, jak to je. Jenže my jsme byli stvořeni, abychom rostli. A jak chcete růst, když nevíte, v čem to potřebujete? To vůbec nejde. Takové uzavřené a pěkně nekritické společenství může člověka dočista zničit. Poklidně totiž může strávit celý život v tom, že všechno je v pořádku, je to dost dobré a není třeba se nějakým růstem znepokojovat. Může se jednat o duchovní život, může jít o zpěv nebo hru na hudební nástroj, řízení vozidla, psaní básní nebo vaření polévky, můžete mít na mysli cokoli. Pokud vám někdo neukáže, kde to není dost dobré, a kudy a jak můžete jít dál, nejspíš se nepohnete z místa.

Zdrojem nekritického myšlení je také strach. Myslím strach z reakce kritizovaného. Co by řekl, kdybych mu sdělil, že zpívá falešně a potřebuje cvičit intonaci? Obvinil by mne z povyšování nebo z nedostatku lásky. Jaká lež, vidíte to? Láska přece má na mysli především prospěch milovaného. Růst je prospěch. Stagnace je cestou do záhuby. Pravá láska přemáhá bázeň. Pravá láska se odváží kritického hodnocení, protože ví, že i kdyby nakrátko zabolelo, nakonec prospěje.

Nedůvěřuju nikomu, kdo mě vždycky jen chválí. Nemohu se zbavit podezření, že to se mnou nemyslí poctivě. Každý potřebuje růst, já samozřejmě taky. Nikdo neví líp, než já, že nejsem dokonalá, takže opravdový přítel, který mě má rád, mi řekne, co mohu vylepšit. A já jsem za to vděčná.

Jak už víte, provozuju malé knihkupectví s galerií. Je to malý malebný obchůdek poblíž centra města. Je plný utěšených zákoutí, kde se dá v klidu číst a také pít káva. Jako kavárna by to bylo skvělé místo, ale kuchyňka a další hygienické zázemí je tak malé, že o tom nelze vůbec přemýšlet. Nicméně ráda vařím kávu pro své extra protekční hosty a přiznávám, že dobrý kávovar byl jednou z prvních investicí, jakou jsem pro obchod pořizovala.

Časem ale zjišťuji, že kávovar nestačí. Copak to, kávu vařím dobrou, ale kafe se nikdo nenají. A ještě pořád se mi stává, že se u mne na pět minut zastaví jedna z dcer na cestě mezi dvěma tanečními kurzy a má energetickou krizi. Jasně, uvařím jí kávu, ale je mi naprosto jasné, že to nestačí. Chtělo by to ještě něco malého s obsahem cukru.  A tak se snažím mít neustále v zásobě něco energeticky nabitého, co by jí pomohlo přežít do večera, aniž by musela být nervózní a protivná.

Řekla bych, že to je role maminky. Mít neustále po ruce něco malého energetického, co by dodalo sil, aby se dalo přežít do večera. Nebo do večeře. Nejspíš jsem se to naučila už v dávných dobách, kdy byly holčičky malé. Když měly co jíst, většinou nezlobily. Tuto zkušenost jsem si přenesla do dalších životních období i situací. Když je co nabídnout k jídlu, dohodnete se. Když máte na schůzi, poradě nebo setkání nějaké malé občerstvení, diskuze může být kratší, operativnější a východisko zřejmé. Nemusí tomu tak být, ale většinou je. A tak velím nepodceňovat malá drobná občerstvení, která pomáhají energeticky přežít. Kromě tohoto zjevného efektu se zde skrývá ještě další ne tak zřetelný, dáváte najevo péči a lásku. I kdyby si to takto neuvědomili, vy to víte a o to jde.

Pěstujete nějakou zeleninu? A daří se vám to? A tak zjišťujete, že ono to je každý rok jinak, i když podmínky jste vytvořili shodné?

A jak nesete, když se toho moc neurodí? Tak třeba rajčat? Člověk se stará, zalévá, čte moudré rady v moudrých časopisech, sleduje jak to dělají u sousedů, těší se na ně – a ono nic? Nebo – skoro nic? Jak to nesete?

Drazí bratři a sestry, hezkou neděli!
Nedělní evangelium podle Jana nám v šesté kapitole přibližuje slavnou odpověď Petrovu, který volá: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“. Krásná odpověď, svědčící o přátelství a důvěře, jež ho spolu s ostatními učedníky pojí s Kristem. Petr mluví v kritické chvíli. Ježíš právě řekl, že je „chlebem, který sestoupil z nebe“; to je pro lidi těžko srozumitelná řeč a mnozí – dokonce i učedníci, kteří ho následovali – ho opustili. Dvanáct apoštolů však nikoli: zůstali, protože v něm našli „slova věčného života“. Slyšeli ho kázat, viděli zázraky, které konal, a nadále s ním sdíleli veřejné chvíle i intimitu každodenního života.
Apoštolové ne vždy chápou, co Mistr říká a dělá; někdy mají problém přijmout paradoxy jeho lásky, extrémní nároky jeho milosrdenství, radikálnost jeho způsobu darování se všem. Není pro ně snadné to pochopit, ale jsou věrní. Ježíšova rozhodnutí se často vymykají běžné mentalitě, překračují samotné kánony institucionálního náboženství a tradic, dokonce vytvářejí provokativní a trapné situace. Není snadné jej následovat.

Petr a ostatní apoštolové však mezi mnoha tehdejšími učiteli pouze v něm našli odpověď na žízeň po životě, žízeň po radosti, žízeň po lásce, která je oživuje; jen díky němu zakusili plnost života, kterou hledali, za hranicemi hříchu a dokonce i smrti. Proto neodcházejí: naopak, všichni až na jednoho, i uprostřed mnoha pádů a pokání, s ním zůstanou až do konce.

A to se, bratři a sestry, týká i nás: ani pro nás není snadné následovat Pána, chápat jeho způsob jednání, přijmout jeho kritéria a jeho příklady za své. Avšak čím blíže jsme mu, čím více se držíme jeho evangelia, čím radostněji přijímáme jeho milost ve svátostech, setrváváme v jeho společnosti v modlitbě, čím častěji jej napodobujeme v pokoře a lásce – tím více zakoušíme krásu toho, že ho máme za přítele, a uvědomujeme si, že on jediný má „slova věčného života“.

Kéž nám Maria, která přijala Ježíše, Boží slovo, do svého těla, pomůže, abychom mu naslouchali a nikdy ho neopouštěli.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/angelus-25-8-24.html

Znám jednoho chlapečka. Přiznávám, že mi není sympatický. Nedokážu se k němu chovat s láskyplnou vřelostí, jakou snadno dávám najevo jeho mladším sestrám. Mrzí mě to, ale zdvořilost je tak vrchol toho, co jsem schopná v jednání s ním prokazovat. Jemu je to, myslím, fuk.

Onehdy jsme si povídaly s jeho maminkou. Ona ví přesně, jaké jsou mé postoje k jejím dětem, a chápe mě. Vyprávěla mi, jak se ten mládeneček začal zničehonic živě zajímat o pěší pouť. Začal sám od sebe trénovat chůzi, což je div, protože jinak se až dosud jevil jako lenochod. Shání si informace o různých trasách a místech, propočítává denní dávky kilometrů a zkoumá, jak je tomu na takové cestě s ubytováním, hygienou, kde nabírat vodu a jak to vypadá také s jídlem. Tak se zapáleně zabýval studiem všech těch praktických souvislostí, až k tomu naklonil i svého tatínka. Zdá se, že by tu pouť mohli třeba v příštím roce v nějaké podobě podniknout. Kamarádka líčila, jak za ní synek přišel a sdělil jí, že si uvědomil, že patrně na té cestě to bude s jídlem přísné. Nejspíš bude muset jíst to, co zrovna bude k dispozici. Asi nebude moc možností, z čeho si vybírat. Usoudil, že ho ta cesta pravděpodobně změní. „Budu to muset natrénovat, mami,“ řekl jí, „a tak nějak si myslím, že pak už nebudu tak vybíravý v jídle. Budu to jíst všechno.“ Kamarádka povídala, že vážně pokývala hlavou, že to tak nějak asi bude a smát se začala, až byla v bezpečné vzdálenosti. Já jsem pocítila, jak se mi slzy derou do očí.

Jakými cestami lidé dospívají ke své zralosti, to jsou velké záhady. Často dozrávání a postoj k jídlu spolu souvisí, všimli jste si?

Příklad blahoslaveného, zanedlouho svatořečeného Carla Acutise nám může být inspirací pro komunikaci v digitálním prostředí. Jeho uměřenost a jejich využívání pro službu dobru je výzvou pro všechny, kdo se v tomto prostředí pohybují a komunikují. Papež František varuje před zapletením se do slovního násilí v online prostředí. A jak dodává, i v katolických médiích mohou být překračovány meze, protože se v nich často toleruje odsouzení a pomluvy a opouštějí se etické standardy a úcta k dobrému jménu druhého.

Varování papeže před násilím a ostouzením v digitálním světě je nesmírně aktuální. Jednu z takových vln jsme zaznamenali před krátkým časem. Útoky, které se strhly proti alžírské boxerce Ímán Chalíf, překvapily svojí agresivitou. Provázela je obrovská vlna šikany ohledně jejího vzhledu a šíření pomluv a lží. Zpočátku se o ní často psalo jako o trans ženě, ačkoliv se narodila jako žena, byla vychována jako žena, identifikovala se jako žena a jako žena závodila i na minulé olympiádě. Agresivní a zlé útoky, které nesmírně ubližovaly, nezaznívaly zdaleka jen v bulváru. Ani média hlásící se ke konzervatismu a ke křesťanství nezachovala zdrženlivost a respekt ke známým a prokázaným skutečnostem, ale naopak se předháněla v předsudcích, osočování a nerespektování poznatků současného vědeckého poznání. Kvůli sveřepému zápasu za zachování binárního světa, byla ochotna šířit nepravdu a tvrdit, že boxerka je ve skutečnosti muž. 

Povolání ke svatosti zahrnuje celý náš život. Není možný pokrytecký dualismus – úkony zbožnosti a oproti nim neurvalé, sebestředné, namyšlené, sobecké a přezíravé chování v jiných oblastech. Nemůžeme mluvit o svatosti, pokud budeme přehlížet nespravedlnost tohoto světa. A pro chování v digitálním prostoru a na sociálních sítích platí několik důležitých pravidel: Nebudeme číst jen titulky, resp. neučiníme si žádný jednoznačný názor po přečtení titulku bez toho, abychom si přečetli obsah článku. Nebudeme podporovat clickbaitovou žurnalistiku. Nebát se jít proti proudu znamená nenechat se zatahovat do kulturních válek. Svoje úsilí napřeme k ověřování zdrojů a zachováme umírněnost. Nebudeme sdílet zprávy jen proto, že jsme je našli u někoho z našich virtuálních přátel. Na provokativní posty budeme reagovat s obezřetností, při vědomí nakolik tímto zvyšujeme dosah obsahu, se kterým nesouhlasíme a považujeme jej dokonce za škodlivý. 

Papež František ukazuje cestu ke svatosti jako odvahu k novému vyjití a změně místa, abychom vyšli až za to, co je nám známé, na periferie a k hraničním oblastem. Bůh nás vyzývá, abychom vykročili tam, kde je lidstvo nejvíc zraněné a kde lidé za zdáním povrchnosti a konformismu stále hledají odpověď na otázku po smyslu života.

Marie Kolářová, pro web proboha.cz.
https://proboha.cz/magazin/vira/marie-kolarova/2024/08/prvni-svatoreceny-milenial-je-inspiraci-jak-byt-digitalnim-krestanem/

https://carloacutis.cz/index.php

Těším se, že si uvařím kávu. Hodlám si celý ten proces pěkně užít. Co na tom je, uvařit si kávu? To přece zvládne i malé dítě. O jaké kávě vůbec vedeme řeč? O jakém vaření? Vždyť dnes už stačí pouze zmáčknout příslušný knoflík automatu a stroj si sám nastaví kelímek a spustí do něj kávu podle vašeho výběru. Nemusíte nic chystat, na nic myslet, jen odeberete kelímek a káva je vaše. Takovou kávu pochopitelně nemyslím.

Nemyslím ani tu z domácího kapslového automatu, kdy musíte sami zkontrolovat, jestli je v přístroji voda, vložit kapsli s kávou a přistavit šálek. Pak teprve můžete zmáčknout knoflík a káva vám nateče do šálku. Nemám ani na mysli kávu instantní. Ne, tentokrát se chystám uvařit si kávu v bialetce, starodávném aparátku na výrobu kávy, který kdysi sestrojil italský vynálezce a kávomil pan Bialetti. Jde tak trochu o alchymistickou operaci a to je na tom to dobrodružné a hezké.

Do kovové spodní části nádoby napustím vodu. Na ni nasadím kovový trychtýř s filtrem, který naplním mletou kávou a pěkně upěchuju. Kdybych měla mlýnek na kávu, nejraději bych si ji čerstvě umlela, ale nemám, a tak bude muset stačit ta pomletá před časem. Někde do zásuvky ve své mysli, která je označená nápisem, co bych si mohla přát, si zapisuju mlýnek na kávu. Na filtr upevním horní část nádoby, do níž přes kávu ve filtru překypí vroucí voda a káva bude hotová. Ještě se ujistím, že jsem všechny závity pečlivě utáhla a postavím bialetku na sporák. Tak a teď si připravím šálek a pak už jen počkám, až to bude hotové. Nechci nikam odcházet, nechci se pouštět do jiné práce. Mám v úmyslu jen počkat, až se bude voda vařit, až překypí a až mi z konvičky zavoní káva. Nebudu ten čas efektivně využívat k ničemu jinému, jen budu čekat, až káva zabublá a zavoní. Vařím si totiž kávu.

Tohle nové potěšení, totiž soustředěně vykonávat nějakou nesložitou a běžnou práci, si dopřávám teprve nedlouho. Zdá se mi vlastně obtížné dělat jen jednu věc. Jsem tak navyklá pracovat na pěti úkolech zároveň, že mi přijde jako plýtvání časem najednou soustředit všechnu svou pozornost jen na jednu věc. Není to bláznivé? Jaké plýtvání časem? Copak vaření kávy není to pravé užívání času, který mám k dispozici?

Milí bratři a sestry, hezký den!

Nedělní evangelium podle Jana k nám v šesté kapitole promlouvá o Ježíši, který říká: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe“. Před zástupem se Boží Syn ztotožňuje s nejběžnějším a každodenním pokrmem, chlebem: „Já jsem chléb“. Mezi posluchači se někteří začínají přít: Jak nám může dát jíst své vlastní tělo? I my si dnes klademe tuto otázku, ale s úžasem a vděčností. Zde jsou dva postoje k zamyšlení: údiv a vděčnost před zázrakem eucharistie.

Za prvé: údiv, protože Ježíšova slova nás překvapují. Ale Ježíš nás překvapuje vždycky, Chléb z nebe je dar, který předčí všechna očekávání. Ti, kdo nepochopili Ježíšův styl, zůstávají podezřívaví: zdá se jim nemožné, dokonce nelidské jíst cizí tělo. Tělo a krev jsou naopak Spasitelovým lidstvím, jeho vlastním životem, který se nabízí jako potrava pro nás.

A to nás přivádí k druhému postoji: vděčnosti. Protože Ježíše poznáváme tam, kde se zpřítomňuje pro nás a s námi. Stává se pro nás chlebem. „Kdo jí mé tělo, zůstává ve mně a já v něm“. Kristus, pravý člověk, dobře ví, že člověk musí jíst, aby žil. Ví však také, že to nestačí. Poté, co rozmnožil pozemský chléb, připravuje ještě větší dar: sám se stává pravým pokrmem a pravým nápojem. Děkujeme ti, Pane Ježíši! Svým srdcem můžeme říci: děkuji ti.

Nebeský chléb, který pochází od Otce, je právě Syn, který se pro nás stal tělem. Tento pokrm je pro nás více než potřebný, protože nasycuje hlad po naději, hlad po pravdě, hlad po spáse, který všichni cítíme ne v žaludku, ale v srdci. Eucharistii potřebuje každý z nás.

Ježíš se stará o tu největší potřebu: zachraňuje nás, sytí náš život svým, a to navždy. A díky němu můžeme žít ve společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Živý a pravý chléb tedy není něco magického, ne, není to něco, co najednou vyřeší všechny problémy, ale je to právě Tělo Kristovo, které dává naději chudým a přemáhá aroganci těch, kdo se ke své vlastní škodě cpou.

Ptejme se tedy sami sebe, bratři a sestry: mám hlad a žízeň po spáse nejen pro sebe, ale pro všechny své bratry a sestry? Když přijímám eucharistii, která je zázrakem milosrdenství, jsem schopen obdivovat Tělo Pána, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých?

Prosme společně Pannu Marii, aby nám pomohla přijmout dar nebe ve znamení chleba.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papez-pri-poledni-modlitbe0.html

Seděla jsem na balkoně, prohlížela si včerejší noviny a pokoušela jsem se přivést k nějakému bdělému uvažování. Právě jsem se probudila po odpoledním šlofíčku a nějak se mi nechtělo se doopravdy probudit. Káva, napadlo mě, potřebuju šálek kávy. To by mi mohlo pomoci. Naštěstí přicházel můj drahý, který se probudil chvíli po mně a nesl dva šálky kávy a velký talíř se zbytky Pavlovy. Káva byla prima, ale holá Pavlova? „Ale tak se to nejí,“ vyhrkla jsem vstříc svému manželovi.

Chápu, že člověk nemá mít námitky, když mu někdo jiný nese v obtížné chvíli kávu. Měl by vděčně poděkovat a neremcat, když se na realizaci podobně skvělého nápadu nezmohl sám. Teoreticky je mi to naprosto jasné a v každém testu bych jistě odpověděla správně. Jenomže když se k šálkům s kávou nesou trosky pěnového korpusu dortu zvaného Pavlova, který jednou dvakrát za rok peču na počest slavné primabaleríny, a nesou se holé, to znamená bez šlehačky a bez ovoce, zakročit prostě musím. To se nedá nic dělat. Sachr bez šlehačky byste taky nejedli. Nedávalo by to smysl. Natolik mě to vzpružilo, že jsem okamžitě vyskočila s odhodláním, že to napravím. Manžel se bránil, že jsem přece unavená, ale já jsem se nenechala zastavit. Kdepak, takhle se Pavlova jíst nemá a ani nedá. Ušlehala jsem šlehačku a navršila ji na zbytky pěnového korpusu, který jsem předtím rozdělila na dva talířky. Pak jsem ty bílé vrcholky posypala trochou lesních borůvek, nakrájenými čtvrtkami jahod a osminkami meruněk, které jsem dopoledne posbírala na zahradě. Uspokojeně jsem si své dílo prohlédla. Tak, teď je to dokonalé. Takhle to má vypadat. Odnesla jsem talířky zpátky na balkon a položila je na stolek k šálkům s kávou.

Nechtěla jsem se povyšovat, že to vím líp. Neměla jsem v úmyslu poučovat o servírování tohoto druhu moučníku. Vůbec mě to nenapadlo. Jen jsem se prostě nemohla dívat, jak někdo konzumuje ten přeslazený pěnový korpus dortu bez patřičného chuťového doplnění. Přemýšlela jsem pak, poté, jsme oba své kousky dortu snědli a spokojeně spočívali na křesílkách na balkoně, čemu se to podobá, co mi to jen připomíná. Co jiného by mne přimělo vyskočit a zvolat: Ale tak se to přece nedělá! Napadlo mě mnohé: Kárání bez lásky. Modlitby bez víry, že Bůh je. Oslavy bez radosti. Naslouchání bez trpělivosti. Umění bez talentu. Život bez naděje. Víra bez skutků. Topinky bez česneku. Chápete?

Šli jste někdy do obchodu koupit něco, měli jste před očima, jak by to mělo vypadat, ale nevěděli jste, jak se to jmenuje

Často se podobná situace opakuje tehdy, když toužíme druhému něco podstatného říct, a neumíme to vyjádřit?

Jak důležití jsou pak ti, kdo s námi mají trpělivost a pochopí, oč nám jde.

Jedno nedělní ráno jsem přijela ke kostelu a zaparkovala. Zvedla jsem oči ke zpětnému zrcátku a uviděla stát přímo za autem mladou ženu "bez domova". Otevřela jsem dveře a ona mně velmi slušně porosila o deset korun. Vybrala jsem všechny kovové mince, co jsem měla a nasypala je do jejich špinavých dlaní. Poděkovala a odcházela. Najednou se zastavila, otočila se a říká: " Paní, věříte v Boha?" "Ano věřím," odpověděla jsem. Vrátila se a zadívala se na mě svýma krásnýma modrýma očima. "Mohla byste mi prosím pomoct najít Boha? Stále ho hledám, volám, ale nic..." Usmála jsem se a odpověděla jí: "Už jste ho našla. To On vás přivedl." Dívala se na mě a pak se zeptala: "Jak mi může pomoct!" "Pomůže vám přežít to, co právě prožíváte," odpověděla jsem. A tak jsem ji vybídla, aby mi řekla, co se jí stalo. Začala vyprávět, jak onemocněla a přišla o práci, jak začala pít, přišla o manžela, o bydlení, o děti a zůstala na ulici, kde se zamilovala do jiného bezdomovce. Pod okem měla zamalovaný monokl, takže to asi tak velká láska nebyla. Jediné, co bylo dobré na tom všem, že měla aspoň práci. Jenže do ní chodila první měsíc a bylo mi jasné, že výplatu jí propijí ostatní, jen co ji přinese a zase ji nezůstane nic jiného, než chodit a žebrat. Byla v pasti. Dívala jsem se na ni a mlčky naslouchala. Všimla jsem si, jak si prohlíží moje šaty, pak se podívala na sebe a sklopila hlavu. Říkám ji: "Už vám někdo řekl, jak jste krásná žena?" Vyděšeně se na mě podívala. "No opravdu," říkám jí, "kdybyste si umyla vlasy a převlékla se do čistého oblečení, třeba tady, kde vám ho dají, byla byste ještě hezčí. Jak dlouho si myslíte, že vás nechají chodit do práce, když budete vypadat takto?"

Mlčela a bylo vidět, že přemýšlí. A tak jsem ji začala vyprávět, jak jsem na tom kdysi byla podobně, a to jsem byla starší, než je teď ona. A že jsem taky chodila do kostela, když tam nikdo nebyl, protože jsem se neuměla modlit a křičela jsem na Boha, jak mi to mohl udělat. A on se mi tehdy ozval, stejně jako jí nyní skrze jiného člověka, který mě k Němu přivedl. Že to nebylo jednoduché, ale musela jsem vykročit z toho pomyslného kruhu, abych právě neskončila s lahví v ruce na ulici. Jak se všechno změnilo, převrátil se mi život a teď tu stojím s ní a vyprávím jí svůj příběh. Po celou dobu jsem si všímala, jak ke mně vždycky natáhla ruce a pak se na ně podívala a zase je stáhla v takovém studu, že je má špinavé. "Chcete mě chytit za ruce?" zeptala jsem se. Kývla hlavou. Podala jsem ji tedy své ruce. Zadívala se mi do očí a tiše ji tekly slzy. Ten pohled... Nabídla jsem jí, že se potkáme druhý den na stejném místě. Usmála se a tiše odcházela. Najednou se otočila a řekla: "Děkuju vám za to světlo, že jsem se na chvíli zase uviděla jako člověk." Potom odešla a já tam stála a slzy tekly mně.

Děkovala jsem Bohu za toto setkání a modlila se za ni. Už nepřišla.  Vídávám ji dál na ulici, ale nedávno jsem ji zahlédla mihnout se v kostele. Očividně svůj boj ještě nevyhrála, ale Boha už určitě našla.

Tamara Suchánková, Kroměříž

Promluva papeže Františka před polední modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra, 11. srpna 2024

Drazí bratři a sestry, pěkný den!

Evangelium nedělní liturgie (Jan 6,41-51) vypráví o reakci Židů na Ježíšův výrok: „Sestoupil jsem z nebe“ Jsou pohoršeni, reptají: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?“  Jsou přesvědčeni, že Ježíš nemůže přijít z nebe, protože je synem tesaře a protože jeho matka a příbuzní jsou obyčejní, známí, normální lidé, jako mnoho jiných. „Jak by se mohl Bůh projevit tak obyčejným způsobem?“ říkají si. Ve své víře jsou zablokováni předsudky o Ježíšově skromném původu a také proto, že se domnívají, že se od něj nemají co učit. Předsudky a domýšlivost, jak moc nám škodí! Brání upřímnému dialogu, sblížení mezi bratry, v jejich srdcích není místo pro to, co do nich nezapadá, pro to, co nemohou katalogizovat a založit do zaprášených polic svých jistot. Tolikrát jsou naše jistoty uzavřené, zaprášené, jako staré knihy...

Tito lidé dodržují zákon, dávají almužnu, zachovávají půsty a časy modliteb. Kristus už udělal několik zázraků. Proč jim to nepomůže rozpoznat v něm Mesiáše? Protože vykonávají své náboženské úkony ani ne tak proto, aby naslouchali Bohu, ale aby v nich našli potvrzení toho, co si myslí. Jsou uzavření vůči Božímu slovu a hledají potvrzení svých vlastních myšlenek. Svědčí o tom skutečnost, že se ani neobtěžují požádat Ježíše o vysvětlení: pouze reptají, jako by se chtěli navzájem ujistit o tom, o čem jsou přesvědčeni, a uzavírají se do sebe. A tak nejsou schopni uvěřit. Uzavřené srdce: jak moc zraňuje, jak moc škodí!

Věnujme tomu všemu pozornost, protože někdy se může stát i nám, že místo toho, abychom skutečně naslouchali tomu, co nám Hospodin chce říci, hledáme u něho a u druhých jen potvrzení toho, co si myslíme, potvrzení svého přesvědčení, svých úsudků, které jsou předsudky. Tento způsob oslovování Boha nám však nepomáhá setkat se skutečně s Bohem, ani se otevřít daru jeho světla a milosti, aby rostla naše dobrota, abychom plnili jeho vůli a překonávali uzavřenost a obtíže. Bratři a sestry, víra a modlitba, pokud jsou pravdivé, otevírají mysl a srdce, neuzavírají je. Najdete-li člověka, jehož mysl a modlitba jsou uzavřené, vidíte, že jeho víra a modlitba nejsou pravdivé.

Ptejme se tedy sami sebe: Jsem schopen skutečně mlčet a naslouchat Bohu? Jsem ochoten přijmout jeho hlas překračující moje vlastní schémata.
Kéž nám Maria pomůže naslouchat ve víře Božímu hlasu a s odvahou plnit jeho vůli.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papez-pri-poledni-modlitbe0.html

Sytá duše pohrdá i medem, ale duši hladové je dobrý každý odpad. Tak nějak vypadá moje parafráze jednoho verše z biblické knihy Přísloví. Dlouhá léta jsem to četla bez hlubšího pochopení. Jen jsem to tak přeletěla, abych pobrala základní obsah, ale vlastně jsem nevěděla, co tím chtěl autor přesně říct. To je přece jasné, že nasycený člověk nemá hned tak na něco chuť. Stejně jako když má člověk opravdu hlad, sní, co je k dispozici. Jednou jsem se u toho verše ale zastavila a měla jsem dojem, že je v něm ještě něco víc.

Když jsem byla ochotná se zastavit, došlo mi, že to neplatí jen o jídle. Možná to platí o všem ostatním víc než právě o potravě. Moc věcí jsem díky tomu pochopila. O jiných, ale hlavně o sobě samé. Kdy se koukám na hloupé filmy, které mi opravdu nic dobrého nepřinesou? Kdy si čtu časopisy, o nichž bych už podle obálky mohla usoudit, že žádný budující obsah v nich nenajdu? Kdy bloumám po internetu a čtu si splašky nebo prohlížím všelijaké senzace, které mi samy skáčou před oči? No schválně, máte to taky tak? Je to samozřejmě v době, kdy má duše hladoví. Nenasytila jsem ji chlebem slova Božího a ani ničím jiným, co by mělo nějakou hodnotu. Když neposlouchám dlouhodobě krásnou hudbu, snesu i kýče, jak po hudbě toužím. Když nečtu nic, co by mne budovalo a povznášelo, zaplácnu ten hlad své duše čímkoli, co se naskytne. Většinou se naskytuje něco, co za to nestojí, ale říkejte to hladové duši.

Přijala jsem zodpovědnost za sycení své duše. Je to pro mou ochranu, uvědomuju si. Nejlepší obranou proti znečišťováním a oslabováním mé duše je pravidelné a kvalitní sycení. Chodím na koncerty, pouštím si skvělou hudbu a dělám si čas na čtení kvalitní literatury.Moc vám to doporučuju.

Často sedávám na zahradě mezi květinami a rozjímám. Je docela příjemné se někdy zastavit a jen tak se vypnout. Kde jinde chcete slyšet Boha, než ve chvíli ticha tam, kde je nám dobře. Myslím, že to už moc neumíme. Asi dnešní doba přinášející spěch a zodpovědnost, brání někdy tomu, abychom se dokázali zastavit a ztišit. Když už se nám to povede, po chvíli nám myšlenky utečou k tomu, co nás právě trápí a motáme se v tom jako ve víru vody, který nás pomalu stahuje dolů, a často bez pomoci nejsme schopni vyplout opět na hladinu. A to už vůbec nemluvím o tom, jak se nám to často nedaří ani v kostele. Jak se snažíme soustředit na liturgii a texty modliteb a písní a často nám uniká podstata, kterou si máme odnést, i důvod toho, proč jsme vlastně přišli. Jak moc se toužíme zbavit břemen, které nás tíží a se kterými si nevíme rady, stejně tak, jak někdy nedokážeme pomoci druhému, protože máme svých starostí dost a nést další kříž už nezvládáme. Stopy, které jsou v nás a které tam někdo zanechal. Často si ale vůbec neuvědomujeme, že i my zanecháváme stopy, jako v písku nebo ve sněhu. Stopy našich činů, slov i rozhodnutí a ovlivňujeme tak druhé, kteří žijí kole nás nebo s námi. Stopy, které za námi nezmizí jako za vlnou na pláži, ani nezapadají do rána novým sněhem. Často to trvá roky, anebo se to nikdy nepodaří. Našlapujme proto i my opatrně a snažme se, pokud je to možné, poponášet jeden druhého, nebo podat ruku do toho víru druhému a zkusme mu pomoci, pokud je to v našich silách a pokud nám to dovolí. A nečekejme vděk, ale to my buďme vděčni za to, že můžeme.

V jedné z posledních hodin náboženství jsem dětem rozdala šablonu lidské stopy, kterou si obkreslily na výkres a po společné chvilce povídání dostaly úkol, aby do ní nakreslily vše, co si za ten rok odnáší. Co v nich zanechalo stopu. Mohly kreslit a ti starší i psát. Bylo neskutečné, co všechno se ve stopách objevovalo a taky to, že některé děti chtěly další stopu, protože do té jedné se to všechno nevlezlo. Srdíčka, květiny, sluníčka, křížky, taky pán Ježíš a Panna Marie, andílci, nebo duha z příběhu o Noem a jeho slibu lidem, slova jako přátelství, kamarád, legrace, písničky, radost, láska, pokoj, mír, odpuštění, modlitba, rodina a dokonce jsem se tam našla i já. S pokorou v srdci jsem děkovala. Zkuste si někdy nakreslit taky takovou stopu. Nejlépe dvě. Napište do jedné vše, co máte na srdci. A do druhé? Zapřemýšlejte, jaká stopa zbude jednou po vás v srdci druhých. A kdyby se vám na obrázku něco nezdálo, použijte gumu. Sice to už nikdy nebude jako čistý list, ale v běžném životě nám gumu nahradí slovo promiň, nebo mrzí mě to a to má vždycky smysl. Nebude to snadné, ale možná je ještě čas něco změnit a nasměrovat naše stopy správným směrem. Alespoň se pokusme. S pomocí Boží to určitě zvládneme. Držím vám palce.

Tamara Suchánková, Kroměříž

Tajemství horké polévky spočívá v tom, že ji jíte v době, kdy je chladno a ona vás může zahřát. V srpnu horká polévka takové účinky nemívá. V srpnu, kdy je opravdu horko, se hodí jíst polévky studené. Miluju studené letní polévky. Skrývají totiž jiné tajemství. Nazvala bych osvěžením.

Pořád se v myšlenkách pohybuju kolem otázky načasování.  Zkoumám, co je vhodné v jakém čase, co se hodí ve které situaci. Podobně jako s jídlem je tomu s větami povzbuzení. Ne pro každé počasí se hodí horké polévka a ne pro každé rozpoložení každého člověka je možné použít ono univerzální ujištění: To bude dobré. Ničeho se neboj. To zvládneš.

Někdy totiž není třeba dlouze přemýšlet, abyste viděli, že to dobré nebude, má smysl se bát, protože není oč opřít naději, že dotyčný svou zkoušku zvládne. Dávat falešnou naději je podobné, jako podávat rozehřátému člověku v parném dni horkou polévku. Je to špatně. Nejspíš se vám už také stalo, že jste viděli nekritická očekávání člověka, který se poněkud zahleděl sám do sebe. Bylo jasné, že nemá šanci výzvu zvládnout. Jeho schopnosti nejsou v souladu s očekáváními. Tak co? Přihřát ještě horké doufání nebo trochu zchladit, aby to pak nebyl takový šok? Člověku se nechce říkat nepříjemné věci. Pravda je někdy ta nejnepříjemnější věc, jakou můžete někomu sdělit. Maminko, váš syn se celá studia flákal a není důvod věřit, že odmaturuje. Pane, váš otec se celý život Bohu rouhal, zesměšňoval víru a věřící a svůj postoj nezměnil. Není z čeho čerpat naději, že by v posledních hodinách svého života uvěřil.

Ani hospodyni se nechce podávat studenou letní polévku někomu, kdo o tom v životě neslyšel a bude se tvářit divně. Jako ten host v restauraci, co volal na číšníka: Hej, pane, ta polévka je studená! Číšník odpověděl: Pane, to je gaspacho. Host se obrátil k druhému číšníkovi a volal: Hej, gaspacho, ta polévka je studená!

Papež František v závěru nedělní polední modlitby promluvil na bolavá témata.

Papeže znepokojuje situace na Blízkém východě a riziko, že by se válka po událostech těchto dní mohla rozšířit z Gazy a Izraele do dalších zemí. Doufá, že se tento konflikt, již tak obzvláště násilný a krvavý, nerozšíří ještě více.

Papež vyzývá k odvážnému obnovení dialogu, aby palba v Gaze a na všech frontách okamžitě ustala a aby byli osvobozeni rukojmí, a k humanitární pomoci obyvatelstvu. Bombardování, zabíjení a násilí totiž nemají žádný smysl.

„Útoky, a to i cílené, a zabíjení nikdy nemohou být řešením. Nepomáhají jít cestou spravedlnosti, cestou míru, ale vyvolávají ještě větší nenávist a pomstu. Dost, bratři a sestry! Dost! Nepotlačujte Boží slovo pokoje, ale dovolte mu, aby bylo budoucností Svaté země, Blízkého východu a celého světa! Válka je porážka!“
A dále:

 „Srdečně vyzývám všechny strany ve Venezuele, aby hledaly pravdu, zachovávaly umírněnost, vyhýbaly se jakémukoli násilí, řešily spory prostřednictvím dialogu, měly na srdci skutečné dobro lidu, a nikoli stranické zájmy“.

František vyjádřil blízkost také indickému obyvatelstvu: zejména Indická Kérala je těžce postižená přívalovými dešti, které způsobily četné sesuvy půdy, v důsledku čehož došlo ke ztrátám na životech, mnoha vysídleným osobám a rozsáhlým škodám“. Modleme se za ty, kteří přišli o život, a za všechny, které postihla tato zničující pohroma“.

Připomínám rovněž beatifikaci maronitského patriarchy Stephena Douayhyho, která se uskutečnila minulý pátek v Libanonu. „Tento učitel víry a starostlivý pastýř byl svědkem naděje, který stál vždy po boku lidu, a to v době svého vedení maronitské církve v letech 1670-1704, v těžkém období poznamenaném pronásledováním“.

„I dnes libanonský lid tolik trpí! Myslím zejména na rodiny obětí výbuchu v bejrútském přístavu. Doufám, že spravedlnosti a pravdě bude brzy učiněno zadost.“

V den památky svatého Jana z Arsu a v den, kdy se v některých zemích slaví svátek farářů, vyjadřuji svou blízkost a vděčnost všem těm farářům, kteří se „s horlivostí a velkorysostí, někdy uprostřed tolikerých utrpení, vydávají pro Boha a lidi“.
Při pozdravech jednotlivých skupin přítomných na Svatopetrském náměstí zmínil také poutníky z České republiky.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/papez-pri-poledni-modlitbe.html

Často se o tom mluví jako ženské diplomacii. Je servírování dobrého jídla v pravý čas promyšlenou ženskou lstí? Vedla jsem na toto téma několik dlouhých debat. Nikdy jsme se v podstatě nedobrali jasného výsledku. Někdo tvrdil, že manipulace jídlem je odsouzeníhodná, že jde o zneužití nouzového stavu hladu. Někdo jiný zase usuzoval, že jde o moudrou prozíravost. Vzpomínal, jak jeho maminka vždycky říkala, že se tatínka zeptá až po večeři. A naopak si nevzpomínal, že by se rodiče nějak zvlášť hádali.

Když jsem se začala zamýšlet nad významem jídla v životě, musela jsem připustit, že asi bude mít ještě větší význam, než jsem mu sama přisuzovala. Jídlo jako diplomatický nástroj je často používaná strategie. Každá kuchařka by byla hloupá, kdyby jí nevyužívala. Neberu námitky, že je to nefér. Podívejme se na to zblízka.

Chcete kupříkladu, aby vás manžel vzal v sobotu autem na výstavu do nepříliš vzdáleného městečka. Mohla byste jet autobusem, ale autem je to přece jen pohodlnější a navíc máte dojem, že byste si výstavu mohli užít spolu. Tušíte, že se mu možná nebude chtít, protože on jinak skoro každou sobotu tráví na rybách. Celý den tu otázku převalujete v hlavě. Mám se vůbec ptát? Nemám se raději podívat na autobusový jízdní řád? Jak to nejlépe udělat? Nechcete tlačit a ani přesvědčovat. Kdyby s vámi měl manžel jet z donucení, asi byste si ten výlet neužila a raději byste si ho odpustila. Ale ono by se mu to mohlo líbit. Dobře si pamatujete, že základem úspěchu při vyjednávání je správné načasování. Tím pádem je jasné, že položit otázku, jestli s vámi chce manžel jet v sobotu někam na výstavu, nemůžete hned po jeho návratu z práce. Bývá unavený, uhřátý, hladový a potřebuje trochu času a trochu něžné péče, aby s ním zase byla řeč. Tak se postaráte, aby mu bylo dobře. Dáte mu napít, necháte ho přečíst si noviny, nachystáte večeři. Po jídle, kdy už byly naplněny jeho základní potřeby, se zeptáte. Nic víc. Žádný nátlak, žádné vyhrožování nebo vydírání. Co je na tom nečestného? Člověk, který se nenachází v tísni svých nenaplněných potřeb, se přece rozhoduje svobodněji. Myslím na Ester, Rút nebo Abigail. V bibli jsou za hrdinky. Tak proč ne vy nebo já.

Pojďme do Kanáán: Vraťte se domů, řekla stařičká Noemi svým snachám – Orpas a Rút po smrti svého muže.  Neopustím Tě, odpověděla překvapivě Noemi a přineslo to požehnání všem.
Zaskočme do Jeruzaléma: Anna s Joachimem žili pokorně a nenápadně, milovali Boha z celého srdce a tuto lásku předali svému jedináčkovi, dcerce Mařence.  Jako Noemi, i oni patří do řetězu úžasných lidí, skrze které přijde mezi lidi Mesiáš.
Pojďme do Betánie za Jordánem: Marta uměla dobře organizovat, věděla, kde co opatřit a kdy se pustit do práce, aby bylo pro milé návštěvy vše včas připraveno.
Marie věděla, že Mistra nemohou nechat osamoceného čekat na pohoštění, krom toho stejně jako Marta milovala jeho hlas a to, co říkal.
Lazar byl tiše hrdý na svého přítele a na zázemí svého domu.
A hupky hupky na Velehrad: Gorazd se nadchl novým náboženstvím, víru v Krista mu pomohli utvrdit bratři, kteří by jeden bez druhého nedokázali nic: Konstantin a Metoděj.
A ještě do Milána: Carlo Acutis zápasil s nemocí a v patnácti letech věděl, že zemře; jeho povzbuzení tisíců křesťanů skrze webové stránky o eucharistických zázracích se jen tak neztratí.
Proč připomínám všechna tato jména? Protože jsem přesvědčen, že je možné připsat větu se jménem každého z vás, posluchačů. My všichni totiž patříme do rodiny těch, kteří usilují mít se rádi, hledí k Bohu, mají dobrou vůli a jsou připraveni chválit, povzbuzovat, odpouštět, žádat o odpuštění, chovat se jako Ježíš. Víte to, víme to? Skvěle, díky!

Začátkem léta roku 1934, tedy před devadesáti lety, vzniklo v Německu teologické prohlášení, které dnes známe pod názvem Barmenské teze.

Evangeličtí faráři a teologové, nebylo jich mnoho, tehdy vydali šest tezí, v nichž varovali před nebezpečím nacismu.

Jak poznali, pět let před začátkem hrůz druhé světové války, že se právě teď rodí něco zlého? Může nás i dnes inspirovat jejich statečná a prorocká moudrost? 

Více Daniel Ženatý v Myšlence na den.

Předpokládám, že každý člověk se už někdy v životě dostal do takové situace. Dostal na oslavě dárek, který byl úplně příšerný. Bylo to něco, co by si oslavenec opravdu nikdy nepřál, oč by ani pohledem nezavadil, co by nikdy nikomu nebyl schopen koupit. A teď vybalil z dárkového papíru tu věc přímo před zraky dárce. Co teď? Smí člověk dát najevo, co si doopravdy myslí?

Jistě záleží na mnoha faktorech. Pokud je dárcem vaše stará babička a víte o ní, že nikdy nedělá zlomyslné šprýmy, bude to nejspíš dárek z lásky, bezelstně vybíraný s největší péčí. Pak seberte všechno své herecké nadání, zapřete se, neukazujte své okamžité pocity a sehrajte etudu potěšeného obdarovaného. Myslete na to, že jde o dárek z lásky. Oblečte si tu věc nebo si ji důkladně prohlížejte. Útěchou vám může být, že to je naposled. Hned večer to můžete spálit nebo hodit do popelnice.

Pokud je dárcem někdo, koho můžete důvodně podezírat z potměšilosti, buďte ve střehu. Jsou dvě možnosti. Buď pochopíte, že jde o žert a za dvě vteřiny se oba rozchechtáte na celé kolo anebo budete muset zdvořile poděkovat. Velmi zřídka si smíte dovolit být v takové situaci upřímní. I kdybyste tušili, že výběr dárku byl motivován zlomyslností, buďte nad věcí. Nemusíte jásat, ale slušné poděkování je nutnost. Nepoděkovat za dárek, i když je příšerný, je nepřípustné. Možná je to nejlepší dárek, jakého byl dárce schopen. Možná vám dal to, co sám považoval za nejlepší. Berte za potěšující i pouhou snahu vám vůbec něco darovat. Nevhodný dar bych nahlas nehodnotila ani před dárcem, ani před někým jiným. Zbavila bych se jej, jak nejdříve by to šlo. A snažila bych se uchovat na dárce hezké vzpomínky.

Přestavte svou perspektivu. Nedívejte se na tu hroznou věc jako na vkus urážející ohavnost, ale jako na pokus udělat vám radost. Určitě to pomůže. Jen si vzpomeňte, jaké příšernosti jsme vyráběli svým maminkám a ony jásaly. Možná je čas převzít štafetu.

Dát, co máme, i když se to jeví jako nepatrné gesto

Promluva papeže Františka před polední modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra, 28. července 2024

I nepatrný dar je gestem.

Drazí bratři a sestry, pěkný den!
Evangelium nám vypráví o zázraku rozmnožení chlebů a ryb; jeho protagonisté vykonají tři gesta, která Ježíš zopakuje při Poslední večeři, a to: Obětování, díkuvzdání a sdílení.

K obětování. Evangelium mluví o chlapci, který má pět chlebů a dvě ryby. Jde o gesto, kterým přiznáváme, že máme něco dobrého, co můžeme nabídnout, a vyslovujeme své „ano“, i když to, co máme, je příliš málo ve srovnání s tím, co je potřeba. To se zdůrazňuje při mši, když kněz obětuje chléb a víno na oltáři a každý člověk obětuje sám sebe, svůj život. Je to gesto, které se může zdát nepatrné, když pomyslíme na nesmírné potřeby lidstva, stejně jako pět chlebů a dvě ryby před tisícihlavým zástupem; ale Bůh z něj činí látku k zázraku, k největšímu zázraku, který existuje: k tomu, v němž se On sám zpřítomňuje uprostřed nás, pro spásu světa.

A tak chápeme i druhé gesto: díkůvzdání: Znamená to říci Bohu s pokorou a s radostí: „Všechno, co mám, je tvůj dar, Pane, a abych ti poděkoval, mohu spolu s tvým Synem Ježíšem Kristem jen vrátit to, co jsi mi dal jako první, a přidat k tomu, co mohu. Každý z nás může něco málo přidat.
Třetím gestem je sdílení. Při mši je jím přijímání, kdy společně přistupujeme k oltáři, abychom přijali Tělo a Krev Kristovu: ovoce daru každého z nás, které Bůh proměnil v pokrm pro všechny. Je to krásný okamžik, okamžik přijímání, který nás učí prožívat každé gesto lásky jako dar milosti, a to jak pro ty, kdo ji dávají, tak pro ty, kdo ji přijímají.

Milí, ptejme se sami sebe: opravdu věřím, že z Boží milosti mohu svým bratrům a sestrám dát něco jedinečného, nebo se cítím anonymně „jedním z mnoha“? Jsem protagonistou dobra, které má být darováno? Jsem Bohu vděčný za dary, kterými mi neustále projevuje svou lásku? Prožívám sdílení s druhými jako okamžik setkání a vzájemného obohacení?

Kéž nám Panna Maria pomáhá prožívat každou eucharistickou slavnost s vírou a každý den rozpoznávat a zakoušet „zázraky“ Boží milosti.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/papez-pri-poledni-modlitbe.html

Když jsem byla malá holka, slavívali jsme v létě troje narozeniny současně. Tři členové rodiny se totiž narodili ve dvou dnech (samozřejmě s odstupem mnoha let). Z oslavenců nejvýznačnějším byl jednoznačně dědeček. Fungoval jako skutečná hlava rodiny a oslavit jeho narozeniny se muselo ve velkém stylu. Dalším oslavencem jsem byla já a třetím o dva roky mladší bratr. Když si prohlížím fotografie z oslav, vždycky na nich všichni pózujeme u tříposchoďového dortu. Máme na sobě slavnostní oblečení a trochu strojeně se usmíváme do objektivu. Kromě toho dortu a povinného fotografování si z oněch oslav vlastně nic víc nepamatuju.

Možná přece jen něco na mne ve vzpomínkách vyskakuje. Moc hezké to však není. Spousta peskování kvůli náležitě spořádanému chování. Vytanula mi vzpomínka na pohlavek, který mi přiletěl, když jsem se hezky neusmívala do hledáčku fotoaparátu, čímž jsem zkazila výslednou fotku. Nejspíš mě to nebavilo. Asi jsme se s bratrem těšili na ten dort a možná i na jiné dobroty. Určitě jsme mívali slavnostní oběd. Ale jinak se slavil hlavně dědeček a my jsme se nudili. Asi jsme si mohli jít hrát, když se odbyla oficiální část vzájemných gratulací a každý si snědl svou porci dortu. Dospělí pak seděli u stolu buď doma, nebo na zahradě, pili kávu, víno, povídali si, smáli se a my děti jsme se tak poflakovaly kolem. Vybavuju si pocit úlevy, že to máme za sebou. Vždycky to bývalo stejné. Stejní lidé, stejný průběh, stejná přání, stejný třípatrový dort. Teprve když jsme s bratrem povyrostli, nabývaly naše oslavy jiného rázu. Nechtěli jsme je už slavit společně, protože jsme si každý chtěli pozvat své přátele a bavit se podle svého. A slavit s dědečkem? Ani ne.

Protože se zase blíží to slavné datum, přemýšlím o své oslavě a o oslavách obecně. Tradice a zvyky mi nevadí, pokud z nich je dovoleno vybočit. Některé oslavy jsou jaksi vnitřně prázdné a zvenku nudné. Od dětství se zabývám smyslem a obsahem oslav a nesmírně mě těší ho nacházet. Proč slavíte svoje narozeniny vy?

Východní náboženství se připojují k výzvě k etické umělé inteligenci

Představitelé největších východních náboženství se ve středu 10. července 2024 na slavnostním ceremoniálu v japonské Hirošimě připojili k etickému kodexu umělé inteligence, který vypracoval Vatikán a do něhož se zapojily i velké technologické společnosti. V "Římské výzvě k etice umělé inteligence" se uvádí, že umělá inteligence by měla být vyvíjena "s etickými zásadami, které zajistí, že bude sloužit dobru lidstva", a to vzhledem k obavám z dopadu na válčení, volby a na zaměstnanost. Více než tucet představitelů různých náboženství s asijskými kořeny, včetně buddhistů, sikhů a šintoistů se sešlo v Parku míru v Hirošimě, zničené v roce 1945 jadernou bombou. K závazku, který byl zahájen v roce 2020, se již připojily technologické firmy, jako jsou IBM, Microsoft a Cisco, a náboženští vůdci z křesťanství, islámu a judaismu.

Signatáři se shodují na tom, že systémy umělé inteligence "nesmí nikoho diskriminovat" a "vždy musí existovat někdo, kdo nese odpovědnost za to, co stroj udělá". Systémy by měly být spolehlivé, bezpečné, jednoduché na pochopení a "nesmí se řídit předsudky ani je vytvářet". Na závěr dvoudenního fóra na toto téma podepsal výzvu mimo jiné prezident Světového společenství buddhistů, představitelé šintoistů a generální tajemník Mezinárodního společenství baháistů. Předseda sikhské organizace na slavnostním ceremoniálu řekl, že Římská výzva k etice umělé inteligence "poskytuje tolik potřebnou globální morální kontrolu", a že by nikdy neměla využívat nebo ničit Boží stvoření, měla by usilovat pouze o jeho zlepšení a rozkvět". Před troskami budovy s kupolí, která slouží jako památník 140 tisícům lidí zahynuvších 6. srpna 1945, drželi účastníci minutu ticha. Minulý měsíc na summitu G7 v Itálii pronesl papež František bezprecedentní projev o umělé inteligenci. Vědci z Institutu pro etiku umělé inteligence na Oxfordské univerzitě tuto otázku sami označili za "naléhavou a důležitou".

"Každý den přináší další příklady etických výzev, které umělá inteligence představuje, od rozpoznávání obličejů přes profilování voličů, rozhraní mezi mozkem a strojem až po vyzbrojené drony, a pokračující diskuse o tom, jak umělá inteligence ovlivní zaměstnanost v celosvětovém měřítku,"

Mimochodem, původní budova nynějšího památníku byla vyprojektována a postavena v roce 1915 českým architektem Janem Letzelem.  6. srpna 1945 v 8:15 vybuchla nad budovou atomová bomba Little Boy. Atomový dóm byl nejbližší stavbou, která po explozi zůstala stát. Dodnes je udržován ve stejném stavu, v jakém byl těsně po výbuchu, je zapsán na seznamu UNESCO. Slouží tak jako připomínka ničivosti jaderných zbraní a jako symbol naděje na světový mír bez nukleárních zbraní.

Pane, dej nám dary svého Svatého Ducha! Svatí Joachime a Anno, orodujte za nás.

čtk, https://ct24.ceskatelevize.cz/rubrika/veda-25

Co si mám honem přát? Cítila jsem se trochu zmateně a trochu zahanbeně. Má obvykle tak rychlá a schopná mysl byla jakoby paralyzovaná prostou otázkou. Co si přeješ k narozeninám? Vypadá to divně, ale skutečně v tu chvíli jsem měla v mysli nikoli prázdno, protože já nějaká přání samozřejmě mám, ale v mé mysli zavládl zmatek. Co si můžu dovolit říct? Možná to bude pro dárce moc drahé a já mu způsobím trapnou situaci, že mi to, co si přeju, nebude moci koupit. Hodí se vůbec, abych si přála něco osobního? Už měsíc totiž sním o krásných plavkách, které jsem zahlédla někde ve výloze. Jsou bílé s kašmírovým růžovofialovým vzorem a malým volánkem kolem výstřihu. Ty bych si doopravdy přála. Jenže jsou tak drahé, že si na to netroufám. To je vlastně i důvod, proč jsem si je doposud nekoupila sama. Co si vůbec může maminka přát k narozeninám, aby to bylo vhodné, uměřené, adekvátní pro dárcovu peněženku a abych z toho fakt měla radost?

Byly roky, kdy jsem věděla, že si přeju věci, o kterých nesmím ani špitnout, protože by mi je nemohl nikdo koupit. Přála jsem si tedy rukodělné výrobky, malá umělecká díla z rukou svých dcer nebo muže. Přála jsem si osobní koncerty nebo baletní představení, toužila jsem po loutkovém divadle nebo dramatizaci vlastních textů. Dostávala jsem je. Byly darovány s radostí a vášnivostí. Pro maminku to nejlepší. Teď jsou na to už dcery velké. Skutečně by mi chtěly koupit něco, co si přeju. Ale já nevím. Nechtěla bych je uvést do rozpaků tím, že bych si přála něco nad jejich možnosti. Ale zároveň bych je nechtěla ponížit nějakým nesmyslně nepatrným přáním, kterým bych jim mohla naznačovat, že jsou ještě malé. Mám pocit, že se střetla láska a ohledy k mým dcerám s láskou a ohledy k sobě samé. Která strana vyhraje?

Může si maminka přát drahé dárky? Neměla by raději být skromná, tichá a bez nároků? Vím, že takové otázky straší pouze v mé hlavě. Kdybych je vyslovila nahlas, dcery by se mi vysmály. Řekly by, ale mami, vždyť jsi dáma. Přej si, co chceš. V nejhorším ti to nekoupíme. Jako bych je slyšela. Nejhorší omezení si dáváme vždycky sami. Tak jo, přijímám. Jsem už velká holka a mám velká přání. Uvidíme, jak to dopadne. Když nebudu mít ráda sama sebe, jak bych mohla mít ráda další lidi?

Drazí bratři a sestry, hezký den!
Matoušovo evangelium v šesté kapitole vypráví, jak se apoštolové se po návratu ze své mise shromáždili kolem Ježíše a vyprávěli mu, co vykonali, a on jim pak řekl: „Pojďme na opuštěné místo a chvíli si odpočiňte“. Lidé však jejich pohyby prokouknou, a když vystoupí z lodi, Ježíš zjistí, že na něj čeká zástup, pocítí s nimi soucit a začne je učit. 

Na jedné straně výzva k odpočinku, na druhé straně Ježíšův soucit se zástupem. Zdá se, že jde o dvě neslučitelné věci, ale jdou ruku v ruce: odpočinek a soucit.
Ježíš je znepokojen únavou učedníků. Možná vystihuje nebezpečí, které se může týkat i našeho života a našeho apoštolátu, kdy například nadšení při vykonávání misie nebo práce, stejně jako role a úkoly, které nám byly svěřeny, z nás dělají oběti aktivismu, a to je špatné: jde o přílišné zaujetí věcmi, které je třeba udělat, přílišné zaměření na výsledky. Pak se stává, že jsme neklidní a ztrácíme ze zřetele to, co je podstatné, a riskujeme, že vyčerpáme své síly a upadneme do únavy těla i ducha. 

Mějme se na pozoru před diktaturou výkonu! Může se to stát z nutnosti i v rodinách, kdy je například otec, aby vydělal na chleba, nucen odejít do práce, a musí tak obětovat čas, který by věnoval rodině. Často odjíždí brzy ráno, když děti ještě spí, a vrací se pozdě večer, když už jsou v posteli. To je sociální nespravedlnost. V rodinách by otec a matka měli mít čas na sdílení se svými dětmi, na pěstování rodinné lásky. Přemýšlejme, co můžeme udělat, abychom pomohli lidem, kteří jsou nuceni takto žít.

Ježíšem navrhovaný odpočinek zároveň není útěkem ze světa, ústupem do osobní pohody, naopak, tváří v tvář ztraceným lidem cítí soucit. A tak se z evangelia dozvídáme, že tyto dvě skutečnosti - odpočinek a soucit - spolu souvisejí: jen když se naučíme odpočívat, můžeme mít soucit. Ve skutečnosti je soucitný pohled, který umí pochopit potřeby druhého, možný jen tehdy, když naše srdce není pohlceno úzkostí z konání, když se umíme zastavit a v tichu adorace přijmout Boží milost.

Umím se během dne zastavit? Umím si udělat chvilku pro sebe a pro Boha?
Kéž nám Panna Maria pomůže „odpočívat v Duchu“ i uprostřed všech našich každodenních činností a být k dispozici a soucitní vůči druhým.
PAPEŽ FRANTIŠEK 

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/angelus-21-7-24.html

Jednou naše Adélka hrozně plakala. Nevím už přesně, co hrozného se jí stalo. Možná zakopla a odřela si kolínko, možná hluboce prožívala nějakou křivdu nebo vyhodnotila nějakou okolnost jako velmi negativní. Byla to tehdy malá holčička těsně předškolního věku. Slzy jako hrachy jí stékaly po tvářičkách a byla k neutěšení. Skoro se mi zdálo, že je tak ponořena do svého žalu, že ani nevnímá má slova, kterými ji chci přivést na jiné myšlenky.

Říkala jsem si, že ji nechám se vyplakat. Uleví se jí a bude zase dobře. Tak jsem se pohodlně posadila, Adélku vzala na klín a nechala ji vzlykat. Po nějaké chvíli mě to přestalo bavit. Znovu jsem zkoušela promlouvat k žalostné dušičce, ale vypadalo to, jako bych svou útěchou její vzlyky ještě provokovala.  Všechny mé pokusy ji uklidnit přicházely vniveč. Cítila jsem se bezradně a taky bezmocně. Obávala jsem se, že jestli bude ještě chvilku brečet, naštvu se. Bylo mi jasné, že tím bych všechno ještě zhoršila, ale tehdy jsem ještě nebyla tak trpělivá, jak jsem teď.

Zachránila mě její starší sestra. Vtrhla do místnosti jako vítr a viděla vzlykající Adélku v mém náručí a bystře vyhodnotila výraz v mém obličeji. Vykřikla: „Adélko, dostaneš dárek!“ Překvapeně jsem na ni pohlédla, ale neměla jsem čas se na nic ptát. Adélka přestala brečet, jako když utne. Vcucla slzy. „Jo? A kdy?“ zeptala se Adélka. „Hned zítra, že jo, maminko?“ nenechala se vyvést z konceptu Anička. Souhlasila jsem. Co mi také zbývalo. Evidentně to fungovalo. Stačilo jedno správné slovo. Jen vždycky vědět, které to je.

Ruce v těstě

Stojím u kuchyňského stolu a snažím se poctivě zabalit každou meruňku do jednoho čtverečku z těsta a vytvořit tak knedlík, jehož úkolem bude po parní lázni roztančit chuťové buňky všech, kdo jej s přidáním cukru, tvarohu a rozpuštěného másla ochutnají. Sbíhají se vám sliny už teď, když to slyšíte? Je to vždycky tak trochu sázka do loterie, jestli se podaří a budou opravdu tak dobré, jak by tvůrce chtěl. Trochu mi to připomíná Boží kuchyni a představuji si, jak nás Bůh tvořil se stejnou láskou a touhou vytvořit z nás to nejlepší, co bude libé chuti i oku a dobře utěsnit, aby to dobré ovoce v nás horkem života nevyteklo. Ovšem ne úplně dobře to na začátku vyšlo i jemu, a tak se nesmí zlobit, že to dost často nevyjde dnes ani nám. Někdy stačí špatně umíchat těsto, buď se moc lepí, nebo je tuhé, málo slané či sladké, nebo nevzejdou pořádně kvasnice, či těsto nenecháme kynout dost dlouho. Každý totiž potřebujeme odlišný čas. Anebo se z nás vařením ve vodě či v páře života stane něco, co se už kyprému ovocnému knedlíku vůbec nepodobá. Nechci tu opakovat rozdíl mezi knedlíkem a nokem. Nikdy bych totiž nepředčila úchvatnou scénu z filmu Pelíšky. Chci jen říct, že prostě záleží nejen na ingrediencích, ale i na tom s jakou láskou přistupujeme k přípravě a kolik času této části věnujeme. Všimli jste si, jak jsem plynule z popisu knedlíků přešla k nám? Snad tím nikoho nepohorším ani neurazím, ale tak mě napadá, že jsme vlastně taky takové ovocné knedlíky, každý se svou povahou a svým já, podle toho, jaké ovoce máme uvnitř. Ale nesmíme zapomenout i na prostředí v jakém rosteme, tedy jsme tvořeni a zpracováváni. Někdy jsme podle způsobu přípravy kypří, nadýchaní, jindy na povrchu mírně slizcí nebo sražení. A tak se dochucujeme vhodnou posypkou a voňavým máslem a maskujeme nerovnosti na povrchu, abychom vypadali k nakousnutí. Buď aby na první pohled nebylo hned vidět, jak na tom jsme vně, nebo naopak ač můžeme mít velmi dobrou náplň, raději nejsme vidět a nevěříme si. A když jsem v těch nejhlubších myšlenkách a ruce mám zalepené od těsta, jak nejvíc to jde, cinkne mi v mobilu zpráva. Mrknu okem a on to Martin Holík. Podívám se na těsto na svých rukou a povzdechnu si: „Martine, nedá se, musíš vydržet…“ Když zbavím nánosu jeden prst, píšu zprávu: „Promiň, nemůžu, mám ruce v těstě!“ Očividně jej zpráva pobavila, protože mi hned odepisuje: „Příští myšlenka ponese název Ruce v těstě.“ Proč ne, říkám si, nakonec legrace musí být. Kde je radost, tam je i Duch svatý. Takže, tady vám ji nesu … Přeji vám krásný letní čas a pozor na úpaly, úžehy, bouřky, i na recepty. Chce to nejen vědět, jaké ingredience je třeba použít, ale mít i zkušenost a tu získáte jen opakováním. Co se nepovedlo teď, bude po dalším pokusu určitě vynikající. A nezapomeňte se před sluníčkem mazat, ne namazat. Příště se na vás opět těším.

Tamara Suchánková, Kroměříž

Léto je čas dovolených, letních, skautských a jiných táborů, společný čas vnoučat a prarodičů.

No prostě je to jinak, než obvykle. Více odpočinku, více času jeden na druhého, zážitky, poznávání nových krajin…

To je dobré. Ať se to daří. A může nám čas odloučení od obvyklého přinést i něco navíc?

Víc poví Daniel Ženatý

Jedna babička od nás z ulice na mě vždycky mávala, když jsem šla okolo jejího okna v prvním patře ráno do práce. Buď mávala za zavřeným oknem, aby si domů nepouštěla zimu, nebo je otevřela a k zamávání sdělila nějaké novinky. Nepamatuju si přesně, jak ten zvyk vznikl, ale bylo to milé. Když jsem se opozdila, viděla jsem, že už čeká. Když jsem šla do práce dřív, měla jsem neodbytný pocit, že bych jí měla poslat omluvenku. Babička bydlela sama a myslím, že se cítila dost osamělá.

Jednoho úterý nikdo nemával, a přitom jsem šla přesně načas. Zapomněla, pomyslela jsem si. Nebo je u doktora, napadlo mě ještě a nedělala jsem si žádné starosti. Po týdnu už mi to bylo divné. Já tam snad půjdu zazvonit, rozhodovala jsem se. To přece není jen tak. A v odhodlání zjistit, co se děje jsem ráno vyrazila obvyklou trasou do práce. Ve známém okně byla záclona odhrnutá a paní tam stála. Už zdálky jsem viděla, že něco drží v náručí. Byl to černý kocourek. Otevřela okno a místo zamávání na mne volala, že má teď doma tohohle černého darebu a že mu říká Dárek, protože ho dostala od syna, aby nebyla tak sama. Říkala, že se trochu bála, jak to zvládne, protože kočku ještě nikdy doma neměla, ale že je to báječné. Dárek je ohromně zábavný. Od toho dne mi mávali společně.

Někdy se asi vyplatí to s dárkem risknout. S darebou Dárkem se asi osaměle nemůže cítit nikdo.

Střízlivý životní styl nás činí svobodnějšími

Milí bratři a sestry, hezký den!
Matoušovo evangelium vypráví o Ježíši, jak posílá své učedníky na misii. Posílá je "po dvou" a mají si s sebou vzít jen to nejnutnější.
Zastavme se na chvíli u tohoto obrazu: Evangelium se nehlásá o samotě, hlásá se společně, jako společenství, a proto je důležité umět být střídmý: střídmě používat věci, dělit se o zdroje, dovednosti a dary a obejít se bez zbytečností. Proč? Abychom byli svobodní: Co je nadbytečné nás zotročuje; buďme střídmí v myšlení, v citech, opouštějme předsudky, dávejme přednost setkávání, naslouchání; naše svědectví bude účinnější.
Pomysleme například na to, co se děje v našich rodinách nebo v našich společenstvích, když si vystačíme i s málem; s Boží pomocí, zvládneme jít spolu a vycházet spolu, dělíme se o to, co je, všichni se něčeho vzdáme a navzájem se podporujeme. A to už je misionářské hlásání, dříve a dokonce více než slova, protože ztělesňuje krásu Ježíšova poselství v konkrétnosti života. Rodina nebo společenství, které takto žije, totiž kolem sebe vytváří prostředí bohaté na lásku, v němž je snazší být otevřený víře a novosti evangelia a z něhož člověk odchází lepší, odchází pokojnější.
Pokud naopak každý jde svou cestou, pokud se počítají jen věci - kterých není nikdy dost -, pokud si navzájem nenasloucháme, pokud převládá individualismus a závist, vzduch se stává těžkým, život obtížným a setkání se stávají spíše příležitostí k neklidu, smutku a sklíčenosti než k radosti.

Drazí bratři a sestry, společenství, vzájemná harmonie a střídmost jsou důležité hodnoty pro náš křesťanský život, nepostradatelné hodnoty pro církev, která je misionářská, a to na všech úrovních.

Můžeme se tedy ptát sami sebe: Cítím touhu přinášet tam, kde žiji, radost a světlo, pramenící ze setkání s Pánem? Jsem odhodlán jít společně s ostatními, sdílet s nimi nápady a dovednosti, s otevřenou myslí a velkorysým srdcem? A konečně: umím pěstovat střízlivý životní styl, životní styl pozorný k potřebám svých bratří a sester? To jsou otázky, které je dobré, abychom si kladli.
Kéž nám Maria, Královna apoštolů, pomůže být opravdovými misionářskými učedníky ve společenství a střídmosti života. Ve společenství, ve vzájemné harmonii a ve střídmosti života.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/angelus-14-7-24.html

Mám na zahradě malý altánek se stolečkem a lavičkou. Je celý obrostlý břečťanem a zimolezem. Schovává se v rohu zahrady a působí tajemně. Nejen že tak vypadá, on také své tajemství ukrývá.

Na bílém kovovém stolku bývá malá růžová plechovka s červeným srdíčkem. V té plechové krabičce bývají dvě malé čokoládky nebo dvě lízátka nebo dva bonbóny. Nikdo o tom neví, jen ten, kdo je tam dává a ten, komu jsou určeny. Pro zraky kohokoli dalšího jen malá růžová plechová krabička leží na bílém kovovém stolku v altánku schovaném v zeleném houští. Pozorný pozorovatel by mohl něco tušit, kdyby opravdu pečlivě sledoval kdo, a kudy se po zahradě prochází. Mohl by uvidět mne, jak nesu misku s odpadem do kompostéru a pak zajdu i do altánku, chvilku tam jsem, něco tam dělám a pak zase vycházím a jdu domů. O něco později nebo až druhý den z domu vyběhne Sofinka nebo Miuška nebo obě holčičky společně a také něco nesou na kompost nebo trhají do košíčku trávu morčatům. Možná se také chvíli honí po zahradě, zhoupnou se na houpačce pověšené na větvi lípy a nějaký čas věnují hledání šnečích ulit.  Kdo by se divil, že také zaběhnou do altánku, chvilku tam něco dělají a pak vyběhnou a dohadují se, která bude mít žluté a která červené lízátko.

Myslím si ale, že nikdo naši zahradu takhle nepozoruje. Nikdo tudíž nemá ani zdání, že něco takového se tam odehrává. Je to dobře skryté malé tajemství. Tak nás neprozraďte.

Vědci z univerzit ve Würzburgu, Bonnu a Oxfordu dotazovali školní děti a jejich rodiče více než šestnáct set rodin a zkoumali chování školních dětí a jejich rodičů. Děti se mohou naučit být upřímnější, když kolem sebe mají bezpečné prostředí a zažívají přijetí.

Výzkum trval od roku 2011, výzkumníci se věnovali důsledkům nedostatečných zdrojů na vývoj u dětí a mladistvých. Schopnost lhát byla jedním ze zkoumaných aspektů.

Studie doprovázela děti a jejich rodiny, většinou ze socioekonomicky znevýhodněných domácností. Mezi nimi se více než dvě stě náhodně vybraných dětí po dobu jednoho roku účastnilo mentoringového programu, v jehož rámci s nimi dobrovolníci jednou týdně trávili čas, dělali spolu něco zábavného, a děti si tak mohly vybudovat důvěrný vztah ke svým mentorům, z nichž se postupně staly blízké osoby. Zbylé děti byly v experimentu součástí kontrolní skupiny, která neprocházela žádným typem mentoringu.

V průběhu výzkumu se velmi brzy ukázalo, že „nerovnost vzniká už ve velmi nízkém věku – stejně jako schopnost lhát“. Při pokusu nechali vědci děti házet kostkou a zároveň je nechali předem odhadnout výsledek hodu. Pokud se předpověď a hozené číslo shodovaly, mohly si děti vzít malou částku peněz. U toho se nijak nekontrolovalo, jestli skutečně výsledek hodu odpovídá jimi předpovězenému výsledku.

Jak moc děti podváděly se vědci dozvěděli až díky statistickému propočtu pravděpodobnosti.  Ukázalo se, že děti, které se zúčastnily mentoringového programu a zažily blízký kontakt s osobou, které mohly důvěřovat, byly v celkovém výsledku upřímnější.

Děti ze vzdělanějších domácností také méně lhaly. „Pečující rodičovský styl a dostatek pozornosti od rodičů byl spojen s menší ochotou lhát. Také pokud jsou rodiče ochotnější důvěřovat cizím lidem a svým dětem, vede to u ratolestí k větší poctivosti,“

Vědci považují výsledek za dlouhodobý úspěch mentoringového programu, protože děti se experimentu s kostkami zúčastnily až po uplynutí čtyř let. To podle výzkumníků ukazuje dlouhodobý pozitivní účinek toho, když se do péče o děti investuje v jejich raném věku. Přichází nejen lepší výsledky a výkony dětí, ale i lepší sociální a morální chování vůči jejich okolí.

Mentoringové programy jsou podle výzkumu účinnou formou podpory, zejména pro děti z rodin, kde o ně rodiče tolik nepečují a své potomky nedostatečně stimulují.

Děkuji vám všem rodičům a vám, jejich blízkým, kteří dětem pomáháte budovat důvěryplné vztahy.

Čerpal jsem z textu ČTK a České televize.

„Ale to nemuselo být,“ říkala babička. „Že si děláte škodu,“ doplňovala. Pak většinou dodávala: „Já se vám musím revanšovat.“ Jsem si ale jistá, že to tak doopravdy nemyslela. Proč se to domnívám? No vycházím z toho, jak se chovala, když dárek nedostala nebo když jí nepřipadal dost hodnotný. To uměla ohodnotit taky dost barevně. Buďto řekla, že ta věc není dost vert, nebo to byl prostě klumprt.

Plyne z toho jasná skutečnost, a sice že u nás v rodině jsme neuměli přijímat dárky. Neumí to spousta lidí, tak jsme v tom nebyli nijak vynikající. Přesto bylo předávání dárků u nás doma vždycky tak trochu trapné. Nevím, jak se mi povedlo se to odnaučit. Mám ráda dárky. Ať už ty, co dostávám, nebo ty, co dávám. Obojí stejně. Raduju se z každé maličkosti. Podle tradiční interpretace takového rysu v naší rodině by obliba dárků znamenala jistou míru chamtivosti. A to si o sobě nemyslím. Když jsem psala svou knížku zamyšlení O darech, docela pečlivě jsem to téma studovala v bibli. Tam toho o darech je! Nabyla jsem přesvědčení, že dárky jsou každopádně pozitivní záležitost. Dáváme jimi najevo přátelství, přízeň, lásku. Můžeme také dary dávat ze zištných důvodů. To ale nijak neoslabuje jejich obecně pozitivní přínos. Nejvíc mě blaží, že pozitivní přínos se přičítá oběma stranám – darujícímu i obdarovanému. (Teda darujícímu o něco víc.)

Když přijímám nějaký dárek, vždycky mi proletí hlavou připomínka babičky a jejích průpovídek. Letmo se zaleknu, jestli nepůsobím chamtivě, když se z dárku raduju, ale pak se oddám nadšení.

Dávat a dostávat je krásné a bohulibé. Co myslíte?

Bůh probouzí naději v utrápených srdcích a podporuje námahu na cestě vždy tím, že povolává proroky. Ježíš dělá stejnou zkušenost jako proroci. Vrací se do Nazareta, mezi ty, s nimiž vyrůstal, a přesto není uznáván, je dokonce odmítán. Měli překážku: vždyť je jeden z nás! Co je překážkou, která nám brání uvěřit Ježíši?

Zastavují se u jeho pozemské historie, u rodinného zázemí, a proto si nedokážou vysvětlit, jak mohlo ze syna tesaře Josefa, tedy z obyčejného člověka, vzejít tolik moudrosti, a dokonce schopnost konat zázraky. Ježíšovo lidství je tedy skandální: Jak se může všemohoucí Bůh zjevit v křehkosti lidského těla? Jak může všemohoucí a silný Bůh, který stvořil zemi a osvobodil svůj lid z otroctví, jak se může učinit tak slabým, že přijde v těle a sníží se, aby učedníkům myl nohy? To je skandál.

Bratři a sestry, je to víra založená na lidském Bohu, který se snižuje k lidskosti, stará se o ni, dojímá se našimi ranami, bere na sebe naši únavu, láme se pro nás jako chléb. Silný a mocný Bůh, který je na mé straně a uspokojuje mě, je přitažlivý; slabý Bůh, Bůh, který z lásky umírá na kříži, ode mě žádá, abych překonal všechen egoismus a obětoval svůj život za spásu světa; a to je, bratři a sestry, skandál.

Můžeme říci, že dnes potřebujeme právě tento skandál. Potřebujeme pohoršení víry. Nepotřebujeme religiozitu uzavřenou do sebe, která zvedá svůj pohled k nebi, aniž by se starala o to, co se děje na zemi, a slaví liturgie v chrámu, zatímco zapomíná na prach, který víří na našich ulicích. Potřebujeme skandál víryzakořeněné v Bohu, který se stal člověkem, a tedy víry lidské, víry z masa, která vstupuje do dějin, která hladí lidské životy, která uzdravuje zlomená srdce, která se stává kvasem naděje a setbou nového světa. Je to víra, která probouzí svědomí z letargie, která klade prst do ran, do ran společnosti, - a je jich mnoho, že - víra, která vyvolává otázky o budoucnosti člověka a dějin; je to víra neklidná, a my potřebujeme žít neklidným životem, víra, která se pohybuje od srdce k srdci, víra, která přijímá zvenčí problémy společnosti, neklidná víra, která pomáhá překonat průměrnost a lenost srdce, která se stává trnem v oku společnosti, často anestetizované a omráčené konzumem.

Bratři a sestry, z tohoto města Terstu s výhledem na Evropu, křižovatku národů a kultur, živme sen o nové civilizaci založené na míru a bratrství; prosím, nepohoršujme se nad Ježíšem, ale naopak se rozhořčujme nad všemi situacemi, v nichž je život týrán, zraňován a zabíjen; přinášejme proroctví evangelia ve svém těle. Potřebujeme soulad mezi rozhodnutími a slovy. A vám v Terstu chci říci: Kupředu! Nadále se angažujte v první linii při šíření evangelia naděje, zejména směrem k těm, kteří přicházejí z balkánské trasy, a ke všem, kteří na těle či na duchu potřebují povzbuzení a útěchu. Zavažme se společně: abychom znovuobjevením lásky k Otci mohli žít všichni jako bratři a sestry. Děkuji.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-07/papezova-homilie-v-terstu.html

Jsou dny, kdy se cítím hluchá i slepá k Božím dárkům. Jsem úplně necitlivá. Řeším si nějaké své nepodstatné bebíčko, nic neslavím a milostné Boží vzkazy na své cestě dnem míjím bez povšimnutí. Stydím se to přiznat, ale je to pravda. I já mám takové dny. Jeden z nich byl včera.

Měla bych si už zvyknout na to, že Dárce je neoblomný. Když nejsem přístupná k přijetí daru běžným způsobem, on neváhá a najde jinou cestu. Chápete? On hledá, jak mi doručit dárek, když já se stavím odmítavě. Včera mě zase dostal. Musela jsem večer slavit, protože Bůh překonal mou obranu, mou uraženou netýkavost, a zase mě obdaroval. Vždycky mě odzbrojí. Včera se mu to podařilo mistrovsky.

Ráno mě bolela hlava a byla jsem kvůli tomu protivná. Odešla jsem do práce a ani jsem se nenavoněla a ani jsem manželovi nedala pusu. Po cestě do práce jsem se hezky mučila. Kvůli své špatné náladě trápím i manžela. Sousedce na chodbě jsem jen tak suše odpověděla na pozdrav, ale nezastavila jsem se s ní na kousek řeči jako obvykle. V práci jsem seděla jako hromádka neštěstí, žádnou radost jsem v sobě nedokázala vydolovat. A pak jsem šla domů. Vybrala jsem si cestu kolem dětského hřiště. To je nízkým plotem ohraničená část parku s prolízačkami, pískovišti, houpačkami, klouzačkami a kolotočem. Na lavičkách posedávají maminky, děti pobíhají mezi pískovištěm a klouzačkou, piští, vřeští, padají a snaží se uniknout mimo ohrazený prostor. Pomalu jsem procházela kolem, protože mě baví sledovat ten čilý ruch. Z branky hřiště vyběhla malá holčička, tak dvouletá blondýnka v ušmudlaných růžových šatičkách. Běžela rovnou ke mně. Přede mnou se zastavila a upřela na mne ty největší modré oči, co jsem v životě viděla. Natáhla ke mně ruku, něco mi podávala a řekla zřetelně: „Na.“ Ohnula jsem se k ní a nastavila jsem dlaň. Neobratně mi předala bílý kamínek z pískoviště. Pak se otočila a pelášila zpátky.

Večer jsem si na balkoně rozsvítila svíčku a oslavovala Boží milosrdenství.

Konec června a počátek července přinášejí dny, které máme rádi. Svěží rána, dlouhé vlahé večery, před námi čas setkávání a odpočinku. Člověk úplně cítí, jak je na světě rád a jak je život krásný.

My v české republice prožíváme tento podivuhodný čas ve zvláštním protikladu.

Toto roční období přineslo v našich dějinách temné chvíle, kdy bezpráví a zlo poráželo pravdou a lásku.

Konec června připomíná 27 popravených mužů na Staroměstském náměstí, politickou vraždu statečného Generála Heliodora Píky, politickou vraždu vzdělané a nezlomné Milady Horákové.

Červenec připomene další pozoruhodné osobnosti.

Konstantina a Metoděje. Vzdělané mužové. Ti dva, kromě jiného, dosáhli toho, že papež dovolil konat křesťanskou bohoslužbu ve staroslověnštině, dosud to bylo možné jen latině, řečtině a hebrejštině. Kolik úsilí to muselo stát, jak dokázali měnit myšlení lidí směrem ke vzdělání a vzájemné úctě! Vzdělaný člověk je svobodnější, nemusí všemu věřit. Mělo to smysl. I když po několika desetiletích byla bohoslužba ve slovanském jazyku opět zakázána.

A výročí upálení Mistra Jana Husa. Snažil se obnovit upadající víru v Krista, a doplatil na to svým životem.

Krásný letní čas počátku prázdnin se prolne se smutnými úděly statečných. Připomíná nám, že každý náš čin lásky a pravdy je Bohu milý a že bez nich se dobrému životu nedaří.

Hus píše – Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, už se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti věčné.

Tak ať ty sváteční dny prožijeme dobře. To nám všem přeje Daniel Ženatý

Přijímejme a milujme každého bez nálepek a předsudků

Drazí bratři a sestry, hezkou neděli!
Nedělní evangelium vypráví o dvou zázracích, které se zdají být vzájemně propojené. Zatímco Ježíš jde do domu Jaira, jednoho z představených synagogy, protože jeho malá dcerka je vážně nemocná, cestou se jeho pláště dotkne žena s krvácením a on se zastaví, aby ji uzdravil. Mezitím mu oznámí, že Jairova dcera zemřela, ale Ježíš se nezastaví, vejde do domu, jde do dívčina pokoje, vezme ji za ruku, zvedne ji a vrátí ji zpět do života. Dva zázraky, jeden uzdravení a druhý vzkříšení.

Tato dvě uzdravení jsou vylíčena v jedné epizodě. K oběma dochází prostřednictvím fyzického kontaktu. Žena se totiž dotkne Ježíšova pláště a Ježíš vezme dívku za ruku. Proč je tento dotek tak důležitý? Protože tyto dvě ženy - jedna proto, že krvácí, a druhá proto, že je mrtvá - jsou považovány za nečisté, a proto s nimi nesmí dojít k fyzickému kontaktu. Ježíš se ovšem nechává dotýkat a nebojí se dotknout. Ještě před fyzickým uzdravením zpochybňuje náboženský omyl, podle kterého Bůh odděluje čisté na jedné straně a nečisté na straně druhé. Ne, Bůh takto nerozděluje, protože všichni jsme jeho děti a nečistota nepochází z jídla, nemoci nebo dokonce smrti, ale z nečistého srdce.

Učme se to: při utrpení těla i ducha, při zranění duše, u situací, které nás drtí, a dokonce i tváří v tvář hříchu si nás Bůh nedrží v odstupu, nestydí se za nás, neodsuzuje, naopak, přibližuje se, aby se nechal dotknout a dotkl se nás. Bere nás za ruku a říká: dcero, synu, vstaň! Řeknete: Pane, jsem hříšník - A on: Jdi dál, stal jsem se pro tebe hříchem, abych tě zachránil - Ale ty, Pane, nejsi hříšník - Ne, ale já jsem vytrpěl všechny důsledky hříchu, abych tě zachránil. To je krásné.
Upevněme si v srdci tento obraz, který nám dává Ježíš: Bůh je ten, který tě bere za ruku a zvedá tě, ten, který se nechává zasáhnout tvou bolestí a dotýká se tě, aby tě uzdravil a dal ti znovu život. On nikoho nediskriminuje, protože miluje každého. 

Věřím, že Bůh je takový? Nechávám se dotýkat Pánem, jeho slovem, jeho láskou? Vstupuji do vztahu s bratry a sestrami, nabízím jim ruku, aby se opřeli?

Bratři a sestry, pohleďme na Boží srdce, potřebujeme, aby církev a společnost byly církví a společností, které nevylučují, nikoho nepovažují za "nečistého.

Prosme Pannu Marii: ona, která je Matkou něhy, ať se přimlouvá za nás a za celý svět. 

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-06/angelus-23-6-30.html

Zastávám přesvědčení, že letní měsíce jsou k oslavám vhodnější než jiné. Je to ryze subjektivní názor, protože já i většina naší rodiny má narozeniny v létě. Také bych nerada tvrdila, že zabíjačka je jako oslava nevhodná, nebo dokonce že zimní svatby nejsou hezké. Jsou! Ale léto je léto.

Nemůžu za to, ale když si mám představit oslavu, vytane mi na mysli zahradní slavnost. Nejspíš prazážitky z dětství a letité vlastní zkušenosti zformovaly mou představu do této podoby. Ale ono na tom vlastně nezáleží. (Ačkoli anglická královna by nesouhlasila. Sama slaví narozeniny o pár měsíců později, než se skutečně narodila, aby je mohla slavit v létě.)

Slavit se dá úplně všechno. V české tradici jsou nejčastější oslavou narozeniny. Proč tomu tak je? Nevím. Možná tento důvod nepodléhá žádné politizaci, nemá žádné náboženské pozadí a pěkně spravedlivě je má každý člověk jednou za rok. Já bych je klidně slavila i víckrát, ale to bych byla už moc stará. Znám lidi, kteří oslavu svých vlastních narozenin nesnášejí. Tvrdí, že nejsou rádi středem pozornosti, dárky jim nic neříkají a vůbec všechen ten směšný humbuk s dorty, přáníčky, balónky a zmrzlinou je jim z duše protivný.  Nevidí v tom žádný smysl.

Já to upřímně řečeno nechápu. Miluju dárky. Strašně ráda je dávám a samozřejmě je ráda přijímám. Pokud se oslavám vzpíraly ženy, často je při bližším zkoumání objevila, že je jim nepříjemné připomínání toho roku navíc. Nechtějí stárnout. Jedna známá na své třicetiny sice pořádala oslavu, ale nazvala ji tryznou a pro vstup bylo doporučeno pouze černé oblečení. Nebyla jsem tam, a tak nevím, jestli se z toho nevyklubal nakonec docela veselý večírek. Myslíte, že ti, kdo neradi slaví své narozeniny, se bojí smrti?

O tom, co my dospělí můžeme dělat pro naše děti, kterým končí školní rok uvažuje v Myšlence na den Martin Holík

Myšlenka na den je poděkováním, zamyšlením i výzvou. Podpořme Andělské kempy.

V bouřích se držme Ježíše

Drazí bratři a sestry, hezký den!

Nedělní evangelium ukazuje Ježíše na lodi s učedníky na Genezaretském jezeře. Náhle přichází silná bouře a člunu hrozí potopení. Spící Ježíš, se probouzí, zahání vítr a vše se vrací ke klidu.

Ve skutečnosti se však neprobudí sám, oni ho vzbudí! Učedníci jsou těmi, kdo s velkým strachem Ježíše budí. Noc předtím to byl sám Ježíš, kdo učedníkům řekl, aby nasedli do člunu a přepluli jezero. Byli zkušenými rybáři, bylo to jejich životní prostředí; bouře by je mohla dostat do potíží. Zdá se, že Ježíš je chce zkoušet. Nenechává je však samotné, zůstává s nimi ve člunu, klidně i spí. A když se bouře rozpoutá, svou přítomností je uklidňuje, povzbuzuje, podněcuje je k větší víře a doprovází je za hranice nebezpečí. Můžeme si však položit otázku: Proč se Ježíš takto chová?

Aby posílil víru učedníků a dodal jim odvahu. Oni - učedníci - totiž z této zkušenosti vycházejí s větším vědomím Ježíšovy moci a jeho přítomnosti uprostřed nich, a proto jsou silnější a připravenější čelit překážkám, obtížím, včetně strachu odvážit se hlásat evangelium. Poté, co s ním překonají tuto zkoušku, budou umět čelit mnoha dalším, dokonce i kříži a mučednictví, aby přinášeli evangelium všem lidem.

A Ježíš dělá totéž s námi, zejména při eucharistii: shromažďuje nás kolem sebe, dává nám své slovo, živí nás svým Tělem a Krví a pak nás vyzývá, abychom se vydali na cestu, předávali dál to, co jsme slyšeli, a dělili se se všemi o to, co jsme přijali. Ježíš nás nezbavuje těžkostí, ale - aniž by nás kdy opustil - pomáhá nám jim čelit. Činí nás odvážnými. Tak se učíme stále více se k němu přimykat, důvěřovat jeho moci, která dalece přesahuje naše schopnosti, překonávat nejistoty a váhání, uzavřenost, předsudky, a to s odvahou a velkým srdcem, abychom všem říkali, že nebeské království je přítomno, je zde a že s Ježíšem po našem boku můžeme společně přispět k jeho růstu - i přes všechny překážky.

Ptám se sám sebe: Dokážu si ve chvílích zkoušky vzpomenout na okamžiky, kdy jsem ve svém životě zakusil Boží přítomnost a pomoc?

Kéž nám Panna Maria, která přijala Boží vůli s pokorou a odvahou, dopřeje v těžkých chvílích klid, který přináší odevzdanost v něm.

Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-06/angelus-23-6-24.html

Setkání je důkazem komunikace. Můžeme spolu dlouze hovořit, argumentovat a přesvědčovat, tak trochu souhlasit a tak trochu nesouhlasit, namáhat se a doufat, snažit se a ztrácet vůli a vůbec se nesetkat.

Setkání je podstatou přátelství. Jde o dotyk, který si obě strany uvědomí. Dva lidé nalezli shodu, bod, z něhož lze pohnout vesmírem nebo překážející popelnicí. Setkání může probíhat zcela beze slov, je přece tolik prostředků k dorozumění! Úsměv očima toho někdy řekne o tolik víc než rozvité souvětí s několikanásobnými přísudky. Malé pohlazení, vřelý stisk ruky, letmé objetí, dlouhý upřený pohled, jeden krok blíž.

Anselm Grün připodobnil modlitbu k setkání. Nemusíme mluvit, ale víme, že jsme spolu. Setkání takového druhu vyžaduje hlubší vnímavost. Slova mohou být tak povrchní a nevýstižná. Setkáním beze slov, ať už s lidmi nebo s Bohem, se dostáváme na jinou rovinu komunikace. Já mluvím ráda a někdy možná až příliš a slova používám jako důležitý prostředek, ale minimálně v rozhovoru s Bohem to bývá beze slov lepší. Jak to máte vy?