Nedělní káva

Novou divadelní hru jsem psala s takřka budovatelským nadšením. V první řadě se mi líbil námět. V tomto případě rizika na první pohled zodpovědného přístupu k životu, který nám ve jménu práce a osobní efektivnosti velí odkládat zájmové aktivity a osobní potěšení až „na potom". Tedy… až budu mít čas, až budou děti velké, až budu v důchodu.

Mnozí prarodiče mi možná potvrdí, že úspěchy, radosti i strasti vnuků berou dědečkové i babičky nějak víc a emotivněji, než prožívali to samé u svých dětí, jejich rodičů. To platí i na sportovním poli. S několika dědečky a dokonce i babičkami chodíme našim potomkům fandit na hokej. Od malých žákovských let nejen doma, ale jezdili jsme s nimi i na venkovní zápasy.

Sedím v křesle, a s jistým zoufalstvím sleduju, jak dokonale jsou na podlaze v šikmých slunečních paprscích vidět spokojeně se povalující chuchvalce chlupů. Je doba podzimního línání a náš ovčák Rex mě přesvědčil, že je absolutním línacím rekordmanem! Ať ho češu jakkoliv intenzivně, chlupy jsou všude. Výsledek je zřejmý - luxování se stalo každodenní nutností.

Během života naskládá člověk do své paměti spoustu informací. Některé se trvale usadí v mozkovém labyrintu, jiné se časem s podzimem žití vytrácejí jako padající listí, které opouští stromy. Slábnoucí paměť ve stáří přináší mnohé humorné situace, z nichž některé jsou téměř neuvěřitelné.

Letošní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě se blížil, a já pořád ještě neměla vyřešenou zásadní otázku - kdo mi bude dělat parťáka na stánku? Najednou mě napadlo: což takhle vzít si k ruce jedenáctiletého vnuka?

Když se poprvé objevilo slovo tatér, málokdo ho spojoval s tvůrcem obrázků a různých malůvek na kůži lidského těla. Naše generace znala dnes velmi módní tetování pouze ve spojitosti s těmi, kteří prošli nápravným zařízením a také s potetovanými námořníky.

Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých. Za pultem prodavačka, vedle stará mechanická váha, před pultem fronta zákazníků. V komentářích pod obrázkem tekla nostalgie proudem.

Nakupování je dnes v mnohém jiné než bylo. Teď nemám na mysli dřívější shánění všeho možného od potravin až po toaletní papír. Pokud jste neměli někde známého prodavače, některé zboží se pro vás stávalo jednoduše nedostatkovým.

Dívám se na malý skleněný džbánek a pak na dědečka, který mi s veselým zábleskem v očích nabízí jeho obsah k ochutnání. Prý burčák. Váhám, nevím pořádně o co jde. Pak se nechám přesvědčit. A užiju si dobrotu, na jakou jsem nikdy nezapomněla.

Prožili jsme letos úžasné léto s rekordními teplotami. Nějak se mu nechtělo skončit a ukouslo si ještě kousek září, kdy už ho školáci pozorovali ze školních lavic. Ne všichni, ale byli s průběhem prázdninové části roku nadšeni. Žiju ve vesnici, která leží u řeky. Na všech pohlednicích nechybí od nepaměti snímek s tekoucím jezem.

Občas se mi ta představa mihne hlavou. Nastartuju svoje auto, motor zahučí a já před sebou najednou v duchu vidím široké zadky a mohutné ohony pivovarských koní. Za tuto poněkud nevšední představu může syn, který si rád dělá legraci z mého auta.

Jeden můj známý biofarmaří. Není to jednoduché, protože taková továrna pod širým nebem má své problémy. Tím prvním a nejdůležitějším je počasí. Zejména nyní, v době klimatických kotrmelců nemůžete věřit rosničkářům, jaké vám předpovídají počasí. Všimli jste si, že už i oni jsou opatrní a některé své předpovědi hlásí s jistou dávkou neurčitosti a pravděpodobnosti?

Není to tak dlouho, co jsem dostala nápad na velmi podivný pomník. Hodil by se v zásadě všude kromě opravdu velkých měst. Nejdůležitější místo by pak měl na malých vesnicích. Tak co, tušíte, o co by mohlo jít? Dobrá, já vám to prozradím. Počítám, že se budete divit.

Stáli jsme na autobusové zastávce a vedli řeči. Jak už to u důchodců bývá, hlavně o počasí, ovšem záhy se debata zvrtla na další oblíbené téma - zdraví. To když se dostavil velezkušený pacient a návštěvník lékařských ordinací Venda. Neprozřetelně se ho někdo zeptal, kam jede?

Kdykoliv kolem té kapličky jedu, vzpomenu si. Bylo to v srpnu, po žních. Mohlo mi být tak deset, jedenáct let. Vraceli jsme se s dědou z lesa a já se zadívala přes pole. Vysoké neprostupné obilí nahradilo strniště a já dostala nápad. Nesmyslný, leč neodolatelný nápad. Poběžím přes pole až ke kapličce! Děda jen kývl, ať už si o tom myslel cokoliv.

Je to zvláštní. Jako se mění móda a střídají se různé trendy, jsme svědky i popularity slov a výrazů, které se ve velmi krátké době stávají přímo předpokladem módnosti vyjadřování. Pamatujete se na období, kdy výraz - to je hustý, byl součástí oblíbené řeči mladých? A husté bylo všechno. Pak nastala doba ujištění, to dáš.

S těžko skrývaným znechucením zírám na předpověď počasí. Zase přes třicet stupňů! A ještě v ty dny budu muset být v Praze. Brr. Představím si nepříjemně vyhřátý byt, většinu dne zatažené závěsy a vzduch chvějící se vedrem nad rozpálenými ulicemi. Jak mám v tomhle existovat?

Když jedu do Prahy, téměř pokaždé se podívám na fakultu, kde jsem prožil čtyři roky studia v posluchárnách i při zkouškách. Dám si z automatu kávu, sednu na lavici ve výklenku, kde jsme sedávali a dívám se na hloučky diskutujících studentů, tolik podobné těm našim. Naše fakulta byla nová, neměli jsme své posluchárny ani koleje.

Jdu se psy lesem a moc si to užívám. Je vrcholné léto, les voní pryskyřicí, huňaté borůvkové keře se modrají bohatou úrodou. Na kraji lesa už dozrávají maliny, ostružiny zatím jen kvetou. Na jednom jediném místečku vím o lesních jahodách - to je u nás hodně zřídkavá laskomina!

Můj kamarád Jaroslav je nezlomný optimista. Ačkoliv ho život na stará kolena pořádně skřípnul a potýkal se se zdravotní nepohodou, všechny nesnáze bral vždycky s úsměvem. Třeba v nemocnici bavil sestřičky a dokázal je pokaždé rozesmát. Nikdy nevynechá žádnou příležitost, aby nevymyslel nějakou kulišárnu.

Na tomhle místě vždy aspoň přibrzdím. Pod sebou vidím půvabnou krajinu kolem Vřešťovského rybníka, ohraničenou hřebenem, jemuž vévodí Zvičina. Celý obraz pak uzavírá mohutný masiv Krkonoš. Tento pohled mám vyrytý v srdci, a to v mnoha podobách podle ročních dob a času, kdy přijíždím domů.

Když máte starší dům, postavený u silnice, musíte se o něho i okolí starat. V zimě odhrabovat sníh, na jaře zametat prach, drť a kamínky, na podzim listí, prostě je to celoroční údržba. Protože komunikace, navíc frekventovaná, je trvalým přínosem materiálu všeho druhu.

Dívám se zamyšleně do kalendáře. Kruci, nebudu doma na popelnicový den! To je pořádná komplikace. Nad jejím řešením se musím zamyslet - a patrně požádat sousedy o pomoc. Popelnicový den je totiž v naší vísce pouze každou druhou středu, takže ho určitě nechci zmeškat.

V době, kdy právo na práci bylo zákonem a neustále se to zdůrazňovalo, bylo téměř nemyslitelné, aby ho občané povinně nevyužívali. Byli ovšem i lidé, kteří nepracovali. Říkalo se jim příživníci a trestali se i vězením.

Sedím u svého stánku na pražském veletrhu Svět knihy a sleduju davy. Je až neuvěřitelné, kolik přišlo lidí! Neuvěřitelnější je snad jen množství vystavených knih.

Taky si pořád nemůžete zvyknout jako já, že hokej se hraje v zimě a fotbal v létě. Mám to nějak zakódováno od dob legendárního rozhlasového reportéra Mašlonky. Dneska se na hokejové mistrovství díváte z bazénu a po lyžovačce pustíte v televizi kopanou.

„Ty jsi ale krásnej pejsek!" zajásala úplně cizí paní a po mém souhlasu si šla pomazlit našeho strašlivého vlčáka. Víte, je to zvláštní. Tak nějak jsem čekala, že lidé se budou velkého vlkošedého psa bát. Místo toho Rex čelí takřka nepřetržitému nadšenému zájmu od dospělých i větších dětí. Pro ty malé je přece jen „stlašně oblovskej", jak uvážlivě pravila jedna malá holčička v Luhačovicích.

Až někdy pojedete po dálnici z Liberce na Turnov, budete kousek před Hodkovicemi podjíždět most. Říká se mu most pro jednoho a jeho příběh je velmi zajímavý. Patří do kategorie kuriozit, které se odehrály kolem stavby dálnic, kdy kvůli neústupnosti majitelů pozemků či nemovitostí se zdržela, nebo prodražila, či výjimečně zhatila celá akce.

Jdu se psy známou cestou lesem a očima neustále propátrávám okolí. A to přesto, že jsem v příměstském lese, kde díky většímu množství lidí a cyklistů na zvěř narazíme jen málokdy. „Musíš mu věřit. Na vodítku ho nic nenaučíš!“ znějí mi v hlavě slova mé zkušené kamarádky. Ano, důvěra je potřeba. Jenže u psího dorostence, který má reflexy rychlejší než myšlení, to jde hodně ztuha!

Můj kamarád má přes 150 kilogramů živé váhy. Nedávno přišel od doktora uražený, protože ten mu řekl, že je morbidně tlustý. No řekni, rozčiloval se, jak tady ještě dlouho budu a že bych se nenajedl? Proč? Se svou hmotností měl už řadu problémů. Miluje třeba tobogány a jednou vlezl na takový, kde při dojezdu projel celým bazénem a skončil na písku.

Je večer a já netrpělivě čekám, jaké téma bude vyhlášeno na další den. Do svého příběhu potřebuju akci - mám rozehrané drama. Konečně se téma objeví a ve mně poklesne srdce. Gumička na poušti! Autor tématu se musel bavit - a právem. Co s tím, proboha, udělám v příběhu z doby, kdy žádné gumičky nebyly?

Člověk není nikdy dost chytrý, říkala moje babička Marie. Proto využívám možnosti vzdělávat se občas v nějakém televizním pořadu. Není jich zrovna nejvíc. Seriály, kriminálky a vaření jsou mnohem četnější, ale takové klání kvarteta soutěžících s některým z chytrých lovců, si rád pustím.

Jaro u mě s sebou nese touhu po změnách. Člověk se konečně vybalí z vrstev zimního oblečení. Příroda se ze dne na den mění, nabídne čerstvé barvy a vůně. Proč bych měla být pořád stejná? Nejjednodušší způsob osobní změny nabízí nové oblečení. Nejtěžší pak změna myšlení. K lepšímu, samozřejmě. Někde uprostřed se nachází sezónní změna barvy vlasů a obměna obvykle používaných šperků.

Je to každoročně se opakující rituál. Když dubnové slunce definitivně přemůže zimu a odkvetou sněženky, bledule, v příznivějších podmínkách i další květy, je čas, připravit se. Protože v poslední době přechází téměř plynule zima v léto, nesmí se propásnout čas, kdy je třeba uklidit vnitřky, protože potom už začne práce kolem domu venku a není možné se zdržovat uvnitř.

Lidové slavnosti Velikonoc jsou u nás vcelku pochopitelným souhrnem úkonů oslavujících jaro a nový život, přičemž křesťanská tradice tomu dodává určitý časový řád a duchovní šmrnc. Jenže ona je to popravdě jen taková vesele uhlazená verze svátků, kde ve skutečnosti šlo o jiné věci.

Taky si rádi pochutnáte na křupavém rohlíku, makové pletence, nebo loupáčku? Nabídka všemožného výborného pečiva je dnes opravdu pestrá. Doby, kdy v pekárně u nás na vesnici vyráběl pekař pan Ambrož z pečiva jen rohlíky, housky a chleba, jsou dávné. Přesto pořád cítím úžasnou vůni, která se linula z pekárny.

Je ráno a já vyndávám čisté nádobí z myčky. Jedu na autopilota, část mého mozku se ještě nestačila probudit. Dolní patro myčky už mám prázdné, jdu na to horní. Skleničky, hrníčky… a sakra! Z ruky mi vyklouzl můj milovaný anglický hrníček. Uf. Naštěstí se mi ho podařilo úspěšně chytit.

Když jsem na počátku devadesátých let přišel do redakce Hradeckých novin, začal jsem na sobotní příloze. Mezi trojicí tehdejšího magazínu byl i výtvarník Vláďa Gottvald. Prožili jsme společně pár hezkých roků v tvůrčí a přátelské atmosféře. Zažili jsme i ojedinělou a úspěšnou transformaci titulu přes Deníky Bohemia až k Deníku.

Jestli mě něco v mých aktivně pracovních časech ničilo, bylo to ranní zazvonění budíku. Ta chvíle, kdy mi hlasitý zvuk přetrhl nad ránem tvrdé spaní. Ten bezdechý úlek, bušení srdce, a snaha tu věc plácnout dřív, než vzbudí lidi okolo, kteří si třeba ještě mohli pospat.

K zimním sportům, které jsem provozoval, patřilo neodmyslitelně bruslení. Protože mé dětství probíhalo ještě v době, kdy klimatické změny nebyly zřetelné, proháněli jsme se na bruslích po ledových zrcadlech od listopadu někdy až do března. Jak na slepém ramenu, tak později i na řece samotné.

Dívám se s nevírou na svoji počasovou aplikaci - varování před extrémními povodněmi? Už zase? Vždyť je to od začátku téhle zimy nejméně počtvrté! Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že se naše středoevropská zima mění v období dešťů.

Do zimního času mezi Vánocemi a postním obdobím se každoročně vejde masopust. Lidově řečeno fašank, voračky, končiny, šibřinky a obecně shrnuto karneval. Období tohoto bujarého veselí končí na Popeleční středu a její datum je závislé od toho, kdy jsou Velikonoce.

První adventní neděle nemohla začít lépe. Byla to taková radost, až mi skoro vyhrkly slzy. Tiše jsem stála vzadu, na místě vyhrazeném pro turisty, a celou duší vnímala dechberoucí hudbu znějící ve vznešeném prostředí mého nejoblíbenějšího pražského kostela.

Z domácích mazlíčků je asi nejvíc milovníků psů a koček. Nedávno se na prahu našeho domu z ničeho nic objevila vyhublá, třesoucí se a mňoukající černobílá kočička. Samozřejmě jsme ji nakrmili, pustili ji do chodby, aby se ohřála a začali přemýšlet, co s ní uděláme. Zachránili jsme už před třemi roky jednu bezdomovkyni a její koťátka se nám podařilo rozdat hodným lidem.

Už je to zase tady. V druhé půlce ledna, nejpozději začátkem února, začíná opravdový karneval virů. Nejdrsnější jsou ty chřipkové, nejtrapnější ty bolebřichové, a nejaktivnější jsou ti mrňaví prevíti, kteří mohou za to, že se z postiženého stane huhňající neandrtálec, vyjadřující se pouze štěkavými záchvaty kašle. Což znamená, že nastává čas na čaj s citronem a medem.

Už v dětství jsem se bál zubaře a zvuk vrtačky vycházející z ordinace, mi přivolával málem mdloby. V době pravidelných školních prohlídek nebylo úniku. Známá situace, kdy dítě nechce otevřít ústa, byla vyřešena jednou fackou. Uštědřil mi ji otec mého kamaráda, kterému to nařídila moje maminka, pracující v zubní laboratoři.

Dvě ušaté psí hlavy mě napjatě sledují. Nejdřív šťouchám pohrabáčem pod kamny. Potom pod sporákem. V jídelně odsunuju od stěny křesla. Přecházím do dalších místností, mé chlupaté obecenstvo těsně za mnou. Kruci, přece tu někde musejí být? Vždyť dbám na to, aby je nenosili ven!

Docela bych se vsadil, že spousta lidí, křepčících při silvestrovském bujarém veselí, nemá ani zdání, že poslední den v roce, proslulý všeobecně nevázanou zábavou, konzumací všeho možného a lidskými radovánkami, je spojen s významnou církevní bytostí.

Dnes mám první svátek - Boží hod vánoční. Těšíme se už z dárků, zvykli jsme si na stromeček i jeho vůni a světla, možná čekáme děti s rodinami, příbuzné či známé. Mám rád adventní čas a dodržujeme v jeho průběhu všechny letité zvyky. Od prvního nedělního zapálení svíček na adventním věnci - až po léty neměnný průběh Štědrého dne.