Očima Saši Mitrofanova

Jen pro představu: Rusové vybombardují pražské obchodní centrum Letňany a Stromovku s tím, že to schválně načasují na dobu, kdy je tam nejvíce lidí. To se stalo před pár dny v ukrajinském Charkově. Jestli nebude Rusko na Ukrajině zastaveno, objeví se v Moskvě plány na zásah, který popisuji na začátku. O tom jsem přesvědčen. Kreml totiž zkouší schopnost západního světa ubránit se před barbary.

V úterý 21. května zahájilo Rusko první etapu vojenského cvičení, jehož účelem je praktické rozpracování otázek přípravy a použití nestrategických jaderných zbraní. Formulace patří ruskému ministerstvu obrany. Dále uvedlo, že cvičení se provádí jako odpověď na provokační prohlášení úředních osob ze západních států a je zaměřeno na udržení připravenosti reagovat a na zajištění suverenity země.

Po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica pokládám za důležité rozebrat české reakce. Na politické scéně znějí výzvy k mírnění vášní. To je jediné možné přání pro rozumné lidi. Některá vyjádření na tomto poli však naznačují, že stačí, jak se říká, „dát balón na zem“, a bude líp. To ovšem považuji za nereálné naděje. 

Mnozí lidé mají tendenci zahrnovat všechny současné občany Ruské federace, kteří emigrovali a žijí mimo jiné i v Česku, do stejné kategorie skrytých či otevřených příznivců Putinova režimu. Jde však ve skutečnosti o odlišné a navzájem nepřátelské skupiny.

Vítězem osmašedesátého ročníku soutěže Eurovision Song Contest, který skončil sobotním finálovým večerem ve švédském Malmö, se stal švýcarský zpěvák Nemo. Nejsem cílová skupina této soutěže a nedíval bych se na finále, kdyby nešlo o politiku víc než o umění. 

„Nazdar, soudruzi!“ – „Zdar, soudruhu ministře obrany!“ „Soudruhu nejvyšší veliteli!“ Zaznělo to ve čtvrtek 9. května na Rudém náměstí, kde probíhala vojenská přehlídka ruských ozbrojených sil za účasti soudruha nejvyššího velitele Vladimira Putina. Tak se musí oslovovat příslušníci ruských ozbrojených složek.

Prezident Petr Pavel napsal: „Předvolební výroky Andreje Babiše podněcující protiukrajinské nálady považuji za nevhodné, nefér a nebezpečné. Ale kampaň jeho oponentů, která z něj a hnutí ANO dělá zastánce ruských zájmů, je stejně nefér a stejně nebezpečná. Jedno ani druhé politickou kulturu v naší zemi nezlepší a důvěru občanů v politiky nezvýší.“

Spouštěčem pro tuto úvahu se stalo foto knihy v ruských sociálních sítích. Na obálce je děda s bílými vlasy a vousy, ale ve vojenské uniformě s velkým množstvím metálů a za ruce ho drží z jedné strany chlapeček a z druhé strany holčička. Název knihy je Besedy o válce. Encyklopedie pro nejmenší.

Sluníčko svítí, hejtři šílí. Život je fajn. Když je vaše práce chozením po aktivní sopce, je přirozené, že vás ta láva chce dostat. Ale o věčně se durdících hejtrech, ať už dobrovolnících, nebo placených silách pod jednotným velením psát nechci. Stačí zmínka.

Předem bych chtěl vysvětlit, proč je téma dnešního zamyšlení důležité i pro nás. Na první pohled se totiž může zdát, že stav ruské protiputinovské opozice je vysoce odborná záležitost. Tak tomu i bylo, leč v mírových dobách. Nyní by měla vědět i širší veřejnost, co lze od agresívního Ruska očekávat.

Slovo normalizace má na dlouhá léta výrazné zabarvení. Je to všeobecně přijímané označení historického období, které neodešlo do minulosti zcela. Jeho ducha budou v různých volbách vzývat příznivci řady českých stran a hnutí. Protože chtějí, aby svět byl normální. Normální ovšem po jejich. 

Bojí se Vladimir Putin Julie Navalné? Na to se nedávno zeptal časopis Time samotné vdovy po Alexeji Navalném. 

Napadlo mě, jak hluboce příbuzné jsou výroky Za komunistů bylo líp a Za Babiše bylo líp.
Někdy je dokonce pronášejí stejní jedinci. Náhoda? Nemyslím si, jak říkají ruští propagandističtí oblíbenci zmíněných jedinců. Dlouhá léta ze stejného směru, z východu přichází snaha o ovládnutí českého veřejného mínění za pomoci vzpomenutých jedinců.

V lednu 1939 Josef Stalin ve speciálním šifrovaném telegramu adresovaném sovětským stranickým orgánům a tajné službě NKVD vyjádřil nespokojenost s tím, že se někteří činitelé snažili vyhýbat mučení jako metodě vyšetřování. „Použití fyzického působení v praxi NKVD bylo uvolněno počínaje rokem 1937 na základě povolení ÚV VKS(b),“ stálo v telegramu.

Karel Čapek nebyl žádný zahraniční hodnostář, který by se jal udělovat hraběcí rady. Byl to český spisovatel. Že ho někteří obyvatelé jeho vlastní země nakonec uštvali k smrti, to je fakt, který poznamenáme a zatím dáme stranou. Bude se ještě hodit. 

Jeden z těchto dvou mužů žije a přednáší v Brně. Druhý žije a píše tu v Angli, tu ve Francii, tu ve Španělsku. Oba se těší úctě v ruské intelektuální komunitě. Oba nenávidí Putinův režim. Oba je Putinův režim nenávidí. Prohlásil je za cizí agenty a jednoho z nich navíc za extremistu a teroristu. Za to, že píše knihy a články. 

Poslouchám knihu Pavla Kosatíka Slovenské století. Je to úchvatné a zároveň trýznivé vyprávění. Zvláště se to týká období společného státu před druhou světovou válkou. Bije do očí, jak se mnohé rysy tehdejší situace podobají dnešku.

Teroristický útok v Moskvě nakonec využil Vladimir Putin k ještě většímu utahování šroubů v domácí politice. Bez důkazů označil za viníky teroru USA a NATO, které podle jeho představ využily Ukrajinu, která zas zorganizovala islamisty.

Masakr v moskevském Krokus Centru vzkřísil emoce spojené se zlem. Vraždění prováděné islámskými radikály má pro nás démonické zbarvení. Svádí to k tomu, aby člověk příšerné zlo zaškatulkoval jako něco mimo náš civilizační okruh. Byl by to ale postoj hodný pana Povondry z Války s mloky. 

V poledne v neděli 17. března vzplál na Můstku v Praze Putin. Nebyl to ruský prezident, jen jeho maska. Asi stovka ruských občanů, kteří Putina nesnáší, však i tento rituál doprovodila potleskem.

Odříkaného chleba největší krajíc. Francouzský prezident Emmanuel Macron tak dlouho volal Vladimiru Putinovi, že ho absence vstřícnosti z Kremlu přestala bavit. A pro leckoho nečekaně se stal tvůrcem nového přístupu k agresivnímu ruskému státu, který se cítil pevný v kramflecích. 

Počínaje pátkem 15. března a konče nedělí 17. března probíhá v Ruské federaci speciální operace, kterou Kreml nazývá volbou hlavy státu. Nelze přesně určit procento obyvatel RF, kteří v duchu vědí, že nejde o žádné volby, protože nebyly vytvořeny rovné podmínky pro kandidáty a protože ve všeobecném povědomí už dlouhá léta žije jistota, že úřední výsledky upravuje Putinova administrativa dle libosti. Toto procento ale bude bezpochyby většinové. 

Vít Rakušan dostal v uplynulých dnech nemalé množství upozornění od voličů, že by se měl pozastavit nad způsobem přemýšlení, kvůli kterému mu nemusí dát v dalších volbách svůj hlas. Tedy nejen jemu, nýbrž celému hnutí STAN. O co jde?

V ruském opozičním, což je většinou exilové, prostředí bylo hlavním tématem uplynulého týdne množství lidí, kteří se přišli rozloučit s Alexejem Navalným v den jeho pohřbu a v dalších dnech. Nejrozšířenější fotografií se stalo zachycení kopce květin na Navalného hrobu. Zdůrazňovalo se, že zakryly kříž a že kopec byl vysoký jako člověk. Leitmotivem četných textů a promluv se stala naděje, že lidé u Navalného hrobu znamenají začátek konce Putinova režimu.

Zničehonic se mi vybavila více než třicet let stará slova Ivana Svitáka, že s Francisem Fukuyamou hrál v Americe fotbal. Ne, zničehonic to nebylo. Fukuyama se mi, ač jsem ho nikdy neviděl, natož s ním hrál fotbal, v myšlenkách zjevuje často.

Málokdy se stane, že se v jednom týdnu ve veřejném prostoru sejdou projevy dvou nesmiřitelných nepřátel a je tak možné jejich pozice porovnat. Ve středu promluvila v Evropském parlamentu Julie Navalná, vdova po Alexeji Navalném a pokračovatelka jeho práce. A den poté hovořil před ruským parlamentem Vladimir Putin, prezident Ruské federace a nesmiřitelný nepřítel rodiny Navalných, která ho veřejně označila za vraha svého muže a otce.

V sobotu ukázalo hodně lidí v Česku, a nebylo to jen v Praze, na čí straně jsou v probíhající válce barbarství proti svobodě. Dva roky války narýsovaly přesnou čáru. Na jedné straně čáry jsi s námi, na straně druhé s nimi. Tak strávíme další léta.

Alexej Navalnyj byl podle mě mimořádný člověk proto, že jeho pohrdání zlem bylo tak silné, že neváhal kvůli němu zemřít, jen aby se neušpinil o ty, které nenáviděl. To umí opravdu málokdo. Po jeho zavraždění (přirozená smrt to v žádném případě nebyla) zesílil Navalného mýtus, který ale vznikl už předtím. Aniž snižuji sílu jeho odhodlání, chci oddělit mýtus od reality.

Alexej Navalnyj byl jeden z mála současných obyvatel Ruska, kteří byli známi i ve světě. Pověst nesmlouvavého bojovníka si zasloužil. O něco později, nikoli bezprostředně po politikově odchodu, se vrátím k realitě, kterou spoluvytvářel. Teď je ale krátce po smrti. Nebyla přirozená. Týká se i nás. Vysvětlím, proč jsem o tom přesvědčen.

Román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka se stal součástí kulturního kódu vzdělaného Čecha. Není proto třeba vyprávět, o čem je. Ještě v Sovětském svazu bylo zaznamenáno několik nepodařených pokusů o jeho zfilmování. Pak byly dva pokusy uskutečněné.

Asi víte, a když nevíte, tak se teď dozvíte, kvůli čemu přepadlo Rusko Ukrajinu. Řekl to nejdříve petrohradský gubernátor Alexandr Bělov, který své vojáky na Ukrajině oslovil s tím, že tu věc viděli a není proto třeba dodávat, proč musí svrhnout kyjevský režim. Téměř v každém projevu se k této záležitosti vrací také ruský prezident Vladimir Putin.

Před pár týdny odpůrci ruského prezidenta Vladimira Putina pookřáli. Sociální sítě se začaly plnit fotkami a videi dlouhých front v ulicích ruských měst. Tvořili je lidé, kteří přišli odevzdat svůj podpis ve prospěch muže, který chtěl kandidovat na ruskou hlavu státu. Volby, tedy procedura, které se v současném Rusku tak říká, budou v březnu.

Opadla vlna vyjádření, zda je prezident Petr Pavel po roce od zvolení dobrou hlavou státu, ne moc dobrou hlavou státu, či úplně špatnou hlavou státu. Je možné v klidu udělat inventuru.

Boris Akunin se stal v uplynulém čtvrtstoletí nejpopulárnějším ruským spisovatelem mezi autory, o kterých lze mluvit jako o beletristech i jako o tvůrcích hodnotné literatury. Jeho knihy především o detektivovi konce 19. a začátku 20. století Erastu Fandorinovi mu zajistily obrovský úspěch. Byly přeloženy také do češtiny. Akunin je vzácný případ spisovatele, kterého čtou jak intelektuálové, tak masoví konzumenti. Tedy četli. Už se to v Rusku nesmí.

Tento vtip zná kdekdo. Pán v centru Prahy se váhavě rozkouká a nakonec se zeptá kolemjdoucího: „Prosím vás, je Lenin v Žitný?“ Oslovený odpoví: „Co vás nemá! Lenin je v Ječný.“ A je tam už sto let. Včera, 21. ledna 2024, uplynulo přesně století od jeho smrti. Zbylo po něm něco? No jéje. Ale po pořádku.

Nejdříve trochu historie. Parník filozofů je souhrnný název nejméně pěti lodí použitých k deportaci 81 opozičních představitelů inteligence, mimo jiné filozofů, vyhnaných ze sovětského Ruska z iniciativy V. I. Lenina v letech 1922 až 1923.

Po pirátském celostátním fóru o víkendu povede stranu dál Ivan Bartoš. Hlavní zápletkou pro nepirátskou politickou veřejnost bylo, jestli se volba nového předsedy a vedení netransformuje v odchod Pirátů z Fialovy koaliční vlády. K tomu nedošlo. 

Dovolte, abych vás ujistil, že všechno, co následuje, skutečně existuje, je v písemné podobě a že originál lze kdykoli přečíst, pokud na to má samozřejmě někdo žaludek. A teď k věci.

Moderní obyvatel České republiky už dávno nežije v pověstném údolí sevřeném horami, které po dlouhá desetiletí braly obyvatelům těchto končin chuť a zájem starat se o něco, co bylo kdesi v dálce, v oné nevlídné cizině. Výjimku v minulých dobách tvořili aktivní lidé, kteří naopak ochotně šli na zkušenou do světa a leckdy se vrátili a přispěli svým umem a znalostmi českým, moravským a slezským krajanům. 

Alexandr Volodin vydal divadelní hru Pět večerů v roce 1958. Hlavní postava hry pronáší na závěr: „Jen ať není válka…“ Jako pamětník mohu potvrdit, že toto přání zůstávalo platné a bylo upřímné ještě dlouho po roce 1958.

Jaké pikle kul, kuje a bude kout Miroslav Kalousek, ví jen sám Kalousek. Když říká, že očekával, že bude svou stranou TOP 09 bez poděkování odmítnut jako aspirant na místo na evropské kandidátce, lze to vzít na vědomí. V této fázi však Miroslav Kalousek jako případný politický aktér není aktuální. 

Vladimir Putin uspořádal ve čtvrtek po dvouleté přestávce velkou tiskovou konferenci spojenou s tzv. Přímou linkou jako formou komunikace s vybranými občany Ruské federace. Tyto formáty nejsou spontánní, jde o připravenou show. Kdysi dávno sršel ruský prezident během ní emocemi. Čtvrteční show odbyl jako nudnou, leč tradiční povinnost.

V neděli vyvrcholil vývoj, který byl hmatatelný delší dobu. Vytrvale klesá obliba ústřední strany vládní koalice, ODS. Zato ANO a SPD jdou nahoru a podle výsledků listopadového šetření agentury Kantar TNS pro Českou televizi by sestavily silně většinovou vládu. 

Ve čtvrtek 7. prosince byl zveřejněn termín voleb hlavy Ruské federace. Bude to v březnu příštího roku. Vladimir Putin ještě neřekl, zda bude kandidovat, ale v ruském veřejném prostoru se zatím nevyskytl jediný člověk, který by o Putinově účasti v prezidentském klání pochyboval.

Moje, tedy starší generace má vedle mnoha nevýhod doby, v níž strávila mládí, také pár výhod. Jednak si pamatuje, jaké to bylo po naplnění snů o všeobecném štěstí. Jednak se seznámila, někdo povrchně, jiní hlouběji, s některými výroky, které, světe div se, mají platnost dodnes. Jedním z takových mouder je přesvědčení, o které se kdysi podělil V. I. Lenin: „Kapitalisté sami nám prodají provaz, na kterém je my oběsíme.“

Při pohledu na velký sál, v němž se v úterý 28. listopadu konal Celosvětový ruský lidový sněm, by se jeden neubránil pocitu, že zde natáčejí remake filmu 1984 podle George Orwella. Nad obrovskou scénou byla totiž z levé i z pravé strany umístěna olbřímí zobrazení Ježíše Krista a mezi nimi trůnil živý obraz Vladimira Putina, který se připojil dálkově.

Pamatuji si náladu mezi představiteli Občanského hnutí před parlamentními volbami v roce 1992. Už bylo po jednotě Občanského fóra, vznikla ODS. V OH tehdy zbyli lidé, kterým bylo vlastní přesvědčení, že jejich úspěchy ve federální a české vládě jsou tak jasné, že zvítězí, aniž by se moc snažili ve volební kampani.

Často dokáže umělecké dílo vzniklé v určitém společenském prostředí přiblížit atmosféru lépe než sociologický průzkum. Nebo přesněji řečeno dokáže ji přiblížit jinak. Ruský spisovatel Ivan Filippov patří k Putinovým odpůrcům. Jeho telegramový kanál Na Zzzápadní frontě klid se věnuje popisu a odhalování tzv. Z kanálů, jinými slovy nejtvrdší propagandy Putinova režimu. Řeč ale bude o jeho právě vydané knize Myš.

Převážná většina lidí si myslí, že je česká společnost rozdělena a panuje v ní nedůvěra. Jako rozdělující faktor vnímá politiky. Vyplývá to z průzkumu, který zveřejnila agentura Median.

Patriarcha moskevský a veškeré Rusi, nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve Kirill si nedávno veřejně postěžoval, že jeho země je veliká, ale žije v ní málo lidí. Kirill ale ve stejném projevu přišel s receptem, který podle něj vyřeší tento problém jako mávnutím kouzelného proutku: v Rusku nebudou potraty.

Na sobotním sněmu TOP 09 promluvili všichni lídři stran vládní koalice. Logicky ale největší pozornost upoutal projev premiéra a předsedy ODS Petra Fialy.

Ve čtvrtek jsem se v pražském Lichtenštejnském paláci díky pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů zúčastnil posledního dne mezinárodní konference Ruský imperialismus 1939/45 – 2023, na níž více než 20 odborníků z 11 zemí celého světa debatovalo o příčinách a důsledcích ruské agrese (nejen) na Ukrajině. Konferenci pořádal ÚSTR ve spolupráci s Úřadem vlády, litevskou ambasádou v Praze a polským Instytutem pamięci narodowej a cílem bylo poukázat na kořeny ruských imperiálních komplexů a na jejich dopady na historii včetně vpádu na území Ukrajiny.

Dnes to celé chci pojmout jako výzvu k přemýšlení. Nedávám žádnému z dále citovaných názorů absolutorium. Ale tyto názory se vztahují k situaci, ve které jsme se všichni ocitli. Je podle mě krizová a generuje klíčovou otázku: Vydrží na hrubých pytlích hedvábné záplaty, či bude existenčně nutné použít záplaty stejně hrubé?

Začnu jedním z mnoha typických případů. V Moskvě 14. října zmlátili policisté Tamerlana Marzojeva před očima jeho těhotné ženy. Policisté ho zastavili proto, že jako rodák ze severní Osetie na Kavkaze vypadal jinak než klasický Rus. 

Prezident Petr Pavel poprvé v úřadu promluvil na výročí 28. října a poprvé udělil státní vyznamenání. Sváteční sobota ale nebyla jenom ve znamení této události. Předvedla rozdíly ve společnosti i ve výkonech politiků. 

Po více než půldruhém roce války, kterou rozpoutalo Rusko proti Ukrajině, v Rusku samotném a v exilu vznikají úvahy o budoucnosti. Lze mezi nimi objevit jak zcela groteskní představy o dalším vývoji země, tak zoufalství nad tím, že ji nic než úpadek potkat nemůže.

I když na tom nemám zásluhu, těší mě, že mezi mými předky byli lidé pěti národností. Ale čím jsem starší, tím více lituji, že se mezi nimi nevyskytl alespoň jeden Žid.

Maďarský premiér Viktor Orbán v Číně tiskl ruku ruskému diktátorovi Vladimiru Putinovi. Maďarsko je členskou zemí EU a NATO. Co znamená takové podání ruky pro politika z demokratické země?

Válka je stav, do kterého se dostává stále více částí světa, a který se nám nevyhne. Vlastně už se nevyhnul. Jen u nás nepadají rakety, nepřítel útočí jinými prostředky. Ale přechod z hybridní do horké fáze je něco, s čím musí počítat přinejmenším politici, kteří ovlivňují životy všech členů společnosti.

Mezi ruskými exulanty i v prostředí neruských pozorovatelů vývoje či pouhých zájemců o dění v Rusku se často vyskytuje názor, že s odchodem Vladimira Putina může v tamní společnosti dojít k poměrně rychlým změnám, které dokážou v historicky krátké době odstranit dědictví Putinova vládnutí.

To by bylo, kdyby sluníčko svítilo, ale nepálilo, my bychom seděli venku, popíjeli bychom pivko, nebo kafíčko, anebo vínečko, jako by kdo chtěl, a svět by byl docela fajn. Ale oni zase střílí, vraždí, znásilňují, ničí… Kdo – oni? A jak se to týká nás?

Následující slova jsou citátem Vladimira Putina z únoru 2023: „Rusko je otevřená země a zároveň svébytná civilizace. V tomto tvrzení není obsažen sebemenší nárok na výjimečnost a nadřazenost, ale tato civilizace je naše a to je hlavní.“ Obdobně se vyjádřil ve čtvrtek na Valdajském fóru. 

Slovenští voliči rozhodli. Zpochybnění demokratického charakteru voleb nezaznělo. Úpění, vzdechy, nebo naopak bezuzdná radost, která je k vidění a slyšení na západní straně slovensko-české hranice, neznamená nic více než převahu emocí nad racionální složkou lidské povahy. 

Čas od času mě někdo požádá, abych vysvětlil, jak to teď vypadá v Rusku. Žádný tazatel přitom nepředpokládá, že ho odkážu na sáhodlouhou analýzu, neřkuli na obsáhlou vědeckou práci. Musí se najít společný jmenovatel pro množství událostí a procesů, které v Rusku probíhají. Teď se o to pokusím.

Prý je u nás teď totalita. Říkají to všude lidé z ANO v čele s Andrejem Babišem. Totalitu si pamatuji, tak pojďme uvádět věci na pravou míru.

Boris Akunin, vlastním jménem Grigorij Čchartišvili, je současný ruský spisovatel. V Rusku už dlouho nežije, protože je mu tato země v jejím současném stavu z duše protivná. Díky penězům, které vydělal svými knihami, především cyklem románů o detektivovi carských dob Erastu Fandorinovi, které zná i český čtenář, si může dovolit život ve třech západních zemích na přeskáčku. 

Expremiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš se musí omluvit bývalému ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi (TOP 09) za slova na schůzi Sněmovny před pěti lety, kdy na jeho adresu pronesl slova o tom, že „rozkrádal ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“. Minulý pátek tak rozhodl Nejvyšší soud s tím, že Babiš zasáhl do Kalouskových osobnostních práv, za což se musí omluvit na schůzi Poslanecké sněmovny a také zaslat Kalouskovi omluvný dopis.

Evropská unie je podlá. Tajné služby evropských zemí obsadily potvory, které lidi neposuzují podle ksichtu, ale podle pasu. V EU panují sovětské pořádky. Za chvíli tam budou diktatury. Je možné v tomto popisu atmosféry, v níž údajně žijeme, pokračovat.

V neděli byl mezinárodní den prevence sebevražd. Není-li jedinec fyzicky nebo psychicky nemocný, je jeho sebepoškozování až snaha odejít ze života zakořeněna pravděpodobně v pocitu hluboké nespokojenosti s vlastní existencí ve světě. 

Trend, podle něhož je russkij mir odlišnou civilizací, která je nepřátelská vůči Západu, nastoluje osobně Vladimir Putin a většina Rusů to přijímá. To ale nepopírá existenci menšiny brilantních mozků, které jsou schopny analyzovat situaci v zemi, kde se nacházejí nebo odkud pocházejí.

Společnost je rozdělena a bude rozdělena čím dál více. Je to logický důsledek vývoje, který přivedl lidstvo na práh stavu, kdy se nebude dělit podle národů, ale na jedince, kteří jsou schopni a ochotni žít ve světě stvořeném rozvojem technologií a individuálními svobodami, a na jedince, kteří ví, že v takovém světě nepřežijí, a proto udělají všechno, aby nikdy nenastal, včetně fyzické likvidace nositelů prvků tohoto světa.

Profesora Lva Gudkova, nestora ruských sociologů, jsem už ve svých textech zmiňoval. Udělám to znovu, protože každé jeho veřejné vystoupení se liší od tezí jiných ruských činitelů. Neuchyluje se k hledání mytických důvodů, proč je Rusko veliká země a její obyvatelstvo je vyvolené. Lev Gudkov měl v minulých dnech dlouhý rozhovor na YouTube na kanálu Živoj gvozď, což je nepřímý pokračovatel zakázaného rádia Echo Moskvy.

Prezident USA Franklin D. Roosevelt měl poznamenat v roce 1939 na adresu tehdejšího nikaragujského diktátora: „Somoza may be a son of a bitch, but he's our son of a bitch.“ Kdo umí anglicky, pochopí. Český překlad v zušlechtěné podobě zní: „Je to možná čubčí syn, ale je to náš čubčí syn.“ Výraz „čubčí syn“ lze zaměnit za jednoslovný drsnější překlad.

Šéf wagnerovců Jevgenij Prigožin je mrtev. Anebo je naživu. Od středečního večera se vyrojily mraky údajně zaručených informací, které se ukázaly jako falešné, údajně důvěryhodných zdrojů, které se ukázaly jako nepůvodní, a spekulací, co se to vlastně stalo s letadlem, v němž byl Prigožin nahlášen jako cestující. Spekuluje se nejlépe, když člověk o věci samotné toho ví nejmíň, ideálně vůbec nic. Takového zboží byl ve veřejném prostoru nadbytek.

Před pěti lety a skoro dvěma měsíci jsem byl účastníkem panelové diskuse s Petrem Fialou, předsedou ODS a politikem, který usiloval o to, aby jeho strana vyhrála volby a on se stal premiérem. 

Alexej Navalnyj je světoznámý ruský politický vězeň, byť do Putinova žaláře nakročil z vlastní vůle, když se vrátil z emigrace do Ruska a nevěřil, že bude zatčen a odsouzen, což prohlásil v letadle, kterým se vracel. Režim pokračuje v týrání Navalného. Naposledy dostal 19 let za mřížemi. 

V Plzni-Doubravce se odehrála příšerná věc. „Podle zatím zjištěných skutečností vylákal obviněný muž poškozenou dívku na procházku kolem řeky s tím, že po cestě odnese nějaké věci svému známému. Jelikož se dívka s mužem po určitou dobu znala, souhlasila. Po chvíli změnil muž směr a nečekaně se vydal do nedalekého lesíku. Dívce svázal ruce, přelepil ústa a znásilnil ji. Následně jí způsobil ještě řezné zranění a vyhrožoval jí smrtí,“ uvedla policejní mluvčí Michaela Raindlová.

Rusko je dnes obecně vnímáno jako země, v níž vládne Vladimir Putin a proti němu stojí menšina odpůrců, přičemž nelze čekat, že by pozice hlavy státu a opozičníků měly styčné body. Zní to logicky. Ve skutečnosti je to jinak.

Pojďme otevřít zprávu o projevech extremismu a předsudečné nenávisti za první pololetí roku 2023 vydanou ministerstvem vnitra České republiky. Je to zajímavé čtení, ne že ne. Není od věci porovnat, co člověk vidí kolem sebe, s tím, jak to vnímá státní instituce, která je pověřena studiem podobných úchylek, aby mohla občany před extrémy chránit.  

Drtivá většina členů ruské opozice v exilu neztrácí naději, že se do země ještě vrátí a zúčastní se ustavení nových poměrů. Lidé, z nichž mnozí měli v Rusku významné postavení ať už politiků, vědců, umělců nebo vysokoškolských profesorů, a jejichž věk nedává naději na nový začátek v zahraničí, si musí nějak pomoci, aby měl jejich další život smysl. 

Za nejmoudřejší literární dílo světa pokládám biblickou knihu Kazatel. Je v ní podle mě na nevelké ploše všechno, co je třeba znát o životě a jeho smyslu. To vám říkám jako přesvědčený ateista. Jsou tam mimo jiné i tato slova: „Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas.“ Ve výčtu činností najdeme také „čas házet kamení a čas kamení sbírat“. Teď prožíváme čas házení kamení. 

Profesor Lev Gudkov je ve svých 76 letech nestorem ruských sociologů. Jeho jméno je dlouhá léta spojeno s jedinou sociologickou institucí v zemi, jejímž výsledkům se dá důvěřovat, protože není řízena Kremlem, který ji naopak označil za organizaci – cizího agenta. Je to Levada Centr. 

 Po celém světě zněla v uplynulém týdnu otázka na události v Rusku spojené se jménem majitele soukromé armády Wagner Jevgenije Prigožina: „Co to vlastně bylo?“ Jedinou poctivou reakcí by mělo být: „Nevíme.“ Chybí totiž důvěryhodné informace.

Kdysi dávno hráli lidovci, ať zněl oficiální název strany jakkoliv, v české politice veledůležitou úlohu. Nebo alespoň dělali jazýček na politických vahách. A vždy byli sví.

V Moskvě byla vydána kniha s názvem PoeZie ruského léta. V originále je mezi cyrilickými písmeny názvu velké latinské Z ve slově poezie, které rusky zní stejně jako česky. Je to jeden ze dvou symbolů ruské války proti Ukrajině, spolu s latinským V. 

Lidi, věci a události lze popisovat a vysvětlovat mnoha způsoby. Složitě, anebo se snahou o srozumitelnost a jasné určení, kdo je kdo a co je co. Jsem přesvědčen, že v jádru každého jevu, každého činu, každého člověka, každé události je základ jednoduchý jak facka. Odstíny, zákruty a nánosy jsou dodány až následně a to pak dělá věci zapeklitější.

Evropou obchází strašidlo - strašidlo Petra Pavla. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny kruhy – Kreml i Navalného skupina, antiputinovští sociologové a antiputinovští novináři, ruští nacionalisté i čeští levičáci. Co tak příšerného provedl prezident České republiky? Poskytl velký rozhovor Rádiu Svoboda, v němž mimo jiné řekl názor, jak se má Západ chovat k Rusům, kteří pobývají na jeho území.

V sobotu jste si mohli v Očích přečíst názor, který má část ruské společnosti ohledně svého budoucího prezidenta. Připomenu, že to má být bývalý kriminálník, šéf soukromé armády, v níž popravují kladivem a usmrcují a mučí na různé způsoby, Jevgenij Prigožin. Co je mi ale do Ruska, může říct kdejaký čtenář. Nechte na hlavě.

V pondělí 5. a v úterý 6. června jednali europoslanci v bruselské budově Evropského parlamentu s početnou skupinou představitelů ruské opozice. Byla zastoupena především její exilová část, ale v utajení měli přijet i lidé z Ruska. 

Nejvíce se za dávných časů čekalo na televizní střety Václava Klause s Milošem Zemanem. Za prvé to byla neokoukaná podívaná, kdy se po sterilním komunistickém období na obrazovce slovně šermovalo a pršely rány. Za druhé byli oba aktéři tak vyšinutí v porovnání s běžnou populací – každý samozřejmě jinak – že se na to dívalo jako na kombinaci cirkusu, koridy a kabaretu. 

Ve dnech 17. a 18. května tohoto roku byl společnými silami Putinovy Rosgvardije a ruské pravoslavné církve proveden masivní oblet území Ruské federace, která jsou potenciálně ohrožena drony. Pro účel ochrany zmíněných území byla aktivována divotvorná ikona svatého Serafima Sarovského. Oblet byl vykonán zodpovědně.

Jakmile se vláda rozhodla udělat kroky, které budou bolet, začalo se na ni pálit. Nejen ze strany opozice, ale i od jejích bývalých a současných voličů. 

Jevgenije Prigožina dříve znali jen specialisté na Rusko. Říkalo se mu někdy Putinův kuchař, i když kuchařem nejspíše nikdy nebyl. Zato byl kriminálníkem, který svého času seděl za loupežná přepadení. Také měl stát v pozadí petrohradské továrny trollů, kteří šířili dezinformace v Rusku a zahraničí.

Prezident Petr Pavel jel na návštěvu Bavorska na motorce. To je toho. Prezident Miloš Zeman letěl z Číny soukromým letadlem PPF. Prezident Václav Klaus v Chile umístil pero. Prezident Václav Havel měl na Pražském hradě přinejmenším jednu koloběžku, na které se mohlo přemísťovat po chodbách. Stop, to se vlastně svého času taky nelíbilo. Ale komu?

Vladimir Putin řekl ruským Židům, že jeho vojáci „během speciální vojenské operace bojují proti přímým následovníkům nacismu“. Vyzval k pochopení, „k jakým ničivým následkům vede ignorace každého projevu nacionalismu, antisemitismu, xenofobie“. Před sedmi lety Putin chválil Goebbelse jako „talentovaného muže“ ruským rabínům. Tentokrát nic podobného nezaznělo.

Včera v Otázkách Václava Moravce naléhal moderátor na premiéra Petra Fialu, zda by se neměl omluvit veřejnosti, když sliby, které předtím dával, nedodržel. Na první pohled to vypadá logicky. Slíbil jsi, nedodržel, omluv se. A zároveň je to jako u blbých na dvorku.

Pamětníci si možná vybaví sovětskou filmovou pohádku Finist, jasný sokol, která běžela v českých kinech za normalizace. Dnes může zaujmout pouze filmové historiky. V současném Rusku ale existuje umělecké dílo se stejným názvem, které v minulých dnech upoutalo na sebe pozornost ve vzdělanějších vrstvách ruské společnosti. S původní filmovou pohádkou nemá nic společného.

Viktor Šenderovič je vynikající ruský satirik a publicista. Od začátku Putinova prezidentství novou hlavu státu původem z KGB nešetřil. Šenderovičovy skeče v tehdejším televizním pořadu Kukly píchaly do muže v Kremlu jako vosy. Přes dvacet let byl mezi neochvějnými obhájci svobody v Rusku. Není divu, že je už pár let v nucené emigraci. A přitom kolem jeho nedávných výroků vypuklo v kruzích ruské opozice hotové tornádo. Co se stalo?

Svjatlana Cichanouská není běloruskou prezidentkou, ač kandidovala a podle nezávislých zdrojů vyhrála. Přesto je mezinárodně uznávána jako představitelka Bělorusů, kteří nechtějí žít v Lukašenkově diktatuře. Setkává se s významnými západními politiky a probírají záležitosti, které se týkají Bělorusů v exilu a budoucnosti Běloruska.