Hovory

Novinář a komentátor Českého rozhlasu Luboš Palata je také autorem románu Elbe: Velká řeka. Když přemýšlí o Bedřichovi Smetanovi a symfonické básni Vltava, říká, že se vlastně diví, proč si skladatel nevybral Labe. „Polabí je srdce Čech, oblast, kde čeština zněla vždy, kde byla nejméně namíchaná s Němčinou, a to i v těch pro nás nejtěžších obdobích,“ říká.

Česká filharmonie vystoupí pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova se třemi koncerty v legendární newyorské Carnegie Hall. Je rozdíl, pokud diriguje Byčkov, nebo dřív Jiří Bělohlávek? „Na notoricky známých skladbách, jako je Má vlast nebo Mahlerova Symfonie č. 5 cis moll, se právě práce dirigenta pozná nejvíc. I proto, že je hrají všechny velké orchestry na světě,“ vysvětluje generální ředitel filharmonie David Mareček.

„Onkologické onemocnění se mi vrátilo, takže jsem si vzpomněla na Klaudii, která tetuje obočí. Udělala mi ho nádherné, vypadá jako pravé,“ vzpomíná zpěvačka Anna Julie Slováčková na své první setkání s Klaudií Eisovou, majitelkou obchodu s parukami a zakladatelkou spolku Pokoj v hlavě i na hlavě.

„Poprvé jsem vůbec nevěděla, co od toho čekat. Určitě jsem měla i předsudky směrem k lidem bez domova. Ale pak jsem nikdy neviděla větší vděk za tak maličké věci, jako je jen dát náplast, nebo si s člověkem popovídat – to pro ně znamená hrozně moc,“ říká Eliška Mocková, studentka pátého ročníku medicíny, která pracuje pro Mediky na ulici.

Karlovy Vary mají nový multifunkční sál Císařské lázně. „Karlovarský kraj chtěl nejdřív hlavně zachránit ten dům tak, aby nespadl. To se povedlo, začalo se realizovat a v průběhu oprav jsme byli přizvání do kolokvia,“ popisuje začátky stavby architekt Petr Hájek. O Císařských lázních mluví jako o „fitku“ 19. století.

„Tvrdím, že děti si vybírají nás, tedy rodiny hostitelské péče. A nechci, aby to znělo nějak ezotericky, ale ono to tak nějak přijde. Mám děti a vlastní rodinu, takže pokaždé myslím i na to, že půjde o našeho dalšího člena. Hostitelská péče je totiž na celý život,“ popisuje zakladatelka nadace Dobré víly dětem Angelika Nevěřilová. Sama už poskytla domov třem dalším dětem.

Vysokoškolský pedagog a filozof Daniel Kroupa dostal 28. října Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. „Když mi ho prezident Petr Pavel předával, řekl jsem mu, že když mi ho propůjčuje, jestli, až přijdu domů, ho můžu zas propůjčit své manželce. Ta má totiž mnohem větší zásluhy než já. Prezident se zasmál a řekl, že můžu,“ vzpomíná filozof v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus.

„Kromě výzvy to byla velká odpovědnost a zároveň i strach z toho, abychom to nepokazili,“ říká Martin Žiaran, kameraman úspěšného snímku Jiřího Mádla Vlny. Už při prvním čtení scénáře jim totiž nebylo moc jasné, jak ho v našich podmínkách natočit tak, aby to „fungovalo“.

„V kapele Sto zvířat jsem strávil 13 let. A za tu dobu jsem napsal – pochopitelně na texty Tomáše Belka – asi 40 písniček. A asi jsem si pak začal trošku uzurpovat větší prostor pro zpívání, ale s Janem Kalinou (1990–2023) a Janou Jelínkovou jsme to měli víceméně vyrovnané,“ vzpomíná Petr Ostrouchov. Je také kytarista a vokalista, který pak se svou ženou založil vydavatelství Animal Music, které má na kontě už 23 hudebních cen Anděl.

„Příběh lidské touhy stvořit umělou bytost, která se bude člověku podobat – nebo která bude dokonce lepší a kreativnější než jsme my, lidé –, tak ten je opravdu velice starý. Vzpomeňte si na mýtus o sochaři Pygmalionovi, který si vyprosil oživení sochy ženy, dokonalejší než všechny ostatní,“ říká literární odborník Karel Piorecký. Věnuje se totiž kultuře neuronových sítí ve vztahu k poezii a další literární tvorbě.

„Práce na velkoformátových obrazech je atletika. Jde o pobíhání okolo, a když s tím obrazem zápasím, trošku tančím. Je to jakýsi stav transu – a když se pak po pár hodinách proberu, zjistím, že jsem úplně zpocený a naběháno mám asi kilometry,“ popisuje výtvarník Lukáš Musil. Dřív byl hodně známý díky svému umění tetování, říkal si Musa, ale i jako hokejový gólman Slávie.

„Nejkrásnější na každém produktu, který dělám, je vždy cesta – není to z mé hlavy, ale stará pravda. Tedy to, jak jsem se k tomu dostal, co mě při tom potkalo a podobně,“ říká hudebník a herec Vojtěch Dyk.

Aleš Zvěřina byl šestkrát mistr světa v broušení skla, dostal cenu primátora, ocenění od diváků má hned několik. „Když jedu na soutěž, připravuji se až na poslední chvíli, ale nad nápadem samozřejmě přemýšlím dřív a mám jich nakonec hodně. Ale pokud chci vyhrát, musím udělat něco výjimečného, konkurence je veliká. Takže to chce nejen dělat dobré řemeslo,“ říká v pořadu Hovory.

„Terapie divočinou patří mezi nástroje, které využívají přírodu jako partnera změny, partnera hojení a léčby. A v této terapii klademe důraz na to, aby se terapeutický proces odehrával v krajině nedotčené lidmi,“ popisuje psycholožka a terapeutka Jana Švecová. Jde většinou o osmidenní výpravy do míst, kde nepotkáte člověka – třeba v Krušných horách nebo Novohradských horách ale i v Beskydech, tvrdí terapeutka.

„Úspěch je relativní pojem,“ je přesvědčený ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Jan Konvalinka. Zároveň je přesvědčený, že je potřeba mluvit i o neúspěchu. Se studenty proto vede takzvané demotivační rozhovory, aby zjistil, zda se hodí na vědeckou práci, která je prodchnuta drobnými neúspěchy a frustrací, přibližuje v pořadu Hovory na Českém rozhlase Plus.

„Mám pocit, že ji předělávám pokaždé, když do ní vkročím, protože to je nekonečná laboratoř,“ říká o své zahradě v jižních Čechách krajinný a zahradní architekt a zakladatel ateliéru Flera Ferdinand Leffler. Zahrady mají být podle něj místem radosti a klidu, a to jak ty soukromé, tak i veřejné parky. Snaží se je proto rehabilitovat od minulosti, kdy byly spíše místem, kde se musí pracovat a lopotit se.

„Český soběstačný dům není napojený na žádné inženýrské sítě a celý svůj provoz obhospodaří pouze z obnovitelných zdrojů,“ říká jeho majitel a také stavitel Pavel Podruh. „Označení off-grid znamená, že je prokazatelně postavený tak, jako kdyby stál na neobydleném ostrově. Jediné, co tam vede, je cesta,“ doplňuje také podnikatel a ambasador udržitelnosti.

Legendární Divadlo v Dlouhé bylo od začátku nesmírně specifické. Tím, co hraje, ale i to, že mělo dva druhy koncepce. „Bylo to vždy divadlo pro mnoho generací a pro diváky s různým vkusem a preferencemi. To proto, že vzniklo spojením dvou skupin – jedna přišla s Hanou Burešovou a druhá s Janem Bornou,“ popisuje dramaturgyně Karola Štěpánová, která také komunikuje s médii, píše texty a organizuje dva festivaly pro dětské a dospívající publikum.

„Už jako malý kluk mě fascinovalo dívat se na skláře. Pozorovat, jak to sklo teče, jak se fouká a jak se z něj za chvíli stane sklenička a nádherný výrobek. U váz to tedy trvá déle,“ vzpomíná sklářský mistr Zdeněk Drobný. V červnu 2024 získal od francouzského ministerstva kultury rytířský Řád umění a literatury.

Špičkový český fotograf Jan Ságl začínal v 60. letech, a to nejprve se skupinou The Primitives Group, pak s The Plastic People of the Universe. Proslavily ho ale nejen undergroundové snímky. „Když jsem fotil, byl jsem hlavně jen sám se sebou – a pak se najednou objevila kapela The Primitives Group, holky svlékaly blůzičky a házely je na pódium. To pro fotografa, který je jako jezevec, bylo něco jako zjevení,“ vzpomíná.

„Text, který pak ilustruji, čtu dohromady klidně i pětkrát šestkrát. A úplně naposledy ještě před ukončením celé práce – to proto, aby tam nebyla nějaká zásadní chyba,“ přiznává oceňovaná ilustrátorka Nikola Logosová. Ilustruje knihy pro děti i dospělé, má nejedno ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha, kreslí i pro časopisy, dělá plakáty.

„Pyl je rostlina, resp. je to hodně zjednodušená rostlina. Každé pylové zrnko je jeden organismus, jeden exemplář, jeden jedinec. A je to i výborný modelový systém, kdy na příkladu jedné, a pak až tří buněk, můžeme studovat funkce na úrovni celého organismu,“ vysvětluje vědec a profesor genomiky a proteomiky David Honys.

Police Symphony Orchestra (PSO) založili sourozenci Petra a Jakub Soukupovi v Polici nad Metují, Petře přitom bylo jen 15 let. „Tehdy mi to nepřišlo divné, prostě jsme chtěli založit orchestr a mysleli si, že v tom ani žádné překážky nebudou,“ vzpomíná Petra s tím, že se to nakonec podařilo hlavně díky pomoci rodičů a dalších dospělých.

„Je úžasné pozorovat ženy, které si na začátku vůbec nevěří a vypadají, že nedokážou vzít do ruky ani tužku. Hrozně se toho bojí, ale nakonec jejich tvorbou vzniknou krásné a zajímavé věci,“ říká divadelní režisérka a dramaterapeutka Kateřina Jungová, spoluzakladatelka nízkoprahové dílny Metráž.

Bronislav Ostřanský působí jako přední český odborník na islám. Blízký východ ale nejprve poznával skrze geografii. Zlomový okamžik pro něj bylo studium arabského jazyka v Damašku. „(Naše) představa Orientu se od toho skutečného velmi liší,“ popisuje svoji zkušenost v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus Ostřanský.

„Někdy je největší pomocí pomoc neudělit. Někdy je mnohem lepší říct: ,Ne, tohle není cesta‘, než za každou cenu podporovat něco, o čem víte, že nemůže fungovat,“ říká Terezie Sverdlinová, ředitelka Nadace Terezy Maxové.

Celé Spojené státy žijí prezidentskými volbami. „Ale když se v Americe ponoříte do jakéhokoli světa – hudebního, lékařského, jakéhokoli –, dozvíte se jen dílčí informace. Ty si pak chcete ve veřejném prostoru potvrdit, nebo vyvrátit, ale odpovědi nedostáváte. Protože všichni se zabývají jen tím Donaldem Trumpem,“ říká Miroslav Konvalina, až donedávna šéf Českého centra v New Yorku.

Advokacie a poskytování právních služeb je v naší společnosti považováno za lukrativní a zajímavé povolání. „Ale to se změnilo a myslím, že to má dva aspekty – první je, že je na trhu velké množství advokátních kanceláří a samostatných advokátů. Za druhé je v tom jakési zpohodlnění mladší generace, která úplně nechce riskovat začátky v advokacii s nejistým výsledkem,“ říká advokátka Irena Valíčková z kanceláře Valíček & Valíčková.

Režisér Viktor Tauš strávil s příběhem Amerikánky neboli Zdeny Vrbové, dívky z komunistického dětského domova, téměř polovinu svého života. Vyprávění Amerikánky zpracoval nejprve jako divadlo, které zároveň neustále přepracovával. Teď do kin přichází film, který Tauš už měnit nemůže. Navzdory všem proměnám je Amerikánka dětskou postavou, se kterou se ale mohou ztotožnit i dospělí. „Je to Mauglí nebo Matylda od Roalda Dahla,“ pojmenovává svou hrdinku.

„Rozhodnutí, že skončím v divadle, bylo docela impulzivní. Myslel jsem si, že budu překladatel ,na volné noze‘. Po pár měsících na úřadu práce jsem zjistil, že bych se mohl přihlásit na výběrové řízení na pozici vedoucího půjčovny kompenzačních pomůcek v hospici a řekl jsem si, proč ne,“ vysvětluje svůj kariérní obrat Jan Tošovský. Léta působil v Národním divadle a na dalších scénách jako dramaturg, dnes je v Cestě domů vedoucím půjčovny kompenzačních pomůcek.

„Jsou pravidla, která by se měla v rodině určit a dodržovat, například společný čas strávený bez mobilů. Propaguji večeře bez digitálních technologií. A když se to naučí rodiče, můžou to vzít za své i děti,“ říká psychiatr a adiktolog Vladimír Kmoch. Co pak považuje dokonce za ohrožení zdraví teenagerů, je noc, případně pozdní večer s mobilem. Má i rady, jak začít s terapií přírodou.

Hana Dvorská je první ženou, která ještě v Československu začala pracovat u filmu jako kaskadérka. A sportem žije celý život. „Nic nešidím, občas se podívám, jak to dělají jiní – a z toho si třeba něco vezmu. Ale chci být příkladem, takže vždy to, co chci od lidí, jim taky musím být schopná předvést. Všude mám hrazdu, dělám výmyky, šplhám, dělám hvězdy, přemety, v zimě jezdím na snowboardu – a jde to,“ říká.

„Když něco pojmenujete slovem identita, pak se ten název snažíte také naplnit. Možná, že se najednou ptáte se na věci, které vás dřív ani nenapadly,“ vysvětluje teoretička designu Linda Kudrnovská, která je spoluautorkou úspěšného nejen televizního projektu Identita – příběh českého grafického designu.

Nový snímek Výjimečný stav byl prý pro režiséra Jana Hřebejka splněným snem. „Ano, ale s tím splněným snem jsem to myslel tak, že jde o komedii, ze které žánrově nic nevybočuje. Říkám tomu: ,Zavřou se dveře, otevřou se dveře.‘ To udělat je vlastně hodně těžké – tak, aby to ,odsýpalo‘. Když se to zastaví, je těžké znovu ,nahodit‘ rychlost,“ říká.

„Když mi bylo 13 let, koupil jsem si kuchařku aristokratické kuchyně z roku 1723. Koupil jsem ji v roce 1963 – to byla doba, kdy bylo jídlo v Anglii stále pod vlivem špatné ekonomické situace, takže se vařilo hodně jednoduše,“ popisuje své kulinářské začátky Ivan Day, přední britský historik a specialista na dějiny gastronomie a kulturu stolování.

„S příchodem umělé inteligence AI se svět kyberbezpečnosti nesmírně zrychlil, a to jak na straně dobra, tak zla,“ říká šéf české pobočky firmy Checkpoint Miloslav Lujka. „Když to zjednoduším, tak celosvětově se každé čtyři roky zdvojnásobí počet kybernetických útoků, v České republice se ale ztrojnásobí,“ dodává.

Dítě s ADHD, tedy s poruchou pozornosti a aktivity, je úzkostné, dokonce až agresivní. „Zjednodušeně se dá říct, že takové dítě dřív koná, než myslí. Tím ale také zrazuje samo sebe. Od mala zažívá ze svého okolí spíš negativní zpětnou vazbu, takže pak má pocity méněcennosti a nízkého sebehodnocení,“ vysvětluje terapeut a speciální učitel Jan Uhlíř.

Říká se, že kdo mluví o sebevraždě, nikdy ji neudělá. „To je obrovský omyl, může to tak být, ale taky vůbec nemusí,“ zdůrazňuje katolický kněz, etik a biolog Marek Orko Vácha. A dodává slova Tomáše Halíka, podle kterého ten, kdo zaměňuje špatnou náladu s depresí, plete si rýmu s rakovinou.

V lednu 2024 převzal Koloman Kertész Bagala od prezidentky Zuzany Čaputové státní vyznamenání za aktivní podporu slovenské literatury. „Ukázalo se, že na Slovensku je velký potenciál, protože se lidé pokoušejí psát a mnozí jsou talentovaní,“ říká oceněný vydavatel o literární soutěži Poviedka, kterou založil na podporu perspektivních tvůrců.

„Anglicismy nejsou při výuce krajanů češtiny až takový problém, protože pronikají i do jejich řeči. Velký problém ale byl naučit je spisovnou češtinu. Protože se česky učili od rodičů, ale jen mluvenou formou,“ popisuje spisovatelka a lektorka Markéta Pilátová.

„X-Challenge je akce pro dvoučlenné týmy, které cestují po Evropě, mají sto eur na osobu, a to není na desetidenní cestování nic moc. Proto účastníci často stopují a cestou se navíc snaží i pomáhat – i proto, aby si vydělali na nocleh a jídlo,“ popisuje jedna z účastnic a zároveň studentka žurnalistiky nebo politologie Klára Halašková.

„Byl to šok, protože jsem tehdy vůbec netušila, že rakovinu plic může dostat i nekuřák,“ říká Ilona Mančíková, zakladatelka neziskové pacientské organizace Moje plíce. „Přitom jsem si myslela, že žiju opravdu zdravě a v poměrně zdravém prostředí, že se zdravě stravuji, sportuji apod.,“ doplňuje jedna z nejvlivnějších žen Česka 2024 v pořadu Hovory.

„Pro úspěch filmu je důležitá srozumitelnost postav. V českých poměrech je nejlepší udělat kvalitně téma, které může v člověku zarezonovat. A pak se dobře postarat o marketingovou kampaň,“ říká videoproducent, režisér a scenárista Petr Cífka, který od léta působí ve filmové a televizní produkční společnosti Bionaut.

„Projekt Architektura ČSSR 58–89 není primárně o prefabrikovaném typu architektury, není o panelácích, ale víc o stavbách kreativních, solitérních až ikonických,“ vysvětluje Vladimir 518. Právě na základě jeho námětu pak režisér Jan Zajíček natočil nový dokument.

„Když jsme na zámku v Bechyni spali poprvé, bylo to v Lesním domě, kde předtím sídlila Lesní správa. Celá rodina spala jen na matracích, na béžovém linoleu, které se tehdy hodně používalo,“ vzpomíná Nicole Stava, umělecká kurátorka a jedna ze současných majitelek panství Bechyně. Jako první se pak opravoval tzv. rodičovský byt, kam se pak všichni přestěhovali, doplňuje.

„Byla to vlastně náhoda, ale jednoho dne jsem si uvědomil, že jsou některé věci, které vím jen já. A nejen rodinné. Třeba z doby, kdy jsem působil na neoficiální kulturní scéně v tzv. šedé zóně – a mluvím o Jazzové sekci,“ vysvětluje publicista Tomáš Kraus důvody, které ho vedly k sepsání paměti nazvané Další, prosím.

„Netvořím dětská, ale rodinná hřiště. Já ten prostor vnímám jako veřejný, a je také pro všechny rodiče i prarodiče,“ popisuje architektka Tereza Kučerová, která je navrhuje už přes deset let. „Už to totiž ve městech nefunguje jako dřív, kdy byly děti vystrčeny před dům, ať si hrají. Teď má takový životní styl už málokdo. Proto na hřištích tráví rodiče spousty času – dokonce daleko víc než v jiném veřejném prostoru,“ doplňuje architektka.

„Dětská paliativní péče je hrozně moc o lásce – a nechci, aby to znělo ,nějak ezo‘. Každý den slyšíme od rodičů pacientů, jejich rodin, sourozenců apod. velké a hluboké věci. Všichni se snaží, aby dětský pacient mohl žít se svou nemocí co nejlíp, aby měl plnohodnotný život v tom třeba i omezeném čase,“ popisuje Lucie Hrdličková, vedoucí lékařka týmu Dětské podpůrné péče FN Motol.

„Ve Spojených státech zkoumali, proč lidé neodešli, když je varovali před hurikánem. Zajímavé je, že to chování – tedy neodejít před něčím – nemá jednu motivaci,“ říká psycholožka Bohumila Baštecká, která mj. vytvářela výcviky pro krizové intervence a pomoc.