Jak to bylo doopravdy

Kolaborace v období druhé světové války byla v české historii dlouho tabu. Toto téma se začalo rozebírat až v 60. letech, včetně historie zvláštní vojenské jednotky zvané Dobrovolnická svatováclavská rota. Jaký byl její osud? Nejen o tom je další díl pořadu Jak to bylo doopravdy, tentokrát s historikem Jiřím Plachým.

Československo za éry komunistů mělo, stejně jako další totalitní státy, řadu nepřátel. Patřili mezi ně i mladí lidé, kteří vybočovali z řady. Terčem perzekuce se stala i hudba, kterou poslouchali, a jejich životní styl včetně oblékání a úpravy vlasů. Celé čtyři dekády jsou tak lemovány absurdními soudními procesy, které to potvrzují: proti rock ’n’ rollu, proti undergroundu, proti punku. Jmenovatel byl jediný: prý byli zaprodanci Západu a agenty imperialismu.

Životním krédem „prezidenta zakladatele“, jak se TGM říkalo, bylo hledání pravdy. Ostatně – sám se ve svém životě několikrát při hledání pravdy „proti proudu“ postavil. Poslechněte si reprízu pořadu.

Vznik Československa je spjat se jmény Čechů, kteří žili v exilu, a stejně tak se jmény těch, kteří zůstali v českých zemích na území Rakouska-Uherska. Válečné útrapy 1. světové války těžce doléhaly na všechny a na podzim roku 1918 události nabraly rychlý spád. Kdo se ale o vznik samostatného Československa zasloužil? Byli to sami Češi, kteří zůstali doma?

„Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno: území, obývané Němci, je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. (…) Opakuji: my jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté,“ řekl T. G. Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918.

Ještě před 2. světovou válkou se na Slovensku objevovaly touhy po samostatném státu. V roce 1939 tak vznikl Slovenský stát, resp. Slovenský štát. Toto období totalitního, někteří říkají přímo fašistického státu, se po válce už příliš neřešilo. Spojenci uznaná exilová vláda i exilový prezident totiž reprezentovali nové a demokratické Československo.

Komunistická Státní tajná bezpečnost byla obávaná, všemocná a stala se symbolem zrůdnosti celého režimu s komunisty v čele. StB nechránila občany, ale totalitní režim proti vlastním lidem. Kdo vlastně byl estébák nebo jejich spolupracovník, společnost zajímalo hned po listopadu 1989.

Klíčovým státoprávním aktem byla v historii korunovace. Až tehdy se stal král nejvyšším představitelem země. To, kdy byla česká knížata ustanovena do pozic králů, patří k důležitým datům naší historie, zároveň potvrzením významu, jaké české země měly. Korunovace krále byla ale také symbol rovnoprávnosti českého národa stát vedle jiných, velkých vládců. Proto je tak důležité připomínat si příběh panovníka Františka Josefa, který korunovaci odmítl.

Knihy, hudba, film, literatura a umění vůbec. V 80. letech byla kultura něco, co nabourávalo ideologický pohled komunistické strany. Jak to vypadalo v praxi, prozradí publicista a překladatel Josef Rauvolf, který je také hostem dalšího dílu z cyklu Hra o perestrojku. Dozvíte se i to, jak hodnotí zapojení umělců do petice Několik vět.

Gorbačovova perestrojka se měla dotknout i československé kultury – tu si komunisté pozorně hlídali a cenzurovali. Také osobně rozhodovali, co se smí hrát, číst, vystavovat atd. Přesto se našla místa a akce, na kterých se lidé kriticky vyjadřovali k životu v totalitě. V divadle i literatuře se zas lidé naučili „číst mezi řádky“.

Hora Blaník je výjimečná – alespoň co se týká pověstí. Kdo by neznal blanické rytíře, kteří mají vyrazit na pomoc českým zemím, až jim bude nejhůře. Tajemství, které nás provází už několik staletí, se proměňovalo v době. Bezpochyby ale do naší tradice patří a stalo se inspirací i pro řadu uměleckých děl.

„Už od XIV. sjezdu KSČ, respektive od roku 1971 až do zhruba konce roku 1987, byla ve vedení strany stále ta stejná garda 14 lidí. Po nástupu Michaila Gorbačova v SSSR ale byli konfrontováni s nutností dělat reformy,“ vysvětluje historik Jan Kalous.

„Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do haj*lu? Robte niečo!“ Tato slova měl říct prezident a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Přitom právě on byl symbolem strnulosti komunistického režimu, taky se mu říká „prezident zapomnění“. Druhá polovina 80. let byla totiž poznamenána zásadní změnou Sovětského svazu, a to když do funkce „prvního muže“ nastoupil Michail Gorbačov. Chtěl změny, které se pak měly stát i v dalších zemích komunistického bloku.

Přestavbu vedení Československé televize vnímalo velmi opatrně. Dlouho totiž nebylo jasné, co se může na obrazovce objevit, a co už ne, popisuje televizní historik Daniel Růžička. Něco jiného bylo zpravodajství, tam se o perestrojce mluvit mohlo, protože šlo o citace komunistických politiků.

Druhá část Hry o perestrojku mapuje pokusy československých komunistů reformovat ekonomiku, která se řítila pomalu do záhuby. Nebo to bylo trochu jinak a soudruzi si konec uvědomovali? Odpovědi prozradí historik Jakub Rákosník z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.

Československá ekonomika od poloviny 80. let stagnovala, životní úroveň se postupně propadala. Zažívali jsme si tak tady množství nedostatkového zboží – i toaletní papír se prodával tzv. pod pultem. Kšeftovalo se ve službách a objevili se i tzv. veksláci. Socialistickou ekonomiku ale současně zatěžovala velká vydání do sociální sféry. A uplácelo se i ve zdravotnictví. Sečteno podtrženo – nespokojenost lidí jen rostla a problémy byly všude, kam se člověk podíval.

Milouš Jakeš, který v letech 1987–1989 působil jako generální tajemník ÚV KSČ, což prakticky znamenalo, že Československo řídil, tvrdil, že se komunisté v době perestrojky cítí jako kůl v plotě. Přitom by chtěli, aby mohli plnit vůli lidu.

Když se na scéně na pozici prvního muže Sovětského svazu (SSSR) objevil v březnu 1985 Michail Sergejevič Gorbačov, asi si nikdo nedokázal představit, jak zásadní roli sehraje. V okolních zemích komunistického bloku rostla nespokojenost, která zdánlivě s děním v SSSR dvakrát nesouvisela. Jen v Československu se zastavil čas – a naše ekonomika mlela z posledního. Začínalo být jasné, že k politické změně musí dojít i u nás, jen nikdo nevěděl, kdy to „praskne“.

„V listopadu si budeme připomínat už 35 let od pádu komunistického režimu v Československu. A bude nás zajímat, co tomu předcházelo, resp. jaké byly ty roky a měsíce před rokem 1989. Naznačovalo něco, že se něco chystá? To je jen jedna z otázek, na které se budeme snažit v jednotlivých dílech s různými historiky odpovídat,“ říká autorka cyklu Hra na perestrojku Ivana Chmel Denčevová.

Slovenské národní povstání, které začalo 29. srpna 1944, je považováno za druhé největší protinacistické vystoupení – první bylo Varšavské povstání organizované v srpnu 19944 polskou Zemskou armádou. Slovenské národní povstání (SNP) se ale navíc odehrálo v zemi, která byla válečným spojencem Hitlera.

Když se do vedení státu dostali komunisté, staly se naše státní hranice nepropustné. Lidé nesměli cestovat na Západ, a to ani jako turisté. A co víc, tvrdě byly trestány nelegální přechody hranic těch, kteří utíkali za svobodou nebo si tak jen chtěli zachránit holý život. Přestože dobová propaganda dokola opakovala, že se ze strany státu jedná o ochranu před narušiteli ze Západu, všem bylo jasné, že šlo o izolaci občanů Československa.

Všední život s jeho každodenností může být velmi zajímavé a přitažlivé téma. Dějiny totiž nevytvářejí pouze panovníci a vlivné osobnosti, nejsou to pouze politické dějiny a v širším slova smyslu dějiny společnosti. Ani takzvané období temna nebylo jen temné.

Komunistický režim zakazoval řadu věcí, a to včetně vydávání knih. Neblaze proslulé „indexy“, na kterých se ocitli autoři a jejich díla, nesměly být vydávány, byly staženy z knihoven. Část z nich vycházela v exilových nakladatelstvích či v samizdatu. Do hledáčku estébáků se tak dostávali i čtenáři, kteří takové knihy měli doma, dokonce i autoři, kteří si psali „jen do šuplíku“.

Velká válka. Tak byla označována ta první, světová. Přinesla utrpení a vojenské praktiky, které byly do té doby nevídané. Svou krutostí, důsledky a vším dalším, co války provázejí. Ale jak je známo: i o velkých událostech leckdy rozhodují maličkosti. I tak můžeme pohlížet na okolnosti vzniku, vyhlášení Velké války.

Představovat osobnost Karla Kryla (1944–1994), písničkáře, básníka a novináře, není třeba. Stal se symbolem okupace v srpnu roku 1968, symbolem exilu s veškerou tou tísní. Přesto byl přítomen i v komunistickém Československu.

Historie pražské Univerzity Karlovy sahá až do první poloviny 14. století a svým názvem připomíná zakladatele Karla IV. V dějinách univerzity najdete i období, ve kterých se dostala „na hranu existence“, zmítána byla nejrůznějšími spory, několik desetiletí dokonce nefungovala. I v moderní době byla akademická půda místem, kde se odrážely a odrážejí národnostní a ideologické spory – to všechno ale bylo a je v protikladu úmyslů jejího zakladatele.

V listopadu roku 1916 umírá po 68leté vládě stařičký mocnář František Josef I. a nastupuje na trůn císař Karel I. (1887–1922). Ovšem jak jeho předchůdce před svým skonem řekl: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších.“ Důsledky probíhající 1. světové války se projevovaly ve všech sférách života monarchie, postupně narůstající tendence posléze vedly až k rozpadu Rakouska-Uherska. (Repíza z roku 2020.)

Jsou události, které byly „vděčným“ tématem socialistické ideologie a propagandy. Ne nadarmo se říká, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou – a takový je i příběh z Babic, malé, do roku 1951, klidné obce na jihozápadní Moravě. Ovšem události po únorovém převratu roku 1948 otočily poklidný životem vzhůru nohama.

Na českém území zůstal název jednoho města, které připomíná císaře Josefa II. – je to Josefov. Většina památek ale byla zničena, což souviselo to s hysterickou vlnou, jejímž důsledkem bylo odstraňování všeho, co souviselo s monarchií. Zajímavostí je, že o pár desetiletí dříve tomu bylo zcela jinak. V proslulé knize Babička spisovatelky Boženy Němcové je zachycen příběh setkání s císařem Josefem II.

Nacismus si spojujeme s otřesným chováním k židovským spoluobčanům, dnes se podobné projevy nenávisti zas vracejí. Někdy se z toho snažíme vyvinit slovy, podle kterých se „nic jiného dělat nedalo, případně nedá“. Pravda je ale na opačném konci, protože odpovědnost má nejen společnost, ale úplně každý z nás. Podobně to vypadalo v historii už jednou, a to před nástupem nacistické okupace Československa.

Jan Hus je pro nás Čechy symbolem kritiky vůči tehdejší církvi, který za to zaplatil životem. Symbolem dění se často stává jedno jméno, nebo jedna událost. V historii ale v různých částech světa probíhaly události, které mají řadu společných rysů. Jan Hus tak není jediný, kdo se ve své době proti církvi ozval.

Osobnost Jana Husa není pouze příběhem doby, ve které žil a kdy jeho život tragicky skončil upálením na hranici, ale provází naše dějiny i po další staletí až do současnosti. Vznikají polemiky o jeho životě, skutcích a také o odpovědnosti za jeho smrt.

Filmový režisér Otakar Vávra natočil za šedesátiletou filmovou dráhu 49 celovečerních filmů a jedním z dominujících témat byla historie. Každoročně se na televizních obrazovkách objevují filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které jsou souhrnně nazývány husitskou trilogií.

Ze školních let si jistě pamatujeme to zcela jednoduché sdělení: v roce 863 přišli misionáři Cyril a Metoděj spolu se svými žáky a průvodem na Moravu. V průvodu nechyběli obchodníci, stavitelé a ozbrojenci. Na Moravě byli slavnostně uvítáni. Jistou zajímavostí je, že oba bratry vyslal na žádost velkomoravského knížete Rostislava byzantský císař Michal III.

Jen dva paragrafy má zákon přijatý v roce 2004 – říká se mu Lex Beneš –, ve kterých se píše, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Navrhli ho dva poslanci sociální demokracie: Radko Martínek a Karel Šplíchal a poslankyně KSČM Jitka Gruntová. Vzápětí se objevila ve veřejném prostoru polemika, jestli byl Lex Beneš správným krokem.

V posledním desetiletí 19. století, v době habsburské monarchie byli Češi přesvědčení, že jejich postavení národa má být výrazně silnější, hlavně jiné. Na našem území žili také Němci – a bylo jich tehdy zhruba stejně, jako nás – ale ti si žádné změny nepřáli. Bylo tak bez empatie nesmírně obtížně vyvažovat český a německý pohled.

Potrestat zločince, kolaboranty a viníky za utrpení, které lidé prožili v období 2. světové války – to byl jeden z hlavních úkolů nejen pro představitele obnoveného Československa, ale i pro mezinárodní společenství. S přípravami se začalo už za války, kdy naše exilová vláda a prezident Eduard Beneš sepsali tzv. dekrety, které měly parametry poválečného potrestání definovat.

Proces, Zámek, Ortel, Topič, Proměna, Venkovský lékař, Kárný tábor či Umělec v hladovění. To jsou některá literární díla, která byla přeložena do mnoha jazyků, nenajdete kontinent, kde by nebyla vydána. Napsal je samozřejmě Franz Kafka, nejznámější spisovatel, který se v Praze narodil. Jeho mateřštinou byla němčina, v metropoli vyrostl a studoval i práva.

Bóža Modrý – tak fandové hokeje říkali hokejistovi-brankáři Bohumilu Modrému (1916–1963). Jeho popularita byla mimořádná. Hokej totiž k Česku tak nějak patří.

Husitství není pouze součástí jisté historické epochy, ale tématem, které se i v současnosti stává polemickým. Jakou roli sehráli husité v našich dějinách? Jaké byly důsledky jejich činů pro další staletí? Kdy a proč byli využíváni, nebo zneužíváni?

Čtyři dekády komunistické historie našeho státu mají na svém kontě řadu nevinných obětí, bezpráví a nespravedlností, ostatně tak jak tomu v totalitních státech bývá. Kdo není s námi, je proti nám, i takový byl slogan doby. Řada křiklavých případů ovšem v některých obdobích i samotné komunisty přivedla k rozhodnutí, že je třeba napravit alespoň něco. Procesy nazývané „rehabilitační“ měly pojmenovat nejen nespravedlnosti, ale také očistit jména odsouzených.

Nejprve to bylo chybné datum. Den osvobození a konce 2. světové války jsme slavili 9. května, tedy až o den později. Pak také chybné informace, které se týkaly toho, kdo vlastně Prahu osvobodil. Radost z konce strašlivé války se postupně dostala do soukolí propagandy. A to na několik dlouhých desetiletí.

Na všech kontinentech najdeme české krajany, kteří zároveň s novou vlastí na svou rodnou zemi nezapomněli a naopak jí ze všech sil pomáhali. Někteří z nich se zároveň dokázali prosadit až v nejvyšších patrech světové politiky.

Rychlí jezdci na koních, kteří zcela nekompromisně dobývali města, kláštery, drancovali zemi a zabíjeli. Tak se chovali Mongolové, kteří v první polovině 13. století ohrožovali střední Evropu, včetně zemí českých. Už tehdy se nám vlastně potvrdilo, jak důležité je nepodceňovat nepřítele a není chytré tvrdit, že když je něco daleko, nemůže nás to ohrozit.

Přezdívku „zuřivý“, kterou novinář a literát Egon Ervin Kisch získal, byla odrazem jeho emocemi překypující povahy. Jeho nadšení jít za tématem, dokonce i do prostředí na dně společnosti. Vedle úkladných mordů, kriminality, to byly i nevěstince a prostitutky, stejně jako další sociálně nejslabší části společnosti. Kisch byl oceňovaný, kritizovaný, zatracovaný, v období socialistického Československa pak stavěný na i „piedestal“.

Pohledem člověka 21. století je k neuvěření, že v éře socialistického Československa existovaly rozsáhlé soubory zakázaných autorů, ale také knih a tiskovin. „Pašování začalo počátkem 50. let tzv. balónovými akcemi, kdy sem byly ze Západu posílány letáky a drobné brožurky. Od roku 1956 americká zpravodajská služba začala financovat knižní projekt, kde vycházely i knihy, a to včetně revue Svědectví,“ popisuje badatel Radek Schovánek v pořadu Jak to bylo doopravdy.

Zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky vlastně symbolizuje komunistické Československo. Na jeho podkladu byly odsouzeny tisíce lidí, další dostávali tresty smrti. A přitom to měl být zákon, který měl „jen“ chránit stát.

Glasnosť, perestrojka, česky také přestavba – slova, která byla koncem 80. let všudypřítomná. Mnozí se jimi „zaklínali“, leckdo se před nimi schovával. Ani sami komunisté nevěděli, co vlastně dělat a jak změny pocházející ze Sovětského svazu uchopit.

Už více než sto let je na světě svérázná literární postava Josefa Švejka. Spisovatel Jaroslav Hašek se tak nesmazatelně zapsal do naší literární historie – a hlavní hrdina si taky po celá desetiletí žije svým vlastním životem. V řadě hostinců najdete na zdech svéráznou postavu s hesly: To chce klid, Nestřílejte, jsou tu lidi.