Historie Plus

Převrat v listopadu 1989 v Československu proběhl – jak se říká – „sametově“. Jak se to stalo? Proč vedení KSČ a státu nepovolalo armádu? Proč členové Lidových milicí čekali u autobusů a nedostali rozkaz k zásahu proti demonstrantům jako třeba v roce 1969?

Tragické osudy ruské inteligence v průběhu bolševického puče dodnes nazývaného honosně Velká říjnová socialistická revoluce jsou v ruské literatuře asi nejhlouběji zpracovány v románech Doktor Živago Borise Pasternaka a Bílá garda Michaila Bulgakova (zdramatizovaného autorem jako Dny Turbinových).

Usáma bin Ládin dokázal unikat téměř deset let po teroristických útocích z 11. září 2001. Nakonec byl zlikvidován americkým komandem 2. května 2011 v pákistánském městě Abottábád.

Jicchak Rabin byl dvojnásobný izraelský premiér a náčelník generálního štábu. Jeho snahy o uzavření míru s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) vedly k velkému napětí v izraelské společnosti a nakonec k atentátu, který Rabina připravil v roce 1995 o život. Od té doby se nenašel v Izraeli politik s tak nespornou politickou i vojenskou autoritou, který by v jeho práci, za kterou obdržel Nobelovu cenu míru, pokračoval.

Pobyt a dokonce i smrt ve věznicích či různě nazývaných koncentračních táborech má v Rusku dlouhou tradici. Pro politické odpůrce, umělce či občanské aktivisty – za cara, komunistů i v současnosti. Právníci Sergej Magnitskij a Alexej Navalnyj zemřeli v ruském vězení v putinovské éře, a to v letech 2009 a 2024.

Dvě z nejvýznamnějších osobností ruské protiputinovské opozice byly zastřeleny. Novinářka Anna Politkovská v roce 2006 a politik Boris Němcov v roce 2015. Objednavatele těchto vražd se ruským úřadům nepodařilo vypátrat. Jejich příběhu se věnuje druhá řada série Českého rozhlasu Plus Politické vraždy.

„Rozjásaly se ulice, barvami a krásou se ozdobila Praha. Začaly slavné a krásné dny první celostátní spartakiády. Zde kráčí a zpívá šťastná budoucnost našich národů. Pochodují tisíce cvičenců a cvičenek…,“ oznamoval v roce 1955 nadšený hlasatel filmového týdeníku.

Aparát KSČ zasahoval v Československu do všech důležitých oblastí života: sport, lidový i profesionální, nevyjímaje. Sport měl být podřízen ideologii a stejně tak mocenským zájmům strany. Sportovci se stávali nástroji propagandy a často také oběťmi perzekuce.

Masovou tělovýchovu sotva oddělíme od její „přirozené“ politické podstaty. Ve svých počátcích, v Prusku, se rodila dokonce na politickou objednávku. Spolky, které tehdy propadly turnerskému hnutí (společnému tělocviku, zvládání bojových umění a šermu), byly vyvolány zájmem pruského státu získávat pro svoji pravidelnou armádu brance šikovné a fyzicky zdatné.

Polovinu 20. století prožilo Československo v nesvobodě. Za tu dobu ze země utekly desítky tisíc lidí. Byli mezi nimi i vrcholoví sportovci a sportovkyně. O důvodech a motivacích jejich útěků, okolnostech, za kterých opouštěli svou vlast i následcích, které to přinášelo, si v cyklu Historie Plus povídáme s Jaroslavem Rokoským z Filozofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem a ÚSTR v Praze.

Demonstrace proti sovětské okupaci, které propukly v mnoha československých městech v srpnu 1969, byly nadlouho posledními masovými občanskými protesty proti totalitnímu režimu. Účastnilo se jich odhadem přes sto tisíc lidí a vedení státu a KSČ je s použitím Lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády brutálně potlačilo.

„Utíkali jsme, protože jsme zjistili, že za esenbáky jdou ještě Lidové milice… Otočila jsem se a viděla, jak jeden (milicionář) klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet!“ říká na nahrávce Paměti národa veterinární lékařka Jana Drašnarová.

Před 55 lety československá státní moc brutálně potlačila protesty proti okupaci. V Praze byli zastřeleni tři lidé.

Karel Kryl v letech 1968 a 1969. To je téma druhého dílu cyklu Fenomén KK. Uslyšíte mimo jiné vzpomínky Jiřího Černého nejen na první nahrávky Karla Kryla.

Moderní český národ i stát se formoval také díky husitskému hnutí. A přišly chvíle, kdy si moderní společnost naopak formovala husitství. Jak si události 15. století přibarvovali komunisté v 50. letech?

První část se věnuje začátkům tohoto zřejmě nejslavnějšího českého exilového písničkáře, který víc než polovinu života strávil mimo svou vlast.

Československá socialistická republika byla v polovině 80. let státem s pevně působícím diktaturním režimem. Mezi zeměmi takzvaného východního bloku bylo Československo snad nejvěrnějším spojencem Sovětského svazu a nic nenasvědčovalo tomu, že by tomu mělo být jinak.

Třetí díl podcastu Století příběhů věnují autoři vyšetřovatelům, prokurátorům, bachařům, kteří týrali politické vězně v 50. letech. Redaktorům Paměti národa se podařilo rozmluvit bývalé příslušníky justice a policie, kteří buď nařizovali mučení vězňů, nebo přímo fyzické násilí vykonávali. Jací lidé to jsou? Jaké mají povahy?

Druhý díl nepravidelného cyklu Století příběhů věnují Adam Drda a Mikuláš Kroupa ideovým spolupracovníkům komunistických tajných služeb, důstojníkům Státní bezpečnosti (StB) a členům tzv. nomenklatury.

„Je mi to opravdu líto, zklamal jsem sebe i své blízké…“ Taková slova byste obtížně hledali ve sbírce Paměť národa mezi vzpomínkami bývalých pracovníků Státní bezpečnosti (StB). Přitom takové prosté vyjádření lítosti dává naději ke změně k dobrému, říká bývalý hlavní psychiatr Armády ČR, přednosta psychiatrické kliniky v Plzni Jan Vevera.

Nedávno jsme si připomněli sté výročí úmrtí světoznámého spisovatele Franze Kafky. Abychom jeho texty pochopili, mnozí z nás jsme ho četli několikrát – v pubertě, v dospělosti, ve zralém věku. A pokaždé jsme ho vnímali jinak – jako spisovatele, stejně tak jako člověka. Máme ho zažitého jako „vychrtlého“ introverta stranícího se lídí, ale on byl přitom zdatný sportovec, vyznavatel zdravého životního stylu a dobrodružných cest.

Je to sto let od smrti Franze Kafky. Proměna, Zámek, Proces – jako spisovatele ho znají po celém světě. Obraz Franze Kafky jako člověka je plný potemnělých odstínů. Vnímáme ho jako neduživého melancholika, který ožíval jen po nocích, když psal své literární dílo.

Mezi olympijské hry, které zásadním způsobem poznamenala politika, patří rozhodně letní hry v Moskvě v roce 1980 a v Los Angeles v roce 1984. Obě olympiády byly provázeny masivním bojkotem.

Olympijské hry v Mnichově v roce 1972 měly ukázat „soft power“ nového Německa, sílu jeho demokracie a přesvědčivost vyrovnání se s neblahým dědictvím posledních olympijských her na německé půdě v roce 1936. Mnichov připravil hry, jaké tu ještě nebyly. Technologicky vyspělé, s luxusním zázemím pro diváky i sportovce, s novým olympijským stadionem považovaným za architektonický skvost.

O kontroverzní témata naše historie skutečně nemá nouzi. Patří mezi ně i pomoc vlasovců Pražskému povstání v boji proti německým okupantům. Za minulého režimu se o podílu vlasovců na osvobození Prahy vůbec nemluvilo. Výmluvný fakt, že rudoarmějci vjíždějící ráno 9. května 1945 do našeho hlavního města byli vítání hesly Svobodná Praha vítá Rudou armádu, se cudně tajil. O to větší a bouřlivější diskuse se o vlasovcích vedou v posledních 30 letech. (Repríza z roku 2020.)

Štvavá vysílačka – tak nejčastěji totalitní režim v bývalém Československu mluvil o Radiu Svobodná Evropa. Když se však rok po sametové revoluci zeptali zapřisáhlého komunisty soudruha Vasiľa Biľaka, jak se dozvěděl o událostech 17. listopadu na Národní třídě, prý odpověděl: „Ja som počúval Slobodnú Európu!“ Od prvního vysílání Svobodky je to už 73 let, pořad vysíláme v repríze z roku 2021.

Jedním ze symbolů „normalizace“ poměrů v Československu po roce 1968 byla výměna na postu prezidenta. Nemocného Ludvíka Svobodu vystřídal v květnu 1975 Gustáv Husák. V onom roce 1975 se toho ale stalo daleko víc. Třeba byl otevřený obchodní dům Kotva. Poslechněte si Historii Plus, natočenou u příležitosti 40. výročí jejího otevření.

„Zdvižená pěst v černé rukavici není kdovíjak mírové gesto,“ konstatuje amerikanista Kryštof Kozák na adresu protestu amerických sprinterů na olympiádě v Mexico City v roce 1968. „Ale pro Afroameričany to bylo symbolicky velmi důležité. Že dokážou jednat ne jako utlačovaná menšina, ale mají svou vnitřní sílu a nebojí se ji projevit.

Olympijská myšlenka se opírá o tři hodnoty. O úsilí o dokonalost ve sportovním i osobním životě, o posilování přátelství mezi jednotlivci i národy a o úctu k pravidlům fair play a k sobě i k druhým. Ne vždy se ale daří držet těchto principů. Zvlášť když se olympiáda pořádá ve státě, kde vládne totalitní režim.

Když si v březnu 2005 přichází pro Paula Schäfera argentinská policie, nevypadá vůbec nebezpečně. Starý, šedivý muž na kolečkovém křesle, lahev minerálky v ruce a s mírným úsměvem na tváři. Má ale na svědomí stovky lidských životů.

Je 20. březen 1995, pondělí ráno a v tokijském metru vrcholí dopravní špička. Nic nenasvědčuje tomu, že dnešek si připíše neblahé prvenství. Poprvé bude při teroristickém útoku použita chemická zbraň. Během pár minut začínají lidé kašlat, dusit se, zvracet a kolabovat. Metro zaplňují výpary sarinu. Otráví 5 tisíc lidí, 13 jich zemře. Dva měsíce trvá, než se veřejnost dozví, že za nevídaným útokem stojí radikální náboženská skupina Óm šinrikjó.

51 dní obléhali agenti amerického Úřadu pro záležitosti alkoholu, tabáku a střelných zbraní a FBI ranč Apokalypsa nedaleko texaského Waco. Na blížící se konec světa tu čekala náboženská komunita v čela s Davidem Koreshem. Při závěrečné přestřelce 19. dubna 1993 zemřelo 74 lidí, včetně 21 dětí.

Bylo 18. listopadu 1978. V jihoamerické Guyaně ten den zemřelo 921 lidí. Byl mezi nimi kongresman USA Leo Ryan, několik novinářů, ale hlavně členové náboženské skupiny Chrám lidu.

Německý komunista Klaus Fuchs uprchl v roce 1933 před nacistickým režimem do Velké Británie. Následně se podílel na britském i americkém atomovém výzkumu a jako sovětský špion předával do Moskvy důležité informace. Výrazně tím urychlil sovětský jaderný výzkum a jeho role byla daleko významnější než role výrazně známějších sovětských špionů manželů Rosenbergových.

Benediktinský klášter v Praze Břevnově je nejstarším českým klášterem vůbec. Není divu. Zakládali jej bratři benediktini z nejstaršího církevního řádu vůbec. „Na svědomí“ ho má svatý Vojtěch, takto druhý pražský biskup a benediktin.

Bitva na Bílé hoře byla zásadním předělem v našich dějinách. Vždyť která jiná událost pojmenovala dvě historické epochy, dobu předbělohorskou a pobělohorskou? Přitom se ji někteří historikové zdráhají vůbec bitvou nazývat.

Rodinným táborem terezínských Židů v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) prošlo asi 17 500 lidí, nacismus jich přežilo méně než deset procent. Co víme o rodinném táboře, označovaném také jako „familienlágr“ či „úsek BIIb“? Co víme o osudech jeho obyvatel?

„A náhle jsem slyšel, jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu, a Hatikvu. Strašně mne to zdrtilo, to… co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu,“ vzpomínal člen osvětimského sonderkomanda Filip Müller na tragickou noc z 8. na 9. března 1944.

V noci z 8. na 9. března 1944 zabili nacisté v plynových komorách v Auschwitz-Birkenau 3792 mužů, žen a dětí, v naprosté většině občanů někdejšího Československa, obyvatel tzv. rodinného tábora terezínských Židů. Stalo se to před osmdesáti lety.

Začalo to snahou zachránit manžela a sebe, pokračovalo to řadou prazvláštních peripetií, ve kterých si můžeme klást otázky, kdy a kde a proč se začal „lámat“ její charakter. Svůj život prožila pod několika identitami a několikrát se ocitla na pomyslné hranici života a smrti.

Příběh Emanuela Vosky je příběhem špiona, který pracoval ve prospěch dobra, ve prospěch svobody a demokracie. Přesto se jeho jméno objevilo v neblaze proslulém politicky vykonstruovaném soudním procesu nazvaném Rudolf Slánský a spol. v 50. letech 20. století. Stal se přitěžujícím jednomu z obviněných, který nakonec skončil na popravišti. (Repríza z února 2024.)

Po celém světě se 11. února 1984 objevily fotografie a natočené záběry z Glienického mostu, který spojoval Západní Berlín s Východním Německem. Bylo tehdy mrazivé úterý, minus pět stupňů Celsia a na most přijely z obou stran kolony aut. Vysíláme v repríze.

Byla to „slavná“ tiskovka pro komunistický režim v Československu, kde vystoupil 29. ledna 1976 špion Státní bezpečnosti (StB) Pavel Minařík. Vrátil se po několika letech z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kde působil jako hlasatel.

Na začátku prosince 2023 uplynulo 300 let od úmrtí Jana Blažeje Santiniho Aichela (3. února 1677 – 7. prosince 1723), významného barokního architekta narozeného v Praze na Malé Straně.

Jsou chvíle, kdy i pořad ohlížející se do minulosti získává nečekaně na aktuálnosti. Volby v USA v roce 2020 vypadaly pro nás v Evropě, ale i pro polovinu fatálně rozdělených občanů Spojených států jako volby poslední záchrany. Trumpovo prezidentské dědictví bylo velmi kontroverzní a covid všemu nasadil korunu.

Jan Palach je u nás nejznámější živou pochodní sovětského bloku, nebyl ale jediný. Inspirace k takto vyhrocené formě politického a společenského protestu přišla z Jižního Vietnamu, kde se na protest proti zkorumpovanému a nábožensky netolerantnímu režimu začali upalovat buddhističtí mniši.

Americké prezidentské volby v roce 2016. Dominantní politické strany v nich zastupují Hillary Clintonová (demokraté) a Donald Trump (republikáni). Kandidáti, kteří mají jedno společné – oba působí velmi kontroverzně.

V 16. století napsal britský spisovatel John Skelton satirickou báseň o Eleonoře z Rumanic. Krčmářku vykreslil jako starou škaredou babu, která šidila pivo tak, že do něj přimíchávala svoje sliny i slepičince. Vaření piva v té době patřilo mezi obvyklé domácí činnosti a následný prodej přebytku nápoje dokázal nejen vylepšit domácí rozpočet, ale taky zajistit neprovdaným ženám a vdovám slušné živobytí.