Příběhy 20. století

Blíží se pětatřicáté výročí 17. listopadu 1989. V době, kdy komunistická policie tvrdě zasáhla proti demonstrantům na pražské Národní třídě, už se všude kolem nás hroutil komunismus. V červnu 1989 vyhrála v Polsku první polosvobodné volby Solidarita (získala přes 90 procent hlasů).

Před 80 lety odjel z Terezína poslední transport na Východ. Stalo se to 28. října 1944, tedy ve výroční den československého státu. Čtrnáctiletý Pavel Weiner (1931–2010) si tehdy zapsal do deníku: „Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Před pětasedmdesáti lety (přesněji v září 1949) uprchla z komunistického Československa na Západ čtyřčlenná rodina Zbíralových. Hranice přešli na Šumavě bez pomoci převaděčů, dostali se do uprchlického tábora v Německu. Matka Anna a starší dcera Eva přežily vyhlazení Lidic. Evina otce a Annina prvního muže Františka Kubíka zastřelili Němci u Horákova statku v červnu 1942.

Na začátku 50. let se v plzeňské věznici na Borech odehrálo pozoruhodné dějinné setkání. Na jedné cele spolu čas trávili nacistický generál Rudolf Toussaint, velitel wehrmachtu v Praze, který 8. května 1945 kapituloval, a český důstojník Karel Kutlvašr, jeden z velitelů Pražského povstání, který kapitulaci Němců přijímal. Oba byli odsouzeni na doživotí a měli před sebou ještě více než deset let vězení. Jejich setkání zorganizoval dvacetiletý mladíček, vězeň Antonín Souček.

Na internetovém portálu slavnevily.cz si lze přečíst stručný záznam o Adlerově vile v Beethovenově ulici č. 29 v Ústí nad Labem: „Doktor medicíny Hugo Adler si v zahradní čtvrti Klíše nechal postavit vilu od pražského architekta Hermana Müllera. Vila byla koncipována nejen jako byt, ale zároveň i jako ordinace s čekárnou. Architekt ji pojal jako symetrickou, osově souměrnou stavbu.“

V sobotu 5. října ve tři hodiny odpoledne bude v Roztokách u Jilemnice na domě č. p. 133 odhalena pamětní deska, oznamující, že právě zde žil Jaroslav Grosman, účastník druhého a třetího odboje, politický vězeň, kurýr a nositel řádu TGM z roku 2009.

Alexander Beer se oženil v pětadvaceti letech. V sovětské textilní továrně u Moskvy se zamiloval do půvabné dělnice Márie. Beer svoji manželku, kterou prý vroucně romanticky miloval, opustil. V průběhu roku 1942 požádal sovětské úřady, aby mu vystavily tzv. puťovku do Buzuluku k československé vojenské jednotce.

V říjnu 1952 se čtrnáctiletá Hana Lišková (později Bicencová) dostala do ústavu pro nezaopatřené děti ve Vodňanech. Zhruba o týden dřív, přesně to bylo 6. října, skončilo její dětství, od toho dne už neměla právo na klidný život s rodiči, sourozenci a babičkou. Neměla právo na domov ani na studium, neboť byla dcerou zatčených a později odsouzených nepřátel lidově demokratického zřízení.

O nikom se v médiích, na ministerstvu obrany a v ÚSTR nediskutovalo tolik jako o Michalu Legdanovi. Někteří jeho případ přirovnávají k Mašínům. Prý jeho příběh ještě vyostřeněji klade otázku, jaké prostředky v boji proti komunistickému režimu byly ospravedlnitelné.

V knize Sedm pražských dnů 21. – 27. srpen 1968 stojí: „V noci z 24. na 25. srpna vnikli sovětští okupanti násilím do budovy ministerstva dopravy v Praze na Příkopech. Údajně hledali zbraně, ve skutečnosti však ničili technické zařízení a postřelili službu konajícího s. Koldu. Druhému pracovníku se podařilo uprchnout. Na tuto skutečnost přišla VB v neděli ráno při střídání služby. Téměř vykrvácený s. Kolda byl dopraven na Bulovku.“

Bedřich Jiránek vyrazil v roce 1942 do kina. Dávali propagandistický film Heimkehr (Návrat) o utlačovaných Němcích v Polsku.

25. listopad 1953 si Radslav Švéda pamatuje dodnes: „Když se máma se mnou loučila, řekla mi, že se vrátí. Byly mi čtyři roky. Vrátila se, ale až za deset let. Pamatuju si, že tohle pověděla, a že kolem zatýkání byl obrovský humbuk. Tenkrát projela u nás v Pivíně tak tři auta za den, a najednou se před domem vyštosovala spousta automobilů a běhali tam ozbrojenci. Na to si člověk občas vzpomene. To zůstalo.“

Dne 21. prosince 1962 přistálo v Ganderu v kanadské provincii Newfoundland kubánské letadlo, které startovalo v Praze a potřebovalo doplnit palivo. Vystoupil z něj i Miloš Navrátil. Bylo mu patnáct let, do letadla pronikl bez letenky a bez povolení. Neuměl pořádně žádný jazyk, ale s pomocí přivolaného tlumočníka vysvětlil kanadským úředníkům, že hodlá v jejich zemi zůstat.

Marii Chalupovou zatkla Státní bezpečnost v polovině roku 1949. Zrovna ukládala ke spánku děti v mateřské školce.

V prosinci roku 1953 kdosi zaklepal na dveře ostravské ubytovny, kde žil údržbář, vyučený stolař a ajznboňák Alois Čoček.

Dne 13. srpna 1967, krátce před šestou večer, přijelo na hraniční přechod v Českých Velenicích osobní auto s osmičlennou rodinou Šindarových.

V Praze už několik let probíhá jeden ze zřejmě posledních soudních procesů s příslušníky Státní bezpečnosti (StB). Karel Vykypěl (poslední náčelník kontrarozvědky StB), Milan Kopinec a Vladimír Novotný byli obžalováni ze zneužití pravomoci úřední osoby. Na počátku 80. let měli v rámci tzv. akce Asanace donutit vytrvalou šikanou rodinu Hyblerových k vystěhování na Západ.

Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány především dvěma architektům: Martinu Laštovičkovi a Zdeňku Hirnšalovi. Jsou přátelé, spolužáci z brněnské vysoké školy, oba byli studentskými účastníky listopadového převratu v roce 1989 (tedy pádu komunistického režimu, od něhož letos uplyne těžko uvěřitelných 35 let).

V pražském Bazaru u medvěda desítky let leželo staré album plné fotografií kovbojů a výstřižky z německých novin inzerující varietní vystoupení Dua Harwards.

Před pár dny jsme si připomínali, že od spojenecké invaze v Normandii, která zásadně přispěla k Hitlerově porážce a k osvobození Evropy od nacismu, uplynulo už 80 let. 6. června 1944 se k francouzským břehům na několika tisících lodí přeplavilo asi 160 tisíc vojáků, do konce měsíce jich bylo 875 tisíc.

Věznění skauti vytvořili v 50. letech v komunistických lágrech rozsáhlou záchrannou síť kamarádů vzájemně si kryjících záda. Například na lágru Nikolaj, když bachaři některé z nich pronásledovali, ostatní začali na protest melodicky brumlat, na nástupu už zpíval celý lágr. Dozorci běsnili, vězně rozpustili a hned zase svolali do nového útvaru, tábor se ale opět rozezpíval.

V roce 1942 se osmnáctiletá Romka Božena Růžičková dostala do koncentračního „cikánského“ tábora v Letech u Písku. Byla těhotná, musela však čelit bití a chodit na těžkou práci, rozbíjela kamení na stavbě silnice. 16. října 1942 porodila na „marodce“ s pomocí starší spoluvězenkyně holčičku, kterou pojmenovala Markéta.

V roce 1925 začalo v zavolžské stepi u města Saratov nedaleko Kazachstánu působit družstvo (komuna) Reflektor. Tvořili je vystěhovalci z Československa, kteří vyslyšeli leninské výzvy a vydali se do Sovětského svazu, aby tam budovali komunismus a šli příkladem v boji pracujících za lepší svět.

Publicistický a dokumentární cyklus Českého rozhlasu Příběhy 20. století slaví v těchto dnech patnácté výročí. První díl pořadu, který připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa, vysílala dnes již neexistující stanice Rádio Česko 1. května 2006. Dokument, vysílaný ve Svátek práce, dostal název Prací ke svobodě – a věnovali jsme jej lidem, kteří byli v komunistickém Československu v letech 1948-1989 prací trestáni. Vysíláme v repríze.

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 94letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.

Obecní úřad ve východočeské obci Hroubovice nedaleko Chrudimi dodnes sídlí v domě, který kdysi patřil obchodníkovi Johannovi Huschovi. Bydlel v něm s židovskou manželkou Hedvikou a čtyřmi dětmi.

Karla Charvátová (1925-2017) se při rozhovoru pro Paměť národa hodně a často smála, ačkoli mluvila skoro bez ustání o bolestivých věcech – smích v jejím projevu jako by představoval především obranu, distanci od všeho zlého, co se jí přihodilo.

V šumperské Robotárně gestapo mučilo politické vězně. Budova je dnes poloprázdná, nevyužívaná, částečně zdevastovaná. Uvnitř se však zachovaly cely, katr, dřevěné podlahy, mříže v oknech a mnoho dalšího. Jaký osud čeká toto v regionu unikátní místo paměti?

Letos 30. března zemřela ve věku 96 let Věra Nováková. Podle titulku na serveru Aktuálně.cz byla „jednou z nejdůležitějších malířek“ u nás, podle týdeníku Respekt dokonce „největší českou malířkou 20. století“. Až do 90. let se však o Věře Novákové v superlativech nepsalo, její kresby a obrazy málokdo znal.

V létě roku 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník Ladislav Heryán. Snil o misii v Africe.

Letos 21. března zemřel v Houstonu lékař, epidemiolog a vědec, profesor Ervín Adam. Bylo mu 101 let. Jak se lze dočíst v různých životopisných heslech a článcích, pocházel z Československa a po válce vedl tým epidemiologů, který v zemi vymýtil dětskou obrnu. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Kanady a potom do Spojených států amerických.

Neuvěřitelný případ bezohlednosti Státní bezpečnosti (StB) se odehrál v roce 1949 v myslivně v Novém Hrozenkově. Estébáci zatkli maminku a její dvouletou holčičku Dášu ponechali samotnou v domě. Asi po dvou dnech dítě nějací lidé objevili a zachránili.

Příběhy 20. století jsou věnovány 85. výročí nacistické okupace Čech a Moravy. Tentokrát jsme pořad rozdělili do dvou částí: v první uslyšíte několik vzpomínek na 15. březen 1939 (zaznamenali je dokumentaristé Paměti národa) a také výňatky z výpovědi Evy Dobšíkové-Zweigenthalové (1932-2015), která se narodila v národnostně smíšeném česko-židovském manželství a nacismus přežila v úkrytu.

V březnu roku 1981, kdy byl komunistický režim v Československu ještě pevný a zdál se neochvějný, dostal pan Jaroslav Kočí u Okresního soudu v Šumperku osmiměsíční trest odnětí svobody s tříletým podmíněným odkladem. Podle soudu totiž „propagoval fašismus“. Trestného činu se měl dopustit tím, že asi pěti lidem ukazoval válečné fotografie, vložené do rodinného alba.

Za úspěchem československých letců ve slavné bitvě o Británii za 2. světové války nestojí jen jejich um, odvaha a nasazení, ale také mechanici, kteří se starali o letouny.

Připomínáme si 76. výročí komunistického převratu v Československu: v únoru 1948 zvítězil „pracující lid nad buržoazií a reakcí“, což ve skutečnosti znamenalo, že představitelé KSČ zavedli v zemi totalitní diktaturu a způsobili škody, s nimiž se potýkáme dodnes. K „výdobytkům“ tzv. vítězného února patřila mimo jiné názorová a umělecká nesvoboda a cenzura – a takto můžeme udělat jen trochu oslí můstek k tématu nových Příběhů, jímž je samizdat.

Letos 8. února zemřela v Praze ve věku 93 let Evelina Merová (rozená Eva Landová), která patřila k důležitým a bohužel posledním svědkům vyhlazování českých a moravských Židů. Přežila ghetto v Terezíně, deportaci do Osvětimi-Birkenau a pobyt v několika dalších likvidačních táborech.

Dne 24. července 1960 vyskočili v dánském přístavu Gedser z východoněmecké výletní lodi do moře českoslovenští uprchlíci: Jan Roček, jeho manželka Eva, jejich synové Martin a Tomáš a Evina maminka Anna Marie Trojanová.

Dvacetiletý svalnatý mladík Jaroslav Vašek kráčel v listopadu 1944 od svého strýce domů na statek v obci Prostřední Bečva. Nedošel. Zastavili ho němečtí vojáci a požadovali osobní dokumenty. Jaroslav jim marně vysvětloval, že jde jen několik set metrů a dokumenty nechal doma.

Před válkou žily v Československu asi tři miliony lidí, kteří se hlásili k německé národnosti – většina z nich v českých zemích. Po osvobození od nacismu byli skoro všichni Němci vyhnáni (nebo, jak se eufemisticky říká „vysídleni“ či „odsunuti“). Odhaduje se, že o domovy a majetky přišlo v letech 1945-46 asi dva a čtvrt milionu lidí. Poválečné násilí na Němcích si podle běžně uváděných údajů vyžádalo na českém území asi 30 tisíc životů.

„Hluboko na Šumavě, tam je můj domov / je to už pěkně dlouho, co jsem odtamtud pryč / ale vzpomínka, ta mi zůstane navždycky / na Šumavu zapomenout nemůžu,“ zpívá Franziska Krampfl. Píseň Tief drin im Böhmerwald napsal šumavský rodák, sklář Andreas Hartauer (1839–1915).

Skoro tři tisíce žáků osmých a devátých tříd, kteří se zapojili do našeho vzdělávacího programu Příběhy našich sousedů, vyzpovídaly v roce 2023 přes 400 pamětníků z 2. světové války a komunismu.

Letos uplyne deset let od chvíle, kdy se uzavřel soudní proces s bývalým bachařem (v dobové terminologii „vychovatelem“) z věznice v Minkovicích Josefem Vondruškou. Ve věznici pracoval v letech 1972–1990, po pádu komunismu působil jako poslanec a také komunální politik Komunistické strany Čech a Moravy.

Na konci roku bývá zvykem bilancovat. A tak se i autoři cyklu Příběhy 20. století Mikuláš Kroupa a Adam Drda ohlíží za svojí prací. Pro silvestrovský díl vybrali příběhy, které podle nich stojí z různých důvodů za připomenutí.

Porozumět názorovému politickému vývoji přírodovědce, botanika a překladatele Pavla Křivky v posledních asi dvaceti letech je pro autora tohoto textu nemožné. Pavel Křivka působí v Číně, obhajuje čínský totalitní režim, v roce 2016 se vydal v Praze vítat čínského prezidenta Si Ťin-pchinga při státní návštěvě, režírované tak, že připomínala někdejší organizované oslavování sovětských vůdců.

Vánoce chceme prožít s bližními, v bezpečí, v teple, světle a hojnosti. Touží po tom i miliony lidí na Ukrajině, kteří čelí nemilosrdným ruským útokům. O šťastných Vánocích s rodinou, stromečkem a dárky snily i statisíce vězňů nacistických a komunistických vyhlazovacích a pracovních táborů, bojovníci na frontách 2. světové války.

Dne 9. května 1949 utekli z nucených prací v dolech v Dolním Jiřetíně u Mostu dva vězni: Antonín Vítek a Josef Hasil. Krátce předtím dostal strážmistr SNB Hasil devět let za „úklady proti republice“: byl zatčen na základě udání, když s kamarádem Vyletou převedl přes hranice několik uprchlíků z komunistického Československa na Západ.

Králů Šumavy bylo víc. Kdysi se tak říkalo šumavským pašerákům. Češi si ten „titul“ nejspíš nejčastěji spojují se stejnojmenným propagandistickým filmem Karla Kachyni (z roku 1959) a románem Rudolfa Kalčíka. Říká se, že králem Šumavy byl převaděč přes hranice Franz Kilián Nowotny (1905–1977).