Ve vatě

Podle dat serveru Sreality vzrostly za poslední tři roky ceny nájmu malých bytů o 28 %, u velkých bytů o 22 % a v rodinných domech skoro o 14 %. S takovým tempem zdražování nestíhají mzdy kvůli vysoké inflaci posledních let držet krok.

„S příchodem inflační vlny a energetické krize nárůst reálných mezd v podstatě nestíhá nárůst nájmů.  Napětí nám vzniká ve všech souvisejících věcech, které s nájmy musíme hradit. Energie a veškeré poplatky, fond oprav, který nemůže být logicky levnější, pokud nám materiály vyskočily za poslední tři roky řádově o desítky procent,“ vypočítává v podcastu Ve vatě Libor Ostatek, expert na financování bydlení.

Jen za poslední rok zdražily nájmy v malých bytech o 5,7 %, v těch velkých o 5,1 % a v rodinných domech o 6,8 %. Tempem kolem pěti procent bude růst cen pokračovat i v příštím roce, odhaduje Ostatek.

Po covidu ceny realit prakticky explodovaly a hypotéky podražily. Kdo nedosáhl na vlastní byt, vzal zavděk nájmem. Zatímco v roce 2011 bydlelo v nájemním 1,9 milionů lidí, teď už je to 2,5 milionu Čechů, plyne z analýzy Erste Group. Kvůli přetlaku zájmu si majitelé nájemních bytů mohou ceny diktovat.

Víc singles, míň levných nájmů

Libor Ostatek přidává další důvody rostoucích cen nájemního bydlení: „Štěpí se rodiny, poptávky singles je daleko více. Druhá věc je, že poslední dva tři roky přešlapujeme ve smyslu pořízení vlastnického bydlení. Posouvá se věk, kdy si můžeme pořídit vlastnické bydlení, minimálně o pět let. Před lety to šlo celkem v pohodě už kolem třicátého roku věku, tak dneska se posouváme k nějakým 35 letům,“ odhaduje odborník z Broker Consulting a Golem Finance.

Přestože cena pronájmů za poslední roky vzrostla, mají majitelé své nemovitosti rychle pronajaté. Průměrná inzertní doba u malých bytů byla v období do července do září tohoto roku 34 dní, vyplývá z analýzy realitního portálu Sreality.cz.

„V Praze velmi rychle pronajmete malý byt, ale budete déle hledat nové nájemníky do velkých bytů. Nejrychleji malý i velký byt aktuálně pronajmete v Jihomoravském, Plzeňském a Středočeském kraji,“ říká Štěpán Matějka, datový analytik Sreality.

Počet nabídek pronájmů: nula

V prstenci kolem Prahy je nabídka tristní. „Třeba Mníšek pod Brdy, tam je nula bytů k pronájmu. Benešov nebo Beroun taky není žádná sláva. Dřív byl typický postup - odcházím z nájmu z Prahy do vlastnického bydlení například do středních Čech. A teď lidi odchází z nájmu do levnějšího nájmu do středních Čech,“ komentuje Ostatek.

Napětí na trhu bydlení je zjevné, mluví se o fenoménu „housing stres“ neboli stresu z nákladů na bydlení. Podle nové studie OSN, která zkoumala 38 zemí včetně Česka, ho zažívá už třetina domácností s nižšími příjmy. Znamená to, že za nájem, energie či poplatky utratí v souhrnu více než 30 % svého čistého příjmu.

V některých zemích, jako je Estonsko, Francie, Island a Itálie,  tyto náklady spolknou  přibližně 60–70 % příjmů domácností pod hranicí chudoby. V Rumunsku a Srbsku je to kvůli nízkým mzdám ještě víc, přes  80 %. Česko se, když poměřujeme výši příjmů a výši nájmů, nachází zhruba v polovině žebříčku.

Čas koupit vlastní byt se blíží, říká expert

“My se pohybujeme na 40 %. V Praze to vychází někde pod 50 procenty. Mezi evropskými městy je na tom absolutně nejlépe Vídeň, kde dávají na bydlení 15 - 20% čistých příjmů, pak Kodaň, Amsterdam, severské země, kde se náklady pohybují kolem 20, 25 % čistých příjmů. Mnichov je kolem 30 %. “ vypočítává Libor Ostatek z Broker Trust a Golem Finance.

Podle Libora Ostatka se ale dostupnost nájmů může v dohlednu zlepšit. Až se pro vlastní bydlení rozhoupou lidé dočasně bydlící v podnájmu, část nabídky se uvolní.  Čas, kdy lidé odkládali nákup „vlastní cihly“, podle něj brzy skončí.

„Lidi na „spořáku“ nedostanou skoro nic, navíc se říká, že nemovitosti budou zdražovat a hypotéky se dostaly pod 5 %. Lidi si řeknou, už je čas.  Už to pomalu spíná a příští rok se to projeví,“ odhaduje hypoteční odborník ze společnosti Broker Trust.

*****

Levné investice na pár kliků přes mobil můžou skrývat celou řadu poplatků. Poskytovatelé vás mohou „zkásnout“ za to, že nic neděláte.  Dejte si pozor na ty, kdo inzerují nulové poplatky, radí podcast Ve vatě. 

Investovat přes aplikace jde například s online brokerem anebo s robo-advisory. U „robotů“ si klient nespravuje portfolio sám. Řídí mu ho určitý algoritmus, třeba podle toho jak rizikově chce člověk investovat. Podle analytičky One Family Office Anny Píchové je to dobrá varianta pro začátečníky.

„Kdo chce někam jenom pravidelně posílat peníze, nechce investování věnovat moc energie, tak nejvíc uživatelsky příjemné jsou určitě roboadvisory aplikace. Tady vyhraje Portu,“ doporučuje analytička Anna Píchová z One Family Office aplikaci z dílny Wood and Company. Další známou platformou tohotu typu je Fondee, kterou nadávno koupila skupina Direct.

Pro ty, kteří si s investicemi chtějí víc hrát, jsou tu online brokeři. Například XTB, Degiro, Patria s aplikací Indigo nebo Interactive Brokers. Ty umí zprostředkovat nákup aktiv, ale strategii si každý řídí sám.

„Pro ty, kdo to myslí vážně a angličina pro ně není překážou, bych doporučila Interactive Brokers. Když víte, že vám to portfolio bude v čase růst, máte tam k dispozici spoustu nástrojů, různé dluhopisy, různé zahraniční fondy, případně opce,“ doporučuje Píchová. 

Speciální investiční aplikace, v nichž lze třeba akcie nakupovat na pár kliků, uvedly v posledních měsících na trh Česká spořitelna, Air Bank, Creditas nebo Raiffeisenbank.

Aplikace jsou low-costovou cestou k investicím. Poplatky se ale u různých poskytovatelů a investic mohou lišit. U dlouhodobého investování můžou investora připravit o citelnou část výnosů. Někteří brokeři inzerují investice dokonce bez poplatků. 

„Pokud budou inzerovat, že mají nulové poplatky, ptejte se, na čem tedy vydělávají peníze. A jestli tedy aplikace přežije pár let bez toho, aniž by do ní investoři „sypali“. Pokud do něčeho dáte peníze, samozřejmě chcete, aby to byl udržitelný byznys,“ radí Píchová v podcastu Ve vatě.

Nic není zadarmo

Na čem nízkonákladové platformy tedy vydělávají, když ne na poplatcích? Podle Píchové inkasují brokeři jako Trading 212, XTB, eToro či Saxo Bank například za konverzi měn. Zatímco české akciové tituly jako ČEZ či Kofolu si lze koupit v domácí měně, většinu světových akcií či fondů lze pořídit jen v dolarech či eurech, na které si koruny musíme směnit.

„Většina z těch institucí píše, že má směny zadarmo, což je pravda, jsou bez poplatku, nicméně je tam tzv. spread (rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, pozn.red.).  Ke středovému kurzu si přerážejí nějaké desetinky procenta,“ varuje Píchová.

V aplikacích se můžete setkat se dvěma základními typy poplatků. Buď platíte určité procento z celého majetku ročně anebo za každou transakci, kterou uděláte. „U online brokerů čím víc operací děláte a v čím větším objemu, tím více platíte. U robo-advisory je fixní poplatek většinou na roční bázi, například zaplatíte 1 % ročně z celého vašeho majetku za to, že se vám ten advisor stará o vaše portfolio,“ vysvětluje analytička.

U některých brokerů, například u Patrie, si lze poplatky snížit, když investujete pravidelně a dlouhodobě. Setkat se můžeme i s poplatky za neaktivitu. Pokud například na XTB za celý rok neotevřete nebo neuzavřete pozici a během posledních 90 dnů tam nevložíte finanční prostředky, tak se vám každý měsíc naúčtuje poplatek za vedení účtu ve výši 10 eur.

„K tradingu, abychom si koupili něco i ze srandy láká každá z aplikací. Nejvíc XTB, Trading 212 nebo třeba Saxo Bank,“ komentuje  Anna Píchová.

Některé „apky“ vypadají jako z devadesátek

Výše poplatků by neměla být jediným kritériem pro výběr investiční aplikace. Důležitá je snadná obsluha. „FIO Banku má spoustu investorů rádo s ohledem na poplatky. Nicméně jí vyčítají hodně zastaralé rozhraní. Jestli máte nostalgii na devadesátky, tak to je aplikace pro vás. U Patrie je uživatelská přívětivost o hodně lepší,“ má za to expertka podcastu Ve vatě.

Kdo hledá inspiraci u různých finančních influencerů, může narazit. „Na své sociální sítě dají link, že doporučují tady tu aplikaci a pak z toho mají nějaký příjem. Brát to čistě jako inspiraci a ne jen slepě klikat,“ radí Píchová.

Pozor na licenci

Při výběru poskytovatele je důležité si zkontrolovat, zda má licenci České národní banky. „Populární Trading 212 je registrován na Kypru, XTB původně vznikla v Polsku, ale oba jsou to licencované subjekty.  Nabízí investování s velmi nízkými poplatky, ale pozor na spready a  „céefdéčka“ (CFD), abyste se nepřeklikli a nekoupili něco, co jste  nechtěli.“

CFD (contract for difference, pozn.red.) jsou finanční deriváty, které umožňují investovat do měn, indexů a jiných aktiv, aniž byste se stali jejich vlastníkem. Zisk realizujete, když se cena aktiva změní. Varování před nechtěnými nákupy CFD se týká i e-Toro, taktéž licencovaného na Kypru.

Velmi populární je litevský Revolut, což je bankovní a platební aplikace. „Tam jsou velmi výhodné směny. Když cestujete, potřebujete si vyměnit peníze, zaplatit v zahraničí kartou. Mají investiční aplikaci, s velmi nízkými poplatky.“

*****

Mzdy v tuzemsku konečně začaly zahlazovat inflační škody. V reálu teď porostou slušným tempem, přesto ani příští rok zub nedorovnají. Až v roce 2026 si za mzdu koupíme totéž co před covidem. „Sedm ztracených let,“ komentuje ekonom Dominik Stroukal.

Částky na českých výplatnicích setrvale rostou. Loni v průměru o 8 %. Za poslední tři roky celkem o 19 %, za pět let o 35 % a za poslední dekádu dokonce v souhrnu o 72 %. Čeští zaměstnanci by se mohli radovat – nebýt výjimečné inflace, která zejména Česko potrápila v posledních třech letech.

„Vidle do toho hodila inflace, protože tenhle náš dlouhodobý růst snížila v reálném vyjádření tím, že věci kolem nás začaly být významně dražší,“ připomíná v podcastu Ve vatě Dominik Stroukal, ekonom z Metropolitní univerzity Praha a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV).

Mzdy se v reálném vyjádření (tedy s ohledem na to, co si za výdělek můžeme koupit) vrátily o sedm let zpátky. „Za svoji výplatu si můžeme pořídit stejný nákupní košík jako v roce 2017. To je velice smutné,“ konstatuje Stroukal.

Dopady inflace, kterou Česko dlouhé dekády nezažilo, už zhruba rok začínáme odmazávat. Úplně ale ztrátu nedoženeme ani letos, ani napřesrok, ale až v roce 2026. „Z čísel Ministerstva financí vyplývá, že v přespříštím roce, tedy v roce 2026, podle toho, jak se ekonomika bude vyvíjet, by mohla nastat situace, kdy se v médiích objeví zpráva, že jsme se konečně dostali na předpandemickou úroveň, tedy na úroveň čtvrtého kvartálu 2019,“ avizuje ekonom.

Konečně budou mzdy zpátky. Ale v roce 2019

Ministerstvo financí očekává, že by mzdy měly růst o 7,1 % v letošním a o 6,4 % v příštím roce. Inflace už bude nízká, odhadují se 2,3 %. V reálu tedy mzdy porostou o 4,8 % letos a 4,1 % v roce 2025.

„To by nám mělo stačit k tomu, abychom se v roce 2026 vrátili zpátky. Zpátky do roku 2019. Sedm ztracených let v krásném 21. století se všemi různými technologiemi. Je to smutné. Byla to obrovská katastrofa a tohle jsou její náklady,“ ohlíží se ekonom za inflační epizodou.

Kvůli nebývalé inflaci u nás propadly platy nejvíce ve veřejném sektoru. I proto nyní sílí tlaky na vládu, aby například učitelům propad kompenzovala. Nejhůře ze zaměstnanců státu ale dopadli hasiči. V reálu si mohou za svůj plat koupit skoro o čtvrtinu méně než v roce 2019.

Nejhůř to odnesli hasiči, vydělali ajťáci a energetika

„Snadno se řekne, že chceme nižší platy ve veřejném sektoru, že by se tam mělo škrtat, ale na druhou stranu potom zase všichni chceme, aby parádně fungovaly služby,“ míní Stroukal. Slušný růst mezd udrželi například pracovníci v IT a v energetice. V průmyslu rostly mzdy o 7,5 %, ve vzdělávání jen o 2 %.

Dotažení západních mezd se vzdálilo, česká inflace patřila k nejvyšším v Evropě, mzdy tak v reálu v posledních letech klesaly. „Když se podíváme na naše bohatší sousedy, tak do Rakouska bychom potřebovali přidat víc než jednou tolik, do Německa zhruba jednou tolik. V tabulce nominálních mezd jsme pětatřicátí. Jsme na tom samozřejmě líp než Slováci, kteří jsou zhruba nějakých šest příček pod námi. V Polsku je průměrná mzda už vyšší než u nás. Ale v hrubém, v čistém vyjádření jsme pořád ještě výš,“ porovnává mzdové podmínky Stroukal.

„Nejchudší země rostou nejrychleji, jdou z nižšího základu, když u nejnižší mzdy přidáme tisícovku, tak je to v procentech víc, než když ji přidáme Lucemburčanům,“ vysvětluje ekonom NERV. Za posledních deset let rostou nejrychleji mzdy Rumunům, třikrát rychleji než Čechům. „Chudším“ Slovákům se v poledních letech paradoxně přidávalo o něco pomaleji než v ČR.

Kdo mění práci, dostane přidáno

Ve druhém čtvrtletí letošního roku činila průměrná hrubá mzda 45 854 korun. Medián, tedy střední hodnota mezd, vystoupal na 38 529 korun. Osmdesát procent zaměstnanců pobíralo mzdu mezi 20 652 a 75 570 korunami.

Kdyby Češi častěji měnili práci, měli by mzdy vyšší, prokazují propojená data Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadů práce. Analýza zkoumala vývoj mezd 62 tisíc lidí, kteří pobírali podporu v nezaměstnanosti. A ukázala, že muži si po výpovědi finančně polepší o osm procent a o šest procent, pokud odejdou z vlastního popudu. Ženy po výpovědi dostanou na nové pozici přidáno zhruba 10 %.

„Velká část zvyšování mezd se odehrává, když přeskakuješ z práce do práce. A v tom jsme relativně nejhorší široko daleko. Pokud bráníme nesmyslně lidem v tom, aby odešli do jiné práce, a tím získali možnost mít vyšší mzdu, je to škoda,“ míní Stroukal.

O rozhýbání pracovního trhu, který aktuálně nabízí zhruba 200 tisíc volných míst, se pokouší „flexinovela“ zákoníku práce z dílny Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), která už prošla prvním čtením. Dát zaměstnanci výpověď má být nově snazší, zároveň začnou výpovědní lhůty nově běžet už se dnem doručení.

Máme vědět, kolik bere kolega?

Zároveň chce tým ministra práce Jurečky zvednout během prvních dvou měsíců podporu v nezaměstnanosti, a to významně. Později se má naopak rychle krátit. Na výši mezd zázračný efekt Stroukal neočekává. „Já nečekám zázraky,“ řekl s tím, že pozitivně vnímá snahu o větší tlak na rekvalifikace nezaměstnaných. Kvituje také, že chce novela srovnat podmínky pro lidi, kteří jsou vyhození a kteří odchází za novou prací dobrovolně – ti jsou dosud na podpoře penalizování.

Dopad na výši mezd bude mít také evropská směrnice o zveřejňování výše výplat. Ta bude muset platit i v Česku. Podle Stroukala ji ale firmy mohou obcházet. „Když chceš někomu přidat, aby sis ho udržela, ale nechceš, aby to ostatní viděli, tak si občas ke mzdě něco dofakturuje. Dodává na svoje IČO nějakou službu zaměstnavateli. Nebo mu dáš CCSku na benzin, aby mohl jezdit zadarmo, nebo mu zaplatíš dovolenou.“

*****

Když pominula pandemie a energokrize, začala Evropa zase více utrácet. Ale Češi ne. Ti dál spoří jako o život. Z každé tisícovky odloží průměrně 180 korun. „Míra úspor je extrémní, spoří ale zlomek lidí,“ říká ekonomka Matesová.

Na běžných účtech celkem 1,4 bilionu korun. Jeden bilion na těch spořicích a další bilion na termínovaných. Plus peníze v penzijním a stavebním spoření. České úspory zůstávají v průměru dál vysoké, zatímco Evropa se už vrátila k „normálnější“ předcovidové míře úspor.

„Míra úspor (kolik procent z čistého příjmu ušetříme, pozn.red.)je extrémní v porovnání s předchozí historií českých domácností, protože dlouhodobě byla průměrná míra úspor asi 12 procent z čistých příjmů ročně. V době covidu, když se zavřely obchody, vyskočila dramaticky asi na 18 procent, pak mírně klesla a začala růst znovu,“ nastiňuje v podcastu Ve vatě průběh spoření v tuzemsku ekonomka Jana Matesová.

Průměrný Čech nyní z každé tisícovky ušetří zhruba 180 Kč, průměr Evropské unie je „jen“ 140 korun. České domácnosti měly v roce 2022 dokonce druhou nejvyšší míru úspor po Německu (19,91 %). Na opačný konec porovnání se dostaly Řecko (–4,03 %) a Polsko (-0,77 %). Výdaje na spotřebu domácností zde tedy byly vyšší než jejich disponibilní příjmy.

Na typickém českém účtu leží podle nedávného šetření banky Creditas aktuálně zhruba 330 000 Kč. Úspory však nepřibývají všem, polovina domácnosti neuspoří víc než 2000 měsíčně. Zhruba 16 procent lidí neušetří měsíčně víc než pětistovku. Celkem šesti procentům domácností nestačí na pokrytí potřeb ani to, co vydělají.

Naopak 13 procent domácností ušetří opravdu hodně a právě ty táhnou vysokou průměrnou míru úspor české populace nahoru.

Proč se české úspory tolik nafoukly? Pod vlivem nedávných šoků má řada lidí obavy z budoucnosti. Český střadatel má totiž za sebou náročné období – dvojcifernou inflaci pocítil dlouhý rok a půl. Za tisícovku odloženou na Vánoce 2019 si dneska koupí zboží ani ne za sedm stovek.

„Zhruba třetina populace spoří, aby měla rezervu. Všichni se poučili, že je potřeba myslet do budoucna. Všichni kromě generace do 26 let, to je generace, která nemyslí do budoucnosti. Peníze nabyl, peníze pozbyl za cokoliv,“ míní Matesová.

Čerstvý výhled Mezinárodního měnového fondu říká, že celou eurozónu v příštích pěti letech nečeká růst větší než 1,2 procenta. „Jsme v depresi. Nepočítali jsme s tím, že se změní světový řád. Nepočítali jsme s tím, že se najednou věci, které jsme považovali za naprosto automaticky dostupné i finančně, jako jsou energie, budou najednou velmi drahé,“ konstatuje někdejší zástupkyně Česka při Světové bance Jana Matesová.

Ze spořicích účtů se Čechům nechce

Další důvod extrémních českých úspor jsou vysoké úrokové sazby. Ty jednak zlepšily výnosy spořicích produktů, ale taky zdražily hypotéky. „Část lidí, která si spořila na bydlení, najednou zjistila, že se svým příjmem na hypotéku nedosáhne buď vůbec nebo jen na menší a velmi drahou,“ říká ekonomka. A tyto úspory zatím odpočívají na účtech, než hypotéky zlevní.

Díky vyšším sazbám mají dosud zároveň české domácnosti solidní sazby na spořicích a termínovaných účtech. Třebaže postupně klesají, dlouho nabízely srovnatelné zhodnocení s rizikovějšími investičními produkty, které jsou v Česku stále výrazně méně populární než spoření.

Nejčastějším způsobem ukládání peněz zůstávají běžné účty, které však nabízejí prakticky nulový úrok. Vysoká inflace střadatele v posledních třech letech přece jen trochu vyškolila a lidé začali pro své peníze hledat lepší zhodnocení.

Z běžných účtů, jak plyne z dat ČNB, odplynulo během tří inflačních let zhruba 240 miliard na současných 1,41 bilionu korun. Největší přesun proběhl směrem k termínovaným vkladům, které za uplynulé tři roky narostly o 500 miliard na jeden bilion korun. Přibyly i úspory na spořicích účtech.

Bohatí spotřebu neroztočí

Naděje ekonomů, že se s poklesem úrokových sazeb opět roztočí skomírající spotřeba, jsou ale podle Jany Matesové liché. „Jedna malá skupina je velmi bohatá a ta nenakupuje ty páté tepláky. Ta nakupuje investiční produkty všeho druhu, protože někam ukládá peníze,“ domnívá se.

Spotřeba se podle Jany Matesové dlouho nemusí vrátit na předpandemickou úroveň. „Budou Vánoce a potom budou povánoční výprodeje, takže tržby vzrostou, ale co bude potom? Na úrovně před pandemií se u většiny zboží spotřeba nemusí vrátit.“

Podle Matesové to však není nižší spotřeba, která ekonomiku táhne dolů. „Nakopávat ekonomiku spotřebou, to je velmi krátkodobé a může se klidně stát, že budeme nakopávat úplně jiné ekonomiky. To je jak s tou daní na tiché víno, 70 až 80 procent tichého vína na českém trhu je z dovozu, takže když budou Češi více pít, tak podporují vinaře z jiných zemí.“

*****

I přes snížení sazeb ČNB, zatím hypotéky zlevňují pomalu a úvěry se nabízejí s cenou těsně pod pět procent. Na přelomu roku, by ale mělo přijít výraznější zlevnění, předpovídá v podcastu Ve vatě hypoteční expert Libor Ostatek.

Když Česká národní banka začala loni v prosinci snižovat sazby, klienti čekali, že to brzy poznají i na cenách hypoték. To se ale nestalo. Podle hypotečního experta Broker Trust a Golem Finance Libora Ostatka k tomu vedou tři důvody.

Hypotéky už jsou vyprodané

Zaprvé, banky nemají důvod ceny snižovat. Po období zamrzlého trhu se zájem o úvěry na bydlení zase zvyšuje. Je teprve říjen a banky už „vyprodaly“ objem hypoték, který si ve svých optimistických scénářích kreslily až na konec prosince. „Banky mají zaplněné výrobní linky, většina z nich má splněný plán letošního roku. A poptávku po hypotékách zpracovávají těžko, nabrat kvalifikované lidi trvá.“

Od ledna se ale objemy začnou plnit nanovo. S tím přijde pokles cen, míní Ostatek. „V prosinci se provoz zklidní, žádostí je méně. Nejrazantnější snížení úrokových sazeb, pokud nebude výrazně narůstat cena zdrojů, což je ve hvězdách, by mělo  přijít na přelomu roku, možná ještě v prosinci.“

Levné peníze už zase nejsou

Cena peněz na finančním trhu je druhý důvod, proč banky s důraznějšími slevami otálejí. Právě cena peněz, které si banky předkoupí na tři, pět nebo deset let, určuje do značné míry cenotvorbu hypoték pro klienty. Dost ale kolísá.

Zkraje roku byly tyto tzv. dlouhé peníze, kterými se banky zajištují, aby měly na dlouhodobé hypotéky, levné. Banky si tak podle Libora Ostatka přišly na slušné marže. Nyní jde ale cena těchto peněz naopak nahoru. „V únoru byla marže skutečně velmi zajímavá, protože cena zdrojů byla někde kolem tří a půl procenta, ale už v březnu byla cena dlouhodobých peněz o 0, 8 % vyšší. Takže  v období března až června byla marže zase nižší.“

Banky si účtují marži na riziko

Třetí důvod, který brzdí rychlejší snižování hyposazeb, jsou podle Ostatka nové podmínky na hypotečním trhu, které platí od září. Klient, který banku opustí ještě před koncem fixace, jim jako náhradu zaplatí 1 % ze zbývající jistiny úvěru. Změna má omezit takzvanou hypoteční turistiku.

„Ta sankce je stanovená výrazně nízko a extrémně ve prospěch spotřebitele. Postavili jsme do velkého komfortu zákazníka, ale tou velmi nízkou náhradou jsme zapříčinili to, že ta „daň“ bude přenášena na úplně každou novou hypotéku a na úplně každou refixovanou hypotéku,“ míní Ostatek.

Banky teď podle něj k cenám hypotéky přirážejí „marži na riziko“.  Ta zdražuje hypotéky až o půl procentního bodu, odhaduje Ostatek. „To riziko v podstatě navyšuje úrokovou sazbu a já bych si troufnul říct v řádu 0,3–0,5 %.“

Už ve druhé bance můžete dostat slevu

„Vysoké marže“ u hypoték kritizoval před čase v rozhovoru pro SZ Byznys guvernér ČNB Aleš Michl. „Nejlepší odpověď lidí na vyšší sazbu je obejít dvě tři banky. Kdo chce hypotéku, ať si vezme dovolenou v práci, srovná si v tabulce sazby a pak vezme banku, která je pro něj nejlepší,“ vzkázal klientům.

Obejít více v bank a předložit jim nabídku od konkurence může ve vyjednávání o ceně pomoci, míní Libor Ostatek. Zvlášť když jde o bonitního klienta. „Tam je vždycky prostor, zvlášť když jdu jako klient z ulice na pobočku. Ta první nabídka je vždycky  řádově o desetiny vyšší. A to, co můžu usmlouvat, se může pohybovat klidně níž o 0,3 procenta, výjimkou není ani o půl procenta.“

Hypoteční sazba ale není jediné kritérium, podle kterého je dobré se rozhodovat. „Je to, jako kdybych chtěl třeba auto, ale byl bych schopný porovnat jenom barvu a vybrat si, jestli chci jezdit na benzín, dieselem nebo elektromobil,“ myslí si hypoteční specialista společnosti Taurum Tomáš Rusňák.

Na sazby si klienti zvykly, ale nemají úspory

„Klasický spotřebitel si dokáže porovnat jak na něj  banka působí, úrokovou sazbu, RPSN, ale už nezná metodiku těch bank. Nedokáže spočítat svoji bonitu, protože pokud není zaměstnanec, ale podnikatel, použije příjmy z pronájmů, mateřskou, rodičovskou, tak to každá banka počítá úplně jinak. Neví, jak banka bude řešit jeho stávající závazky, jak mají nastavený interně parametry DTI a DSTI,“ vypočítává Tomáš Rusňák.

Právě bonita klienta hraje při vyjednávání o hypotéce v bance větší roli než výše úroku. Podle průzkumu od společnosti KRUK si přes mírné snížení úrokových sazeb dnes nemůže hypotéku dovolit 10 % lidí. U průměrné hypotéky za 3,6 milionu totiž musí „vytáhnout z kapsy“ akontaci 720 tisíc nebo 360 tisíc (výjimka pro mladší žadatele).

„Spotřebitelé si na úrokovou sazbu zvykli, ale čím máme větší problémy, je prokazatelnost příjmů některých těch lidí. Bonita je za mě ten největší oříšek. Z mé praxe vidím, že  třetina, možná 40 % případů, jde  na metodickou výjimku, že standardně by ten případ neměl šanci v bance projít,“ míní Tomáš Rusňák.

*****

Norské fondy, fond Nadace Alfreda Nobela, Nadační fond univerzity Yale anebo Kanadský penzijní plán. Patří mezi největší správce aktiv na světě, které živí už několik generací penzistů nebo dekády výzkumu. Čím mohou inspirovat?

Na začátku byl objev ropy v Norsku, dědictví po vynálezci dynamitu Alfrédu Nobelovi nebo štědré dary absolventů Yaleské univerzity. Kdyby peníze z pozůstalosti či z nerostného bohatství šikovně nezhodnotily ve fondech, patrně by z nich dnes nezbylo nic. Podobně jako z českého privatizačního fondu.

Jenže stovky portoflio manažerů je fondech jsou ty Norské či Nobelovy zhodnocují jako perpetuum mobile. „Cílem u všech není vydělat co nejvíce peněz v jednom roce, ve dvou letech, 10 letech, ale zachovat majetek pro co nejdelší období.  Jejich investiční horizont je nekonečno,“ říká v podcastu Ve vatě analytička One Family Office Anna Píchová.

Každý z fondů má svůj vlastní model investování. Přesto, že mají ve správě stovky miliard, můžou sloužit jako inspirace i pro drobné investory, a to ve třech aspektech. Investují dlouhodobě, do široké palety nástrojů a vybírají se z nich v rozumné výši.

Kdo umí vybírat, má nekonečnou rentu

Fond Nobelovy nadace začal v roce 1901 fungovat v dnešních penězích s pěti miliardami korun. Švédský vynálezce si přál, aby šly peníze do bezpečných cenných papírů, to byly tehdy například dluhopisy kryté zlatem. Když ale hodnota fondu v čase klesala, musela se strategie proměnit.

V současné době tvoří velkou část portfolia akcie firem, které nejsou veřejně obchodované, tzv. private equity nebo hedgeové fondy.  Dluhopisy tvoří 18 % portfolia. Zhodnocení se v posledních letech osciluje kolem 10 %.

Na výplatu renty nobelistům spotřebuje nadace, která má nyní pod správou 13,3 miliard korun, zhruba 3,5 % celkové hodnoty majetku nadace. To je podle Píchové jedna z věcí, kterou se může inspirovat i malý investor. „Pokud se z portfolia vybírá nějakých 3–5 %, mělo by to doručovat nekonečnou rentu,“ říká, portfolio se takto totiž dokáže samo obnovovat.

Průkopníci z Yale

Model Yaleské univerzity je průkopnický do značné míry díky jeho nejslavnějšímu portfoliomanažerovi Davidu Svensonovi, který za 35 let kariéry dokázal doručovat průměrný výnos 13,5 %.

Do portfolia začal zařazovat i private equity fondy, které investují do soukromých společností, které nejsou obchodovány na burze. Většinou fond nějakou firmu koupí, řídí, spravuje ji, a až ji zhodnotí, tak ji prodá. Svenson nakoupil i venture kapitálové fondy, které se zaměřují na mladé firmy, a taky hedgeové fondy.

Strategie Yaleského nadačního fondu, který spravuje 41 miliard dolarů, je rizikovější než „u Nobelů“. Ale protože nejsou cílem firmy z burzy, není denní kolísání jejich hodnoty tolik vidět.

I harvardská univerzita investuje. „Harvard je oproti Yale smutný příběh. Často se v posledních letech měnili portfolio manažeři.  Harvardu bývají vyčítáno náklady na řízení a výsledky nejsou úplně dobré. V posledních 10 letech se jejich portfolio zhodnotilo jenom o nějakých 5,3 %.“

Tyto investice jsou otevřeny kvalifikovaným investorům, od určité výše majetku, inspirace se pro běžného investora hledá těžko. Ale jedno kopírovat lze. „Dlouhodobá vize a držení je strategie, která funguje,“ uvažuje Píchová.

Jak se investuje pro norské důchodce?

Norský penzijní fond byl otevřen v roce 1996, mimochodem až tři dekády poté, co Norové začali s těžbou ropy. Jde o vůbec největší fond na světě, který investuje do akcií.

„Mají  72 % všech prostředků zainvestováno v akciích na veřejně obchodovaných trzích, všude po světě, ale neinvestují do norských firem, aby se diverzifikovali.  Nějakých 25% je v dluhopisech a v nástrojích peněžního trhu a malou část portfolia necelé 2 % tvoří nemovitosti a 0,1 % je v obnovitelných zdrojích,“ shrnuje Anna Píchová.

Portfolio má objem skoro 1,7 bilionů dolarů. „Jejich strategie je investovat do velkých akcií, mají Microsoft, jehož jsou největším akcionářem, Apple, Nvidii, Alphabet, Amazon, Metu. Do první desítky se dostal i tchajwanský Semiconductor a evropské  Novonordisk a ASML,“ vyjmenovává analytička.  Obdobné diverzifikace mohou podle ní drobní investoři docílit jednoduše skrze ETF.

Dlouhodobý výnos za celou existenci fondu je poměrně nízký, 6,3 %. Ve fondu je i česká stopa, a to ve formě akcií Komerční banky nebo Monety,  v minulosti i  Kofoly. „Norové“ dají v ve výběru firem na ESG kritéria, v září kvůli nim z portfolia vyškrtli zbrojaře General Dynamics.

Kanadská inspirace

Zhruba pětinu výnosů norských fondů  vyčerpá norský státní rozpočet. „Nicméně jsou tam pravidla, aby se to nezvrtlo a aby ten majetek a ta hodnota byla zachována hlavně pro ty budoucí generace, až ropa jednou dojde,“ podotýká Píchová.

Taky Kanadský penzijní plán slouží pro výplatu důchodů.  Pravidelně do něj přitékají peníze z důchodových odvodů. „Za posledních 10 let zhodnotil o 9,2 % ročně v průměru, což je poměrně solidní na tu jeho velikost, protože je v něm nějakých 645 miliard dolarů,“ rekapituluje Píchová.

Oproti norskému fondu, který se drží indexů, jsou kanadské penzijní fondy aktivním investorem. „Spravují zhruba 30 % akcií, mají také docela dost private equity, zhruba 13 % jsou kreditní investice, zhruba 8 % portfolia je v nemovitostech a dalších 8 % v  infrastrukturních projektech. Rozložení toho portfolia je inspirací,“ míní analytička.

*****

Je pražská burza místo, kam investovat na důchod? Slabiny českého kapitálového trhu probere speciál investičního podcastu Ve vatě s šéfem Burzy Petrem Koblicem, investorem Ondřejem Tomkem a ekonomkou Janou Matesovou.

Investiční podcast Ve vatě natáčel opět naživo s diváky v pražském Vnitroblocku. Tématem bylo tentokrát fungování českého kapitálového trhu.

To, že Češi málo investují, se projeví na jejich finančním zázemí v penzi, ale i na bohatství celé ekonomiky. „Evropa klesá v počtu obyvatel a zároveň tu obyvatelé oproti Spojeným státům chudnou tím, že si investují míň. Za dvacet až třicet let tady můžeme očekávat větší množství chudších důchodců, ta ekonomika bude obecně chudší, nebude schopná reagovat. Vlády by do toho měly vstupovat nastavováním podmínek,“ říká jeden z hostů podcastu, investor Ondřej Tomek.

Spolu s ním debatovali ekonomka Jana Matesová, někdejší zástupkyně Česka při Světové bance, a generální ředitel Burzy cenných papírů Petr Koblic. Videozáznam diskuze Ve vatě publikujeme na Seznam Zprávách v pondělí. Audio najdete ve všech podcastových aplikacích.

*****

Laciný byt mu utekl mezi prsty. Bitcoiny prodal příliš brzy. Akcie znovu nakoupil příliš pozdě. A odmítl protiinflační dluhopisy. Ekonom Dominik Stroukal se v podcastu Ve vatě rozpovídal o svých investičních průšvizích.

Dominik Stroukal začal investovat na vysoké. „Nepodařilo se mi toho dost,“ říká. Ve své investiční kariéře vytipoval několik momentů, kdy se zpětně viděno nerozhodl dobře.

1. Nechal si utéct levný byt

První chybné rozhodnutí udělal Dominik Stroukal před deseti lety, týkalo se vlastního bydlení. „Dlouho jsem se držel úvahy, že dokud nemovitosti zdražovaly pomaleji, než mi rostly příjmy, tak jsem si chtěl užívat a potom dosáhnout na lepší byt. Nakonec jsem dostal od manželky befelem, že se stěhujeme, čekali jsme dítě,“ vzpomíná.

To už byly ceny bydlení v Praze na rekordech a Stroukal mohl jen litovat, že si nechal utéct mnohem lacinější byt před pár lety. „Měl jsem podepsanou už rezervační smlouvu na byt na Letné za dva miliony, neposlal jsem rezervační poplatek, což bylo asi 20 000 Kč. Dneska byt na Letné za dva miliony úplně neseženeš,“ uvedl v podcastu Ve vatě.

2. Prodal bitcoiny moc brzy

Nákup rodinného bydlení byl draze vykoupen jiným bolestivým rozhodnutím. Aby pokryl požadavek banky na vlastní zdroje, musel Dominik Stroukal odprodat velkou část svých bitocoinů.

„Psychicky mě to bolelo úplně nejvíc. Budil jsem se ze spaní a přemýšlel nad tím, jestli nepotřebuju pomoc odborníka. Na Clubhouse (sociální síť, pozn.red.) jsem si v noci povídal s psycholožkou, co má člověk v takové situaci dělat,“ vzpomíná fanoušek bitcoinu.

„Musel jsem prodat pár bitcoinů. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než prodat a koukat se, kolik bych býval teď mohl mít bytů, kdybych to udělal později, protože pak bitcoin vystřelil ještě několikrát nahoru. A to tě samozřejmě budí ze spaní,“ vzpomíná Stroukal. Ani ze zbytku bitcoinů nemá Stroukal radost. „Od toho, co mi zbylo, jsem ztratil klíč. Jeli jsme na lodi a spadl do Vltavy.“

3. Seděl „na cashi“ příliš dlouho

Na začátku roku 2022 Stroukal pod dojmem negativních geopolitických výhledů prodal své akciové portfolio a rozhodl se držet hotovost. Vychytat správný moment pro opětovný nákup akcií už se mu nepodařilo.

„Člověk vychytá vrchol, myslí si, že je král. Ale to dno jsem nevychytal ani náhodou. Naskočil jsem pozdě. Kdybych se na to všechno vykašlal, tak jsem si ušetřil trápení a ostudu a mohl jsem na tom být zhruba stejně. Sednout si na ruce by bylo výhodnější,“ zpytuje svědomí Stroukal.

Své nové portfolio trochu revidoval. Omezil stock picking, tedy už tolik nevybírá jednotlivé akcie, podruhé už například nenakoupil akcie společnosti Disney. A investuje zejména do akciových indexů.

4. Nekoupil protiinflační dluhopisy republiky

Protiinflační Dluhopisy Republiky byly pro konzervativní investory jednou z nejlepších investic posledních let. Garantovaly výnos, který kopíroval inflaci, a ta během poslední inflační vlny dosáhla kumulativně 33 procent.

Stroukal nákup státních dluhopisů odmítá z ideologických důvodů, vnímá ho jako podporu zadlužování státu. „Můj ideologický důvod mě stál nějaké peníze. Byla to sázka na jistotu. Takhle velkou inflaci jsem nečekal ani náhodou,“ rekapituluje makroekonom.

„Pořád mi připadá divné účastnit se podivného dluhopisového přerozdělování, ale možná jak stárnu, tak se budu radši koukat na to, abych zajistil rodinu, než na nějaké ideové přesvědčení na úkor své vlastní peněženky. Ale sázka na kapitalismus a ještě navíc ten americký mi pořád připadá nejrozumnější,“ shrnul Stroukal.

Jaké investice se Dominiku Stroukalovi naopak povedly? Poslechněte si celý podcast nahoře v přehrávači nebo v podcastových aplikacích.

*****

Zatímco české ceny dohánějí západ, mzdy zůstávají východní. „Je dobře, že jsme v paritě kupní síly předstihli Portugalsko a Řecko. Ale pořád máme koho stíhat,“ říká ekonomka Jana Matesová. Česko si musí najít novou konkurenční výhodu.

Česko přestalo být lacinou zemí. Inflační vlna zvýšila ceny, spolkla lidem část úspor i reálných mezd. Když státy porovnáváme podle parity kupní síly, tedy podle toho, kolik si za průměrný plat mohou jeho obyvatelé koupit, jsme na tom hůře než v roce 2019.

„Cenová úroveň nám otekla. Lidé vidí, že si ze svých mezd nekoupí tolik jako v roce 2019. Je to spojené s poklesem mezd,“ vysvětluje ekonomka Jana Matesová v podcastu Ve vatě. Za průměrný příjem si lidé v tuzemsku se zohledněním cenové hladiny mohou koupit zhruba tolik jako obyvatelé Slovinska nebo Litvy. To Polák si za průměrný plat ve své zemi pořídí sice ne o moc, ale více.

Ještě lépe jsou na tom Italové či Finové a samozřejmě Němci. „Němec si za průměrný plat při tamní cenové úrovni koupí o 80 procent více zboží a služeb než Čech,“ vypočítává ekonomka. Méně než Čech si za svou průměrnou mzdu naopak nakoupí Řek nebo Portugalec.

„Slováci jsou na tom zhruba jako Portugalsko čili ta cenová hladina je tam relativně vysoká k tomu, kolik si v průměru vydělávají. Za námi jsou i Bulhaři, Rumuni,“ porovnává Jana Matesová.

Skoro všechno tu bylo levnější

Ještě v roce 2020 byly ceny skoro všeho, až na služby operátorů, nižší než průměr Evropské unie. Oblečení, potraviny, alkohol, náklady na bydlení… S inflační vlnou se to výrazně změnilo. Česká inflace patřila spolu s tou v pobaltských státech k nejvyšším, brzy začala a dlouho trvala. Mnohé z cen během ní dohnaly unijní průměr.

„Ceny potravin před nástupem, vlastně v roce 2019 nebo v roce 2020 představovaly 89 procent průměrné hladiny cen potravin v Evropské unii a vyrostly rychle, zejména během roku 2022, skoro k tomu průměru. To byl velký nárůst. Rostly i ceny oděvů, když jinde v Evropě nerostly. Ceny elektroniky v jiných zemích Evropské unie klesaly, ale u nás stále rostly,“ vypočítává ekonomka v podcastu.

Podle Jany Matesové to lze vnímat i pozitivně. „Z hlediska obyvatel není žádnou ctí být levná země. Chcete mít zemi, která má sice vysoké ceny, ale taky vysoké mzdy, která má prostě vysokou kupní sílu. Takže je dobře, že jsme v paritě kupní síly předstihli Portugalsko, Řecko. Ale pořád máme koho stíhat,“ míní někdejší zástupkyně ČR u Světové banky.

Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.

Mzdy poklesly nejvíc z EU

Zatímco ceny se přiblížily „západu“, měřeno čistou mediánovou mzdou zůstávají Češi nadále „na východě.“

Studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj z letošního roku srovnávala své členské země z hlediska toho, jak jim poklesla úroveň reálných mezd od konce roku 2019 do konce prvního čtvrtletí letošního roku. „Největší pokles byl o 7,5 procenta. To jsme nebyli jenom my, ale také Švédsko,“ všimla si ekonomka Matesová.

Česká inflace nastoupila také dříve než jinde v Evropě. „My jsme už v roce 2021, čili před agresí Ruska proti Ukrajině, ale taky před nástupem této vlády, měli velkou energetickou krizi s pádem Bohemia Energy a dalších podniků. A to velmi zvýšilo ceny energii pro ty, kdo byli buď na spotových cenách a nebo měli kontrakty, které jim končily,“ vzpomíná Jana Matesová.

Že Česko už není lacinou zemí, má vliv i na jeho konkurenceschopnost. Výhodu levné energie a vstupů musí podle Matesové nahradit velké inovace. „Bude nesmírně důležité zaměřit se na velkou inovační aktivitu v oblastech, které nejsou energeticky náročné, protože my nebudeme mít levné energie. Levnou práci mít nechceme a takže potřebujeme něco, co bude mít veliký inovační potenciál.“

Zajímá vás víc? Poslechněte si celý podcast na téma „už ne levné Česko“ nahoře v přehrávači nebo v podcastových aplikacích.

*****

V pohraničí vznikly v posledních deseti letech velké průmyslové zóny. Zaměstnávají tisíce lidí, přinášejí miliardy do rozpočtu. Ale region nebohatne. Méně peněz do metropole, více menším městům, vyzývá byznysmen Milan Kratina. Ten patří mezi nejbohatší Čechy a je zakladatelem holdingu Accolade.

Karlovarský region má řadu nelichotivých prvenství. Nejnižší mzdy, nejvíc exekucí, nejhorší školství. Expremiér Andrej Babiš ho označil za „nejhorší kraj úplně ve všem“. Firma Accolade, která staví průmyslové parky, si ale právě tento region vybrala pro své obří investice. Za poslední zhruba dekádu do výstavby šesti průmyslových parků na Chebsku a Teplicku „nasypala“ přes 18 miliard korun.

„Tyhle naše regiony jsou skvěle umístěné. Nemusí se cítit méněcenně. Opravdu není lepší místo v Evropě, odkud můžete dodávat, než je Karlovarský kraj. Možná ještě Plzeňský kraj je stejně dobrý. Když se nám povede zvednout školství, to je alfa a omega, budeme investovat do infrastruktury a povede se nám víc propojit region s Bavorskem, tak má ten region ohromný potenciál růstu,“ vyjmenovává úkoly pro vládu jeden z nejbohatších Čechů.

Jenže Karlovarsko a Ústecko, kde Kratina se svým byznysovým partnerem Zdeňkem Šoustalem také podnikají, bohatnou pomalu. Jeden z problémů je nastavení rozpočtového určení daní, řekl Kratina. Systém, který říká, jak se mezi obce a stát rozdělí celkové vybrané daně, by měl podle šéfa Accolade obce výrazněji zvýhodnit.

„Lidé nevidí přínosy, které haly pro ně osobně budou mít. Kdyby věděli, že každý rok dostanou vysoké desítky nebo malé stovky milionů korun, tak by hned mohli říkat: Něco se tu sice bude stavět, ale budeme tady mít víc peněz na lékaře, na učitele, na školky, na školy,“ řekl Kratina ve speciálu podcastu Ve vatě, který vznikl v rámci volebního vysílání Seznam Zpráv.

„My nedokážeme motivovat obce a kraje k tomu, aby rozvíjely svoje průmyslové zóny. Z našich hal jdou dneska miliardy korun do státního rozpočtu a jednotlivé obce a města z toho vlastně nedostávají vůbec nic nebo dostávají extrémně málo ve srovnání s Německem, Polskem, Rakouskem, Holandskem. A tím pádem se nám nezavírají ty nůžky. Kraje nám nebohatnou a města nám nebohatnou a je to právě tím, že peníze jdou do Prahy,“ kritizuje Kratina.

To má i politické dopady, příhraniční oblasti volí jinak, podotkl Kratina. „Pokud chceme být vzdělanější a soběstačnější a nechceme, aby lidé volili extremisty, tak musíme bohatství rozdělovat mezi regiony rovnoměrněji, to by měla být zásadní politika vlády.“

Základem jsou dobré školy

Za klíčový problém „pohraničí“ má Milan Kratina kvalitu vzdělávání. Protože je český vzdělávací systém málo propustný, děti rodičů se základní školou nebo učilištěm končí nejčastěji také jen se „základkou“ či výučním listem, následně s nízkým platem a častěji než kde jinde také s exekucí na krku.

Firmy ale chtějí logicky budovat tam, kde jsou kvalifikovaní zaměstnanci. „Jeden z našich nájemců měl být výrobce tlumičů pro BMW a Volvo. Svoje výzkumné a vývojové centrum ale nakonec vybudoval v Polsku, protože nevěřil Chebu a karlovarskému regionu, že by tam byl dostatek  inženýrů,“ říká Kratina, jehož společnost staví právě i v Polsku, Německu, na Slovensku či ve Španělsku.

Podle byznysmena musí změna začít už na základních školách, střední školství je zase příliš rozdrobené. „Máme hrozně moc odborných středních škol a učňáků, víc než 230 oborů a máme málo všeobecného vzdělání, jen 30 %, Evropská unie má 50 %. Všeobecné vzdělání je extrémně důležité pro digitální ekonomiku a zástupci digitální ekonomiky jsou právě ti, kteří se dneska o ten region zajímají nejvíc. Pro společnosti z e-commerce je Karlovarský kraj úplně perfektní,“ uvedl.

„Mrháme talentem a děti nejdou na střední školy, na které by mohly jít, protože na nich není dostatečný počet míst. To je osmdesátková ekonomika. Nutíme je, aby byly autoklempíři. Já ale nechci, aby naše děti byly kamioňáci. Věřím, že kamiony budou autonomní a naše děti je budou vyvíjet,“ říká Kratina.

Karlovarský kraj je jediným v České republice, který nemá vlastní vysokou školu. V poslední době se region snaží situaci změnit. „Kraj dneska ve spolupráci se Západočeskou univerzitou chystá polytechniku. Je to krok dobrým směrem, ale zase to ukazuje, že nemáme žádné ambice,“ míní Kratina, který fandí ideji česko-německé univerzity.

Vybudujme česko-bavorskou univerzitu

„Bavoráci můžou jako nejbohatší region čerpat peníze jen na přeshraniční spolupráci, takže já bych udělal česko-bavorskou vysokou školu pro digitální ekonomiku Cheb–Waldsassen. Vzít ten talent z Bavorska a talent z České republiky, protože v regionu jsou nejlepší a největší hráči v oblasti jako e-commerce,“ popisuje Milan Kratina.

Region přitom trápí „odliv mozků“. Slabá nabídka vzdělání nutí mladé z kraje odcházet, ročně se z kraje vystěhuje tisíc studentů a přes polovinu z nich už se nevrátí. Část obyvatel zase pravidelně pendluje za prací do Německa.

Podle Kratiny je blízkost hranice i 35 let po revoluci stále cítit. Nejen na špatné přeshraniční dopravě, ale i opticky. „Chebané říkají, když jedou do Bavorska, že jedou do Jižní Koreje a pak se vracejí zpátky do té Severní, protože tam máme ty tržnice,“ glosuje podnikatel.

Celý Karlovarský kraj je podle výzkumů PAQ Research v pásmu destabilizující chudoby, nadprůměrný počet lidí je tam v exekuci, v bytové nouzi nebo v sociálně vyloučených lokalitách.

Nejnižší mzdy

Průměrná mzda v Karlovarském kraji činila ve druhém čtvrtletí 39 031 korun, nejméně v celé republice. Podle Milana Kratiny s sebou kvalitní byznys nese také vyšší mzdy. „Čím zajímavější společnosti máte, tím lepší byznys dělají, mají na něm vyšší marži, nabízejí zajímavější pracovní místa. To je rozvoj ekonomiky. Nebudeme přece pořád držet při životě něco, co sice funguje a je to tradiční, ale ti lidé tam berou málo peněz. Potřebujeme firmy, které lidem dokážou nabídnout mnohem víc peněz. Nesmíme ustrnout před 50 lety,“ přemýšlí Milan Kratina.

Pod střechami Accolade na Chebsku a Teplicku vyrábí či skladují známé firmy Nexans, Raben či Maersk, logistický gigant DHL, Tchibo, ShipMonk, Kaufland. Jde o vysoce robotizované provozy. „To, co v Tchibu dříve dělalo 1200 lidí, dneska s robotizací dělá 350. Nabízí tam 200 extrémně zajímavých pozic jako řízení automatizovaných a robotických systémů,“ vypočítává Kratina.

Bude „sudetská dálnice“?

Třetí zásadní oblastí, která by pomohla regionu zvednout životní úroveň, je lepší infrastruktura. „Dálnice Praha – Karlovy Vary se staví, protože všichni potřebují na filmový festival dojet za hodinu, a ne za dvě. Ale prioritní by mělo být propojení na německé dálnice a železniční spojení s Německem, které dneska vůbec nefunguje.  „Sudetská dálnice“ mezi Karlovými Vary a Ústím nad Labem je něco, co by kopcovitému regionu taky pomohlo,“ myslí si Kratina.

Výstavbě ale leckdy hází klacky pod nohy i stát, stěžuje si Kratina. „Na Plzeňsku nám místní správa z Ministerstva životního prostředí řekla, že podnikáme v osmi zemích, tak přece ten projekt nemusíme dělat v České republice. Ale my chceme investovat i v Novém Boru, protože jsme patrioti,“ uzavírá podnikatel.

*****

Drahé byty, ale i drahé pronájmy. Koupit byt na investici se tak podle experta Libora Ostatka dál vyplatí. Zatímco byt na malém městě budete mít z nájmu splacený už za osm let, v Praze ho musíte pronajímat 29 roků.

Řada Čechů nezná jiné investice než do nemovitostí. Považují je za bezpečný přístav pro své peníze. Při současných cenách bytů i úvěrů se však návratnost takové investice značně prodlužuje.

Podle investiční kalkulačky Sreality.cz se aktuálně nejrychleji vrátí investice do bytu v obci Rotava v Karlovarském kraji. Vzhledem k nízké pořizovací ceně (800 tisíc) bude mít investor peníze zpět za osm let.

„Obec má 3000 obyvatel, tak je dobré si položit otázku, jak půjde byt pronajmout, jsou tady rizika,“ upozorňuje v podcastu Ve vatě hypoteční expert Libor Ostatek. V České Třebové se vložené peníze vrátí za 15 let, oproti tomu v Praze bude investor na svém až téměř za tři dekády

Ostatek by se soustředil na lokality, kde se koncentruje život. „To jsou města velikosti Svitav, Litomyšle a Klášterce nad Ohří. Ten trh mi přijde zajímavý. Osobně bych cílil na trh sice s dlouhodobější návratností, ale méně rizikový. Právě v lokalitách, kde se dobře pronajímá, kde lidé žijí. Velmi zajímavá skupina jsou studenti v univerzitních městech,“ radí hypoteční expert Broker Trust a Golem Finance.

V menších městech se lze nájmem stále ještě dostat pod 10 000 Kč. Nejběžnější kategorie je cenová hladina mezi 15 a 20 tisíci. „Specifické jsou Praha a Brno, kde se před pár lety říkalo, že tam bude průměrný nájem 1000 eur a myslím si, že se tam velmi úspěšně dostáváme,“ říká Ostatek. Nárůst nájmů o jednotky procent ročně se dá očekávat i dál.

Co třeba koupit garáž?

Investor začátečník by měl začít s málem. „To znamená byty 1+1, případně 2kk. Jednak je to méně náročné na kapitál a jednak je to komodita, která se z pohledu likvidity pronájmu, hledání nájemníka nejlépe točí,“ radí Ostatek.

Kdo by rád začal ještě opatrněji, může koupit a pronajímat třeba garáž. Výnos může být dokonce vyšší než u investičních bytů. „To je zajímavá komodita. U bytů se s očekávaným výnosem pohybujeme někde mezi dvěma až pěti procenty. U garáže se dá pořídit tato investice s výnosem kolem pěti procent,“ shrnuje Ostatek.

I u garáže je klíčová lokalita, ty pražské se prodávají i za cenu malého bytu například v Klášterci nad Ohří. „Minimální cena, co se dá najít někde na periferii v regionech, je nějakých 250 až 300 tisíc. Nejčastější cena je od 500 do 800 tisíc. V Praze není garáž za 1,5 milionu nic neobvyklého,“ míní Libor Ostatek.

Pronájem se pohybuje od dvou do deseti tisíc, nejčastěji 4500 korun. „Kdo dobře vybere, může dosáhnout výnosu pět procent i výš,“ počítá expert.

Na garáž však není možné vzít si hypotéku. „My je financujeme víceméně spotřebitelskými úvěry nebo úvěry ze stavebního spoření. Ale většina investorů je nakupuje v hotovosti, protože je to nejrychlejší,“ říká Ostatek.

Další zajímavý segment jsou reality v zahraničí. U Čechů hrají prim Rakousko, Španělsko, Chorvatsko a Itálie. „Začínají dávat smysl i některé lokality v příhraničí, třeba Drážďany a část kolem severních Čech. Tam začíná dávat pořízení nemovitosti větší logiku než ty v České republice. V Německu jsou lidé zvyklí si pronajímat,“ uvedl Ostatek.

Levné peníze se blíží

Podmínky pro financování bytů se v dohlednu zlepší. Vstupujeme totiž opět do éry levných dlouhodobých peněz. Ty si banky nakupují, aby měly z čeho poskytovat hypotéky s tříletými a delšími fixacemi.

„Za období tří let, to znamená od podzimu roku 2021, budou peníze nejlevnější. Tehdy cena dlouhodobých peněz vystoupala k šesti procentům a teď se blížíme období, kdy jsou peníze na tři roky a dál, tedy pětileté, desetileté, kolem tří procent. Vypadá to, že budou okolo této hranice oscilovat,“ vysvětluje Ostatek změnu trendu.

Počet poskytnutých hypoték už se po útlumu zvedá. „Příští rok se můžeme dostat do stavu, kdy se bude poskytovat 100 000 hypoték jako před covidem. Viděl bych to na velmi vhodnou dobu investice do nemovitosti,“ avizuje Ostatek.

S vyšší poptávkou však byty opět podraží. „Primárně se zájem překlopí do poptávky po vlastním vlastnickém bydlení, která byla hodně odložena, ale v tu chvíli začne narůstat i tlak. Pokud někdo bude chtít koupit investiční bydlení, tak se ta cena prostě bude zvedat,“ řekl Ostatek.

*****

Týdně aspoň 150 minut rychlého pohybu. K tomu dvakrát silové cvičení. Vyvážená, nejlépe domácí strava, bez polotovarů, doplněná o vitamín D a omega 3 mastné kyseliny. Investice do vlastního zdraví mohou jít za měsíc i do tisíců.

Steve Jobs patřil mezi nejbohatší lidi na světě, své peníze si však moc užít nestihl. V roce 2003 mu diagnostikovali rakovinu slinivky břišní.

„Peníze postrádají smysl, když je člověk nemocný a nemůže si je užít. Za mě je zdraví jedna z nejlepších investic, které můžeme udělat,“ říká Miloslav Šindelář, nutriční terapeut a spoluzakladatel Institutu moderní výživy.

Stejně jako u klasických investic do akcií platí, že čím dříve začneme, tím vyšší „výnos“ lze čekat. I když u zdraví ho exaktně měřit nelze. „Funguje to jako složené úročení. Je dobré začít co nejdříve, protože výsledky se potom zúročí a ve stáří to na sobě velmi signifikantně můžeme poznat. Stačí se ve čtyřiceti na třídním srazu podívat kolem sebe,“ doporučuje Šindelář.

„Pokud nám není fyzicky dobře, produktivita v práci není taková, jako když se cítíme stoprocentně fit, jak potvrzují statistiky,“ dodává analytička One Family Office Anna Píchová. Kdo se dožije více let, má také delší investiční horizont.

Obezita. Alkohol. Málo pohybu – tři věci, které charakterizují tuzemský životní styl. „Podle dat Eurostatu má u nás 60 procent populace nadváhu, dle měření indexu BMI jsme na prvních příčkách v Evropě. A zároveň jsme na prvních příčkách ve spotřebě alkoholu na osobu, je to nějakých 12 litrů čistého lihu na osobu za rok. Jen 7,5 procenta naší populace má každý týden nějakou zdraví posilující fyzickou aktivitu, což je málo,“ shrnuje základní „anamnézu“ české populace analytička Anna Píchová.

Jakými investicemi si lze život ve zdraví prodloužit? Kam směrovat peníze a čas?

Prevence

Češi jsou sice v Evropě na špičce co do počtu návštěv u lékaře za rok, ale na prevenci moc nedají. Po dvaašedesátce se v průměru netěší dobrému zdraví, zatímco v západní Evropě tenhle stav nastává o 10 let později.

Trpí hlavně srdce. „Máme tady více kardiovaskulárních onemocnění, což je nejčastější příčina úmrtí všude na světě, a máme obrovský nárůst diabetu hlavně toho druhého typu,“ podotýká nutriční terapeut z Institutu moderní výživy Miloslav Šindelář.

Česko přitom disponuje rozsáhlým systémem veřejného pojištění, který myslí i na prevenci. „Mám možnost jít jednou za dva roky na preventivní prohlídku k praktickému lékaři a potom dle věku a pohlaví na různé prevence ke specialistům. Specializované screeningy se doplácejí, ale je to pár stovek, tisícovka,“ říká Anna Píchová.

Jídlo

Zakázané potraviny neexistují, říká v podcastu nutriční terapeut Šindelář. „Vždycky je to o množství a o frekvenci konzumace. Co opravdu podporuje naše zdraví, je zvýšený příjem ovoce, zeleniny, celozrnných obilovin, respektive vlákniny, ukazuje se, že snižuje celkovou úmrtnost,“ dodává Šindelář.
Smysl podle experta také dává vyloučit z jídelníčku průmyslově ultrazpracované potraviny jako třeba polotovary typu mražená pizza. „Mají v sobě vysoký obsah energie a málo ostatních nutrientů, často třeba i málo bílkovin, což nás nutí k přejídání,“ podotýká Šindelář. Příjem energie by měl být uzpůsoben tomu, co vydáme.

Kdo chce zhubnout, může sáhnout po aplikacích na monitoring přijatých kalorií. „Lidé, kteří redukují svůj jídelníček, jsou v hubnutí úspěšnější. Obézní svůj energetický příjem podhodnocují v průměru až o 50 procent,“ podotýká Šindelář a připomíná, že lidé zapomínají do kalorického součtu počítat alkohol. Každý gram alkoholu přitom obsahuje sedm kilokalorií.

Velkou investicí mohou být nejrůznější potravinové doplňky, které vyjdou na stokoruny až nižší tisíce korun za měsíc. „Obejdeme se bez toho. Primární je pestrá a vyvážená strava. Má smysl rozumné doplňování vitaminu D3, hlavně v zimních měsících. Případně hořčík a protein, ale vždycky podle toho, co jednotlivci ve stravě chybí. Nebo omega tři mastné kyseliny, protože většina populace nemá dostatečný příjem ryb, kterých bychom měli přijímat minimálně dvě porce za týden,“ připomíná expert na výživu.

Pohyb

Zásadní pro dobré zdraví je dostatek pohybu. „Chůze je skvělá, každý pohyb se počítá, ale za mě nestačí. Čím více pohybu obecně máme, tím jsme zdravější a tím nižší máme riziko celkové úmrtnosti. Podle doporučení Světové zdravotnické organizace je minimum 150 až 300 minut aerobního tréninku za týden,“ říká Šindelář.
Kromě běhu, jízdy na kole či svižné chůze bychom podle Šindeláře měli dvakrát týdně zařadit ještě silový trénink. „Člověk ztrácí ročně jedno procento svalové hmoty. V 60 až 80 letech to opravdu může být velmi signifikantní pokles,“ varuje expert.

Za členství ve fitness klubech či permanentky do plaveckých bazénů platí klienti obvykle zhruba od tisícovky do několika tisíc za měsíc, záleží na lokalitě, typu zařízení a také na tom, zda využívají zaměstnanecký benefit typu Multisport karta.

„Investice do ‚multisportky‘ se vyplatí tomu, kdo chodí cvičit několikrát týdně. Kdo jde jednou týdně, tak je leckdy lepší si platit jednorázové vstupy,“ uvažuje Šindelář. Do začátku doporučuje najmout si kvalitního osobního trenéra. „Až po měsíci, po dvou, po půl roce zjistí, co a jak, může cvičit sám,“ radí. „Pro spoustu lidí je to i dobrá motivace, vědí, že tam někdo čeká, nemohou trénink zrušit,“ dodává Anna Píchová.

Chytrá zařízení

Chytré hodinky, náramky, prsteny či pásy jsou investicí za několik tisíc. Hlídají, kolik času člověk pohybem stráví a jak je intenzivní. Sledují tep, srdce a některé měří i spánek. „Měli bychom měřit jen to, co dokážeme nějakým způsobem ovlivnit a změnit. Za mě to jsou třeba ty kroky. Stačí je měřit i mobilem, je to relativně přesné,“ mírní nadšení z technologií Šindelář.
„Doporučuju monitorovat srdeční klidovou frekvenci, která souvisí s aerobní trénovaností a s tím, jak máme zdravý kardiovaskulární systém. Když se v klidu zvýší nad 100, tak už to znamená nějaký problém a měli bychom vyhledat lékaře,“ uvedl v podcastu.

Z hlediska spánku mohou být aplikace podle něj i kontraproduktivní. „Jsou typy lidí, co si na noc nasadí hodinky a stresují se, jak bude ten spánek kvalitní, to bych obecně nedoporučoval. Z hlediska měření fází hlubokého REM spánku hodinky bohužel nejsou moc přesné, to platí i z hlediska spálené energie,“ varuje.

Spánek

Spánek je nejčastěji podceňovaný faktor zdravého životního stylu. Spánek může ovlivnit denní produktivitu. Lidé, kteří spí méně, se dožívají kratšího věku.

„U mužů je to asi o pět let méně a u žen je to asi o dva roky méně. Nedostatek spánku zvyšuje riziko chronických onemocnění. Spánek ovlivňuje i to, kolik následující den po spánkové deprivaci přijmeme energie,“ uzavírá Šindelář.

*****

Češi by si v Bílém domě měli přát spíš Harrisovou než Trumpa. Ten totiž slibuje cla na dovoz a obchodní válku s Čínou, což bychom poznali na cenovkách i v tuzemsku, říká ekonom Dominik Stroukal.

Demokraté se tradičně  prezentují jako strana, která chce nižší daně pro domácnosti. Republikáni se zase inzerují jako strana „pro byznys“, která prosazuje nižší daně, méně regulací a menší vládní výdaje.

Jenže sliby před listopadovými volbami cílí hodně na středového voliče. „Vypadá to, že Amerika je strašně rozdělená. Libertarián ve mně ale říká, že oba programy jsou si podobnější, než bychom si mysleli,“ míní ekonom Metropolitní univerzity Praha, Dominik Stroukal v podcastu Ve vatě.

„Ekonomický program Harrisové v oblasti daní jsou z velké části daňové slevy. Na druhou stranu Trump ve svém programu daňovou slevu na dítě nabízí taky. Spor je v tom, jestli mají mít korporace nižší daně, Harrisová by jim peníze vzala, aby zadotovala ten zbytek. A Trump by jim daně naopak snížil,“ vysvětluje Stroukal.

Republikánský kandidát a miliardář chce velkou část svého programu zaplatit z cel. Na kompletní dovoz do USA plánuje uvalit cla deset procent a na dovoz z Číny by zavedl speciální 60% daň. Kolik by to mohlo vynést?

„V jednom proslovu dokonce naznačil, že cla by mohla být tak silný nástroj, že by jimi dokázal nahradit daně z příjmu. Nevychází, že by z toho dokázal zaplatit své sliby. Ale to platí i pro Harrisovou. Trump by měl v rozpočtu díru výrazně vyšší, ale třeba ještě odhalí, kde by peníze vzal,“ míní Stroukal.

Zavedení cel je pro investory do amerických akcií, ale i pro evropské domácnosti hrozba. Projevilo by se totiž i na cenovkách zboží v Česku. „Pokud mám americké akcie, tak bych samozřejmě chtěl, aby byly daně u amerických korporací nižší, na druhou stranu ta Trumpova cla. Ať už pro moji peněženku tady v Čechách, nebo pro člověka, co má americké akcie, to není nic, co bychom úplně chtěli vidět,“ varuje Stroukal.

Cla by byla rána

Rána do rozpočtů českých domácností by byla dvojnásobná. Americký krok by totiž patrně nezůstal bez odezvy z Číny. „Ta odezva by mohla být stejně silná jako to, co by Trump zavedl. Byl by to zásah do světové ekonomiky. Už se počítá, kolik by každá domácnost mohla na clech ztratit. A to krát dva, pokud by přišla ještě odpověď i z druhé strany,“ předpovídá Stroukal.

Cla jsou podle něj nejistota. I proto je Donald Trump pro trhy horším kandidátem než Kamala Harrisová. „Rozkolísanost trhů je něco, co jim škodí víc než ta jistota, i kdyby byla třeba horší, Trump se může odchýlit od všeho, co dneska říká, protože už nemůže být znovu zvolený.“

Pro výnos z akcií je historicky slibnější demokratická kandidátka. Za demokratických kandidátů rostly výnosy rychleji než za republikánů. Záleží ovšem i na složení Kongresu, připomíná Stroukal.

„Pokud bys chtěla co nejlepší průměrné výnosy, tak napříč všemi periodami je pro malého investora, který má S&P 500, nejlepší mít demokraty v Bílém domě a zároveň rozdělený Kongres. Tam je průměrný tříměsíční výnos statisticky signifikantní 1,75 procenta. Záleží, co jim kongres povolí, nebo nepovolí udělat.“

*****

Rychlý růst ekonomiky se ani za dvacet let nevrátí, předpovídá ekonomka Jana Matesová. Když letos porosteme o procento, bude to úspěch, konstatuje. Stagnace podle ní může trvat dekády.

Česko poroste pomaleji, než se čekalo. Letos jen o 1,1 procenta, říká zhoršený výhled ministerstva financí.

„Musíme zapomenout na to, že by průměrný růst české ekonomiky v příštích 20, 30 letech byl ta 2,3 procenta, který byl předchozích 30 letech,“ varuje ekonomka Jana Matesová. „Když v letošním roce dosáhneme jednoho procenta růstu HDP v české ekonomice, tak to budeme považovat za velký úspěch. A je to relativně nezávislé na tom, co dělá vláda,“ dodává v podcastu Ve vatě.

Prosperitu Česka táhne dolů několik věcí. Kvůli neklidu na mezinárodní scéně jsou trhy nervní. „Létá to nahoru dolů, v cenách zboží jsou vysoké rizikové přirážky. Když je ve světě špatně, a to teď je, tak nemůže být příliš dobře v České republice. Bezpečnostní situace je pravděpodobně nejhorší od druhé světové války přinejmenším v Evropě, ale i ve světě,“ podotýká Jana Matesová.

Nejsme líní, jen moc levní

Nízká prosperita těsně souvisí i s malou produktivitou. „Ne že bychom produkovali málo výrobků, které dodáváme dál, ale mají nízkou cenu.  Ty fáze s vysokou marží přicházejí před tím, než přijde polotovar k nám, anebo až potom. Není to tak, že by česká pracovní síla byla líná nebo neschopná. Máme špatnou strukturu ekonomiky,“ popisuje Jana Matesová tuzemský ekonomický model, pro který se vžila přezdívka „montovna“.

Ten se ovšem vyčerpal už v roce 2016. „Od té doby nám každý rok tato struktura ekonomiky přináší menší a menší zhodnocení. Neztrácíme, ale na dani ze zisku a z mezd se odvádí méně a méně přidané hodnoty. Tohle je potřeba změnit,“ říká ekonomka.

Aby se Česku zase dařilo, musí starý model nahradit nový s vysokými maržemi. „Výzkum, vývoj, vlastní patenty, inovace, vlastní nápady převedené do výroby.  Ta výroba ani nemusí být u nás, ale čerpáte licenční poplatky. Můžou to být i služby. Česká republika je velmi dobrá v informačních odvětvích, v softwarových odvětvích, ve zbrojním odvětví,“ vypočítává Matesová.

Hodnoťme výkon úředníků

Než starý model překlopíme do nového, potrvá podle Matesové, když vše půjde dobře, kolem deseti let. „To neznamená ale, že celých těch 10 let musíme stagnovat. Rychlost růstu bude velmi záležet na tom, jak k tomu bude vytvořené prostředí. Otázka drahých energií je klíčová, ale je to celoevropská otázka.“

Pomohly by i změny ve státní správě. „Česká státní správa se aktivně brání tomu, co je na Západě naprostý standard, hodnocení účinku. V zákonu o státní službě nic jednotlivé zaměstnance nenutí, aby jejich činnost byla permanentně hodnocena. To by prosperitě prospělo,“ říká Matesová.

„Potřebujeme strašně moc osekat byrokracii, aby do zavádění technologických změn úředníci nemluvili a přitom neměli strach, že se na tom spálí a někdo otočí situaci proti nim,“ dodává.

Vyšší daně a vyšší dluhy

Malý růst České republiky bude mít podle Jany Matesové hned několik důsledků. Vláda si bude muset obstarat příjmy jinak, a to z daní. „Pokud bychom dál chtěli mít takové nároky na veřejné služby jako dosud, tak se budou muset zvyšovat daně.  Tím zase bude zpomalovat ekonomika, čili to je začarovaný kruh.“ Šetřit by se podle Matesové mělo zejména na dotacích.

Na mandatorní výdaje jde příliš velký podíl ze státní kasy, na investice pak tolik nezbývá míní ekonomka Matesová. „Ve srovnání se zeměmi Evropské unie nejsme podinvestovaná ekonomika, proti některým vyspělým zemím ale ano.  U nás je to otázka efektivnosti investic a taky jejich posloupnosti. My jsme dokončení dopravní infrastruktury nechali až „na jednou“. Poláci ne,“ říká.

Česko se kvůli nízkému růstu bude dál zadlužovat vysokým tempem, predikuje také Matesová. To bude mít důsledky i pro finanční trhy. „Bude tam velká nabídka vládních dluhopisů, budou přinášet větší výnosy. Když státu  trh nenabídne za levno, bude si muset půjčit za draho od lidí,“ míní někdejší zástupkyně Česka při Světové bance.

*****

Vysoké ceny bytů. Drahé hypotéky. Nízké mzdy. Mix, který může za to, že dostupnost bydlení v Česku je stále nízká. Na byt v Praze se vydělává deset let. I další velká města útočí na rekordní ceny. „Dobře už bylo,“ říká expert.

Na koupi bytu v Praze je potřeba deset čistých ročních příjmů. Vyplývá to z dat Indexu návratnosti, který už 15 let sestavují Golem Finance a realitní server Reality Čechy. Jinými slovy, průměrný sedmdesátimetrový byt v hlavním městě si může člověk pořídit, pokud by deset let pracoval a nekupoval nic jiného.

Průměrná cena bytu v Praze je aktuálně 7,7 milionu. To českou metropoli po přepočtu na průměrnou mzdu řadí v žebříčku cen bydlení před světová velkoměsta jako Londýn nebo Paříž. Méně dostupné bydlení má jen jediné město v Evropě. „Většinou vyhráváme, některý rok se posuneme na druhé místo. Amsterdam v letošních datech Prahu přeskočil,“ komentuje Libor Ostatek, hypoteční expert z Broker Trust a Golem Finance, data z čerstvého Deloitte Property Indexu.

Průměrná cena bytu za celou Českou republiku činí 4,7 milionu korun. I tak mají Češi skoro nejdražší bydlení vůbec, na chvostu žebříčku jsme skončili spolu se Slovenskem, Izraelem, Irskem, Maďarskem, Francií či Chorvatskem. Nejdostupnější bydlení ze sledovaných zemí je naopak v Dánsku, Norsku nebo v Itálii a Řecku.

Levnější byty vydržely jen chvilku

Po loňském výkyvu cen směrem dolů se dostupnost bytů vrací do starých mizerných kolejí. „Zaznamenali jsme určitý pokles cen nemovitostí v loňském roce, ale nebyl tak výrazný. Teď už jsme v mnoha městech s hodnotami nad rokem 2022,“ konstatuje Michal Pich, jednatel realitního serveru Reality Čechy. „Realitní trh se velmi rychle otřepal z negativních zpráv, které přicházely ze všech stran, a vrátil se zpátky. A vsadím se, že za pět let bude cena zase vyšší, než je teď,“ předpovídá odborník.

Nejen Praha už teď přepisuje rekordní hodnoty. Typický, sedmdesátimetrový, byt v Olomouci sice loni zlevnil o 400 tisíc, teď už je ale zpátky na ceně 4,1 milionu. Plzeňský byt slevil v loňském roce taktéž o 400 tisíc, ale i ten už se s cenou zase vrátil přes 4 miliony. Podobný příběh s podobnými cenami píše Zlín. Liberecký byt je po loňském propadu už dokonce dražší než v roce 2022, vyjde na 4,1 milionu korun. A na průměrný byt v Brně je třeba si připravit dokonce 5,5 milionu.

„Spousta investorů byla zkušená z let 2008 až 2012 a nezačali nemovitosti hromadně prodávat,“ vysvětluje v podcastu Ve vatě Michal Pich z realitního serveru Reality Čechy. Tehdy se zalekli přicházející recese, tentokrát už nikoli. „Ruku v ruce s tím šlo i zvyšování cen nájemného, takže se jim vyplatilo držet a nepouštět,“ říká.

Hypotéky ne a ne spadnout

Ani situace na trhu s hypotékami nákupu bydlení příliš nenahrává. I přes pokles sazeb ČNB se hypotéky dál prodávají za 5 %, uvádí nový Hypomonitor ČBA. Před dvěma lety stály průměrně přes 6 %. Rodinné rozpočty financování bydlení leckdy velmi zatěžuje. „Domácnost vydala 71 % svých čistých měsíčních příjmů na splátku bydlení. Teď jsme kolem 60 %. O zlaté éře se dá mluvit, pokud jsme někde mezi 35 a 40 procenty zátěže, to je snový parametr, který se jen tak nevrátí,“ obává se Libor Ostatek.

Přibývá ale i kupujících, kteří nemají problém ani s financováním druhé, či dokonce třetí nemovitosti, všímá si Michal Pich. „Za 20 let se nám změnil poměr lidí, kteří kupují nemovitosti. Stát dlouhou dobu nenabízel alternativu, jak by si lidé mohli spořit, a pro spoustu lidí je cihla pořád základ jejich mikroinvestičního portfolia. Když má mladá perspektivní rodina nějakou korunu navíc, nemá problém si hypotéku vzít a koupit si třeba druhou, třetí nemovitost a tu pronajímat. A tahle poptávka nám vyhnala ceny tam, kde jsou teď.“

Rostou i ceny nemovitostí v prstencích okolo krajských měst. „Ještě před 15, 20 lety tomu tak nebylo a byl velký trend se stěhovat spíš do města. Ale mám spoustu kamarádů, kteří bydleli ve městě, odstěhovali se na vesnici a tam postavili dům,“ všímá si Michal Pich.

Ještě palčivější je problém bydlení pro stále bobtnající skupinu „singles“. „To jsou kluci a holky, kteří děti neplánují, jsou sami. Pokud je člověk sám a je mu 25, tak běžte a vezměte si hypotéku na 45 000 měsíčně. To je lepší jít do nájmu. Člověk je i svobodnější,“ míní Michal Pich.

Potřebujete skutečně bydlet ve městě?

V příštích dvou letech situace lepší nebude, shodují se Ostatek s Pichem. „Všechny prognózy naznačují, že klíčové parametry nebudou mluvit ve prospěch dostupnosti nějak výrazně. Díky složitosti problému stavebního řízení a kvůli neefektivně nastavenému daňovému systému v oblasti nemovitostí nemáme nakročeno dobře,“ říká Ostatek.

„Dobře už bylo. A pokud to nenaženeme čistými příjmy domácností, tak berme jako úspěch to, když zůstaneme na stejných hodnotách jako nyní,“ domnívá se Pich a doporučuje s nákupem bydlení neotálet. „Nečekat. Popřemýšlet nad konkrétní lokalitou, ta je klíčová. Jestli opravdu potřebuju bydlet v centru Prahy nebo v centru Brna, anebo jsem schopen bydlet někde dál. Definovat si cenové rozpětí a jakýkoliv hypoteční makléř dopočítá v podstatě možnost získání hypotečního úvěru,“ popisuje Pich.

Jak pomůžou Čechům s byty novinky, které chystá vláda? Budou obce stavět vlastní bydlení? A dočkáme se digitalizace stavebního řízení jako v Estonsku? 

*****

Panika po výplachu na trzích je pryč. Recese je ale v Americe pořád cítit ve vzduchu. Ekonomika tam už nešlape jako doteď, říká analytička Anna Píchová. Nejlepší čas nakoupit americké státní dluhopisy, radí.

„To pondělní ráno, kdy na člověka hned po otevření očí vybafne, že akciové trhy klesají o 12 %, nebylo úplně příjemné. Stoupl mi tep, ale pak jsem se uklidnila a začala číst, co se děje,“ popisuje akciová analytička Anna Píchová své „černé pondělí“.

V Japonsku klesly trhy o 12 %, ve Spojených státech kolem čtyř procent. V součtu investoři přišli o biliony dolarů. Po týdnu a půl je ale panika tatam. „Po velkém propadu přišel zase velký nárůst. Většinou to tak bývá, že po nejhorším dnu přijde zase hodně dobrý den. Indexy po týdnu zavřely někde na nule, takže jakoby se vlastně nic nestalo,“ glosuje následný vývoj analytička One Family Office.

Číst z často protichůdných signálů další vývoj je ale podle Píchové nemožné. „Nechci říkat, že na trhu je úplně klid, to určitě není. Obezřetnost je na místě. Říkat, jestli teď trh půjde nahoru nebo dolů, je hádání. Co je zřejmé, v příštích týdnech budou výkyvy větší, americké trhy budou takzvaně hledat směr.“
Z amerického trhu práce v poslední době ale nechodí dobré zprávy. Firmy tvoří pomaleji pracovní místa, i mzdy rostou pomaleji, nezaměstnanost se zvedla, spotřeba zpomaluje. Někteří analytici stále častěji skloňují slovo recese. Jako recesi si v Evropě definujeme období, kdy ve dvou po sobě jdoucích kvartálech klesá HDP.

„To se zatím v Americe neděje, podle posledních dat o HDP, které máme k ničemu takovému nedochází. Když se podíváme čistě na akciové trhy, tak máme téměř za sebou výsledkovou sezónu a ta dopadla dobře, firmy reportují růst zisků okolo 11–12 %. To značí, že tam problémy nejsou,“ míní Píchová.

Firmy vydělávají, ale investoři jsou nervózní

Rozjetá ekonomika ve Státech ovšem poněkud brzdí. „Zaškobrtnutí z minulého týdne ukazuje, jak jsou investoři nervózní a jak sami nevědí, co se děje. Americká ekonomika zpomaluje a už nešlape tak, jak šlapala doteď. Je otázka, jestli pomůže, když Fed (Americká centrální banka, pozn. red.)sníží sazby v září, nebo jestli už to bude pozdě a začnou chodit další a další data, která budou ukazovat na větší zpomalení a na nějaký bobtnající problém v ekonomice,“ komentuje analytička.

Jak se ale v nejisté době zorientovat? Jedna poučka říká, že když nevíš co, udělej to jako Buffett. „Věštec z Omahy“, miliardář Warren Buffett už od začátku roku například systematicky likviduje svoji pozici v Applu. Ve druhém čtvrtletí prodal skoro polovinu svých akcií v této společnosti. Píchová v tom ale žádné signály o propadu velkých technologických firem nečte. „Buffett začal Apple prodávat už v prvním kvartálu. Jeho pozice vzrostla natolik, že tak velké zastoupení jedné pozice mohlo být rizikové,“ vysvětluje Buffettovo počínání.

Slavný investor zaujímá trochu defenzivnější pozici, skupuje například pokladniční poukázky (dluhový papír, který umožňuje půjčování peněz vládě v krátkém období, pozn. red.). „Snaží se využít situace, hotovost může poměrně dobře úročit právě pomocí pokladničních poukázek, ať už nějakých krátkodobějších jako třeba jednoměsíčních, dvouměsíčních, tříměsíčních, anebo může využívat i dluhopisů. Na amerických dluhopisech je zajímavá příležitost i na delších splatnostech, z čeho by mohl pak profitovat v delším období,“ odhaduje Anna Píchová.

Strategie pro vytrvalé, starší i konzervativní

Drobný investor, který pravidelně posílá nějakou částku do podílových nebo indexových fondů, by měl ve své strategii nehledě na korekce pokračovat. „Neuhýbat a dlouhodobě se toho držet,“ radí Píchová. Ztráty v dlouhém horizontu „vysedí“, akcie se s velkou pravděpodobností zase dostanou na růstovou trajektorii. „Investoři se nenechali vycukat. Spíše při poklesech nakupovali. To je samozřejmě lepší než čekat, až to pak začne růst. A určitě lepší než zběsile prodávat,“ radí analytička.

Čím delší investiční horizont investor má, tím lépe se chrání před nepříznivými vlivy. „Pokud mám horizont jen 10 let, tak tam riziko, že nevydělám nebo že o peníze přijdu, nějaké je, jak nám ukazují historická data. Když je investiční horizont už 20 let a více, tak tam je riziko, že bych nevydělala aspoň tolik, aby mi to pokrylo inflaci, velmi malé,“ říká Píchová.

A kdo očekává recesi nebo dokonce ztracenou dekádu, kdy ekonomika roky v řadě neporoste, může nakoupit dluhopisy. V tomto okamžiku zejména ty státní americké doporučuje právě Píchová. Zatímco u nás pokles sazeb už přišel, USA změna teprve čeká. „Teď je ta příležitost. Sazby jsou vysoké a čeká se, že půjdou dolů. A dluhopisy by z toho měly profitovat.“

Americké dluhopisy jsou varianta i pro ty, kteří zvažují přesun stále méně úročených úspor ze spořicích účtů. „Není to samozřejmě tak konzervativní jako třeba spořicí účty nebo termínované vklady, ale je to v obdobném konzervativním ranku,“ míní Píchová.

Dluhopisy jsou bezpečnějším aktivem než akcie, za menší riziko platí ovšem investor menším výnosem. „Očekávaný výnos se o pár procentních bodů sníží. U starších lidí, jako jsou padesátníci a výš, kteří chtějí portfolio diverzifikovat, tak to smysl dává,“ vysvětluje analytička v podcastu Ve vatě, který si můžete poslechnout nahoře v přehrávači.

*****

Střední třída jako by přes noc zchudla. Učitel, úředník či řemeslník – poslední tři krize daly střední třídě zabrat. I ten, kdo měl solidní práci, cítí zhoršení životního standardu. Teď už ale bude líp, předpovídá ekonom Stroukal.

„Já si vždycky představuju Homera Simpsona. Z jedné práce, přestože není nijak extra kvalifikovaný, dokáže utáhnout rodinu se třemi malými dětmi. Nějaké úspory udělá. Má dům, auto, i když to není „bávo v plné palbě“. Zbývá mu na pivo. Ale když mu přijdou složenky, rozčílí se. Nežije v luxusu,“ popisuje střední třídu, do které spadá až 70 % Čechů, v podcastu Ve vatě Dominik Stroukal, ekonom z Metropolitní univerzity Praha.

Podle ekonomických pouček definuje příslušníka střední třídy mzda či plat ve výši 80 % mediánu až po jeho dvojnásobek. „Český Homer Simpson“ tedy bere mezi 29 až 73 tisíci hrubého za měsíc. Sociolog by definici rozšířil ještě o stabilní profesi, stabilní bydlení, ať už v nájmu, nebo ve vlastním, možná vlastní auto.
V posledních letech se ale obrázek střední třídy mění. Řada lidí, kteří mají vzdělání, slušnou, často i respektovanou práci, na dříve samozřejmé věci, jako je třeba dovolená, kultura, koníčky, najednou nedosáhne. Životní standard se jim po krizích – finanční, covidové a následně energetické – citelně zhoršil.

Člověk se přes noc cítil chudý

„Člověk s normálním zaměstnáním sice nemusel ‚chodit k lichváři‘, ale když mu najednou vyskočila hypotéka, protože musel refixovat kvůli vyšším úrokům, když mu vyskočily ceny energií a do toho se rozbilo auto, tak se přes noc mohl cítit chudý. Předtím mu na konci roku zbývalo na jednu hezkou dovolenou, teď ji nemohl mít,“ ilustruje novou realitu některých lidí Stroukal.

Prožívali ji třeba zaměstnanci státu. „Viděli jsme poměrně silný pokles reálných mezd i reálných platů. Pokud inflace mezi roky 2019 a 2023 vyrostla o 40 % a platy některých zaměstnanců státu vzrostly o 14 %, tak to je významný pokles reálných příjmů. Přišla nejen zhoršená kvalita života, ale i frustrace,“ komentuje ekonom.

Jestli se člověk cítí, nebo necítí být chudý, záleží do velké míry na tom, zda vlastní bydlení. Získat ho je i pro středně příjmové v současné době martyrium. „Není to jen o cenách nemovitostí, ale hypotéka je drahá a nevypadá to, že by měla klesat na úroveň, na kterou jsme předtím byli zvyklí. Člověk, který bere 40 nebo ve dvou 80 tisíc hrubého, tak když zaplatí 15 000 za hypotéku nebo 20 000 za nájem, tak to je ve výdajích obrovská položka. Něco dáte za jídlo, něco dětem za kroužek a na konci vám nezbyde ani na tu dovolenou,“ říká Stroukal.

Chudí chudnou, bohatí bohatnou

Zklamání může, jak varují sociologové, vést k rozdělování společnosti, k nárůstu politického populismu, k rozmachu extremistických stran, což bylo ostatně vidět i například na výsledku voleb do Evropského parlamentu.

V posledních letech se česká střední třída scvrkla o nějaká 4 %, odhaduje ekonom. Část se přelila do kategorie nízkopříjmových, přibylo ale i těch nejbohatších. „Nejbohatší v krizi bez problémů rostli, nestojí tolik na příjmech ze zaměstnání. Mají příjmy i z akcií a majetku. Když se srazily úrokové sazby dolů, tak jim akcie vyskočily, rostly i ceny nemovitostí,“ říká v podcastu Stroukal.

Stát živí střední třída

Ztenčování střední třídy je pro stát problém. Jako velká masa lidí totiž platí nejvíce na daních a odvodech. „Minimálně v objemu střední třída skutečně příjmy státu vytváří. Stát z ní dostává nejvíc peněz. Nejbohatší se daním umí vyhnout. Daňová optimalizace je pro ně procentuálně levnější. Když jim daně zvyšují, nedá se od nich vybrat tolik. Ale střední třída tomu neuteče, ta se oholit dá,“ říká Stroukal.

Co naopak této skupině nejvíce pomohlo, říká ekonom, bylo zrušení superhrubé mzdy a snížení daně z příjmu, které téměř před čtyřmi roky prosadilo ANO, ODS a SPD. Státní rozpočet to vyšlo na 130 miliard korun.

„Na druhou stranu s konsolidačním balíčkem přišli o školkovné, zdražila DPH, vyšší nemocenské pojištění taky pár stovek udělá, do toho vyšší daň z nemovitosti. Ale snaha byla, aby to zasáhlo všechny,“ říká Stroukal z pozice člena Národní ekonomické rady vlády, která se na úsporném balíku podílela.

Taky OSVČ, z jejichž řad se střední třída často rekrutuje, musela ke konsolidaci přispět. Od letoška jim vzrostl minimální vyměřovací základ pojistného na sociální po pojištění. Typickým členem střední třídy jsou ovšem i státní zaměstnanci. Podle Stroukala jim bude vláda na podzim „podstrojovat“.

Erár i firmy čeká růst platů

„Půl milionu lidí placených ze státního rozpočtu. Čím blíž bude k volbám, tak se bude řešit, jestli jim zvedat platy. Klidně pojďme přidávat na platech, ale pokud jsme schopní to něčím vykompenzovat. Bojím se, že to bude předvolební dáreček. Tady máte peníze, jste střední třída. Je vás hodně, jsou to hlasy,“ říká Stroukal.

I zaměstnance mimo erár čeká letos přidávání. „Z poslední prognózy ČNB krásně vyplývá, že by mělo být líp, protože nominální mzdy pořád porostou, v průměru někde nad sedmi procenty, inflace bude na dvou. Takže reálně si můžeme přidat 5 % čistého. Což by mělo podpořit i spotřebu,“ má za to makroekonom.

„Když všechno dopadne dobře, tak by se střední třída měla dostávat z nejhoršího. Ceny energií asi nespadnou tam, kde jsme je znali, ani úroky nespadnou tam, kde jsme je znali, mzdy se zatím nevrátí tam, kde bychom je chtěli mít, ale už nebudou propadat,“ předpovídá Stroukal.

*****

Vyspělé státy stárnou. Lidí, kteří vydělávají, ubývá a penzistů je stále víc. Senioři v bohatých zemích se bojí dlouhověkosti a přestávají utrácet, přestože mají enormní úspory. Tím táhnou ekonomiku dolů.

Japonská ekonomika přežila zemětřesení, tajfuny i jadernou havárii ve Fukušimě. Zdaleka nejvíc jí však dává zabrat stárnoucí společnost. Růst se totiž už řadu let nekoná.

Vysoký podíl „boomerů“ zatápí i americké ekonomice. Generaci „baby boomers“, tedy kohortu narozenou v letech 1946 až 1964, nazval týdeník The Economist před časem nejšťastnější generací na světě. Nezažila války, těžila z ohromného ekonomického růstu a nízkých úrokových sazeb.

Tihle šedesátníci až osmdesátníci vlastní v Americe v součtu 76 miliard dolarů, přes polovinu čistého jmění celé společnosti, přitom sami tvoří „jen“ pětinu populace. Své úspory starší Američané neváhali až do roku 2015 utrácet, všímá si The Economist. V poslední dekádě však ochota spotřebovávat prudce klesá.

Proč senioři škudlí?

Podle ekonomky Jany Matesové jsou za „škudlením“ tím tři důvody.

Hlavně prodlužující se střední délka života. „Ta generace se zvětšuje a žije delší dobu. Co jsme si uspořili, nemůžeme roztočit na zábavu. Za druhé si západní společnosti uvědomují, že se naše děti, a začíná se to týkat i České republiky, už o nás nebudou starat. Že budou muset spoléhat na pečovatele, které si budou muset platit anebo doplácet. Nově vytvořená střední třída boomerů začala mít navíc pocit, že by něco měla dětem odkázat,“ říká v podcastu Ve vatě.

Čeští penzisté ani nedostali příležitost zbohatnout. „Jsme v úplně jiné situaci. U nás to boomerská generace ‚odnesla‘. Narodila se těsně před nástupem komunistického vedení země. Do doby naprosté ekonomické degradace, kdy Československo kleslo z první do páté desítky zemí podle ekonomické vyspělosti. Ti, co něco zdědili, tak o to přišli při znárodňování. Všichni ostatní dostávali přibližně stejně,“ popisuje československou realitu Jana Matesová.

„Nejstarším“ národem v EU jsou Italové, následovaní Řeky, ale i Česko už pociťuje, jak chutná stárnutí. Momentálně v tuzemsku připadá na sto lidí ve věkové skupině mezi 20 a 64 lety celkem 35 seniorů. Ale v polovině století bude muset stovka ekonomicky aktivních živit už 54 starších.

Vraťte poplatek u lékaře

„Bude čím dál méně lidí na práci, ale ruce a krky, které budou potřebovat peníze z daní na spoustu účelů, budou čím dál nataženější a hladovější,“ míní Jana Matesová. Výdaje na penze a zdravotnictví se zvětší a vlády se budou víc a víc zadlužovat, avizuje ekonomka.

„Přijde větší tlak na inflaci a relativně vysoké úrokové sazby. Úrokové sazby na úvěrech nebudou příliš klesat, na to úplně zapomeňme,“ varuje a dodává, že HDP porostou pomaleji.

Penzijní systém vláda po letech debat mění. Na větší nároky ve zdravotnictví se ale podle Matesové Česko zatím nepřipravuje. Přitom spoluúčast na financování péče bude nevyhnutelná, míní ekonomka.

„Je třeba nějaká forma spoluúčasti, přinejmenším tím poplatkem za návštěvu lékaře, který byl v době, kdy byl zaveden, v ceně tří lahvových desítek piva. Je dramaticky potřeba změnit celé vnímání veřejných služeb.“

Nepříznivý výhled pro veřejné rozpočty může zvrátit pokrok, věří někdejší zástupkyně Česka při světové bance Jana Matesová. „Může to zvrátit jenom opravdu dramatický technologický rozvoj, který hodně zvýší produktivitu práce. Může to vylepšit migrace, ale může to i zhoršit, pokud by šlo o migranty, kteří se navěsí na sociální systém,“ míní.

Jak se na život ve stárnoucí společnosti přichystat? Myslí banky na zvětšující se starší klientelu?

*****

Vrchol chalupářské sezony, kdy prodejci šponují ceny chat a chalup na maximum. Letos jdou ale proti trendu. V některých regionech až o 15 %. Průměrná cena je 2,5 milionu, výjimkou ale nejsou ani roubenky za 15 milionů.

Chalupy si Češi za komunistů pořizovali jako únik před režimem. Když zavřela hranice pandemie, začali lidé masově skupovat všechno, „co mělo střechu“. S odchodem pandemie romantika víkendů mimo civilizaci opadla. A minusy vlastnictví rekreační nemovitosti v některých případech převážily na výhodami.

Od loňska tak v inzertních nabídkách chalup přibývá, aktuálně lze vybírat odhadem ze zhruba 3500 rekreačních nemovitostí a ceny padají. Důvodů je víc. „Přišla energetická krize, krize inflační. Všechny náklady spojené s provozováním těchto typů nemovitostí šly nahoru. Pokud odstřihneme extrém covidu, trend zájmu o chalupy dlouhodobě klesá,“ podotýká v investičním podcastu Ve vatě, který si můžete poslechnout nahoře v přehrávači, realitní expert Libor Ostatek.

Kde jsou chalupy nejlevnější a kde nejdražší

„Pokud je nemovitost v lokalitě s geniem loci, v dobrém technickém stavu, nebo dokonce po rekonstrukci, tak si movitějšího zákazníka najde. Bez problému se prodává za 10 milionů korun i více. Roubenka kolem 15 milionů není nic výjimečného,“ říká Libor Ostatek ze společností Broker Trust a Golem Finance.

Kromě nemovitostí na horách a v podhůří je draze naceněný ještě jeden specifický segment. „Američani tomu říkají ‚water front‘, u nás je to chata na břehu přehrady. Mám svoje molo, u něj paddleboard, loďku. Na Slapech stojí taková úplně normální chata přímo u vody 16,5 milionu,“ zmiňuje příklad z inzerce Ostatek.

Kromě typu a stavu objektu hraje hlavní roli lokalita. Ceny padají nejen na Vysočině, nejvíce oproti loňsku klesly na Karlovarsku (o 16 %), na Ústecku (o 10 %) nebo v Moravskoslezském kraji. „Pěkná roubenka vedle bývalého povrchového dolu, to není úplně ono,“ komentuje expert Ve vatě.

U ležáků usmlouváte slevu

Do konce roku budou podle Ostatka ceny rekreačních objektů v průměru stagnovat. „Předpokládáme, že letos ceny neporostou, protože jsme v ekonomickém útlumu a vzpamatováváme se z inflačního šoku. Pokud se HDP dostane do většího růstu, tak v jarní sezoně může opět dojít k trendu nárůstu ceny. Hypotéky bychom mohli mít o procento níž, i když chaty a chalupy nejsou typický hypoteční produkt,“ odhaduje Libor Ostatek.

U tzv. ležáků – objektů, které leží v nabídce i několik let – bude podle Ostatka prostor pro slevu. „Spousta lidí zvažuje, jestli to má do budoucna smysl. Asi nejmenší dilema mají ti, kteří k chalupě nemají rodinné nebo historické pouto. Pokud narazím na někoho, kdo na tom nelpí, tak bude otevřený tu cenu upravit.“

Na co si dát při nákupu rekreační nemovitosti pozor? Jak koupit chalupu snů, a ne černou díru na peníze? Poslechněte si celý podcast Ve vatě!

*****

Menší firmy začnou dohánět ty velké. Velká technologická sedma dál poroste, i když ne tak rychle. A firmám ze spotřebitelského sektoru se začne dařit. Tři trendy, které v příštích šesti měsících na trzích čeká analytička Anna Píchová.

První pololetí letošního roku bylo pro trhy dobré. „Nicméně výborné bylo jenom pro pár akcií, takže i když se zdá, že indexy vzrostly hodně, tak je táhlo nahoru pár titulů,“ podotýká Anna Píchová, akciová analytička One Family Office. Jde především o „velkou sedmičku“ zejména technologických firem.

Nejznámější americký index S&P 500 od začátku roku vzrostl o 15 %. „V lednu se poprvé po dvou letech dostal na nové historické maximum, které v průběhu toho půl roku ale překonal ještě následně třicetkrát,“ všímá si Píchová v investičním podcastu Ve vatě.

Nejvíce tomu přispěly akcie výrobce čipů Nvidia, dále Microsoft, Amazon, Apple a Meta. Technologie a umělá inteligence vládnou. Až na šestém místě mezi největšími americkými tahouny je jiná než technologická firma, farmaceutický koncern Eli Lilly, který produkuje nový úspěšný lék na hubnutí Zepobound, léky na diabetes a vyvíjí léčivo na Alzheimerovu chorobu.

Že index S&P 500 táhne jen pár firem, nepovažuje Anna Píchová za hrozbu. „Ty firmy přispěly k největší části růstu zisku. Jsou oceněny za dobrou výkonnost právem. Valuace NVIDIA nejsou až tak našponované, jak mělo Cisco na vrcholu DOT com bubliny.“

Právě Nvidia přispěla k růstu „esenpíčka“ nejvíce. Nejvyšší zhodnocení si ale připsala společnost Super Micro Computer, výrobce zařízení pro datová centra. Velmi se dařilo i bance Goldman Sachs, jejíž výsledky táhly vysoké úrokové sazby ve Spojených státech.

Index S&P čekají v příštích měsících podle Anny Píchové další rekordy. „Když se podíváme do historie, tak když první pololetí je takhle výborné jako bylo to letošní, tak jsou tam ve většině případů další růsty, i když už ne tak rychlé jako v tom prvním.“ Kartami ještě mohou zamíchat americké prezidentské volby. Ty přinesou na trhy volatilitu.

Trhy lépe přijmou Trumpa

„Trhy určitě budou mít i měsíce, týdny, kdy budou hledat směr, nebude jasné, jestli půjdou nahoru nebo dolů. Když srovnáme výkonnost trhů za Trumpa a Bidena, tak se jim lépe daří teď. Do Trumpova volebního období ale hodně promluvil COVID,“ říká Píchová. „Myslím si, že trhy trochu lépe přijmou Trumpa, a to s ohledem na takové to republikánské snižování daňové zátěže, ale zase některé sektory budou trpět kvůli protekcionismu a nebude tak podporovaná zelená energie,“ míní Píchová ve Vatě.

Jiné než technologické firmy zatím letos zaostávaly. Index Dow Jones, kde je třicet největších amerických firem, zhodnotil jenom o necelých 5 %. A třeba index Russell 2000, který zahrnuje nejmenší firmy z akciového trhu, vzrostl jenom o 1,7 %.

Přijde boom malých firem

Malé firmy doplácejí na stále ještě vysoké úrokové sazby, mají drahé úvěry. S tím, jak se blíží chvíle, kdy i americká centrální banka FED úroky sníží, poroste podle Píchové atraktivita menších podniků. “ Jak se sazby sníží, tak by se těmhle firmám mohlo dařit. To je za mě dobrá příležitost pro druhé pololetí. Dívejte se teď i po těch jiných firmách mimo „velkou sedmičku,“ radí.

„Big tech trhy táhl nahoru a já si myslím, že to ještě pár týdnů pokračovat bude. Ve druhé polovině roku je za mě pravděpodobnější scénář, že větší firmy začnou za růstem zaostávat, zpomalí a naopak jako budou dohánět ty malé a střední firmy,“ domnívá se analytička.

K těm nejméně úspěšným patřila v USA prozatím firma Wallgreens, lékárenská síť v USA. „Plánuje zavřít až čtvrtinu svých poboček a čeká nejhorší ziskovost od roku 2013,“ podotýká Píchová. Slabý výkon předvedly v prvním pololetí taky firmy ze spotřebního sektoru.

„Na spotřebitelích se podepisuje vysoká inflace. Zvláště ti, kteří jsou v nižším příjmovém spektru ve Spojených státech, přestávají utrácet za věci jako je třeba oblečení. Nedařilo se Lululemon, což je známý výrobce sportovního oblečení. Podobná story je Nike, čekají velmi pomalý růst v následujícím období.“ Oslabující poptávka zasáhla i McDonald's a Coca Colu.

Do příštího pololetí ale Píchová firmám ze spotřebitelského sektoru věří. „Tam je potenciál. Potom určitě některé firmy z oblastí nemovitostí, některé malé technologické firmy, které se zatím té velké rally neúčastnily.“

V Americe aktuálně vyhlíží čerstvá čísla o nezaměstnanosti, které začala v poslední době růst. Inflace naposledy výrazně klesla, ale přesto by to mohlo oddálit očekávané snížení FEDem. Trhy čekají, že sazby půjdou dolů v září a do konce roku pak ještě jednou.

„Někteří se začínají obávat toho, že FED sazby nakonec sníží až příliš pozdě, kdy nezaměstnanost hodně poskočí nahoru, a Amerika bude už na hraně recese. To by se propsalo do chování spotřebitelů,“ přemýšlí Píchová. „Na snížení sazeb čeká celý trh. Když konečně FED půjde se sazbami dolů, tak se čeká mohutná rally na akciových trzích.“

Evropským akciím se prozatím v souhrnu dařilo, i když byl výkon trochu slabší než u těch za oceánem. „Index STOXX Europe 600 je v plusu o nějakých 9 %. V posledním roce a půl, dvou letech, evropské akcie trošku dohánějí americké, nicméně ta mezera je stále obrovská,“ říká Anna Píchová.

Trhy jsou ale diametrálně odlišné. „Každý druhý Američan má peníze v akcích, spoří se takto na důchod, což v Evropě není pořád příliš běžné. A když už, tak i Evropané jdou na trh do Ameriky, takže poptávka po amerických akcích je prostě vyšší.“

Jak si vedly dluhopisy? A čeká zlato další růst? Poslechněte si celý podcast Ve vatě.

*****

Tisíce kilometrů dálnic. Miliardy do výzkumu a inovací. Impozantní čísla, která na první pohled mohou Češi Polákům jen závidět. Při přepočtu na hlavu však není polský výtlak tak působivý. V řadě ohledů jsme na tom i lépe.

Do Polska se Češi v posledních letech dívají tak trochu se závistí – podobně jako dřív do Německa. Pár titulků z poslední doby. K českým hranicím se řítí další polská dálnice. Polské mzdy rostou, Česko ztrácí, Polsko přitáhlo další investici…

Co do investic či infrastruktury nejsme za Polskem vůbec pozadu, odmyslíme-li si velikost a lidnatost našeho severního souseda.

Přesto se tamní vlády v posledních letech odhodlaly k několika inspirativním krokům, které jsou hodné následování. „Není ostuda opisovat. Mohli bychom se inspirovat dobrými zákony a snižováním regulací, které vidíme u sousedů,“ začíná ekonom Dominik Stroukal, který šéfoval pracovní skupině NERV s cílem rozjet český růst.

Česko je zatím stále bohatší než Polsko. Jenže zatímco český HDP od začátku pandemie stagnuje, Polsko roste a pomalu nás co do výkonu ekonomiky dohání. „Když to přepočítáme na paritu kupní síly, nejsou od nás Poláci tak daleko. Jsme na tom o tři až 15 procent lépe. Bez parity kupní síly jsme na tom o 30 až 50 procent lépe. V Polsku je levněji, ale když vyjedou do zahraničí, mají to tam dražší než Češi,“ porovnává ekonom Dominik Stroukal.

Poláci se nebojí nakupovat

Nedávný polský růst táhla hlavně spotřeba. „Ten růst není dlouhodobý. Polská spotřeba se po covidu nezadrhla tolik jako u nás. Poláci nebyli tak pesimističtí jako my, věřili tomu, že mzdy porostou, že se z toho ekonomika dostane, a tak utráceli,“ říká Stroukal. I díky tomu se Polsko zařadilo mezi členské země Evropské unie, kde nejvíc roste nominálně průměrná mzda.

„Poláci samozřejmě nastartovali tu ekonomiku rychleji než my. Kdybychom stagnovali tak, jak stagnujeme, a Polsko rostlo tak, jak rostlo ještě nedávno, protože i Poláci teď hodně zpomalili, tak by nás mohli jednou předběhnout. A to nechceme,“ říká Stroukal v podcastu Ve vatě. I proto se vláda i různé iniciativy pokoušejí český růst rozhýbat.

Česko je typickouexportní ekonomikou, ale finální výrobky s vysokou přidanou hodnotou vznikají za našimi hranicemi. Polský ekonomický model je totožný. „Německo je pro Poláky největší obchodní partner. Oni jsou taky ‚montovna‘. Poláci jsou pro Němce pořád levná kvalifikovaná pracovní síla a řeší úplně stejný problém jako my: kde přidanou hodnotu vzít,“ podotýká ekonom.

Polské dálnice

Symbolem polského boomu jsou dálnice, ale země měla donedávna dopravní infrastrukturu horší než Česko. Ještě v roce 2009 ji protínalo jen 993 km dálnic. V další dekádě se však stavělo v Česku nevídaným tempem. Nyní regiony spojuje hotová dálniční síť, která čítá přes 5000 kilometrů.

Nominálně obdivuhodné, ovšem na 38milionovou a podle rozlohy šestou největší zemi v EU nic extra, hodnotí Dominik Stroukal. „Polský zázrak není až zas tak zázračný. Jsou větší, v přepočtu na hlavu dálnice nevychází tak dobře. V přepočtu na obyvatele byly jen čtyři roky, 2010 až 2013, kdy dávali Poláci do silnic a dálnic víc než my,“ upozorňuje Stroukal.

Povolení dálnic trvalo 13 let

I čistě opticky je však v Polsku vidět, že se tam staví. „Když člověk přijede dneska do Varšavy, tak má pocit, že je v Singapuru. V Polsku se staví a staví se vysoko, u nás to prostě nejde,“ vadí Stroukalovi. „My chceme všichni investice, ale nechceme, aby stály zrovna v katastru naší obce. Je třeba odspodu zničit nimbyismus. Je třeba začít u obcí, ale to se teď nestane,“ říká ekonom s odkazem na fenomén NIMBY, v překlad „ne na mém dvorku“, a připomíná vládní angažmá hnutí STAN.

Od zadání veřejné zakázky k podpisu smlouvy to v Polsku trvá jen 91 dní a vydání stavebního povolení zabere 290 dní. Získání stavebního povolení u šesti kontrolovaných dálnic trvalo podle zjištění NKÚ z roku 2020 průměrně 13 let.

Za řadou polských investic stojí finance z evropských fondů. „Polsko čerpá nejvíc peněz z evropských fondů v celé Evropské unii. Ale když se to přepočítá na hlavu, tak jsme na tom dlouhodobě plus minus stejně. Navíc Polsko je hodně zemědělské. Ale my nejsme schopní postavit cyklostezku mezi třemi obcemi, protože se jedna zablokuje. V Polsku je využití dotací efektivnější,“ míní Stroukal.

Další dálnice už z evropských peněz po roce 2028 nepostavíme. Peníze z fondů mají putovat primárně na jiné věci, než je infrastruktura. Navíc Česko přejde výhledově od příjemců dotací k čistým plátcům. „To přijde velice brzy a my budeme smutní, že jsme ty reformy nenakopli před deseti lety,“ říká Stroukal.

Bude Polsko jaderná velmoc?

Do výzkumu a vývoje investujeme víc než Polsko. V případě Česka jde o dvě procenta HDP, v případě Polska pouze o 1,5 procenta. „V Polsku by chtěli dostat vědu s výzkumem na vyšší procenta HDP a klidně i víc na dluh,“ avizuje Dominik Stroukal. Na dluh nemají problém financovat ani transformaci energetiky.

Polsko je nejvíc závislé na uhlí z celé EU. „Teď do toho šlapou. Snaží se svoji pozici nejvíc uhelné ekonomiky zvrátit. Soláry a větrné elektrárny jim vyrobily víc energie, než jsou schopní spotřebovat,“ všímá si Stroukal. Ale sází i na jádro.

Mezi roky 2033 až 2043 plánují spustit hned šest velkých reaktorů. „Pro investory je Polsko zajímavější už třeba jen kvůli tomu, že jsou větší. Ale jsou i přívětivější, neházejí jim tolik klacky pod nohy, takže je dost možné, že jaderné bloky dotáhnou a u nás se to nepodaří,“ přemýšlí Stroukal s tím, že kvůli jádru se taky Polsko nebude zdráhat zadlužit.

„Mám docela rád naši skepsi vůči dluhu. Poláci za pár let tímhle tím tempem překročí Maastrichtská kritéria, u nás se nám díky konsolidaci podařilo problém odvrátit do daleka,“ kvituje Stroukal.

*****

Populární představa říká, že Praha je bohatá, a Pražané si tak žijí na vysoké noze. Jenže i v jednom z nejbohatších regionů Unie přibývá lidí, kteří neutáhnou drahé bydlení. Část z nich proto zkouší nový život mimo velkoměsto.

Zatímco z Prahy do Středočeského kraje se v roce 2020 přestěhovalo 15 071 osob, tak pouze 7637 osob se stěhovalo opačným směrem. Prstence kolem velkých měst se už pár let těší mimořádné pozornosti zájemců o bydlení. Malé sídlo totiž poskytuje „jakoby venkov“ a zároveň krátkou cestu za prací a zábavou. I když v populárních menších městech v okolí metropole ceny vyskočily, stále ještě tam lze najít byt či dům za rozumnou cenu a přitom se nemuset vzdát lukrativní práce v Praze. 

„Určitě bude přibývat lidí, kteří se z celé republiky budou stěhovat nadále do Středočeského kraje, do okruhu Prahy. Tam, kde si mohou dovolit bydlení a zároveň těžit z Prahy. Jak z práce, která je tam k dispozici, tak z výběru škol, zdravotní péče a kulturního života,“ komentuje v podcastu Ve vatě ekonomka Jana Matesová celosvětový trend.

Fungl nový dům za cenu pronájmu garsonky

Nejvyšším nákladem života ve velkoměstě je nepřekvapivě bydlení. Právě vysoké pořizovací ceny nebo vysoký nájem vyhnaly část zejména mladých Pražanů do regionů. „Bez rodinného zázemí jsem neměl šanci po odečtení nájmu v Praze našetřit na základ pro hypotéku,“ popsal svou zkušenost Adam Sušovský.

Opustil kariéru v Praze a vrátil se zpět do Frýdku-Místku, kde prožil dětství. „Dneska jeden byt s rodinou máme a pronajímáme a sami jdeme bydlet do nájmu ve fungl novém domě se zahradou. Za nájemné, které v Praze odpovídá zrekonstruované garsonce. A hlavní bonus: pracovní doba končí v 15 hodin,“ píše Sušovský.

Petr Daneš zase vyměnil Prahu 7 za Benešovsko. „Únik převážně kvůli dětem a klidu. Nejlepší rozhodnutí. Finančně výhodnější, lepší kvalita bydlení, víc klidu. Praha autem do hodiny, ale nemusíme dojíždět každý den,“ pochvaluje si své rozhodnutí.

Praha je čtvrtý nejbohatší region EU a ​​výrazně se vymyká zbytku Česka, když je na více než dvojnásobku celostátního HDP na obyvatele. Firmy, které mají závody po celé České republice, sídlí právě v hlavním městě, a daně tedy odvádějí zde. A tomu odpovídají i průměrné mzdy.

Mzdový medián je v Praze 36 651 hrubého, čistého asi 30 000 korun. Na začátku roku 2024 se průměrná cena nájmu za byt v Praze za metr čtvereční pohybovala na úrovni 395 korun. Za byt o velikosti 70 m2 nájemce platil průměrně 27 650 korun. A i v bohatém hlavním městě tak přibývá lidí, kteří takové náklady neutáhnou.
Pro více lidí je město neúnosné

Podle posledního Indexu sociálního vyloučení, který připravuje Agentura pro sociální začleňování, tak Praha spadla spolu s Libercem nově do kategorie nejvyššího rizika možného sociálního vyloučení. Delší dobu vykazuje vysokou míru rizika už i Brno, kde jsou také vysoké nájmy, a Ostrava. A dál roste ohrožení i v Plzni.

Na index má vedle počtu exekucí vliv i počet žadatelů o příspěvek na bydlení. Těch loni skokově přibylo, když ho dostalo čtvrt milionu domácností. Za poslední rok a čtvrt se jejich počet téměř zdvojnásobil. Pro řadu zvlášť mladých rodin je útěk z města šancí na důstojnější bydlení.

Jenže vesnická idyla „bydlení za hubičku uprostřed přírody“ má své limity, které si ne každý uvědomí ještě před stěhováním. Ne každý je připraven na horší dostupnost služeb, škol, zdravotní péče. A na hodiny a hodiny v autě.

„Z Prahy na vesnici ke Kolínu, zhruba hodinu do Prahy. Totální deprese, život prosezený v autě, žádná kultura či jiné vyžití, tradiční mentalita. Nikdy víc. Po půl roce jsme prodávali, teď koupili novostavbu bytu v centru Brna,“ píše Michaela Smolíková.

Jakákoli škola nestačí

Profese, které těží z neomezeného home officu, jsou ve výhodě. „Když je možné pracovat na dálku, tak tím lépe, ale okruh pozic, kde je to možné pět dnů v týdnu, se od pandemie příliš nezvětšuje,“ podotýká ekonomka Matesová.

Pro rodiny s dětmi jsou vedle dopravní dostupnosti klíčovým kritériem budoucího domova  i školy. „Je třeba myslet i na slušné školy, které dětem zařídí konkurenceschopnost na trhu práce pro příštích 50 let. Nestačí jakákoliv škola,“ varuje ekonomka Jana Matesová.

V obcích ani v menších městech nedokážou vyhovět specifickým požadavkům na vzdělávání. „Za stejné peníze bych měl byt v Brně-Bystrci nebo nový dům na Pálavě, tak jsem si zvolil Pálavu. Bohužel nakonec obě děti musí jezdit do školy a školky stejně do Brna, protože potřebují specifickou výuku,“ komentuje Jiří Kelnar.

*****

Ceny bytů rostou v Česku svižně, laik s trendy stěží drží krok. Navíc se i jen pár kilometrů od sebe liší. Cenové mapy napoví, jak byt při koupi nepřeplatit nebo neprodat moc levně. Ne každá je ale kvalitní, varují experti.

Za posledních 10 let vzrostly ceny nových bytů v Praze o 120 %, těch starších v hlavním městě o 126 % a ceny starších bytů mimo metropoli dokonce o 187 %. To je jen průměr, ceny se město od města, ale někdy i ulice od ulice velmi liší.

Vyznat se v nich je pro laika složité. Kdo ceny porovnává jen podle inzerátů, může vybranou nemovitost přeplatit, tu svoji prodat příliš levně nebo se spálit při jednání v bance či vypořádání dědictví. V orientaci na trhu můžou pomoct cenové mapy.

Ty ukazují, za kolik se v určitém časovém horizontu prodávají či pronajímají nemovitosti v určité lokalitě. V Česku jich aktuálně funguje hned několik, například Cenová mapa Sreality nebo cenovámapa.org či cenovámapa.cz.

„Cenová mapa vám nemusí říkat, za kolik prodává soused svůj barák, má vám říci cenovou hladinu v nějaké mikrolokalitě. Protože když se budete dívat na jednotlivé byty, tak nevíte, jestli mají 20 metrů, 55 nebo 100 metrů,“ vysvětluje v podcastu Ve vatě Milan Roček, jednatel společnosti Dataligence, která provozuje služby cenovamapa.org a Hypox.

Koupit byt levně, prodat za draho

Při koupi nemovitosti pomůže cenová mapa odfiltrovat emoce. Zatímco při pořízení bytu na investice, se od nich kupci odpoutat dokážou, koupě vysněného bydlení se jimi často výhradně řídí. „Pokud jste na to dva, rozdělte si role.  Kdo má pragmatické myšlení, koukne se na cenovou hladinu. Až pak se zapojí emoce,“ říká Libor Ostatek, hypoteční expert Broker Trust a zakladatel Golem Finance.

I pokud se majitel chystá nemovitost prodat, vyplatí se cenovou hladinu v lokalitě zmapovat.  Lidé se při odhadu hodnoty svého majteku často podceňují, sdílí svou zkušenost Milan Roček. Typickým příkladem jsou ti, kteří dům zdědili. „Kdo nevložil do nemovitosti kapitál na koupi, nemusí mít vůbec představu o tom, jaká by její cena měla být,“ upozorňuje expert.

Podobně to platí i u hypoték, souhlasí Libor Ostatek. „Je spousta klientů, kteří si chtějí vzít hypotéku, ale vnitřně se podceňují. Vůbec si  neumí spočítat, jestli dosáhnou na nějakou konkrétní nemovitost, většinou se podhodnocují.  Mají pocit, že dosáhnou na hypotéku 3 miliony a můžou si koupit byt za 4 miliony, ale ve výsledku to může být klidně o 2 miliony víc.“ Kdo si své možnosti zasadí do reality pomocí  některé z cenových map, jedná pak s bankou efektivněji.

Jak nacenit svůj byt

Při naceňování bytu k prodeji hraje klíčovou roli, zda majitel peníze promptně potřebuje. „Pokud chci peníze rychle, měl bych víc času věnovat analytice nebo si vzít někoho k ruce, pokud tomu nerozumím,“ říká Ostatek.

V inzerci najdeme řadu inzerátů, kdy majitel s cenou očividně „přestřelil“. Byty pak visí v inzerci i dva tři roky. „Ten člověk zřejmě čeká na vlnu, až půjdou ceny nahoru, ale má tam 10 milionů vázaných, někdy to nemá ani pronajaté,“ říká Ostatek. „První cena je vždycky jiná. Rozdíl mezi první a poslední cenou je někdy zásadní. Může být až ve stovkách tisíc. Klidně nakonec i 10 %,“ sdílí své hrubé odhady Libor Ostatek.

Jak používat cenovou mapu

Cenové mapy vycházejí primárně buď ze skutečných prodejních cen, které jsou zapsané v katastru, nebo znabídkových cen z inzerce. Případně kombinují obojí. Ročkova cenová mapa přidává ještě informace o cenách z bytových projektů, které se teprve staví. Jen do sběru surových dat, z kterých databází postavil, investoval Roček 50 - 80 milionů korun.

Cenové mapy by měly porovnávat stejný typ nemovitostí, podobného stáří: panelák s panelákem, cihlu s cihlou. Klíčové ovšem je, z jakých dat mapa při výpočtu cenové hladiny vychází a jak široký vzorek bytů zahrnuje.

Sám varuje před některými cenovými mapami, které fungují bezplatně. „Chtějí získat vaše osobní údaje a když dáte souhlas s jejich zpracováním, poskytnou je třeba realitním společnostem nebo hypotečním zprostředkovatelům a bankám.“

Ceny bytů zase na rekordu, má to ale i výhodu

Ceny bytů už zase atakují rekordy. Peníze a s nimi i úvěry jsou stále poměrně drahé. „Vstupujeme opět do období rekordu.  My monitorujeme nabídkové ceny a už jsme nad rekordní hodnotou dubna 2022, kdy to bylo 4,7 milionů. Teď jsme  někde na 4,8 milionech,“ odkazuje Libor Ostatek na data Reality Čechy.

Zájem o hypotéky oživuje. „Průměrná výše hypotéky roste extrémně rychle, poskytuje se 6 - 7 000 hypoték měsíčně, v nejmenším výkonu jich bylo kolem dvou tisíc,“ všímá si Ostatek.

Podle Milana Ročka má tato doba paradoxně i výhodu: „Můžeme si nemovitosti vybrat, neutečou nám, není tu šílená poptávka, která každou nemovitost vykoupila během jediného dne. Co se týká výběru nemovitostí, tak takovouhle situaci jsme tady posledních zhruba 6- 7 let určitě nezažili.“

*****

Německá ekonomika má to horší ještě před sebou. Čeká ji odpojení od Číny a možná i návrat k jádru, míní ekonomka Jana Matesová. Pocítí to i Česko, na západních sousedech jsme jako exportní ekonomika životně závislí.

Životní úroveň Čechů je obrovskou měrou závislá na tom, jak se bude dařit Německu. „Naše životní úroveň v Česku naprosto závisí na exportu. A 80 procent exportu jde na trhy Evropské unie, třetina z toho do Německa. Tolik k výzvám, abychom opustili Evropskou unii. Ledaže bychom se smířili s životní úrovní Běloruska nebo časem třeba Moldavska,“ varuje v podcastu Ve vatě ekonomka Jana Matesová.

Ekonomický růst se však v Německu ne a ne rozjet. HDP této obří ekonomiky se po půlprocentním poklesu v závěru loňska v prvním letošním čtvrtletí zvýšil mezičtvrtletně o pouhé 0,2 procento.

Odchod z Číny bude bolet

Příčin německé stagnace je celá řada. Jako vysloveně exportní země doplácí spolková republika doplácí na globální nestabilitu. Je závislá primárně na Číně a snižování této závislosti Němce brzy dožene.

„Volkswagen se nechal slyšet, že snížení závislosti na čínském trhu je otázka nejméně deseti let. Bude to velký zásek. I proto říkám, že německá ekonomika nemá to nejhorší za sebou,“ míní někdejší zástupkyně Česka při Světové bance Jana Matesová.

Volkswagen, Porsche, BMW. Německo chrlí značky, které jsou známé po celém světě, nejen v automotive, ale napříč obory. Chemický gigant BASF, technologičtí obři Siemens a ThyssenKrupp, ve financích Allianz.

„Německé superznačky stále fungují. Tamní ekonomický model je založen na tom, že pod svými značkami něco velmi kvalifikovaně vyrábí, subdodavatele má v Německu a jinde po světě, třeba v České republice, a na průmysl je nabaleno množství služeb, třeba i těch finančních,“ vysvětluje ekonomka Matesová.

Německá mašina se však zadrhla, podle Matesové zbrzdila tamní průmysl i „nezvládnutá energetická politika“. Ceny energií vzrostly i v Německu významně a v některých obdobích jsou na trojnásobku toho, za co se nakupují energie ve Spojených státech. S takovou se Němcům těžko konkuruje.

„Chemie je enormně energeticky náročný průmysl, totéž výroba plochého skla pro automobilový průmysl, výroba betonu, cementu i celé strojírenství,“ vypočítává Matesová.

Němci to se zelenou energií přehnali

Podle ekonomky Matesové to Němci s „Energiewende“ přehnali. Válka v Rusku a předtím covid energetickou transformaci zkomplikovaly.

„Německo do svých politik velice silně vtělilo obavu o klima, až ideologie převážila nad proveditelností. Kdyby byli Němci lépe plánovali, určitě by svou transformaci k obnovitelným zdrojům nepostavili na ruském plynu. A kdyby uvažovali racionálně a ne ideologicky, tak by loni nevypnuli poslední tři jaderné elektrárny,“ má za to Matesová.

Podle ekonomky bude Německo donuceno svou energetickou politiku změnit. Možná se i vrátí k jádru. „Nastartování jaderných elektráren není jednoduchá věc, takže možná časem, to bych úplně nevylučovala. Je možné, že se objeví malé modulární reaktory. A do té doby bude jádro německého průmyslu vyrábět třeba ve Spojených státech,“ predikuje Matesová Ve vatě.

Německo také tlumí problémy na pracovním trhu, má druhou nejnižší nezaměstnanost hned po Česku. Na přelomu milénia sice Němci pod vedením sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera odvážně zreformovali pracovní trh. Kouzlo Hartzových reforem, pojmenovaných podle tehdejšího kancléřova poradce a manažera VW Petera Hartze, však už vyprchalo.

„Tahle živá voda se vyčerpala, protože jednoho dne si na ni zvyknete,“ komentuje Matesová. Česku byla však podpora částečných úvazků, posílení úřadů práce a sloučení sociálních dávek pomohlo, míní.

Občané druhé kategorie

Náklady na sociální politiku v Německu stejně jako u nás zejména kvůli stárnutí populace rostou. Ani obrovské příchody migrantů ze světa problém pracovního trhu, jak se naivně doufalo, nevyřešily.

„Pokud nebude německá ekonomika výkonná, tak začne být obrovský problém soudržnost společnosti. Ve východních zemích už je evidentně nízká. Populace tam nedostala to, co čekala. Lidé, kteří chtěli aktivně vzít život do svých rukou, z velké části migrovali do západního Německa,“ přemýšlí Jana Matesová.

Západní část Německa poslala do té východní v devadesátých letech obrovské množství peněz. A s nimi do firem i manažery, kteří se uměli pohybovat v tržní ekonomice.

„Lidé na východě měli pocit, že jsou Němci druhé kategorie. To se pořád projevuje, protože jinak by ta veliká náklonnost k Die Linke a AfD by nebyla možná. Máme tu železnou oponu a brala bych to jako varování pro bývalou východní Evropu. Paralely vidíme na Karlovarsku, Ústecku i nebo na Slovensku,“ říká Jana Matesová.

Jaké vyhlídky tedy česká a německá ekonomika v příštích letech mají?

„My máme pořád ještě větší prostor pro zvyšování produktivity. Z tohoto hlediska máme lepší vyhlídky než Německo. Německo má zase už velké značky, potřebuje jim najít nové trhy. Řada z nich odešla z Ruska, třeba Volkswagen, což bylo strategicky určitě dobře a dlouhodobě se jim to určitě vyplatí, ale krátkodobě to znamenalo veliké ztráty a v německé ekonomice to vůbec není zanedbatelné. Velké firmy tam odepsaly třeba 90 procent hodnoty svých aktiv,“ shrnuje Jana Matesová.

*****

Do dlouhodobého investičního produktu se lidé zatím moc nehrnou. Vláda novinku, skrze kterou si lze odkládat na penzi, dobře nevysvětlila, míní experti. Lidé se obávají zrušení DIP i případného znárodnění úspor, zaznělo Ve vatě.

Dlouhodobý investiční produkt funguje přes pět měsíců. Jako hlavní výhodu v porovnání s penzijním spoření experti uvádějí, že je o dost flexibilnější. Člověk nemusí posílat peníze na penzi do jednoho podílového fondu, ale může si investice rozložit od spořicího účtu, přes dluhopisový či americký indexový fond až po fond na indické akcie.

Taková svoboda výběru není podle investora Mojmíra Zálešáka pro každého. „DIP je vhodnější pro někoho, kdo se investování aktivněji věnuje, kdo má rád pod kontrolou, kam jeho peníze jdou,“ myslí si Zálešák, člen investičního výboru fondu J&T NextGen, ve speciálu podcastu Ve vatě.

Na DIP lze také čerpat státní podporu. Nikoli ovšem státní příspěvek, jaký máme u penzijního připojištění, ale klient si může odečíst z daní 48 tisíc korun za rok. Aby nepřišel o daňový odpočet, musí investovat minimálně deset let a peníze vybrat nejdříve v 60 letech. Někteří zaměstnavatelé poskytují na DIP také svůj příspěvek.

O masivním zájmu o dlouhodobý investiční produkt zatím nelze mluvit. Poskytuje ho aktuálně 29 institucí a sjednaly si ho prozatím desítky tisíc lidí.

„Myslela jsem, že to bude trošičku úspěšnější, ale úspěch se moc nedostavuje. Nebylo to moc vysvětleno a představeno. Je to produkt vlády a ta se k tomu vůbec nevyjádřila,“ komentovala Anna Píchová, analytičkaOne Family Office, který spadá pod Havel & Partners.

Opozice DIP nezruší

Někteří střadatelé mají stále v paměti zánik druhého pilíře důchodového systému, který byl zrušen v roce 2016. Byl o něj malý zájem i kvůli tomu, že tehdy opoziční ČSSD jasně dopředu avizovala, že ho zruší – což později ve vládě s ANO také učinila.

Podle Jana Macka, investičního specialisty společnosti Conseq, ale DIP případnou změnu vlády ustojí. „Politika je nevyzpytatelná. Ale DIP už za minulé vlády došel do druhého čtení. Takže to není nic, proti čemu by opozice byla.“

I kdyby dlouhodobý investiční produkt zanikl, lidé podle expertů o peníze nepřijdou. „Zůstane mi majetkový účet u ‚investičky‘ nebo banky, kde mám nakoupené investiční nástroje. Příspěvky už si nebudu dávat do daní, ale předpokládám, že kdyby zanikl DIP, tak zanikne i povinnost vracet načerpané daňové výhody,“ říká Macek.

Hlavní je, vybrat si správně

Klíčové je vybrat si správného poskytovatele DIP. Když si chce klient později převést portfolio jinam, legislativně to jde, ale v praxi to může být složité. „Zprostředkovatelé to samozřejmě nechtějí, takže vás často donutí všechno prodat a jít ‚v cashi‘. Taže začínáte znovu od nuly,“ varuje Macek.

Naopak přesouvat peníze mezi penzijním spořením a DIP nelze. Kdo „penzijko“ opustí před splněním všech podmínek, o státní podporu přijde – i když se přestěhuje do DIP. „Co se týče přestupu mezi podporovanými produkty, to znamená DPS, DIP a životní pojištění, tak tam není žádná spojující linka. Jsou to tři naprosto oddělené produkty, které pojí jenom to, že si lze příspěvky odpočítávat z daní,“ vysvětlil Macek.

Krachu investičních společností by se nebál. „S krachem investičních společností tu naštěstí nemáme zkušenost, ale občas se stane, že se nějaká investiční společnost z českého trhu stáhne. Ale v tom případě se ráda najde jiná společnost, která ty fondy převezme a jede se dál,“ uvedl ve Vatě.

Jsou úspory na penzi v bezpečí?

Nedávné příběhy z Polska a Maďarska dokládají, že úspory střadatelů na důchod můžou posloužit  k zalátání státního dluhu. Polská vláda před 10 lety „znárodnila“ úspory svých občanů na penzi. Na státní účty převedla víc než půlku peněz naspořených ve fondech. Z nich bylo více než 40 procent investováno v polských státních dluhopisech, které stát skartoval, a snížil si tak státní dluh zhruba o osm procent.

Maďary vláda zase postavila před ultimátum, že buď převedou úspory ze soukromých  penzijních fondů do fondu státního, nebo přijdou o tři čtvrtiny svého budoucího důchodu. Většina lidí poslechla a proti své vůli pomohla zalátat díru ve státní kase.

Taková cesta není podle expertů vyloučená ani v Česku. „Je to jedno z rizik, které nemůžeme ovlivnit, je to něco úplně mimo kontrolu jednotlivce. Ale jestli se to stát může?  Ano, může,“ míní analytička Anna Píchová. Taky Jan Macek souhlasí, že možnost „znárodnění“ není v tuzemsku vyloučená… „Hrozí nám velký jaderný konflikt, všechno možné nám hrozí,“ zdůraznil.

Jaká je ideální strategie investování na penzi pro dvacátníky, třicátníky a čtyřicátníky? A jak by k DIP měli přistoupit padesátníci? Poslechněte si celý díl podcastu nebo se podívejte na videozáznam natáčení s posluchači z pražského Vnitroblocku.

*****

Češi mají stále nejvíc peněz na běžných účtech. Bilion korun, které leží na spořicích účet, začíná erodovat. Exbankéř Lubor Žalman a ekonom Dominik Stroukal říkají, že bez akcií to nepůjde.

1,5 bilionu korun na běžných účtech. Jeden bilion na těch spořicích a jeden bilion na termínovaných. Třebaže vysoká inflace posledních let spořicí Čechy vyškolila, podle expertů nedostatečně.

„Jenom málo lidí pochopilo, že cesta ke spokojenému finančnímu stáří vede spíš přes cenné papíry než přes banky. Když jsem byl v bance, tak jsem tenhle fenomén měl rád. Teď, když jsem na druhé straně, tak to rád nemám. Je to iracionální,“ říká Lubor Žalman, zakladatel Encor Wealth Management, dříve šéf Raiffeisenbank.

Čas vyskočit ze spořicích účtů kvůli poklesu sazeb už dávno nastal, míní Žalman, ale lepší později než vůbec. „My jsme říkali před rokem a půl klientům, že je čas opustit spořicí účty a repofondy a přesunout peníze do dluhopisů, že nastává doba dluhopisová. Teď už jim říkáme, doba dluhopisová skončila, bez akcií a komodit to nepůjde.“

Jenže Češi jsou stále co do způsobu uložení peněz velmi konzervativní. „Z dotazníků vychází, že u nás lidi přesun peněz z běžného účtu na spořicí účet považují za investování,“ říká Dominik Stroukal, ekonom z Metropolitní univerzity.

Podle Žalmana je to o mentalitě. „Na světě existují dvě kultury, jedna je investiční a jedna je spořicí, většinou v těch anglosaských zemích si lidi půjčují a investují, kdežto v německy mluvících zemích spoří. A my jsme jednoznačně německá kultura.“

Indikuje to recesi

Pokles sazeb začal v Česku loni v prosinci, ale další klesání už nebude tak rychlé, jak se čekalo, domnívá se Stroukal.„Přece jenom nám pořád ještě probublává inflace ze služeb. Pokles sazeb asi nepůjde v kadenci, na kterou jsme si teď začali pomalu zvykat. Ale v horizontu jednoho roku se dostaneme někam na 3,5 procenta.“ avizuje.

I vývoj sazeb v USA a eurozóně je otázkou. „Co se týče jak amerických, tak eurových sazeb, kdoví, jestli ten pokles vůbec přijde. Kdoví, jestli není za námi. Krátkodobé úrokové sazby jsou ve Spojených státech dneska pořád ještě vyšší než ty dlouhodobé a je to snad nejdelší období v historii, kdy je tam tzv. invertovaná úroková křivka. Tohle většinou indikuje recesi,“ říká Lubor Žalman.

Úroky na českých „spořácích“ zareagovaly na pokles sazeb okamžitě poklesem. „Některé banky dokonce už avizovaly, že na nich zautomatizovaly pokles sazeb. Jak bude padat reposazba, tak okamžitě s tím budou sazby spořicích účtů padat dolů,“ zmiňuje Dominik Stroukal.

Spořicí účty: Malé banky zatím úroky drží

Na trhu spořicích účtů jsou i výjimky. Část bank se snaží zuby nehty úroky držet, nechtějí přijít o klienty. „Kupují si trh. Pro menší banky je to akviziční strategie. To je rozhodnutí, které dělá víc marketingové než finanční oddělení,“ konstatuje Stroukal.

Nová Partners Banka láká klienty na 5,06 procenta, bez limitů. Trinity Bank nabízí 5,58 procenta pro nové klienty se vklady do 250 000 Kč. Banka VÚB nabízí nejlepší úročení za 5,45 procenta. Z velkých bank nabízejí nejlepší úroky Unicredit Bank a ČSOB a při splnění určitých podmínek pět procent.

Právě nejrůznější podmínky dokážou úročení dost proměnit. „Na jednom z účtů, který mám, je jedna z podmínek, že se úročí ta nejnižší úložka, kterou tam člověk má v daném kvartálu. Takže kdo si tam pošle nejdřív 5000, a pak dalších 100 tisíc, tak se jim zúročí jen těch pět,“ říká Stroukal.

Za rok odteď však budou úroky na „spořácích“ výrazně níž. Zhruba jedno procento pod základní úrokovou sazbou ČNB. Ta bude podle prognózy za rok 3,4 procenta, úroky na spořicích účtech lze tedy čekat kolem 2,5 procenta.

Ještě níže budou úroky termínovaných účtů. Přesto je výhodnější přesunout peníze tam, protože tam úroky zafixují. „Je to zdánlivě nelogické, protože nabídnou nižší sazbu, jenže nám ji celých třeba příštích dvanáct měsíců zachová. To ten spořicí účet může zítra nést třeba klidně o procento méně,“ upozorňuje Žalman.

Kam peníze přesunout?

Zatím nejlepší úrok na termínovaném kontu nabízí banka Creditas - 5,30 procenta při minimálním vkladu 5 000 Kč, na druhém místě je Max banka, která inzeruje shodně 5,30 procenta. U ní je ale minimální výše vkladu 100 000 Kč a na třetím místě je pak Unicredit Bank s pěti procenty s minimálním vkladem 30 000 Kč.

Repofondy, které svým výnosem po odečtení poplatku kopírují dvoutýdenní reposazbu ČNB, byly podle Lubora Žalmana rozumnou alternativou, když se bankám nechtělo zvedat úroky na spořicích a termínovaných účtech. Teď už tak výhodný není, přesto pro superkonzervativní střadatele smysl dává. „Kdo chce velmi, velmi konzervativně peníze uložit, tak repo fond je lepší než termíňák, protože má vyšší likviditu, můžu z něj vystoupit denně,“ říká Žalman.

Výnosy na dluhopisech klesají a budou klesat. Za posledních 12 měsíců nesly něco přes 10 procent, říká Lubor Žalman. Za rok by se výnos mohl pohybovat kolem šesti procent. To je citelný pokles, ovšem inflaci překonají bez problémů, míní investor.

Loni Češi na dluhopisy slyšeli. Podle statistiky Asociace pro kapitálový trh zaznamenaly dluhopisové fondy největší nárůst majetku, konkrétně o 41,5 miliardy korun. Následovaly fondy akciové, které rostly o 24 miliard. Za konzervativní investici nelze považovat investice do firemních bondů.

*****

V polovině 30. let může přijít dekáda stagnace, míní investor Martin Müller. Za posledních šedesát let se vystřídaly dvě ztracené dekády a dvě období hojnosti. I když trhy nerostou, jde vydělat, míní trader.

Martin Müller byl původně stavař, investicím se začal věnovat před 15 lety. Od konzervativního spoření se přes různé omyly prokousal až k investování a tradingu. Teď se jím živí na plný úvazek. Ponořený do grafů a tabulek, začal objevovat v chování trhů jisté pravidelnosti. Těmi se při investování a tradování snaží řídit.

Mantra dlouhodobých investorů zní: hlavně z trhu neodcházet, ať se děje, co se děje. Prostě „buy and hold“ neboli „kup akcie a drž je“. Hojně citovaná studie Bank of America tvrdí, že kdo by každou dekádu od 30. let minulého století zmeškal pouhých 10 nejlepších burzovních dnů na americkém trhu, zhodnotil by portfolio jen 66 procenty. Kdo by na trhu setrval, dosáhl by dle studie návratnosti 23 000 procent.

Martin Müller naopak tvrdí, že jsou sice období, kdy strategie „buy and hold“ je ta nejlepší, ale také existují poměrně dlouhá období, kdy investorům nic nepřinesla. Vyplatilo se naopak nakupovat a prodávat. Alespoň s částí portfolia.

Padesátník možná nestihne vydělat

Když se podíváte na rostoucí křivku amerického trhu, reprezentovaného indexem S&P500, uvidíte dvě dlouhá období stagnace. První od roku 1965 až do roku 1978. Druhé od roku 1997 do roku 2010. „Obě trvala shodně zhruba 13 let, kdy strategie buy and hold nepřinesla investorům žádný výnos, a dokonce i strategie postupného nakupování (dollar cost average) přinesla investorům ztrátu,“ popisuje Müller.

Tato situace se na trzích může opakovat, říká investor. „Pokud bychom se na to koukali optikou, že trhy mají rády symetrii, tak období, kdy nejvhodnější strategie byla „buy and hold“ trvalo od roku 1975 do roku 2000, což bylo 25 let. A pokud bychom jako nové dno brali rok 2009, tak nás podobná situace může čekat třeba už v roce 2034,“ uvažuje Müller.

Padesátníci, kteří by začali s investicemi, by pak mohli před důchodem skončit se stejně nebo méně penězi, než když na trh vstupovali. „Člověk začíná s investováním třeba v 50 letech, kdy doplatil hypotéku, má zabezpečené děti, dobrý plat a začínají mu zbývat peníze. S vidinou toho, že za 15 let, než se dostane do důchodu, si na důchod naspoří a nenaspořil by si vůbec nic. Ztracená dekáda,“ odkazuje realitu obou zmíněných třináctiletých období investor.

Možná to zní jako sci-fi. „Ale pokud největší společnosti v indexu S&P500 nebudou schopné dosahovat stále větších zisků, začnou stagnovat. Investoři je proto nebudou ochotní nakupovat za tak vysoké valuace. Jejich vysoká váha v indexu S&P 500 bude jako koule na noze a trh jako celek nebude schopen růst,“ uvažuje Müller.

Kdy nakupovat, kdy prodávat?

Scénář, který se v minulosti opakoval dvakrát, nemusí podle Müllera zákonitě přijít potřetí. Přesto na něj chce být připravený.

Aby i dál zhodnocoval svoje prostředky, věnuje se tradingu. „Pár tradů mi nevyšlo, nicméně průměrný výnos z nich mám 20 procent. Najít dobrý trade může trvat týdny i půl roku, ale ten kapitál pak můžete v klidu vzít a posadit ho na spořící účet,“ odhaluje část své strategie.

Část portfolia má stále na dividendy, například akcie Komerční banky či ČEZ. Třetí nohu tvoří akcie společností, u nichž předpokládá, že budou dlouhodobě růst. „Jeden ze sektorů, který se mi líbí, je cyber security, je draze naceněný, ale je tam potenciál,“ uvedl v podcastu.

I v rámci jednoho roku jsou podle Müllerových statistik období, kdy se akciím pravidelně daří více a méně. Každý investor zná pořekadlo „Sell in may and go away“ volně přeloženo „V květnu prodej a z trhu pryč.“ Müller si na základě statistik výsledků trhu od roku 1932 vytipoval měsíce, které jsou podle jeho zkušenosti vhodnější pro nákup akcií.

„Vypadlo mi z toho, že existují měsíce, které jsou vyloženě špatné, jako třeba únor, dokonce i ten květen, září. Výborné měsíce jsou třeba duben, červenec, ale hlavně období konce roku říjen, listopad, prosinec.“

„Vydělat může každý“

Trhy Martin Müller přirovnává k atletickému stadionu. Probíhá tam velké množství disciplín, běží se tam stovka, někdo jiný tam běží maraton, někdo hází kladivem, někdo oštěpem, někdo skáče do výšky. A podobně se na burze obchoduje spousta různých instrumentů. Futures, opce, akcie, dluhopisy. A zároveň můžete obchodovat různé strategie a různé časové rámce. Kouzlo je v tom, že vy si můžete vybrat, co vám nejvíce vyhovuje, co chcete obchodovat a kde máte největší pravděpodobnost, že budete vydělávat. “

V některých disciplínách podle investora drtivá většina investorů „prohraje“. „Abyste vydělali, musíte být lepší než ti ostatní, protože vyděláváte na úkor někoho jiného. Když si koupíte future a vyděláte, existuje protistrana, jehož peníze získáte. Kouzlo akcií je v tom, že nepotřebujete být lepší než někdo jiný, může vydělat v podstatě každý. A to díky kapitalizaci, která se neustále nafukuje a splaskává.“

Proč se Martin Müller na trhy dívá jako na soupeření býků s medvědy? Jak s tradingem začínal? Které obchody ho „vyškolily“? Jak akcie analyzuje? Poslechněte si celý podcast Ve vatě v přehrávači nebo v podcastových aplikacích.

*****

Volkswagen, BMW, to byly dříve stabilní firmy s pěknými zisky. Dnes však před sebou mají největší výzvu za řadu let. Pokud se něco zásadního nezmění, sjedou v roce 2035  z výrobních pásů po celé Evropské unii poslední vozy se spalovacím motorem. Zatím ale z přerodu těží hlavně čínské automobilky.

Staré značky, které udávaly trendy v posledních letech, budou mít co dělat, aby nezanikly, míní akciová analytička Anna Píchová  „Trh už je hází přes palubu, že skoro zaniknou, že nemají šanci obstát v konkurenci. Firmy v automobilovém sektoru jsou tak nyní skoro napříč celým sektorem značně podhodnocené.“

Přesto sama Píchová akcie tradičních automobilek aktuálně nenakupuje a jedné německé se dokonce zbavila. „Já bych si sama akcie automobilek teď nekoupila. Držela jsem akcie BMW, na jaře jsem je prodala. Výhled je takový všelijaký.“

Volkswagen je levný

Akcie bavorské automobilky BMW ale podle analytičky ještě mohou jít nahoru. „Cena akcie by měla růst, protože ty firmy jsou pořád stále velmi ziskové, generují dostatek volné hotovosti, vyplácejí dividendy akcionářům, takže se o ten zisk dělí. Některé mají poměrně štědré buybacky, kdy zpětně nakupují své akcie.“

Také akcie německé automobilky Volkswagen jsou levné. „Poslední roky okolo Volkswagenu byly docela divoké a pro akcionáře až bolestivé. Prodejům elektroaut  se nedařilo tak, jak společnost čekala. Firma neobstává před konkurencí na čínském trhu,“ shrnuje Píchová.  Zklamáním byly i dva pokusy o vstup na burzu, skrze dceřiné firmy Traton, který vyrábí nákladní auta,  a producenta luxusních vozů Porsche.

Loni ještě koncern, do něhož spadá i Škoda Auto, hospodařil dobře, tržby i provozní zisk narostly. První kvartál letoška byl ale zklamáním, čistý zisk poklesl o 21,6 % na 3,7 miliard milionů EUR. „Jsou za tím vyšší náklady, neefektivita a zákazníci kupovali spíše levnější auta, která nemají takovou marži,“ vysvětluje Píchová.

Škoda na rekordech

Škodě Auto, druhé nejprodávanější značce z koncernu VW, se naopak vede poměrně dobře. Loni dosáhla rekordních tržeb i rekordního provozního výsledku hospodaření. Vyprodukovala 900 tisíc aut. Tržby jí vyrostly o čtvrtinu na nějakých 26 miliard EUR.

Jestli se ale Škoda chytne se svými elektroauty nebo se stane „zombie firmou“, která bude produkovat jenom spalovací motory pro rozvíjející se svět, se může ukázat už brzy. V létě hodlá představit laciný elektromobil. Nový Epic má být velký asi jako Fabia, má stát 600 000 korun a na jedno nabití má ujet zhruba 400 km.

„Myslím si, že by to uspět mohlo, protože my tady v Evropě důvěřujeme stále spíše těm našim evropským značkám. Nicméně dojezdy se u čínské konkurence udávají mnohdy vyšší a ceny ještě nižší. A technologicky vymoženosti bývají u  čínských aut poměrně slušné,“ hodnotí šance chystané elektroškodovky Píchová.

Nezáleží jen na tom, jak bude úspěšná v Evropě, ale zejména v Asii, dodává:  „Když se podíváme, kolik aut se produkuje třeba v indické továrně Škodovky, tak ta čísla nejsou nijak vysoká. Zatím to vypadá, že z transformace nejvíce těží čínští výrobci aut. V evropě je třeba pokročit s vývojem, zajistit si dodávky všech potřebných komponent za rozumné ceny, což se potom odráží i na konečné cenovce toho auta a vlastně pokročit i s výstavbou  infrastruktury,“ vypočítává Anna Píchová.

Bublina kolem elektroaut splaskla

Tržní hodnota některých výrobců elektromobilů jako Rivian, Lucit, Nio a Fisker spadla v poslední době o desítky procent. „Ta bublina trošičku splaskla, trh prozřel. Jejich ocenění, které bylo přemrštěné, se vrátilo zpátky do normálu. Tyto automobilky mají hodně společného s mladými technologickýma firmami, potřebují hodně hotovosti, kterou pálí na vývoj, výrobu, marketing. Negenerují zisk, prodeje jsou stále malé,“ hodnotí Píchová.

Například Nio spadlo z maxima okolo 60 dolarů na současných zhruba 5 dolar. Podobně je na tom dokonce velká Tesla, populární mezi českými investory. „Tesla je v zisku, ale už není největší prodejce elektroaut. Předběhla ji čínská automobilka BYD,“ která se podle Píchové už dere i do Evropy.

Jako investorka tak Píchová nepreferuje ani elektromobilní sektor, volí třetí cestu.  „Mně se nejvíce, co se týče automotive,  líbí výrobci vlastně komponent a případně výrobci náhradních dílů a firmy, které opravují auta. “ Průměrný věk aut se totiž zvyšuje. Průměrné stáří vozidla v Česku je necelých 16 let. Lucembursko má naopak nejmladší vozový park v Evropě 7,5 roku,“ vyjmenovává. A stará auta budou potřebovat častější servis a náhradní díly.

Jak jsou na tom akcie dalších automobilek? A co plány Tesly na nové samořiditelné taxi? Poslechněte si celý podcast nahoře v audiopřehravači.

*****

Žádná divočina, glosuje ziskovost tuzemského bankovního sektoru ekonom Dominik Stroukal. Přestože loni vydělaly přes 100 miliard, v rámci EU jsou jen lehce nadprůměrné. Více své klienty „ždímají“ banky v Polsku či Maďarsku.

V první pětici největších plátců daně za loňský rok jsou hned tři banky. Loni se jim dařilo, čistý zisk všech bank a pojišťoven v tuzemsku přesáhl 104 miliard. Proti roku předtím vyrostl o dvě miliardy.

„To číslo trochu dráždí. Za jiný sektor, třeba supermarkety nebo internetové weby, souhrnné číslo nenajdeme. Najednou někde vykoukne 100 miliard, ale z jakých aktiv a z jakého vlastního kapitálu jsou banky tyto peníze schopné vytvořit, už často řečeno není.“

Některé strany vládní koalice, například Starostové a lidovci, proto zvedly téma nové sektorové daně na banky. „Jestli je to naštvání za to, že se nevybralo tolik na windfall tax, nebo snaha najít na banky nějakou páku, aby podobně jako na Slovensku začaly nakupovat víc státních nebo jiných dluhopisů, to už je otázka konspirační,“ přemýšlí ekonom Dominik Stroukal v podcastu Ve vatě.

Ekonomický argument pro zavedení takového zdanění hledá těžko. Zatímco po krizi let 2008 až 2009 sloužil výnos obdobných daní k sanaci zdecimovaného bankovního sektoru, dnes žádné krizi nečelíme. V Česku jsme jí ostatně v bankách nejpozději od kauzy IPB na počátku tisíciletí ani nečelili.

Podle Dominika Stroukala jsou české banky sice ziskové, ale v kontextu EU nijak nadprůměrně. „V porovnání s jinými zeměmi nebo odvětvími to není žádná velká hitparáda. Není to špatné, nestěžoval bych si, kdybych měl svoji vlastní banku. Ale jsme zhruba kolem průměru,“ říká.

Jak jsou české banky ziskové?

Zisky bank lze porovnat podle několika ukazatelů. Například podle návratnosti kapitálu (RoE, Return on Equity), tedy kolik vydělá každá vložená koruna. V českých bankách to bylo loni zhruba 12 haléřů.

„Když je návratnost vlastního kapitálu mezi 15 a 20 procenty, tak jsou to hezká čísla. My jsme na 12 procentech, průměr v EU je někde na 10 procent. Takže jsme lehce nadprůměrní, ale není to nic, co by mohlo dráždit až tak moc, že bychom si řekli, že tu není žádná konkurence a že tam potřebujeme setnout zisky nějakou speciální daní,“ míní Stroukal.

Nebo se na ziskovost lze dívat přes návratnost aktiv. Ta udává, kolik čistého zisku připadá na jednu korunu aktiv dané banky. V českém bankovním sektoru je na rozvahách bank nějakých 10 bilionů korun.

„Všichni tam máme vklady, spořáky, banky jsou obrovské. A z toho všeho udělají 100 miliard zisku, to je návratnost aktiv zhruba jedno procento. Itady jsme v mezinárodním srovnání lehce nadprůměrní, ale není to žádná divočina. Průměr byl na konci roku 2023 kolem 0,7 procenta. Ale jsou tam země, které mají nad dvě procenta,“ říká Stroukal.

Banky v Polsku a Maďarsku vydělávají ještě víc

Třetím ukazatelem je čistá úroková marže, která udává rozdíl mezi tím, kolik banky přijmou a kolik vyplatí na úrocích. „Tam jsme se dostali lehce nad průměr. Ale je to relativně nízké číslo oproti tomu, co jsou schopní udělat Poláci nebo Maďaři.My jsme někde na 1,8 procenta, zatímco Poláci a Maďaři měli ke 4,5, procenta. Dvojnásobek toho, co si u nás z těch úroků nechají banky v České republice,“ porovnává Stroukal.

Čistá úroková marže dost kolísá, v roce 2022 byla podstatně vyšší. „Otázka, jestli to, co se stalo teď, už je nový normál. Jakmile windfall tax odpadne, tak jestli se nevrátíme zpátky k nějakému vyššímu nadprůměru,“ přemýšlí Stroukal.

Sektorová daň v zahraničí: zaplatí to i klient

Zkušenosti ze zahraničí s bankovní daní ukazují, že ji nakonec zaplatí i klient. „Náklady té speciální daně se rozdělí mezi domácnosti, firmy a banky,“ parafrázuje výsledky studií Stroukal.

V Polsku zdanění sektoru ovlivnilo i stabilitu bank. „Začaly podstupovat víc rizika, začaly si ušlý zisk kompenzovat tím, že vyhledávaly rizikovější obchody, rizikovější úvěry, což samozřejmě není něco, co bychom taky chtěli,“ říká ekonom.

V Česku se podle Stroukala budou snažit banky s vládou dohodnout. Vláda by od nich mohla chtít pomoci s financováním infrastrukturních projektů od dostavby bloku jaderných elektráren přes dálnice po výstavbu vysokorychlostních tratí. Nebo by banky mohly začít nakupovat více státních dluhopisů.

„Do politiky nevidím, ale věřil bych tomu, že tam částečně je tenhle handl: „Daň být nemusí, ale pojďte se víc zapojit do toho, co se tady ve státě děje,“ míní člen Národní ekonomické rady vlády.

*****

„Daň z nemovitosti vyděsila Těšíňany. Zlíňané zuří kvůli navýšení daně z nemovitosti. Obyvatelé Jihlavy jsou v šoku, daň z nemovitosti vzrostla na trojnásobek.“ Trojice novinových titulků ilustruje, že zvýšení daně z nemovitosti jitřilo na řadě míst Česka emoce.

Daň vláda od letoška zvýšila o 80 procent a některé obce si k ní ještě přisadily, leckterým majitelům tak v těchto dnech přišel do schránky výměr s násobně vyšší daní, než platili loni. Je třeba zaplatit do konce května. A zvyšování nekončí, nově se totiž daň bude zvyšovat podle inflace.

Libor Ostatek, expert na hypotéky a reality, však upozorňuje, že česká daň z nemovitosti patří k těm nejnižším v Evropě.

„Teď mi přišla daň za rodinný dům 3200 korun ročně. Já se tomu trošku směju, protože když to přepočítám na aktuální hodnotu nemovitosti v loňském roce a držím se při zemi, tak je to 0,202 promile. Roční parkování na tři hodiny parkování jednou týdně na periferii Prahy vyjde úplně stejně, směšné,“ porovnává Libor Ostatek v podcastu Ve vatě.

Daň se vypočítává jako násobek výměry nemovitosti s příslušnými sazbami. Následně se vynásobí základním koeficientem podle počtu obyvatel obce a případně i místním koeficientem, který si obce nastavují samy. Například v Jihlavě tak daň za 3+1 v paneláku z 800 korun skočila na více než 2000 korun.

Ať se daň platí podle hodnoty bytu

„Tam, kde daň vzrostla násobně, si zanadáváme. Ale jsme na hodnotách, které se neblíží ani promile z hodnoty nemovitosti,“ komentuje změny ve zdanění expert. Hodnota nemovitosti se ve výši daně neodráží, za podobně velkou polorozpadlou „barabiznu“ a luxusní vilu ve stejné lokalitě zaplatí majitelé stejně.

To je podle Libora Ostatka chyba, daň by navázal na hodnotu nemovitosti, ovšem s výjimkami třeba pro seniory či mladé ve startovních bytech. V Česku by podle něj mohla namísto promile činit jedno procento z ceny bytu či domu.

„Pokud je někdo majetnější, tak musí počítat s tím, že progrese daně z nemovitosti tam bude. Dneska tam prakticky není. Jedno procento z hodnoty nemovitosti už by bylo znatelné. Třeba ve Francii je daň asi desetkrát vyšší než u nás a tam bych se někam sunul,“ říká Ostatek.

Výraznější navýšení daně z nemovitosti by podle Ostatka mělo kompenzovat nižší zdanění příjmů. Zatímco domy a byty zatěžujeme jednou z nejnižších daní v EU, v míře zdanění práce jsme naopak rekordmani.

„Na dani z nemovitosti vybereme v České republice zhruba 0,5 procenta z celkových daňových příjmů. V Evropské unii je průměr někde mezi čtyřmi až šesti procenty,“ říká Ostatek.

Daň za prázdný a za zchátralý byt

Rozumné by podle Libora Ostatka bylo také odstupňovat zdanění prvního a dalších vlastněných bytů. „Platil bych přes 30 000 za rok v případě francouzského modelu za nemovitost pro hlavní bydlení. Nemovitost k druhému bydlení, my bychom řekli chata, tam už je daň zhruba 1,2 procenta z hodnoty nemovitosti. Ještě více je to pak u nemovitostí zakoupených na pronájem.“

Aktuálně platné zvýšení s trhem podle něj naopak vůbec nezahýbe a lidi od vlastnictví neodradí. „Pokud by se razantně zdražilo, tak se bytů do oběhu dostane víc. Je to příklad Vancouveru, který zavedl tzv. empty homes tax. Kdo byt nevyužívá ani nepronajímá, platí tři procenta z jeho hodnoty ročně,“ vysvětluje Ostatek.

V Belgii mají zase tzv. daň ze zchátrání nemovitosti. „Když dům někomu už padá na hlavu, když ho 12 měsíců registrují jako zchátralý, tak vlastníka donutí buď k renovaci anebo k tomu, aby ho v atraktivní lokalitě radši prodal, než aby platil daň,“ líčí Ostatek.

*****

Ze starých penzijních fondů se Čechům nechce, i když mají výnosy blízké nule. Od ledna je možné toto spoření „zamrazit“ a začít investovat odvážněji v nových, účastnických fondech. A to aniž by střadatel přišel o státní příspěvky.

Na penzi si spoří čtyři a čtvrt milionu Čechů, většina z nich velmi opatrně. Ve starých, tzv. transformovaných fondech, kam už se deset let nedá vstoupit, si loni na důchod šetřilo celkem 2,4 milionu lidí.

Tyto fondy jim garantují, že neprodělají. Mohou skončit každý rok s výnosy přinejhorším na nule. Jenže v nich ani nevydělají, výnosy starých fondů dlouhodobě nepřekonávají ani inflaci a stát se pokouší lidi přesvědčit, aby se na stáří zajistili efektivněji.

Namotivovat má i nová možnost tzv. zamražení starého „penzijka“, která platí od ledna. Střadatel může jednou nohou se svými úsporami ve starém fondu zůstat s jistotou, že jeho konto nepůjde do minusu. Zároveň smí druhou nohou s vyšším výnosem vkročit do fondů nových neboli účastnických. Takové řešení doporučuje své generaci i důchodový expert, v současnosti předseda představenstva investičního fondu Avant Vladimír Bezděk.

„Mně bude 50 let, já jsem jeden z těch 2,4 milionu lidí, kteří jsou ve starých transformovaných fondech. V transformovaných fondech zůstanu se starým kapitálem a přestanu tam posílat nové úložky. Nové úložky začnu posílat do doplňkového penzijního spoření. Můžu být tam i tam,“ vysvětluje v podcastu Ve vatě.

Do konce loňského roku nebylo dovolené mít dvě paralelní smlouvy o důchodovém pojištění, ale nově to už možné je a tak není nutné příspěvky ze starého fondu přesouvat do nového, stačí je takzvaně zamrazit a uložená suma se dál úročí.

„Výnos si zajistím jinde“

Ač Bezděk investuje mnohem odvážněji jinde, transformované fondy používá jako konzervativní část svého portfolia. „Pro mě transformované fondy plní roli takové kotvy. A zisk nebo investiční výnos realizuju jinde. V padesáti má člověk ještě relativně dlouhou dobu – 10 až 15 let se otevřít trošku odvážnější investici.“

Nevýhodou této strategie jsou dvojí poplatky. Státní příspěvek se čerpá jen na jednu ze dvou smluv o penzijním spoření. A s novou smlouvou musí účastník samozřejmě opět splnit minimální dobu spoření.

„V novém penzijku začínáte od nuly a v momentě splnění podmínek pro čerpání máte to, co jste vydělala investicí v novém ‚penzijku‘, a zároveň to, co na vás čeká ‚zmražené‘ na staré smlouvě o penzijním připojištění,“ vysvětluje Petr Tošek z Asociace penzijních společností.

Vladimír Bezděk se přimlouvá za reformu povinnosti starých fondů skončit každý rok přinejhorším na nule, ne v minusu. „Povinnost té každoroční nezáporné nuly by měla být revidována. Mělo by být umožněno klientům si vybrat, jestli by jim náhodou nestačila garance ne každý jeden rok v průběhu jejich investičního horizontu, ale na konci té jejich investiční maturity, to znamená v těch 60 nebo 65 letech,“ říká Bezděk.

Dejte pět procent příjmů stranou a nesahejte na ně

Jak se má na penzi chystat pětadvacátník? Podle Vladimíra Bezděka by si měl odkládat již od první výplaty. „Silně bych doporučoval, pokud to jenom trošku jde, vybudovat si návyk – stejně jako si čistíme zuby – a z každého pravidelného příjmu dát aspoň pět procent stranou, nespotřebovat je. A na dlouhodobé úspory 40 let nesahat.“

Zároveň je podle Bezděka klíčové začít co nejdříve vlastní bydlení. „Začít postupně pracovat na vlastním bydlení, protože budu-li bydlet ve vlastním, tak to znamená, že v penzi nemusím nikomu platit nájem a znamená to poměrně významnou úsporu,“ říká Bezděk.

Dobrou záchrannou sítí je podle Vladimíra Bezděka i rodina. „Může to být kontroverzní, ale rodina dává smysl i ekonomicky. Investice, které do dětí vložíme, finanční i nefinanční, se nám jednou bohatě vrátí.“

Vladimír Bezděk byl hostem podcastu Ve vatě spolu se stálou expertkou pořadu, ekonomkou Janou Matesovou. Tématem byla schvalovaná důchodová reforma. Jak dopadne na jednotlivé generace? A jak se na důchod zařídit po vlastní ose? Poslouchejte podcast nahoře v článku.

*****

Loni přibylo do sejfů centrálních bank po celém světě v součtu přes tisíc tunzlata. Mezi rekordmany byla iČeská národní banka. Ve třetím kvartále loňského roku byla dokonce pátým největším kupcem zlata mezi centrálními bankami na světě. Aktuálně drží 31 tun zlata.

Guvernér Aleš Michl se zavázal, že by chtěl mít do pěti let v trezorech ČNB dokonce 100 tun zlata, což by bylo nejvíc v historii. „Náš guvernér chce diverzifikovat, nemá úplně za cíl zisk. Centrální banka se tím snaží zvýšit kredibilitu té instituce. Jakkoliv to neznamená, že naše peníze jsou kryté zlatem, že si tam člověk pro to zlato může dojít,“ vysvětluje motiv české „zlaté horečky“ ekonom Dominik Stroukal.

„V objemu je to jenom pár procent, těch 31 tun zlata, co tam dneska máme, není zas tak velká položka oproti těm skoro čtyřem bilionům korun, co jsme tam měli zejména v eurech nakoupených po devizových intervencích, po kurzovém závazku.“

Dlouhodobě mají největší zlaté rezervy samozřejmě Spojené státy, nějakých 8100 tun, následují Německo, Itálie, Francie a Rusko.

Češi a zlato: Každý desátý má doma zlaťák

Zlatá horečka zasáhla i drobné střadatele a retailové investory, ačkoli je jejich podíl na obchodovaných objemech malý. Zhruba každý šestý Čech proto podle průzkumu agentury STEM/MARK pro Českou mincovnu investoval do zlata a každý desátý má doma zlatou minci nebo cihličku. „My jsme, co se investic týče, konzervativní, vidíme to na vztahu Čechů k nemovitostem. Co je doma, to se počítá. Navíc se tady i rozjel byznys se zlatem,“ hledá důvody Stroukal.

Kvůli diverzifikaci patří zlato i do běžného portfolia, maximálně by ale mělo tvořit do 10 procent. „Když na to lidé mají, proč ne. Každý máme jiný příběh, jiný vztah k riziku a dává nám smysl něco jiného. Já rád udělám radost dceři nebo manželce zlatým šperkem. Ale vím, že to nepotřebuju proměnit na hotovost okamžitě. Spíš svůj zlatý poklad přesouvám na další generaci,“ upozorňuje Stroukal na to, že zlato nelze prodat stejně snadno jako třeba akcie.

Zlato je tradičně považované za uchovatele hodnoty, zároveň je volatilní a jeho cena citlivě reaguje na veškeré mezinárodní krize. Aktuálně opět osciluje kolem historického maxima. Jedna trojská unce (31,3 g zlata) se obchoduje za 2300 dolarů, tedy zhruba 54 000 korun. Ještě před deseti lety stála 1300 dolarů.

Cena může jít ještě výš, míní ekonom z Metropolitní univerzity Praha Stroukal. „Protože Putin, protože Hamás, protože to vypadá na vysoké úrokové sazby po delší dobu, protože v Americe může vyhrát volby Trump. Divokých věcí, které se dějí kolem nás, je celá řada.“

A právě v časech vysokých rizik se lidé ke zlatu tradičně uchylují. Jako pojistka podle Stroukala funguje dobře. „Já jsem relativně fanoušek zlata. Chápu ho ale spíš jako pojištění nebo spoření než jako investici. Nečekám od toho to, co od akcií,“ říká ekonom.

„Zlato je kolektivní deziluze“

Kov totiž nevyrábí žádnou přidanou hodnotu jako firmy, jejichž akcie si můžeme koupit. „Nemá výnos, nemá nájem, nemá úrok, nemá dividendy. Ale pokud je po něčem poptávka a nabídka není nekonečná, tak to hodnotu má. Velká část vzniká tím, že si myslíme, že to ostatní taky hodnotí jako vzácné. Je to taková kolektivní deziluze. Stejně jako u umění, bitcoinu,“ míní Stroukal.

Americký ekonom Jeremy Siegel porovnával výkonnost jednotlivých tříd aktiv na americkém trhu v období 1802 až 2006. „O parník“ vyhrály akcie. Zlato skončilo jako druhé nejméně výnosné aktivum hned za hotovostí. Roční zhodnocení činilo v průměru pouhých 0,33 procenta.

Dokázalo sice porazit inflaci, ale jeho hodnota se za 204 let (po očištění od inflace) zvýšila jen dvojnásobně. Naproti tomu akcie se svou reálnou výnosností 6,8 procenta za rok dokázaly svou hodnotu zdvojnásobit v průměru zhruba každých 10 let.

„Kdybychom se na to podívali po opuštění zlatého standardu, po Nixonově šoku v roce 1971, tak by to vycházelo výrazně líp. Ale je pravda, že na dlouhých časových řadách zlato výnos nemá. Krátké bondy nebo nemovitosti taky nic moc v dlouhé řadě neudělají, ale v kratším horizontu to vychází docela dobře,“ míní Stroukal.

*****

Zbrojní firmy ani před válkou na Ukrajině nestrádaly. Ale Putinova agrese zvýšila zisky některých z nich několikanásobně. Akcie vyrostly o desítky až stovky procent. Budou zajímavé i dál, předpovídá analytička Anna Píchová.

Nejvíc na boomu zbrojení vydělal ten, kdo do titulů zbrojařských firem investoval před válkou. Kdo upřednostnil evropské firmy před těmi americkými, udělal ještě lépe.

„Od konce roku 2021 třeba německý Rheinmetall posílil skoro o 500 procent, britské BAE Systems o nějakých 130 procent, Thales o 110 procent. Menší zisky měly americké firmy, kdy Lockheed Martin posílil o nějakých 30 procent, RTX o 18 a General Dynamics o 38 procent. Oproti tomu takový Boeing se zase o 16 procent propadl,“ vypočítává akciová analytička Anna Píchová v podcastu Ve vatě.

Ve srovnání s průměrem obou trhů vykázali zbrojaři na obou kontinentech vysoce nadprůměrné výsledky. „Americký index S&P 500 za tu dobu od konce roku 2021 do současnosti přidal něco málo přes čtyři procenta a evropský Euro Stoxx 600 potom necelá dvě procenta. Zbrojařům se dařilo mnohonásobně více než celému trhu,“ porovnává Píchová.

Evropa je perspektivnější než Amerika

Evropské firmy mají podle Anny Píchové lepší potenciál než mnohé americké renomovaných jmen. Evropa dohání nedostatečné investice do obrany z minulých let, vysvětluje analytička.

„Mně se více líbí ty evropské firmy oproti americkým. Evropa dohání dluh, který si vytvořila, když šlo dříve zbrojení stranou. Hodně evropských zemí neplnilo ani závazek NATO dávat dvě procenta  HDP na zbrojení.“

Akcie zbrojních firem jsou někdy spolu s akciemi producentů cigaret, alkoholu či benzinu řazeny mezi tzv. akcie hříchu. Konflikt ale náhled na tento sektor dost proměnil. „Já bych se nebránila zařadit zbrojařské firmy do portfolia, nicméně rozumím tomu, že někteří lidi mají s určitým oborem, s určitými firmami a trhy problém,“ míní analytička Píchová.  

Podle Píchové není pozdě „naskočit“ do akcií ze sektoru „defense“ ani teď, i když jsou aktuálně dražší. „U některých firem může být zajímavé do nich investovat i teď nebo si případně si počkat na nějakou drobnější korekci, ale je dobré  mít ty firmy v hledáčku pořád.“  

Zajímavé tituly lze najít i mezi méně známými značkami. „Třeba norská firma Kongsberg Gruppen dodává jak obranné systémy a munici, tak mají i druhou divizi, která se zase zabývá ropou,“ vybírá Píchová.

Zbrojaři rostou solidně i bez války

V roce 2022 se celosvětově vojenský výdaje zvýšily o 3,7 procenta, dosáhly rekordní výše dvou bilionů eur. Politická vůle umí být velmi vrtkavá, takže je otázkou, zda bude svět nadále zbrojit v podobném tempu, podle Anny Píchové přesto zbrojařské firmy dál porostou. 

„Nečekala bych, že by zakázky dramaticky spadly. Jejich růst je postupný,  mají uzavřené dlouhodobé smlouvy. Nicméně nejde čekat, že tak velký skok jako firmy udělaly na tržbách se začátkem ruské agrese se bude opakovat, pokud nenastane nějaká podobná válka. Růsty  se vrátí  do běžných čísel, v průměru o  pět až 10 procent ročně,“ má za to analytička.

Taky některým českým zbrojařským firmám válka na Ukrajině byznysově pomohla. Na pražské burze jsou už přes tři roky ke koupi akcie Colt CZ. Český výrobce palných zbraní aktuálně stojí před důležitou akvizicí producenta střeliva Sellier & Bellot. 

„Akciím Coltu hodně pomohla ruská agrese a smlouva s českou armádou na dodávku zbraní. Od roku 2021 až do konce loňského roku jejich tržby vzrostly o 40 procent z nějakých necelých 11 miliard na necelých 15 miliard. Většina z toho byl ten skok v roce 2022, zatímco v loňském roce 2023 byl růst výnosů o necelá dvě procenta,“ všímá si Píchová v podcastu Ve vatě. 

Jak do zbrojařských společností investovat prostřednictví ETF? Čeho si u těchto výrobců jako investor všímat především? Poslechněte si celou epizodu podcastu Ve vatě.

*****

Nadějný pokles cen hypoték brzdí. Banky si nakupují peníze na finančním trhu nejdráž od začátku roku.  Ceny bytů v atraktivních lokalitách už zase útočí na své maximální ceny, říká hypoteční expert Libor Ostatek.

Zatímco loni vystoupaly u některých hypoték úroky až k sedmi procentům, teď je banky nabízejí za průměrnou cenu 5,19 procenta. Ceny jsou nejníž za dlouhou dobu, jak vyplývá z posledních dat z Hypomonitoru České bankovní asociace.

I v příštích měsících budou ceny úvěrů na bydlení klesat. Přestože centrální bankéři budou  nejspíš dál setrvale snižovat základní úrokovou sazbu, žádné cenové „zemětřesení“ hypoteční expert Libor Ostatek v nejbližších měsících neočekává .

„Dává mi logiku, že bychom se do poloviny roku mohli dostat do rozmezí 4,8 až pět procent. Nebude to nějaký dramatický pokles. Cena peněz dál neklesá, ale za poslední tři týdny roste,“ říká odborník Broker Trust a Golem Finance v podcastu Ve vatě.

Banky si kupují peníze za draho

Právě rostoucí cena tzv. dlouhých peněz je pro cenu hypoték s fixací na tři a více let klíčová. „Teď je cena dlouhodobých peněz, ze kterých se odvíjejí tříleté a pětileté fixace, nejvyšší za letošní rok, vyskočila o půl procenta. Čekali jsme, že banky budou v dubnu pokračovat v trendu poměrně výrazného snižování posledních dvou měsíců, kdy se to opravdu hnulo, ale teď stojí na brzdě,“ vysvětluje Ostatek.

Druhý důvod, proč banky s úpravou cen hypoték polevily, se podle experta podcastu Ve vatě skrývá za tzv. účelně vynaloženými náklady. Od 1. září se výrazně zpřísňují pravidla, za kterých smí klient s hypotékou z banky „utéct“ jinam ještě před koncem fixace. Do konce srpna bude chtít někteří klienti logicky využít toho, že v případě odchodu takřka žádnou „pokutu“ neplatí.

„Banky musí pracovat s novým typem rizika, a to riziko nyní naceňují. Útěk z fixace je pro spotřebitele extrémně ‚levný‘. A banky musí naceňovat to riziko nově, protože jim to může přinést poměrně výrazné ztráty,“ říká Ostatek. Kvůli tomuto riziku s dalšími slevami zatím váhají, míní.

Kam až se sazby hypoték dostanou

S koncem roku by se bonitní klienti mohli podle Ostatka dostat na nabídky kolem čtyř procent. „Na konci roku bych očekával sazby někde kolem 4,5 až 4,7 procenta. Nejbonitnější klienti budou dostávat průměrně sazby mezi čtyřmi až 4,5 procenta,“ predikuje hypoteční expert Ostatek.

Hypotéky s nejkratšími fixacemi budou více zlevňovat už v létě, míní Ostatek. Ty totiž výrazně ovlivňuje Česká národní banka svými sazbami. „U jednoletých můžou sazby klesat trošku výrazněji už v průběhu léta. Částečně možná zlevní dvouletá fixace. Otázka je, co bude s tou tříletou,“ uvažuje Libor Ostatek. Tzv. jednoletky si však nyní bere jen minimum klientů, drtivá většina preferuje tříleté fixace.

Obchod s byty se po dvou letech stagnace zase rozbíhá. V březnu si Češi v vzali v souhrnu hypotéky zhruba za 15 miliard korun. „V březnu jsme poprvé po téměř dvou letech překonali hranici 5000 poskytnutých hypoték za měsíc, která je takovou vstupenkou do ‚normálního‘ stavu.  Předcovidový stav byl kolem sedm až osm tisíc hypoték za měsíc,“ spočítal Libor Ostatek.

Byty kolem velkých měst už zase zdražují

Průměrná výše hypotéky stoupla už loni přes tři miliony korun a jde dál nahoru. Velký vliv mělo vypnutí hypotečního limitu DSTI. Rodiny mohou po tomto rozvolnění pravidel ze strany ČNB vydávat na měsíční splátku více peněz vůči svým čistým příjmům. Pomohlo to bonitnějším rodinám, které si tak mohou dovolit větší, luxusnější a tedy i dražší nemovitosti.

S volnějšími pravidly a lepšími úroky hypoték roste svižně nabídková cena bytů. „Když se podíváme na růst nabídkových cen, tak poměrně výrazně pádí prstenec kolem ekonomicky aktivních měst a metropolí, jako je Praha. My jsme na průměrné nabídkové ceně bytů relativně blízko toho, co tady bylo na maximu v únoru nebo v dubnu roku 2022,“ srovnává Ostatek.

„V únoru nebo v dubnu roku 2022 jsme se vykývli na 4,3 milionu. A po dvou letech jsme najednou zpátky téměř na maximu 4,7 milionu v nabídkových cenách. Myslím si, že to je hodnota, kterou překonáme v květnu, možná v červnu.“

Růst platů konečně poznáme i v peněženkách. Podle Jany Matesové firmy letos přidají v průměru přes šest procent. „Kdo pracuje v službách, zkuste si říct o 10 % navíc,“ radí ekonomka.

Firmy sice v posledních dvou letech přidávaly slušně, ale s inflací výdělky krok neudržely. S úrovní mezd se Češi propadli dokonce o sedm let zpět, do roku 2017. Letošní inflace bude podstatně méně krutá, odhadem kolem 2 %, a svižný růst mezd by měl vydržet.

Loni dosáhla průměrná mzda 43 341, ta mediánová 39 685 korun. „Ve druhém pololetí je růst reálných mezd jistotou,“ předpovídá ekonomka Jana Matesová v podcastu Ve vatě. „Kdyby průměrné tempo bylo zase 6,5 %, tak lidé skutečně ucítí, že si za své peníze z každé výplaty koupí víc. Předpokládat, že mzdy vyrostou reálně o 4 %, je realistické,“ říká Jana Matesová.

Hned v několika sektorech si ale budou zaměstnanci moci říct i o víc. „Ve službách to určitě zkuste. Velice navyšují ceny, inflace v oblasti služeb je pořád vysoká, tak to zkuste, abyste z ní také něco měli. Zkuste si říct třeba i o 10 %. Ono to samozřejmě záleží, na jaké funkci jste. Dobře si předtím se sumarizujte, čím jste firmě přispěli a čím jí ještě chcete přispět a určitě nějaké navýšení získáte,“ radí Matesová.

Malé a střední firmy nemají objednávky

Automobilka Toyota k lednu navýšila mzdy ve své kolínské továrně o více než 11 %, Škoda Auto zvýší od dubna mzdové tarify o pět procent a zaměstnancům nadto přiznala stotisícový bonus. Podle Matesové půjdou mzdy nahoru v automobilovém průmyslu i dál. „Ale bude to spojené s tím, že ty sektory budou zaměstnávat méně lidí, čili hrozí tam i propouštění, ale těm, které si nechají, zvýší mzdy.“

Ne všude se ale do zbytku roku dívají s optimismem. „Pokud dosáhneme růstu HDP v tomto roce 1 %, tak to bude velmi pozitivní. To by bylo na zatleskání. Zpracovatelský průmysl kromě automobilového a jejich dodavatelů vidím špatně. Spousta malých a středních firem nemá objednávky. Máme skoro polovinu dubna, to je varovné.“

Podle průzkumu nálady na trhu společnosti Manpower se největší propouštění čeká ve veřejném a neziskovém sektoru, 29 % oslovených institucí hodlá letos snižovat stavy.

Uchazečům roste sebevědomí

Trh práce je nicméně už řadu let extrémně napjatý. Podle ekonomky Jany Matesové roste uchazečům o práci při pohovorech sebevědomí. Mezi jednotlivými regiony a hlavním městem jsou však v požadavcích značné rozdíly.

„Je to jedna z věcí, které vrážejí hlouběji a hlouběji klín mezi Prahu a to, jak Pražany vnímá český venkov. Pražský trh je poměrně dobře schopen mzdové požadavky stále vstřebávat, což je také důvod, proč si někteří troufnou říct o nerealistické sumy,“ má za to Jana Matesová.

„Vždycky je také dobře na začátku ukázat, co člověk umí, a pak si přijít s těmi výsledky, říct o zvýšení platu. Vyjednávací taktika je podstřelit na jedné straně a přestřelit na straně druhé. Jenomže to musí být v nějakém koridoru, který je realistický, a ne požadavek na 80 000 jako nástupní plat asistentky,“ líčí Matesová.

Podle ekonomky by kultuře pracovního trhu prospělo, kdyby byly firmy trochu méně tajemné kolem výše nabízené mzdy. „U minimálního i nástupního platu by mělo být jasné nějaké spektrum rozložení těch mezd, ale beze jmen.“

Centrální banky jsou přecpané penězi, které nahromadily při záchraně ekonomik. Daní za pomoc v těžších časech bude pomalý růst, což už podle ekonoma Dominika Stroukala zažíváme.

Dříve si banky peníze půjčovaly mezi sebou. Která jich měla víc, půjčila bance, které jich měla méně. „Po roce 2008 banky jedou v módu přebytku likvidity. Díky procesu kvantitativního uvolňování po velké finanční krizi jsme se dostali do situace, kdy velká většina bank má likvidity dostatek a tu alokuje do různých investic,“ popisuje ekonom Dominik Stroukal novou realitu na trhu s úvěry v podcastu Ve vatě.

Laici říkají kvantitativnímu uvolňování tištění peněz, v Americe se používá termín helicopter money, v reálu jde o nástroj měnové politiky, kterým se centrální banky naučily „nakopávat“ ekonomiku. V praxi nakupují aktiva od komerčních bank, neposílají jim „vytištěné peníze“. Žádné nové peníze ve skutečnosti nevznikají. Místo toho centrální banka vytváří likviditu, kterou komerční banky drží na účtech rezerv u centrální banky.

Po pandemii covidu je v bankách těchto volných rezerv extrémní množství. „Během roku a půl jsme, když se bavíme o Americe, nahnali několikanásobně větší objem likvidity než během období po velké finanční krizi v letech 2009 až 2014,“ všímá si Jan Berka, který se se Stroukalem měnové politice věnuje v právě vydávané knize Trhy. Měnová politika pro nadšence a investory.

Dopady toho, že „banky sedí na hromadě peněz“, jak říká Dominik Stroukal, cítí i spotřebitelé. „Když člověk přijde do banky, vezme si úvěr, tak ho má. Dřív se stály fronty na banky, dneska banky stojí fronty na lidi. To je změna, kterou kvantitativní uvolnění přineslo.“

Česko na „japonské cestě“

Japonská ekonomika, která se dekády potácí v deflaci, se dokonce dostala do fáze, kdy si domácnosti ani firmy nechtějí nové úvěry brát.

„Domácnosti se radši oddlužovaly, než aby se zadlužovaly. Pokud to nedokáže nastartovat měnová ani fiskální politika, tak s tím nehnete. Podobnou věc vidíme třeba v Číně. Sazby jsou nízko, v bankovním sektoru je spoustu likvidity, ale domácnosti a firmy si nebudou brát úvěry. A když si je nebudou brát, tak ekonomiku nenakopnete,“ vysvětluje Jan Berka, šéfredaktor ekonomického webu Roklen 24.

To je podle Dominika Stroukala výhledově hrozba i pro českou ekonomiku. „Do japonského modelu se můžeme dostat i u nás. Nemyslím, že záporné nebo nulové úrokové sazby jsou pryč kvůli jedné inflační epizodě. Dlouhodobě, už jenom z populačních důvodů, budou mít sazby tendenci být nižší.“ Starší populace si v průměru logicky vezme úvěrů méně.

Ani banky už nepadají jako dřív

Přebytek likvidity v bankách má pozitivní i negativní dopady. Banky jsou mnohem odolnější než dřív. Podle Stroukala dokonce žijeme v „bernankeovském“ světě, kdy banky nesmí padat.

„V roce 2008 seděl v čele amerického Fed Ben Bernanke, dneska čerstvý nositel Nobelovy ceny za ekonomii, největší znalec velké hospodářské krize ze 30. let, který dodnes říká: ‚Banky by neměly padat.‘ Pádů se bojíme, banky musí být proto zacpané likviditou. To je dnešní modus operandi,“ říká Stroukal.

Evropu i Spojené státy – jako daň za kvantitativní uvolňování – čeká v příštích letech slabý ekonomický růst. „Jeden z nákladů kvantitativního uvolňování právě vidíme, všechno tak nějak zpomalí. V Evropě se to více než v Americe může navíc promítnout do vyššího zadlužení, jak jsme to hnali přes fiskál,“ řekl Stroukal s odkazem na vládní zadlužování.

Investor, který sleduje měnovou politiku, má na trzích výhodu. Na co přesně se dívat? Poslechněte si celý podcast nahoře v přehrávači.

Investovat se dá i s pětistovkou měsíčně. Základ je začít v mládí a neodcházet z trhu, když se mu nedaří. „Trvalý příkaz, nejlépe hned po výplatě, nečekat, co na konci měsíce ušetřím,“ radí analytička Anna Píchová.

Investor, který je schopen od dvaceti do pětadvaceti let posílat do investic 10 000 korun ročně, a pak nechá do svých šesedáti let peníze bez dalších příspěvků za 10% úrok zhodnocovat, bude mít na účtě nakonec 1,9 milionu korun.

Naproti tomu investor, který začne deset tisíc odkládat až ve třiceti a bude investovat 10 tisíc každý rok, skončí při 10% zhodnocení v šedesáti letech s 1,6 miliony na kontě. Vloží tedy celkem nikoli 50, ale 300 tisíc a stejně skončí před důchodem s o 15 procent nižší částkou.

Diametrální rozdíl vzniká zásluhou složeného úročení, které Albert Einstein nazval „osmým divem“ světa. Je založené na opětovném investování toho, co si investor dosud svým investováním vydělal. Čím déle se investice drží, tím více v čase roste.

Každý rok, o který začátek investování odložíme, tak hraje roli. „Část toho se dá dohnat tím, jak se mění vlastně chování toho člověka a jeho výdaje a příjmy v průběhu života. Jak člověk postupuje v kariéře, je schopen vygenerovat více peněz a více zainvestovat. Po padesátce naopak začíná méně utrácet, takže je schopen generovat větší úspory,“ podotýká hlavní analytička společnosti Cyrrus Anna Píchová.

Nelekat si propadů

„Za mě je i pětistovka dobrá. Je dobré začít vytvořit návyk a nechat peníze pracovat, protože složené úročení prostě funguje,“ zdůrazňuje Píchová v podcastu Ve vatě. Neméně důležité je u investování vydržet a trh neopouštět ani při jeho propadech. Kdo čeká, až akcie zlevní, může propást okamžiky jejich největšího zhodnocení.

„Těch nejlepších dnů, které dělají nadvýnos, je opravdu jenom pár. Proto je dobré na trhu prostě být a přečkat i velké poklesy. Největší růsty totiž přicházejí po nejhorších dnech, je to dokázáno i na historických datech. Zhruba 75 procent nejlepších dnů přišlo buď ve stále trvajícím medvědím trhu, kdy byl trh v poklesu, nebo potom v brzkém počátku toho býčího trhu, tedy nového růstu,“ shrnuje analytička.

Pokud se investor lekne, když jde trh dolů a začne v panice akcie prodávat, připraví se o výnos. „Pokud zmešká 10 nejlepších dnů, bude mít horší výkonnost o 54 procent, než kdyby akcie podržel. Pokud zmešká 30 nejlepších dnů, tak už bude mít výkonnost horší o 83 procent, než kdyby tam ty peníze nechal,“ říká Píchová a doporučuje si investování zautomatizovat.

„Trvalý příkaz, nejlépe hned po výplatě. Nečekat, co na konci měsíce ušetřím,“ radí v aktuální epizodě Ve vatě.

Kam s nimi?

Pro pravidelné investice „s málem“ jsou vhodné podílové fondy nebo na burze obchodovaná ETF (exchange traded funds, pozn. red.).

Podílové fondy mají pro začátečníky výhodu, že je lze nakoupit v korunách, není nutné směňovat měnu do eur nebo dolarů a pořídit se dají už od stokoruny. „U podílového fondu je nominální hodnota jednoho podílového listu na jedné koruně. Když mám pětistovku měsíčně, koupím si 500 podílových listů,“ vysvětluje Píchová.

Minimální investovaná částka může být naopak limitující u některých ETF. Nejznámější dolarové ETF na S&P500 je SPY, jeden jeho kus stojí aktuálně 520 dolarů, tedy zhruba 12 000 Kč. „Kdybych měla pětistovku měsíčně, tak bych si ty pětistovky posílala na účet dva roky, než si naspořím hypoteticky 12 000 Kč na jeden kus ETF. Demotivující. A hlavně by nám dva roky na trhu utekly,“ podotýká Píchová.

Někteří brokeři dovolují nakoupit frakce „étéefek“. Tedy určitou část, například desetinu. Zbytek si koupí jiný klient nebo ho drží broker takzvaně na vlastní knize.

Začátečník se nemusí bránit ani nákupu jednotlivých akcií. Kvalitní akcii lze sehnat i za cenu pod deset dolarů. „Nominální cena, kterou na tom trhu vidíme, nám neříká nic o kvalitě firmy. I menší firma může mít zajímavou valuaci nebo zajímavý produkt, očekávaný růst. Investice může dávat i větší smysl než do firmy, jejíž akcie stojí třeba 1 000 dolarů.

Nákladnější akcie lze také kupovat po frakcích. Má to ovšem své limity, upozorňuje Anna Píchová. „Nemůžu o firmě rozhodovat jako akcionář, na dividendu mám nárok, ale jen ve výši mého podílu. Velký rozdíl je pak v danění. Pokud držím frakce, tak se neuplatňuje tříletý daňový test.“ Výnos je tedy nutné zdanit.

Sazba u úvěru na bydlení není nic posvátného, co je dáno na věky. Klient by měl do své banky každý rok zajít a zkusit podmínky přejednat, má zato hypoteční poradce Tomáš Rusňák.

Je to dilema. Řešit s bankou nové úroky u hypotéky už teď, nebo si počkat, zda ještě klesnou? Podle hypotečního specialisty ze společnosti Taurum Tomáše Rusňáka nás větší pohyby v sazbách teprve čekají.

„Myslím si, že banky budou víc snižovat až na podzim, ale už dneska tu pokles je a mohu s bankou vyjednávat. Za stávajících podmínek bych to řešil v létě, domluvil se s bankou na nové fixaci, a za dalšího půl, tři čtvrtě roku znovu.“

„Pokud přijdu jedenkrát do roka do své vlastní banky s požadavkem na snížení sazby, protože jsem si tu hypotéku bral doopravdy za draho, tak to není nic proti ničemu a banka by měla být ochotná se se mnou bavit,“ radí v podcastu Ve vatě expert přes hypotéky a autor podcastu Hypotécast Tomáš Rusňák.

Na první nabídku nekývněte

Než klient vyrazí do banky na jednání, měl by si sám nebo za pomoci specialisty udělat malou finanční analýzu. Zjistit, kam až ho banka pustí, vybízí Rusňák. „Vaše příjmy, vaše výdaje, majetek, celkově zdroje, které mám připravené, případně možnost úvěr dozajistit jinou nemovitostí, ať už vlastní anebo někoho z rodiny,“ vyjmenovává.

Nekývněte na první nabídku, zvlášť ve velkých bankách. „Větší banky nedávají na první dobrou ty nejlepší možné podmínky. U těch menších se dá dobrá nabídka získat napoprvé,“ sdílí své zkušenosti poradce Rusňák. Ačkoli je poskytování hypotečních úvěrů hodně standardizovaný obchod svázaný řadou parametrů a limitů, každý klient si nakonec může vyjednat výrazně rozdílnou cenu, ale i podmínky.

Podle Rusňáka vyjednávání v bankách někdy připomíná smlouvání „na perském trhu“. „Je to šílené, mně osobně to vadí, i my musíme občas hrát tuhle hru a doopravdy se chovat jako na tržnici. Chtěl bych, aby to prostředí bylo transparentnější.“

Nejdřív ke konkurenci, pak do domácí banky

Do banky je proto dobré jít už se zmapovaným trhem a s nabídkou od konkurence. „V ideálním případě vzít nějakou protinabídku a poslat ji do své banky: Hele, tohle jsou možnosti, které mám, nechtěl bych odcházet, ale musíme se bavit prostě o nějaké konkurenceschopné nabídce. Pokud ji dostanu, super. Pokud ne, není nic jednoduššího než odejít,“ míní Rusňák.

Banky se aktuálně kvůli nadcházející změně podmínek, za kterých bude možno před koncem fixace odejít, obávají kolotoče refixací. Část z nich omezuje spolupráci s externími poradci, z nichž někteří klienty přetahují mezi bankami jen kvůli provizi, a deklaruje snahu si klienta udržet stůj co stůj: „Retenční oddělení mají docela volné ruce a cílem je udržet klienty, pokud možno, za každou cenu,“ myslí si Tomáš Rusňák.

Výši úroku hypotéky ovlivní i bonita a dosavadní platební morálka klienta, zajištění hypotéky nemovitostí, roli může hrát i to, na jaké pobočce si úvěr sjednáváte. „Regionální ředitelé v těch bankách mají nějaké plány, a pokud ten plán nemají splněný, tak jsou ochotní dát větší slevy, mnohem víc za ten případ v rámci banky kopat, aby to prošlo, protože na to mají sami navázané odměny.“

Když se podmínky dobře sejdou, lze v bance „usmlouvat“ i snížení úroku o jedno procento. „Teoreticky ano. Na první dobrou dokážou některé banky dát i sazbu okolo šesti procent, když končí fixace. To se dá stlačit dolů, ale nejde to vždycky,“ říká Tomáš Rusňák.

Nejlevnější hypotéka nemusí být nejlepší

Jen výše sazby však není všechno. „Nejlevnější hypotéka nemusí nutně znamenat nejlepší. Cena je jedna věc, otázka je, čím je podmíněná. Dneska na trhu vidím nabídky 4,29 nebo 4,69 procenta, ale většinou je to s nějakým pojištěním. Pojištění mi prodražuje RPSN, celkové náklady úvěru pak najednou skáčou klidně na 5,5 nebo 5,8 procenta,“ upozorňuje Tomáš Rusňák.

Důležité je podívat se i na podmínky čerpání. „Šel bych primárně po parametru bonita, průkaznosti mého příjmu, možnostech čerpání. Jsou případy, kdy je velmi složité rozpohybovat banku a dostat se k penězům z úvěru, který už mám dávno schválený,“ varuje Rusňák.

Zákon o podpoře bydlení  jde do finále.  Mimo jiné má motivovat majitele prázdných bytů, aby volné nemovitosti opravili a pustili je na trh. Obec jim má garantovat případné ztráty - když nájemník byt zničí nebo nezaplatí nájem.

V Česku je aktuálně zhruba 200 tisíc prázdných bytů, vyplývá z dat Statistického úřadu. Část z nich chce stát do oběhu pomocí nové legislativy, kterou by už v dubnu mohla projednat vláda. 

„Ambice je dostat na trh s bydlením každý rok 1000 obecních a 2000 soukromých bytů, pro představu to  je cca 10 na  obec s rozšířenou působností,“ plánuje Jan Schneider, ředitel politiky bydlení Ministerstva pro místní rozvoj (MMR), které zákon přichystalo.

Jak chce stát byty dostat do oběhu? Pomocí garancí přesvědčí majitele k pronájmu bez rizika, avizuje zástupce ministerstva. „Obec nebo nějaká nezisková organizace na sebe přebírá rizika, kterých se pronajímatelé bojí. Nebude-li mi ten nájemník platit, něco mi tam zničí, nebude-li se chtít vystěhovat, tak   ten zákon dává nástroje podpory,“ uvedl Schneider z MMR ve speciální epizodě podcastu Ve vatě na téma nájemní bydlení.

Zkušenosti některých majitelů s pronájmem jsou tak tristní, že už byt na trh více dát nechtějí. Škody i za statisíce. Nezaplacený nájem několik měsíců. A absolutní bezmoc se nespolehlivého nájemníka zbavit.

Garance vyjdou na 1,5 miliardy ročně

Tato rizika má nová legislativa z pronajímatelů sejmout. „Je tam garance toho, že v případě, že se něco takového stane, tak škoda půjde za tím, kdo poskytuje garanci. Tomu pronajímateli se ten byt prostě vrátí ve stavu, v jakém ho předal. Takže to „zatáhne“ obec z příspěvků, které na to dostane od státu,“ vysvětluje Jan Schneider.  Garantem se může stát nejen obec či kraj, ale i  další právnické osoby, které poskytují sociální služby nebo se věnují realitní činnosti.

Případné škody zaplatí například obec z příspěvků, které na to dostane od státu. „Počítá se, že kompletní náklady na ten zákon budou kolem 1,5, miliardy ročně. Z reálných zkušeností z projektů, které už dneska jedou ve spoustě měst a stejně tak v zahraničí, ale plyne, že skutečných plnění je marginální procento,“ říká Schneider.

Pilotní projekty už běží v Hradci králové, Brně i Praze. Libor Ostatek, expert na hypotéky z Broker Trust a Golem Finance, je ale k fungování garancí v praxi skeptický: „Už to vidím, jak zastupitelstvo odsouhlasí někomu zaplatit rozbité zařízení,“ pochybuje.

Nečekat, až se postaví byty

Podle Martina Luxe jde ovšem o model, který je odzkoušený a funkční, a může reálně vyřešit situaci řady lidí v akutní bytové nouzi. „Garantované bydlení funguje velmi dobře v mnoha západních zemích. Velmi rychle a levně se jí řeší bezdomovectví, protože se nečeká, než někdo postaví nějaké sociální byty, které se stejně nakonec přidělí známým starosty a ne těm, kteří to nejvíc potřebují.“

Investici ve výši 1,5 miliardy korun ročně, z které by se záruky pokrývaly, nepovažuje Lux ve srovnání se současnými náklady bytové krize za vysokou. „Je to levnější, ale i trhu přátelské, protože  je do toho zapojen soukromý pronajímatel. Pokud nechce mít starosti a zároveň si řekne, už mám zisku poměrně dost a pronajímám tady 100 jiných bytů, tak aspoň 10 bych dal na nějaký sociální účel. Je to pro něj bezrizikový pronájem.“

Zákon počítá taky  s možností obci svůj byt svěřit, aby ho pronajímala namísto majitele. To ale i sám Schneider pokládá za extrémní variantu, o kterou nebude moc zájem.  „Ta obec ten byt pronajme a podnajímá ho dál tak, aby se bydlení dostalo i  skupinám, které můžou být vnímány jako jako rizikové.“

Na hranici tzv. bytové nouze je podle resortu ministra Ivana Bartoše (Piráti) více než milion obyvatel. Jejich výdaje na bydlení jsou totiž vůči příjmům tak vysoké, že si do budoucna budou moci bydlení udržet jen stěží.

Zhoršující se situaci v bydlení mají pomoci vyřešit i kontaktní místa, kde budou úředníci nabízet poradenství, posuzovat bytovou nouzi a navrhovat možnou podporu.

I nejmladší generace si uvědomují, že odkládat si peníze na stáří je nezbytnost. Jinak bude jejich životní úroveň ve stáří nízká. Ekonomka Jana Matesová přidává další drobné tipy, co si pohlídat, aby důchod nebyl ještě nižší.

U dvacátníků a třicátníků, kteří půjdou do penze za 30 až 40 let, je výše penzí v mlze.  Podle Jany Matesové mají mladí kolem důchodů jedinou jistotu. „Že se nemohou spolehnout na to, že by v důchodu vyžili jenom z průběžného pilíře. Nějaký základ pravděpodobně dostanou, nejsme rozvojový svět,“ říká Matesová s tím, že výše penzí ovšem nebude bůhvíjaká.

Zatímco na přelomu milénia připadalo na jednoho důchodce pět lidí v ekonomicky aktivním věku, o  20 let později to bylo už jenom 3,5.  A v roce 2050 už to budou jen dva na jednoho. „Jako by si každý partnerský pár kromě všech svých dětí a podpory svých rodičů přibral ještě jednoho důchodce, kterého bude plně živit,“ přirovnává ekonomka Jana Matesová, někdejší zástupkyně ČR při Světové bance, v podcastu Ve vatě.

Demografie donutila vládu k proměně důchodového systému. Příštím generacím bude v průběhu příštích let zvolna klesat náhradový poměr a stoupat věk odchodu do penze. Nejvýrazněji se změny, které Jurečka chystá, dotknou ročníků narozených po roce 1966.

Pozor na odpracované roky

Jedna výrazná změna začne platit už od letošního listopadu. Zatímco nyní má člověk na řádný důchod nárok, pokud dosáhne důchodového věku a minimálně 35 let odváděl sociální pojištění, nově bude muset pracovat alespoň  40 let.

Řada lidí bude mít problém tuhle podmínku splnit. Podle ekonomky Jany Matesové je potřeba už od mládí myslet na to, že každý den sociálního pojištění se počítá. A hlavně, všechno si evidovat. I u brigád je ideální upřednostňovat takové, z kterých se důchodové pojištění odvádí, třeba formou dohod o provedení práce.

„Všechny doklady si dobře skladujte. Nespoléhejte na to, že kybernetický digitální systém státu bude za 40, 50 let vědět, kolik jste takových částečných úvazků nebo dohod měli,“ varuje Matesová.

Kolik má člověk z potřebných roků už „odpracováno“, lze snadno zkontrolovat v aplikaci IDA (Informativní důchodová aplikace) na webu České správy sociálního zabezpečení. Pokud nějaké pojištěné doby chybí (studium aplikace zatím neeviduje), lze s patřičnými doklady požádat ČSSZ o dodatečné zapsání. „I z té IDy si udělejte papírový výpis, nechte si ho notářsky potvrdit a schovejte si ho. Každý rok, který si nasbíráte, se vám může hodit,“ radí Matesová.

Zkušená ve světě se do důchodu nepočítá

Brigády mimo Evropskou unii se do zmíněných 40 let, které budete pro přiznání důchodu odpracovat, nepočítají.  „Jedete-li třeba na Nový Zéland, kde pracujete například v programu World and Travel nebo děláte nějakou brigádu, tam si něco vyděláte, za ty peníze chvíli cestujete, tak z toho času se vám do těch 40 odpracovaných let nebude počítat nic, jakmile to bude jinde než v Evropské unii,“ varuje Matesová.

Vyberte zaměstnavatele, který vám na penzi přidá

Řada zaměstnavatelů nabízí svým lidem benefity, členské karty do fitness, příspěvek na dovolenou nebo obdobu stravenek. Nejvýhodnější je ale podle Jany Matesové volit toho, který nabízí příspěvek k penzijnímu spoření.

„Když se o vás přitahuje víc zaměstnavatelů, tak se zeptejte, který z  nich vám bude přispívat ke spoření na důchod. Může vám dát víc, než v těch ostatních benefitech.  Protože na ty ostatní benefity má teď být nově strop, jak vyplývá to z úsporného balíčku,“ míní ekonomka.

Čím vyšší plat, tím vyšší důchod

Vedle počtu odpracovaných let je pro výši důchodů určující samozřejmě výše příjmů. Důchod má dvě části.  Základní výměra představuje 10 % průměrné mzdy, v letošním roce  tedy 4 400 Kč. Větší část důchodu tvoří individuální složka, kterou ovlivňuje každý sám. Čím vyšší výdělky a čím více odpracovaných let, tím vyšší důchod.

Důchod se navyšuje i poté, co do penze nastoupíte.  Za každých 90 dnů práce navíc v důchodu se vám důchod zvedne o  1,5 % výpočtového základu.

Stát podporuje Čechy, aby si spořili na stáří či vlastní bydlení miliardami ročně. Kdo by pobral veškeré příspěvky a daňové odpočty, přijde si za rok až na 38 tisíc korun. Podpora není dobře cílená, míní ekonom Dominik Stroukal.

Stavební spoření. Penzijní připojištění. Životní pojištění. Hypotéka. DIP. U všech těchto produktů lze při splnění podmínek dostat od státu tisícikoruny navíc za to, že se člověk snaží o vlastní bydlení či se chystá „na stará kolena“. Kdo by chtěl využít veškerou podporu v maximální výši, dostane za rok od státu „jako dárek“ v součtu 38 140 korun.

Celkem lze na daních platit méně - pokud vynecháme slevu na nepracující manželku - o 33 540 korun. Na státních příspěvcích za zmíněné produkty je možné dostat dalších 4600 korun. Systém podpory je podle ekonoma Dominika Stroukala štědrý a špatně nastavený.

Více než lidi, kteří mají hluboko do kapsy, obdarovává stát ale ty majetnější občany. „Vypadá to, že čím jsi bohatší, tím víc se dá stát podojit. To je jedna z věcí, kterou jsme se s NERV snažili měnit, a doufám, se nám to podařilo trošku k lepšímu,“ říká člen Národní ekonomické rady vlády Stroukal.

Podle Nikoly Žítkové, výkonné ředitelky daňově-poradenské firmy NeoTax, je stát se svými „dárečky“ štědrý až příliš. „Stát toho nabízí až moc. Na podporu dosáhnou i bohatší lidé. Je to zbytečné, stát by měl spíš podporovat chudší pomocí slev na dani než pomocí příspěvků.“

Stavební spoření patří k nejbezpečnějším, ale už dávno ne k těm nejvýhodnějším finančním produktům. Státní podpora už byla několikrát zkrácena, naposledy v lednu. To klesl maximální příspěvek z 2000 na tisícikorunu ročně. Aby na ni střadatel dosáhl, musí naspořit 20 tisíc korun za rok. A střádat je třeba alespoň 6 let.

„Stavebko dávalo smysl ve chvíli, kdy jsme potřebovali nakopnout soukromý trh s bydlením v devadesátkách, ale doba se změnila,“ říká Stroukal, kterému vadí, že úspory ze stavebního spoření nejsou účelově vázané na bydlení.

Každý, kdo si ve starém či novém penzijním pojištění vytváří finanční polštář na penzi, má nárok na státní příspěvek a daňové zvýhodnění. Aby dosáhl na maximální příspěvek od státu, musí střadatel od ledna ukládat alespoň tisícikorunu, a od července už dokonce 1700 korun měsíčně. Stát mu pak ke každé úložce přispěje 340 korunami. Bonusovou částku mohou navýšit ještě příspěvky od zaměstnavatele, ty se liší firma od firmy.

Peníze si smí klient vybrat nejdřív v den 60. narozenin, poté co alespoň 10 let spořil. Vláda parametry spoření proměnila, aby Čechy přiměla odkládat si více peněz než dosud. Průměrný Čech si totiž na „penzijko“ šetří jen 783 korun měsíčně. Příspěvky na penzijní spoření si lze odečíst ze základu daně, od letoška nově až do výše 48 tisíc ročně.

Daňový odpočet v téže výši, tedy necelých 50 tisíc, nabízí i DIP. Pod zkratkou se skrývá nový nástroj, dlouhodobý investiční produkt. „Do tohoto balíčku patří penzijko, životko, DIP a pojištění dlouhodobé péče. Tyto produkty si můžete namixovat mezi sebou, jak vám to nejvíc daňově vyhovuje, nicméně v konečném součtu si můžete odečíst maximálně 48 000 na všechny produkty dohromady,“ vysvětluje Nikola Žítková z Neo Tax.  Člověk si může vybrat, zda si celou částku odpočte třeba jen na životní pojištění, nebo ji rozdělí mezi více produktů.

Na maximální odpočet si sáhne ten, kdo do DIP bude posílat 4 tisícovky měsíčně. „Daňová úspora za maximální odpočet bude v konečném důsledku 7200 Kč pro toho, kdo má klasickou patnáctiprocentní daň. Kdo má 23procentní progresivní zdanění, má slevu vyšší, 11 040 Kč,“ počítá Žítková.

Podle Stroukala šel ale i DIP nastavit lépe: „Ten příspěvek využiju rád. Jen to sníží daně a nijak to nezmění moje zajištění na důchod. Ty  peníze už teď investuju, tak si část z nich olepím DIPem a budu mít menší daně.“

Úroky ze splátek hypotéky si lze také odečíst z daní. „Limit je 150 000 Kč pro ty, kteří mají hypotéku od 1. ledna 2021. Ti, kteří ji stihli uzavřít předtím, tak pro ně pořád platí starý limit odpočtu 300 000, a to i v momentě, když došlo k refinancování úvěru,“ upřesnila Žítková. Odpočet nelze uplatnit na investiční byty. Konečná sleva na dani bude činit 22 500 korun.

Podle Stroukala by však měl stát uvažovat o osekání, nebo dokonce zrušení podpory. „Já jsem o tom nahlas mluvil na NERV, ale tam přes to vlak nejel. Teď se to asi už nikdy nestane. Mně osobně přijde zvláštní, že mi stát vrátí úroky z jedné splátky, jen kvůli tomu, že jsem měl štěstí a dost peněz na to, abych si vzal velkou hypotéku,“ vadí ekonomovi.

V uplynulých dvou letech létaly akcie ČEZ nahoru a dolů, skoro jako u technologických titulů. Takhle divoký vývoj letos nebude. V nejbližších letech ho zářné výsledky nečekají. Ceny energií klesají, říká analytička Anna Píchová.

V květnu loňského roku se akcie největšího tuzemského výrobce elektřiny dostaly na své maximum 1 225 Kč. Tam se podle analytičky Anny Píchové letos už nepodívají.

„V dlouhodobějším horizontu se tam vrátit mohou, v letošním roce to s velkou pravděpodobností nebude, pokud nepřijde nějaká neočekávaná zpráva. Ale jen na základě hospodaření firmy by se tam akcie podívat s největší pravděpodobností neměly,“ řekla v investičním podcastu Ve vatě.

Za poslední rok ztratila akcie energetického polostátního kolosu přes 17 procent. Jen od začátku roku propadla o více než 12 procent. „V uplynulých dvou letech tak akcie ČEZ byly poměrně volatilní, ta volatilita byla někdy podobná až skoro těm technologickým titulům,“ glosuje vedoucí analytiků v Cyrrus Anna Píchová.

Analytici zhoršili předpověď ohledně dalšího vývoje v ČEZ a doporučení investorům změnili z „koupit“ na „akumulovat“. To obvykle značí, že mají zájemci akcie nakupovat, když jejich cena klesne. Ale experti už nečekají tak výrazný a rychlý růst.

Za neradostným vývojem nestojí zdaleka jen mlhavé výroky politiků o budoucnosti firmy. Hlavní faktor, který ziskovost a tedy i cenu akcie ovlivňuje, je vývoj cen elektřiny. A ta zlevňuje.

Cenu elektřinu táhne dolů slabý průmysl

„Tržby ČEZ se odvíjí od vyrobeného množství energie, které je víceméně fixní. Hodně fluktuuje cena, takže tržby jsou hodně závislé na vývoji ceny. A cena elektrické energie má od loňského roku sestupnou trajektorii, v letošním roce by tomu nemělo být jinak. V letošním roce by, s ohledem na slabý průmysl, měla jít cena elektrické energie ještě níž.“

Cenu totiž ovlivňuje hlavně poptávka, která se snížila v celé Evropské unii. Zároveň máme letos poměrně teplou zimu a důležitou roli hrají i emisní povolenky. „Velká nabídka povolenek na trhu tlačí jejich cenu dolů. Ale v horizontu tří až 10 let, kdy jich bude na trhu dostupných méně, by jejich cena měla jít zase nahoru. Když o euro vzroste nebo klesne cena povolenky, tak zhruba o půl eura vzroste nebo klesne cena elektrické energie,“ uvedla Anna Píchová.

Na stáří jsou lepší investice

Dlouhodobý vývoj lze těžko předjímat, i proto by s dlouhodobým horizontem Píchová doporučila investovat spíše jinam. „Myslím, že jsou na stáří lepší investice.“

Zestátnění podniků, v němž stát drží skoro 70 procent, ale považuje v příštích pět letech za nepravděpodobné. „Myslím si, že úplně ze stolu spadla možnost zestátnění. Zestátnění byla reakce na energetickou krizi v roce 2022, kdy premiér řekl, že stát by chtěl mít důležitou infrastrukturu, hlavně výrobu energií, pod sebou, nicméně ten správný moment na to zestátnění, vykoupení, vyplacení těch minoritních akcionářů vlastně promeškal,“ uvedla Píchová v podcastu.

Výsledky hospodaření ČEZ za loňský rok se dozvíme 21. března. Jaká ze zisku vyplyne dividenda, tak lze zatím jen odhadovat. „Čekáme dividendu okolo 70 Kč na akcii, přičemž výplatní poměr by měl být znovu 100 procent,“ tuší Píchová.

Jaké dopady by na akcionáře mělo rozdělení společnosti na dvě části? Přišel čas se akcie zbavit? Nebo ji naopak kvůli poklesu ceny nakoupit? Poslechněte si celý podcast Ve vatě.

Tříletá inflační epizoda je s největší pravděpodobností za námi. Češi se z ní hodně naučili, třeba nenakupovat za nesmyslné ceny, říká ekonomka Jana Matesová. Teď se ale obává, kam vrhnou peníze, které naspořili.

Lednová inflace byla pro řadu ekonomů i pro Českou národní banku příjemným překvapením. Tak nízké číslo - ceny meziročně rostly o 2,3 % - jsme od statistiků neviděli od března 2021. Podle ekonomky Jany Matesové je ale stabilita cen křehká. „Reklama na to lednové číslo je bombastická, stejně jako reklama:  Běžte a utrácejte. Prosím vás ne, utrácejte s rozumem, z toho hlubokého lesa ještě nejsme venku.“

Tahounem českého růstu bude letos spotřeba domácností, předpovídají ekonomové. Když se ale lidé pod vlivem „vítězství“ nad inflací vrhnou do obchodů, může se situace ještě zvrátit, míní ekonomka, která byla 10 let českou zástupkyní ve Světové bance.

„Když teď zvýšíme spotřebu toho, co jsme si odpouštěli v minulých třech letech,  když lidé najednou začnou jako zběsilí kupovat zboží z odvětví, u kterých se nám v minulých letech plasticky ukázalo, že u něj není dostatečná konkurence a kde prodejci a výrobci mají ve stanovování cen nad námi velice navrch, tak se ceny zvýší a budeme se točit v kruhu,“ uvedla Matesová v podcastu Ve vatě SZ Byznys.

Inflaci by podle ekonomky mohly opět probudit zběsilé nákupy všedního zboží za extrémní ceny. „Kdyby si to lidé vysvětlili, tak, že si honem v potravinách nakoupí všechno možné, co si odpouštěli, že nebudou nakupovat ve slevách a koupí všechno to exotické ovoce, tak prodejci uvidí, že veřejný tlak už na ně není, ani tlak poptávky,“ myslí si Matesová.

Lidi si řekli: Za tyhle ceny ne

Právě veřejný tlak na obchodníky, například před lednovým přeceňováním, přispěl podle ekonomky k tomu, že je inflace opět blízko cíle, tedy dvěma procentům.  „Myslím si, že velice zapůsobil tlak na prodejce, zejména základního zboží, aby s cenami nešli nahoru, aby si nemysleli, že nad námi mají navrch a že budeme nakupovat za jakékoliv ceny.“

Nekupovat za jakoukoli cenu se Češi podle Jany Matesové museli naučit, protože s tak vysokou inflací se mnozí z nich setkali poprvé.  „Česká společnost se naučila, jak se nakládá s vysokou inflací.  Bylo to už možná třetí utahování opasků. České domácnosti měly zkušenosti s takhle vysokou inflací jenom z roku 1993, kdy naslouchaly důrazným politickým radám „Teď si musíte utáhnout opasek a bude to rychle za námi. A to nastalo. A k utahování opasků došlo i po finanční krizi,“ vzpomíná ekonomka Jana Matesová.

A i tentokrát tak podle Matesové tradiční lék na vysoké ceny - tedy utažení opasku - zabral. „Část lidí si řekla: Ne, za tyhle ceny, to nepotřebujeme.“ Řada domácností, zejména z vyšší střední třídy, tak vyšla z inflačního intermezza se slušnými úsporami. Není to otázka rodin, které jsou úplně vyčerpané, protože ty opravdu nemají, z čeho by běžely utrácet. Ale je to spíš otázka té vyšší střední vrstvy, která hodně naspořila.”

Teď bude ale podstatné, kam Češi úspory vrhnou. „Je otázka, jestli si peníze drží na to, aby si ve chvíli, kdy klesnou úrokové sazby na hypotékách, pořídili bydlení. Anebo jestli s nimi skutečně vstoupí na spotřebitelský trh, to teprve uvidíme. Ale je to jedno z rizik, na které upozorňuje Česká národní banka,“ říká Jana Matesová.

Poslechněte si celou epizodu.

Pětatřicátníci a mladší jsou frustrovaní, na vlastní střechu nad hlavou dosáhne jen zlomek z nich. „Situace není beznadějná. V 90. letech bylo hůř. Kdo koupil byt po krizi, vyhrál,“ vzkazuje hypoteční expert Libor Ostatek.

V médiích i po hospodách se diskutuje na palčivé téma nedostupnosti bydlení. Problém společnost štěpí na ty, kteří „to stihli“ a byt i s hypotékou „urvali“ a na ty, kterým se šance na vlastní střechu rozplynula. Zástupci dnešních třicátníků tak o generaci starším typicky vyčítají: „Měli jste štěstí, v devadesátkách jste si za hubičku zprivatizovali svůj byt, a pak si za levnou hypotéku koupili další, který nám teď pronajímáte.“

Husákovy děti pak často namítají: „Nic nebylo zadarmo, tvrdě jsme pracovali, spláceli na krev, jsme zadlužení do konce života. Chcete všechno zadarmo, musíte si umět odepřít.“

Když porovnáme cenu nemovitosti vzhledem k příjmům a výši úrokových sazeb hypoték za posledních tři dekády, vyloupne se zcela jasně ono „zlaté období“, kdy byly oba zásadní faktory pro nákup nemovitosti velmi příznivé. Jde o dekádu po velké hypoteční krizi. Kdo tehdy koupil byt či byty, vyhrál.

Zlatá dekáda a její vítězové

„Období 2010 až 2020 bylo velmi dostupné období, levné peníze, nízké ceny nemovitostí. Generace, která tehdy načerpala vlastnictví, tak ta se skutečně směje. Protože ho mohla realizovat nejenom v jednom bytě, ale někdo mohl koupit i druhý byt a teď ho „draze“ pronajímá,“ reaguje Libor Ostatek, hypoteční expert Broker Trust a Golem Finance, na mezigenerační debaty v podcastu Ve vatě.

„Průměrné ceny bytů byly tehdy něco přes 1,6 milionu, v současné době se nedostaneme pod 4,5 milionu, to je téměř trojnásobek,“ srovnává hypoteční expert nabídkové ceny průměrných sedmdesátimetrových bytů. Uprostřed zlaté dekády si sazby úvěrů na bydlení navíc sedly na své dno, na 1,9 %. Rok za rokem tak banky udělovaly sto tisíc hypoték ročně, v rekordním roce 2021 dokonce 150 tisíc.

Právě rok 2021 ale boom utnul příchodem obrovské inflace. A její důsledky nesou současní zájemci o bydlení dodnes. Sazby hypoték postupně vyskákaly až k sedmi procentům. Dnes už jsou sice na 4,5 %, což ale řada spotřebitelů stále vnímá jako příliš drahé.

Ani v devadesátkách nebyly byty za hubičku

Ani ceny bytů posametové revoluci ve vztahu ke mzdám nebyly „za hubičku“, vyvrací Ostatek další častý argument. 

„První hypotéky se u nás poskytly v roce 1995. Kdo si je bral na třicet let, bude mít letos splaceno. Výjimkou tehdy ale nebyly úroky 15 %. „Splátka byla skoro 150 % průměrného platu,“ vzpomíná Libor Ostatek na „dřevní období“ hypoték.

„Na průměrný byt ve městě mimo Prahu v hodnotě 4,5 milionu v Česku musí člověk aktuálně pracovat 7,2 let. V devadesátkách na něj musel pracovat výrazně nad 10 let. Do jednoho milionu se dal pořídit bez problémů byt, dům stál do 1,5 milionu. Průměrná hrubá mzda byla ale devět tisíc,“ dodává.

Nůžky mezi růstem příjmů a cen realit se v posledních pěti letech extrémně rozevřely. Zatímco mzdy za 10 let vyrostly o 60 %, ceny bytů vyskočily o 120–130 %. „Vlastnické bydlení se tak za posledních pět let velmi vzdálilo. V devadesátkách to byl ale ještě extrémnější sport. Já bych neřekl, že ta situace je beznadějná, to vůbec ne. Je složitější, Současná situace, která není jednoduchá, ale dává víc nástrojů, jak ji řešit,“ uvedl hypoteční expert.

Poslechněte si celou epizodu.

Pojďme překopat staré penzijní fondy, vyzývají ekonomové z NERV. Vynáší málo, protože ze zákona musejí lidem garantovat, že neprodělají. Ekonom Stroukal by fondům dovolil investovat agresivněji a jít občas i do minusu.

Největší výhoda transformovaných penzijních fondů je zároveň i jejich největším handicapem. Tzv. kladná nula. Zákon garantuje, že se v nich nesmíte propadnout do minusu – tedy o peníze na rozdíl třeba od akciových fondů nikdy nepřijdete.

To je důvod, proč v těchto starých penzijních fondech stále spoří skoro tři miliony lidí, i když jim skoro nic nevynesou.

„Jen v transformovaných fondech sedí nějakých 460 miliard. Ty vynášejí ‚kladnou nulu‘. Lidé by z nich mohli utéct do účastnických fondů, ale ty peníze mají ve starých fondech právě proto, že garantují výnos alespoň tu nulu,“ říká ekonom a člen NERV Dominik Stroukal.

Aby fondy „černou nulu“ udržely, investují extrémně konzervativně. „Vede je to naprosto přirozeně k tomu, že neinvestují do žádných akcií, ale do bezrizikových věcí, typicky do státních dluhopisů. A z těch minimálních výnosů velkou část ‚zblajznou‘ poplatky,“ podotýká Stroukal v investičním podcastu Ve vatě, jehož aktuální epizodu si můžete poslechnout nahoře v přehrávači.

Vyplatí vás z účtu někoho jiného

Podle ekonomů z Národní ekonomické rady vlády by stát měl z transformovaných fondů povinnost být na nule či v černých číslech sejmout. Pomůže to střadatelům i české ekonomice, uvedli ve zhruba 50stránkovém materiálu návrhů na podporu české ekonomiky, kterými se aktuálně zabývají členové vlády.

Fondy by měly mít možnost se krátkodobě propadnout i do červených čísel, navrhuje NERV. Že by při propadech ekonomiky nebylo investory z čeho vyplatit, podle Stroukala v dlouhém horizontu nehrozí.

„Nikdy se nestane, že bychom všech těch 460 miliard vyplatili všem důchodcům najednou. Když by přišla nějaká krize, na dno si nemusí sáhnout nikdo. Garantovalo by se, že když na vašem individuálním účtu nebude aspoň nula, tak vás vyplatí z účtu někoho jiného, kdo ještě do důchodu nejde,“ vysvětluje ekonom.

„To je princip pojištění. Když někomu přijde nějaká pojistná událost, v tomto případě stáří, tak se vyplácí z pojistek ostatních, kterým zatím nenastala,“ dodává.

Peníze, které nic nedělají

Fondy by směly investovat odvážněji a výnosy by byly větší, přeje si Stroukal. Část ze „spících“ 460 miliard by mohla podle vize pracovní skupiny Národní ekonomické rady vlády investovat třeba do PPP projektů, které staví na partnerství soukromého a veřejného sektoru.

„Stát na konci dne vždycky zaplatí, může si ty peníze vybrat na daních. Takže by to mohlo dávat smysl i výnosově s poměrně nízkým rizikem a zároveň by nám to pomohlo financovat projekty, na které nám v současnosti peníze nezbudou.“

Část peněz fondů by mohla jít do dluhopisů, které by financovaly lokální investice. A další klidně do startupů po vzoru Spojených států. „Američtí penzisti se podílejí na tom, aby ekonomika šlapala. České peníze sedí a nic nedělají. Přitom by čeští penzisti taky mohli přispět k růstu ekonomiky. Díky tomu bychom mohli mít vyšší příjmy a více odvádět na budoucí důchody. To je skoro až perpetuum mobile,“ uvažuje Stroukal.

Zákon aktuálně stanovuje v penzijních fondech u poplatků maximální strop, skoro všechny staré penzijní fondy mají poplatky téměř na maximech. To znamená každoroční poplatek za správu portfolia ve výši do 0,8 % z celkového objemu peněz účastníka ve fondu. Plus manažerský desetiprocentní poplatek ze zisku.

„Poplatky v transformovaných fondech dosahují 25 až 85 procent jejich výnosu. Takže máš nějaký výnos a až 85 procent z toho ti vezme ten fond,“ cituje Stroukal data z Ministerstva financí.

Další pravidla pro vysoké poplatky by Stroukal nestanovil. Věří, že s nimi zatočí konkurence tzv. DIP neboli dlouhodobého investičního produktu.

„Ty poplatky nejsou opodstatněné. Pokud nakupuješ státní dluhopisy, tak to za tebe dneska udělá makro v Excelu. Chápu vysoké poplatky, pokud zaměstnáváš super hlavy a génie, kteří spravují portfolio rizikových akcií a vymýšlejí, co budou akcie budoucnosti.“

Poslechněte si celou epizodu.

Část Čechů se rozhodla vybrat si peníze z protiinflačních dluhopisů. V součtu jde o půl miliardy korun. „Pokud ty peníze teď dáme do něčeho jiného, můžeme si zamknout výnos na delší dobu,“ říká analytička Anna Píchová.

Za poslední dva roky si český investor, který si nakoupil Dluhopisy Republiky, přišel na výnos zhruba 25 %. Z deseti tisíc má 12,5. Jen díky extrémní inflaci, která Česko postihla. Podle Anny Píchové šlo o nejlepší možnou konzervativní investici. „Míra rizika je tam velmi nízká, protože i rating České republiky je velmi dobrý, a tak nic tuhle investici nepředčilo,“ řekla v podcastu Ve vatě.

Jenže inflace klesá. A s ní i výnosy těchto cenných papírů. „Ke konci roku už by měly být někde kolem 2,5 %,“ odhadla analytička. Jinde jde podle Píchové v současné době s malou mírou rizika vydělat více. „Ti, kteří z těch dluhopisů utekli, si můžou teďka uzamknout vyšší výnos na delší dobu.“ Sama Píchová si Dluhopis Republiky ještě nechává, ale ne na dlouho.

Kdo chce peníze jen ochránit před inflací, může podle ní klidně počkat až do splatnosti obligace. „Já protiinflační dluhopis stále mám. Pro mě to bylo konzervativní uložení peněz a zatím mi v mém celkovém portfoliu dává smysl si ho nechat. Ale pravděpodobně v letošním roce už z této investice půjdu pryč. Peníze budu přesouvat jinam. Můj investiční horizont je hodně dlouhý, takže spíš do něčeho více rizikového.“

Jaké jsou alternativy? Zase dluhopisy

Kdo nechce na rozdíl od Píchové přesedlat z dluhopisů na akcie, má podle expertky podcastu Ve vatě čtyři dobré možnosti. „Nejlepší je asi státní dluhopis s variabilním kuponem. Tam si investor uzavře výnos na nějaké tři roky.“ Variabilní kupón je závislý na úrokové sazbě, často jde o mezibankovní sazbu jako například PRIBOR nebo LIBOR. Jeho výnos tak bude drobně klesat, varuje Píchová.

U státních dluhopisů s kratší splatností, do tří let, lze dosáhnout výnosu kolem pěti šesti procent. Píchová varuje, že koupit státní dluhopis není jednoduché jako třeba pořízení ETF fondu. Alternativou jsou dluhopisové fondy. V nich lze investovat i do amerických či evropských dluhopisů.

Výnos dluhopisů je osvobozený od daně na rozdíl od spořicích a termínovaných účtů, kde se platí srážková daň z výnosu 15 %. Dluhopisy můžete kdykoliv prodat ještě předtím, než uplyne splatnost.

Termínované účty

Druhou nejlepší alternativou dluhopisů, které Česko vydávalo za působení Aleny Schillerové (ANO) na Ministerstvu financí, jsou termínované účty. „V letošním roce ‚termíňáky‘ výnos protiinflačního dluhopisu porazí, takže pokud už někomu peníze z  protiinflačních dluhopisů přistály na účtu a zvažuje, kam je dát, tak ‚termiňák‘ může být dobrou volbou, kromě státního dluhopisu možná tou nejlepší, nejsnadnější a nejpřístupnější.“

Nejvyšší úrok na termínovaných vkladech tradičně nabízejí spořitelní družstva, střadatel ovšem musí do družstva vstoupit a zpravidla musí složit členský vklad. Spořitelní družstvo Ney nebo družstvo Artesa v lednu poskytují úroky 7 %. U Komerční banky se aktuálně za termínovaný vklad nabízí 5,8 %, v J&T bance 5,7 a podobně slušně jsou na tom banky Creditas anebo Moneta.

„Peníze si v termínovaném vkladu uzamknete většinou na jeden rok,“ akcentuje hlavní výhodu termínovaného vkladu Píchová. Celý rok nebo půl rok budou úročené tímto úrokem, ať bude ČNB dělat se sazbami cokoli, nesmíte je ovšem vybrat.

Spořicí účty

Dokonce i spořicí účty by měly být podle současné prognózy ČNB schopné výnos protiinflačních dluhopisů porazit. Aktuálně některé spořicí účty nabízí ještě vysoké výnosy (6,28 % u Trinity Bank, 6,01 % u Max Banky a 6 % u Air Bank či Komerční banky), tahle realita ale brzy skončí.

„Dá se určitě čekat, že podobně jako šly úroky nahoru, když se zvedly sazby, tak půjdou s pádem sazeb i dolů. A možná ještě rychleji. Každý měsíc, při každém zasedání ČNB to půjde níž. Případně budou banky ukládat nějaké podmínky, například že musíte účet aktivně využívat, abyste si uchovali vyšší úrok,“ míní Anna Píchová.

Kam tedy koncem roku úročení spořicích účtů spadne? „Čekáme, že sazby ČNB budou okolo 4 %, takže ty nejlepší ‚spořáky‘ budou dávat nějaká 3 % a níž,“ predikuje Anna Píchová.

Fondy peněžního trhu

Jednou z alternativ jsou tzv. fondy peněžního trhu. Po 15 letech mizivých výnosů zažily v době vyšších sazeb renesanci. „Fondy peněžního trhu jde skutečně považovat za takovou alternativu spořicích účtů. Ty peníze jsou taky dostupné v rámci jednotek dnů,“ popisuje Píchová.

Do čeho investují? „Buď mají jenom uloženou hotovost, která se úročí, anebo investují do nejkratších dluhopisů, které mají splatnost v jednotkách týdnů až měsíců,“ dodává. To jsou třeba pokladniční poukázky, které vydává Ministerstvo financí třeba na měsíc, na dva, aby krylo nejrůznější náhlé potřeby státního rozpočtu. I úročení fondů peněžního trhu bude s poklesem sazeb klesat.

Poslechněte si celou epizodu.

Úroky na hypotékách budou klesat, a tak někteří klienti budou chtít úvěry refinancovat. V pozoru už jsou i „hypoteční predátoři“. Ti vodí klienty z banky do banky kvůli pár desetinám procenta úspory.

Česká národní banka ťala do zamrzlých úrokových sazeb už v prosinci. A ohlásila, že bude v jejich snižování pokračovat celý rok stejným tempem. Co zasedání bankovní rady, to čtvrtka procentního bodu dolů. Na konci roku bychom mohli být na čtyřech procentech základní úrokové sazby.

Trend se odrazí i na cenách hypoték. Ostatně cena zdrojů (tzv. úrokových swapů), které si banky pořizují, aby mohly „nakoupit“ peníze pro klienty, taky klesá.

Hypoteční specialista Tomáš Rusňák má za to, že se v průběhu roku spustí vlna refixací: „To by přišlo, tím jsem si naprosto jistý. V momentě, kdy sazby budou níž, tak se to stane. Naposledy se lavina utrhla v roce 2021, podíl refinancovaných úvěrů byl obrovský,“ řekl pro podcast Ve vatě.

Podle experta na hypotéky z Broker Trust a Golem Finance Libora Ostatka jsme ale v jiné situaci než před třemi roky. Banky si budou chtít mermomocí své klienty udržet. „Nemyslím, že tady bude masové refinancování z banky do banky, pokud budou banky, a teď mluvím primárně o těch velkých hráčích, ochotny přistupovat k úpravě úrokových podmínek u stávajících fixací. Pro banku je ekonomicky výhodnější o klienta nepřijít,“ říká Ostatek.

Ani poplatek, který má bance kompenzovat odchod klienta před koncem fixace, finančním institucím podle něj ztrátu nenahradí. Zákon definoval, že klient, který smlouvu ukončí před koncem fixace, zaplatí jako „odškodné“ maximálně jedno procento z nesplacené jistiny. „Můžou si za to zčásti samy. Banka klientovi naúčtovala 40 000, ale u podobného případu i 120 tisíc, skončilo to u finančního arbitra,“ míní Ostatek Ve vatě.

Obraťte se na svou banku. Ne vždy vám vyhoví

Kolika lidí se teoreticky možnost přeskočit do jiné úrokové sazby v nejbližších letech týká? Jakub Seidler, hlavní analytik České bankovní asociace, na základě údajů z České národní banky odhadl, že jen letos skončí fixace u 80 000 hypoték, v příštím roce uplyne fixační období zhruba 100 tisícům úvěrů a v roce 2026 vyprší fixace u 130 tisíc hypoték.

Banky se obávají, že začne kolotoč refinancování. Skupina Komerční banky před časem ohlásila bezprecedentní krok. Zprostředkovatelům úvěrů, kteří přetahují klienty účelově z banky do banky, nebude vyplácet žádné provize. „My při poklesu sazeb nechceme aktivně útočit na portfolia jiných bank,“ řekl SZ Byznys Michael Pupala, šéf Modré pyramidy.

Klienti se mají primárně obrátit na svou domovskou banku, vyzývá „Komerčka“ nejen zákazníky konkurence, ale celý trh. Podle Ostatka ovšem u stávající banky neuspěje každý. „Může být situace, kdy přijdu za bankou moc brzo,“ říká. Podle něj není běžné do banky chodit jako do obchodu každého půl roku pro novou sazbu.

Predátory tu nechceme

Krok s nevyplácením provizí za klienty přetažené od konkurence zatím nikdo z dalších bank veřejně nenásleduje. Podle hypotečních expertů by ale mohl trh očistit od „predátorských“ zprostředkovatelů úvěrů na bydlení. 

„V prostoru, který se otevře, bychom měli směřovat k zabránění predátorským praktikám, které refinancují klienta pořád dokola. Přitom stejného výsledku mohl klient dosáhnout ve stávající bance,“ vadí Ostatkovi. „Já osobně tomuto řešení neholduju, protože je to penalizace jedné skupiny distribuce.“

„Prasárny, které se tady na trhu děly, mi dlouhodobě vadí. Pro Komerčku bude stěžejní, jak na to zareaguje zbytek trhu,“ dodává Tomáš Rusňák.

Jak dlouho s refixací či refinancování čekat? A kam se dostanou sazby hypoték v příštích měsících? 

Poslechněte si celou epizodu.

Přijmout euro až v roce 2030 může být pozdě, říká Jana Matesová. „Euro vnímám jako pojistku proti tomu, abychom nebyli odtrženi od Západu a zataženi k Východu,“ uvedla ekonomka. Nejdřív ho podle ní ale budeme mít za pět let.

Konkrétní ekonomický přínos eura lze jen stěží vyčíslit. Podle ekonomky Jany Matesové by přesto přijetí společné evropské měny mělo být strategickým cílem číslo jedna. Kvůli rozpínavému Rusku. „Euro vnímám jako pojistku – ne stoprocentní, ale vysokou – proti tomu, abychom nebyli odtrženi od Západu a zataženi k Východu,“ řekla v podcastu Ve vatě.

Jako odstrašující příklad uvádí Maďarsko. „Jen podle toho, co víme z veřejných zdrojů, jel ministr zahraničí Maďarska dvakrát v průběhu podzimu do Ruska vyjednávat nákup plynu na dluh. My pochopitelně nevíme, co všechno tam museli Maďaři naslibovat. Ale z praktického jednání maďarských politiků víme, že toho asi bylo hodně,“ předpokládá Matesová.

Na Hrad může dosednout kdokoli

K přijetí eura by se čeští politici podle ní měli rozhoupat rychle. „Realisticky euro budeme mít nejdřív na přelomu let 2028 a 2029. Musíme ale cílit na to, abychom ho neměli později než v roce 2030. Dokonce se mi zdá, že i rok 2030 je pozdě,“ má za to Jana Matesová, která přitom dříve na rychlou konverzi nijak netlačila.

Svět se ale dramaticky změnil. Všechny evropské země zbrojí jako o závod, aby předešly zatažení Evropy do války. „To vnímají i trhy. Jsou strašně nervózní, s obrovskou volatilitou. A samozřejmě se budou v téhle situaci uchylovat k rezervním měnám, což česká koruna není. Je dobré, aby Česko v této době nemělo měnu, která se dá tak snadno rozkývat,“ vysvětluje.

Po zániku české měny by naše země z větší části přišla o autonomní měnovou politiku. Co kritici eura považují za nedostatek, Matesová vnímá jako pozitivum. „Za tragédii to nepovažuju. Česká měnová politika je zcela v rukou prezidenta republiky, který jmenuje bankovní radu. A na Pražském hradě může usednout klidně někdo, kdo bude mít velice přátelský vztah k Rusku a Číně. Pak se může zopakovat to, co se u nás stalo mezi roky 1940 až 58, kdy se na příkaz Kremlu zcela změnila měnová politika.“

Euro nedovolí tolik rozhazovat

Euro je podle ekonomky, která dlouhé roky Česko zastupovala při Světové bance, taky zárukou zodpovědnější fiskální politiky. V ní Česko už nepatří mezi premianty, trend je neblahý. „Dneska má eurozóna poměrně tvrdá fiskální pravidla, která před řeckou krizí neměla, ale asi polovina zemí je nedodržuje. Nicméně od roku 2020 mají mnohem stabilnější a zdravější fiskální politiku než Česká republika,“ řekla Matesová.

Kdybychom měli euro už před poslední inflační vlnou, růst cen by byl podle Matesové nižší. Fiskální pravidla eurozóny by nám nedovolila tolik „rozhazovat“, míní Matesová. „Inflace by se tolik nerozjela. My jsme v letech 2020, 21, 22 a po část roku 23 byli nejrychleji se zadlužující zemí Evropské unie. U nás  byla nejméně zdravá fiskální politika ze všech zemí eurozóny.“

Podle čerstvé analýzy Ministerstva financí a České národní banky by přitom Česko letos nebo příští rok mohlo splnit maastrichtská kritéria nutná pro přijetí společné měny. „Já jsem trošku skeptická ohledně splnění jednoho kritéria, a to je kritérium inflace,“ podotýká Jana Matesová.

Čeká Česko po zavedení eura zdražení? Zvýší se růst České republiky a vzrostou mzdy? A jaké jsou argumenty proti zavedení eura? Poslechněte si celý podcast Ve vatě nahoře v přehrávači.

Poslechněte si celou epizodu.

Češi vstupují do nového roku v lepší finanční kondici než o rok dříve. A s velkou nadějí, že to bude zase stejně jako před pandemií. Skoro 40 % z nich tomu chce pomoci předsevzetím ohledně financí. Tady jsou ta nejčastější.

Povedu si domácí rozpočet

Kdo neeviduje, nic o svých penězích neví. Pravidelný monitoring příjmů a výdajů ať už metodou tužka a papír, v excelové tabulce nebo přes rozpočtové aplikace v telefonu, jako je třeba Wallet či Spendee, je základ. „V hlavě to nefunguje. Normální smrtelník to potřebuje hodit na papír, čímž v dnešní době myslím i tablet a excel. Pokud to nevidí tužka a papír, tak se to nestane,“ říká v podcastu Ve vatě ekonom Dominik Stroukal.

Monitorované výdaje je pak třeba rozdělit na ty nutné (bydlení, strava, úvěry) a zbytné (kultura, sport, restaurace). Poměr jednotlivých kategorií je individuální, ale zpravidla se doporučuje odložit 50 % na nutné položky, 30 % na ty zbytné a 20 % pak ušetřit. U nízkých příjmů, kde bydlení a jídlo pohltí drtivou většinu příjmů, to ale nefunguje.

Škrtnu zbytečné výdaje, zlevním předražené služby

Účet si projděte položku po položce a vytipujte výdaje, na kterých se dá ušetřit. Prohlédněte si smlouvy s dodavatelem plynu, elektřiny či poskytovatelem internetu či mobilním operátorem a zkuste oslovit konkurenci, jestli vám nenabídne lepší podmínky.

Slev lze docílit i u finančních produktů. „Sám to dělám. Trošku vidím do byznysu různých srovnávačů a je to tvrdý byznys. Dokonce existují aplikace, třeba český produkt PatronGO, se kterým si člověk spáruje účet, a on mu předražené platby vyhledá sám. Aplikace je pak pošle konkurenčním provozovatelům daných služeb a ty se o toho zákazníka poperou,“ říká Stroukal.

Nezapomeňte na revizi pravidelných plateb a předplatných. Ať už jde o pojištění nebo předplatné streamovacích služeb. „Já si stáhl aplikaci Subscriptions. Mám tam jenom věci, jako jsou Netflix, Chat GPT, Google, PlayStation a přestože to jsou malinké částky, tak to dá tři tisíce měsíčně,“ upozornil Dominik Stroukal z Metropolitní univerzity Praha.

Vybuduju si rezervu

Standardně se doporučuje mít jako rezervu pro nenadálé výdaje tři až 12 měsíčních platů. U rodin s nejnižšími příjmy je to komplikované, ale člověk může rezervu budovat i několik let, říká ekonom. Nejvíc podle něj funguje si stanovit konkrétní cíl. „Cíl musí být, stejně jako to učíme studenty v podnikových financích, hmatatelný, dosažitelný a kvantifikovatelný, nemůže to být vágní cíl,“ radí.

Dosažitelnost cíle je extrémně důležitá. „Pokud se mi nedaří měsíc dosáhnout jednoho malého krůčku, tak jsem si nastavil nedosažitelně velký. Tak si ho rozseknu na polovinu. Když se mi nedaří ani to, rozseknu ho na čtvrtinu. A za výsledek se odměním,“ navrhuje v čerstvé epizodě podcastu Ve vatě Dominik Stroukal.

Udělám si z investování návyk

Podle Stroukala je ideální si investování zautomatizovat. Například nastavit na platby do investic trvalý příkaz. „Čím je to zautomatizovanější, tím je to lepší. Snažím se napodobit to, co se mnou dělá ta internetová televize, která chce, abych o platbách vůbec nevěděl, aby běžely na pozadí, abych ideálně využil třetí strany typu PayPal, které mi peníze strhávají dál, i když na jednom místě změním kreditní kartu.“

Začnu spořit na stáří

Dobrým startem ke splnění tohoto předsevzetí může být pohled do aplikace Ministerstva práce a sociálních věcí, která lidem spočítá předpokládaný odchod do důchodu a výši penze. „To bude první facka, kterou člověk dostane, protože dostane mnohem méně, než čeká,“ míní Stroukal.

„Pak si nastavím nějaký rozumný cíl. Pokud je můj příjem 50 tisíc, tak bych na důchod chtěl mít dejme tomu 60 % z toho, to je 30 tisíc. A k tomu si při nějakém konzervativním zhodnocení, pokud mám před sebou ještě pořád dlouhý horizont, dopočítám potřebné investice.“

Ochráním úspory před inflací

Inflace se vrací k normálu a s ní i tradiční výkon investičních aktiv. Vyšší úroky na spořicích účtech by ale podle Stroukala ještě chvíli mohly vydržet. „Lidé budou vytahovat peníze ze spořicích účtů. Ale na letošní a příští rok pořád platí windfall tax, takže banky mají nad sebou pořád ten meč, který jim brání vytvořit zisky, a pokud to nechtějí dělat nějakým kreativním účetnictvím, tak se o ty zisky podělí s lidmi,“ predikuje.

Řeknu si o vyšší plat

Kdo nedokáže snížit výdaje, může se pokusit o zvýšení příjmů. „Trh práce je stále napnutý. Může se to zkusit, přinejhorším na tom člověk bude stejně jako teď,“ radí Stroukal. Zajímají vás další tipy, jak v roce 2024 zlepšit osobní finance? Poslechněte si celý podcast nahoře v přehrávači.

Poslechněte si celou epizodu.

Nejznámějšímu akciovému indexu S&P 500 se loni dařilo. Přidal téměř 25 %. Za drtivou většinou jeho zisků však stojí pouhých sedm technologických společností. Podle analytičky Cyrrusu Anny Píchové čeká americké akcie další růst.

Čím jsou pro tenisty Federer, Nadal nebo Djokovič, tím je pro investory index S&P 500. Nejznámější, nejsledovanější, nejobdivovanější. Poměřují se s ním malí investoři i velké fondy. Jeho historických průměrných výnosů dosáhne jen hrstka. Loni se mu dařilo extrémně, investorům vydělal téměř 25 %.

A podle Anny Píchové se americkým akciím povede dobře minimálně i v prvním pololetí roku 2024. „První půlrok bude spíše lepší, navážeme na konec toho loňského roku. Ve druhém půlroce uvidíme, jaká bude kondice americké ekonomiky,“ řekla hlavní analytička Cyrrusu v investičním podcastu Ve vatě.

Výkonnost indexu bude ovlivňovat očekávaný pokles úrokových sazeb ve Spojených státech. „Ustupující inflační tlaky by mohly být spíše pozitivní faktor pro akcie. Ne vždycky ale uvolněná měnová politika bývá pozitivním signálem. Pokud budou sazby snižovány z důvodu, že americká ekonomika začne zpomalovat, že třeba přijde nějaká recese, tak se to negativně podepíše na výkonnosti akcií,“ podotýká Píchová. Další důležitou událostí pro trhy budou prezidentské volby v USA.

Z indexu nemusí běhat mráz po zádech

Kdo investuje podle indexu S&P 500, investuje do akcií pěti set největších amerických firem. Tedy zejména do Applu, Microsoftu, Amazonu, výrobce čipů Nvidia, do Alphabet, který vlastní Google, dále třeba do Tesly, Buffettova Berkshire Hathaway, Mety (dříve Facebook) a United Health Group.

Těchto devět firem s největší tržní kapitalizací má v indexu aktuálně největší váhu. Když se rozkývají akcie Apple, které činí celých 7 % indexu, dokáže to zamávat s celým „esenpí“. Když naopak krachne společnost z chvostu žebříčku, na výkonu S&P 500 to takřka nepoznáme. Firmu vzápětí nahradí jiná, index je živý organismus.

Už několik let v něm převažují technologické firmy, nyní tvoří dokonce 28 % celého indexu S&P 500. Jasně převažují nad podniky ze sektoru zdravotnictví, finančními službami či průmyslem a spotřebním zbožím. Podle senior portfolio manažera společnosti Amundi Petra Zajíce je to nezdravé. Rozložení rizika už není tak ideální, jak bychom si od širokého indexu přáli.

„Mně z ETF běhá mráz po zádech. Nejrozšířenější je dnes ETF na index S&P 500. Třetinu toho indexu dneska tvoří sedm firem, které generují 18 % zisku a 100 procent letošního zhodnocení toho indexu,“ podotkl Zajíc.

Zombie firmy v indexu nejsou

Podle Anny Píchové ovšem složení indexu přirozeně odráží dění v americké ekonomice. A tu aktuálně táhnou právě technologické firmy. „Není to pro mě úplně zásadní problém, protože ty firmy do téhle velikosti dorostly z nějakého důvodu. Kdyby byly špatné, neměly budoucnost, tak se nikdy do této velikosti nedostanou. Až tyhle firmy už nebudou mít budoucnost, přijdou zase nějaké jiné.“

Firmy jsou do slavného indexu zařazovány podle několika kritérií. Musí jít o americkou společnost s tržní kapitalizací větší než 14,5 miliardy dolarů, musí být likvidní a k obchodování na trhu musí nabízet dostatečný počet akcií. Do indexu se taky nedostane žádná zombie firma, upozorňuje Píchová.

„Do indexu S&P 500 se nedostane firma, která není zisková. Ziskovost je posuzována jak v tom posledním čtvrtletí, které firma odreportovala, tak i v součtu za předchozí čtyři období. Když se jí jedno čtvrtletí nevyvede, z indexu nevypadne, pokud předchozí období byla dobrá.“

Každého čtvrt roku se složení proměňuje. Slabší kusy z indexu vypadnou, což v loňském roce potkalo například výrobce solárních panelů Solar Edge, úspěšní nováčci jsou do něj zařazeni. To se loni (překvapivě až loni) podařilo například Uberu. „Firma nebyla donedávna zisková, to se u technologických firem často děje. Podobný příběh byla i Tesla,“ vysvětluje analytička.

Jak do indexu S&P 500 investovat? Je výkonnější než jiné indexy? Poslechněte si celý podcast Ve vatě.

Poslechněte si celou epizodu.

Minulý režim vidí lidé růžověji, než vyplývá z tvrdých dat, říká ekonomka Jana Matesová. Lépe se máme všichni. Životní úroveň společnosti se od roku 1989 zdvojnásobila, u důchodců se zvýšila ještě o něco více.

Někteří Češi se ohlížejí do minulosti a vidí ji růžově. Ekonomka Jana Matesová to přičítá obyčejnému sentimentu. „Mládí nahradit nejde. Žádná tvrdá data nenasvědčují tomu, že dřív bylo lépe, naopak ukazují, jak se situace zlepšila pro naprostou většinu rodin, dokonce bych řekla, že pro všechny.“

Dnešní situaci vnímají subjektivně nejhůře lidé, kterým bylo za převratu mezi 40 až 50 lety. „Většina z nich nebyla schopná se v novém systému odpíchnout, mohli cestovat, ale velký nárůst životní úrovně už je nečekal,“ řekla Jana Matesová v podcastu Ve vatě.

Mzdy

V roce 1989 brali Češi v průměru něco přes 3000 korun hrubého. O 20 let později už to bylo 23 tisíc, aktuálně činí průměrná mzda 42 658 Kč. Zhruba dvě třetiny lidí na průměrnou mzdu nedosáhnou. Medián (úroveň příjmu, kterého dosahuje polovina rodin), který realitu odráží více, činí kolem 37 tisíc. V Evropské unii se pohybujeme mezi třetím a pátým místem v rovnosti příjmů.

Za minulého režimu byly rozdíly mezi příjmy ještě nižší. „Tehdy si byl medián s průměrem velmi blízko. Nivelizace příjmů byla velká, všichni brali přibližně stejně,“ říká Jana Matesová.

Chudoba

Pokud jsou příjmy domácnosti pod 60 procenty mediánu, pak je domácnost ohrožena tzv. příjmovou chudobou. Podle Eurostatu se to týká 10,2 procent Čechů, více než milionu. Česko patří podle Eurostatu mezi pět evropských zemí, kde lidé trpí „závažnou materiální a sociální deprivací“ nejméně.

I podle čerstvé zprávy Poverty Watch 2023 žije milion Čechů pod hranicí chudoby a dva miliony dalších těsně nad ní. Každý třetí Čech nedokáže nic uspořit na stáří, často mu výplata nestačí ani na pokrytí měsíčních výdajů, plyne z průzkumu PAQ Research pro Český rozhlas.

Česko má ve srovnání se zahraničím dvě specifika, která životní úroveň významně ovlivňují. Vysoký podíl lidí v exekuci a nadprůměrně vlastníků nemovitosti. Alespoň jednu exekuci má 660 tisíc lidí. „To má samozřejmě na životní úroveň velký dopad,“ říká Matesová. „U nás je poměrně hodně rodin, které na tom z hlediska příjmů nejsou dobře, ale mají svůj vlastní domek, byt, případně i druhý,“ uvedla.

Důchody

Taky důchody jsou ve vztahu ke mzdám aktuálně v průměru vyšší. Dokonce historicky nejvyšší za celou dobu existence penzijních systémů.

„Životní úroveň napříč společností se od roku 1989 přibližně zdvojnásobila. U důchodců se zvýšila o něco více než u průměru společnosti jako celku,“ uvedla Matesová.

Ceny

Řada pamětníků vzpomíná na socialistický rohlík za třicetník a lahváč desítky za dvě padesát. Pokud však porovnáme ceny potravin se zohledněním výše příjmů, vychází nyní běžný týdenní nákup o celých 230 procent levněji než v roce 1989, plyne z dat webu Zakomunistu.cz.

Například rostlinný olej stál v roce 2022 skoro o 500 procent méně než v roce 1989. Vejce o 230 procent méně než v roce 1989. Rýže minus 180 procent a rohlík minus 100 procent. Jediná věc, která byla „za komunistů“ levnější, byl chleba, a to zhruba o čtvrtinu.

„Je to jednak tím obrovským růstem produktivity a také růstem mezd od roku ’89. Ale také tím, že je jednodušší vypěstovat a zpracovat zemědělské plodiny, vyrobit z nich potraviny. Je to vidět na tom, jak se snížil počet lidí, kteří pracují v zemědělství nejen u nás, ale napříč Evropou i Spojenými státy,“ má za to Jana Matesová.

HDP

Vy výtlaku ekonomiky zařadilo Česko trochu zpátečku. Jako jediná země EU jsme zatím nedosáhli předcovidové úrovně HDP. Hrubý domácí produkt Česka na obyvatele, který se vyjadřuje ve standardech kupní síly, se za celý rok snížil o jeden procentní bod na 91 procent průměru Evropské unie. Jsme aktuálně na úrovni Kypru a Slovinska, mírně zaostáváme za Itálií, ale zároveň si vedeme nejlépe ze všech zemí visegrádské čtyřky.

„Na oslavu to není, protože už v roce 2018 jsme byli na 94 procentech. V době koronaviru česká ekonomika spadla více než většina zemí Evropské unie v roce 2020,“ počítá Matesová.

S vysokou inflací Česko udělalo velký skok směrem k západním cenám, ale výší platů směrem k Západu neskočilo.

„Je to tou naší inflací, která je velmi vysoká a ve srovnání s průměrem Evropské unie pomaleji klesá. Západ jsme sice dohnali, ale nedohnali jsme ještě průměr Evropské unie. V ekonomice jsme si ale vyrobili obrovské nerovnováhy, od roku 2020 se ze zemí EU nejrychleji zadlužujeme a máme veliký strukturální deficit,“ vadí ekonomce.

Bydlení

Náklady na bydlení, teplo a služby byly v přepočtu k příjmům lacinější před rokem 1989. Přes rychlý růst cen bytů i nájmů v Česku je podle Matesové dostupnost bydlení na lepší úrovni než tehdy.

„Každý měl kde bydlet, ale podmínky byly citelně horší než nyní. V průmyslových oblastech jako severní Čechy a Morava, kam lidé nechtěli chodit pracovat, ale vláda je potřebovala tam natáhnout, bylo k dispozici podnikové bydlení.“

„V ostatních oblastech člověk v průměru 24 let čekal, než se na něj v pořadníku dostalo. Na přidělení bytu musela rodina mít děti. Svobodný jedinec mohl s velkým štěstím získat lůžko na svobodárně, ne pokoj, ale lůžko. Naprosto běžné bylo, že všichni mladí po svatbě bydleli u rodičů a čekali, až s těmi vnoučaty získají nárok na vlastní bydlení,“ popisuje Matesová.

Poslechněte si celou epizodu.

Byty v Česku jsou skoro třikrát dražší než před dekádou. A nynější zlevňování už pomalu končí. „Před námi může být tři až pět nemastných neslaných let,“ předvídá Libor Ostatek. Co radí zájemcům o hypotéku, koupi, či podnájem?

Nůžky mezi cenami bytů a výší mezd se letos ještě více rozevřely. „Od roku 2012 až 2013, což je přesně dekáda, vzrostla průměrná cena bytu 2,7 krát. Čistý příjem domácností vyrostl jen 1,7 krát. A tady přesně vidíme ty nůžky,“ upozorňuje v podcastu Ve vatě odborník na hypotéky Libor Ostatek z Golem Finance a Broker Trust.

Byty v tuzemsku jsou výrazně nadhodnocené. Prasknutí cenové bubliny a zhroucení cen nemovitostí však Česká nárobní banka ve své poslední zprávě o finanční stabilitě vidí jako velmi nepravděpodobné. Jaký rok tedy čeká všechny, kteří si příští rok hodlají vzít či refixovat hypotéku nebo koupit, či pronajmout byt?

Chci koupit byt
 

Pozice kupujícího je podle Libora Ostatka pořád dobrá. Ceny nemovitostí v letošním roce sice klesly méně, než se čekalo, zhruba o sedm procent, ale jen pár kilometrů od velkých měst lze pořídit reality s výraznější slevou.

Cena nemovitostí je na dně, míní Ostatek. „Pokud nepřiletí žádné černé labutě, sníží se inflace, porostou mzdy, tak sedneme na nějaké pomyslné dno. Nemyslím, že by nemovitosti měly zásadně růst, můžeme stagnovat. Před námi může být tři až pět nemastných neslaných let.“

Jakmile však klesnou úrokové sazby, přilákají na trh další zájemce, kteří dosud sjednání drahé hypotéky odkládali. Ceny se pak podle Ostatka vrátí k pomalému růstu, o nízké jednotky procent.

Expert je přesvědčený, že sazby spadnou už na dnešním (čtvrtek 21.12.) zasedání rady České národní banky. Nasvědčuje tomu klesající cena peněz. „Jsem přesvědčený, že se to stane. Trhy reagují už s předstihem, protože cena peněz systematicky poslední čtyři týdny výrazně klesala. Pokud by se tak nestalo, byl bych překvapený.“

Chci hypotéku

Pokles sazeb a s nimi i pokles cen hypoték bude podle Ostatka mírný. Půjčky na bydlení se v roce 2024 budou prodávat s úrokem kolem čtyř procent. „Pokles úrokových sazeb z hypoték nějakým výrazným tempem bych nečekal, úrokové sazby z hypoték budou i v příštím začínat čtyřkou. Pokud by tam v druhé části roku byla trojka, byl bych překvapený.“

Banky však už v lednu vytasí své akční nabídky, má za to hypoteční expert Ostatek. „S akčními nabídkami se nebude čekat na sezónu, která většinou začíná v únoru, nejdéle v březnu. Akčních nabídek bude v lednu daleko víc, než jsme zvyklí.“ To ocení i lidé, kteří budou od ledna čelit refixacím svých úvěrů.

Chci podnájem

Chaotická situace na trhu s podnájmy se od vypuknutí války na Ukrajině hodně zklidnila. Zájem o nájmy však dál šponuje nedostupnost vlastnického bydlení. Podle Ostatka patří ti, kteří letos nepořizovali „bydlení na krev“, ale uchýlili se do nájmu, k vítězům roku 2023. „Nájmy jsou za určité situace velmi dobrá varianta.“

Růst cen nájmů ovšem letos přibrzdil. „Ten růst letos není nijak překotný, kolem pěti procent,“ tvrdí Ostatek. Nájemních bytů na trhu určitě nebude ubývat. „Je spousta projektů, které se budou dávat na trh i s cílem nájemního bydlení. Připravují se i nějaké legislativní úpravy ohledně kultivace prostřední nájemního bydlení,“ řekl Ostatek.

Poslechněte si celou epizodu.

I Česko se konečně probouzí z covidové letargie. Poroste slabě, ale přece. A inflace padne na kolena. Platy se zvýší nejen na papíře, ale i v reálu a Češi přestanou obracet každou korunu, predikuje ekonom Dominik Stroukal.

Česko se jako jediné z celé Evropské unie zatím nevrátilo k růstu, který zažívalo před pandemií. V příštím roce stagnace skončí a tuzemská ekonomika opět poroste. Podle České národní banky tempem 1,2 %. Podle Ministerstva financí dokonce o 1,9 %. OECD je s předpovědí někde uprostřed.

Porosteme. Konečně

„Optimističtější je Zbyněk Stanjura. Cynik by řekl, že musí být, protože podle toho vychází jejich plánované daňové příjmy. Já bych se ale přikláněl na stranu ČNB. Ministerstvo financí oproti své minulé prognóze ta čísla stahuje dolů a myslím si, že je bude ještě dál upravovat. Já osobně cítím ten růst nižší,“ komentuje vládní odhady růstu HDP Dominik Stroukal, člen NERV a ekonom z Metropolitní univerzity Praha.

Nejlepší zprávou pro příští rok ale podle Stroukala je, že česká čísla v příštím roce potlačí nahoru nikoli vláda, ale spotřebitelé. „Je to slabší růst, ale po dlouhé době konečně růst. Ale zajímavé je, že by ho měla nakopnout spotřeba, že by ho prostě neměla hnát vláda.“

Vyšší mzdy konečně pocítíme

Spotřebu podnítí nejen očekávané snížení základní úrokové sazby, které by mohlo přijít v příštích měsících. Lidem se uleví od vysoké inflace, mzdy tedy konečně porostou rychleji než ceny. Stroukal odhaduje pro příští rok čtyřprocentní růst reálných mezd.

„Není to jenom o sazbách. Sníží se inflace. Bude stále nízká nezaměstnanost, která by se podle obou prognóz měla držet kolem tří procent. Na trhu práce bude určitý tlak na růst mezd. Ten může být někde v průměru. Za rok mezi šesti a sedmi procenty. Při nižší inflaci se dostáváme na růst reálných mezd o čtyři procenta. To je něco, co prostě spotřebu dokáže nakopnout,“ uvedl v podcastu Ve vatě.

Reálné mzdy, tedy to, co si skutečně můžeme za své výplaty koupit, klesaly sedm kvartálů v řadě. Vrátily se tak o pět let zpátky, na úroveň roku 2018. „Jeden z důvodů, proč teď neutrácíme, je fakt, že nám reálně klesají příjmy, otáčíme každou věc v krámě, je dražší a dražší. A příjmy nám zůstávají stejné nebo vzrostly jenom o trošku. Prostě reálně chudneme. To se muselo na spotřebě podepsat,“ vysvětluje.

Výzkumná agentura PAQ Research v šetření pro Český rozhlas zjistila, že aktuálně 37 % domácností negeneruje žádné úspory. Utratí všechno nebo dokonce víc, než vydělají. Před začátkem inflační vlny to bylo 19 %.

Inflaci zkrotíme

Inflaci čeká ČNB za celý příští rok 2,6 %. Ministerstvo financí počítá se třemi procenty. „V lednu ještě dojde k přecenění. Inflace klidně může začínat i šestkou sedmičkou. Ale v únoru se dostaneme lehce nad dvojku,“ má za to Stroukal.

Radu České národní banky čeká do konce roku ještě jedno zasedání, kde se bude rozhodovat o sazbách. Zda půjdou 21. prosince sazby dolů, si Stroukal neodvažuje tipovat. „Je to fifty fifty. Technicky by měly, ale záleží na tom, jestli dostanou z trhu dost zpráv o tom, jaké bude lednové zvýšení cen. Zatím chodí dost negativní zprávy, že vyskočí hodně. To nahrává tomu, že sazby ještě nepadnou. Ale možná tam ještě nějaký vánoční dáreček pošlou.“

Poslechněte si celou epizodu.

Zbývají mu tři roky a už nikdy nebude muset do práce. Lukáš Nádvorník propadl hnutí FIRE. Díky úspornému životnímu stylu dokáže odkládat bokem násobně víc peněz než průměr a tak se ještě před čtyřicítkou stane finančně nezávislý.

Poslechněte si celou epizodu.

Warren Buffett, přezdívaný pro svůj „investiční čuch“ Věštec z Omahy, nebo Michael Burry, který předpověděl hypoteční krizi. Jejich úspěch okopírovat nelze, tady jsou ale dva investoři, jejichž portfoliem se inspirovat jde.

Drobný všednodenní luxus, který si lidé neodpustí, ani když přijde krize. Čokolády, pivo, cigarety. Značky jako Nestlé, Heineken nebo výrobce alkoholu Pernod Ricard o tom vědí své – stejně jako sedmdesátiletý Američan Thomas Russo, který stojí v čele investiční společnosti Gardner Russo & Quinn.

Ve své investiční strategii se zaměřuje téměř výhradně na globální značky, spíše na spotřební zboží a na rodinné byznysy. „Nestlé, Richemont, Heineken, Philip Morris, výrobce alkoholu Pernod Ricard jsou osvědčené mnoha dekádami různých prostředí a turbulencí a dokážou všechny přežít,“ vypočítává přednost této strategie Daniel Gladiš v investičním podcastu Ve vatě.

V portfoliu má Russo i giganty jako jsou Mastercard, Alphabet nebo Berkshire Hathaway. „Těm firmám se daří relativně dobře za každých okolností. Jestli jsou sazby úrokově vysoké nebo nízké, jestli je inflace velká, malá, jestli je globální recese nebo boom, tak ty firmy vždycky mají obrovskou odolnost a vždycky přežijí. Protože zpravidla mají vysoké zisky kapitálu, nepotřebují moc dluhové financování, v každém z těch období si ty ceny akcií vedou lépe,“ analyzuje investor z Vltava Fund SICAV.

Britský Buffett

Velmi dobře replikovatelná drobnými investory je také strategie Terryho Smithe, kterému se přezdívá „britský Buffett“. Od roku 2010 stojí v čele asset managementu fondu Fundsmith, který má ve správě 22 miliard dolarů.

„Jeho strategie je založená na nákupu high quality business s vysokým výnosem investovaného kapitálu, s malým dluhem. Hlavní pozice jsou v Microsoftu, ve výrobci lékařských technologií Stryker, dále Meta, Philip Morris, Visa,“ vyjmenovává Gladiš.

Smithovi kritici říkají, že akcie, které drží a kupuje, jsou za těch 13 let, co Fundsmith existuje, čím dál tím dražší. „Metriky jako výnos nebo cash flow tak vycházejí horší,“ vysvětluje Gladiš.

Buffett sedí na cashi

Warren Buffett, zakladatel společnosti Berksihre Hathaway a podle Forbesu taky pátý nejbohatší člověk na světě, dosahuje od roku 1965 průměrného ročního zhodnocení přes 20 procent. Index S&P 500 je proti Buffettovi zhruba na polovině. Svým akcionářům dokáže investor vydělat víc peněz než průměrný trh, ale přesto podle Gladiše není ideální vzor k následování.

Z jeho transakcí se nedá moc usuzovat, protože není klasický portfolio manažer, ale řídí obrovskou korporaci.

„Berkshire Hathaway má dvě části. Jedna je neveřejná, kde jsou podíly ve firmách, co se neobchodují, různé pojišťovny, železnice, energetické společnosti. A jen ta druhá, která má asi 500 miliard dolarů, je tvořena investicemi do veřejně obchodovatelných titulů. Jeho cíl není dosáhnout nejvyššího výnosu na části veřejného portfolia, ale vždycky musí hledět na to, jaké závazky a potřeby má ta druhá část,“ vysvětluje Gladiš.

Buffett taky drží hodně hotovosti, zejména ve státních pokladničních poukázkách se splatností kratší než jeden rok. „To je asi aktuálně to nejlepší, co se s hotovostí dá dělat. Tam mu to nese 5,40 procenta ročně, ročně mu to dá nějakých osm miliard na úrocích.“

Aktuálně má Warren Buffett v hotovosti 157 miliard dolarů, což je zhruba 3,6 bilionu korun. Ještě nedržel „v cashi“ více. Podle Gladiše to však neznačí, že by „věštec z Omahy“ cítil ve vzduchu další krizi.

„Ta částka je sice velká, ale je to jenom asi 15 procent aktiv celého Berkshire. Za druhé tam má hodně velkých pojišťoven a kdyby byly nuceny vyplácet velké škody, chce mít dost hotovosti.“

Buffett má hodně koncentrované portfolio. „Jeho oblíbená doba držení akcií je ‚navždy‘, jak říká,“ uvedl Gladiš.

Apple zaujímá celou polovinu portfolia, což je asi 160 miliard dolarů. Dalšími tituly jsou Bank of America, American Express, Coca Cola. V posledních letech nakoupil ropné společnosti Chevron a Occidental Petroleum.

„V den svých 90. narozenin koupil pět tzv. sogo shosha, to jsou obchodní společnosti, z nichž některé mají historii delší než 100 let,“ uvedl Gladiš.

Zbohatl na příchodu velké krize

Amerického investora Michaela Burryho proslavila jeho „sázka na nejistotu“, jak zní český titul filmu The Big Short, který o jeho zbohatnutí pojednává.

„Před finanční krizí v roce 2008 včas vypozoroval, že nemovitostní trh v Americe je v obrovské bublině a že je na něj navázaná spousta finančních derivátů, které jsou riskantní a předražené. A tak do nich investoval tak, aby vydělal, když hodně poklesnou,“ popisuje Daniel Gladiš.

Když se nemovitostní trh v Americe zhroutil, získal svým klientům 700 milionů a sám pro sebe 100 milionů dolarů. Kdo by se chtěl inspirovat portfoliem jeho fondu Sion, bude patrně zklamán.

„Nemá žádnou vypovídací hodnotu, každého čtvrt roku ho téměř celé obmění. Vyprodá tři čtvrtiny všech akcií a koupí za to úplně jiné,“ popisuje Gladiš. Jeho následovatelé by pak nakupovali s velkým zpožděním, kdy už Burry zmíněné akcie ani v portfoliu nemusí mít. Aktuálně má nejvíce peněz u automobilového koncernu Stellantis.

Poslechněte si celou epizodu.

Alkohol i nealko skočí v hospodách od nového roku z nižší sazby DPH na 21 %. „Samozřejmě, že se ceny zvednou,“ říká majitel kavárny Louvre Sylvio Spohr. A to ještě teď v prosinci, aby restauracím neutekl zisk z vánočních večírků.

Zatímco jídlo v restauracích zůstane po Silvestru ve snížené, nově 12% sazbě DPH, všechny nápoje podávané v podnicích – kromě kohoutkové vody – přijdou o „Babišovu“ výjimku a nově budou v základní 21% sazbě. Změny přináší vládní konsolidační balíček.

Podle Sylvia Spohra, majitele pražské kavárny Louvre, to zákazníci poznají na ceně, ještě než zákon začne platit. „Ty daně se zvýší o 100 procent. Jestli teď máme 10 % a bude to 21 %, tak je to jednou tak vysoká daň. Samozřejmě, že se ceny zvednou. Hostinští se pokusí je zvednout o 10 %, a to ještě teď v prosinci, aby stihli ty dobré obchody. Anebo s přelomem roku,“ má za to kavárník pražského café Louvre.

Podle Hospodářské komory povede zvýšení DPH ke zdražení piva minimálně o pět až sedm Kč. Cena piva přitom výrazně promlouvá do rozhodnutí zákazníka, zda podnik navštíví, nebo ne. „Co mi trošku vadí, že skoro každá nová vláda se hned zaměří na to, co by s těmi hospodskými udělala,“ uvedl Spohr ve speciálu podcastu Ve vatě, který se natáčel u příležitosti listopadového výročí pádu komunismu.

Secesní klenot převzal v dezolátním stavu

„Doporučení Evropské komise je, že jakákoliv podnikatelská činnost spojená s vysokým podílem lidské práce, má být ve snížené sazbě DPH. Většina zemí okolo nás, Německo Rakousko, se pohybují na úrovni 10 %. V Louvre pracuje 70 lidí, podíl lidské práce je obrovský,“ řekl Spohr. On sám ikonickou kavárnu na Národní třídě provozuje už 34 let, do podnikání se vrhl hned po revoluci. „Ze svobody pramenila radost. Jen jsem nevěděl, co s tou svobodou. Byly tam obavy, zda v nové situaci obstojím,“ řekl v podcastu.

Když si Spohr pronajal vybydlené prostory po kancelářích Národního podniku Potrubí, bylo mu jen 25 let. Slavnou secesní kavárnu Louvre, kam chodívali Franz Kafka, Albert Einstein, večeřel tam údajně i Tomáš Garrigue Masaryk, to tam nepřipomínalo ani v nejmenším.

Prostor byl přepážkami rozsekaný na kóje, na stropě zářivky. O biliárovém sálu se vůbec nevědělo, byl zazděný. „Abych kavárnu v podstatě znovu postavil, tak jsem si půjčil za dnes nepředstavitelných 19 % úroku,“ vzpomíná kavárník.

Espresso jsme prodávali za deset korun

Úvěr už je dávno splacený, ale než se Louvre dostal do černých čísel, trvalo to. „Po otevření jsme bojovali o každého zákazníka. Deset let jsme měli espresso za 10 Kč, abychom nalákali místní lidi, ty babičky okolo. S mými dětmi jsme na ulici rozdávali letáky a tahali ty lidi dovnitř.“ Silná návštěvnost podle Spohra přišla až s nástupem mobilů a sociálních sítí, kde si zákazníci Louvre doporučovali.

Z pohledu podnikatele v gastronomii vnímá Sylvio Spohr jako největší problém složité zákony. „Co se týká legislativy, která je spojená s gastronomií, je to úplná tragédie. Je jí zbytečně moc. Je zbytečně moc kontrolních orgánů, byť si uvědomuju, že někteří mí kolegové kontrolu potřebují. Je to otázka jak hygienických záležitostí, tak toho, jak se starají o svoje zaměstnance,“ míní.

Nejméně svobodný se majitel Louvru cítil během pandemie, vzpomínal ve speciálu Ve vatě věnovaném svobodnému podnikání: „Bezkonkurenčně v období covidu. To byl strašidelný zásah do mé osobní podnikatelské svobody. Svoboda je na jednom z nejvyšších žebříčků mých hodnot. Já jsem tvrdil, ať rizikové skupiny a ti, kteří se bojí, zůstanou doma. A my jsme mohli krásně fungovat.“

Jsou féroví hospodští i ti, co šulí

Zavedení EET Spohr naopak jako újmu nevnímá. „Jsou podnikatelé, kteří jsou féroví, kteří jsou někde na půli cesty, a jsou podnikatelé, kteří to opravdu šulí hodně. Takže ano, EET byl nějaký nástroj, který v tom měl udělat pořádek a do jisté míry se to ne stoprocentně, ale zadařilo.“

Podnikatele, kteří začali odmítat platby kartou, by k tomu přiměl zákonem. „Já si myslím, že tohle se dá nějakým způsobem napravit. Je to pravděpodobně velmi jednoduchý zákon, který by nařídil, že obchodník musí přijmout jak hotovost, tak kreditní kartu. A v ten moment je vyřešeno. Spěje to k tomu, že v řádu pár let se bude platit bezhotovostně všude.“

Jako omezení svobody vnímali někteří restauratéři také zákaz kouření v hospodách a restauracích, který v Česku platí už šest let. „My jako kavárenský prostor máme snídaně, obědy, večeře. A tak jsme se toho trošku báli. Ale po půl roce si všichni uvědomili, jaké je to velké plus,“ vysvětlil Spohr.

Poslechněte si celou epizodu.

Loni přibylo Čechů, kteří si koupili byt či dům mimo Česko. Zájem českých investorů se podle realitní kanceláře Rellox, která se na domy v zahraničí specializuje, zvedl o 36 procent. „Jde o nízké jednotky tisíc nemovitostí za rok,“ odhaduje prodeje Libor Ostatek, hypoteční expert Broker Trust a Golem Finance.

Zájem o zahraniční nemovitosti tlačí podle něj nahoru tři motivy. „Když opadly první lockdowny, byla tu euforie z home office. Po příchodu konfliktu na Ukrajině nabídly domy v zahraničí únikovou strategii. A za třetí, extrémně nám narostla cena nemovitostí v České republice,“ vypočítává Ostatek v podcastu Ve vatě.

Češi se stěhují hlavně na jih. Největší zájem je o Jadran a Španělsko, ale taky o Rakousko. „Ve Španělsku a Itálii ceny výrazně zkorigovaly,“ říká Ostatek. Zatímco průměrný panelákový byt o rozloze 60 metrů čtverečních na pražském Jižním Městě se aktuálně prodává kolem pěti milionů korun, ve Středomoří lze byt o podobné rozloze a kvalitě sehnat už od tří milionů.

„Ve Španělsku se můžeme velmi komfortně pohybovat v kategorii tří až pěti milionů,“ říká Ostatek.

Ve Španělsku se dobře kupuje, v Chorvatsku je to divočejší

„Pobřeží Středozemního moře od Barcelony dolů přes Valencii, Malagu až po Costa del Sol je obsazeno desítkami, možná i stovkami nabídek v této kategorii. Od pěti milionů se dá úplně běžně najít hezký byt 3+kk o nějakých 60, 70 metrech čtverečních. Samozřejmě v závislosti na lokalitě, dostupnosti služeb a toho, co od toho vlastně požaduju. V Chorvatsku platí podobný budget. Obecně si myslím, že s koupí není na co čekat,“ myslí si Ostatek.

Co se komfortu při nákupu týká, vítězí však jasně Španělé. „Výběr té nemovitosti můžu podniknout jako turistickou cestu, podívat se na to, co se nabízí, a pak se rozhodovat se seriózním zástupcem na dálku, to na každém trhu neplatí.“

V Bulharsku se dá velmi slušně koupit byt nebo nemovitost, populární začíná být i Albánie. Z exotičtějších destinací, kde je cena výrazně nižší, ale zároveň je tam dobrodružnější prostředí, je to třeba Egypt,” míní Ostatek.

Dům za jedno euro. Spíš barabizna

Dům v Itálii lze koupit i za pakatel, a to v projektu „Dům za euro“. Tamější obce se potýkají s odlivem obyvatel, dlouhodobě neobydlené nemovitosti ve snaze nalákat nové rezidenty skutečně nabízejí k prodeji za cenu zhruba 26 korun. Často jsou však v dezolátním stavu a majitel se musí zavázat k tomu, že je v určitém termínu zrenovuje.

„Řekl bych, že dva miliony jsou minimální rozpočet. Ale musím se zavazovat k tomu, že tam mám trvalé bydliště, je tam i nějaké věkové kritérium. Mluvím teď hodně o Švýcarsku, ale i v Itálii je to hodně podobné,“ hodnotí Ostatek.

Část kupujících počítá s byznys modelem, kdy hodlají byt po část roku pronajímat. V apartmánových domech v Rakousku je to často i podmínkou.

„Když si jako zahraniční vlastník koupím apartmán nebo byt, tak je relativně dost lokalit, kde mě přinutí k tomu, abych ho dal do pronájmu a neblokoval volnou kapacitu. Já mám stanovený kontingent čtyři až šest týdnů v roce, kdy ten byt můžu využívat,“ upozorňuje Ostatek.

Jaké daně se při nákupu nemovitostí v zahraničí platí? Na co si dát pozor v katastru? A kam půjdou ceny bytů ve Středomoří dál? Poslechněte si celý díl Ve vatě nahoře v přehrávači.

Poslechněte si celou epizodu.

Za levnějším máslem jsou Češi schopní cestovat i desítky kilometrů. Z banky do banky však kvůli úspoře na úrocích necestují. Bojíme se a jsme konzervativní, u mladé generace to bude jinak, věří ekonomka Jana Matesová.

Vysoká inflace s sebou přinesla vyšší úrokové sazby, které se pozitivně propsaly i do vkladů českých střadatelů. Na změně trendu však mohli Češi vydělat mnohem víc, kdyby nebyli tak věrní svým bankám.

Rozdíly v úročení mezi konty bank jsou totiž zásadní. „Konkurence na trhu je tu dobrá, ale kdyby se lidé nebáli měnit banky, byla by tu ještě větší,“ říká v podcastu Ve vatě ekonomka Jana Matesová.

Takhle mezi sebou na bankovním trhu, kde mají hlavní slovo tři bankovní obři Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka, soutěží hlavně „mladé dravé štiky“.

Pár příkladů. Nový účet od Trinity Bank nabízí úrok 6,28 procenta ročně, slovenská VÚB inzeruje pro český trh spořicí účet s 6,15 procenta a Max banka nabízí 6,01 procenta. Přes šest procent drží „na spořáku“ i UniCredit Bank a Komerční banka. Naopak Česká spořitelna má pro klienty, kteří v bance neinvestují, úrok pouze čtyři procenta.

Ekonomka Jana Matesová však upozorňuje, že jen podle vysokého úroku by se klient rozhodovat neměl. Zvláště u menších bank je důležité sledovat i další okolnosti, třeba jejich majetkovou strukturu.

Pozor na to, kdo vaši banku vlastní

Trinity bank je bývalá kampelička Moravský Peněžní Ústav. Zdědila kolem 9000 bývalých družstevníků, nyní akcionářů. Zhruba ze 30 procent ji ovládá zlínský podnikatel Radomír Lapčík, který se netají tím, že by chtěl banku pro sebe.

„Můžeme čekat významné vlastnické změny v průběhu příštích let. Střadatel se musí zajímat o to, jaká je stabilita té banky,“ říká Matesová.

Max Banka vznikla z bývalé ruské Expobank. Příští rok se patrně spojí s dalším hráčem na bankovním trhu, s Creditas. „Tam je potřeba hledět na to, abyste neměli 250 tisíc úspor u Max Banky a 250 000 u Creditas na výhodných spořicích účtech. Protože jakmile se banky spojí, nemusíte už plnit podmínky pro výhodné úročení,“ varuje Matesová.

VÚB je velká slovenská banka s dlouhou historií. Ovšem slovenský domicil banky s sebou nese komplikace. „Výhodné je, že se vám úrok připisuje každý den. To je velmi neobvyklé. Většinou se připisuje jednou za měsíc. Nicméně jako zahraniční banka vám z výnosu nestrhává daně běžnou srážkovou daní, jako to dělají české banky, ale musíte na ně odevzdat daňové přiznání,“ upozorňuje ekonomka.

Proč český klient nestřídá banky?

Český klient není zvyklý přecházet z ústavu do ústavu, podle toho, kde zrovna nabízejí lepší úrok. Je konzervativní a nedůvěřivý.

„To se nese jako historická zkušenost té doby, kdy na celém českém trhu byla jedna státní banka československá, která plnila roli i komerční banky pro podniky a spořitelny. Lidé měli vkladní knížky na celý život a ani nebylo kam přejít,“ zdůvodňuje českou stabilitu Jana Matesová.

Řada klientů si navíc pamatuje krachy bank z 90. let. „Přenáší se tam i zkušenost z devadesátých let, kdy byl trh velmi nestabilní. Starší a střední generaci tak stačí, když mají stabilní banku, která je nikdy dramaticky nezklamala. I když je ani nikdy dramaticky nenadchla.“

S nástupem mladší generace se však podle Matesové postoj změní. „Myslím, že budou ochotní přecházet s penězi z banky do banky podle toho, kde to bude výhodné, a více si také budou své peníze spravovat. Většina z nich už tuší, že se musí zajistit na důchod.“

Poslechněte si celou epizodu.

Česko není úplný skanzen a růst se zase rozjede, říká jeden z nejbohatších Čechů Dalibor Dědek. Musíme vybudovat víc českých značek a nepustit je z rukou. Peníze ať půjčí nová národní banka, navrhuje finančník Pavel Řehák.

„Dneska řada úspěšných startupů rozjede firmu, ta má velmi značnou dynamiku, ale majitelé sní o tom, že ji prodají velkému zahraničnímu investorovi. A mají pocit, že stráví zbytek života na Bahamách, to je špatně. Je potřeba vytvářet české stříbro, je potřeba tvořit ty Bosche a Siemense v České republice,“ přeje si Dědek, který přes nabídky na prodej svého Jablotronu nikdy nekývl.

„Jako když v zoologické zahradě otevřeli mříže,“ přirovnává příchod svobody v listopadu 1989 byznysmen Dalibor Dědek. „My jsme žili v režimu, kde nás někdo krmil, ale nemohli jsme ven, páchlo to tam. Když se najednou ty mříže otevřely, byl to ohromný přerod.“

Otevření mříží využili naplno jak zakladatel společnosti Jablotron Dalibor Dědek, tak Pavel Řehák, majitel pojišťovny Direct, kteří byli hosty „sametového“ vysílání podcastu Ve vatě. Dědek založil Jablotron už v roce 1990, Řehák začal v pojišťovnictví podnikat až před 10 lety. A oba se ve svých oborech stali špičkou.

Češi mají limity zbytečně nízko

Přes skepsi, která v posledních měsících kolem tuzemského ekonomického vývoje panuje, je Česko podle obou byznysmenů v řadě věcí na vysoké úrovni. „Česko je špičkou ve vynalézavosti. Má neuvěřitelně silnou mladou generaci. Přibývá lidí, kteří dokážou přijít s inovacemi, kteří dokážou vymyslet, jak překonávat problémy, anebo je vtipně obejít. Máme to v genech,“ říká Dědek.

V rozletu talentům ale podle obou podnikatelů brání české nastavení mysli. „Naše vlastní mysl je nám často překážkou k tomu, abychom udělali něco výjimečného. Lidi jako Dalibor Dědek nebo Tomáš Baťa tyhle limity neměli,“ má za to Pavel Řehák. „Má cenu podněcovat šikovné lidi, aby neměli strach, aby na sebe brali riziko, aby posouvali hranice toho, co je normální, aby se nebáli vystrčit nos z České republiky. Potenciálu je tady plno,“ myslí si Dědek.

Rozjedou firmu a prodají ji. To je špatně

Jedna věc je ale firmu rozjet a druhá udržet ji v českých rukou. „Dneska řada úspěšných startupů rozjede firmu, ta má velmi značnou dynamiku, ale majitelé sní o tom, že ji prodají velkému zahraničnímu investorovi. A mají pocit, že stráví zbytek života na Bahamách, to je špatně. Je potřeba vytvářet české stříbro, je potřeba tvořit ty Bosche a Siemense v České republice,“ přeje si Dědek, který přes nabídky na prodej svého Jablotronu nikdy nekývl.

Podle Pavla Řeháka stojí cesta za lepším Českem na dvou základních stavebních kamenech. Těmi jsou jasné zákony a efektivní státní správa. Na její limity sám Řehák narazil během pandemie, kdy se jako „ten, který přišel, když jiní nepřišli“, nebo „muž s matematickým modelem“ snažil politiky varovat před přicházejícím úderem epidemie covidu.

Na těchto základních kamenech leží tři priority. Podle Řeháka jimi jsou moderní vzdělávání, bezpečnost a transformace ekonomiky. A to vše zastřešují vize a odvaha. „Nepotřebujeme, aby stát ty priority realizoval, ale aby si vytknul priority, ve kterých vytvoří podmínky pro to, aby tvůrčí lidé mohli realizovat svoje projekty,“ popisuje Pavel Řehák. Ať už chtějí Češi chrlit do světa nanovlákna, nebo elektrobaterie.

Evropu čeká v příštích dekádách také přechod na nízkoemisní ekonomiku a to bude zásadní pro průmysl. „My jsme průmyslová země, která je bohužel jedním z největších znečišťovatelů na hlavu, větší než Čína, větší než Amerika. Takže to pro nás bude velká výzva, ale zároveň obrovská příležitost,“ podotýká Řehák.

Vznikne v Česku národní rozvojová banka?

Přechod z fosilních na čistější paliva bude ale stát české firmy hodně peněz. A budou řešit, jak investice zafinancovat. „V tranzici ekonomiky bude důležité, aby banky ve spolupráci s vládou, teď se diskutuje o Národní rozvojové bance, zvládly tranzici ‚odfinancovat‘. Když se Národní rozvojová banka rozběhne a bude zaměřená na nové mladé projekty, a ne na dinosaury a giganty, tak to může pomoct,“ míní finančník Řehák.

Ostatně jednou z překážek, které brání tomu, aby v Česku vznikaly globální firmy, je podle Pavla Řeháka náš malý kapitálový trh. „Kdo přemýšlí na evropské nebo globální úrovni, hledá kapitál v zahraničí,“ myslí si Řehák.

Klíčovou prioritou pro lepší budoucnost naší země jsou taky moderní školy, jak se oba shodují. „Musíme chrlit vzdělané lidi, to je základní postulát úspěšné ekonomiky. Dnešní generace má trošku pocit, že vzdělání dětí řeší škola. Ale mně dal nejvíc do života můj táta, který mě naučil si poradit v řadě situací,“ vzpomíná Dědek.

Jednoduché zákony a  akceschopná státní správa jsou základem pro každý byznys. „Potřebujeme jednoduchou legislativu a efektivní státní správu, která nebude klást překážky tomu, abychom se mohli rozletět. Protože my jsme relativně malá a otevřená ekonomika a když tady někdo ‚chytne lauf‘ a jeho projekt běží, tak potřebuje mít možnost rychle exportovat, dostat se na zahraniční trhy, aby mohl hrát globální roli,“ uvedl majitel Jablotronu.

Může Česko ekonomicky vystřelit obnova Ukrajiny? Co Dědka a Řeháka motivuje chodit do práce, i když mají dávno „vyděláno“? Podívejte se na celý záznam debaty speciálu podcastu Ve vatě z Korza Národní nahoře v článku.

Poslechněte si celou epizodu.

Nejznámější kryptoměna se aktuálně obchoduje za 814 tisíc korun. Od začátku letošního roku si bitcoin sice připsal přes 120 procent, proti maximu z konce předloňského roku ale stále citelně zaostává. Cenu bitcoinu ženou nahoru hlavně dva důvody. První z nich je fakt, že v dohlednu nejspíš spatří světlo světa ETF na spotový bitcoin. (Spotový bitcoin je forma této kryptoměny, kterou lze zakoupit nebo prodat za aktuální tržní cenu a vlastníte ji fyzicky, na rozdíl od derivátů nebo termínových kontraktů.)

Americká Komise pro cenné papíry má totiž na stole žádosti hned několika investičních společností, které chtějí investorům nabídnout tzv. „étéefka“ (ETF, exchange traded funds, fondy obchodované na burze), která by mohla investovat přímo do „fyzického“ bitcoinu.

„Nakupovaly by bitcoin přímo. Kdykoliv by jim člověk poslal peníze, kdykoli by si někdo to ‚étéefko‘ koupil, musely by zvyšovat zásobu bitcoinů, které drží,“ vysvětluje Dominik Stroukal, ekonom a odborník na kryptoměny. Dosud bitconové ETF fondy napřímo žádné bitcoiny nevlastnily, nakupovaly pouze jejich deriváty, jako jsou třeba bitcoinová futures.

O spuštění bitcoinových spotových ETF žádají společnosti BlackRock, Fidelity, VanEck, WisdomTree nebo ARK Invest Cathie Woodové.

Bitcoin teď bude nejspíše pro investory přístupnější, ale Stroukal si nemyslí, že by prodej nejznámějších kryptopeněz přes fondy na burze udělal z bitcoinu mainstreamovou záležitost. „Dneska můžeš dostat bitcoin jinými cestami a lidé to dělají. Koupí si ho přes Revolut v telefonu nebo přes firmu, která si bitcoin nakoupí na svoji rozvahu,“ řekl v podcastu Ve vatě.
 

Hodnota bitcoinu se ztrácí

Přesto se obává, že s nástupem ETF na spotový bitcoin se původní smysl této kryptoměny trochu vytratí. „Co je na bitcoinu sexy a zajímavé, je to, že je to decentralizovaná věc, kterou můžeš mít sama u sebe a která bojovala proti systému. Teď se do toho systému vsunula a lidé si to nakoupí jenom kvůli tomu, aby byli bohatí. Ta hodnota, ten fundament se podle mě ztrácí. Nějací lidé si myslí, že to půjde nahoru, ale čím víc lidí bude ETF kupovat, tím menší ten fundament je.“

Sám Stroukal věří bitcoinu proto, že ho vnímá jako ochranu v rozkolísaném světě: „Je to hedge proti systému v době, kdy na dvou ze čtyř světových stran zuří války. Je fajn mít něco pro případ, že by se mohlo stát něco nečekaného. Já jsem rád,  že mám něco, co má svou hodnotu v tom, že to funguje nesystémově.“

S bitcoinem utečete před válkou i nazí

Podle ekonoma se to potvrdilo naposledy při vypuknutí války na Ukrajině. „Byli lidé, kteří utíkali z Ukrajiny s bitcoiny. A dařilo se jim líp, než když utíkali s hřivnami. Stačilo utíkat i s dolary, ale bitcoin má tu výhodu, že kdyby člověk musel utíkat nahý, stačí si jen zapamatovat heslo, to žádné jiné aktivum neumí.“

Nespornou výhodou nákupu bitcoinu přes ETF bude časový test. Kdo vlastní cenné papíry déle než tři roky, nemusí při jejich prodeji platit daně. „Český člověk, který by si koupil bitcoinové ETF, tak normálně bude moci využít časový test. Když si koupí bitcoin napřímo, časový test neexistuje a tu daň musí vždycky odvést,“ míní Stroukal.

Druhý důvod pro rostoucí cenu bitcoinu je blížící se halving. Kryptoměna existuje už 14 let a počet digitálních mincí je předem omezen na 21 milionů. Více bitcoinů už nebude. Do oběhu se mince uvolňují postupně. Každé čtyři roky se počet denně vygenerovaných virtuálních mincí snižuje na polovinu, proto halving neboli snížení odměny na polovinu. Další halving přijde v květnu příštího roku. Namísto 900 bitcoinů bude možné za den vytěžit jen 450.

Halving dosud vždy odstartoval prudký růst ceny bitcoinu i ostatních virtuálních měn. Přestože je nárůst ceny podle Stroukala už zaceněný, bitcoin vždy dokáže překvapit. „Lidé čtou z minulých dat, když se to stalo předtím, tak věří, že to nastane i teď. Navíc kolem halvingu se o bitcoinu víc mluví,“ říká.

Poslechněte si celou epizodu.

Politici dotahují nástroj, který má Čechy přimět k dlouhodobému investování a vylepšit tím mizerné zajištění na důchod. Dlouhodobý investiční produkt chce lákat na možnost odepsat si skoro 50 tisíc z daní.

Češi si na penzi odkládají sice dlouhé roky, ovšem jen nedostatečné částky, které se jim navíc málo zhodnocují – třetí důchodový pilíř nefunguje. Podle Anny Píchové, hlavní analytičky společnosti Cyrrus, to nový dlouhodobý investiční produkt nezachrání: „Za mě dlouhodobý investiční produkt není řešení na selhávající třetí pilíř. Zvláště pro středně až nízkopříjmové občany, které je potřeba motivovat k tomu, aby si spořili a odkládali, je méně motivační, než bych si představovala. Zaujme spíše ty, kteří už se investování věnují a odkládají si bokem, než ty, kteří o tom vůbec nemají povědomí.“

Anna Píchová soudí, že by stát nejlépe podnítil lidi k investování tak, že by jim peníze rovnou strhával z platu a převáděl do vybraného fondu.

„Nejlepší motivace, jak zlepšit situaci lidí ve stáří, by bylo založit penzijní fond, jako mají na Západě. Nějaká procenta ze mzdy, která se teď odvádí na důchodové pojištění, by se přímo a automaticky zainvestovala povinně do nějakého fondu. Podle osobních preferencí. To by byla velká důchodová reforma.“

Její návrhy nápadně připomínají „druhý pilíř“, který zavedla Nečasova vláda s platností od Nového roku 2013 a který posléze k Novému roku 2016 zrušila Sobotkova vláda. S tím rozdílem, že tehdy byl vstup do systému, na rozdíl od jiných států, dobrovolný.

Takzvaný DIP teď míří do třetího čtení. Jak má fungovat? Investor si zřídí zvláštní investiční účet u jedné z institucí, kam posílá pravidelně peníze. Ať už do konkrétních akcií, podílových fondů nebo fondů obchodovaných na burze, tzv. ETF nebo klidně do státních dluhopisů.

Za každý rok si může odečíst z daní až 48 tisíc korun. Na daních tak může ušetřit kolem sedmi tisíc ročně. Finální částku si může vybrat nejdříve po deseti letech a ve věku 60 let.

Vyplácet jako rentu

Podle Anny Píchové stát prováhal šanci, jak lidi namotivovat, aby si nastřádané peníze vybírali postupně jako přilepšení k důchodu a ne naráz. To je ostatně nešvar i stávajícího penzijního připojištění. Lidé ho přes podporu státu nakonec používají úplně k jinému účelu.

„Je zarážející, že se tvoří nová alternativa a nebere se v potaz výtka, která tu je vůči současnému důchodovému připojištění. Zároveň se v té novele ale uvažuje o tom, že u současného důchodového připojištění budou jednorázové výběry omezené. Zatímco u dlouhodobého investičního produktu ne. Není to za mě úplně dobře vyvážené,“ vadí Píchové.

Zatímco mladší generaci by DIP mohl přimět začít si pravidelně odkládat na stáří, střádaly ze starých penzijních fondů k investicím nejspíš nepřetáhne, myslí si Anna Píchová.

„Zástupy nováčků k investování a ke spoření to nenaláká. Ale možná to namotivuje mladší generaci si nějaký takový produkt založit a pravidelně tam posílat peníze. Ale že by najednou se velká část populace po schválení zákona vzbudila a řekla si, konečně si začneme odkládat bokem, tak takový zájem skutečně nečekám. Někteří lidé v transformovaných fondech přes nulové výnosy zůstávají dlouhou dobu. I když tu byly lepší alternativy a oni mohli odejít.“

Na konci třetího čtvrtletí 2023 si spořilo na penzi v penzijních fondech celkem 4 271 938 účastníků. Z toho zhruba 2,5 milionu zůstává právě ve starých (tzv. transformovaných) fondech.

Do čeho bude možné investovat?

Zákon o DIP počítá s tím, že bude možné investovat do konkrétních akcií ze všech regulovaných trhů, do podílových nebo ETF fondů a do státních dluhopisů. S korporátními bondy se v aktuální verzi zákona nepočítá. Z podpory vypadly i úložky na spořicí účty.

„U těch spořicích účtů je to zatím s otazníkem, v tom úplně původním návrhu tam byly i spořicí účty a termínované vklady, nicméně v dalších čteních, jak to procházelo Sněmovnou, tak spořicí účty vypadly,“ rekapituluje Píchová.

Také zlato ve výčtu chybí. „Většina Čechů si skutečně nakupuje fyzické zlato. Co na DIP půjde dát, je třeba ETF navázané na zlato. Futures kontrakty nebo jiné deriváty tam nejsou, motivací by nemělo být spekulovat,“ míní Píchová.

Subjekty, které budou dlouhodobý investiční produkt nabízet, musí být regulované finanční instituce, to znamená banky, obchodníci s cennými papíry, investiční společnosti. A to včetně zahraničních poskytovatelů, pokud budou mít pobočku v České republice.

Poslechněte si celou epizodu.

Zhruba 70 tisíc lidí čeká v příštím roce refixace hypotéky. Tsunami, které zvedlo měsíční splátky, už je za vrcholem. Stejně se však průměrný hypotékář musí připravit na navýšení o 4500 korun, varuje hypoteční expert Libor Ostatek.

Žádný kolaps ve splácení nepřijde. Nejhorší skoky v sazbách mají Češi už za sebou a ustáli je s přehledem. Přestože se leckterým domácnostem spolu s hypotékami zvýšily i náklady na energie, pohonné hmoty či potraviny v součtu klidně i o deset tisíc, Češi splátky hradili dál s přesností švýcarských hodinek. Ba co víc, ještě spolehlivěji.

„To období, ono pořád probíhá, nazýváme úrokovým šokem. Tak velký a dlouhý jsme ještě v České republice za skoro 30 let hypoték nezažili. Z celého portfolia existujících hypoték je takzvaně nevýkonných jen 0,6 až 0,7 procenta. Ve splácení jsme premianti, třeba i ve srovnání se Švýcarskem,“ říká hypoteční expert Libor Ostatek v podcastu Ve vatě.

Za každý milion a procentní bod pětistovka navíc

„Tsunami“ úrokových sazeb už má podle Ostatka kulminaci za sebou. I v příštím roce si však klienti, kterým vyprší fixace úvěrů na bydlení, notně připlatí. Klasické pravidlo říká, že s každým procentním bodem úrokové sazby navíc se měsíční splátka za každý vypůjčený milion zvýší zhruba

„Pokud mi bude v roce 2024 končit fixace, tak bude nárůst na průměrné třímilionové hypotéce činit 4500. Pokud mám zůstatek milion, tak bude navýšení maximálně 1500,“ kalkuluje Libor Ostatek ze společností Golem Finance a Broker Trust.

Na první nabídku banky však nekývněte, radí Ostatek. „První krok udělá banka, ale určitě vyjednávejte. Na rozhodnutí budete mít dost času.“ Banka má povinnost čtvrt roku před uplynutím fixace klientovi navrhnout nové podmínky.

Jaké ceny úvěrů na bydlení tedy banky aktuálně vystavují ve svých cenících? „Za tříletou fixaci chtějí nejčastěji úrok 5,5 procenta, ale není výjimkou nabízet přes šest procent. Ostatní fixace jsou posazené vždy o 0,2 až 0,3 výše,“ vysvětluje Libor Ostatek. Desetileté fixace se téměř nevyskytují, nikdo se nechce ve vysokých sazbách zamknout na tak dlouho.

Tříleté fixace jedou nejvíc

U nastavení nové výše splátky hraje roli i to, jak velký zůstatek klientovi zbývá splatit.

„Pokud mám třeba zůstatek 500 000, tak ta nabízená sazba je spíš vyšší. To znamená, že může být klidně přes šest procent. Je to trošku paradoxní,“ komentuje hypoteční expert. Banka se taky dívá, zda u ní máte sjednané jiné produkty. To pak obvykle přijde s lepší nabídkou.

Klíčovou otázku, na jak dlouho zafixovat, pomůže rozřešit rozhodnutí o případných sankcích pro tzv. hypoteční turisty. Sněmovna právě schvaluje legislativu, která při splacení úvěru před koncem fixace zavádí sankci. Aktuálně se vede debata o její výši, mohou to být jedno nebo dvě procenta ze zbývající jistiny půjčky.

Z nejistoty budoucího vývoje volí drtivá většina Čechů právě teď tříleté fixace. „Osm klientů z deseti volí tříletý fix. Zcela pragmaticky, vůči těm dlouhým fixacím je tam sazba stejná, ne-li nižší, a je to krátké období, které se dá dohlédnout,“ vysvětluje Ostatek.

Poslechněte si celou epizodu.

Důležitější centrální banky. Rozpojený svět. Starší populace. A ceny energií. Čtyři trendy, které budou příštích pět let ovlivňovat ekonomiku. Jak podle nich investovat, rozebrali experti ve speciálu podcastu Ve vatě.

Podle investora Jaroslava Brychty budou pro většinu investorů i v příštích pěti letech nejlepší volbou široké akciové indexy. „Nejvíc smysl dává investovat do akcií, ať už ze světových, nebo nějakých indexů amerických. Nikdy nebylo tak jednoduché investovat do trhu, jako je to teď. Pokud se bojíte, že to může propadnout o dvacet třicet procent, tak tam nedávejte všechno, zbytek si dejte na bankovní účet nebo na nějaký termíňák,“ říká Brychta.

Stejný pohled zastává při pohledu na vývoj ekonomiky i makroekonom Dominik Stroukal. Investovat v dolarech do americké ekonomiky dlouhodobě, pravidelně a stejnou částku, ať se jí daří nebo ne, zní jeho recept. „Do toho mít část portfolia, se kterým si člověk hraje,“ dodává.

František Bostl ze společnosti Starteepo, která vodí na Pražskou burzu menší české firmy, by v příštích pěti letech nepřekvapivě vsadil na domácí společnosti, do kterých sám investuje. Jednou z takových firem je podle něj společnost Karo Leather, která má unikátní výrobu kůží ve střední a východní Evropě a která za čtyři týdny otevírá novou fabriku.

Důležitější centrální banky

První hybnou silou, která bude příštích pět let udávat tón světových ekonomik, budou centrální banky. Základní úrokové sazby by příští rok mohly klesat, patrně budou ale delší dobu na vyšších úrovních, než by si investoři do akcií přáli. Růst bude i kvůli tomu pomalejší.

„Dokonvergujeme do světa, který je pomalý, neroste moc rychle. Rostoucí centrální banky nakoupí hromadu aktiv. To není katastrofa, je to docela fajn život, Japonci se nemají špatně, ale k divokému růstu, který jsme zažívali předtím, se už nevrátíme,“ predikuje Stroukal. „Jako první by sazby mohly začít klesat v Americe. Pokud půjdou dolů, tak to samozřejmě bude nahrávat akciím,“ míní Bostl.

Výnos desetiletého amerického dluhopisu, který je často označován za nejbezpečnější investici na světě, čerstvě překročil 5 %. Ve srovnání s mnohem rizikovějšími akciemi, které historicky nesou zhruba 7 % ročně, se dluhopisy podle investora Jaroslava Brychty zdají být aktuálně dobrou investicí.

„Pokud by sazby klesly, tak dluhopisy budou velmi dobrá investice, obzvlášť ty s delší splatností. Já osobně bych se ale do dluhopisů na 10 let nezamkl. Z obav, jak skončí ten náš úžasný systém, který se o ten dluh a nízké sazby stále opírá,“ řekl v podcastu Brychta.

Deglobalizace

Světu před 25 lety jasně dominovaly Amerika a Evropa. Čína, co se HDP týká, pokulhávala. Dnes je ale jasně první, Spojené státy v závěsu a Evropa naopak drasticky propadla.

„Čína se z levné továrny světa přeorientovala na velice kvalitní výrobu s přidanou hodnotou. Když se podíváte na přehled světových startupů, tak je to samé Silicon Valley, Čína se tam začíná objevovat, a kde jsme my? Evropě chybí inovační motor,“ komentuje František Bostl.

Svět se mění a směřuje k stále většímu rozpojení. Dovoz některých produktů z Číny do Spojených států – včetně polovodičů, některých typů IT hardwaru a některé spotřební elektroniky – dramaticky poklesl. Stejně tak poklesly objemy dovozu oblečení, obuvi a nábytku, uvádí washingtonský think-tank Peterson Institute for International Economics. Dovoz notebooků a počítačových monitorů, telefonů z Číny je ale naopak vyšší než kdy dříve.

Stárneme

Dlouhodobě čekají Čínu těžké roky, upozorňuje Stroukal. Levná a snadno dostupná pracovní síla nebude k dispozici. „Už teď se Čína zmenšuje a za pět let bude menší než teď. Nemyslím ekonomicky, ale počtem lidí. To je podle mě jeden z faktorů, který bude Čínu brzdit, Čína zestárla dřív, než stačila zbohatnout. Do roku 2100 bude Číňanů polovina,“ avizuje Dominik Stroukal.

Stárneme ovšem globálně. V následující dekádě odejde do důchodu víc lidí, než bude těch, kteří nastoupí do pracovního procesu, jak v bohatých, tak v rozvíjejících se zemích. Investiční příležitost tak mohou nabídnout nejen firmy ve zdravotnictví, ale také z oblasti sociální péče. Alzheimer centra, senior housy a podobná zařízení.

František Bostl ovšem několik firem z tohoto sektoru prověřil a uvést je na burzu START mu nedávalo smysl. „Z mého hlediska je to neinvestovatelné, je to takový divný real estate,“ říká Ve vatě.

Energetika

Investice v příštích letech se budou točit i kolem energetiky. Svět čeká přechod k nízkoemisním energiím. Solární energetiku, která zažila velký boom, ale Bostl jako investiční příležitost nevidí.

„Tam momentálně dochází k opravdu brutálním výprodejům, najednou je strašně moc solárů, nikdo to nechce. Zajímavá doba je v segmentu těch starých energií. Úplně si nemyslím, že bychom se měli dočkat třeba tady v Evropě toho, že by energii měly nějak dramaticky zlevňovat,“ myslí si František Bostl.

„Doufám,  že v Evropě dokážeme zainvestovat do energetického mixu tak, aby dával větší smysl, chybí tomu takové to chytré koření, abychom uvolnili legislativu a dotáhli technologie, abychom si elektřinu mohli posílat a pak ji konzumovat, kdy potřebujeme. Aby měla každá firma fotovoltaiku, je za mě nesmysl,“ uvažuje Bostl.

Poslechněte si celou epizodu.

Některé obchodní řetězce staví zákazníky před nové dilema. Část zboží prodávají za „normální“ ceny jen majitelům svých věrnostních karet. Zbytek to má i o polovic dražší. „Je to na hranici vydírání,“ říká ekonomka Jana Matesová.

Nakupování v akcích je disciplína, ve které jsou mnozí Češi mistry. Zatímco starší generace umí chodit v letákových akcích, ta střední a mladší si oblíbila věrnostní aplikace a karty. Nejznámějším věrnostním programem v Česku je Tesco Clubcard. Svůj mají ale i  Billa, Penny, Lidl, Albert, Kaufland. A nezaostávají ani drogerie či lékárny.

Češi využívají průměrně 12 různých věrnostních programů, každý desátý se upsal do více než dvaceti, ukázal průzkum výzkumné agentury Inconminde. Vlastnictví takové kartičky je totiž vstupenkou ke slevám v řádu i desítek procent. Kdo kartu nemá, platí cenu znatelně vyšší.

Rýže dlouhozrnná pro věrné za 50, pro ostatní za 75. Mleté hovězí namarkuje běžný zákazník za 150 korun, ten s věrnostní kartou za 110. Kočičí žrádlo za 180 za plnou cenu, za 110 s věrnostní slevou. Na týdenním rodinném nákupu tak mohou slevy udělat několik stokorun, ukazuje srovnání cenovek z on-line obchodu řetězce Tesco, které aktuálně tuto strategii „dvojích cen“ praktikuje nejviditelněji.

Věrným sleví, ostatním zdraží

Ale Tesco není samo, kdo se pokouší zákazníky získat skrze slevy jen pro klubisty. „Viděli jsme v létě minimálně dva další řetězce, které vyzkoušely třeba na týden, jestli by mohly své slevy takhle hluboce navázat jenom na karty,“ všímá si Jana Matesová v podcastu Ve vatě, kde bude nově další stálou expertkou.

Oslovené nákupní řetězce si systém chválí. Ale na zářijové konferenci Asociace nákupních center z úst manažerky jedné retailové skupiny zaznělo, že se v Tescu údajně od zavedení nového systému Clubcard snížila návštěvnost o 20 až 30 %. A podle Jany Matesové zákazníky tak výrazné rozdíly v cenách pro klubisty a neklubisty naštvaly.

„Lidé reagují racionálně. V Česku máme slavnou hlášku Šimka a Grossmanna ‚Nechci slevu zadarmo‘. A chytří klienti chápou, že tahle sleva je za vaše informace, ale taky za to, že všichni ostatní, kdo si Clubcard nepořídí, budou nakupovat přehnaně draze,“ myslí si ekonomka.

Na zlevněné zboží pro držitele klubových karet, ať už těch plastových, nebo virtuálních v mobilu, doplácejí podle Jany Matesové klienti, kteří si kartu nepořídili. „Samozřejmě ten řetězec nebude prodávat pod cenou, to by vyráběl ztrátu. On si na těch ostatních zákaznících, kteří nemají klubovou kartu, nadělá všechen svůj zisk. Zatímco u těch hlubokých slev může jít trošku do ztráty, těm ostatním se ceny o to trošku víc zvýší.“

Když chtějí datum narození, utíkejte

V místech, kde je mezi řetězci konkurence, toto Matesová nevnímá jako problém. Řetězce se prostě snaží přetáhnout nové klienty a zavázat si ty stávající. Kdo nechce výměnou za slevy poskytnout své osobní údaje, jde příště prostě jinam. „Tam, kde je ale jen Tesco a široko daleko nikde není jiná varianta nákupu, tak je to zneužití tržní síly,“ domnívá se Matesová.

Vysoké věrnostní slevy jsou často aplikovány i na základní potraviny a drogerii. „V současné ekonomické situaci spoustu lidí nutíte, ať vám svá data dají. Je to na hranici vydírání,“ má za to ekonomka. Ve slevách se prodá už 65 % zboží. Podle Matesové by bylo žádoucí podíl zlevněného zboží nějakým způsobem regulovat.

Věrnostní kluby jsou pro obchodníky skvělým zdrojem informací o zákazníkovi. Zvlášť díky aplikacím dostanou takřka bezplatně dokonalý popis jeho nákupního chování. To je podle Matesové legitimní. Lidé by si ale měli podle ní dávat pozor, jaké informace o sobě obchodům poskytují.

„Jméno, adresa jsou v pořádku. Pokud chtějí datum narození, běžte dál. Hrozí, že vaše informace přeprodávají třetím stranám,“ varuje Matesová. Jak vůbec funguje slevový systém? Na co si dát pozor? Je nakupování přes věrnostní kluby skutečně výhodné? Poslechněte si celý podcast nahoře v přehrávači.

Poslechněte si celou epizodu.

Období extrémního růstu cen je na ústupu. Hned čtyři členové bankovní rady ČNB na posledním zasedání rady nevyloučili brzké snížení sazeb. Trhy čekají, že by se sazby v následujících třech měsících měly dostat o celý jeden procentní bod níže, tedy ze současných sedmi na šest procent.

Tak optimistický ekonom Dominik Stroukal není. Na listopadovém zasedání podle něj radní ČNB ke snížení sazeb ještě nedospějí. „Vsadil bych na pomalejší a prosincové snižování. Nemyslím si, že v současné době má centrální banka motivaci nás překvapovat a šokovat, jako to dělala za covidu, když se sazby zvyšovaly,“ odhaduje v podcastu Ve vatě.

To v Polsku centrální bankéři trh naopak překvapili razantnějším snížením úroků. Navzdory dvojciferné inflaci setnuli základní sazbu o 0,75 procentního bodu na šest procent. „To možná nalilo optimismus i našemu trhu. My ale nejsme Polsko,“ říká Stroukal z Metropolitní univerzity Praha.

Doba levnějších úvěrů, hypoték a peněz obecně se však blíží. „Vracíme se do éry levnějších peněz. Ale že bychom se takhle rychle vrátili do období, na které jsme si zvykli po roce 2008, kdy byly sazby na nule, to bude ještě trvat. Nejen u nás, i ve světě,“ předpovídá.

„Budeme muset počkat minimálně do konce příštího roku, než budeme zase mluvit o nějakých normálních sazbách, ale na nulu se dostaneme až dlouhodobě,“ dodal ekonom s tím, že i Česko míří k „japonskému scénáři“.

„Dlouhodobě míříme do světa, který známe už 30 let z Japonska. Růst nebude takový, jaký si pamatujeme. Svět čeká japonská cesta. Už kvůli tomu, že stárneme,“ řekl.

Inflační očekávání jsou v tuzemsku podle ekonoma stále vysoká. Teď podle Stroukala záleží na tom, zda nás centrální bankéři dokážou přesvědčit o tom, že svět je zase v pořádku. Ať už jde o šéfa amerického Fedu Jeroma Powella, nebo guvernéra ČNB Aleše Michla.

„Na těchto dvou to záleží nejvíc, jestli nás dokážou přesvědčit o tom, že jsme se vrátili zpátky a všechno je fajn, tak pak všechno fajn bude. Pokud nás o tom nedokážou přesvědčit, tak se my všichni budeme chovat, jako kdyby inflace byla vysoká.“

Co se bude dít, až sazby klesnou?

Až ČNB sazby sníží, začnou zlevňovat i hypotéky, ale velmi pomalu. Jejich ceny se odvíjejí od dlouhodobějších sazeb na trhu. „Nastartuje to nějaký trend a tenhle trend postupně nastartuje třeba trh s nemovitostmi a ty hypotéky to trošku nakopne,“ říká ekonom.

„Jak budou padat sazby, už nebude tak jednoduché dát si peníze jen na spořicí účet a mít ty peníze likvidně u sebe, kdykoliv je potřebuju,“ říká Stroukal. Už teď je však podle něj třeba uvažovat, jak se na snížení sazeb připravit.

„Já pořád ještě hodně peněz držím bokem. Čekám na příznivější období nižších sazeb. Ale lidé si už teď můžou vybrat nějakou nemovitost. Je dobré být investičně připravený,“ říká Stroukal.

Banky vydělávají, když jdou sazby nahoru i dolů

Jedním z odvětví, která z vysokých sazeb těžila nejvíce, byl finanční průmysl. Podle Stroukala však bude nadstandardně vydělávat dál. „Ty jednoduché žně bankám skončí. Neznamená to ale, že se banky překlopí ze zisku do ztráty, bankovnictví je zázračná oblast, kde se vydělává, když jdou sazby nahoru i když jdou dolů.“

Dlouhodobé snižování sazeb hraje do karet dlouhodobým investorům. „Jakmile padají sazby, tak se investuje dobře, ale na to si ještě počkáme. Úplně bych neočekával nějakou jízdu na českém akciovém trhu kvůli tomu, že se sníží sazby,“ mírní nadšení Stroukal.

Se snížením sazeb čekají změny i českou korunu. „Koruna si pravděpodobně neudrží svůj kurz. Tohle bude mít reálné dopady na české podniky a české domácnosti. Nepomůže to nikomu, kdo bude chtít odcestovat do zahraničí, pomůže to exportérům,“ vypočítává Stroukal.

Poslechněte si celou epizodu.

Během covidu se spousta lidí, kteří byli zavření doma, poprvé pustili do investování. Teď vystřízlivěli, protože s loňskými propady přišli o peníze. Nováčky ještě čeká řada rizik, která pro ně budou nová, varuje investor Gladiš.

Během covidu se spousta lidí, kteří byli zavření doma, poprvé pustili do investování. Teď vystřízlivěli, protože s loňskými propady přišli o peníze. Nováčky ještě čeká řada rizik, která pro ně budou nová, varuje investor Gladiš.

Kdo skočil do investice během pandemie, příjemně se svezl na svižném popandemickém růstu. Dařilo se totiž takřka všemu a všem a lidé tak mohli uvěřit, že investování je vlastně snadné. Loňský rok ale přinesl vystřízlivění. „Máme tady relativně mladou generaci investorů, která vlastně nemá vůbec žádné zkušenosti s jinými prostředími než těmi, které znají za poslední tři roky,“  říká v podcastu Ve vatě investor Daniel Gladiš.

„Téměř všechno, co je čeká během příštích třeba deseti let, bude pro ně nové, je pro ně velikým zdrojem rizika. Neznají prostředí, kdy by americký trh dlouhodobě zaostával za jinými trhy. Donedávna neznali prostředí vysoké inflace a prudce rostoucích sazeb.  Neznají jiné prostředí, než že dominuje pasivní investování, neznají prostředí, ve kterém pár akcií totálně dominuje indexům,“ vypočítává hlavní rizika zakladatel hedgeového fondu Vltava Fund SICAV Gladiš.

Pokles loňského roku podle Gladiše část investorských „nováčků“ z trhu vyhnal. „Vlna lidí, která se na ten trh vrhla za poslední tři roky, je bezprecedentně velká. Myslím, že část z nich už trh opustila, vyléčená trošku ze svých iluzí. Jak trh loni hodně padal, jak se stal složitější, hodně lidí přišlo o peníze a trh nuceně opustili,“ řekl. Odhadovat, kolik lidí z trhu odešlo, je ale podle něj složité.

Čím vyšší riziko, tím vyšší výnos?

Krátkodobé výkyvy trhu neboli volatilita podle Gladiše riziko pro investor nepředstavují a zmínil i dopady současné války Izraele s hnutím Hamás. „Historie ukazuje na řadě případů, že regionální války mají relativně malý dopad na globální trhy. První den války jsme viděli, že šla nahoru ropa, akcie de facto stagnovaly, trošku se to projevilo na zlatu a na dolaru pozitivně, ale jinak dopad je minimální,“ řekl.

Sám Daniel Gladiš se na riziko dívá jako na něco, co může ohrozit dosažení jeho investičního cíle a pro každého je tak rizikem něco jiného. Kdo si dá za cíl dlouhodobě porážet inflaci, pro toho je rizikové držení hotovosti, kterou inflace spolehlivě ohlodává. Držení akcií je pro něj pak naopak méně riskantní. Kdo si za cíl stanoví, že nechce během příštích 12 měsíců přijít o peníze, tomu akcie přinášejí zbytečné riziko a naopak držení cashe mu cíl zaručí, uvedl.

Riziko můžeme dle Gladiše vnímat i jako „pravděpodobnost trvalé ztráty“. „Investor, který v roce 2007 zainvestoval do akcií Lehman Brothers, která v roce 2008 zbankrotovala, přišel o všechny své peníze a utrpěl trvalou ztrátu bez možnosti tyto peníze získal zpět, protože jsou pryč,“ vysvětlil.

Přímá úměra „čím vyšší riziko, tím vyšší výnos“ tedy neplatí. „Kdyby rizikovější investice spolehlivě přinášely vyšší výnosy, tak by nebyly riskantnější. Vyšší výnosy lze dokonce dosáhnout tehdy, když člověk riziko sníží,“ míní Daniel Gladiš.

Nejčastěji investoři přicházejí o peníze, když investují do věcí, kterým nerozumí. „Pokud něčemu člověk nerozumí, tak by do toho neměl investovat. Tečka. Lidé se pouštějí do korporátních dluhopisů, do různých směnek nebo spekulují v umění,“ vypočítává Gladiš.

Poslechněte si celou epizodu.

Česko má ještě před sebou strmý pokles cen bytů, tvrdí analytik Martin Lobotka. Cenovky budou na dně několik let. S koupí bytu bych počkal, radí expert ze společnosti Conseq v podcastu Ve vatě.

Česko má ještě před sebou strmý pokles cen bytů, tvrdí v podcastu Ve vatě analytik společnosti Conseq Martin Lobotka. Cenovky podle něj budou na dně několik let, a proto by s koupí bytu počkal.

Cenovky u bytů se zdají být pořád horentní. Ovšem statistická data za druhý kvartál ukazují, že meziročně přece jen klesly. Dokonce i developeři, kteří prohlašovali, že nezlevní, nakonec snížili ceny o pět procent. U starých bytů ceny spadly o sedm procent. Podle Lobotky nás teď čeká ještě strmější pád cen.

„Očekávám, že ceny budou teďka ještě nejméně dva roky klesat a že ten pokles bude v nejbližších kvartálech strmější, než byl v posledním cyklu. Poté bude následovat několik let trvající dno. Pak se velmi, velmi pozvolna ceny vydají nahoru,“ predikuje.

Taky Libor Ostatek, hypoteční expert Broker Trust a zakladatel Golem Finance, věří v další propad cen realit. Upozorňuje však, že nabídka těch volných je proti minulé krizi po pádu Lehman Brothers výrazně nižší. „Parkoviště nemovitostí na prodej před deseti lety praskalo ve švech, teď je nabídka zhruba čtyřicetiprocentní,“ říká.

Ceny do pár let spadnou o čtvrtinu

Ne všechny typy nemovitostí však podle Libora Ostatka zlevní. Kvalitní stavební pozemky dokonce naopak podraží.

„U energeticky úsporných nemovitostí vidím potenciál v řádu jednotek procent v horizontu roku či dvou. Obrovský potenciál však skýtají zbytečně velké starší domy v horším technickém stavu, v méně lukrativní lokalitě. Tady půjdeme vesele do slev, které mohou jít do několika desítek procent v řádu několika let,“ predikuje expert.

Podle Lobotky mohou ceny bytů oproti rekordům v roce 2022 spadnout výhledově až o čtvrtinu. „Prostor pro další pokles ceny je  velký, pokles z toho vrcholu v roce 2022 bude někde mezi 20 až 25  procenty. U lokalit, kde je spousta investičních bytů, to může být i víc. Na maxima z roku 2022 nedosáhneme ani koncem tohoto desetiletí.“

Ceny jsou pořád přepálené

Pro pokles mluví podle Lobotky tři hlavní důvody. Nemovitosti jsou, jak tvrdí ve své zprávě o finanční stabilitě i Česká národní banka, stále nadhodnocené. A to o 25 až 45 procent podle lokality.

„Ceny bytů se výrazně odpojily od fundamentu. Je normální, že se několik let odchylují od vývoje mezd a vývoje nominálního HDP. Ale nemůže to trvat desetiletí,“ míní Lobotka.

Zadruhé, úrokové sazby jsou na rozdíl od minulé hypoteční krize vysoko. Kupovat byt pro investici podle Lobotky nedává smysl. „Pokud umí investor počítat, nedává mu investice do bytu smysl.Doporučil bych kouknout se kamkoliv jinam včetně termínovaných vkladů a státních dluhopisů. Proč investovat deset milionů do bytu za 3,5% výnos a ještě mít starosti s nájemníky?“ ptá se Lobotka.

Zlatých zrnek je minimum

Podle Ostatka se dobré investiční příležitosti dají najít i v současném kontextu. „Pokud se bavíme o Praze, tak to podepisuju. Těch zlatých zrnek je tam minimum, ale pokud se dívám na krajská města nebo některá zajímavá menší města nebo střední města, tam může být velmi dobrá příležitost u nemovitostí, které v sobě skýtají potenciál modernizace,“ říká Ostatek.

A za třetí, ekonomická situace se bude zhoršovat. „Máme tady konsolidační balíček, máme tady zpomalování v eurozóně, v Německu, na kterém naše ekonomika bytostně závisí, je to ještě horší, a to se postupem času projeví i u nás,“ vysvětluje Lobotka.

Kdo kupuje byt nikoli na investici, ale na bydlení, měl by podle Lobotky vyčkat. „Pokud můžete s koupí bytu čekat, tak bych ještě počkal.“

Poslechněte si celou epizodu.

Spokojenost držitelů protiinflačních dluhopisů je přímoúměrný výši inflace. Kdo si je stihl nakoupit už v říjnu 2021, vydělal v roce 2022 celkem přes 17,5 %. Investice za 100 000 pak přinesla na účet 17 500 korun navíc. S klesající inflací jde ale výnos dluhopisů rychle dolů.

Česká národní banka již delší dobu ohlašuje, že příští rok se inflace vrátí na 2 %.  „Dvě procenta je propaganda České národní banky. Oni udávají v prognóze nějaké rozpětí inflace. Neodsuzuju je za to, působí na inflační očekávání. Ale já inflaci 2 % nečekám,“ oponuje partner dluhopisového fondu Encore Wealth Management v podcastu Ve vatě.

I tak ale podle Žalmana přišel čas se s těmito dluhopisy rozloučit. „S protiinflačními dluhopisy je to ještě horší, než to vypadá. Za letošní rok tam bude ještě hezký výnos kolem osmičky podle toho, jak se bude vyvíjet inflace poslední čtvrtletí. Příští rok se ale s výnosem dostaneme někam na 4 %. Možná to bude 5 nebo 6, ale 8 % už to nebude,“ uvedl Žalman.

Prodat je možné jen jednou ročně, brzy to přijde

Protiinflační dluhopisy lze prodat jen jednou ročně, v předem stanoveném termínu a jen do výše 500 tisíc korun. „Teď někdy v říjnu, na začátku listopadu je to období, kdy člověk může dát pokyn k odkupu. Peníze pak dostane hned začátkem ledna. Já se svých protiinflačních dluhopisů zbavím. Každý by se měl zamyslet, jestli peníze může zainvestovat lépe.“  A takových možností je podle finančníka několik.

Nejlepší alternativou jsou podle Lubora Žalmana aktuálně termínované účty. „Když bych uvažoval o tom, že prodám státní protiinflační dluhopisy, první, co bych udělal, je, že bych se podíval, kolik mi banka nabízí na termínovaných vkladech. A to dřív, než odprodám ty dluhopisy, ne až potom.“

Jak termínované účty, tak ty spořicí čeká v příštím roce, až se ČNB pustí do snižování základní úrokové sazby, pokles úroků. „Pakliže ČNB sníží reposazbu, na spořicím účtu mi banka sníží úroky hned druhý den, u termínovaných vkladů ne, tam se banka zavázala, že bude úrok platit až do skončení toho termínu,“ upozorňuje Žalman.

Investor může peníze také přesunout do kvalitních dluhopisů zavedených firem. Ale jak je v téměř nekonečné nabídce firemních bondů poznat od těch problematických? „Nejkvalitnější firmy mají mezinárodní rating. Třeba ČEZ, České dráhy nebo taky velká česká města,“ vypočítává investor.

Křetínského „nádherný“ dluhopis

Druhá kategorie kvalitních eminentů jsou firmy, které jsou stabilní, mají dlouhodbě velké zisky a byznys, kterému se těžko konkuruje. „Třeba EPH. To je nádherný dluhopis. Jsem ale zvědav, kolik dluhopisů budou v budoucnosti ještě  vydávat, protože generují tolik hotovosti, že moc nemají důvod se zadlužovat,“ chválí bondy Křetínského energetického holdingu Žalman.

Mezi investiční jistoty pak podle investora patří i dluhopis polostátního ČEZ. Nejasnosti kolem  budoucího vývoje energetického kolosu totiž majitele dluhopisů - na rozdíl od majitelů akcií ČEZu - trápit nemusí, myslí si Žalman: „Ať už stát zvýší svou pozici v ČEZu, ať už vykoupí akcie drobných akcionářů za x nebo za y, pro vlastníky dluhu se nic nemění. Ti dostanou to svoje procento, které je na dluhopisech napsáno.“

Mezi dobré investice řadí Žalman i dluhopisy Moravských naftových dolů, které jsou součástí skupiny KKCG Karla Komárka nebo dluhopisy zbrojovky Colt.

Ale ani známé jméno zavedené firmy není stoprocentní zárukou, že investor o své peníze nepřijde. „Varoval bych před známým jménem, které bylo vytvořeno čistě jenom PR a marketingem.  Příkladem je Arca Capital,“ připomíná Žalman případ zkrachovalé společnosti, jejíž věřitelé po ní chtějí 23 miliard korun.

Podle jakých pravidel lze státní protiinflační dluhopisy prodat? Jak a kde nakoupit firemní bondy? Jak zajímavé jsou aktuálně bondy developerů? Poslechněte si celý podcast nahoře v přehrávači.

Poslechněte si celou epizodu.

Všechno vsadit na akcie Komerční banky. Nakoupit americká ETF. Dát peníze na termínovaný účet. Rozjet podnikání. Kam v současné době nejlépe investovat sto tisíc korun? Ve 100. díle podcastu Ve vatě se ptáme expertů i kolegů z redakce SZ.

Pro průměrného Čecha je sto tisíc korun slušná částka, která může, pokud se dobře investuje, udělat podstatný rozdíl ve výnosu. „Kdyby mi to spadlo z nebe, tak bych dost možná rozšířil svoji sbírku bankovek. Kdybych si je tvrdě vydřel, tak bych šel do akcií,“ přemýšlí ekonom Dominik Stroukal.

Investorovi Jaroslavu Šurovi nedává smysl stotisícovou částku rozdělovat a celou by ji „vrazil“ do akcií Komerční banky. „Jsem český rezident. Když se podíváme na zdejší kapitálový trh na Pražskou kurzu, je tam likvidních pouze několik titulů. ČEZ je víceméně spekulace, to je politické. Erste si můžete koupit za eura. Komerčka je nejbezpečnější a velmi defenzivní titul.“

Daniel Gladiš, investor z hedgeového fondu Vltava Fund Sicav, by také volil akcie. Konkrétně jednu americkou - Asbury Auto. „Je to jeden z největších dealerů aut ve Spojených státech. Mají několik stovek prodejen, kde prodávají nová auta, ojetá auta, poskytují servis, opravy a financování aut.“

Dan Vořechovský je v Česku patrně nejznámější investor, který je angažován v Číně. Pokud by on investoval v korunách, vsadil by na ETF (burzovně obchodované fondy) na akciovém indexu S&P 500, které podle něj co do poměru rizika a výnosu vychází historicky nejlépe.

„Akcie v Americe jsou ale teď hodně vysoko, takže je otázka, jestli by se třeba nevyplatilo vzít 20 000 a dát je tam hned a dalších 20 000 dát na termínovaný vklad v korunách a čekat, až se cena amerických akcií zlepší.“ Výnos „termíňáku“ a amerických akcií aktuálně vychází podobně, kolem 6 procent.

Dan Staněk alias Electrodad by nejdříve s hypotetickými sto tisíci splatil dluhy. „Pokud bych byl v životní fázi, kdy ještě nemám splaceny náklady na bydlení, hypotéku, tak bych těch 100 000 Kč vzal a snažil bych se umořit jistinu. Později bych dal sto tisíc do ETF na těžbu nerostných surovin, které jsou potřeba v elektromobilitě,“ řekl s tím, že je velkým propagátorem elektromobility.

Analytička společnosti Cyrrus a nová expertka podcastu Ve vatě Anna Píchová by největší část ze svých 100 000 investovala do vzdělávání. „Část těch peněz bych dala do svého vzdělání, rozhlédla bych se po nějakých zajímavých vzdělávacích kurzech, po něčem, co mě může něco nového naučit a v budoucnu i něco dodatečného přinést,“ vysvětluje Píchová.

Zakladatel obuvnické firmy Vasky Václav Staněk by zase celou částku nalil do podnikání. „Za 100 000 jde rozjet úspěšná firma, koneckonců Vasky měla základní kapitál 30 000 Kč,“ vzpomíná byznysmen.

Poslechněte si celou epizodu.

Namísto aktivního řízení podílového fondu drahými manažery probíhá investování do ETF fondů podle přesného algoritmu. Výsledkem je jednoduchá obsluha a nízké poplatky. Právě proto nabírají ETF fondy na popularitě.

Stačilo 20 let a evropský trh s „éteefky“ vybral od investorů 1,2 bilionu liber. Exchange traded funds (ETF) – tedy fondy obchodované na burze – bývají označovány za vhodný nástroj pro začínající investory. Zvlášť pokud si vybere ETF, který kopíruje nějaký index.

Třeba 500 nejhodnotnějších amerických firem najdeme v indexu SP500. Index DAX se zase skládá z 30 největších německých společností. A MSCI World je odrazem světové ekonomiky, obsahuje společnosti z celého světa. Když se změní index, změní se i vaše portfolio.

„Jsou ETF, která pokrývají celý trh, akcie z Ameriky, Evropy i z rozvíjejících se trhů, jako je Čína a Brazílie. Tímto nákupem nešlápne vedle. Máte pokrytý celý trh,“ míní Anna Píchová. „U akcií potřebujete 15 až 20 titulů, aby měl diverzifikované portfolio. A hrozí, že se 15 až 20 krát spletete,“ dodává analytička společnosti Cyrrus, která je novou stálou expertkou investičního podcastu Ve vatě.

Drobnému začínajícímu investorovi bude stačit jedno ETF, ideálně co nejširší, míní Píchová. Pokročilý může kombinovat ETF fondy pro různé trhy. Kromě akciových „étéefek“ jsou na výběr i fondy zaměřené na dluhopisy, komodity nebo nemovitosti.

ETF fondy se na rozdíl od těch podílových obchodují na burze. Můžete je v kterýkoli moment koupit nebo prodat. „Kdykoli je otevřená burza, koupíte nebo prodáte. Nehrozí, že by je od vás nikdo nechtěl koupit,“ vyzdvihuje specifikum exchange traded funds analytička.

Radši v eurech než v korunách

Jsou dvě základní možnosti, jak si ETF pořídit. Buď přes brokera, zahraničního nebo českého, například přes Lynx či Degiro anebo Fio banku. Anebo přes platformy jako jsou Portu či Fondee, které na základě automatických algoritmů vytvoří a spravují portfolio za vás, bez „živého“ správce.

„Obě možnosti jsou schůdné. Větší obnos peněz bych dala přes robo advisory. Kdo chce investovat pravidelně a už má něco o investicích načteno a naposloucháno, doporučila bych jít přes obchodníka. Spousta z nich má výhodné podmínky, jednou měsíčně můžete třeba investovat bez poplatků, jde tam nastavit pravidelný příkaz.“

Ve srovnání s podílovými fondy jsou ETF mnohem levnější. Celková nákladovost těchto fondů (TER) se pohybuje v desetinách procenta. „U těch nejrozšířenějších ETF je pod 0,1 %, jsou to ultralevné investiční nástroje. Některé mají i poplatek za správu, jiné zase fixní poplatek za nákup od nuly až po 10 dolarů,“ připomíná Anna Píchová.

Pokud po třicet let investujete tisícovku měsíčně do fondu s poplatkem ve výši 0,1 %, připraví vás jen tento poplatek o necelých 23 tisíc z výnosu. Pokud byste ale zvolili fond s TER 2 %, přijdete o 375 tisíc korun. Šestnáctkrát tolik. ETF fondy doporučuje Píchová nakupovat v původní měně raději než v korunách. „Vím, za jaký kurs to kupuju. A myslím, že koruna tu za 20 až 30 let bude méně pravděpodobnější než euro a dolar.“

Poslechněte si celou epizodu.

Dělat v době předraženého bydlení a drahých nájmů rozhodnutí, zda koupit vlastní nebo se spokojit s životem „v cizím“, není vůbec jednoduché.

„Jsme zakletí ve vlastnickém bydlení. Je jako naše mantra, potřebu bydlet ve vlastním máme v DNA. I průzkumy mezi mladými lidmi ukazují, že 97 procent z nich chce v současné době vlastní bydlení,“ říká Libor Ostatek, hypoteční expert Broker Trust a zakladatel Golem Finance.

Jak se dostat z rozhodovací paralýzy? „Udělejte si základní úvahu, kde a jak chcete žít.  Najděte pět, deset, patnáct nemovitostí. Běžte si ty byty prohlédnout, ať už na prodej nebo na pronájem. A pak kalkulačku do ruky,“ uvažuje Ostatek.

Sazby půjdou dolů

V každém regionu však kalkulačka dodá jinou odpověď. Zatímco v Praze se cena za metr čtvereční v podnájmu pohybuje v průměru kolem 400 korun, na Ústecku je to polovina.

Kdo může do bydlení měsíčně alokovat kolem 15 tisíc, cílí v řadě regionů na byt v ceně mezi 3,5 až 4,5 miliony korun. Při současné úrovni úrokových sazeb se lze se splátkou hypotéky na obdobný byt dostat na 17 tisíc, spočítal Ostatek.

„Na hypotéku potřebuju 20 procent ze svého, to znamená 600 000, případně deset procent, pokud jsem mladý. Mezi akčními nabídkami hypoték lze najít úvěry za 5,49 procenta, nejlevnější  úroková sazba je aktuálně za 5,39 procenta. Splátka u půjčky na 30 let vychází kolem 17 000 Kč,“ spočítal Ostatek.

Už příštím roce je však pravděpodobné, že úrokové sazby a s nimi i ceny hypoték půjdou dolů. A po skončení fixace může klient odejít za nižší splátkou. „Během dvou, tří let se můžu dostat na splátku 13 až 14 tisíc podle toho, jak budou úrokové sazby klesat,“ popisuje expert.

Korekce cen končí

Okno, kdy se daly koupit byty ve slevě, je otevřené poměrně krátce a podle Ostatka se už na jaře zase zavře.

„Moc jsme si to neužili, protože máme pořád velmi nízkou nezaměstnanost. Korekce cen bytů pomalu končí a příští jaro už bude přecházet do fáze tlaku na kupující,“ vysvětluje Ostatek.

V hlavním městě jsou ceny realit i nájmů úplně jinde než v regionech. Na Starém Městě se u třípokojového bytu pohybujeme s nájmem vysoko nad 50 000. V okruhu širšího centra, jako jsou Vinohrady nebo Praha 6, jsme mezi 25 až 50 000 měsíčně. A na periferii jsou už byty za dostupnou cenu kolem 15 000 Kč.

Podnájem, zvláště pro mladé páry, nemusí být podle experta špatná volba. „Na pražském trhu mi přijde racionální si byt, zejména ten startovací, pronajmout.“ Ušetří si starosti se sháněním milionu až dvou z vlastních zdrojů, stres se splácením klidně padesátitisícové hypotéky a navíc může „ušetřené“ peníze investovat.

„Do úvahy je třeba zahrnout i investice. Když vložím do cihly svůj jediný milion, mám tedy byt. Ale je užitečné si porovnat, jakou parádu mi ten milion udělá, když ho budu investovat,“ doporučuje Libor Ostatek.

Dlouho očekávaná změna kurzu se blíží. ČNB začne na podzim diskutovat o tom, kdy sníží úrokové sazby. Podle bývalého ředitele Raiffeisenbank a investora Lubora Žalmana je čas přemýšlet, co dál s penězi. „Až ČNB sazby sundá, pak už bude pozdě, už to bude drahé,“ říká zakladatel dluhopisového fondu Encor Wealth Management.

I drobné snížení klíčové dvoutýdenní reposazby spustí v ekonomice domino. Obchodní banky ho propíšou do cen úvěrů včetně hypoték, které půjdou postupně dolů. Ovlivní ale i úročení vkladů domácností i firem, které se naopak sníží okamžitě.

„Sazby na běžných účtech a spořicích účtech klesají okamžitě, příští den je tam nižší sazba. Na termínovaných účtech ne, tam dohodnutá sazba platí, než ten termínovaný vklad skončí,“ říká Žalman.

Jak tedy naložit s úsporami, když je snížení sazeb na dohled, ale dříve než na únorovém zasedání centrálních bankéřek a bankéřů se ho patrně nedočkáme? Poslechněte si celou epizodu.

Čína už je zkouší, na Jamajce se s nimi dokonce platí a do pár let budou i v Česku. Digitální peníze, které můžou jednou nahradit hotovost. V Číně chtějí přes digitální jüan kontrolovat obyvatele, varuje ekonom Dominik Stroukal.

Hotovost je mrtvá, bezhotovostních transakcí rychle přibývá. Jsou pohodlné, ale taky pod drobnohledem bank či provozovatelů platebních aplikací. Celá řada centrálních bank po celém světě teď vymýšlí nový typ měny, digitální peníze, které stojí mimo běžné banky.

Nejsou to jen peníze uložené ve formě jedniček a nul na jejich účtech. Ale jsou pohledávkami přímo centrálních bank. Největším průkopníkem těchto tzv. CBDC (Central Bank Digital Currency – digitální peníze centrálních bank ) je Čína, která digitální jüan zavádí napříč celou zemí. 

Švédsko, kde hotovost rychlým tempem mizí z oběhu, testuje svou e-korunu. Spojené státy zvažují digitální dolar. A Evropská centrální banka zase chystá e-euro.

Digitální měně se tak patrně nevyhne ani Česko. „Pravděpodobně nás čeká, zavázali jsme se přijmout euro a politici ho dřív nebo později přijmou, ať se nám to líbí, nebo ne. A s ním přijmeme i digitální euro, které v té době už patrně bude,“ předpovídá Dominik Stroukal, ekonom z 
Metropolitní univerzity Praha, v podcastu SZ Byznys Ve vatě.

„Když to budou pilotovat tak dlouho jako v Číně, tak se můžeme bavit o jednotkách let. Já si myslím, že do konce této dekády to budou lidé, nebo alespoň na začátku spíše firmy, používat,“ předpovídá ekonom.

Jak používání takové měny vypadá v praxi? Jaké jsou její výhody i nevýhody? Poslechněte si celou epizodu.

Zatímco nový mobil vybírají lidé i týdny, celoživotní úspory často naslepo svěří bance, kde mají účet, nebo prvnímu finančnímu poradci, který jde kolem. Ten chce ale primárně prodat, co má v kufříku, varuje investor Daniel Gladiš.

Jen v Česku aktuálně působí na 780 podílových fondů. Když k tomu přičteme ty zahraniční a na burze obchodované fondy, jsou tu desetitisíce příležitostí, jak investovat. Vybrat ten pravý je ale jako hledat jehlu v kupce sena. Investor Daniel Gladiš z hedgeového fondu Vltava Fund SICAV sestavil pro podcast Ve vatě návod, jak se při výběru fondu nespálit.

1) Ujasněte si, proč investujete

Čeho a za jak dlouho chce člověk investováním docílit, by měla být vůbec první otázka, kterou si investor položí. Zda chce investovat dlouhodobě na penzi, nebo peníze na rok či dva ochránit před vysokou inflací.

„Není možné si nejdřív vybrat fond a potom přemýšlet o tom, k čemu je. To je, jako kdyby člověk přišel do lékárny a začal si z regálů vybírat léky. Některé vám pomůžou, jiné vás můžou zabít,“ říká investor Daniel Gladiš.

2) Zvažte, kolik chcete investováním trávit času

Potom by měl investor zvážit, jak moc chce být v investování angažovaný. Kdo chce peníze pustit z hlavy a nechce se jimi zabývat od rána do večera každý den, patrně zvolí aktivně řízený podílový fond. Práci za něj totiž vykonají trénovaní portfolio manažeři. Koho investice baví a rozumí jim, může nakupovat jednotlivé akcie sám za sebe. Střední cestou je nákup na burze obchodovaných ETF fondů.

3)  Udělejte si představu o historických a pravděpodobných budoucích očekávaných výnosech 

Nejhorší je držet hotovost pod polštářem, protože ztrácí na kupní hodnotě. O něco lepší je zlato, které dlouhodobě s velkými výkyvy zhruba udržuje svou kupní sílu. Kousek nad tím jsou výnosy bankovních vkladů nebo fondy peněžního trhu. Následují dluhopisy, nad tím stojí nemovitosti a historicky nejvýnosnější jsou akcie.

Jejich výnos se v jednotlivých zemích liší, průměrně však nesou 7,5 % ročně. „Nemůžu říct, jestli historické akciové výnosy zůstanou na 7,5 % i příštích 25 let, ale velice pravděpodobné je, že budou vyšší než výnosy dluhopisů, zlata a hotovosti,“ říká Gladiš.

„Když má někdo na investice třeba jen rok nebo dva, nezajímají ho dlouhodobé výnosy aktiv. Pokud má investiční horizont 10, 15, 20 let, nemělo by ho zajímat, co se stane letos nebo příští rok,“ připomíná investor.

4) Zamyslete se, co je pro vás riziko

Zatímco výnosy jsou dobře měřitelné, vnímání rizika je subjektivní. Podílové fondy často publikují sedmistupňovou škálu rizika od minimálního do maximálního. „Bohužel to riziko je měřeno na základě standardní odchylky historické volatility, výnosů toho fondu, což není dobré měřítko rizika,“ míní Daniel Gladiš.

„Podle mě je riziko něco, co ti zabrání dosáhnout tvého cíle. Když chceš třeba jako dlouhodobý investor výrazně překonávat inflaci, pak třeba fondy peněžního trhu jsou pro tebe velice riskantní, automaticky ti svým nízkým výnosem zabraňují cíle dosáhnout,“ vysvětluje svůj pohled investor.

5)  „Napasujte“ vhodné fondy na svůj cíl, ne naopak

Když máme jasno, s jakým cílem, jak dlouho a s jakým rizikem a výnosy chceme investovat, přichází čas rozhodnout se, jaký typ fondu je pro nás vhodný. „I debata s poradcem by měla začít u vašeho cíle a rizika, a ne u toho, jaké fondy on zrovna má v kufříku na prodej,“ varuje Gladiš.

Proč neplatí, čím větší fond, tím lepší volba? Na co si dát pozor u portfolio manažerů? Poslechněte si celý podcast Ve vatě!

Trh hypoték začíná ožívat, i když rekordním letům je stále velmi vzdálen. Úrokové sazby jsou už za vrcholem a míří dolů, vhodná doba je i pro výběr bytu.

Příznivý výhled vývoje inflace i uvolnění regulace České národní banky začíná více probouzet hypoteční trh. To se projevuje i ve vyšší ochotě bank jít se sazbou výrazně níže, než jaké jsou jejich nabídkové sazby.

Poslední zveřejná data ČBA Hypomonitoru ukazují, že na konci letošního pololetí nabízely banky nejčastěji sazby hypoték v relativně širokém rozpětí mezi 6 a 7 procenty. Ovšem realizované úrokové sazby, které reflektují skutečně podepsané smlouvy nově poskytnutých hypoték, byly v průměru 5,86 procenta, nejníže v letošním roce.

Banky očekávají i s ohledem a poslední prohlášení představitelů České národní banky, že inflace bude postupně klesat a s tím se zvyšuje i šance, že koncem roku či počátkem příštího by mohly začít klesat i klíčové úrokové sazby.

Podle experta na financování bydlení Libora Ostatka je vhodná doba říct si o podpultové hypotéky. „Asi bych to tak nazval. Když jsem šikovný tak si mohu vyjednat hypotéku nebo i cenu nemovitosti úplně jinde, než co visí ve výkladní skříni.“

Za letošní první pololetí banky poskytly zhruba 24 tisíc hypoték v celkovém objemu 40 miliard korun. Meziročně o třetinu méně, ale výrazné chlazení nastartovalo již loni, kdy banky poskytly včetně refinancování 197 miliard hypoték. Oproti roku 2021 to však představovalo pokles o 60 procent.

Podle Ostatka je důležité při vyjednávání o levnější hypotéce mít pro banku relevantní argumenty. Kromě nezbytné bonity mohou hrát roli i výše hypotéky. Čím vyšší hypotéku si klient bere, tím vyšší ochotu jít se sazbou dolů banka má. „Lze to přirovnat k množstevní slevě. Pak samozřejmě hraje roli, na jak velkou část hodnoty nemovitosti klient chce půjčit. Pokud má víc vlastních zdrojů, může víc vyjednávat,“ říká Ostatek.

Banky také začínají více promítat do cenové politiky i enegetickou náročnost nemovitostí. Jednak chtějí deklarovat, že se podílejí na „zeleném“ financování a na druhou stranu je jim jasné, že energeticky náročnější nemovitosti užírají více z rodinného rozpočtu dlužníka.

Kromě prostoru pro vyjednávání o ceně hypoték vidí Ostatek aktuálně dobrou situaci na trhu i pro zájemce o koupi bytu. Zejména u secondhandového trhu starších bytů je teď pro kupující výhodnější doba. „Hodně lidí odkládá nákup bytu po prázdninách, takže přes léto poptávka stagnuje. Nechci říkat, že realitky zejí prázdnotou, ale je to ideální doba pro zájemce, kteří si chtějí nabídky projít teď. Zejména u bytů, které jsou v nabídce delší dobu, je možné použít páku a zkusit vyjednat slevu.“

Jakou fixaci sazby by si měl v současné době volit zájemce o hypotéku a jak je věrohodný průzkum německého institutu Ifo o silném růstu cen nemovitostí v Česku v příštích letech? 

Poslechněte si celou epizodu, kterou mimořádně moderuje šéfredaktor SZ Byznys Martin Jašminský. Příště již opět s Markétou, která se vrací z dovolené.

Nejlepší je poučit se z chyb, které udělali jiní. V horším případě aspoň z těch vlastních. To platí v byznysu i investicích. V aktuální epizodě podcastu Ve vatě sdílí šest svých investičních či byznysových přešlapů zkušený investor a exšéf Raiffeisenbank Lubor Žalman. 

„Je důležité si říct, proč se chyba stala a co příště udělám jinak. Jinak je to promarněná příležitost,“ říká. Co se tedy v byznysové kariéře nepovedlo partnerovi v dluhopisovém fondu Encor Wealth Management a jaké poučení si z chyb vzal?

1. Nikdy nejdi proti centrálním bankám

Pandemie vyškolila řadu investorů. „Každý si myslel, že přišel konec světa. V Číně byl zákaz vycházení, mezinárodní doprava kolabovala, jeden kontejner mezi Čínou a Evropou stál desetkrát tolik co dřív. I já jsem čekal menší ‚armagedonek‘.“

A skutečně, akciové trhy začaly prudce padat. Ovšem už po dvou měsících se otočily nahoru. „Začal jsem spekulovat na pokles akcií, jenže ty šly do nebe. A já jsem na tom prodělal částku, která pro mě byla podstatná,“ vypráví Lubor Žalman.

Od té doby nedá dopustit na zlaté pravidlo. „Nikdy na trhu nejdi proti centrálním bankám. Do roku 2008 byl jejich úkol hlídat inflaci, teď pod tlakem vlád zachovávat hospodářskou stabilitu. V covidové panice začaly pumpovat do ekonomiky peníze stejně jako v roce 2008,“ říká Žalman.

Tenhle trend bude podle něj pokračovat i dál. A podle investora to není dobrá zpráva. „V dlouhodobém horizontu je potřeba vyndat tzv. zombie firmy z ekonomiky. Peníze mají mít svou cenu. Úvěr není něco, co má dostat každý a zadarmo. Pravděpodobnost, že by vlády sáhly k bolestivým opatřením a dopustily recesi, ale klesá,“ míní Žalman.

2. Mějte v investicích pořádek

Wirecard byla německá finanční společnost, která platila za budoucí hvězdu evropského fintechového trhu. Jenže pak se ukázalo, že jí na účtu chybějí dvě miliardy eur. I na takových firmách vydělávají tzv. shortaři.

„Hledají společnosti, které jsou masivně přeceněné. Firmu najdou, zanalyzují a otevřou si krátkou pozici. Když jde cena její akcie dolů, vydělají. A pak to oznámí to světu. Shortaři z Viceroy Research takhle třeba upozornili na jihoafrickou firmu, která chtěla být kopií IKEA. Přitom se sypala jako domeček z karet,“ vysvětluje Žalman.

I Žalman takové firmy občas vyhledává a snaží se na jejich poklesu vydělat. „I morálně je to správně, plevel by se měl z trhu odstraňovat,“ myslí si. Na Wirecard mohl vydělat jmění, ale udělal chybu. Dokonce dvě.

„Otevřel jsem si krátkou pozici, asi o týden později jsem na tom pár eur vydělal, a protože jsem ty peníze potřeboval, pozici jsem zavřel a na Wirecard úplně zapomněl. Když jsem o rok později dělal daňové přiznání, byl už Wirecard na prvních stranách ekonomických novin,“ vzpomíná.

3. Pozor na monopol

Poučná byla pro Žalmana taky investiční zkušenost se startupem na výrobu kyčelních kloubů. „Byl tam světový oligopol tří firem, měly 90 procent trhu, jenže jim končily patenty. Takže bylo možné ty klouby začít replikovat. Mysleli jsme, že ten oligopol rozbijeme,“ vypráví Žalman.

Svůj první produkt uvedli na trhu ve Velké Británii a vypadalo to slibně. „Když jsme ale potřebovali schválit druhý produkt, začalo se to táhnout. 

Zjistili jsme, že jeden z těch oligopolistů sponzoroval knihu předsedovi komise, která měla o povolení rozhodovat,“ vzpomíná hořce Žalman.

Do cizích startupů od té doby Žalman neinvestuje. „Když chce člověk jít do startupu, měl by mít celé startupové portfolio. Pak je větší šance, že objeví nějakou ‚garážovou‘ hvězdu,“ naráží investor na slavný příběh zakladatele Applu.

Poslechněte si celý podcast.

Závody na americkém trhu pokračují. Podle investora Daniela Gladiše ale boduje jen sedm firem. Kdo chce podle něj vsadit na růst a nebojí se většího rizika, ať se dívá na země jako Brazílie či Mexiko.

Vysoké výnosy, ale i vysoká rizika. Investice na tzv. rozvíjejících se trzích zažívají boom. „Jsou to obrovské země. Představují 80 % světové populace a 70 % světového HDP. Většina investorů se zabývá americkým trhem, je největší a nejrozvinutější. Ale když se podíváš na konci roku, které jednotlivé akcie si vedly nejlépe, tak z TOP 50 je většina neamerických,“ všímá si investor Daniel Gladiš, zakladatel fondu Vltava Fund SICAV v podcastu Ve vatě.

Čína, Indie, Brazílie – tam všude poroste střední třída a tedy i spotřeba. „Ten trh dohání tu nerozvinutost,“ říká Gladiš. Typickým příkladem sektorů, které čeká na rozvíjejících se trzích neboli „emerging markets“ rozmach, jsou podle něj finančnictví a pojišťovnictví. „Nebo třeba segmenty spotřebního zboží. U nás je spotřeba na úrovni ad absurdum, na emerging markets ale roste střední třída ještě rychle.“

Podle Daniela Gladiše může být investice do rozvíjejících trhů klidně formou úspor na důchod, když člověk investuje dlouho a pravidelně. Nikdy by ovšem neměl sázet všechny peníze na jedinou kartu. 

Nejlépe z mladých trhů mají našlápnuto Brazílie a Mexiko, věští Gladiš. „Brazílie má po delší době slušný obchodní přebytek, stává se exportním gigantem. Mexiko těží z trendu deglobalizace. Americké firmy se snaží po zkušenostech s náročnou logistikou za covidu přitahovat si své dodavatelské řetězce blíž. A Mexiko je blízko a je osvědčené,“ vysvětluje investor.

Důvodem, proč rozvíjející se trhy investory lákají, je jejich nadprůměrná ziskovost. Některé firmy z mladých trhů patří mezi nejziskovější společnosti světa. Co se lokalit týče, má Gladiš jasno. „K těm nejlepším patří investice na Filipínách. Nejhorší zkušenosti jsou s investicemi v Číně. To, co jsme tam zažili, když jsme analyzovali čínské firmy, to jsme nezažili někde jinde. Míra korporátních podvodů je tak velká, že jsme v roce 2011 došli k rozhodnutí se tomuto trhu vyhýbat. A nikdy jsme toho nelitovali.“

Jak na „emerging markets“ investovat? A na co si dát pozor? Poslechněte si celý podcast v přehrávači v úvodu článku.

Zatímco zhruba milion Čechů stále nemá bankovní účet, ekonom Dominik Stroukal už dva roky platí čipem voperovaným v ruce. Budoucnost placení ale vidí jinak. Do dvaceti let se podle něj rozšíří platby otiskem prstu či duhovky.

Dominik Stroukal má v těle dva NFC čipy. Jeden slouží k převodu bitcoinů, druhý nahrazuje klasickou platební kartu. 

„Tím prvním jsem už od roku 2016 platil bitcoinem, to tam ještě neuměli narvat kartu. S tím přišel až v roce 2021 jeden Polák s jedním kyborgem, tak jsem se hned přihlásil a nechal jsem si to tam šoupnout. Byl jsem jeden z prvních,“ říká nadšenec do fintechu.

Praktické to ale podle něj moc není. „Čip je pod docela velkou vrstvou kůže, takže často musím terminál hladit půl minuty, než najdu ten správný bod, kde to pípne,“ vysvětluje.  Při částkách nad 500 korun musí zadávat PIN, stejně jako u klasických plateb kartou.

Exoticky si Stroukal nepřipadá: „Není to taková divočina. Je to technologie, kterou mají dneska u nás v sobě i psi. Takže to není taková exotika, že jsem kyborg.“

Budoucnost placení ale podle něj implantované čipy nejsou. Do deseti až dvaceti let se podle něj ovšem rozšíří možnost placení biometrikou. Otiskem prstu. Skenem oční duhovky. 

„Problém s biometrikou je ten, že když mi někdo sebere kartu anebo zjistí PIN, tak se to dá změnit. Ale když mi někdo sebere v databázi otisk prstu, tak už ho použít nemůžu. Je to pohodlný, pohodlnější než čip v ruce, člověk si nechce nechat vrtat do ruky, ale riskuje to, že se nepodaří uhlídat jeho data,“ obává se ekonom z Metropolitní univerzity Praha.

Obchodníky, kteří kvůli poplatkům odmítají akceptovat platby kartou, Stroukal přes svou lásku k moderním platebním technologiím chápe. Možnost platit bezhotvostně si ale podle Stroukala klienti stejně časem vynutí.

 „Zákazník je vždycky ten, kdo vyhraje. Obchodníci se budou muset přizpůsobit. Akorát by mi vadilo v tuhletu chvíli přikazovat platby kartou lidem, který k jejich odmítání fakt nemusí mít jenom nelegální důvody,“ dodává.

Jaký podíl na našich běžných účtech má hotovost? Skutečně klesá počet podniků, kde se přijímají platby kartou? A jaká bude budoucnost placení? Poslechněte si celou epizodu.

Statisíce lidí s hypotékou by mohli mít v budoucnu ztížené cestování mezi bankami za lepší sazbou. Vláda chce totiž omezit hypoteční turistiku mimo povolená období tím, že umožní bankám účtovat si vyšší sankční poplatky.

Hypoteční turistika zažila v uplynulých letech nebývalý rozmach, kdy řada majitelů hypoték cestovala mezi finančními domy za lepší sazbou, bez hrozby citelnější sankce za předčasné ukončení smlouvy.

V současné době zákon o spotřebitelském úvěru říká, kdy je možné hypotéku předčasně splatit bez jakékoliv sankce. Pokud to ovšem klient udělá i mimo tyto jasně definované možnosti, zaplatí financující bance „pokutu“ řádově jen ve stovkách korun.

Taková situace nebyla na trhu vždy a jak v podcastu Ve Vatě upozornil expert na financování bydlení Libor Ostatek, snadná hypotéční turistika přišla zhruba šest let zpět, kdy Česká národní banka předložila svůj výklad tehdejší novely zákona o spotřebitelské úvěru. 

ČNB tehdy bankám nařídila, že do účelně vynaložených nákladů, které jim s předčasně splacenou hypotékou vzniknou, si nesmí zahrnou náklady spojené s obstaráním peněz. Ze sankcí až v řádu několika procent z nesplacené části hypotéky tak rázem poplatky klesly pod tisíc korun.

„Česká národní banky tehdy doslova uvalila regulatorní okovy na banky, kterým umožnila účtovat si za předčasné splacení hypotéky jen administrativní náklady,“ uvedl Ostatek.

Některé banky se dokonce výkladu ČNB vzepřely a nadále klientům účtovaly sankce až v řádu desítek tisíc korun, ale vykoledovaly si za to od regulátora mnohamiliónové pokuty.

Banky se dlouhodobě snaží tento stav změnit, protože jim hypotéční turistika způsobuje reálné ztráty. Ty souvisejí s obstaráním peněz na trhu, aby mohly banky klientovi garantovat sazbu a pevnou splátku hypotéky po celou dobu, na jakou si klient sazbu zafixoval.

V minulých týdnech se ale vláda ztotožnila s argumenty bank o škodlivých dopadech tohoto stavu na hypotéční trh a schválila změnu zákona, která umožní bankám účtovat si až 2 procenta z nesplacené jistiny u předčasně ukončené hypotéky mimo povolené možnosti.

„Spekulativní jednání klientů, kteří přecházejí k jiné bance před skončením fixace čistě kvůli výhodnější nabídce jiné banky, může mít negativní a nespravedlivý dopad na všechny ostatní klienty, protože riziko ztrát z předčasného splacení motivuje banky nabízet vyšší sazby u všech hypoték a to dopadá na všechny zájemce o hypotéky,“ uvedlo ministerstvo financí ve svém zdůvodnění.

Pokud tato změna projde a zákon se změní, bude to mít na trh podle Ostatka jednoznačně pozitivní efekt. Banky si do sazeb nebudou muset promítat rizikovou přirážku a navíc padne riziko, že by banky při zachování současného stavu nechtěly do budoucna poskytovat hypotéky s dlouhodobější fixací. 

„Pokud by změna zákona neprošla, tak by se v budoucnu mohla drtivá většina hypoték nabízet s fixací do tří let,“ soudí expert.

Vliv na dlouhodobé fixace je znát už v současné době. Podle Ostatka takové hypotéky nabízejí banky výrazně dráž, než by odpovídalo ceně peněz na trhu. 

Budou si v budoucna banky účtovat maximální sankci za ukončení hypotéky, nebo zafunguje konkurence? Jak se už na trhu projevuje zrušení parametru DSTI? A jak to bude dále s dostupností bytů? 

Poslechněte si celou epizodu!

Děti odmala učíme, jak se chovat a jak žít zdravě. Jak zacházet s penězi, se ale často doma nenaučí. S exbankéřem Luborem Žalmanem jsme v podcastu Ve vatě sestavili desatero „Co říct dětem o penězích, aby byly bohatší než vy.“

1) Mluvte s dětmi o penězích a jděte příkladem

Ať už se doma hádáte o penězích, máte nervy z chybějících tisícovek na konci měsíce nebo si vyčítáte nesmyslný nákup, děti všechno vidí. A naše finanční zvyky budou v budoucnu s největší pravděpodobností kopírovat. Proto je dobré s nimi o penězích otevřeně mluvit.

Nebojte se potomkům svěřit, kolik berete, když se zeptají. Klidně jim i vysvětlete, kolik měsíčně odvádíte na splátkách hypotéky. Lépe tak pochopí, proč jim zrovna nemůžete dopřát, co si usmyslí.

2) Dávejte dětem kapesné
Přes 70 % českých dětí dostává kapesné, v průměru 250 korun měsíčně, říká nedávný průzkum České bankovní asociace. Ať už je dítě utratí za cokoli (v reálu to jsou většinou sladkosti), lepší životní lekci jim ohledně peněz těžko uštědříte. Děti si uvědomí, jakou hodnotu peníze mají. Mají šanci si vyzkoušet, jak to „bolí“, když peníze za něco utratí, a jaké to je, když dojdou dřív, než dostanou další.

„Pro malé dítě je těžké plánovat na měsíc, lepší je týdenní kapesné. Ale postupně by měli rodiče dospět k měsíčním platbám, aby dítě připravili na model měsíčních výplat,“ říká Lubor Žalman, bývalý ředitel Raiffeisenbank, dnes investor z Encor Wealth Management.

3) Nechte dítě z kapesného platit i běžnou režii

Když si bude dítě do osmnácti z kapesného kupovat jen pamlsky a později alkohol, na dospělost se moc nepřipraví. Od dvanácti výše je varianta dát mu peněz více a nechat ho pokrýt i běžné výdaje jako tramvajenku, obědy nebo mobil. Naučí se, jak rozdělit peníze na nutné výdaje a na zábavu.

4) Oceňte dítě za výjimečný výkon

Podle Lubora Žalmana je výchovné, když má kapesné fixní a motivační složku. „Výchova je výcvikový tábor. V životě to tak chodí, že když se mi něco podaří v práci, dostanu bonus. Když udělám dobrý obchod, vydělám na něm,“ říká investor v podcastu Ve vatě. Příznivcem finančních odměn za jedničky ve škole ale není.

5) Pošlete děti na brigádu a nechte je utratit výplatu

Úměrně svému věku si děti mohou ke svému kapesnému začít přivydělávat. Poučné může být projít různými typy brigád. Poznají, jak rozdílně jsou práce ohodnocené. „Já bych děti lifroval do práce, na kterou mají. Když je mi 15, tak už můžu prodávat v McDonald's. V 18 už můžu pracovat třeba jako poslíček v nějaké firmě a nasávat, co se v ní děje,“ přemýšlí Žalman.

Co si potomci vydělají, je jejich, říká Žalman. Měly by proto dostat možnost si s penězi dělat, co chtějí. „Za první peníze jsem si koupil elektrickou kytaru, rodiče obraceli oči v sloup, ale neřekli ani slovo,“ vzpomíná investor.

6) Výdaje by měly být nižší než příjmy

Více než čtvrtina českých domácností z příjmů sotva pokryje své výdaje. Proto by Žalman potomkům od mala vštěpoval, že utratit se má méně, než kolik člověk vydělá. „Když to nevychází, přemýšlejte nejen jak snížit výdaje, ale hlavně  jak zvýšit příjmy,“ radí Žalman.

7) Dluhy jsou droga

Dluhy na spotřebu, kromě hypoték, jsou droga, tvrdí investor: „Jako děti učíme pohybovat se ve světě, kde existují návykové látky, je potřeba je učit se pohybovat ve světě dluhů. Dluhy jsou návykové. Dluh má všechny parametry závislosti.“ Nechte děti okusit, že peníze mají svou cenu. A když jim půjčíte, nechte je zaplatit úrok, radí Lubor Žalman.

8) Nechte děti spořit a investovat

Děti od malička učíme spořit „do prasátka“. „Koncept odkládání uspokojení je důležitá dovednost a prasátko je dobrý způsob, jak to trénovat,“ míní Lubor Žalman. Později je možné založit dětský účet nebo investiční demoúčet a ukázat, jaký je rozdíl mezi spořením a investicí.
Od druhého stupně už většina dětí zvládne pochopit „kouzlo“ složeného úročení, díky kterému přibývají výnosy z investování rychleji než spořením. Ale taky že mohou rychle propadnout.

9) Pracujte s vášní, chtějte být nejlepší a nevzdávejte to

Ať už jste zaměstnancem nebo podnikatelem, bez vytrvalosti a elánu to daleko nedotáhnete. „Neznám úspěšného podnikatele, který by byl leklá ryba. Druhá věc je houževnatost, ti lidé se nikdy nevzdají. I to se dá od rodičů odkoukat. Třetí věc jsou ambice, úspěšný podnikatel musí chtít to dotáhnout daleko,“ vypočítává Žalman.

10) Bohatství není cíl

Nevěřím, že bohatství je klíčem ke šťastnému životu, říká Žalman. „Elon Musk neudělal Teslu a neposílá rakety do vesmíru, aby byl bohatý. V USA zkoumali dlouhodobě rodiny a zjistili, že pocit štěstí se zvyšuje s příjmem. Ale končí to sto tisíci dolarů na rodinu, pak už se štěstí nezvyšuje. U nás to bude míň, i když ne o moc,“ myslí si investor.

Poslechněte si celou epizodu!

Budoucí důchodce čeká při přechodu do penze brutální propad životní úrovně. Státní penze nezaniknou, ale budou činit jen čtvrtinu mzdy. Na důchod je ideální odkládat si sedm až 10 procent výdělku, říká Ve vatě Dominik Stroukal.

Takhle vysoké důchody vzhledem k předchozí mzdě tu nikdy nebyly. Aby systém zvyšující se počet penzistů ustál, začne poměr penze k předchozí hrubé mzdě klesat.

„Dnes je důchod průměrně 44 procent hrubé mzdy. Jsme na vrcholu. To číslo vzhledem k demografickým projekcím začne klesat. Náhradový poměr se bude muset snížit ze 44 na 35 a za pár desítek let to může být klidně 25 procent toho, co berou v hrubém  zaměstnanci,“ predikuje v podcastu Ve vatě ekonom Dominik Stroukal.

Kdo nebude chtít spadnout s životní úrovní tak radikálně, musí spořit či lépe investovat bokem. „Abychom si dokázali zachovat přibližně stejnou životní úroveň, tak bychom si museli spořit sedm až 10 procent ze současného platu do třetího nebo druhého pilíře, kdybychom ho otevřeli,“ doporučuje Stroukal.

Podle ekonoma si jsou mladší generace budoucích nižších státních penzí od státu vědomy. „Nemůžeš být jako Jiří Krampol a divit se, že když neodvádíš do systému, tak nemáš důchod,“ říká Stroukal v narážce na časté stížnosti populárního herce v bulvárním tisku. Krampol tvrdí, že přes vysoké výdělky ze své penze v Praze nyní nevyžije.  ¨

„Hodně chodím po středních školách a nenajdeš nikoho, kdo by si myslel, že vyžije jen se státním důchodem. Hledají vlastní cestu, zkoušejí investovat přes různé investiční aplikace,“ všímá si Stroukal z Metropolitní univerzity Praha.

Počet důchodců bude podle demografických predikcí nejvyšší kolem roku 2059. „Dotkne se to nás všech, ale nejkritičtější skupina jsou naše děti. Děti, které se narodí dnes, tak u nich je téměř stoprocentní, že budou do důchodu přicházet po sedmdesátce,“ myslí si Stroukal, který je členem Národní ekonomické rady vlády.

„Zatímco dnes ‚vydělávají‘ tři pracující na jednoho penzistu, za 30 let to budou jen dva a později jeden na jednoho,“ tvrdí ekonom. Podle Stroukala to zvýší pnutí mezi generacemi a vytvoří podhoubí pro laciná politická řešení.

Poslechněte si celou epizodu!

Apple či Microsoft oslňují dvojciferným růstem. Nezavrhujte kvůli nim všechny „staré“ firmy, radí investoři. Cigarety nebo ropa dokážou přinést solidní zisky ještě desítky let, shodli se v podcastu Ve vatě speciál.

Ján Hájek, portfolio manažer Top Stocks, investoval do těžařské společnosti Hess, která má partnerství s ropným gigantem Exxon Mobile. Do hledání nových ložisek už se sice moc neinvestuje, ale americký Hess začne díky svým stávajícím nalezištím ropy v Guyaně slušně profitovat. I když se poptávka po ropě v budoucnu sníží, firma bude podle Hájka dál vydělávat. Podobně to funguje i u tabáku.

„Přestože spotřeba tabáku klesá, mezi nejlepšími investicemi za posledních 20 let překvapivě trůní Philip Morris. Sektor má schopnost přizpůsobovat nabídku poptávce, umí ovlivnit cenu. Stejné je to u ropy. Pokud bude poptávka klesat, ale zároveň bude klesat nabídka, tak si mohou „pricing power“ uchovat,“ míní Hájek.

Poptávka po všech zdrojích energie, včetně fosilních paliv, tu bude desítky let, doplňuje jej Daniel Gladiš, investor a zakladatel Vltava Fund SICAV: „Desítky let se svět absolutně neobejde bez fosilních paliv. Jsem přesvědčen, že poptávka po nich dlouho poroste. Trh to nevnímá, jak by měl. Budoucnost světa neurčuje Německo a Kalifornie, ale chudších 5,5 miliardy lidí na světě, kteří čelí nedostatku energie,“ řekl v podcastu Ve vatě speciál, který jsme natočili 20. června v brněnském prostoru Co.labs.

Pozor ale na to, v které fázi ropné akcie kupujete. Loni kvůli válce bodovaly, letos jsou na tom špatně. „Kdo chce postavit portfolio dlouhodobě, tak tam ropa určitě patří. Nenechte se zlákat euforickou vlnou, kupujte spíš, když poptávka klesá. Letošek je lepší načasování než loňský rok,“ myslí si Anna Píchová, hlavní analytička společnosti Cyrrus.

Sázet na celý sektor či region podle ní nedává smysl. „Snažím se v nejisté době hledat příběhy, které mi dávají smysl. Třeba elektroauta. Jistota je, že jich v dalším roce bude vyrobeno víc než letos, a pravděpodobně to tak půjde ještě pár let. Pro elektroauta jsou třeba polovodiče. Ty součástky se prodají vždycky.“

Jaký vliv bude mít umělá inteligence? A jak vybírat mezi technologickými skokany? A které firmy jsou podle investorů nyní předražené? 

Poslechněte si celý investiční speciál!

Češi se naučili posílat volné peníze do investičních fondů. Aktuálně v nich mají skoro bilion. Od covidu do nich přiteklo 400 miliard. „Vyberte fond i podle toho, kolik akcií jeho management sám drží,“ radí investor Daniel Gladiš.

Volné peníze, které lidem zbyly, když za covidu neměli kde utrácet, plynou ve velkém i do investic. Zažitá nedůvěra k fondům, kterou mají Češi pod kůží od tunelářské aféry Viktora Koženého, který obral o peníze 240 tisíc lidí, pomalu opadá. 

Podle Daniela Gladiše, zakladatele hedgeového fondu Vltava Fund SICAV, jsme nyní v diametrálně odlišné legislativní situaci. „Sem tam mohou fondy i zkrachovat, ale děje se to velice zřídka. Netýká se to běžných podílových fondů, ale hedgefondů, které ke svým spekulativním transakcím používají velké množství dluhu,“ říká investor v podcastu Ve vatě. 

Po celém světě funguje 137 tisíc podílových fondů, v tuzemsku jich aktuálně působí 780. Princip je jednoduchý. Fond sdružuje prostředky od různých investorů a za ty pak portfolio manažeři fondu pořizují do portfolia cenné papíry – akcie, dluhopisy nebo měny.

Investor získá podílové listy. „Podílový list nemá hlasovací právo. Nedává právo se podílet na rozhodování o tom, jak se peníze spravují. Ale dává možnost se podílet na majetku fondu, podle výše podílu,“ osvětluje fungování investor Gladiš.

„Člověk by se měl zamyslet, čeho by investováním chtěl dosáhnout,“ nabádá Gladiš. Jestli bude peníze investovat na rok či 15 let, jaký výnos by rád získal, potažmo jakému riziku je ochoten čelit. A taky zda si chce investice nechat aktivně spravovat nebo je jen pasivně nechat běžet. 

Při výběru konkrétního fondu by se Gladiš díval zejména na tři věci. „Chtěl bych, aby správce fondu měl jasně formulovanou strategii, která se mi líbí. Měl by ji definovat třeba v nějakých textech či videích,“ říká investor.

Za klíčové považuje Gladiš i to, že má správce ve svém fondu vlastní kapitál. „Potřebujete někoho, kdo je v dobrém smyslu slova fanatik. Chtějte, aby měl ve fondu investovanou podstatnou část peněz. Koukněte se do výroční zprávy, kolik akcií management drží. Když člověk sám nic neriskuje, nedá se očekávat, že dělá správná rozhodnutí.“

Třetí Gladišovo kritérium dobrého fondu je subjektivní. „Když někomu svěřím peníze, je to osobní, vyjadřuje to míru důvěry. Chtěl bych, aby byl sympatický a měl charakter,“ vypočítává Gladiš.

Na jaké poplatky si u fondů dát pozor? Co jsou skryté poplatky? A jaký je rozdíl mezi podílovými fondy a tzv. ETFky? Poslechněte si celý podcast Ve vatě.

Poslechněte si celou epizodu!

Sedmiprocentních úrokových sazeb se ČNB sveřepě drží už skoro rok, přesto se ceny hypoték sunou dolů. Do konce roku klesnou pod pět procent, domnívá se hypoteční expert Libor Ostatek v podcastu Ve vatě.

Hypotéka za 1,99, nebo za šest procent? Ve splátkách i celkové ceně úvěru jde o obrovský rozdíl, a tak není divu, že současný trh s hypotékami prakticky stojí. Ceny úvěrů i bytů totiž klesají jen pomalu.

„Počet zpracovaných, schválených a podepsaných hypoték je nejnižší za 20 let. Kolem 3000 hypoték měsíčně. Jedna banka zpracuje 15 hypoték za jeden den. Na to mi stačí tři lidi,“ popisuje zamrzlý trh Libor Ostatek.

Podle hypotečního experta z Golem Finance a Broker Trust jsou však už na dohled lepší časy. „Prostor pro zlevnění tam je,“ domnívá se Ostatek. „Do konce roku čekáme, že se sazba hypoték reálně přiblíží pěti procentům. Věřím, že se u vybraných skupin klientů dostaneme na 4,99 procenta,“ predikuje optimisticky Ostatek.

Výše dvoutýdenní reposazby, se kterou ČNB dle svých vyjádření nehodlá hýbat, totiž není jediný faktor, který cenu hypoték ovlivňuje. Určuje trend, ale klíčové je, za jaký úrok si komerční banky napůjčují peníze pro své klienty na finančních trzích.

A tam je trend pozitivní, už rok si banky půjčují „dlouhé“ peníze na hypotéky pro své klienty levněji a levněji. „Za posledních 12 měsíců se banky dostávají téměř na minimum ceny zdrojů. Ať už se to týká tříletých, pětiletých, nebo desetiletých fixací,“ všímá si Ostatek.

Řeč je o tzv. swapech. „To jsou instrumenty, kterými si banky zajišťují cenu peněz na určité období. Když chce banka peníze na pětiletou fixaci, koupí pětiletý swap. Má garantováno, že klient může celou dobu splácet za určitý úrok. Totéž platí na tři roky či deset let,“ vysvětluje Ostatek.

Přestože cena swapů velmi kolísá, poslední měsíce ukazují, že míří dolů. A i když to v oficiálních cenících ještě nevidíme, banky už na to reagují. Oficiálně se hypotéka v dubnu prodávala průměrně za 6,30 procenta. Individuální nabídky byly podle Ostatka citelně níž.

„V reportech a indexech je sazba šest procent, to je ale nabídková cena. Ta je velmi odlišná od těch reálných. My jsme zprostředkovali hypotéky už za 5,49 procenta,“ říká hypoteční odborník.

Rozmrazení hypotečního trhu podle něj pomůže i zrušení limitu DSTI. Od července ho centrální banka vypíná, a komerční banky si tak budou moci žadatele o hypotéku posuzovat podle svých kritérií.

Komu deaktivace DSTI nejvíc pomůže? Přestane být hypotéka luxus pro vyvolené? Poslechněte si celý podcast Ve vatě nahoře v přehrávači.

Poslechněte si celou epizodu!

Drtivá většina Čechů si na penzi odkládá „po staru“ prostřednictvím penzijního spoření. Většina penzijních fondů však za posledních deset let po započtení inflace prodělává. Bilanci jim vylepšuje příspěvek od státu.

Od ledna příštího roku však má začít platit revoluční změna, která státní příspěvek vedle „penzijka“ zaručí i lidem, kteří si na penzi budou investovat – do akcií, dluhopisů i jiných instrumentů. Stejně jako majitelé penzijního spoření si budou moci investované peníze odečíst z daní.

„Vláda připravuje dlouhodobý investiční produkt, který dostane stejné příspěvky a daňové zvýhodnění, jako mají penzijní produkty. To bude ohromné zvýšení konkurence,“ myslí si investor Lubor Žalman v podcastu Ve vatě, jehož tématem bylo právě spoření na důchod.

Návrh zákona, který tento nový produkt zavádí, má projednat příští týden vláda. Ministr Zbyněk Stanjura (ODS) chce, aby začal platit 1. ledna 2024. „Děje se tu částečná penzijní reforma. A penzijní fondy z toho mají strach. O tom svědčí i to, že byly kategoricky proti tomu, aby v názvu produktu bylo slovo penze. Jsem optimista, co se týká zlepšení výnosů, a sníží to i poplatky na trhu,“ domnívá se Lubor Žalman, partner v Encor Wealth Management.

Podle Žalmana novinka donutí lidi, aby zvedli kotvy ze starých, tzv. transformovaných,  penzijních fondů. V nich si na konci prvního čtvrtletí letoška spořilo stále skoro 2,7 milionu Čechů. Ze zákona nesmí klientům prodělat, jejich strategie je proto konzervativní, a tudíž nevynáší.

„Je to strašná bída. Jsou to výnosy kolem jednoho procenta. Když nemůžou prodělat, nemůžou vydělat,“ glosuje Žalman.

Když připočteme inflaci, jsou klienti „starých penzijek“ v reálu v minusu. Za posledních 10 let reálně prodělávají okolo 20 procent, vyplynulo z analýzy výsledků zhodnocení transformovaných fondů od společnosti Freedom Financial Services.

Komu zbývá víc než pět let do důchodu, měl by transformované fondy opustit, radí Lubor Žalman. Vyvázat se z nich však není tak snadné. „Musím to udělat ve dvou krocích, nejdřív musím přestoupit do doplňkového penzijního spoření svého fondu, až následně mohu změnit penzijní společnost,“ vysvětluje Žalman.

Poslechněte si celou epizodu!

Kdo chce své peníze svěřit firmám kvůli tomu, že při podnikání myslí na klima na úkor svého byznysu, prodělá. Myslí si to investor Daniel Gladiš. „Bude na tom hůř. Ať investuje s vědomím toho, že bude muset obětovat část výnosu.“

Podpořte podcast Ve vatěv anketě Podcast roku!

„Investování do firem, které dělají byznys s ohledem na klima, sociální blaho svých zaměstnanců a férové vedení, tedy tzv. ESG princip, je nejvíc ‚vyhajpovaný‘ a přeceněný koncept v byznysu“, říká Aswath Damodaran, světová autorita kolem oceňování firem.

„Nikdy prý neviděl koncept, kde by bylo tak málo obsahu a současně byl přijímán tolika lidmi. Podle něj svět chce, aby se korporace stávaly církevními a hlásaly nějaké evangelium místo toho, aby dělaly byznys,“ parafrázuje profesora New York University investor Daniel Gladiš.

Investování podle principů ESG je trendy maximálně šest let. To není dost dlouhá doba, abychom mohli výkon takových společností či firem objektivně posoudit. Přesto na téma výkonnosti ESG investic existuje řada studií.

Newyorská univerzita dala ve své analýze dohromady výsledky desítek z nich. Vyšlo jí, že 59 procent studií ukazuje u ESG investic stejné nebo lepší výnosy než mají investice tradiční. Takový výsledek Gladiš připisuje tomu, že v prvních letech plynulo do ESG investování hodně prostředků.

„Je to přílivem těch peněz. Když budou ESG akcie permanentně dražší než zbytek, tak ponesou nižší výnos. Příklad, který trvá 40 let, jsou tabákové firmy. Ty byly pod tlakem už od 70. let. Investoři se k nim z pochopitelných důvodů otáčeli zády. Přesto patří k nejvýnosnějším akciím vůbec. Je to proto, že byly permanentně levné,“ říká investor.

Třeba loni se ESG akciovým fondům nedařilo. Trhy na tom byly celkově zle kvůli válce na Ukrajině, ale udržitelné fondy to odnesly ještě víc. Do konce loňského listopadu výnos ESG akciových fondů poklesl o 18 procent oproti poklesu o 15,8 procenta v případě akciových fondů mimo ESG, ukazují také data Refinitiv Lipper.

Podle Daniela Gladiše, zakladatele hedgeového fondu Vltava Fund, ale ESG faktor investorovi sám o sobě nic nepřinese. „Pokud to bude jeho hlavní investiční kritérium, investor na tom bude hůř. Ať do ESG investuje s vědomím toho, že bude muset obětovat část výnosu,“ řekl.

Poslechněte si celou epizodu!

V součtu o 33 % stouply v Česku ceny od začátku pandemie. Mzdy rostou, ale růst cen je rychlejší. V reálu si tak lidé koupí méně. Příští rok se to otočí, predikuje ekonom Dominik Stroukal.

Podpořte podcast Ve vatěv anketě Podcast roku!

„Od začátku pandemie, od března 2020 dodnes, nám ceny ve spotřebním koši v průměru vyrostly o třetinu. To neznamená, že se nám kupní síla snížila o třetinu. Kupní síla peněz ‚pod matrací‘ se nám snížila o čtvrtinu. Každá koruna, která nebyla zainvestovaná, se snížila hodnotou o čtvrtinu,“ vysvětluje erozi našich úspor ekonom Dominik Stroukal v podcastu Ve vatě..

„I když se situace pomalu obrací a ceny nerostou tak rychle jako loni, ztrátu posledních měsíců už nenahradíme,“ říká ekonom Metropolitní univerzity Praha. Tři roky blahobytu jsme podle něj neúspěšným bojem s inflací promrhali.

„Je to jízda. Vzhledem k růstu reálných mezd jsme ztratili tři roky růstu naší kupní síly. Tři roky růstu blahobytu lidí… To je náklad, který nám zůstane už navždy. Kdyby se to nestalo, měli bychom se později mnohem líp,“ vysvětluje Stroukal.

Příští rok se podle něj situace konečně překlopí. Po roce a čtvrt začneme zase vydělávat víc, než nám inflace sebere. „Platy porostou, ale inflace už bude výrazně nižší. Koncem roku by mohla spadnout k jednociferným hodnotám,“ předpovídá Stroukal. „Příští rok dostanete přidáno víc, než o kolik zdraží chleba.“

„Trh práce je děsivě přehřátý. Tlak na růst mezd pokračuje, letos může být dvouciferný. Viděli jsme to ve Škodovce, která zvýšila mzdy o 10,1 % plus bonusy,“ připomíná Stroukal. A intenzivní tlak na mzdy je podle něj jediná cesta, jak inflaci vzdorovat. „Nezbývá než myslet sám na sebe. Snažit se vyhandlovat co nejvyšší mzdu. Není lepší doba pro změnu práce než doba s rekordně nízkou zaměstnaností. Ale vyšší mzdu jde vybojovat i u stávajícího zaměstnavatele.“

V posledním loňském čtvrtletí brali zaměstnanci v průměru o 7,9 procenta více než rok předtím, čímž se průměrná hrubá mzda v zemi zvedla na 43 412 korun.

Poslechněte si celou epizodu!

Brali si hypotéku za dvě procenta, dnes horko těžko probírají nabídky kolem 6 %. Fixace u hypoték skončí jen letos až 150 000 Čechům. Kdo na to má, ať jde do tříletého fixu, radí expert Libor Ostatek.

Podpořte podcast Ve vatěv anketě Podcast roku!

Řadě lidí letos dobíhají hypotéky s úrokem kolem příjemných 2 %. A to právě v časech, kdy jsou hypotéky nejdražší za dlouhou dobu. Budou tak muset dojednat nové, mnohem horší podmínky.

„Sto tisíc je minimální počet hypoték, které budou letos celkem refinancovány. My se domníváme, že jich bude spíš kolem 10 až 15 000 každý měsíc. V refixacích je pěkný provoz,“ avizuje Libor Ostatek, hypoteční expert Broker Trust a zakladatel Golem Finance.

Všechny čeká výrazné zdražení splátek. „Ten náraz bude kolem 4 %, to je úrokový šok. Splátku zvyšuje velmi výrazně,“ myslí si Ostatek. Růst hypotečních sazeb o jeden procentní bod přitom znamená pro třímilionovou hypotéku zvýšení měsíční splátky o zhruba 1500 korun. Rodinám se tak splácení hypotéky prodraží i o několik tisíc.

Klienti s dobíhajícími „lacinými“ úvěry teď řeší, na jak dlouho si úrokové sazby hypotéky zafixovat nově. Aktuálně jsou sazby úvěrů na bydlení kolem 6 % a klesají jen kosmeticky. Kdy půjdou dolů, těžko odhadovat.

Na první pohled tak vypadá logicky platit vysoké úroky co nejkratší dobu, třeba jeden rok. Jenže jistotu, že už za rok sazby citelně klesnou, nemáme. A navíc jednoleté fixace jsou nyní nejdražší. Banky si totiž peníze na ně draze půjčují.

„U jednoleté fixace dostanu cenu hypotéky 7,5 až 8 %. Tříletka je za 6 % a víc. Pětiletka je dneska na 5,5 % plus. Nejnižší aktuálně sehnatelná hypotéka je za 5,49 %. Osmiletky a desetiletky banky nechtějí nabízet levněji, i když by mohly. Tam je cena spíše kolem 6 %,“ vypočítává Libor Ostatek.

Sám by teď volil tříletou fixaci. Za tři roky podle něj budou sazby citelněji níže. „Tříletka je dražší než pětiletka. Snažil bych se ji získat za co nejlepší cenu. Má ji aktuálně těsně přes 13 % lidí. Je na vzestupu. Ještě před rokem a půl ji volilo 3 až 5 % klientů,“ říká v podcastu Ve vatě.

Poslechněte si celou epizodu!

I Řecko si podobně jako Česko žilo nad poměry. Třinácté a čtrnácté platy ve veřejném sektoru. Vysoké důchody.  Rozpočty neustále v minusu. „Na řeckou cestu jsme se vydali. Ale nejsme v tom sami,“ říká investor Lubor Žalman.

Podpořte podcast Ve vatěv anketě Podcast roku!

Poslední cíleně přebytkový rozpočet sestavil pro Česko Václav Klaus. Pokud nepočítáme jeden se schodkem naplánovaný, ale nakonec neočekávaně plusový rozpočet Andreje Babiše.

„K řeckému zadlužení je sice Česko na míle daleko, ale trend je neblahý,“ říká Lubor Žalman z Encor Wealth Management v podcastu Ve vatě.

Nejvíc zadluženým státem v Evropské unii je stále Řecko, poměr jeho dluhu k HDP na konci loňského roku dosáhl 171,3 procenta. Druhá je Itálie s podílem dluhu na HDP 144,4 procenta a třetí Portugalsko s bezmála 114 procenty. Celkové zadlužení Česka není ve srovnání s vyspělou Evropou nijak alarmující. Naopak, patříme k těm zodpovědnějším.

Problém je ovšem trend. Zatímco jiné země Evropské unie se oklepaly z covidového „rozdávání“ a už loni začaly svůj státní dluh snižovat, Česká republika nikoli. Ratingová agentura Fitch očekává, že letos vzroste český státní dluh ze 44,6 procenta na 45,6 procenta a v roce 2026 naroste až na 49 procent.

Fialova vláda právě dnes představí balík změn, které mají pomoci vysoké strukturální schodky zahladit.

„Vydali jsme se na řeckou cestu. Ale nejsme v tom sami,“ říká Žalman, který v době bankrotu Řecka působil jako šéf Raiffeisenbank. Česko se mílovými kroky blíží k tzv. dluhové brzdě. To je zákon, kterým si předsevzalo, že pokud se zadlužení dostane až na 55 procent HDP, musí být všechny veřejné rozpočty na nule nebo v plusu. Ať už jde o kasu státu, krajů, obcí.

Podle Žalmana je to však pravidlo, které jde snadno zrušit: „Já se obávám, že pokud Česko na brzdu narazí, nic se nestane. Udělat vyrovnaný rozpočet z roku na rok je nemožné. To zrušíme poštu? Nejde přestat vyplácet důchody nebo zastavit vlaky. Pokud dluhová brzda není v ústavě, je to bezzubé.“

Zhoršení vynikajícího českého ratingu, který máme na úrovni Belgie či Velké Británie, ale podle Žalmana nehrozí. „Úroveň zadlužení, kterou jsou dnes investoři schopni akceptovat, by byla před 20 až 30 lety neakceptovatelná. Řecko nesnížilo zadlužení, jakž takž ho zastavilo. A dneska už mu všichni chodí půjčovat.“

Jak se má o své peníze postarat investor ve vysoce zadlužené ekonomice? „V minulosti platilo, že když se stát začal zadlužovat, začala se znehodnocovat měna a byla inflace. Po hypoteční krizi se státy začaly masivně začaly zadlužovat způsobem, který neměl obdoby. Ale inflace nepřišla. Až teď,“ vzpomíná Žalman.

Investor doporučuje udělat si odhad, jaká bude inflace. A pak se podívat na to, zda plánovaná investice vynese víc. Dobré je taky rozdělit si portfolio na dvě části. Na tu likvidní, když spořím třeba na byt. A na tu dlouhodobou na penzi.

Jak na to? Poslechněte si celou epizodu!

Říká se tomu investiční krátkozrakost a trpí jí i Češi. Větší než zdravý obnos peněz vrhají na domácí trh, protože si myslí, že mu víc rozumí. Tím však podle investora Daniela Gladiše můžou tratit.

K nejoblíbenějším akciím tuzemských investorů patří ČEZ. „Lidé mají pocit, že místu, kde žijí, rozumí lépe. Nechce se jim překonávat překážky. Mají disproporční množství peněz v zemi, kde žijí. Český akciový trh je přitom promile světového trhu,“ říká zakladatel fondu Vltava Fund SICAV Daniel Gladiš.

„Češi v tom nejsou výjimkou. Platí to i pro Američany, Němce, Japonce,“ vysvětluje investor v podcastu Ve vatě. Správně postavené portfolio by však mělo být rozložené nejen mezi různé třídy aktiv (tedy hlavně akcie, dluhopisy, nemovitosti, hotovost a komodity), ale i mezi různé země, měny či odvětví.

Hlavní myšlenkou diverzifikace je snížit kolísání cen aktiv, když se ekonomice z různých důvodů nedaří. „Do portfolia skládáš různé typy investic, které na okolní dění reagují jinak, ideálně opačně. Tím snižuješ kolísání cen v portfoliu,“ vysvětluje Gladiš v podcastu Ve vatě.

V každém období se zpravidla daří špatně něčemu jinému. „Loni to byly technologické a ruské akcie, rok předtím bitcoin, který poklesl o 75 procent. V roce 2015 to odnesly čínské akcie, v roce 2012 zlato. A za světové finanční krize samozřejmě akcie finančních institucí,“ vypočítává investor.

Pokaždé se vyplatilo tzv. nedávat vajíčka do jednoho košíku, jak zní jedno z investičních klišé. Až na loňský rok. Zlaté pravidlo „když padají akcie, jdou nahoru dluhopisy“ přestalo platit.

„Loni diverzifikace fungovala hůř, než se čekalo. Padly všechny hlavní třídy aktiv, akcie i dluhopisy, což je málo obvyklé, padaly i nemovitosti, zlato bylo plus minus na nule. Rostly jen komodity, hlavně v první půli roku, hlavně ropa a plyn,“ připomíná Gladiš.

Kdy je přílišná diverzifikace naopak na škodu? Proč není chybou zaměřit se „čistě na Ameriku“? Poslechněte si celou epizodu!

Ve světě získává na popularitě hnutí FIRE. Jeho stoupenci odmítají čekat na mrzký státní důchod až do stáří. Rozhodli se zajistit se sami a důchod si užít dřív. V Česku je to téměř nemožné, myslí si ekonom Dominik Stroukal.

FIRE zkracuje slova Financial Independence, Retire Early. Volně přeloženo „finanční nezávislostí do brzkého důchodu“.

Kouzlo spočívá v tom, že si člověk odříká veškeré zbytné výdaje, naspořené peníze investuje a z výnosů pak pohodlně vyžije – od mladého středního věku až do smrti.

„Celý koncept stojí na třech pilířích. Jedním z nich je utrácet jen za nezbytné věci. To není pro každého, já bych to neuměl. Ale pokud chceme do důchodu brzy, budeme si muset hodně odříkat,“ vysvětluje v podcastu Ve vatě Dominik Stroukal, ekonom z Metropolitní univerzity.

K bohatství se člověk neprospoří

Cílem je našetřit si pětadvacetinásobek ročních výdajů. Kdo potřebuje 50 tisíc měsíčně, musí mít připraveno 15 milionů. Podle Stroukala to však v českých podmínkách až na výjimky není možné.

„Člověk by v českém kontextu musel mít nadprůměrný příjem. Když budeš mít 50 až 60 tisíc měsíčně a polovinu z toho ušetříš, ideálně víc, může to fungovat. Ale v Česku nejsou tři čtvrtiny domácností schopné ušetřit ani 10 tisíc měsíčně,“ říká Stroukal.

Druhý pilíř spočívá v množení naakumulovaných úspor. Buď podnikáním, ale v komunitě FIRE typicky prostřednictvím investic, nejčastěji do nízkonákladových ETF fondů, které nejsou náročné na obhospodařování. Spoření v pravém slova smyslu k zajištění v důchodovém věku nestačí. 

Ročně se smí v důchodu z portfolia vybrat čtyři procenta, v našem modelovém příkladu tedy 600 tisíc korun. Právě pravidelný 4% výběr má zajistit portfoliu dost času, aby se stihlo zregenerovat a produkovalo další výnos.

Ani to však nemusí fungovat. „V akademické literatuře jsou ta čtyři procenta ověřená na historii amerického trhu. Dneska ale řada lidí říká, že by se mělo vybírat míň. A že historických osm procent, která mají nést akciové trhy, už dnes nemusí stačit,“ pochybuje Stroukal.

Koncept FIRE má i další ale. „Musí se dobře zainvestovat, nesmí přijít žádná katastrofa, nesmí přijít dvouciferná inflace dva roky po sobě, která vám výnosy umaže,“ argumentuje Dominik Stroukal aktuální zkušeností Česka.

Hnutí FIRE tak Stroukal považuje spíše za módní vlnu než univerzální návod na brzký zajištěný důchod.

„Připomíná mi to, co mi říkala babička, když mi bylo 14. Šetři na důchod, neutrácej za blbosti, najdi v životě štěstí. To není hnutí, to je lidové moudro. Jen se k tomu přidaly nejrůznější kalkulačky a sexy týpci a slečny, co o tom vypráví z pódií.“

Poslechněte si celou epizodu.

Stát pošle do konce roku 800 milionů na výstavbu nájemních bytů. Od pondělí se lze hlásit s projekty. „Za to se postaví maximálně stovky bytů, horentní ceny to nesníží,“ říká expert na bydlení Libor Ostatek z Broker Trust.

Explozi cen bydlení zažilo Česko zejména během pandemie. Ceny nemovitostí ovšem rostou nezdravě už zhruba deset let. Mezi roky 2013 až 2021 vyrostly reálně o 63 %. Často zaznívá argument, který zmiňuje i Ministerstvo pro místní rozvoj, že problém vyřeší masivní výstavba.

Think tank IDEA při CERGE-EI publikoval ovšem nedávno studii, ze které vyplývá, že výstavba bytů obcemi změní v bytové krizi jen málo. Aby měla výstavba na ceny bydlení výraznější vliv, musel by bytový fond v Česku vyrůst o pětinu. To znamená, že by se tu každý rok muselo stavět přes 100 tisíc bytů.

Podle Libora Ostatka z Broker Trust by ani takové množství cenám dolů nepomohlo. „Pokud by bylo na trh vrháno 100 000 nemovitostí ročně, ani to by nemuselo vést k tomu, že byty zlevní,“ říká. Stovka tisíc bytů se ale v Česku za rok nepostaví ani náhodou. Takové množství tu vzniklo naposledy během stavebního boomu v roce 1975. Aktuálně se nestaví ročně ani polovina.

„Zaplaťpánbu za paneláky z Husákovy doby, aspoň nějaký bytový fond tu je. Ale 100 tisíc je extrém. Stabilně se pohybujeme mezi 30 až 40 tisíci zahájenými byty ročně, podle toho, jaký je ekonomický cyklus. Měli bychom se pohybovat nad 50 tisíci,“ říká v podcastu Ostatek.

Na výstavbu chybějících bytů stát v letošním roce pošle 800 milionů. Do roku 2025 by pak na rozšíření bytového fondu mohly směřovat až tři miliardy korun. I když je trend navyšování poměru obecních bytů podle Ostatka pozitivní, peníze dostupnost bydlení nezmění. „Je to skutečně málo. Vznikne z toho relativně málo bytů. Je to ale jenom část podpory,“ říká.

Ani efekt dotovaných půjček na bydlení nebyl podle Ostatka valný. „V minulých letech se dávalo nejdřív 600 pak 700 milionů ročně na dotované půjčky. Řídil to úřednický státní aparát. V situaci, kdy tu máme rozvinuté třicetileté hypoteční bankovnictví, mi to přišlo jako rozmar. Rád bych viděl návratnost, a jak lidé splácejí.“

Poslechněte si celou epizodu.

Silné české měně dochází dech. „Býval jsem apoštol silné koruny, v posledním roce a půl jsem trochu ubral,“ říká Lubor Žalman. „Víc posilovat nebude,“ myslí si investor.

Česká koruna je rekordně silná. V první polovině ledna letošního roku česká měna vůči euru prolomila po 14 letech psychologickou hranici 24 korun za euro. Teď se drží kolem 23,4 koruny za euro. Podle zakladatele investičního fondu Encor Wealth Management Lubora Žalmana půjde dolů, a měna eurozóny tedy pro Čechy podraží.

„Nemám silný názor, že koruna bude dál posilovat. Už posílila dost,“ odhaduje Žalman v investičním podcastu Ve vatě. 

Nejnovější průzkum agentury Reuters z dubna ukazuje, že česká koruna by měla vůči euru během příštích 12 měsíců ukrojit část předchozích zisků a dostat se na úroveň 23,86 koruny za euro. To představuje oslabení o necelá dvě procenta od současných hodnot 23,41 Kč/euro.

Přesto je podle Žalmana česká měna aktuálně stále podhodnocená. To demonstruje i tzv. Big Mac index, který na cenách slavného burgeru demonstruje cenové hladiny v různých státech.

Tento ekonomický ukazatel časopisu Economist vychází z teorie parity kupní síly, podle které by totožné výrobky měly po přepočtu v různých zemích stát stejně. Zatímco v Česku stál v lednu tento hamburger 99 korun, ve Spojených státech se prodával za 5 dolarů a 36 centů.

„Vychází z toho, že česká koruna je vůči dolaru pořád lehce podhodnocená, něco přes 15 %. Kdybychom vzali paritu kupní síly, tak je podhodnocená něco pod 5 %,“ říká Žalman. I české firmy jsou podle něj stále pod cenou. „Poměr ceny firem k jejich ziskům ukazuje, že  jsou pořád strašně levné.“

Zatímco dříve měl investor za to, že západní ceny nám pomůže dohnat právě měna, teď sází spíše na inflaci. 

„Vždycky jsem si myslel, že se to dožene kurzem. A když z toho odfiltrujeme covid, tak koruna skutečně posilovala. Teď si tím nejsem jistý. Máme jednu z nejvyšších úrokových sazeb v EU, ČNB nechce sazby zvyšovat, zbytek cesty Big Mac indexu tak doženeme inflací, a ne kurzem,“ řekl v podcastu.

Za posílením koruny stojí vícero důvodů. Za dvěma z nich stojí centrální banka.  „Na trhy udělala silný dojem intervence ČNB v průběhu loňského roku, která byla schopná utratit velkou část devizových rezerv, odhadem tak 20 %. Londýnské hedge fondy, které prý spekulovaly proti koruně, si řekly: ‚Kašleme na to, zavíráme pozice, najdeme si něco jiného,‘ a od té doby má ČNB klid,“ myslí si Žalman.

Koruně „foukal do plachet“ i vysoký úrokový diferenciál. Tedy rozdíl mezi vysokou úrokovou sazbou tuzemské ČNB a citelně nižšími sazbami Evropské centrální banky. Ten ale bude kvůli rozdílné politice centrálních bank koruně pomáhat čím dál méně.

„ECB rozhodně říká, že bude dál zvyšovat sazby. Že boj proti inflaci je pro ni důležitější než boj proti recesi. ČNB proti tomu tvrdohlavě sazby nezvedá, inflace přetrvává. Tím se snižuje dlouhodobý rozdíl mezi úrokem eurovým a korunovým. Mám obavy, aby to ČNB nepřehnala. Takhle nízký úrokový diferenciál jsme tady snad ještě neměli. Je to trochu hra s ohněm,“ obává se Žalman.

Jak dopadá silná koruna na různé investice? Poslechněte si celou epizodu!

Místo 40 hodin v práci týdně jen 32. Za celý plat – jen musíte stihnout vše jako dřív. Čtyřdenní pracovní týden už testují ve stovkách firem po celém světě. „Ujme se časem i u nás,“ říká ekonom Dominik Stroukal.

Pár českých firem už se cestou čtyřdenního pracovního týdne vydalo. Společnost Lentiamo, která prodává dioptrické brýle a kontaktní čočky, zkrátila pracovní dobu na sedmihodinovou už v roce 2019. Produktivita neutrpěla, všechno se podle vedení firmy stihne i tak.

A firma SAB Finance, která obchoduje s devizami a zaměstnává téměř 70 lidí, využívá čtyřdenní pracovní týden od začátku letoška. Aby klienti nepoznali rozdíl ve službách, musela firma přijmout o desetinu více lidí, ale systém si nakonec chválí i ona.

Na přepáleném trhu práce budou muset jít zaměstnavatelé zaměstnancům stále více naproti, myslí si ekonom z Metropolitní univerzity Dominik Stroukal. Ironizovat generaci dnešních absolventů škol za vyšší požadavky na volno, plat a benefity je tak podle něj liché. 

„Mladí prý nechtějí pracovat jinak než za ‚kilo a káru‘. Ale pokud jim to společnost a firmy umožní, tak na tom není nic špatného. Firmy tahají za kratší konec provazu. Máme nejnižší nezaměstnanost v historii a na světě,“ myslí si ekonom.

V únoru ve Velké Británii vyhodnotili pilotní zavedení čtyřdenního pracovního týdne, kterého se zúčastnilo 60 firem a celkem 3000 zaměstnanců. Drtivá většina z nich chtěla  v pokusu pokračovat, někteří i natrvalo, 71 procent lidí cítilo menší tendence k vyhoření, někteří hlásili zlepšení fyzického zdraví.

Sám Stroukal čerstvě na vlastní kůži poznal, že se tělo pod přemírou práce dokáže samo vypnout. „Měl jsem tendenci každou volnou minutu volnou zacpat prací. Když se k tomu přidá manželka a děti, tak to přestanete stíhat. Přijela si pro mě sanitka, protože jsem odpadnul. Mohla to být nějaká menší příhoda. Tělo mi to napovídalo už dlouho,“ popsal Stroukal svou zkušenost, která ho přiměla ubrat.

Co se pracovní doby týká, patří Češi s necelými 40 hodinami týdně v Evropské unii k rekordmanům. V produktivitě práce nám v prostém srovnání unijních států patří 14. místo, jak vyplývá z loňských čísel Evropa v datech. Nízká produktivita práce neznamená, že bychom se v zaměstnání flákali, ale za stejnou dobu vyrobíme zboží či služby nižší hodnoty než třeba naši sousedé v Německu.

Žebříček produktivity vede Irsko.  A irskou cestou by Češi měli jít, přeje si Stroukal. „Irsko začínalo jako my a dnes má nejvyšší produktivitu práce v Evropě. Udělali ze sebe daňový ráj. A stáhli si tam ajťáky z celého světa.“

Tlačit kratší pracovní týden shora podle Stroukala nedává logiku. Pokud to nebude přinášet benefit oběma stranám, nemá smysl firmy ke zkrácení pracovní doby nutit. Vyspělé státy k němu beztak dlouhodobě směřují. Česko podle Stroukala jen hodně pomalu.

„Ujme se to, ale časem. Postupně se k čtyřdennímu týdnu dostaneme, možná to nebude trvat roky, ale desítky let,“ říká Dominik Stroukal.

Poslechněte si celou epizodu!

Prudký růst cen bytů vyvolal očekávání, že jejich propad bude stejně razantní – jako na horské dráze. To se však nestane. Přesto letošek přinese kupujícím hned čtyři pozitivní zprávy.

Aktuální zoufalost na trhu s bydlením ilustruje jednoduchý příklad. Průměrný nový třípokojový byt v Praze s plochou 75 m2 vychází aktuálně na necelých 12 milionů. Aby si ho člověk mohl pořídit, musí dát 2,75 milionu z vlastní kapsy. Při pořízení hypotéky na devět milionů bude platit každý měsíc splátku 55 tisíc korun. Aby na hypotéku vůbec dosáhl, musí dát jeho rodina dohromady 130 tisíc korun měsíčně – čistého.

Na požadavcích ČNB na vlastní našetřené prostředky se pravděpodobně nic nezmění. Ale tři další proměnné z této „depresivní“ rovnice se letos změní. I když nikterak radikálně. Ceny bytů půjdou mírně dolů, hypoteční sazby taky a reálné příjmy Čechů už ve druhé polovině roku porostou, uvedli experti na reality a sazby ve speciálu podcastu Ve vatě.

1) Hypoteční sazby „lezou“ dolů

První dobrou zprávou je, že se ceny hypoték konečně začaly snižovat.

„Loni jsme se dostali na vrchol úrokových sazeb. Úrokové sazby klesají sice pomalu, ale je to pozitivní zpráva. Budeme se pohybovat mezi 5,5 až šesti procenty. Odhadem počítáme na konci roku s 5,7 procentem. Příští rok bychom mohli odhadem končit na 4,8 procentu. Zatím jsme někde u té šestky,“ predikuje Libor Ostatek, hypoteční expert podcastu Ve vatě ze společnosti Broker Trust a Golem Finance.

2) Ceny bytů klesají

Po letech setrvalého, prudkého růstu, který ještě urychlily covidové úspory domácností, jdou ceny bytů dolů. Propad jako po hypoteční krizi z let 2008 až 2009 se však nečeká. „Jako makroekonom nevidím příliš důvodů pro to, abychom sjeli úvrať na horské dráze prudce dolů. Může tam být zoubek,“ řekla Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank a členka NERV.

Podle Milana Ročka ze společnosti Dataligence, jejíž analytici v posledních pěti letech prozkoumali 400 000 kupních smluv, odhadují do konce roku pokles cen starších bytů průměrně o desetinu. „Starší byty nám budou v průběhu roku s cenou mírně klesat, ne víc než o desetinu od teď.“ To by znamenalo návrat cen na hodnoty z poloviny roku 2021.

3) Budeme „méně chudí“

Třetím pozitivem je, že už v druhé polovině roku začnou Čechům růst reálné příjmy. Ty jsou nyní kvůli vysoké patnáctiprocentní inflaci záporné, protože průměrný zaměstnavatel přidává letos mezi šesti a devíti procenty.

„Podle našich odhadů má růst reálných příjmů přijít ve druhé polovině letošního roku,“ odhaduje Helena Horská.

4) Vybrakovaná nabídka se plní

Na trhu je výrazně více nemovitostí a přebraná nabídka se doplňuje. „Po osmi letech, kdy jsme stáli ve frontě a modlili se, aby ten přede mnou nezaplatil zálohu na můj vybraný byt, tak si můžeme vybrat,“ myslí si Milan Roček.

Tím dobré zprávy končí. Ceny nemovitostí v Praze dál mírně rostou a nové byty developeři zatím zlevňovat nehodlají, třeba Central Group raději svůj projekt zmrazil. Řadě lidí nezbývá nic jiného než sáhnout po nájmu. Zatímco ještě před rokem vyšlo nájemné třeba na 21 tisíc, vyšponovaná poptávka ho zdražila na průměrných 25 tisíc.

V hlavním městě je to stále výrazné míň, než činí splátka hypotéky. Ale jsou už regiony, kdy se poměr vyrovnává. „V Praze jsme pořád na polovině splátky hypotečního úvěru. Dřív to bylo jedna k jedné. Neplatí to v Ústeckém kraji, tam je už hypotéka jen o málo dražší než nájem,“ spočítal Milan Roček.

Kam půjdou ceny nájmů dál? Co trh s byty rozhýbe? A jak podpořit bydlení za rozumnou cenu? Poslechněte si celou speciální epizodu.

Američané vytáhli za poslední rok bilion dolarů z menších bank. Půlku z nich nalili do fondů peněžního trhu. Teď zase platí, že „cash is king“, hotovost vládne, míní i investor Daniel Gladiš.

Pády amerických bank svět znervózněly, recese je opět o něco blíž a hotovost se počítá.

„Za poslední rok a něco, kdy Fed začal zvyšovat úrokové sazby, odtekl z menších a středně velkých amerických bank jeden bilion dolarů bankovních vkladů, kterých je jinak celkem 17 bilionů,“ popisuje Daniel Gladiš, šéf fondu Vltava Fund SICAV, v podcastu Ve vatě.

Půlku Američané přemístili do největších bank, půlka odtekla do tzv. fondů peněžního trhu.

Tyto fondy fungují i v Česku a nabývají teď na atraktivitě. V dobách, kdy většina centrálních bank razila politiku nulových až záporných úrokových sazeb, výnosem nijak neoslňovaly. S vysokými sazbami a s nervozitou kolem likvidity bank se však podle Gladiše vracejí do hry.

Do čeho investují zmíněné fondy peněžního trhu? Především do krátkodobých státních cenných papírů, se splatností do jednoho roku, kterým se říká pokladniční poukázky, a také do bankovních vkladů. U těchto instrumentů se výnos odvíjí od dvoutýdenní repo sazby České národní banky. „Fondy peněžního trhu se teď pohybují výnosy kolem šesti procent, což může ve srovnání s dluhopisy a akciemi působit dost atraktivně,“ míní investor.

Podle Gladiše obstojí fondy peněžního trhu i ve srovnání s jinými konzervativními způsoby uložení úspor, jako jsou spořicí či termínované účty, z nichž ty nejvýkonnější v Česku nabízejí obdobný výnos.

Analýza renomované americké banky J.P. Morgan má za to, že peníze z menších bank odtékají i proto, že tam vklady střadatelů stále úročí jen nedostatečně. „Banky nepromítly růst úrokových sazeb do úroků na vkladech. Ony to udělat mohou, ale to by bylo výrazně na úkor jejich ziskovosti,“ myslí si zakladatel fondu Vltava Fund Gladiš.

Vybrat peníze z fondu peněžního trhu však nelze kdykoli, z výnosu se neplatí daň, pokud fond člověk drží tři roky.

Navíc jsou to peníze, které stojí mimo bankovní trh, což je podle experta podcastu Ve vatě výhoda i proto, že s kolapsem Silicon Valley Bank či švýcarské Credit Suisse krachy bank nekončí.

„Myslím, že to jsou první vlaštovky a že stresující prostředí začne nabírat na síle. Jsme teprve v počátcích. Centrální banky deklarují, že sazby budou zvyšovat, že jsou odhodlané je držet vysoko, dokud inflace neklesne,“ míní Gladiš.

Sazby začali centrální bankéři zvyšovat po 14 letech takřka nulových úroků. To je podle Daniela Gladiše stresující pro banky, firmy i domácnosti. Komerční banky podle něj přiškrtí poskytování úvěrů.

Poslechněte si celou epizodu!

Přijďte na živé natáčení podcastu Ve vatě speciál: Jak na reality. 29. března, 18:30, Kasárna Karlín. Hosty Markéty Bidrmanové budou Libor Ostatek, Milan Roček (Dataligence) a Helena Horská (Raiffeisenbank). Registrujte se na e-mailuolga.rychtarova@sz.cz
---------
Apetit po bytech pomalu roste. Majitele však do prodejů zatím nic nenutí a ceny víceméně drží a obě strany čekají, kdo cukne první. Zapisujte si ceny, někde už museli dvakrát slevit, radí expert přes hypotéky Libor Ostatek.

Na trhu s bydlením je to teď „kdo s koho“. Vlastníci ustáli zdražení cen energií i splátek hypoték a s cenou jdou dolů zatím jen o pár procent. 

„Nevíme, kolik na trh přijde nucených prodejů. Ukazuje se, že my Češi jsme velmi adaptabilní, žádný kolaps tu není, desítky tisíc nemovitostí nejsou vrhány na trh,“ říká Libor Ostatek, který působí v Broker Trust a Golem Finance jako hypoteční expert.

Největší propad prodejů už má ale trh podle Ostatka za sebou. „Roste apetit kupujících, prodávající ale nemusí zatím prodávat rychle, zakopou se do zákopů a čekají. Je to psychologický souboj,“ tvrdí v podcastu Ve vatě.
 

To je vidět i na rozdílu mezi cenou, za kterou se reality nabízejí v inzerátech, a za jakou se nakonec prodají. Liší se o jednotky procent, u starších bytů ceny klesly proti loňsku v průměru o desetinu.

Kdo je však vytrvalý a trpělivý, může si vyčekat nebo usmlouvat slevu až dvacet procent, míní Ostatek. „Dá se dostat na slevu 20 procent. Záleží, z jaké ceny jdu, a kdy to ten nešťastník začal inzerovat. Doba inzerování se obrovsky prodloužila a na byt může mít už druhou nebo třetí cenu.“ Proto se vyplatí zapisovat si ceny vybrané nemovitosti.

Největší vyjednávací sílu mají držitelé hotovosti. „Pokud máte cash, můžete u bytu za 3,5 milionu říct: ‚Já vám dám 2,5‘ a otočit se na podpatku,“ tvrdí Libor Ostatek.

Trh s hypotékami mírně oživuje. Banky a stavební spořitelny poskytly v únoru hypoteční úvěry za 7,9 miliardy korun. Proti lednu to znamená nárůst o 20 procent. „Trh se začíná probouzet. Objevují se na něm příležitosti.  Není to ale začátek hypotečního obrození. Nepůjde o strmý růst, půjdeme pomalu, ale jistě nahoru,“ řekl v podcastu Ve vatě Ostatek.

Zatím se však každý den prodají jen jednotky kusů hypoték, nejméně za dvacet let. „V  bankách se poskytlo za první dva měsíce kolem 2400 hypoték, ve stavebních spořitelnách to bylo 300 kusů, mluvím o zajištěných úvěrech. Jednotky kusů za den.“ V předcovidových letech přitom financovaly úvěry na bydlení za více než čtvrt bilionu korun ročně.

Zatímco prodej hypoték roste jen zlehka, citelné oživení vidí Ostatek na počtu kalkulací, které si lidé v bankách nechávají dělat: „Nárůst poptávky vidíme ve zvýšení míře kalkulací, nejvíc se to týká koupí secondhandových nemovitostí (byty starší 10 let, pozn. red.). Vyjednává se cena a přepočítává se záměr. Zatím se to do realizací koupí nepropisuje.“

Jak si vyjednat slevu? A jak poznat, že ceny hypoték brzy zlevní? Poslechněte si v celý podcast v přehrávači v úvodu článku.

Poslechněte si celou epizodu.

Řada investorů žije stále mentálně v 90. letech a věří, že na ně „finančák“ nepřijde. „To už dneska neplatí,“ varuje investor Lubor Žalman. Kdo platí daně se zpožděním, ať počítá s úrokem z prodlení. A ten je aktuálně vysoký.

Kdo by chtěl nezaplacené daně z investic za poslední roky dohonit, má šanci. Může podat dodatečné daňové přiznání.

„Ale když něco opravuju, stojí to víc. Budu muset zaplatit i úrok z prodlení. Ten je v současné době 15 procent ročně, závisí na repo sazbě ČNB a ta je nyní vyšší,“ vysvětluje v investičním podcastu Ve vatě expert na daně Petr Frisch ze společnosti Pro Factum Consulting.

Nejde totiž o pokutu za opožděnou platbu, ale o náhradu ceny peněz. Úrok z prodlení kompenzuje, že stát nedostal své peníze včas a nemůže s nimi disponovat. Výši úroku z prodlení stanovuje zákon a při aktuální výši reposazby, která činí sedm procent, tak opozdilec zaplatí na dani skutečně o 15 procent vyšší daň, než kdyby zaplatil včas.

Finanční úřad vás smí zkontrolovat až tři roky zpátky. „Lhůta, v které vám může finanční úřad daň doměřit, se počítá od lhůty pro podání přiznání. A jsou to tři roky. Pokud lhůta letos končí 3. dubna, FÚ může zahájit kontrolu až do dubna 2026,“ upřesňuje Frisch.

To, že se vaše portfolio oproti všeobecnému trendu loni jen zelenalo, neznamená, že se letos na daních prohnete. Kdo neprodával, může být v klidu. „Fyzické osoby neplatí daň z nerealizovaných zisků. Jen když prodají a peníze jim přijdou na účet,“ říká investor Lubor Žalman z fondu Encor Wealth Management.

Příjmy z investic se v tuzemsku daní dvěma sazbami 15 a 23 procent. Nižší sazba se týká příjmů do 1,95 milionu. Cokoli nad tuto částku se zdaňuje vyšší sazbou. Pro drobné a dlouhodobé investory jsou tu ale dvě výjimky.

Kdo vlastní cenné papíry déle než tři roky, splní tzv. časový test. „Pakliže držím cenné papíry i dluhopisy déle než tři roky a pak je prodám, bez ohledu na to, zda mám zisk či ztrátu, zisk je od daně osvobozený. Do daňového přiznání se vůbec neuvádí,“ říká daňový expert Frisch.

Pokud vaše příjmy z prodeje cenných papírů nepřesáhly za rok 100 tisíc korun, růžový formulář taky vyplňovat nemusíte. „Těmi 100 tisíci se myslí příjmy, tedy hrubá cena, za kterou jste papíry prodali. Nikoli zisk,“ upřesnil Petr Frisch. Veškeré příjmy z různých druhů investic se sčítají, stotisícová hranice platí pro všechny dohromady.

Další oblastí jsou akciové dividendy, případně úroky z dluhopisů. Pokud vám dividendu nebo úrok vyplácí společnost, která platí daně v Česku, z této částky před jejím vyplacením automaticky odvede 15% srážkovou daň a vy tak tento příjem už v daňovém přiznání uvádět nemusíte.

Základní lhůta pro podání daňového přiznání je letos 3. duben 2023. 

Jak se daní příjmy z ETF? A jak příjmy z amerických akcií či z investic do kryptoměn? A jak danit, pokud jste plátcem paušální daně?

Poslechněte si celou epizodu.

Rodičovská rada „Uč se, ať z tebe něco je“ patří k těm, které děti a dospívající nechtějí slyšet. Jenže vzdělání je investice, která se krásně zhodnocuje.

Kladný vliv vzdělání na budoucí příjem potvrzuje řada studií z celého světa. V tuzemsku vám každý odstudovaný rok zvýší budoucí mzdu v průměru o sedm procent, zaznělo v podcastu Ve vatě.

Že jde vzdělání ruku v ruce s vyššími příjmy, potvrzují i tvrdá data českých statistiků. Čech se základním nebo nedokončeným vzděláním si přijde měsíčně na 27 tisíc (medián hrubé měsíční mzdy). Kdo vystuduje střední školu bez maturity, bere přes 29 tisíc, víme z dat statistiků za rok 2021.

U středoškoláka s maturitou se hrubý plat vyhoupne už přes 36 tisíc. Vyšší odborná škola nebo bakalářský titul s sebou nese střední hodnoty průměrné mzdy kolem 42 tisíc, vysokoškoláci pak pobírají přes 50 tisíc korun.

Podle ekonoma Dominika Stroukala jsou dvě teorie, které vyšší plat pro vzdělanější zaměstnance vysvětlují.

„Jedna teorie je, že tím, že se něco naučíme, zvýšíme si produktivitu, za což nás na trhu ocení. Druhá teorie říká, že vzděláním se snažíme ukázat budoucím zaměstnavatelům, že jsme schopní strávit pět let děláním nesmyslů pod lidmi, které nenávidíme, a když se ‚vejškou‘ prokoušeme, budeme mít vyšší příjmy.“

Podle Stroukala je možné peníze a čas věnovaný studiu či vzdělávání s klidným svědomím nazvat investicí.

„Investicí je cokoli, kdy si snížím současnou spotřebu proto, abych měl v budoucnu spotřebu vyšší,“ vysvětluje ekonom. A nemusí jít jen o vysokou školu, ale třeba o placené kurzy, získání certifikátů, rekvalifikace.

I u investic do vzdělání jde vyčíslit, kolik zhruba vynesou. Obvykle se počítá, o kolik procent zvýší výdělek každý dodatečný rok vzdělání. 
„Celosvětový průměr je 10 %, což je nádherný výnos,“ říká Stroukal. To znamená, že jeden rok školní docházky zvýší budoucí hrubý výdělek průměrného školáka o desetinu.

Česko je lehce pod průměrem. Ekonom Daniel Münich, který se vzděláváním dlouhodobě zabývá, odhadl, že u nás je výnos z jednoho roku vzdělání sedm procent. Kdo zvládne pět let vysoké školy, má v průměru plat o třetinu vyšší než ten, kdo skončí s pouhou maturitou, vyplývá z dat. Rozdíly jsou mezi muži a ženami i mezi jednotlivými stupni vzdělání.

Poslechněte si celou epizodu.