Portréty

Když se 9. listopadu 1989 hroutila Berlínská zeď, byl u toho i redaktor Rádia Svobodná Evropa Egon Lánský. Novinář, který během života vystřídal mnoho různých zaměstnání, emigroval do Švédska a v 90. letech vstoupil do politiky, v níž spolupracoval s ČSSD Miloše Zemana. Jeho cestu složitým 20. stoletím přiblíží v Portrétech na Českém rozhlase Plus historik Jan Adamec.

V převratných událostech podzimu a zimy 1989 se mnoho lidí dalo do služby zásadních společenských změn. Pro některé to byl odrazový můstek k politické funkci, pro jiné k rozjezdu podnikání – a někteří jen „prošli“ dějinami, splnili úkol a vrátili se do jistějších vod.

28. říjen roku 1918 neměl jen vítěze, ale měl poražené. K těm bychom mohli počítat třeba tehdejšího pražského arcibiskupa Pavla hraběte Huyna. Vznik nového státu přinesl zlom do jeho dosavadního života: přišel o diecézi a až do konce života mohl o návratu do Čech jen snít.

Právnička Dagmar Burešová patří k nejvýznamnějším polistopadovým českým političkám, stala se první ministryní spravedlnosti po listopadu 1989 a na začátku 90. let stála dva roky v čele tehdejšího republikového parlamentu – České národní rady. Neméně významnou stopu zanechala i v advokacii, za totality obhajovala disidenty, k advokacii se vrátila i po svém politickém angažmá.

Víme už vše o listopadu 1989 a detailech pádu komunistické moci? Historikové se shodují, že známe průběh klíčových událostí a jejich výsledek, „jemná mechanika“ některých procesů nebyla ale dodnes zcela objasněna.

Symbolem komunistického teroru v Maďarsku se stala poprava 40letého ministra zahraničních věcí Lásló Rajka. Šlo o jeden z prvních politických monstrprocesů za hranicemi Sovětského svazu.

Zpěv Marty Kubišové, Václav Havel a jeho výmluvné gesto s prsty do V – a také prognózy ekonoma Valtra Komárka. To jsou „poznávací značky“ politických změn z listopadu 1989. Právě Valtr Komárek patřil k oblíbeným řečníkům na mítincích v posledních dnech listopadu a prvních dnech prosince 1989.

Říkali mu „kočí“. Zkratka, vytvořená z písmen (K)onstantin (U)stinovič (Čer)něnko totiž tvoří ruské slovo „кучер“, kočí. A nebyla to jen zkratka jeho jména – byla to i narážka na jeho venkovský původ a do jisté míry i na způsob jeho jednání.

Koncem dubna uplynulo 75 let od smrti italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho. Dobrý důvod, proč si připomenout jeho osobnost i to, jak se dostal k moci.

„Nechceme dialog s lidmi, kteří nám říkají, abychom odešli.“ Slova, která pronesl vysoký komunistický funkcionář Miroslav Štěpán jen měsíc před 17. listopadem 1989. Dnešním pohledem je můžeme považovat za jakési jeho „vyznání víry“.

Hladké převzetí moci komunisty v únoru 1948 bylo umožněno i tím, že s nimi spolupracovali příslušníci jiných politických stran. Mezi lidovci to byl například Alois Petr (1889–1951). Podřídil svoji stranu komunistům a pomáhal jim, jak jen mohl. Proč? Na to se v Portrétech pokusí odpovědět historik Michal Pehr.

Bob Beamon a Wilma Rudolphová. Jména, která dnes něco řeknou jen několika zasvěceným, nebo pamětníkům dvou olympiád – římské v roce 1960 a mexické v roce 1968. Příběhy dvou sportovců spojují nejen skvělé výkony, které podali, a to, že oba byli Afroameričané, ale také chudé poměry, ze kterých vzešli. V Portrétech je připomene historik Jan Adamec.

Letos tomu bylo padesát let, co Manchester United vyhodil ze svého týmu legendárního fotbalistu George Besta. Patřil k nejtalentovanějším fotbalistům všech dob. Vedle kopané měl ale ještě další lásky, které měly na jeho kariéru zničující vliv – ženy a alkohol. Na tréninky chodil opilý, nebo vůbec. Nejen to připomene pro Český rozhlas Plus v pořadu Portréty historik Jan Adamec.

Jméno Vildy Jakše, který od roku 1929 slavil první úspěchy zpočátku v amatérském boxu, bylo za první republiky pojmem. Talentovaný boxer s bojovným srdcem a rychlýma nohama patřil mezi největší československé sportovní hvězdy.

Argentinský automobilový závodník Juan Manuel Fangio patří k největším postavám motoristického sportu. V dobách, kdy se pilotům mohlo o současné bezpečnosti a ovladatelnosti monopostů jen zdát, získal pět titulů mistra světa formule 1. Poslední z nich v roce 1957, tedy v neuvěřitelných 46 letech.

Když se po konci první světové války na konferenci v Paříži rozhodovalo o novém uspořádání Evropy a o tom, jak se postavit k poraženému Německu, klíčovými osobnostmi jednání byli americký prezident Woodrow Wilson, francouzský premiér Georges Clemenceau a jeho britský protějšek David Lloyd George, poslední velký představitel kdysi významné Liberální strany.

Dozvíte se to v repríze pořadu Portréty.

„Nastal čas účtování.“ Těmito slovy bylo 7. května 1919 zahájeno čtení mírových podmínek pro Německo na konferenci ve francouzském Versailles. Výrok je připisován muži, který na konferenci hrál pomyslné první housle: francouzskému premiérovi Georgesi Clemenceauovi (1841–1929).

Zdánlivě nenápadný muž, který výrazně formoval naši rozhlasovou žurnalistiku 60. let.

Věra Šťovíčková-Heroldová (1930 až 2015) byla v 60. letech nepřehlédnutelnou osobností rozhlasové žurnalistiky. Zpravodajka v Africe se vrátila do Československa na jaře 1968 a za mikrofonem prožila i bouřlivý týden po 21. srpnu. A pak už toho moc v rozhlasu nezažila.

„Nejklidnější je Noha. Jako gladiátor, když vstupuje do arény, klidně se rozhlíží kolem. Vždy stejně vyrovnaný,“ zapsal si svědek události, která v květnu 1918 otřásla severočeským Rumburkem. Po vojenské vzpouře došlo na popravy organizátorů rebelie a mezi těmi, kteří byli u kůlu na hřišti za rumburským hřbitovem popraveni, byl i František Noha.

Rozvážný muž činu a romantický nadšenec, prozřetelný organizátor i naivní optimista. To vše spojoval člověk, z jehož popudu vznikl Mezinárodní červený kříž – a zároveň člověk, kterého tato angažovanost přivedla ke krachu jeho podnikání a pádu na dno: Jean Henri Dunant. Viděl tak strašné věci, že prostě musel něco udělat.

Legendární hudební skladatel Zdeněk Liška dokázal napsat hudbu k filmům Spalovač mrtvol nebo Markéta Lazarová – a současně třeba k seriálům Třicet případů majora Zemana nebo Muž na radnici. Hrál Masarykovi v Lánech i na schůzích pronacistického Kuratoria. Měl nějaké svědomí? A jsou umělci svědomím národa?

Život jak na horské dráze prožila Agnessa Mironovová, manželka ambiciózního příslušníka sovětské tajné policie, která se díky rychlé a úspěšné kariéře svého muže dostala na samý vrchol stalinské společenské smetánky – a po manželově popravě prošla vězením a gulagem. O tom všem bude řeč v Portrétech, které připravili Alena Machoninová a David Hertl.

V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli lidé ze širokého okolí. Jeho činnost byla představitelům komunistickému režimu natolik nepříjemná, že mladého kněze nechali zavraždit.

Jezuitský kněz, který se v letech 2. světové války rozhodl jít do stalinského Sovětského svazu a hlásat tam křesťanství. To je jen malý střípek ze života Tomislava Kolakoviče, který zasáhl i do osudů katolíků na Slovensku a v Čechách. Rodák (1906) z města Podgorač v Chorvatsku ve skutečnosti jmenoval Stjepan Tomislav Poglajen. V šestnácti letech vstoupil k jezuitům, maturoval na gymnáziu v Travniku a následovala další studia. Pořad Pavla Hlavatého vysíláme v repríze.

Byla to v roce 2016 malá senzace: v záplavě knížek o historii možná neinformovaní čtenáři přehlédli publikaci s názvem Mnichovská krize – memoárové poznámky na okraj tragických dnů utrpení a hanby. Kdo se nenechal titulem odradit, ten si musel čtení knížky vzpomínek Františka Ježka užít. Po létech se totiž objevily na veřejnosti informace, přístupné do té doby jen úzkému okruhu historiků.

Byl příliš vzdělaný, než aby se vyznal v politice, řekl zeť Emila Háchy o muži, kterého si prezident Hácha zvolil za svého politického tajemníka, tedy o Josefu Klimentovi. Hácha svým tajemníkem jmenoval člověka bez zkušeností v praktické politice. Jenže přišly těžké časy – a Kliment konflikt se složitou dobou nezvládl.

V roce 1979 zemřel v kanadském Montrealu český právník Vladislav Klumpar, v těžkých měsících pomnichovské republiky a prvních letech protektorátu ministr sociální a zdravotní správy.

I v těžkých válečných letech měly naše země svá ministerstva a v jejich čele ministry. Byla to nevděčná práce: na jedné straně zájmy českého národa, na druhé straně tlak ze strany nacistických okupantů, okolo válka. Obstát se ctí bylo téměř nemožné, pokud výsledkem neměla být smrt.

Téměř ve všech velkých publikacích o historii olympijského sportu lze narazit na legendární fotku z 24. července 1908. Italský maratonský běžec Dorando Pietri dobíhá do cíle olympijského maratonu v Londýně, padá, a s pomocí okolostojících lidí nakonec protne cílovou pásku. Nejen o této události hovoří v Portrétech historik Jan Adamec.

Olympijské příběhy nejsou vždy jen se šťastným – medailovým – koncem. Většina sportovců na olympiádách na medaile nedosáhne a někteří se dokonce nedostanou ani na olympiádu. Ten poslední případ se týkal i české skokanky do vody Andrey Absolonové. (Repríza z května 2024.)

Životní úspěch vybojoval 5. září 1960 na olympiádě v Římě český boxer Bohumil Němeček. Nezkušený 22letý mladík si mistrovsky poradil s celou světovou špičkou a v lehké welterové váze do 63,5 kilogramu dosáhl až na zlatou medaili. Příběh boxera, kterému se v Římě dařilo i později, připomene v Portrétech bronzový medailista z mistrovství Evropy v boxu v roce 1977 a pozdější reprezentační trenér Svatopluk Žáček.

Když se před 75 lety české soudy vypořádávaly s kolaboranty, stál mezi obžalovanými i nedostudovaný medik Josef Rozsévač, známý pod pseudonymem Jan Rys. Představitel nechvalně proslulé Vlajky a aktivní spolupracovník nacistů. Jeho osud rozebírá historik Jiří Pernes.

V roce 1945 se v osvobozeném Československu rozbíhaly procesy s pronacistickými kolaboranty. Jako první byl souzen představitel takzvaného Českého svazu válečníků Otto Bláha. Čím se provinil a jak za své chyby zaplatil?

Byl to 9. květen jako řada předešlých. Přítomnost sovětské delegace na oslavách konce 2. světové války byla i v roce 1968 něčím, co obyvatelé Československa považovali za kus normality. A že delegaci vedl toho roku maršál Ivan Koněv (1897–1973), prezentovaný jako osvoboditel Prahy v roce 1945, bylo celkem logické. (Vysíláme v repríze.)

Příběh talentované gymnastky Elišky Misákové, která zemřela v průběhu letních olympijských her v Londýně v létě 1948, se v Československu dlouhá léta nepřipomínal. Souvisel totiž se sokolským hnutím a jeho náčelnicí Marií Provazníkovou. A i když v posledních letech byl zfilmován, stále je nad čím přemýšlet.

Více než dvacet let byl v čele Mezinárodního olympijského výboru Španěl Juan Antonino Samaranch. Z nevýznamné organizace udělal bohatou a úspěšnou instituci. Peníze ale přitahují i problémy, a těm se olympijský výbor pod Samaranchovým vedením nevyhnul, jak v Portrétech připomene historik Jan Adamec.

Respektovaný český filmový režisér Karel Kachyňa začal natáčet v 50. letech a jeho uměleckým vrcholem byly na konci 60. let filmy Ucho, Kočár do Vídně nebo Noc nevěsty. Jak je možné, že tento signatář dokumentu Dva tisíce slov mohl točit i v 70. a 80. letech? Otázka pro Martinu Sedlákovou a pořad Portréty.

„Sám jsem si vybral svůj osud,“ řekl v létě 2013 ruský bloger Alexej Navalnyj. Jaký byl jeho vztah ke zbytku ruské opozice? Proč se vůbec vracel do Ruska? A má smysl o něm hovořit jako o mučedníkovi? Nad tím se v pořadu Portréty zamyslí komentátor Libor Dvořák.

Mohl se zařadit do mainstreamu českého filmu po roce 1948. Natočit pár ideologických slátanin, pak se za ně třeba kát a dopracovat se k úspěšné rehabilitaci dalšími filmovými počiny v uvolněnějších 60. letech. A při pragmatickém odhadu situace po roce 1968 mohl točit jistě i za normalizace.

Ani smrt Stalina a Gottwalda nezabránila, aby vedení československých komunistů dál posílalo na smrt ve vykonstruovaných procesech své spolupracovníky. Byl to i případ Osvalda Závodského. Proč musel zemřít? Otázka pro historika Zdeňka Doskočila a pořad Portréty.

Jeden bonmot říká, že 15. dubna 1912 postihly svět dvě katastrofy: ztroskotal Titanic a narodil se Kim Ir-sen. Smutné je, že zatímco osudy stovek utonutých po havárii Titanicu jsou pro nás tragédií, milióny mrtvých po desetiletích Kimovy diktatury jsou jen položkou ve statistice obětí komunistické totality.

Pomoc, kterou aktérům atentátu na Reinharda Heydricha poskytl farář Vladimír Petřek, je příkladem tichého, neokázalého hrdinství. Muže, na kterého bychom neměli zapomínat, připomene v pořadu Portréty archivář Vojtěch Šustek.

Po celou první československou republiku patřil Vlastimil Klíma ke kritikům Edvarda Beneše a v září 1938 prezidenta žádal, aby vydal pokyn k vojenské obraně státu. Český nacionalista v tom nejlepším smyslu slova: nepohodlný pro gestapo, nepohodlný pro komunistickou Státní bezpečnost.

Konfident gestapa Jaroslav Nachtmann byl po válce odsouzen za smrt dvou set odbojářů. Přesto s ním spolupracovaly KGB i Státní bezpečnost. Málo známý příběh představí v Portrétech historik Jindřich Marek.

Syn malíře Joži Uprky Jan Uprka se zapletl s fašisty a v březnu 1939 žádal připojení moravského Slovácka ke Slovensku. Několikaletou epizodu vypjatého národovectví, maskovaného „slováckým svérázem“, připomene v Portrétech historik Zdeněk Homola.

Válečný prezident Emil Hácha – a přednosta jeho kanceláře Jiří Havelka. Jeden jako veřejná tvář nejvyšší české politiky ve složité době, druhý v zákulisí jako prezidentův nejbližší spolupracovník. Zatímco Hácha několik týdnu po konci války umírá, o dvacet let mladší Havelka bude žít s cejchem „zrádce“, i když jej soud všech obvinění zprostí.

Příběhů lidí, kteří za více nebo méně dramatických okolností prchali z komunisty ovládaného Československa na Západ, jsou tisíce. Jenže fungovalo to i opačně: lidé utíkali ze svobodného světa do Československa. Nebyly jich tisíce, o to zajímavější jsou jejich příběhy. Patřili k nim i manželé Herbert a Jacqueline Wardovi. Trochu jiný pohled na studenou válku nabídne v tom následujícím pořadu hudební dramaturg Českého rozhlasu Petr Vidomus.