Téma Plus

Hned poté, co se v roce 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko a vzniklo Československo, nezůstala na monarchii „nit suchá“. Vše, co bylo v předchozích třech staletích, se ocitlo v pomyslném temnu. Po dvacetileté éře prvorepublikového Československa s naší historií zatočil nacismus a pak i komunistická ideologie. Dodnes ale ve veřejném mínění zůstaly některé mýty tak zakořeněny, že je obtížné se s nimi potýkat. Jaký je současný pohled na vznik Československa, odkrývá Téma Plus.

Pražské povstání můžeme označit za nejmasovější odbojovou akci na našem území v rámci 2. světové války. Různé odbojové organizace předem plánovaly, že k povstání proti okupantům v Praze dojde. Blížil se konec války, to nešlo přehlédnout. Hitler nejen že prohrál, ale dokonce už nebyl mezi živými. Proč by měly Prahu stále ovládat hordy nacistů?

Už pár let poté, co se v pohraničních oblastech Čech odehrála výměna obyvatel, bylo jasné, že se tato ohromná demograficko-sociální akce neobešla bez potíží. A to nikoli malých. „Nebylo možno lidi vybírat. Osidlovalo se s těmi, kteří se přihlásili a kteří přišli,“ naznačil nesnáze prezident Antonín Zápotocký v roce 1957 na slavnostní akci k výročí bitvy u Tachova.

První rok po válce přišlo osidlovat pohraničí opravdu velké množství lidí z vnitrozemí. Přesto se brzy ukázalo, že ani s Maďary, kteří byli do pohraničí odsouváni ze Slovenska, jich není tolik, aby zvládli zajistit chod zemědělství a průmyslu. Ani zamýšlená modernizace a racionalizace práce, která podle původních předpokladů měla nahradit pracovní síly ztracené odsunem, nevyšla.

Vyčistit zemi od odvěkých nepřátel a udělat z Československa zemi jen se slovanským obyvatelstvem! To žádaly téměř všechny parlamentní strany poválečné Československé republiky. Myslely tím nucené vysídlení německé a v případě Slovenska také maďarské menšiny a osídlení takto uvolněných oblastí Čechy a Slováky. A právě o osidlování českého pohraničí po odchodu Němců je třídílný seriál pořadu Téma Plus.

Srpen 1968, sovětské tanky doprovázené absurdně neostalinskou propagandou. A proti nim nečekaně silná občanská společnost. Silná také proto, že komunistické vedení bylo zčásti internováno, zčásti paralyzováno. Neopakovatelnou atmosféru prvního pookupačního týdne připomíná Pavel Hlavatý.

Po tom pátrala Naďa Reviláková.

Přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nezasáhlo jen jeho obyvatele, ale i tisíce návštěvníků z ciziny. Neméně bylo i Čechů v zahraničí, kteří využívali politické uvolnění třeba k odpočinku u moře v Jugoslávii. Netradiční pohled na srpnovou okupaci nabídne pořad Téma Plus.

Tak mimořádně rozsáhlé, stejně tak jako významné, dílo po sobě zanechalo jen málo českých spisovatelů a vědců. Alois Musil patří mezi ně. Přesto však je jeho jméno veřejnosti stále skoro neznámé. Rodák z moravského Rychtářova byl cestovatelem, etnografem, kartografem, orientalistou a také katolickým knězem.

Někdy se jí také říká třicetiletá válka 20. století. Válka ve Vietnamu je pro nás spojená hlavně se zapojením USA a vlnou odporu mezi americkou veřejností, včetně hnutím hippies, které proti americké účasti ve vietnamské válce protestovalo. Ve skutečnosti si za oněch 30 let Vietnam prošel několika krvavými válkami. A ve větší či menší míře v nich hrálo roli i Československo. Příslušníci našeho národa ve Vietnamu dokonce bojovali se zbraní v ruce.

Slavilo se 50. výročí vzniku Československa. Slováci navíc oslavovali vznik federální republiky. Čechům to bylo jedno, nebo cítili lehké znechucení. Nové federální uspořádání státu bylo totiž to jediné, co se nakonec podařilo zachránit z reforem pražského jara. A nepřispěl nakonec způsob a okolnosti prosazení rovnosti Čechů a Slováků k pozdějšímu pádu Československa?

Rok 1999 patří z hlediska současných českých dějin k těm nejvýznamnějším. V březnu se Česko, Maďarsko a Polsko staly členskými zeměmi Severoatlantické aliance a vzápětí přišla první zkouška nervů a odhodlanosti. Angažmá NATO při bombardování Jugoslávie Slobodana Miloševiče dokázalo, že vedle čerpání benefitů bude členství v Alianci znamenat i plnění ne vždy příjemných závazků.

Na sovětsko-americké scéně se období po kubánské raketové krizi roku 1962 jeví jako určitý čas zklidnění. Prohlubovala se sice krize vietnamské války, v roce 1967 Izrael válčil se svými arabskými sousedy a i uvnitř Spojených států rostla společenská krize vrcholící bouřlivým rokem 1968.

Dny, kdy šlo o všechno. Hra na ostří nože. Jaderná past, ze které se jen tak tak podařilo vycouvat. To všechno byla kubánská raketová krize. Frustrace a hazardérství sovětského vůdce Nikity Chruščova přivedla v říjnu 1962 svět na pokraj jaderné války.

Ty dva nejspíš máloco spojovalo, kromě toho, že se v roce 1953 ocitli v pozici dvou nejmocnějších mužů světa. Po Stalinově smrti 5. března 1953 v Moskvě začaly nástupnické souboje a ve Washingtonu zase zavládla lehká nejistota, co bude dál. Během dalších sedmi let se pak Nikita Chruščov a Dwight Eisenhower učili spolu komunikovat, přičemž ani jeden z nich si nemohl dovolit ztratit před světem tvář a v čemkoli podstatném ustoupit.

Před 63 lety, v srpnu 1961, začala stavba Berlínské zdi. Téměř 30 let byla symbolem rozdělení Evropy a vlastně i celého světa na dva rozhodující bloky – ale především násilného oddělení lidí stejné národnosti, často i jednotlivých rodin. Poslechněte si reprízu pořadu.

Ženy v armádě, ženy jako válečné zpravodajky, zdravotní sestry, humanitární pracovnice nebo vojenské historičky. Je to něco, nad čím se společnost stále pozastavuje, anebo ne? Aktivně jsou ženy součástí válek už několik staletí. Zájem žen vstupovat do válečných konfliktů se během historie vyvíjel a v současné době sledujeme jeho vzrůstající tendenci.

Dodnes jsou v rodinách po Čechách a na Moravě zachovány vzpomínky i archivní materiály po mužích, kteří prožili druhou světovou válku mimo svou vlast. Díky rodinám se postupně skládají střípky a rekonstruují se dosud neznámé příběhy Čechoslováků nuceně nasazených v Norsku. Co tito muži v Norsku prožili a jaké vzpomínky na ně mají jejich potomci? To je Téma pro Lenku Kopeckou a badatele z Univerzity Karlovy i Norska.

Přestože mnozí z československých parašutistů padli během plnění svých úkolů, stále žijí druhý život. Jak ale vypadal po konci 2. světové války, za vlády komunistického režimu a jak se proměnil po sametové revoluci?

Mohli. Nad promlčením některých válečných zločinů se v pořadu Téma Plus zamýšlí Lucie Korcová.

Počátek 90. let minulého století: československá zahraniční politika se probudila z hibernace. Po celá desetiletí byla diplomacie podřízená Sovětskému svazu a najednou se prakticky ze dne na den změnila v diplomacii sebevědomého státu, který ví, že chce radikálně změnit své místo ve světě. A mimo jiné vycouvat z vojenského paktu, jehož jediným smyslem bylo své členy držet na krátkém vodítku a v případě neposlušnosti na ně vzít hůl.

Na konci 80. let se v Severních Čechách opravdu dalo dýchat jen s jistým sebezapřením. Velmi znečištěné ovzduší bylo ale i jinde. V emisích na obyvatele byl náš stát na jednom z prvních míst ve světě. Hodnoty koncentrací z nejzatíženějších lokali – Podkrušnohoří, Praha, Ostravsko – překonávaly jen údaje z měst rozvojových zemí s nejvíce zatíženým životním prostředím.

Před 80 lety se narodil písničkář Karel Kryl. Zatímco se kritikové přou o literární a hudební úrovni Krylova uměleckého odkazu, u veřejnosti si získal nesmrtelnost v letech 1968 až 1969, kdy se jeho protestsongy staly symbolem doby.

Na konci 50. let se tehdy jednatřicetiletému architektovi Václavu Krejčímu nabídla jedinečná příležitost – navrhnout centrum nového města Most, které se teprve mělo stavět. Jak na to dnes vzpomíná? A dokážeme s odstupem času ocenit socialistickou architekturu?

Byla to velká sláva, když se v Helsinkách v srpnu 1975 podepisoval závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Média sovětského bloku včetně Československého rozhlasu o ní tehdy referovala jako o vítězství pokrokových sil, zdravého rozumu, diplomatického úsilí socialistických zemí a „rozumných“ sil buržoazního světa. Ve skutečnosti brežněvovské impérium považovalo výsledek z Helsinek především za vlastní vítězství.

Na Ukrajině zahynulo podle historika Timothyho Snydera v letech 1933 až 1945 čtrnáct miliónů lidí. A to v důsledku řízeného hladomoru, velkého teroru, okupace území nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem podle linie dohodnuté v tajné doložce paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939 i v důsledku války. A právě v tomto období sílí aktivity směřující k vytvoření nezávislého státu. Ukrajinskému nacionalismu se věnuje Téma Plus Pavla Hlavatého, který vysíláme v repríze.

Jednou rázná traktoristka, pak mlčenlivá puťka. Obraz ženy v populární kultuře i médiích procházel změnami. Dnes ovládá veřejný prostor trend zobrazovat ženy takové, jaké skutečně bývají. Tedy nejen ty krásné a mladé, ale i ty starší, nesouměrné nebo s nadváhou. Hrdinky filmů mívají podobně různorodý charakter. Vždycky to ale tak nebylo. Změnám zobrazovacího stereotypu v českých zemích zhruba od druhé poloviny 20. století se věnuje Téma Plus.

Diplomat, vášnivý boxer, ale hlavně zapomenutý hrdina protinacistického odboje. To je Hubert Masařík – muž, který po boku později popraveného ministerského předsedy generála Aloise Eliáše pomáhal stovkám českých vlastenců dostat se z německých věznic a lágrů. Svůj boj začal jen několik týdnů poté, co 15. března 1939 německá vojska obsadila české země.

Sýrie, Irák, Kuba, Angola, Venezuela, Indie. To jsou jen některé ze zemí, kam v dobách socialistického Československa vyjížděli našinci za prací. Mohlo jít jednak o práci v rámci projektů na pomoc spřáteleným rozvojovým zemím, nebo plnění nejrůznější komerčních stavebních zakázek.

Nejméně od konce 50. let poskytovalo Československo vysokoškolská stipendia lidem z tzv. rozvojových zemí. Z Afriky, Asie i jižní Ameriky. Československými vysokými školami jich prošly tisíce. V roce 1961 Československo po sovětském vzoru zřídilo zvláštní vzdělávací ústav určený přímo těmto studentům. Šlo o Univerzitu 17. listopadu v Praze.

Podpora tak zvaného národně osvobozeneckého boje, výstavba pivovarů, cukrovarů, elektráren. Vývoz zbraní, studentská stipendia, školení vojenských odborníků, technická i vědecká pomoc. To všechno, a ještě leccos dalšího bylo v dobách socialistického režimu součástí vztahů, které Československo udržovalo s – jak se tehdy říkalo: rozvojovými zeměmi. Tedy zeměmi třetího světa.

V těchto dnech uplynulo 65 let od jednoho pozapomenutého výročí československé kinematografie. Navzdory tomu, že šlo o filmový festival, o kulturním přínosu nelze mluvit. 1. festival Československého filmu pořádaný na konci února 1959 v Banské Bystrici se do dějin našeho filmu zapsal hlavně kvůli konferenci, která se během něj odehrála a která na několik let téměř zastavila reformní vývoj československého filmu.

Nacisté měli za 2. světové války s českým národem své tajné plány. Jedním z nich byla i násilná germanizace. Částečně si ji vyzkoušeli na dětech.

Rusko-běloruské vztahy jsou předmětem doslova celosvětového zájmu už od 90. let minulého století. Od doby, kdy se sice rozpadl Sovětský svaz, zato však ve druhé polovině této dekády a ještě za Borise Jelcina, vznikl sice prchavý, ale přece jen Svaz Ruska a Běloruska. Poslechněte si pořad Libora Dvořáka, který si pozval Adélu Dražanovou, Petru Procházkovou, Ondřeje Soukupa, Karla Svobodu a Vladimíra Votápka.

Československý parlament neboli Národní shromáždění se stejně jako vláda a předsednictvo ÚV KSČ ocitlo v prvních dnech sovětského vpádu do Československa v poněkud schizofrenní situaci. Všichni ti muži a ženy ve „zvolených“ funkcích se začali poprvé chovat jako představitelé suverénní země nezávislé na moskevské centrále. Bylo to úctyhodné, a zároveň to přišlo příliš pozdě. Pod dohledem tanků neměly pevné postoje dlouhého trvání.

Za první republiky tvořili vnukové Tomáše Garrigua Masaryka nedílnou součást obrazu prezidenta. Média pravidelně zveřejňovala fotografie kloučků hrajících si s důstojným kmetem. Herbert a Leonard Revilliodovi byli syny Olgy Masarykové, narodili se a žili ve Švýcarsku.

V polovině roku 2022 přišel studentům českokrumlovského gymnázia nečekaný dopis. O to překvapivější, že měl více jak padesát let zpoždění. Navíc pisatelka byla jen o málo kratší dobu po smrti. Nehledejme za tím pochybení poštovní doručovací služby ani důkaz existence posmrtného života. Cesta ztraceného dopisu Libuše Palachové ke svým adresátů, respektive k další generaci českokrumlovských studentů, je zcela reálná a nepochybně smysluplná.

Pro prosté Řeky bylo osvobození od několikaleté německé okupace sice vítaným, ale spíš symbolickým milníkem. Válka totiž pokračovala, jen s tím rozdílem, že teď už nestříleli Řekové na Němce, ale na jiné Řeky, kteří se od nich lišili názorem na budoucí směřování země. A právě to přivedlo některé z nich do exilu – zamířili mimo jiné do tehdejšího Československa, jak přibližuje Téma Plus Víta Pohanky.

Divadlo Járy Cimrmana mělo v průběhu normalizace řadu problémů s represivními i schvalovacími orgány. Osobitý humor se stal opakovaně terčem nejrůznějších tlaků, postihů, ba i zákazů. První zmínky o Járovi Cimrmanovi (někdy též Járovi da Cimrmanovi) se objevily v rozhlasovém cyklu Vinárna U Pavouka v posledních měsících roku 1966.

Bunkr, Mersey, Rock Hill, Pod lampou, Hudební bazar, Banán, Roxy, Tukan – to je jen několik málo z velkého množství hudebních klubů, které u nás fungovaly v 90. letech. Patřily k fenoménům tohoto neobyčejného desetiletí.

„Ty nejíš maso? To ti musí chybět bílkoviny. Vždyť Ti to ani nemůže chutnat.“ To jsou jen některé z reakcí lidí na dobrovolné vyřazení masa, případně jiných živočišných produktů z jídelníčku. Málokdo tuší, že historie vegetariánství je daleko starší, než by se mohlo zdát. Na světové úrovni bychom jeho kořeny nalezli ve filozofických směrech Asie a starého Řecka.

„Přestaňte s tím… A už mi nevolejte! Do Moskvy pojedu, už je rozhodnuto.“„Rozumím, … a děkuji.“

Uvolňování napětí – zostřování napětí. To už v našem seriálu o některých kapitolách studené války několikrát zaznělo. Extrémně zostřené napětí bylo především v období kubánské krize. Pak, jak víme, se situace poněkud uvolnila. Pro léta sedmdesátá a vztah mezi Sovětským svazem a USA, potažmo Západem a Východem, se vžil název détente – uvolnění.

Letošní 55. výročí roku 1968 je důvodem zamyslet se i nad méně známými aspekty divokého vývoje československého pokusu o reformu. Ve volném seriálu věnovaném méně známým aspektům československého pokusu o reformu se dostáváme k dění v parlamentu. Kdy se začal parlament emancipovat na straně a vládě? A jak probíhaly první krůčky jeho samostatnosti?

Kdy a jak vzniklo vědecké pracoviště, kterým prošli dva naši novodobí prezidenti, několik ministrů a řada dalších pozoruhodných osobností? A kdo stál za jeho vznikem a komu tato instituce vadila?

Před třiceti lety se definitivně rozpadlo Občanské fórum. Hnutí, které vzniklo z iniciativy disidentů, získalo v listopadu 1989 rychle masovou podporu a vyjednalo pokojné převzetí moci od Komunistické strany Československa. Ale velmi brzy se v něm projevily názorové rozdíly jeho hlavních lídrů a po roce a několika měsících se formálně rozpustilo. Jak na něj dnes vzpomínají Alexandr Vondra, Václav Klaus a Petr Pithart, shrnuje Téma Plus Víta Pohanky.

V březnu 1965 se v německém Spolkovém sněmu rozpoutala bouřlivá diskuze. Za dva měsíce měl svět oslavit 20. výročí konce druhé světové války a podle tehdejšího německého trestního práva by tak mohly být promlčené vraždy spáchané do roku 1945. Političtí představitelé země řešili zásadní otázku. Dají se nacistické zločiny promlčet, anebo Německo přizná odpovědnost za tyto události a bude je chtít potrestat nehledě na čas, který od nich uplynul?

Člověk s neuvěřitelným životním příběhem Emerich Rath byl všestranným sportovcem, olympionikem, trampem i zručným obchodníkem se sportovními potřebami. Jeho jméno se po letech začíná vracet do veřejného prostoru, odkud během druhé poloviny minulého století prakticky zmizelo.

Složitou a nejednoznačnou postavou moderní české historie je Emil Hácha, který byl do funkce zvolen 30. listopadu 1938. Prezident sloužící v nejtěžším období našeho novodobého státu byl pomyslně odsouzený většinou české společnosti prakticky bezprostředně po konci války, ještě v posledních chvílích svého života.