Český rozhlas - Historie

Narodila se do bohaté české katolické rodiny Oldřicha z Rožmberka. Žila v těžké době a v nešťastném manželství. I přesto na svůj život nerezignovala a projevila se jako silná a odhodlaná žena. Narodila se pravděpodobně v roce 1429 v bohaté rodině jihočeských Rožmberků, která žila na luxusním sídle v Českém Krumlově. Vychována byla dle patřičných zvyklostí, a to včetně vzdělání. Pravděpodobně uměla číst, ale pro psaní si najímala písaře.

Na jeho reportáže z Norimberského procesu si rozhlasu stěžovali majitelé restaurací, protože v čase jejich vysílání zely lokály prázdnotou. Dostali radu: „instalujte do restaurací rádio“. Reportér František Gel odvysílal z Norimberka od listopadu 1945 do října 1946 přes 800 reportáží.

V jižních Čechách existovalo ve středověku město, které si v odborných kruzích vysloužilo označení „jihočeské Pompeje“. Jeho zkázu, k níž došlo 30. března 1420, však neměla na svědomí sopka, nýbrž výbuch husitské revoluce. Řeč je o městě Ústí, které vzniklo u soutoku Lužnice a Kozského potoka.

Město Terezín založila na konci 18. století jako vojenskou pevnost císařovna Marie Terezie. Původně mělo sloužit jako obrana proti Pruské armádě, dnes je známé především jako tragický symbol utrpení desetitisíců nevinných lidí.

Životní úspěch vybojoval 5. září 1960 na olympiádě v Římě český boxer Bohumil Němeček. Nezkušený 22letý mladík si mistrovsky poradil s celou světovou špičkou a v lehké welterové váze do 63,5 kilogramu dosáhl až na zlatou medaili. Příběh boxera, kterému se v Římě dařilo i později, připomene v Portrétech bronzový medailista z mistrovství Evropy v boxu v roce 1977 a pozdější reprezentační trenér Svatopluk Žáček.

Hanlivě vyznívající podstatné jméno kokot znamenalo u našich prapředků kohouta, ale přeneseně i to, čím se mnozí nelichotivě častují ještě dnes. Přesto se s tímto názvem můžeme na jihu setkat i v místním pojmenování, a to dobře čtyřikrát.

Alžběta Báthoryová, přezdívaná Čachtická paní, pocházela z jednoho z nejvlivnějších a nejbohatších uherských šlechtických rodů. Verzí jejího příběhu existuje několik.

Příběh Jana Tomaštíka je směsicí historických faktů a legend. Jeho zásluhou vystavěné barokní památky v Zlínském kraji slouží jako připomínka bohaté minulosti regionu a fascinujících příběhů, které se zde odehrávaly.

Uprostřed obce Komařice na Českobudějovicku stojí renesanční zámek, který se v současné době opravuje. Jako své sídlo si jej v polovině 16. století vystavěl rod Kořenských z Terešova, předtím zde bývala tvrz. V roce 1623 jej koupil cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Cisterciákům patřil až do první pozemkové reformy, na jejímž základě jej koupila rodina Chalušů.

„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu se nad Evropou snesla železná opona.“ Tuto větu pronesl ve slavném Fultonském projevu na jaře 1946 Winston Churchill.

Dodnes jsou v rodinách po Čechách a na Moravě zachovány vzpomínky i archivní materiály po mužích, kteří prožili druhou světovou válku mimo svou vlast. Díky rodinám se postupně skládají střípky a rekonstruují se dosud neznámé příběhy Čechoslováků nuceně nasazených v Norsku. Co tito muži v Norsku prožili a jaké vzpomínky na ně mají jejich potomci? To je Téma pro Lenku Kopeckou a badatele z Univerzity Karlovy i Norska.

Když se před 75 lety české soudy vypořádávaly s kolaboranty, stál mezi obžalovanými i nedostudovaný medik Josef Rozsévač, známý pod pseudonymem Jan Rys. Představitel nechvalně proslulé Vlajky a aktivní spolupracovník nacistů. Jeho osud rozebírá historik Jiří Pernes.

V roce 1945 se v osvobozeném Československu rozbíhaly procesy s pronacistickými kolaboranty. Jako první byl souzen představitel takzvaného Českého svazu válečníků Otto Bláha. Čím se provinil a jak za své chyby zaplatil?

O kontroverzní témata naše historie skutečně nemá nouzi. Patří mezi ně i pomoc vlasovců Pražskému povstání v boji proti německým okupantům. Za minulého režimu se o podílu vlasovců na osvobození Prahy vůbec nemluvilo. Výmluvný fakt, že rudoarmějci vjíždějící ráno 9. května 1945 do našeho hlavního města byli vítání hesly Svobodná Praha vítá Rudou armádu, se cudně tajil. O to větší a bouřlivější diskuse se o vlasovcích vedou v posledních 30 letech. (Repríza z roku 2020.)

Byl to 9. květen jako řada předešlých. Přítomnost sovětské delegace na oslavách konce 2. světové války byla i v roce 1968 něčím, co obyvatelé Československa považovali za kus normality. A že delegaci vedl toho roku maršál Ivan Koněv (1897–1973), prezentovaný jako osvoboditel Prahy v roce 1945, bylo celkem logické. (Vysíláme v repríze.)

Nejprve to bylo chybné datum. Den osvobození a konce 2. světové války jsme slavili 9. května, tedy až o den později. Pak také chybné informace, které se týkaly toho, kdo vlastně Prahu osvobodil. Radost z konce strašlivé války se postupně dostala do soukolí propagandy. A to na několik dlouhých desetiletí.

V březnu 1965 se v německém Spolkovém sněmu rozpoutala bouřlivá diskuze. Za dva měsíce měl svět oslavit 20. výročí konce druhé světové války a podle tehdejšího německého trestního práva by tak mohly být promlčené vraždy spáchané do roku 1945. Političtí představitelé země řešili zásadní otázku. Dají se nacistické zločiny promlčet, anebo Německo přizná odpovědnost za tyto události a bude je chtít potrestat nehledě na čas, který od nich uplynul?

Když panstvo nadobro opustilo některý už nepotřebný hrad, jako by lidem z okolí řeklo: Berte si. A lidé neváhali. Brali trámy, vždyť jinak by shnily, odváželi cihly a kamení v malém i ve velkém. Někde dokonce vybudovali až ke zřícenině novou pevnou cestu, aby mohli přijet s vozem a nakládat materiál přímo ze zbořených zdí.

Mikoláš Aleš byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor. Byl jednou z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“ a dodnes je považován za klasika českého výtvarného umění 19. století.

Na všech kontinentech najdeme české krajany, kteří zároveň s novou vlastí na svou rodnou zemi nezapomněli a naopak jí ze všech sil pomáhali. Někteří z nich se zároveň dokázali prosadit až v nejvyšších patrech světové politiky.

Ve známé trilogii Slunce, seno… se objevuje řada skutečných jihočeských míst a reálií, nebo se tam o nich alespoň mluví. Znalci těchto filmů si jistě vybaví slovo síbrťák nebo vzývání faráře Otíka: Panenko Marie Podsrpenská, vidíš to? K osvětlení obojího se musíme vypravit do Strakonic.

Inspiraci k opeře Čertova stěna hledala Eliška Krásnohorská a Bedřich Smetana v romantické jihočeské přírodě. Našli ji nedaleko Vyššího Brodu v podobě skalního útvaru, který je asi 100 metrů dlouhý a 20 metrů vysoký a v současnosti leží mezi horní a dolní nádrží Lipenského vodního díla.

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 94letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.

Přestože mnozí z československých parašutistů padli během plnění svých úkolů, stále žijí druhý život. Jak ale vypadal po konci 2. světové války, za vlády komunistického režimu a jak se proměnil po sametové revoluci?

„Zdvižená pěst v černé rukavici není kdovíjak mírové gesto,“ konstatuje amerikanista Kryštof Kozák na adresu protestu amerických sprinterů na olympiádě v Mexico City v roce 1968. „Ale pro Afroameričany to bylo symbolicky velmi důležité. Že dokážou jednat ne jako utlačovaná menšina, ale mají svou vnitřní sílu a nebojí se ji projevit.

Stála si za svým, bez ohledu na problémy, které to přinášelo. Její první osudový vztah skončil kvůli „protistátní činnosti“, za „buržoazní chování“ ji chtěli vyloučit z FAMU, její debut se ocitl v trezoru, pokusila se o sebevraždu. Po revoluci ale působila jako pedagožka a zastupitelka a pokusila se kandidovat do Senátu... Známou nonkomformní režisérku v dokudramatu hraje Jana Janěková. O jejím životě hovoří publicista a autor monografie Věra Chytilová zblízka Tomáš Pilát.

Je přelom dubna a května 1945. Němečtí oficíři si balí kufry, kolaboranti rovněž tak. Z východu přichází Rudá armáda, ze západu Američané. Protektorát Čechy a Morava má před sebou už jen několik dní. A Prahu čekají dramatické a pamětihodné dny květnového povstání.

Obec Plav, nazývaná původně Plavo, je starobylá vesnice ležící asi osm kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic v sousedství obce Doudleby. Pravěké osídlení dokazují mohyly ze střední doby bronzové, které byly odkryty v místním lese. Zvláštní název obce vznikl údajně podle toho, že na místo připlavali na voru tři bratři a založili zdejší osadu.

V naší historii se častokrát ženám upíralo právo na vzdělání. Po reformách Marie Terezie se dlouhá desetiletí čekalo na další velký průlom.

Příběh talentované gymnastky Elišky Misákové, která zemřela v průběhu letních olympijských her v Londýně v létě 1948, se v Československu dlouhá léta nepřipomínal. Souvisel totiž se sokolským hnutím a jeho náčelnicí Marií Provazníkovou. A i když v posledních letech byl zfilmován, stále je nad čím přemýšlet.

„Byl již asi 50 let stár, zhotovil si křídla, přivázal je na sebe a vylezl na střechu své chalupy. Pak roztáhnul křídla a pustil se do povětří.“ Zní to jako pohádka? Možná. Nicméně takovéto svědectví podal jeden starý pamětník v knize Zábavy myslivecké o Vítu Fučíkovi, rodákovi z Vitějovic.

Jaroslav Seifert se narodil roku 1901 v chudé rodině na pražském Žižkově. Otec byl socialista a matka zanícená katolička.

V oblasti kolem města Blatná na Strakonicku najdeme v krajině řadu volně ležících kamenů různých velikostí či kamenných útvarů, mnohdy bizarních. Nejznámější je bezesporu kadovský viklan, který je chráněn jako přírodní památka.

Fezy – typické orientální pokrývky hlavy připomínající svým tvarem červené květináče – se v 19. století staly výhodným obchodním artiklem strakonických textilních podnikatelů. O tom, jak se fezy dostaly zrovna do Strakonic, vyprávějí legendy.

Z řad vyšší šlechty usedlé v krajích jmenoval král v období středověku takzvané poprávce. Ti byli pověřeni soudními pravomocemi s hrdlením právem nad zemskými škůdci, lapky a zločinci. Rožmberkové, kteří si nárokovali tuto pravomoc jako první poprávci hned po panovníkovi, získali roku 1349 takové kompetence od Karla IV. pro Plzeňský kraj.

Tycho Brahe pocházel z Dánska ze starého šlechtického rodu. V mládí býval bouřlivák. Při hospodské šarvátce přišel o nos a musel si nechat vyrobit nos umělý. A prý jich měl hned několik, jeden dokonce ze stříbra a zlata, a měnil si je podle nálady.

Rychlí jezdci na koních, kteří zcela nekompromisně dobývali města, kláštery, drancovali zemi a zabíjeli. Tak se chovali Mongolové, kteří v první polovině 13. století ohrožovali střední Evropu, včetně zemí českých. Už tehdy se nám vlastně potvrdilo, jak důležité je nepodceňovat nepřítele a není chytré tvrdit, že když je něco daleko, nemůže nás to ohrozit.

Podle jejího života vznikl film Operace Silver A. Láska, tragédie, vězení, několikrát jen krůček od smrti a také blízkých setkání se zlem. S kým doopravdy spolupracovala? Statečná a obětavá. Taková prý byla Hana Krupková (1921−1997). Do protinacistického odboje se ale prý zapojila i z touhy po dobrodružství. Také byla krásná. Dvakrát natolik okouzlila muže (gestapáka i estébáka), že přežila nepředstavitelné. Opakovaně se dostávala do vyhrocených situací.

Mnohá významná místa mají v jižních Čechách své jmenovce. Tak třeba Náchod není jen východočeské okresní město s velkým zámkem, nýbrž i vesnice kousek od Tábora. Ve 14. století patřila Rožmberkům a později královskému městu Táboru.

Počátkem 50. let 20. století ovládali Československo komunisté a poválečné ekonomice se stále příliš nedařilo. Lidé měli stále větší úspory, protože peníze nebylo za co utrácet.

Obecní úřad ve východočeské obci Hroubovice nedaleko Chrudimi dodnes sídlí v domě, který kdysi patřil obchodníkovi Johannovi Huschovi. Bydlel v něm s židovskou manželkou Hedvikou a čtyřmi dětmi.

Mohli. Nad promlčením některých válečných zločinů se v pořadu Téma Plus zamýšlí Lucie Korcová.

Olympijská myšlenka se opírá o tři hodnoty. O úsilí o dokonalost ve sportovním i osobním životě, o posilování přátelství mezi jednotlivci i národy a o úctu k pravidlům fair play a k sobě i k druhým. Ne vždy se ale daří držet těchto principů. Zvlášť když se olympiáda pořádá ve státě, kde vládne totalitní režim.

Jedna z největších hvězd české pop music 60. let 20. století, rozhlasová moderátorka, vtipná glosátorka – ale také třeba ježibaba v muzikálové Rusalce nebo členka týmu pozemního personálu letecké společnosti British Airways. Tím vším byla Yvonne Přenosilová (1947 – 2023).

Český architekt a urbanista, který se proslavil svými kubistickými a funkcionalistickými stavbami. Narodil se v roce 1880 v Semíně u Přelouče.

Velký Blaník nedaleko Vlašimi je tajemnou horou. Podle pověsti v ní po staletí dřímá vojsko. Až bude náš národ v nejvyšší tísni, otevře se takzvaná Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí, pod velením svatého Václava vyrazí proti nepřátelům a všechny vyženou.

Zajímavou epizodou ve stavebním vývoji strakonického hradu je existence krátkého úzkého křídla, zakončeného válcovou věží zvanou trucbašta. Křídlo zbudovali v osmdesátých letech 19. století maltézští rytíři neboli johanité, jimž hrad patřil už od středověku.

Více než dvacet let byl v čele Mezinárodního olympijského výboru Španěl Juan Antonino Samaranch. Z nevýznamné organizace udělal bohatou a úspěšnou instituci. Peníze ale přitahují i problémy, a těm se olympijský výbor pod Samaranchovým vedením nevyhnul, jak v Portrétech připomene historik Jan Adamec.

Poněkud nezvykle u lesa a stranou od samotné vesnice stojí kostel Zasnoubení Panny Marie v Mláce na Jindřichohradecku. K objasnění jeho vzniku i polohy se musíme podívat k roku 1710.